pá., 25. duben 2014 08:33

Tanec bez hranic aneb občanské sdružení Bílá holubice - jak se tančí lidem s handicapem

Samostatný projekt – zdravotně-sociální specializace/fotožurnalistika

 

Projekt pojednává o handicapovaných lidech, kteří přesto, že jsou na vozíčku, tak tančí. Převážně jsem se zaměřila na členy ostravského sdružení Bílá holubice.

I. Záměr

1. Cíle projektu

Cílem mého projektu je zachytit na sérii fotografií svět lidí s handicapem, konkrétně jsem se zaměřila na ty, kteří nemůžou chodit, a přesto tančí. Pro tyto účely jsem si vybrala ostravské občanské sdružení Bílá holubice. V současné době čítá 40 členů, přičemž osm z nich jsou mladí lidé s tělesným handicapem. Ti spolu se „zdravými“ pravidelně navštěvují taneční tréninky vedené speciálními choreografy a pedagogy, tančí v divadelních představeních a na různých vystoupeních.
Poté, co jsem byla svědkem toho, že tanec dokáže přimět vozíčkáře, aby slezl ze svého vozíku a svobodně se v rámci svých možností pohyboval po pódiu, jsem dospěla k názoru, že handicap není limit. V podstatě každý člověk, ať už zdravý či nikoliv, má nějaký handicap, který je v našem životě proto, abychom jej překonali. U lidí s tělesným postižením to platí dvojnásob. Členové sdružení Bílá holubice se řídí heslem: Nemůžeš chodit, můžeš tančit! To mě natolik inspirovalo, že jsem se na svých fotografiích pokusila zachytit odhodlání, nadšení a pozitivní přístup handicapovaných k tanci, i životu obecně.


2. Téma projektu


2.1.    Zdůvodnění volby tématu
Katedra Žurnalistiky na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci nabízí studentům vybrat si z různých předmětů, které pak profilují jejich budoucí zaměření. V nabídce jsou jak odborné tematické specializace, tak také předměty umožňující studium různých druhů médií. To, že student své zvolené specializace zvládl, dokáže na výsledném projektu.


Projekt Tanec bez hranic spojuje všechny mnou zvolené specializace, tedy zdravotně-sociální, fotografickou a psanou. Tematickou profilaci zdravotně-sociální jsem si vybrala z toho důvodu, že mě tato oblast velmi zajímá a můžu se v ní seberealizovat. Profesní fotožurnalistická specializace mi zase poskytla velký prostor ke kreativitě. Toto téma jsem si zvolila z toho důvodu, že na něm můžu nejlépe zúročit nabyté vědomosti.


Inspirací mi byl festival Tanec a handicap, který se koná každé dva roky v brněnském bezbariérovém divadle BARKA. První festival proběhl v lednu 2010. Cílem bylo představit projekt čtyř tanečních skupin, které se zabývají tancem s handicapovanými. Letos se uskutečnil třetí ročník a lze říci, že se těší velkého úspěchu a zájmu veřejnosti. Přesto si publikum příliš neví rady s vnímáním samotného handicapu na jevišti. Pravidelně se ho účastní i sdružení Bílá holubice. Tady jsem se o nich také dozvěděla poprvé. Ze všech skupin mě zaujali nejvíce, a to díky své propracované choreografii a pozitivnímu pohledu na svět. Na základě toho je můj projekt zaměřen hlavně na tuto ostravskou skupinu.


