Martin Bobek Za cíl této práce považuji fotografické zachycení atmosféry předvolebních kampaní politických stran, a to především v ulicích měst, popřípadě na místech pro městské prostředí typických. Mj. se formou reportážní fotografie pokusím ilustrovat způsob, jakým se snaží jednotlivé politické subjekty oslovovat voliče, z čehož by měly být patrné i některé přetrvávající nálady a trendy ve společnosti, které vyhodnotím jako charakteristické právě pro nadcházející volby - odklon podpory voličů od velkých politických stran; vznik nových politických subjektů, které opakovaně v průzkumech veřejného mínění dosahují hodnot okolo 5% voličských preferencí - tedy hranice nutné pro vstup do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. V neposlední řadě budu fotografovat také města samotná, a to z důvodu znázornění jejich proměny v předvolením období - zvýšený výskyt billboardů; letáků atd., jejichž přítomnost do jisté míry ovlivňuje podobu a ráz města/městské krajiny.
Vedle obsahové stránky věci si samozřejmě kladu za cíl vytvořit fotografie s odpovídající výtvarnou a technickou kvalitou, která bude dána nejen samotným aktem fotografování, ale i následným post-processingem (úprava/korekce fotografií pomocí odpovídajícího grafického softwaru). V tomto ohledu by měl soubor působit především graficky jednotně a kompaktně.
2 Zdůvodnění volby tématu
2.1 ZAJÍMAVOST/DŮLEŽITOST/ATRAKTIVITA TÉMATU
Jak jsem uvedl v úvodu, volby jsou jedním z vrcholů veřejného života daného období, což bývá náležitě reflektováno právě a především v ulicích měst prostřednictvím předvolebních kampaní jednotlivých politických stran a uskupení. Ty se logicky zaměřují především na místa s vyšší koncentrací obyvatel a svojí předvolební kampaň tedy směřují tam, kde je možné oslovit co možná největší počet potencionálních voličů. Pozornost volebních kandidátů se tedy obrací zejména k městům, kam bývají situovány i následné předvolební mítinky.
Městská krajina tak bývá zaplavena množstvím billboardů a velkoplošných poutačů, které odkazují k jednotlivým politickým subjektům a k jejich představitelům; stejně tak lidé neustále narážejí na bezpočet letáků a dalších propagačních materiálů; a konečně občané měst se scházejí s lídry kandidujících stran na mítincích, kde často vřou emoce. Předvolební kampaň chtě nechtě zasahuje do životů lidí a ovlivňuje ráz/podobu a jistě i chod měst. Je to období, které je do jisté míry jedinečné a tím pádem se doslova nabízí k zdokumentování.
Samozřejmě s ohledem na svoji tematickou specializaci zvolenou během studia žurnalistiky – tedy specializaci politickou – a s ohledem k výše zmíněnému jsem se rozhodl pro zpracování problematiky předvolebních kampaní, což je v době, kdy má práce vzniká téma velmi aktuální. Předchozí řádky lze pokládat za objektivní důvody, které mě vedly k výběru a zpracování stávající látky.
2.2 MEDIÁLNÍ REFLEXE POLITIKY A PŘEDVOLEBNÍCH KAMPANÍ
Média mají tradičně několik hlavních tématických oblastí, kterým se pravidelně (můžeme říci každodenně) věnují. Stephan Russ-Mohl [2003] uvádí následující: zprávy a politika, ekonomika, kultura, sport a informace lokálního/regionálního charakteru, přičemž právě politika stojí v hierarchii těchto témat nejvýše.
Problematika předvolebních kampaní byla odedávna v médiích hojně reflektována. Toto téma se stalo zajímavým i pro mediální studia, kdy právě na předvolebních kampaních se daly/dají během krátké doby provádět výzkumy týkající se možného vlivu těchto kampaní na veřejné mínění. Jinými slovy se výzkumy zabývají tím, do jaké míry jsou politikové, při svém předvolebním snažení, skrze média schopni ovlivňovat názory voličů. Aniž by si autor kladl nároky na úplnost, na následujících řádcích si problematiku politické komunikace v jejích nejhlavnějších bodech představíme.
