Street message

1. Cíl práce
Lidé mají už odpradávna potřebu se nějak zviditelnit, zachytit prchavý okamžik svého života, vyjádřit sebe nebo jen komentovat svůj nebo jiný svět. Tuto potřebu můžeme sledovat již u pradávných jeskynních maleb, lidé měli z nějakého důvodu potřebu sdělit ostatním, co se kolem nich děje, co dokázali, na co mohou být hrdí nebo co prožívají. Dříve (ale i dnes) k tomu sloužily různé druhy umění – kresba, sochařství, divadlo, zpěv... V několika posledních dekádách jsme měli možnost seznámit se s novým druhem umění nazvaným street art. Jednou z jeho variant může být také tzv. street message, různé nápisy na zdech domů, v podchodech a na jiných veřejných místech.
Cílem mé práce je zaměření se na tyto nápisy a jejich reflexe v rámci ulice, v rámci místa, ve kterém vznikly. Zaměřuji se především na zprávy, které obsahují nějaký emoční náboj. Na ty, které mají co říct komukoli z nás. Jak jsem již zmiňovala, pokouším se o reflexi těchto nápisů v rámci místa, ve kterém vznikly, proto se snažím ukázat místo i na fotografii jako prvek, který dodává nápisu ještě jiný rozměr: onen prvek veřejné exhibice, skutečnost, že zpráva je určena všem.
Nejde mi o reflexi umělecké stránky díla-sdělení (jak jsme tomu u hodnocení umění většinou naučeni), ani o technickou dokonalost fotografií či o jejich estetickou hodnotu, ale především o výpovědní hodnotu nápisu a o zachycení anonymity a zároveň velké konkrétnosti faktu, že se sdělení může týkat i nás. Jde o podtrhnutí anonymity i individuality každého z nás. O to, v čem a na čem spočívá celá naše kultura. Cicero kdysi definoval kulturu jako péči o duši, a v případě, že se veřejně přiznám k tomu, co cítím, prožívám nebo jen komentuju dění kolem sebe, tak se mi může ulevit, což jistě přispívá k péči o duši. Můžeme mluvit také o jistém druhu katarze.

2. Zdůvodnění volby tématu
Když jsem si vybírala profesní specializaci a profilaci, tak mi bylo celkem jasné, že zvolím fotografii, která mě baví již od té doby, kdy jsem zjistila, že fotoaparát existuje, a fotografii jsem chtěla v kombinaci s kulturní profilací. Studuji totiž divadelní vědu jako svůj druhý obor. Téma divadla mi však v tomto případě přišlo až moc frekventované, proto jsem chtěla vyzkoušet něco jiného, kde bych však mohla propojit vše, co jsem se doposud naučila (jak o kultuře, tak o fotografování). Již dlouho dobu mě zajímají veřejné nápisy, přesněji od chvíle, kdy jsem si začala všímat těchto vzkazů v jednom z našich ostravských neoblíbených podchodů. Dodnes mám v paměti dvě sdělení z podchodu: jeden nápis zněl: Dnes jsem zjistil, že jsem HIV pozitivní. A ten druhý začínal: Dnes tu upadla těhotná žena na břicho a nikdo se ji ani nesnažil pomoct vstát. Jako by ty nápisy křičely: Všimni si mě! Zareaguj na mě! Přemýšlej o mě! Tak tedy na ně reaguji. V kontextu genia loci, snad i v kontextu doby, ve které vznikají.
Když jsem se výše zmiňovala o katarzním účinku těchto nápisů, tak může dojít ke katarzi jak na straně toho, který veřejný nápis píše, tak na straně toho, který si jej přečte. Příklad: Jdu po ulici z práce, jsem unavená, doma mě čekají děti, nemám udělanou večeři ani poklizeno, jsem naprosto vyčerpaná a pomalu jsem zapomněla i na to, že i já bych se někdy mohla zastavit, odpočinout si, zasnít se... A najednou na ulici spatřím nápis Co tvé sny? Ještě je máš? Zastavím se a uvědomím si, že bych si měla udělat čas i na sebe. A takových příkladů se nabízí nepřeberné množství. Někdy stačí jen mít oči otevřené a dívat se, co vše se kolem nás nachází.
