Petra Kornetová
1. Cíl práce
Projekt na téma portrétních fotografií osobností vztahujících se k Olomouckému kraji by měl mapovat roční práci, která spojuje znalosti z kurzů fotožurnalistiky s tematickou kulturní profilací. Cílem je pokusit se zachytit osobnosti, které svými činy přímo zasahují do kulturního, společenského i politického života nebo pouze koncertují a vystupují v Olomouckém kraji. Dvanáct fotografií a dvanáct osobností bude představovat průřez mého ročního pohybu v mediální sféře města Olomouce.
2. Zdůvodnění volby tématu
V únoru letošního roku jsem dostala velkou příležitost dostat se do redakce místního internetového zpravodajského serveru Olomoucká Drbna. S příslibem možnosti realizace svých i zadaných projektů, se zaštítěním rychle se rostoucího webu, jsem se rozhodla mapovat mediální, kulturní i společenskou scénu Olomouce. Po odpracování měsíce v rámci povinné praxe, jsem v redakci zůstala a na přelomu prázdnin se stala zástupkyní šéfredaktora. Setkala jsem se s množstvím zajímavých, důležitých a podstatných lidí, kteří Olomoucí buď jen projížděli nebo zde profesně i osobně působí. Jejich elán, nadšení pro práci a neustálé úsměvy mě přivedly na nápad projektu. Pomocí dvanácti fotografií bych ráda vyjádřila vztah, který k Olomouci a jejím lidem chovám. Do výběru bych ráda zařadila umělce, hudebníky, zpěváky, moderátory i jiné osoby s přesahem na kulturní scénu. Přestože jsem v Olomouci, ani v Olomouckém kraji nevyrůstala, přes osmnáct let jsem strávila v podhůří Beskyd, stala se za dobu mého studia mým druhým, možná ale tím pravým domovem.
Odjakživa mě fascinovali zajímaví a odlišní lidé. Sama jsem se proto chtěla odlišovat, mnohdy mě však ostatní lidé nechápali a nerozuměli mi. Může to znít jako opravdové klišé, ale na vysoké škole jsem konečně ty opravdové a zajímavé lidi našla. Nemuselo se přímo jednat o známé osobnosti, ale o osoby, které mi otevřeli oči dokořán a naučili mě vnímat svět trošku jinak, než přes nedospělé růžové brýle. Předtím jsem měla jasnou představu, že moje maličkost nikdy nedostane příležitost se podívat na důležitá místa a podílet se na tvorbě, sice malých a lokálních, dějin. Příležitost přišla s praxí v Olomoucké Drbně, která je malým médiem, ale zato se silným základem a podporou na rozrůstajících se sociálních sítích. Díky ní jsem se podívala do míst, do kterých by mi možná velká média nedala přístup. Cesta tohoto projektu začala před více než půl rokem a další fotografie snad budou přibývat.
3. Zdroje/Stav problematiky
Když si otevřeme středoškolskou učebnici a chceme vyhledat definici osobnosti, zjistíme, že vlastně žádná všeobecně uznávaná definice neexistuje. Pavel Říčan uvádí ve své knize Psychologie osobnosti, že je možné se zaměřit na tři významy: slovo osobnost nacházíme v běžné řeči v hodnotícím významu, osobitost je odlišnost jedince od jiných jedinců a osobnost je člověk jako celek po stránce duševní. Už tento rozpor napovídá, že je velmi problematické pojem vysvětlit. V psychologickém hledisku se může jednat o jedince, který se odlišuje od ostatních, ale jak moc? V pozitivním nebo negativním slova smyslu? Může být individuální osoba také osobností? V konzumním světě si spíše pod pojmem představíme známého člověka, který ve společnosti dosáhl určitého uznání a strhává na sebe pozornost médií. Jedno mají však všechny definice společné: jedná se o někoho unikátního, kdo může svým vystupováním a osobností zasáhnout masy lidí nebo ovlivní třeba pouze jednoho člověka. Každý může být osobností, ale nikoliv každý se stane osobností pro mne, a naopak. Výběr lidí, kteří zavítali do Olomouckého kraje a nechali se pro projekt vyfotit, je pouze subjektivním pohledem na to, koho považuji za osobnost.