V souvislosti s politickou komunikací McQuail [2009] charakterizuje 3 její hlavní formy. První forma je typická právě pro předvolební kampaně, které se konají pravidelně/opakovaně a během kterých jsou média využívána soupeřícími kandidáty. Další formou je nepřetržitý a neustálý tok informací týkajících se politické scény, kterou můžou tyto informace buď pozitivně nebo negativně ovlivňovat a zasahovat tak do chodu vlád a dalších aktérů. Zde se otevírají možnosti pro cílené ovlivňování zpráv. Třetí formu popisuje McQuail následovně: „[...] v různé míře se stejným aktérům a nezávisle na volbách nabízejí příležitosti pro politickou propagaci. Tu a tam se odehrávají také pokusy jménem různých nátlakových skupin a s využitím různých prostředků ovlivnit názor veřejnosti na konkrétní záležitost“ [McQuail, 2009: 540].
Pokud se vrátíme k tomu, co bylo řečeno v úvodu této podkapitoly a zaměříme svoji pozornost konkrétně na předvolební kampaně a jejich souvislost s médii, potažmo s mediální teorií, zjistíme, že zde existuje historicky velice významný vztah. Mediální teoretici se již v první polovině 20. století zabývali vlivem médií1 na veřejné mínění2. K těmto výzkumům postupně začalo sloužit právě studium období, ve kterém probíhají volební kampaně. McQuail [2009] uvádí, že první výzkum v této oblasti proběhl už ve 40. letech 20. století. „Od té doby se předmětem výzkumu staly tisíce demokratických voleb […]“ [McQuail, 2009: 540].
1V daném kontextu hovoříme především o tištěných médiích a rozhlase.
2McQuail [2009] v kapitole Procesy a modely mediálních účinků : Vývoj výzkumu a teorie mediálních účinků rozlišuje 4 fáze: Všemocná média; Teorie mocných médií vystavena zkoušce; Znovuobjevení mocných médií; „Dohodnutý“ vliv médií.
2.3 SUBJEKTIVNÍ DŮVODY VOLBY TÉMATU
Na závěr této kapitoly bych ještě rád uvedl několik zcela osobních důvodu, které měly na volbu tématu mého Samostatného projektu nemalý vliv. Jako člověk, který pochází z prostředí středně velkého města, jsem vždy období před volbami pociťoval jako dobu zvýšené společenské aktivity. Jinak poklidný chod města najednou zařadil vyšší rychlostní stupeň. Na náměstích se konají mítinky s politickými představiteli; město je „vyzdobené“ billboardy, plakáty a jinými propagačními materiály a vše je náležitě komentováno a diskutováno mezi obyvateli města. Jakoby všichni najednou měli společné téma.
V neposlední řadě je pro mě Samostatný projekt i jakýmsi testem mých dosavadních znalostí a schopnosti v oblasti foto-žurnalistiky a také testem mých schopností v následné úpravě fotografií, protože tzv. post-processing považuji za neoddělitelnou součást digitální fotografie. Fotografování bych se i v budoucnu rád profesionálně zabýval a v této souvislosti pro mě může být Samostatný projekt prvním komplexně zvládnutým krokem k tomuto cíli.
3 Zdroje/stav problematiky
V této kapitole si v krátkosti představíme pojmy jako fotožurnalistika, fotografie, fotoreportér apod. a následně se zaměříme na současné úspěšné fotožurnalisty a uvedeme si příklady jejich práce. To mi poslouží především jako vhodný a do velké míry inspirativní background hlavně pro praktickou část mého Samostatného projektu.
3.1 FOTOGRAFIE
Co je to vlastně fotografie? Vedle prozaického „zmrazený okamžik“ samozřejmě existuje i mnohem přesnější vysvětlení. Podle Osvaldové [2002] slovo fotografie pochází z řeckého fós = světlo a grafein = kreslit, malovat, psát; doslovně: kreslení světlem. V podstatě jde o způsob zobrazování objektů působením světla na fotografickou citlivou vrstvu prostřednictvím fotografického přístroje. „Objektiv fotoaparátu zachycuje světlo odražené fotografovaným předmětem a promítne odraz předmětu na fotografickou citlivou vrstvu v těle přístroje; zde vzniká neviditelný (latentní) obraz, který se po vyvolání a ustálení stane viditelným (negativní obraz). Dalším zpracováním získáme pozitivní snímek, tedy fotografii,“ uvádí Osvaldová [2002].