2.2.    Zajímavost tématu a jeho využití v médiích
Jak jsem již zmínila v kapitole Zdůvodnění volby tématu, společnost stále neví jak vnímat handicapované tanečníky na jevišti. Když jsem po skončení letošního festivalu, který nesl název Geometrie, mluvila s diváky, všimla jsem si toho, že lidé v podstatě netuší, čemu na vystoupení tleskali. Obdivovali úsilí a odvahu handicapovaných tanečníků, že se nebojí objevit na jevišti a být tak na očích veřejnosti? Vnímali sdělení, které se handicapovaní tanečníci snažili říct tancem? Možná kvůli tomuto nevědomí je problematika postižení často přehlížena. V médiích je lidem s handicapem věnován velmi malý prostor. Jitka Semotamová, která festival Tanec a handicap organizuje, vysvětlila, proč tomu tak je. Řekla, že ve většině případů handicapovaným nevyhovuje způsob, jakým jsou prezentováni. Pokud mají možnost vystoupit v televizi, tak nastane problém jednak s moderátory, kteří neví jak s těmito lidmi pracovat, a jednak se samotnými handicapovanými, kteří mají problém s tím, že jim dlouho trvá, než něco řeknou, proto jim nestačí čas, který je v programu vyhrazený.  Samotní diváci často nevěnují těmto programům dostatečnou pozornost, a raději přepnou na něco jiné. To byl další popud, který mě inspiroval k vytvoření tohoto projektu. Pomocí svých fotografií bych chtěla směřovat k zamyšlení nad vážností tématu. Také jsem chtěla dokázat, že handicapovaní lidé si zaslouží, aby jim byl v médiích věnován dostatečný prostor a jejich koníčky byly podporovány.


3.    Zdroje a stav problematiky

Existuje celá řada publikací, které se zabývají tématikou postižení a handicap. Ale jen velmi málo z nich se zaměřuje na volnočasové aktivity, které můžou tito lidé provozovat. Jak jsem již zmínila v podkapitole Zajímavost tématu a jeho využití v médiích, problematice tanec a handicap je věnován velmi malý prostor. Proto neexistuje mnoho prací, které by se zaobíraly tímto tématem. Obecně jsem se při vypracovávání teoretické části setkala s tím, že o tanci handicapovaných neexistuje mnoho souhrnných informací. Publikace, které se mi podařilo k tématu najít, se zabývají převážně tím, jak se rodiny vyrovnaly s faktem, že jejich dítě bude postižené.


Hlavním zdrojem se pro mne stala diplomová práce s názvem Tanec a handicap, již zmíněné Jitky Semotamové. Ta ji obhájila na Masarykově Univerzitě v Brně v roce 2011. Práce přehledně zpracovává problematiku, kterou jsem se na svých fotografiích pokusila zachytit. Poskytla mi zázemí, od kterého jsem se mohla při realizaci odrazit. Zároveň mi poskytla další primární zdroje zabývající se tancem u tělesně postižených.
Jelikož převážná většina postižených členů Bílé holubice trpí dětskou mozkovou obrnou, považuji za relevantní objasnit, co tato nemoc znamená.



Teoretická část


Tělesné postižení
Tělesné postižení neboli handicap bývá obvykle redukováno pouze na onemocnění, které ovlivňuje pohybové schopnosti jedince. Zároveň dochází k narušení rolí, které postižený ve společnosti zastává. Patří mezi ně soběstačnost, schopnost cestovat, partnerská a rodinná role, pracovní a zájmová činnost. Za tělesně postiženého tedy obecně považujeme toho, jehož pohybový handicap je zjevný a nedá se přehlédnout.


Tělesná postižení mohou být vrozená nebo získaná. Vrozené vady vznikají buď během těhotenství, nebo při porodu. Získaná postižení mohou být způsobena například úrazem, a na rozdíl od vrozených vad mohou vzniknout v kterémkoliv období života.