A tady znovu narážíme na propojení tématu s jeho kulturním backgroundem, jestliže kulturu (velmi široce) definujeme jako to, co je vytvořené člověkem, tak tato oblast zde jistě spadá. Streetartové umění všeobecně bylo ještě donedávna pokládáno za něco nižšího, neuměleckého (a v mnoha případech tak tomu je stále i dnes), mnozí jim opovrhují jenom proto, že bylo stvořeno na ulici, a ve velkém počtu případů normálními lidmi, „neumělci“. Ale právě v tom spočívá jeho kouzlo. Marshall McLuhan kdysi řekl, že medium is the message, jestliže v tomto budeme zjednodušeně chápat ulici jako médium, tak nám z toho vyjde i výsledný obsah zpráv, které se zde budou/můžou nacházet. Zřejmě zde nenajdeme „výkřiky“ bohatých o tom, že nemají z čeho zaplatit další nájem. Naopak to jsou spíše problémy, které mají lidé potřebu řešit nebo se z nich (v tomto případě) vypsat.

3. Zdroje/ stav problematiky
Street message není oblast umění, které by se věnovalo tak moc pozornosti, jako street art, je však nutno podotknout, že mezi těmito dvěma oblastmi existuje velmi tenká hranice, jestli vůbec (viz Foto_1). Protože jakýkoli text nese význam a je sdělením pro ostatní, tedy i obraz.
Toto umění bylo odjakživa uměním pro obyčejné lidi, nikdy nemělo úmysl obsadit výstavní síně či zaujmout místa v předních galeriích. V posledních desetiletích se odkaz street artu šíří nejčastěji skrze internetové sítě, většinou jsou to právě fotografové amatéři, kteří tato sdělení zaznamenají a potom následně sdílí, ať už na sociálních sítích či kdekoli jinde. A nejde ani tak o umělecké zpracování samotné fotografie, ale především o obsah tohoto sdělení. Právě z tohoto důvodů najdeme největší množství těchto fotografií právě na internetu, ať už na již zmiňovaných sociálních sítích, blozích nebo na portálech specializujících se na tuto problematiku, jako například server Street Art Utopia, nebo na stránkách streetartových umělců. Jedením z nejznámějších tvůrců tohoto umění je Banksy (umělec zůstávající stále v anonymitě pod touto přezdívkou), jehož díla jsou nakreslena v ulicích města od Londýna, přes Boston, Beverly Hills, Los Angeles, Toronto, Detroit, Chicago, New York, Salt Lake City až po San Francisco. Jeho výtvory jsou ke zhlédnutí na jeho oficiálních stránkách.
V posledních desetiletích bylo této problematice věnováno mnoho publikací, téměř každé větší město si zasloužilo knihu, která reflektuje streetartové umění v jeho ulicích. Tyto zahraniční publikace nejsou většinou bohužel v českých knihovnách k dostání. V českém kontextu byla k této problematice vydána například kniha Street Art Praha, která obsahuje na devět tisíc fotografií z pražských ulic, ve kterých se nachází toto umění.

4. Ideový plán
Cílem mého projektu není znovuobjevení této problematiky či poukázání na její nedostatečné reflektování, jak jsem již totiž uvedla výše, streetartové umění je nejen u nás, ale po celém světě velmi oblíbeno a neustále šířeno dál (ať už přímo v ulicích, knižně či skrze internet). Cílem mé práce je naopak nafotit takový reprezentativní vzorek fotografií, na kterých by se náležitě dalo dokázat, jaké funkce tyto nápisy můžou splňovat a jaké můžou mít účinky na jejich příjemce. A také poukázat na možné příčiny, které lidi vedou k vytvoření a sdílení takových nápisů.