Na počátcích fotografie (19. století) stojí tři muži – Joseph Nicéphore Niepce, Louis Jacques Mandé Daguerre a William Henry Fox Talbot. Je však důležité si uvědomit, že fotografie nebyla jednorázovým objevem. Jde o výsledek práce několika generací vědců a badatelů, kdy bylo zapotřebí využití znalostí z oborů fyziky a chemie. Princip promítání obrazu vnějšího světa však využíval už Leonardo Da Vinci. Jeho dírková komora byla posléze nahrazena dokonalejší camerou obscurou (temná komora s čočkou). Ale až s rozvojem chemie v 19. století, kdy byly objeveny změny, které v solích stříbra způsobuje působení světla. Nástup jodidu a bromidu stříbrného lze považovat za skutečný předpoklad ke vzniku fotografie. Poté postupně vědci Niepce, Daguerre a Talbot zdokonalují fotografickou techniku až nakonec anglický královský astronom Herschel patentuje název fotografie.
V současné době svět zažívá boom tzv. digitální fotografie. Princip jejího vzniku je v podstatě stejný, jako např. vznik fotografie kinofilmové. Rozdíly můžeme hledat jen v materiálech a následném zpracování/vyvolání fotografie. Fotocitlivou vrstvu představuje u klasické fotografie film3 a u digitálního přístroje tzv. čip. Vyvolávání klasické probíhá v temné komoře, vyvolávání fotografie digitální probíhá digitálně, to znamená pomocí počítače.
Více o technických aspektech fotografie (především té digitální) uvedu v kapitole Postup práce, kde bude možnost zasadit si technikálie přímo do kontextu mého Samostatného projektu.
3Nejobecněji můžeme filmový materiál rozdělit na černobílý a barevný. Černobílý materiál se skládá z průhledné vrstvy, na které je nanesená želatina. V želatině jsou obsažené chemické látky (citlivá vrstva) obsahující stříbro – tyto látky si pamatují, když na ně dopadne světlo. Tím vzniká latentní obraz. Další fází je vyvolávání negativu. K tomu je zapotřebí několika chemických směsí jako vývojky, přerušovací lázně a ustalovače. Vzniká tedy černobílý negativní obraz, který je potřeba tzv. mokrou cestou vyvolat. Barevný film naproti černobílému obsahuje tři vrstvy želatiny, kdy před každou z vrstev je barevný filtr (červený – zelený - modrý). Proces vyvolání je tím pádem složitější a probíhá, vzhledem k použité chemii, i za jiných teplotních a časových podmínek.
3.2 FOTOŽURNALISTIKA
Fotožurnalistika je vlastně pojem, který se dá zjednodušeně popsat jako „obrazové novinářství“ [Osvaldová, Halada, 2002: 73]. Jde o formu žurnalistiky, která se výhradně specializuje na zachycení určitých skutečností prostřednictvím obrazu. Alena Lábová [2002] v Praktické encyklopedii žurnalistiky dále popisuje poměrně výstižně hlavní úkol fotožurnalistiky takto: „Základem fotožurnalismu je obrazový příběh, který zpracovává novinářsky hodnotné náměty. Příběh může být vyprávěn v jediném snímku, pořízeném v rozhodujícím okamžiku, častěji jde o sérii fotografií, které pokrývají zkoumané téma z rozmanitých úhlů pohledu v různé hloubce a šíři“ [Osvaldová, Halada, 2002: 73]. Zřídka se jako série snímků objevují obrazové eseje, častěji potom fotoreportáž (viz níže), v jiném smyslu potom obrazový příběh4.