Dětská mozková obrna
Nemoc se zkratkovitě označuje jako DMO. Často bývá zaměňována s dětskou obrnou (poliomyelitidou), ale s tímto onemocněním nemá nic společného. Dětská obrna je infekční, virového původu, a u nás již byla vymýcena. DMO je porucha poškození mozku. „Popisuje skupinu trvalých poruch vývoje pohybu a držení těla způsobujícím omezení aktivity, související s neprogresivním poškozením fetálního nebo dětského mozku.“ (www.dmo.cz) Poškození hybnosti u DMO je doprovázeno poruchami smyslů, vnímání, myšlení, komunikace a chování, dále epilepsií a sekundárními problémy spojené se svalstvem a skeletem. Většinou tomu tak je v prvním půlroce života. DMO se tedy projevuje opožděním pohybového vývoje. Později se vyvíjejí charakteristické obrazy postižení, často i s různými deformitami. (Zoubková, 2010: 15)


„DMO vzniká, dojde-li k poškození nezralého mozku u plodu během těhotenství nebo během porodu, a také během prvního roku života, kdy mozek teprve zakončuje svůj vývoj.“ (Zoubková, 2010: 15) Na vzniku nemoci se podílí řada faktorů: 1. škodliviny v krvi matky, které se dostávají k mozku plodu 2. nedostatek výživných látek a 3. nedostatek kyslíku v krvi během rizikového těhotenství, při předčasném porodu i při opožděném porodu. V prvních měsících po narození ohrožují mozek plicní nebo střevní infekce. (Zoubková, 2010: 15)

 

„Porodníci uvádějí, že dvě třetiny těhotenství neprobíhají, jak by měly, a 60% nedonošených dětí má nějakým způsobem poškozený centrální nervový systém. Na 1000 narozených připadá okolo 7 postižení dětskou mozkovou obrnou.“ (Zoubková, 2010: 15) Ačkoliv se jedná o nevyléčitelné onemocnění, není DMO považována za život ohrožující. „Většina pacientů s DMO se dožívá dospělosti.“ (www.dmo.cz) Ovšem je velmi znepokojující, že neexistuje předpoklad, že se bude počet dětí s DMO snižovat.



O občanském sdružení Bílá holubice
„Ostravské sdružení, jehož motto zní: Nemůžeš chodit, můžeš tančit! funguje od roku 2006 a má za cíl podporovat uměleckou a sociální integraci lidí se zdravotním handicapem.“ (www.moravskoslezsky-kraj.5plus2.cz) Jeho hlavním posláním jsou aktivity spojené s integrací dětí a mladých lidí s tělesným handicapem, a to prostřednictvím spolupráce s profesionálními umělci.


V současné době jsou členy mladí tělesně handicapovaní lidé, kteří se věnují výrazovému tanci. „Ten jim pomáhá se sociálním začleněním do společnosti, a zároveň jim poskytuje náplň volného času. Účastí na veřejných představeních a aktivní spolupráci při jejich vzniku získávají handicapovaní tolik potřebné sebevědomí pramenící z poznání, že jsou schopní vytvářet hodnoty, a to dokonce hodnoty umělecké.“ (www.bila-holubice.cz) Jejich vize udělat z handicapovaných členů sdružení umělce, se tak plní.


Praktická část

4.    Ideový plán
Celý výstup mého samostatného projektu by měl tvořit sérií fotografií, na kterých se snažím zachytit to, jak handicapovaní vyjadřují své pocity pohybem. Tělesně postižení tanečníci, se kterými jsem měla tu možnost se setkat a také tančit, říkají, že jim tanec umožňuje uvolnit se tak, jako nic jiného. Nejvíce si můžeme uvolněnosti povšimnout na vozíčkářích, a to v tom případě, když se odhodlají pohybovat bez vozíku. Tím nám zároveň dokazují, že nám věří, a nebojí se před námi úplně odhalit své slabiny. Sama jsem toho byla svědkem, a musím říct, že to byl jeden z nejemotivnějších momentů v mém životě.
Pomocí svých fotografií chci přimět lidi k zamyšlení se nad tímto tématem. Chtěla bych, abychom jako společnost nebyli k těmto problémům slepí, věnovali jim dostatečnou pozornost a handicapované v jejich aktivitách podporovali.