Nemalou inspirací se mi pro tvorbu samostatné závěrečné práce stala práce Denisy Gumbírové, která se rozhodla vyfotografovat dvanáct absolventů Univerzity Palackého v jejich pracovním prostředí. Jejich portréty měly zachytit, zda se absolventům podařilo najít práci v oboru, který studovali. Její fotografie většinou zabírají postavu v polocelku - velikost záběru, ve kterém je postava snímána od pasu nahoru. Všechny fotografie jsou pořízené na šířku a větší polovina zobrazuje absolventy ve vzpřímené poloze. Další, nyní černobílá série fotografií od Sabiny Stehnové, zachycující ženy s mentálním postižením, mi ukázala, že všechny, nejen ženy, jsou krásné a stojí za to poznat jejich příběh. Podobné portrétní fotografie zachytil také Ondřej Martinů v sérii „stock photo“ lidí s mobilním zařízením. Dle jeho nadefinování se dá stock photo využít k ilustračním, obchodním účelům a schraňují se většinou ve fotobankách. Fotografie z mého projektu mají podobný základ. Mohly by se použít jako úvodní fotografie k článkům, reportážím a rozhovorům, ale později také jako ilustrační, kdykoliv by bylo potřeba.
4. Ideový plán
Práci jsem si předem nikterak nesnažila rozvrhnout. Na projektu jsem začala pracovat s ročním předstihem a hledala vhodné osobnosti, které bych ráda do své práce zahrnula. Díky praxi a následné práci v Olomoucké Drbně jsem se mohla setkat s politiky, zdravotníky, herci, zpěváky i s lidmi bez domova. Ne vždy se však vyfocené portrétní fotografie daly sloučit v kombinaci fotožurnalistiky s kulturní profilací. A ne vždy se mi podařilo samotné vzít do ruky fotoaparát a osobnost si vyfotit. Nakonec jsem se rozhodla pro dvanáct fotografií dvanácti níže vyjmenovaných osobností, které do kultury svou profesí nebo společenským přesahem spadají.
5. Postup práce
Převážně preferuji focení na šířku, proto jsem se snažila toto vlastní pravidlo dodržovat. Přesto jsem do výběru zařadila také jednu fotografii na výšku. Přes celou svoji praxi fotím s vnitřním hlasem inženýra Petra Zatloukala, který mi našeptával, že správné reportážní fotografie se nemají moc postprodukčně upravovat. Některé úpravy, jako narovnání fotografie nebo ořez nadbytečných částí jsou sice přípustné, ale pro mě vždy bylo podstatné zachytit pravdivější podstatu věci, objektu, člověka. I když se nejedná o reportážní fotografie, ale portrétní, nemusím přispívat do už tak zkreslené reality nadlidí a slavných osobností. Proto jsem se nadbytečnému retušování a postprodukčnímu upravování snažila vyhnout.
K fotografování jsem vždy používala základní zrcadlový fotoaparát značky Canon EOS 1200D s objektivem EF-S 18-55mm DC III. Fotografie jsem postprodukčně upravovala v programech Photos pro Mac a prostřednictvím webové aplikace Polarr. Jedná se o online fotoeditor pro rozličné platformy. Jeho výhoda je podle článku Polarr – fotoeditor pro všechny myslitelné platformy od Petra Březiny v tom, že se nemusí do počítače instalovat žádný program, a taky je možné se na něj připojit z kteréhokoliv přístroje. Aplikace je však závislá na připojení k internetu a fotografie se ručně nahrávají na server, odkud se pak musí zase stáhnout.
I. David Deyl
David Deyl byl po rozhovoru s Vojtou Dykem mým druhým zpovídaným zpěvákem. Dyka, který v Olomouci představoval Bernsteinovu Mši, jsem bohužel neměla možnost sama vyfotografovat, této činnosti se chopila bývalá spolupraktikantka Adéla Veselá. U Davida Deyla se sice také starala o fotky, ale podařilo se mi Deyla vyfotit svým fotoaparátem, když zrovna hovořil s fanynkami. Jedná se o málo promyšlenou fotografii, která zobrazuje zpěváka v detailu. Z počátku praxe jsem sice praktické poučky znala, ale na kompozici nebo pravidlo zlatého řezu jsem v tu chvíli nemyslela. Výsledkem je fotografie s uříznutou hlavou zamyšleného Deyla s hrdlem od flašky pití. Paradoxně je to snad jediný moment, kdy se David Deyl nesmál. Jeho zasněný a zadumaný výraz neodráží jeho přístup, který chová ke všem svým fanouškům, převážně tedy fanynkám ve středním až pokročilém věku. Neřadím se mezi jeho zástupy příznivců, ale musím říct, že mě zaujal svojí propracovanou taktikou získávání ženských srdcí. V tomhle ohledu se určitě může řadit mezi osobnosti, které, možná i schválně a s prokalkulovaným cílem, dokáží zasáhnout široké okolí.