Fotografie jsou do obrazového příběhu vybírány záměrně a cíleně samotným a fotografem a grafikem. Ti fotografie seřazují tak, aby série dávala smysl – vyprávěly příběh. Je tedy nezbytné, aby na sebe snímky navazovaly. Předcházející a následující záběry v sérii tak ve své reciprocitě vytvářejí nové významy a některé významy původní jednotlivé fotografie ztrácejí. Důležitou složkou jakékoli práce s fotografií je také její výsledná prezentace publiku. V redakcích je tak závěrečnému post-procesingu a rozmisťování fotek po stránce věnováno nezanedbatelné úsilí.
Součástí fotografií v médiích bývá také text. Ten by měl velmi jednoduše a stručně popsat skutečnost vyjevenou na obrázku, případně jí zasadit do kontextu. V praktické encyklopedii žurnalistiky se uvádí: „…[text] může být omezen na pouhé titulky, v jiných příbězích slouží obrazy k ilustraci textu, nebo obraz i text mohou být samostatné eseje, které se vzájemně posilují“ [Osvaldová, Halada, 2002: 73]. Autorem těchto doplňkových textů může být stejně tak fotožurnalista, jako píšící novinář.
K velmi stručnému historickému exkursu nám poslouží opět Praktická encyklopedie žurnalistiky [2002]. Francouz Gaspar Felix Tournachon – Nadar přišel v roce 1886 s první obrazovou story. Bylo jí fotointerview s chemikem Chevreulem. K dalšímu rozvoji fotožurnalismu přispěl zejména německý tisk na přelomu 20. a 30. let 20. století5 a americký časopis Life (30. až 70. léta 20. století). V roce 1947 je založena fotografická agentura Magnum, která si klade za cíl pomáhat začínajícím fotoreportérům. „Nejlepší podmínky pro rozvoj má fotožurnalismus po druhé světové válce, kdy až do nástupu televize koncem 50. let 20. století představují obrazové týdeníky typu Life, Look či Paris Match jeden z hlavních zdrojů obrazových informací o světě“ [Osvaldová, Halada, 2002: 73]. A je to právě televize, která následně do značné míry omezila možností obrazového novinářství. Novináři tak přecházejí k rozsáhlejším projektům určeným pro výstavy nebo knižním publikacím.
4V poslední době se „obrazový esej“ objevil např. u příležitosti dvacátého výročí pádu komunismu v České republice. Několik předních českých fotografů se tímto způsobem pokusilo zmapovat dramatické příběhy, které se odehrály v listopadu 1989. „Obrazový příběh“ je v podstatě označení pro všechny příběhy, které jsou vyprávěny prostřednictvím fotografie.
5Důležitou roli zde sehráli především novináři jako: Erich Salomon, Stefan Lorant, Felix Man.
3.3 FOTOREPORTÁŽ
Jde o žánr, jehož prostřednictvím dochází k zachycení určité události výhradně očima fotografa tak, jak na něj daná skutečnost působila a jak ji na vlastní kůži pociťoval. Fotografická reportáž se skládá ze série snímků, které výše zmíněnou událost/jev zachycují ze širší perspektivy. Může se skládat z ryze popisných snímků stejně, jako ze snímků se silným subjektivním podtextem. Důležitý je především vztah mezi jednotlivými snímky, které by měly ve finále fungovat jako celek. Samozřejmě neméně důležitá je i odpovídající kvalita jednotlivých záběrů.
3.4 FOTOŽURNALISTÉ – TEORIE A ZNÁMÁ JMÉNA
Podle Praktické encyklopedie žurnalistiky [2002] jde o označení fotografa - novináře, který ke komunikaci užívá fotografický obraz. Jako novinář musí posoudit zpravodajskou hodnotu událostí, jako fotograf musí fotograficky vidět, umět vybrat a zachytit správný (tj.charakteristický) okamžik, užívat kompoziční pravidla a vhodnou fotografickou techniku. Fotografie zpravidla jen snímá, nepracuje v temné komoře, záběry ale sám vybírá a určuje výřezy a popisuje je, nebo k popiskům poskytuje podklady.
Asi nejvýznamnějším českým fotoreportérem současnosti je bezesporu Jan Šibík, dlouhodobě pracující pro společenský časopis Reflex. Jeho nejvýraznějším mezinárodním oceněním se v roce 2004 stalo třetí místo v soutěži World Press Photo v kategorii Sportovní příběhy. V Czech Press Photo například získal přes 40 cen v různých kategoriích.