5.    Postup práce

Před zahájením samostatného projektu bylo nutné stanovit si seznam věcí, který je nutný splnit. Prve jsem si hledala literaturu zabývající se tancem a handicapem, což se ve výsledku ukázalo jako velmi obtížné. Ačkoliv se tématem handicap zabývá mnoho autorů (např. Kerrová, Matějček, Zoubková, atd.), ve spojitosti s tancem existuje jen velmi málo relevantní literatury, kterou bylo obtížné sehnat. Na základě toho jsem provedla rešerši internetových zdrojů.
Poté jsem si domluvila schůzku se slečnou Alžbětou Kosovou, která tréninky vede. Schůzka se uskutečnila s časovou rezervou a sloužila k tomu, abychom se domluvily na spolupráci. Zároveň mě Alžběta uvedla do problematiky postižení, řekla mi něco o sdružení Bílá holubice a dala mi spoustu užitečných rad, jak s postiženými pracovat. To všechno bylo velmi přínosné, při další realizaci projektu. Díky vstřícnosti všech členů sdružení Bílá holubice jsem měla možnost domlouvat si schůzky tak, aby se to dalo skloubit s mými studijními povinnostmi.


V průběhu realizace projektu a focení jednotlivých snímků samozřejmě docházelo ke změnám, proto bylo focení přizpůsobeno aktuální situaci a podmínkám. Už naše první domluvené setkání bylo posunuto o dva týdny, a to z toho důvodu, že jedna z členů sdružení Bílá holubice zemřela. Všechny to zasáhlo natolik, že se následující týden trénink nekonal. O to větší jsem měla obavy, jak bude probíhat zkouška v mé přítomnosti. Byla jsem překvapená vstřícností a nadšením, s jakým mě mezi sebe přijali, přestože z počátku převládal ostych. To mě skutečně velmi dojalo. Podrobněji mě seznámili s tím, jak tréninky probíhají, na co se momentálně připravují, a co mají za sebou.


Se sdružením spolupracuje spousta umělců. Za všechny můžu jmenovat Fernanda Sauderse, který si skupinu vyžádal k natáčení videoklipu Feel Like Cryin´. To svědčí o tom, že jsou opravdu velmi dobří. Sama jsem se o tom přesvědčila poté, co mě tanečníci požádali, abych si s nimi zatancovala. S nadšením jsem souhlasila. Ve výsledku musím říci, že provozovat scénický tanec je pro mě skutečný oříšek.  Všichni tělesně i mentálně postižení to zvládli lépe než já. Na rozdíl ode mě naplno vyjadřovaly své emoce, což pro mě bylo na jednu stranu zahanbující, a na druhou velice inspirativní.

Nejprve bylo v plánu zachytit, jak probíhají tréninky ostravského občanského sdružení Bílá holbice. Ty měly dvojí podobu. Buď se trénovalo na vystoupení, které se uskutečnilo v březnu v rámci festivalu Tanec a handicap, nebo se jen relaxovalo a handicapovaní si tančili sobě pro radost. Tréninky se konají každý čtvrtek od 17:30 hodin na Janáčkově konzervatoři a Gymnáziu v Ostravě. Vede jich Lenka Sedláčková a Alžběta Kosová. Původně je měla na starosti spoluzakladatelka Bílé holubice, Tereza Vejsadová, ale ta se před dvěma lety přestěhovala do Polska.
Díky těmto tréninkům jsem měla tu čest sblížit se s těmito handicapovanými i klasickými tanečníky: Kateřina Gelová, Markéta Hrdličková, Michal Jagoš, Pavla Kadlecová, Kateřina Kapicová, Alžběta Kosová, Ondřej Nádvorník, Hanka Opravilová, Pavel Pruner, Lenka Sedláčková, Nikola Vlochová, Lea Žůrková.
Každý z nich je jiný- ten miluje cestování, onen zmrzlinu, apod. Ale všechny spojuje jedno. Život si chtějí užit naplno. V tom jim pomáhá také tanec, který provozují. Při něm mají pocit, že žijí a tréninky mají smysl.

Druhým cílem je představit sérii fotografií zachycující jak handicapovaní tanečníci z Bílé holubice pokročili. Také jsem se pokusila poskytnout vhled do jiných tanečních skupin.