V rámci postprodukčních úprav jsem bohužel nemohla nic udělat s ořezem fotografie. Deyl je zachycený ve zlatém středu, což by v pozdějších fotografiích bylo mým záměrem, ale v začátcích se jednalo spíše o náhodu. V Polarr fotoeditoru jsem zvýšila teplotu barev o dvacet pět bodů a tón o sedm. Pomocí radiální masky jsem ztmavila oblast jeho obličeje a okolí nechala světlejší.
II. Redakce Radia Haná
Jednou z mých prvních reportáží byla návštěva Radia Haná, jak sami deklarují, nejposlouchanějšího rádia v kraji. S napjatým očekáváním a strachem jsem dorazila do rádia a seznámila se s vedením, moderátory, redaktory i techniky. Hodinová návštěva mi poskytla povrchové informace ohledně fungování rádia, ale nedokázala jsem proniknout za jejich profesní masky.
Jeden z nejoblíbenějších moderátorů rádia je Lukáš Kobza, který zde pracuje již přes deset let. Do studia jsem dorazila v dopoledních hodinách, zrovna v době, kdy probíhá jeho ranní vysílání od pěti do desíti hodin. Většinu věcí měl předem předtočených, tudíž se mohl věnovat i vedlejším aktivitám. Fotografie ho zachycuje v křesle před mikrofonem. Znovu opakuji, mé fotografické začátky probíhaly v automatickém režimu, co nejdéle od foceného objektu a zatnuté pěsti, aby z toho něco vyšlo. Automaticky se nastavilo ISO 1600 pro focení ve špatných světelných podmínkách a čas pro expozici na 1/60 sekundy. Postprodukčně jsem musela fotku výrazně ořezat, zbavila jsem ji tak rušivého pozadí nástěnky. Z levé strany přicházelo světlo, osvětlovalo pouze jednu stranu jeho tváře, pod levým okem se mu tak vytvořil tmavý stín, který jsem postprodukčně odstranila zesvětlovacím štětcem. Přidala jsem teplotu barev a ubrala saturaci a tónování barev. Zvýraznila jsem o 73 bodů detaily jeho tváře a ztmavila okraje fotky. Fotografii jsem ladila to tmavších barev z toho důvodu, že místo focení bylo v reálu dost tmavé a automatický režim fotku velmi zesvětlil. Úpravou jsem navrátila prostoru plastičnost a reálné rozměry.
Ivo Spisar je mladý absolvent Kulturní antropologie na Univerzitě Palackého a také odpolední redaktor Radia Haná. Dokonce se zde hlásil na Mediální studia, ale nepřijali ho. Na rozdíl od předchozí fotky je tato focena zády ke světlu s citlivostí ISO 1000 a s rychlostí závěrky 1/40 sekundy s ohniskovou vzdáleností f/3.5. I zde došlo v postprodukci k razantnímu ořezu fotky a k oteplení barev. Prostor jsem naopak osvětlila, přidala sytost barev na košili a obličeji dodala tělovou barvu, kterou jsem posléze lehce zesvětlila štětcem.
Třetím fotografovaným se stal programový ředitel Marek Berger, který sice pravidelně nemoderuje, ale občas si znovu rád sedne do křesla a vysílá. Fotografie má zásadní problém v přepálených monitorech, které jsou přímo v blízkosti obličeje Bergera. Se svými základními znalostmi jsem se pokusila místo co nejvíce ztmavit, aby nebyl kontrast do oči bijící, ale stále tam je. Díky tomu jsem se však poučila a příště bych okna prohlížeče zavřela nebo přepnula na jinou barvu. Fotku jsem ořezala a upravila její polohu. Barevné tóny jsem opět držela v teplých odstínech a zvýraznila detaily obličeje.