Na závěr této kapitoly si uvedeme slova předsedkyně poroty World Press Photo, Michelle McNally, která o fotožurnalistice řekla: „Co tedy dělá novinářskou fotografii dobrou? Měla by mít historický aspekt, definovat určitou dobu, místo, událost. Měla by zahrnovat aspekt sociologický… Mela by mít i psychologický a emocionální tón… estetický prvek… Nejvíc ze všeho by ale měla být pravdivá.“
4 Ideový plán
4.1 ROZPRACOVÁNÍ CÍLŮ PRÁCE
Jak bylo řečeno v úvodní kapitole v mém Samostatném projektu půjde zejména o zachycení předvolební atmosféry v ulicích měst. Samozřejmě si je autor plně vědom, že na ploše předepsaného formátu Samostatného projektu není možné pokrýt danou problematiku v celé její složitosti a komplexnosti. Tato kapitola tedy čtenáři poslouží, jako jakási legenda, ve které si definujeme několik řekněme tématických oblastí, které autor považuje za nezbytné, aby byly v praktické části pokryty, chcete-li fotograficky ilustrovány.
Nejtypičtější takovou oblastí pro předvolební období je jistě zvýšený výskyt billboardů a dalších propagačních materiálů v ulicích měst. Média v průběhu kampaně například hojně informují o tématech, která političtí představitelé prostřednictvím billboardů nastolují. Nejreflektovanějším tématem této oblasti jsou takzvané negativní kampaně, ve kterých se političtí lídři vzájemně zesměšňují a urážejí. Autor tedy považuje za nezbytné toto téma pokrýt a věnovat mu v praktické části patřičný prostor.
Další oblastí našeho zájmu budou předvolební mítinky. Zejména v tomto bodě si je autor vědom, že jej není možné pokrýt v plné šíři, tudíž nám pro ilustraci poslouží jeden vybraný předvolební mítink, kde ale nepůjde o nic jiného, než pouze o zachycení jeho atmosféry.
V České republice jsou nedílnou součástí tohoto období také předvolební politické televizní diskuse. Autor se tedy rozhodl takovou televizní diskusi navštívit a zachytit jí takříkajíc zevnitř. V tomto ohledu bude jistě zajímavé srovnání atmosféry v samotném dějišti diskuse naproti atmosféře v domácnostech před televizními obrazovkami.
Na pozadí všech těchto tématických oblastí bude samozřejmě důležité držet se předmětu, který je všechny spojuje – to znamená města. Autor tedy zachytí také běžný život v městských ulicích v kontextu předvolební situace. Doslova si autor klade za cíl zachytit pulzující srdce města i s jeho předvolební arytmií.
5 Postup práce
5.1 ZDŮVODNĚNÍ ZPŮSOBU ZPRACOVÁNÍ
V návaznosti na předchozí kapitolu autor v této představí postup své práce a způsob jejího zpracování. To zahrnuje především představení fotografické techniky, se kterou autor během praktické části Samostatného projektu pracoval, ale také popis konkrétních předvolebních akcí, které autor navštívil z důvodu jejich zaznamenání.
5.2 FOTOGRAFICKÁ TECHNIKA
Fotografie představené v tomto projektu byly pořízeny výhradně digitální cestou (viz výše). Jako fotoaparát autorovi posloužila digitální zrcadlovka a několik objektivů. Vše si na následujících řádcích náležitě přiblížíme.
Digitální zrcadlovky jsou prakticky obdobou klasických jednookých zrcadlovek a princip zachycení obrazu je tedy stejný, jen prostřednictvím digitální technologie namísto čistě chemických procesů (viz výše). Proč se vlastně pro tento typ fotoaparátů používá označení „zrcadlovka“? Podstatou je sklopné zrcadlo nebo polopropustný hranol nacházející se v prostoru mezi snímačem a objektivem, tudíž výjev je z objektivu „zrcadlen“ přímo do hledáčku. Obraz, který vznikne a který v hledáčku vidíme, je v podstatě čistě přesným odrazem reality, která se v tomto případě opticky přizpůsobuje typu použitého objektivu (viz níže).