Jak popisuju níže, jako lokality pro focení jsem si vybrala tří různorodá města: Olomouc, Ostravu a Prahu a projektu se věnuji soustavně od října minulého roku až do dubna letošního roku. Neznamená to, že zde budu publikovat stovky fotografií, ale právě vzorek, na kterém budu moct doložit mnou zvolené principy fungování těchto zpráv.

5. Postup práce/ zdůvodnění způsobu zpracování, volby jednotlivých řešení apod.
Původně jsem přemýšlela o focení street message pouze v Ostravě, protože je mi toto město velmi blízké, nakonec jsem však usoudila, že i diverzita míst, kde budu fotit, může přispět k výsledné podobě celého projektu, proto jsem jako další města zvolila Olomouc a Prahu.
V každém z měst jsem si dopředu vytipovala místa, která bych chtěla projít – parky, podchody, staré opuštěné budovy, vesměs místa, kde se buď koncentruje větší množství lidí a jsou veřejná a nebo naopak místa, která byla dříve obydlená a dnes jsou již opuštěná. Od chvíle, kdy jsem měla zadané téma, tak jsem ulicemi těchto měst procházela s „otevřenýma očima“ a mnohdy jsem se potom pouze vrátila s fotoaparátem, abych to, či ono nafotila. Většinou to však bylo cílené vyhledávání těchto vzkazů, kdy jsem procházela místa, kde by mohly tyto nápisy být.
Svůj projekt jsem začala v Ostravě, v tomto městě jsem fotila dohromady třikrát (v listopadu, v lednu a v březnu) a pokaždé mi to zabralo 2 – 3 hodiny. Prošla jsem především historické centrum města, trasu vedoucí na Novou Karolinu, sad Milady Horákové a další místa.
V Olomouci jsem fotila v listopadu a v dubnu následujícího roku a prošla jsem především Bezručovy sady, opuštěný objekt v Bezručových sadech a historické centrum města, stejně jako u focení Ostravy jsem tomu věnovala zhruba dvě hodiny.
V Praze jsem prošla především Staré město, Malou stranu, Vyšehrad, Strahov, Petřín, všeobecně jsem se zaměřovala na turisticky zajímavá místa, kde projde velké množství lidí různých národností. V Praze jsem tomuto projektu věnovala necelé tři dny.
Ke své práci jsem používala tři různé typy fotoaparátů (ne kvůli vyšším technickým požadavkům na vyfocení toho či onoho místa, ale kvůli tomu, který fotoaparát jsem měla zrovna k dispozici): fotoaparátem Canon PowerShot SX 120 IS (kompakt) jsem fotila jednou v Ostravě a v Olomouci, Nikonem D5000 s objektivem 18-105 mm jsem fotila jednou v Ostravě a Nikonem D3100 s objektivem 18-55 mm jsem fotila jednou v Ostravě, v Olomouci a také v Praze.
Kompozičně jsem se snažila o zasazení sdělení do prostředí ulice nebo všeobecně místa, kde se nápis nacházel. V některých případech (pokud to bylo možné) jsem pracovala i s významotvornými prvky v kompozici (například okno, otevřená brána aj., konkrétní příklady viz dále). Ne vždy to však bylo možné, jindy jsem naopak usilovala o anonymitu místa, o nekonkrétnost prostoru, protože toto prostředí podtrhovalo samotný význam sdělení.
V následné postprodukci jsem většinou fotografie zesvětlila, dodala jim větší kontrast, popř. zvýraznila některé nebo všechny barvy. Ve většině případů jsem je také ořízla do formátu, který by více podporoval zasazení do ulice nebo celkovou ideu zprávy. Nepoužívala jsem tedy pouze klasické přednastavené formáty 2:3 nebo 3:4, ale volila jsem si své vlastní formáty fotografií.