III. Antonín Staněk
Následující fotografii sice dominuje primátor Olomouce Antonín Staněk, tudíž osobnost politická, ale účastní se kulturní akce v Zoo Olomouc. Proto jsem se rozhodla tuto fotografii zařadit do svého projektu. S Antonínem Staňkem jsem měla příležitost se setkat hned v průběhu prvního dne, kdy jsem nastoupila do Olomoucké Drby. Médiu a formátu Drbny nevěřil a byl k němu shovívavý, tiskové oddělení však bylo jiného názoru. Nicméně toto focení probíhalo při slavnostním křtu knihy Zoo Olomouc rok za rokem od Milana Kořínka. Vedení vydání naplánovalo na oslavu šedesát let od otevření zoo. Byl jasný den a ISO se automaticky nastavilo na nízký stupeň. Z fotografie ve velikosti amerického plánu (snímáno od kolen nahoru) jsem si dovolila zprava odřezat polovinu postavy náměstka primátora Aleše Jakubce. Dále jsem fotografii neupravovala.
IV. Jiří Uhlíř
Ředitel Výstaviště Flora Olomouc Jiří Uhlíř je sice velmi zaneprázdněný muž, ale v rámci propagace Letní Flory 2016 si udělal čas na rozhovor. Z krátkého rozhovoru, sestávajícího se z připravených otázek, které jsem musela předem poslat na vedení, se stalo více než hodinové povídání a procházka po parku a Sbírkových sklenících. Rozhovor probíhal po tiskové konferenci, která měla představil program nadcházející Flory. Zpočátku jsme se drželi předpřipravených otázek, ale později jsme se rozvykládali o celém provozu Flory i o jeho soukromí. Z interiéru, kde vzniklo taky pár fotek, jsme se přesunuli do exteriéru parku a na střechu hlavní budovy. Jiří Uhlíř mi ukazoval zázemí skleníků, budovy Flory a dokonce zapózoval také u rybníčků s kachnami. Z dlouhé procházky vzniklo velké množství fotografií, ale jako hlavní jsem zvolila detailní fotografii před vstupem do budovy Flory, kde výstava zčásti probíhá. Už jsem se držela zavedeného schéma zlatého řezu a snažila se o nevycentrovanou fotografii. Zaostření dává důraz na ředitele a rozostřené pozadí tomu dopomáhá. V postprodukci došlo pouze k ztmavení obličeje a dodání plastičnosti.
V. Eva Kacanu
U Evy Kacanu vyvstává podobný případ jako u primátora Staňka. Fyzicky hendikepovaná koulařka sice spíše spadá pod sportovní specializaci, přesto její přesah do kulturní sféry Olomouce není zanedbatelný. Mimo sportu se věnuje sociální firmě Přirozenou cestou, kde pracuje jako obchodní zástupkyně a její podobizna se objeví na balíčcích s čaji v plánovaném projektu Dyzajn k sežrání. Fotografie vznikla za slunečného počasí nedlouho před jejím odjezdem na paralympiádou v Riu de Janeiru. Už čtyřikrát startovala na paralympiádě a před osmi lety se v Pekingu stala mistryní světa ve vrhu koulí. Znovu jsem se snažila dodržet pravidlo zlatého řezu a umístit postavu do pomyslné jedné třetiny obrazu. Fotografie vznikla v sérii, ve které se Kacanu rozcvičovala a připravovala se se svojí trenérkou. Postprodukčně došlo k ztmavení části s postavou, k úpravě stínů a hodnot barev. Slunce svítilo do jejich zad a zanechalo jemný stín na obličeji, který jsem odstranila.
VI. Petr Lexa a Lukáš Bundil - Slza
Dvojce hudebníků, která v roce 2015 zvítězila v soutěži Český slavík Mattoni v kategorii Objev roku a Hvězda internetu. V loňském roce se ucházela o titul Skupina roku a do Olomouce zavítala ku příležitosti Katarze Tour a promo akce jejich nové knihy Slza obrazem. K fotografování došlo v uzavřené tmavé místnosti za použití blesku. Díky tomuto jsem se poučila a už nebudu fotografovat osoby v místnosti, když je za nimi hluboký a tmavý prostor plný rozličných věcí. Díky vestavěnému blesku se citlivost nastavila pouze na ISO 800. Následnou postprodukcí jsem se pokusila fotku co nejvíce odříznou, aby nebyl vidět přebytečný prostor a barvy jsem ladila spíše do studených odstínů. Vyvážila jsem bílou barvu, aby obličeje hudebníků nebyly moc oranžové a ubrala stíny.