V České republice se v současné době zabývá tématem pohybu, tance, divadla a vztahu těchto fenoménů k handicapu pět souborů: Freedom4 (Praha), Setkání (Bílá holubice o.s., Ostrava), Skupina pod vedením Filipa Skály (Lidová konzervatoř a Múzická škola Ostrava), T.I.K. Jilemnice (Jablonec nad Nisou) a Integrovaná skupina – Cyranovy boty (Brno). Ti se pravidelně účastní festivalu Tanec a handicap, který se koná každý druhý rok v brněnském bezbariérovém divadle Barka. Letos se uskutečnil třetí ročník, nesoucí téma Geometrie. Každý soubor měl představit, jak geometrii vnímá.


Bílá holubice téma uchopila jako otázku hranic. Tímto způsobem ji vnímají: Ohraničení jako omezení nebo výzva k hledání jiných cest? Omezení těla versus omezení mysli. Kde jsou hranice mého těla a mé mysli? Kde končí moje a začínají tvé? Hraniční body tvoří obrazce, které nás spojují. V procesu tvorby objevujeme a posouváme své hranice a nahlížíme, co je za nimi. Dialog kytaristy a tanečníků s handicapem i bez něj. Hra světla a tmy.

Na základě výše zmíněného rozdělení jsem soubor fotografií rozdělila do dvou skupin.
1. fotografie z tréninků
2. fotografie z vystoupení


První část – Tréninky
Fotografie vznikaly během zkoušek, které se odehrávaly v Ostravě na Janáčkově konzervatoři. Šlo mi primárně o zachycení atmosféry, emocí a nálady. Pro větší dramatičnost jsem záměrně volila černobílé zpracování fotek.


První fotografie zachycuje emoce tanečníka Pavla Prunera. Jeho smutný výraz nutí k zamyšlení. Čím vším si v životě musel tento 18letý chlapec projít? Jak se se svým handicapem vyrovnává? Tato fotka evokuje pochmurnou náladu. Lze ji uvést do kontextu Pajkova života. Prvních 14 let žil jen povinnostmi a tím, kam jej lékaři poslali. Pak pochopil, že by se tak jen trápil, proto začal tančit. Tomuto koníčku podřídil celý svůj režim. Říká, že život se musí žít.


Druhá fotografie vyvolává pocit porozumění, bezpečí a lásky. Přesně tak působí „trenérka“ Lenka Sedláčková, která tvrdí, že všichni tanečníci se při setkávání dotýkají tělem a srdcem. Tanečník Michal Jagoš přesto, že je velmi pozitivní, se bojí nových věcí. Toho si lze všimnout i z jeho výrazu, který nahodil poté, co s ním paní Lenka dokola zatočila. Zároveň ale pevným stiskem dává trenérce najevo, že jí důvěřuje.


Třetí fotografie zachycuje typický průběh všech tréninků. Tanečníci se setkávají v kruhu, který pro ně symbolizuje spojení. Své emoce dávají najevo pomocí rukou. Fotografie ve mně evokuje pocit blízkosti.


Čtvrtou fotografii jsem si pracovně označila „Pojď, a to z toho důvodu, že to ve mně evokuje to, že nám tanečnice podávají pomocnou ruku. Celková atmosféra, která z fotky vyzařuje, ve mně vyvolává pocit radosti a přátelství. Tak jsem se cítila vždycky, když jsem mohla trávit svůj čas s těmito lidmi.

Druhá část - Vystoupení
Fotografie vznikaly během festivalu Tanec a handicap v brněnském bezbariérovém divadle Barka. Tyto prostory jsou dost tmavé, proto i výsledné fotografie působí pochmurným dojmem, což ale ve výsledku bylo výhodou, protože Bílá holubice kladla při svém vystoupení důraz na hru se světlem a tmou. To jsem se pokusila zachytit i na svých fotografiích. Snažila jsem se rozpoznat to, jak se choreografové snažili ztvárnit téma Geometrie, tedy: Ohraničení jako omezení nebo výzva k hledání jiných cest? Omezení těla versus omezení mysli. Kde jsou hranice mého těla a mé mysli? Kde končí moje a začínají tvé? Hraniční body tvoří obrazce, které nás spojují. V procesu tvorby objevujeme a posouváme své hranice a nahlížíme, co je za nimi.