Moje práce obsahuje celkem dvacet fotografií, k většině z nich bych ráda podala komentář, ať už z důvodu vysvětlení zvolené kompozice či zasazení fotografie do kontextu místa.
Obr. č. 3 je příkladem nápisu s katarzním sdělením: R.I.P. Honzo na hřbitovní zdi, nápis v celkové kompozici docela dobře přehlédnutelný, avšak již samotná kompozice obrazu (sbíhající se linie na konci cesty) i barevná monotónnost odkazují k pochmurné atmosféře fotografie. Umístění nápisu v předním plánu fotky pro mě symbolizuje to, že smrtí se člověk teprve vydává na cestu, která někam vede, proto i ta dlouhá prázdná cesta skrz celý obraz. Stromy jsou jedním z významotvorných prvků celé kompozice, mnohdy jsou totiž považovány za symbol života. Člověk sice zemře, ale pro někoho je to jen začátek nového života.
Obr. č. 4, 5 a 18 byly zamýšleny jako připomenutí dvou základních lidských emocí – lásky a nenávisti. Jsou to především sdělení s tímto obsahem, kterých se po celém světě nacházejí miliony. Jakoby napsání těchto jednoduchých slov (Miluji x Nenávidím) mělo zakonzervovat tento pocit na věky věků. V těchto třech fotografiích tedy nejde ani tak o zachycení konkrétního lidského příběhu, ale naopak o zevšeobecnění těchto pocitů. Proto např. na obr. č. 4 není přiznáno prostředí (byť je patrné, že jsou slova vyryta do nějaké stěny) ani nejsou jasně zřejmá jména osoby, kterou autor nápisu miluje.
Obr. č. 7 je dalším z těch případů sdělení, které mohou mít katarzní účinek. Nápis Klid přichází po kapkách jakoby sám vybízel k tomu, aby se člověk zastavil a přinejmenším se nad tímto textem zamyslel. Sám význam sdělení může také v mnoha případech posloužit jako světlý bod, kterého se můžeme chytit, když už jsme ztratili naprosto všechnu naději. Kompozici fotky jsem volila záměrně tak, aby nebyl nápis na fotce příliš dominantní. Má jít především o poklidnou atmosféru, která má podpořit sdělení. Fotografie byla pořízena v podvečer, kdy je velmi příjemné světlo a slunce vytváří na zadní zdi hru světla a stínů.
Obr. č. 13 je pro mě jednou z nejsilnějších fotografií celého projektu. Byla pořízena ve squatu v olomouckých Bezručových sadech (u Tržnice), je to již nějakou dobu opuštěný objekt, který po určitý čas sloužil jako útočiště pro squatery. Před pár týdny byla část objektu zbourána (právě ta, která se nachází na mé fotografii). Nápis To není pravda pro mě znamená vyjádření nesouhlasu s tím, do jakého stavu se člověk, který to psal, dostal. Je to v podstatě popření své vlastní existence nebo popření své současné existence. Tichý výkřik. Dynamičnost fotografii dodává především zadní plán, ve kterém se nachází neskutečný „bordel“ – prázdné plastové lahve, nejrůznější krabice, špinavé kusy oblečení, fekálie a všudypřítomný zápach. A přece pro někoho místo, ve kterém se dá žít, bydlet, střecha nad hlavou. Domov? Asociativně mě k tomuto obrazu napadá dílo Reného Magritta Ceci n’est pas un pipe, nápis vyjadřující popření toho, co je na obrazu nakresleno.