VII. Marcel Hubáček
Marcel Hubáček je olomoucký výtvarník, který založil Art Studio v Galerii Šantovka. Spojil tak místo, ve kterém vytváří svá díla s galerijním prostorem, a vznikl tak unikátní projekt studia a galerie v jednom. V minulém roce začal s realizací velkého projektu Another Wall, jehož cílem bylo pomoci olomouckému útulku a také vyzdobení prostoru Šantovky. Každý návštěvník dostal čtvercovou kachličku, na kterou překreslil vybraný vzor. Po určité době se část díla, sestaveného ze slavných obrazů umělců jako je například Picasso, Warhol nebo Dálí, nainstalovala na několik desítek dlouhou zeď v prostorách Galerie.
Pan Hubáček nebyl moc nadšený vidinou fotografování, ale podařilo se mi ho zachytit zrovna v momentě, kdy stál před vystavovanými díly v zářivkami osvětleném studiu. Citlivost jsem nastavila na ISO 640 a rychlost závěrky 1/40 sekundy. Světla bylo dostatek ze všech stran, nestalo se tudíž, že by na jeho obličeji byly přebytečné stíny. Postprodukčně jsem ztmavila oblast jeho postavy a naopak zesvětlila okolí. Přestože jsem chtěla zacílit pozornost hlavně na jeho osobnost, pozadí s uměleckými obrazy a předměty jsem nechtěla nechat nevyužité. Teplota barev zůstala stejná, pouze jsem zvýraznila několik detailů umělcovy tváře.
VIII. Tomáš Zapletal
Tomáš Zapletal je mladý, třiadvacetiletý podnikatel, který provozuje několik internetových obchodů s oblečením, a také zprostředkovává zážitkové jízdy ve sportovních autech. Zapletal je o pouhé dva roky starší než já, přesto si dokáže vydělat na slušné živobytí. Fotografování proběhlo u něj v kanceláři, zkoušeli jsem různé pozice, od toho, že seděl za psacím stolem, u poliček se suvenýry, až nakonec vznikla fotografie na gauči, kde je obklopený modely sportovních aut. Na stěně za ním je původní kapota z jednoho zdemolovaného auta a tvoří příjemnou dominantu. Zapletal je usazený na kraji gauče, snažila jsem se ho vyfotit v jedné třetině délky obrazu. Fotku jsem z pravého kraje trošku odřízla a upravila teplotu barvy na chladnější odstín. Nechala jsem vystoupit detaily z odrazu kapoty a pomocí štětce zesvětlila mikinu, aby také vynikly některé detaily a nezapadávala do gauče. Zesvětlila jsem také lehce jeho vlasy, na které dopadalo sluneční světlo a došlo i na vyvážení bílé.
IX. Richard Pogoda
Olomoucký muzikant a rodák Richard Pogoda vystupuje každých čtrnáct dní se svým dlouholetým kolegou Miroslavem Švihálkem v Galerii Šantovka. Pianotéka Richarda Pogody je příjemným zpestřením nedělního odpoledne v nákupním centru. Před jejím začátkem si se mnou dlouze popovídal a šlo vidět, že je rád, že se o jeho práci stále někdo zajímá. Vyprávěl nejen o zážitcích z jeho profesní kariéry, ale také o tom, jak se mu žije v Olomouci a jaké má plány do budoucna. Fotografie pak vznikaly v průběhu jeho dynamického vystoupení. Znova jsem se snažila dodržovat pravidlo zlatého řezu. Světlo přicházelo muzikantovi do zad a také ze zářivkových světel centra, nastavila jsem proto citlivost ISO 1000. Fotografii jsem z pravé a horní strany ořezala, teplotu barev ladila do studených odstínů. Původní fotografie má zesvětlené okolí a postava pana Pogody je tmavá. Postprodukčně jsem toto rozdělení zaměnila a naopak zesvětlila Pogodu, stáhla jsem bílou barvu a vytáhla odstíny černé.