Tělo, v rámci tohoto projektu, používaného fotoaparátu je značky Nikon, konkrétně model D90. Tento fotoaparát má v sobě zabudovaný čip, chcete-li snímač, o celkovém množství 12,3 megapixelů a velikosti 23,6 mm na 15,8 mm. V tomto bodě je velmi důležité srovnání s velikostí kinofilmového políčka, které má rozměry 36 mm na 24 mm. Jak už bylo popsáno výše v digitální fotografii znamená čip jakousi digitální obdobu klasického kinofilmového políčka. Většina vyráběných objektivů je tak konstruována právě na rozměry kinofilmu, jako na stálou a všeobecně uznávanou konstantu, tudíž, po nasazení objektivu na využitý Nikon D90 dojde k ořezu snímaného obrazu. Pro názornost autor uvede příklad: Při použití objektivu s ohniskovou vzdáleností 50 mm, který byl konstruován ve vztahu k velikosti klasického políčka, na používaný Nikon D90, jehož snímač je přibližně 1,5x menší, než zmiňované políčko, bude se výsledný obraz rovnat snímání objektivem s ohniskovou vzdáleností 75 mm. Jednoduše lze říci, že pokud při focení s většinou současných „levnějších“ zrcadlovek využíváme objektiv o určité hodnotě ohniskové vzdálenosti, musíme tuto hodnotu vynásobit koeficientem 1,5, abychom dostali reálný přehled o podobě výsledného obrazu.
Při tvorbě tohoto projektu bylo využito již zmiňovaného Nikonu D90 a následně dvou objektivů. Jednalo se o tzv. širokoúhlý objektiv s ohniskovou vzdáleností 24 mm a poté o teleobjektiv se zoomem6 s ohniskovou vzdáleností od 80 mm do 200 mm. V návaznosti na předchozí odstavec autor dodává, že je nutné veškeré výše zmíněné hodnoty vynásobit koeficientem 1,5, aby došlo k reálné představě o výsledku. Na následujících řádcích oba objektivy řádně popíšeme, vysvětlíme jejich funkce a uvedeme je do kontextu s konkrétními situacemi, ve kterých je autor v rámci této práce využíval. Ještě před tím si však povíme o typech jednotlivých objektivů používaných ve fotografii.
Nejobecněji se objektivy dělí na objektivy s pevným ohniskem a tzv. zoomy. Klasické rozlišení je potom: širokoúhlý objektiv, základní a teleobjektiv7. Objektivy s pevným ohniskem mají pevně stanovený „výřez reality“ z výroby. Jejich konstrukční vlastnosti z nich však dělají nejkvalitnější objektivy, avšak jejich použití je značně nepohodlné, protože v podstatě pro každou situaci bychom museli volit jiný objektiv. Zoomové objektivy naopak disponují určitým spektrem ohniskových vzdáleností, ve kterých se může fotograf libovolně pohybovat, což má za efekt přibližování nebo oddalování fotografovaného objektu. Jednoznačnou výhodou zoomu je, že v sobě jakoby obsahuje několik objektivů s pevným ohniskem najednou, avšak výsledný obraz ze zoomu bude nižší technické kvality.
Dalším objektivem je tzv. základní. Často bývají tyto objektivy charakterizovány tvrzením, že snímají realitu v zorném úhlu velice blízkému zornému úhlu lidského oka. Nejběžnější ohniskovou vzdáleností pro tento typ je vzdálenost 50 mm, při použití na přístroji s velikostí snímače, která se rovná velikosti kinofilmového políčka.
Širokoúhlé objektivy snímají scénu velkým zorným úhlem, tzn. ohnisko okolo 24 mm. Tyto objektivy vykazují velký úhel záběru a lze tak do záběru zakomponovat opravdu velký výřez reality. U širokoúhlých objektivů je však problémem, že se u nich často projevuje nepřirozená perspektiva a bortící se linie.
Poslední zde představeným typem jsou teleobjektivy. Tyto objektivy snímají scénu ve velmi malém zorném úhlu, jsou tedy vhodné pro zachycování objektů ve větších vzdálenostech. Za teleobjektiv můžeme považovat skla s ohniskem okolo zhruba 130mm a výše.