Nápisy, které jsou zachyceny na obr. 14, 15 a 19 jsou součástí projektu MAO – Make Art Ostrava. Roku 2012 byly převážně v centru Ostravy na frekventovaných místech vylepeny nálepky, jejichž obsahem byla většinou nějaká otázka, která měla donutit kolemjdoucí k zamyšlení se nad daným problémem. Svůj projekt nazvali jako Samolepící zamyšlení. MAO vybízí k zapojení se do projektu takto: „Uspěchanost a rutina v životech někdy dokáže rezignovaně vhnát myšlenky do kouta, nasadit pásku přes oči. Zvolené lokality jsou ulice a frekventované místa. Jedno malé zamyšlení, jedna malá změna. Zastavte se a udělejte ji. Nepřehlížejte sami sebe.“ Ostravští obyvatelé se v mnoha případech rozhodli na tyto nápisy reagovat, jak dokládá například obr. č. 19: Co tvé sny..? Ještě je máš..? a odpověď na otázku: Mám stále a více... Na obr. č. 15 již není patrná odpověď na otázku Spí s tebou jednou za měsíc..?, ale ještě předtím, než to někdo strhl, tam bylo napsáno: Spí se mnou třikrát týdně;-).
Obr. č. 16: Feel the moment. Další z těch, které donutí se zastavit, nadechnout se a opravdu si vychutnat ten jeden jediný okamžik. I z toho důvodu jsem ponechala na odpadkovém koši „vajgl“, protože právě cigareta v mnoha případech symbolizuje okamžiky odpočinku, uklidnění, právě ty chvíle, kdy si člověk užívá toho, že jen prostě je. Nápis Feel the moment v kontrastu s dnešní uspěchanou dobou.
Obr. č. 17 s názvem Kdybych měl poslední den života byl pořízen v ostravském Sadu Milady Horákové v Mariánských Horách. Tento nápad byl použit již v jiných městech, je to v podstatě obměna formátu Before I die, která pochází z New Orleansu (viz příloha Foto_2). Tento projekt vymyslela Candy Chang, která po ztátě blízké osoby začala uvažovat nad tím, co by lidé chtěli udělat předtím, než zemřou. Proto s pomocí svých přátel vytvořila na zdi starého domu tabuli, na kterou nasprejovala do několika sloupců pod sebe Before I die I want to__________ a přiložila k tabuli křídy. Kdokoli šel kolem, mohl vzít křídu a napsat, co by rád stihl udělat předtím, než zemře. V tomto případě nejde o jednoho konkrétního umělce, který se podílí na vytvoření díla, ale jsou to náhodní chodci, kteří můžou na plochu k tomu určenou napsat, co by dělali, kdyby měli poslední rok života. Je zajímavé sledovat, jak se mění tato přání v závislosti na místě, kde byla tato tabule umístěna. V ostravské verzi můžeme například číst: Udělám Peťu nebo Budu šukat s Vicherovou nebo Tak kecám s Kubou, ne s Dankem nebo Tak se uchlastám a ukuřim k smrti aj. Jak rozlišné od té New Orleanské verze, kde jsou přání jako například: Go to Rome, Have fun, See my daughter graduate, Plant a tree, Be completly myself aj. Obr. č. 17 je jedna z fotografií, která dokládá to, jak jsou obyvatelé různých měst různí, a odkazuje na sociokulturní podmíněnost každého z nás.
Některé nápisy také mohou vyjadřovat pouze nesouhlas se současnou politickou scénou v České republice. Fotila jsem v období, kdy Českem hýbala první přímá volba prezidenta, v ulicích jsem se tak setkala s mnoha nápisy, které vyjadřovaly nesouhlas a Milošem Zemanem jako prezidentem. Tuto událost v mé práci zastupují pouze dvě fotografie, protože tématem mého projektu není sledování politické nespokojenosti, byť by i toto téma mohlo být zajímavé. Obr. č. 20 byl pořízen v pražské Oboře Hvězda: cesta vedoucí k letohrádku je lemována lavičkami, většina z nich byla „poctěna“ nápisem, který vyjadřoval nesouhlas s Milošem Zemanem na prezidentském postu. Jako příklad jsem zvolila lavičku se vzkazem Vyhrál pomocí lží a estébáckých praktik. Obr. č. 1 byl vyfocen v Ostravě, už tak negativně zabarvená otázka Kdo může porazit Zemana? byla ještě doplněna o poznámku, která nikoho nenechá na pochybách o tom, že nový pan prezident není u autora „doplňku“ oblíbeným, poznámka totiž zní: Automobil.