X. Jakub Wittka
Poslední, ale pro mne určitě ne na posledním místě, osobností je šéfredaktor Olomoucké Drbny Jakub Wittka. Díky jeho důvěře jsem dostala příležitost podílet se na chodu online média, naučil mě pracovat pod tlakem a ukázal mi cestu do mediální sféry. Netradiční portrétní fotografie vznikla při společné práci na reportáži o Centru zdraví v Bohuňovicích. Po návštěvě sauny vyběhl, ještě rozehřátý, ven na terasu, kde drobně pršelo. Zatažené počasí si vyžádalo citlivost ISO 3200 a rychlost závěrky 1/800 sekundy. Na fotografii jsou patrné drobné kapky deště i vycházející pára ze zad. Dominantu bezpochyby tvoří velké tetování na jeho zádech. Vyjadřuje tím nejen svůj vztah k psaní a tvorbě obecně. Původně jsem si myslela, že fotografii ponechám v nezměněné podobě, ale nakonec jsem se rozhodla pro drobné úpravy. Kromě malého oříznutí a oteplení barev do teplých odstínů, jsem zvýraznila tetování a drobné detaily. Upravila jsem i pozadí, aby více vynikly kapky deště a byla zřetelná dynamika fotografie. Změnila jsem drobně světlo a stíny dopadající na postavu, ale i na střechu.
6. Sebehodnocení:
Při fotografování těchto portrétů jsem prošla složitým profesním i lidským vývojem. Cílem bylo ukázat, jak se mé schopnosti během jednoho roku změnily a snad i zlepšily. S postupem času a s tím, jak jsem získávala stále větší sebedůvěru, zkušenosti a přestala jsem se bát, tak jsem si začala s fotografiemi více hrát, hledat správnou kompozici a ručně nastavovat hodnoty. Nemyslím si, že by dosavadní fotografie oplývaly originálními nápady, většinou fotím reportážní fotografie, které vyžadují rychlé zmáčknutí spouště, a na studiové fotografie si zdaleka netroufám. Přesto mě fascinují různé pohledy na svět a na to, jak určité události zachytit v čase. Poučením pro mě je nebát se fotografovaného objektu a přistoupit si co nejblíže, dodržovat pravidlo zlatého řezu a vyvarovat se nadbytečné kompozici. Práce s fotoeditorem Polarr byla pro mě novinkou, kterou jsem si ráda vyzkoušela a určitě v něm budu fotky dále upravovat, ale v mezích přípustnosti.
Výběr osobností, které ovlivnily mě samotnou, je velmi subjektivní. Každý z nich byl něčím jedinečný, ať už v dobrém nebo špatném slova smyslu. Díky nim se však tvaroval můj přístup k lidem a tvořila se moje profesní „otrkanost“. Naučila jsem se, že člověk může být jakkoliv slavný, ale přece jenom je to člověk a není třeba se ho bát.
7. Zdroje:
ŘÍČAN, Pavel. Psychologie osobnosti. Praha: Grada Publishing, 2007, 196 s. Psyché. ISBN 9788024711744.
GUMBÍROVÁ, Denisa. První práce absolventa Univerzity Palackého. In: Pres.UPmedia.cz [online]. 27.4.2015 [cit. 2017-04-26]. Dostupné z: http://pres.upmedia.cz/samostatne-projekty/fotozurnalistika/prvni-prace-absolventa-univerzity-palackeho.
MARTINŮ, Ondřej. Lidé a mobilní zařízení. In: Pres.UPmedia.cz [online]. 26.4.2015 [cit. 2017-04-26]. Dostupné z: http://pres.upmedia.cz/samostatne-projekty/fotozurnalistika/lide-a-mobilni-zarizeni.
STEHNOVÁ, Sabina. Jak se žije ženám s mentálním postižením. In: Pres.UPmedia.cz [online]. 26.4.2015 [cit. 2017-04-26]. Dostupné z: http://pres.upmedia.cz/samostatne-projekty/fotozurnalistika/jak-se-zije-zenam-s-mentalnim-postizenim.
BŘEZINA, Pavel. Polarr – fotoeditor pro všechny myslitelné platformy. In: Digiarena.e15.cz [online]. 19.10.2015 [cit. 2017-04-26]. Dostupné z: https://digiarena.e15.cz/polarr--fotoeditor-pro-vsechny-myslitelne-platformy.
Online photoeditor: https://photoeditor.polarr.co
HIELEMA, Marlene. What is the best ISO to use? In: imagemaven.com [online]. 11.09.2011 [cit. 2017-04-26]. Dostupné z: http://www.imagemaven.com/what-is-the-best-iso-to-use/.
Olomoucká Drbna. [online]. 2008- [cit. 2017-04-26]. Dostupné z: http://www.olomouckadrbna.cz.