Prvním objektivem je tedy širokoúhlá Sigma o ohniskové vzdálenosti 24 mm, kterou jsem využíval zejména v situacích, kdy bylo méně prostoru k fotografování, tudíž jsem musel být k fotografovanému objektu co nejblíže. Jde o objektiv s pevným ohniskem, tudíž u něj chybí funkce zoom. To by se mohlo zdát na první pohled jako nevýhoda, ale není tajemstvím, že objektivy s pevným ohniskem mají lepší optické vlastnosti než tzv. zoomy. Mnou používaný objektiv je vysoce světelný, nejnižší clonové číslo má tedy 1,8, což umožňuje fotografování v horších světelných podmínkách bez použití blesku. Konkrétně jsem tento objektiv používal při fotografování během Otázek Václava Moravce, protože jsem potřeboval do záběru zakomponovat větší množství osob, případně dalších „rekvizit“. Dál jsem s tímto objektivem pracoval při fotografování mítinku Strany práv občanů – Zemanovci, v podstatě ze stejného důvodu jako v předchozím případě. Prostor na olomouckém náměstí a dostatek světla, během konání mítinku SPO-Z, mi však umožnil využít i druhý z objektivů Nikkor 80 – 200 mm. Tento objektiv a možnosti jeho využití si popíšeme na dalších řádcích.
Dostatek světla je pro používání zmíněného Nikkoru velice důležitý, protože se již nejedná o světelný objektiv a jeho nejnižší clonové číslo je 4. Navíc jde o objektiv s manuálním ostřením a je k práci s ním potřeba více času a klidnější fotografovaný objekt. Pro relevantní práci s tímto sklem je potřeba, aby byl fotograf od fotografovaného objektu více vzdálen a měl tak možnost smysluplné kompozice. Osobně jsem Nikkor 80 – 200 mm využíval zejména k zachycení tváří fotografovaných, nebo maximálně jednotlivých postav a dále také k zachycení nějakých detailů – samozřejmě vše z větší vzdálenosti. Tento teleobjektiv je také plně manuální, tudíž bylo nezbytné fotografovat v režimu M (manual). To představuje plně manuální nastavení fotoaparátu – expozice, ISO, vyvážení bílé; ale také nastavení samotného objektivu – clonové číslo, ostření.
6Objektivy s možností změny ohniskové vzdálenosti za účelem přiblížení/oddálení fotografovaného předmětu.
7Dále se uvádějí tzv. speciální objektivy, kam lze zařadit např. makro objektiv, tzv. fish eye a nebo některé druhy teleobjektivů.
5.3 KONKRÉTNÍ SITUACE V KONTEXTU S POUŽITOU TECHNIKOU
První předvolební akcí, kterou jsem pro svůj Samostatný projekt zaznamenal byly předvolební Otázky Václava Moravce z olomoucké Sidie. I když samotný přímý přenos tohoto pořadu začínal až ve 21:00 hodin, dostavil jsem se na místo už o půl sedmé, abych zachytil příznivce jednotlivých politických stran, kteří se sešli před budovou Sidie. V tu dobu už se pomalu stmívalo a byla zatažená obloha. To samo o sobě implikuje špatné světelné podmínky, tudíž patřičné nastavení mého fotoaparátu. ISO jsem nastavil na hodnotu 1250 (tedy nejvyšší možnou hodnotu, o kterém vím, že pořád ještě vykazuje nízkou hladinu digitálního šumu), zvolil jsem režim fotografování na A (to znamená režim s prioritou clony), kdy jsem si nastavil clonu na nejnižší možnou hodnotu, tedy 1,8 a nechal jsem fotoaparát, aby si dobu expozice vypočítával sám. V tuto chvíli jsem narazil na nečekaný problém, protože fotoaparát, za daných světelných podmínek, snímky přeexponovával, to znamená, že byly přesvětlené. Musel jsem tedy změnit režim výpočtu expozice z Matrix (to je měření expozice pomocí všech dvanácti ostřících bodů a jejich následné zprůměrňování) na měření expozice jednobodové, tedy fotoaparát měřil expozici jen v tom bodě, do kterého bylo ostřeno. Problém byl vyřešen a mohl jsem se zaměřit především na zorientování se v daném prostředí a komunikaci s lidmi, které jsem hodlal fotografovat.