Dalším příkladem nápisu, který vyjadřuje nespokojenost se současným stavem, je obr. č. 12 se vzkazem Stát nás ojebává, zničme ho!! Pořízen v Olomouci, umístěn na zdi squatterského objektu v Bezručových sadech, který jsem popisovala již minule.

6. Sebehodnocení
Celý projekt nebyl ani tak náročný na fotografování, jako na cílené vyhledávání těchto nápisů, byť jsem mohla mít dopředu vytipovaná místa, kde by mohla být větší koncentrace těchto zpráv, tak to většinou byla zcela jiná místa, na kterých jsem je nacházela. V tomto ohledu byl projekt časově velmi náročný. Také zasazení sdělení do ulice tak, aby to vypovídalo také něco o místě, kde se nacházelo, bylo mnohdy obtížné. Myslím si však, že se mi podařilo předvést ucelený vzorek fotografií, na kterých se dají dobře demonstrovat jak příčiny psaní těchto nápisů jako potřeba se s někým sdílet, tak i význam těchto sdělení pro potenciální příjemce. A i na těch několika málo fotografiích jsem mohla doložit pár projektů, které jsou či můžou být všeobecně sdíleny (jako například Make Art Ostrava či Before I die I want to______________).
Kdybych v tomto projektu měla pokračovat i do budoucna, nezaměřovala bych se pouze na zprávy/sdělení, ale snažila bych se vyhledávat streetartové umění v jednom konkrétním městě, a na tomto umění bych se pokusila doložit sociokulturní podmíněnost obyvatel, přesně tak, jak to bylo patrné například u obr. č. 17 (Kdybych měl poslední rok života). Myslím, že na příkladech umění v ulicích se dá právě tato originalita jednotlivých měst dobře doložit. Nebo bych se snažila o porovnání dvou naprosto odlišných měst, která byla vybudovaná v rozdílných historických etapách a jejichž obyvatelé žili v odlišných sociálních podmínkách (jako například Praha a Ostrava).
Myslím, že dokud bude lidstvo obývat tuto planetu, tak bude také mít neustále tu potřebu, kterou jsem zmiňovala již na začátku práce: tedy potřebu se nějak zviditelnit, zachytit prchavý okamžik svého života, vyjádřit sebe nebo jen komentovat svůj nebo jiný svět. A je to tak dobře, protože tak máme možnost se sdílet a nabývat pocitu, že nejsme jediní, kteří právě prožívají tu či onu situaci.

7. Literatura, zdroje
CHANG, Candy. Before I die (What is important to you 2011 – on going) [online]. Candy Chang [cit. dne 16. 4. 2013]. Dostupné z WWW: <http://candychang.com/before-i-die-in-nola/>.
MAO – Make art Ostrava [online]. Facebook [cit. dne 16. 4. 2013]. Dostupné z WWW:  <https://www.facebook.com/MakeArtOff>.
POSPISZYL, Tomáš. Street Art Praha. Praha : Arbor vitae, 2007.
REIFOVÁ, Irena a kol. Slovník mediální komunikace. Praha : Portál, 2004, s. 286.)
Street Art Utopia [online]. [Cit. dne 16. 4. 2013]. Dostupné z WWW: <www.streetartutopia.com> .
Banksy [online]. [Cit. dne 16. 4. 2013]. Dostupné z WWW: <www.banksy.co.uk.

8. Přílohy

Foto_1: Banksyho dílo jako doložení téměř neexistující hranici mezi street art a street message. Foto: www.banksy.co.uk.

Foto_2: Tabule v New Orleans, kterou zde zřídila Candy Chang. Foto: www.candychang.com.