Další akcí, kterou jsem se jal fotografovat byl předvolební mítink strany SPO-Z na olomouckém Horním náměstí. Počasí opět vykazovalo nižší světelné podmínky, avšak mítink proběhl v odpoledních hodinách, tudíž jsem mohl alespoň v rámci možnosti pracovat s clonou na fotoaparátu a hlavně využít i teleobjektivu Nikkor 80 – 200 mm se světelností 4. Tímto objektivem se mi podařilo zachytit vzdálenější detaily, jakožto i tváře zúčastněných osob, což přispělo k výsledné různorodosti praktické části mého projektu.
Posledním, řekněme zastřešujícím, tematickým okruhem pro mě bylo nafocení města jako takového na pozadí probíhající billboardové kampaně. Pro tento záměr jsem vybíral místa, která mi připadala zajímavá a snad i trochu odrážela současnou předvolební situaci a byla jí tak vhodnou ilustrací. Tím autor myslí například ostrou negativní kampaň České strany sociálně demokratické, zesměšňující billboardy Občanské demokratické strany a další, řekněme neutrální projevy ostatních menších stran. Autor toto považuje za jistý náznak filosofie, se kterou jdou jednotlivá politická uskupení do voleb a jakým „tónem“ se tedy snaží oslovit voliče.
5.4 POST-PROCESSING
K následné úpravě, chcete-li korekci, fotografií jsem využil programu Adobe Photoshop CS3. V první řadě bylo nutné upravit kontrast jednotlivých fotografií, čehož jsem dosáhnul přes funkci křivky [curves]. Zvýšení kontrastu v podstatě znamená určité zesvětlení světlých tónů a ztmavení tmavých tónů. Výhodou této funkce je, že má grafik naprostý přehled o kompletním spektru tónů, se kterými může „manipulovat“ podle potřeby. Dalším nezbytným krokem bylo doostření snímků, k čemuž mi pomohla funkce maska doostření [unsharp mask]. V této funkci je možné doostřit snímek podle vlastní potřeby v závislosti na tahu posuvníkem.
Další digitální úpravy jsem již neprováděl, protože nepovažuji za vhodné do reportážního typu fotografie v přílišné míře zasahovat.
6 Sebehodnocení
S výslednou podobou mého Samostatného projektu jsem nakonec spokojen. Zpočátku jsem se obával, že má téma příliš široký záběr, ale po upřesnění některých aspektů práce a po exaktním definováním cílů a postupů zpracování jsem nakonec přesvědčen, že se plán podařilo naplnit.
Dalším krokem v praktickém zpracování by tak mohl být skutečně ucelený přehled o vedení předvolební kampaně v ulicích měst (případně v ulicích konkrétního města), což zahrnuje i návštěvu mítinků všech politických stran. Vznikl by tak výstavní set, na kterém by se mohlo podílet i více fotografů a který by poměrně komplexně mapoval předvolební období.
Pokud mohu zmínit některé problémy a úskalí, se kterými jsem se během tvorby této práce setkal, patřilo by mezi ně jistě nastavení a ovládání používaného fotografického aparátu. Vedle výběru fotografického režimu bylo také nutné neustále kontrolovat vyvážení bílé barvy, nastavovat hodnoty ISO, měnit režimy ostření a jako velmi důležitá se nakonec ukázala být i volba režimu měření expozice. Velice náročné bylo také fotografování s plně manuálním objektivem Nikkor 80 – 200 mm (viz výše).
7 Literatura
MCQUAIL, D.: Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Protál, 2009.
OSVALDOVÁ B. – HALADA. J.: Praktická encyklopedie žurnalistiky. Praha: Libri, 2002.
REIFOVÁ, Irena aj.: Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, 2004.
RUSS-MOHL, S.: Žurnalistika : Komplexní průvodce praktickou žurnalistikou. Praha: Grada Publishing, 2005.
8 Fotografie