První dvě fotografie (5. a 6.) jsou pořízeny při rozcvičování se. Na první si lze povšimnout dramatičnosti, vyjádřené pomocí rukou. Osoba nalevo, Kateřina Gelová, jakoby dávala svým postojem najevo, že je rozzlobená, a všichni nalevo se jí bojí. Pavel (chlapec uprostřed na vozíčku)se raději dívá jinam, dívky na vozíčku si zakrývají obličej. Poté, co se tato bouřka přežene, zase všichni spokojeně odpočívají a povídají si (viz fotografie 6).


Následující čtyři fotografie (fotografie 7, 8, 9, 10) zachycují tanečnice na vozíčku - Kateřina Kapicová. Ta miluje balet. Při vystoupeních má pocit, že žije a úsilí, které vkládá do tréninků je zúročeno. Tato tanečnice se mi do podvědomí zapsala nejvíce, a to z toho důvodu, že jsem jí viděla, jak slezla ze svého vozíku a přes celé pódium se plazila k dívce, kterou zachránila. Společně pak předvádí baletní vystoupení.


Fotografii 7 bych nazvala jako Čekání na lepší zítřky. Bude se handicapovaným blýskat na lepší časy? Celkově se na fotografiích odráží to, že omezení těla nutně neznamená omezení mysli.


Série fotografií 11, 12 a 13 symbolizuje to, že každý jsme uzavřeni ve svém vlastním prostoru, respektive tanečnice uvízly v geometrických tvarech, které na ně vrhá světlo.  Pokud se máme hnout dál, nesmíme se bát překročit vlastní stín. Díky tomu pak posuneme své hranice a můžeme nahlédnout co je za nimi.
Nikola Vlochová, která je v této části jedinou tanečnicí na vozíčku, o tom ví své. Vždycky chtěla tančit, ale bála se tento svůj sen uskutečnit kvůli handicapu. Jednou ale překonala svůj stín a dnes říká: „Balet je tanec při kterém se pohybujete jak Vám dovolí vaše tělo. Balet mě hrozně moc naplňuje, pomáhá mi nemít špatné myšlenky, uvolnit se a být šťastná a mít energii. Když tančíte tak je to něco úžasného a ještě když máte kolem sebe tanečníky, kteří Vás v tom vedou, které máte moc rada, tak je to neuvěřitelné taneční pouto které chce neustále tančit a nechce se Vám přestat.“


Na posledních čtyřech fotografiích jsem se pokusila zachytit spolupráci zdravých a handicapovanch. Přestože je můj projekt zaměřen převážně na sdružení Bílá holubice, rozhodla jsem se vyfotografovat i jiné sobory, které se zaměřují na tanec s postiženými. Fotografiemi jsem chtěla odhalit, že tanec spojuje všechny bez rozdílu.



5.1.    Průběh a časová náročnost
K fotografování jsem použila fotoaparát Fuji FinePix S100fs. Tato kompaktní elektronická zrcadlovka má nevyměnitelný objektiv s parametry 28-400 mm při světelnosti 2,8 – 5,6. Objektiv nebyl k focení příliš vhodný právě díky malé světelnosti 5,6 na dlouhém ohnisku. To, že je fotoaparát poněkud starší, se podepsalo i na technické kvalitě snímků zejména šumem. Kvalitu snímků také zhoršovalo to, že formát snímacího čipu, je pouze 2/3“, což v kombinaci s relativně vysokým rozlišením 11,1 MPx způsobuje vlivem pixelů malých rozměrů taktéž nárůst šumu. Fotoaparát nebyl na takové focení kompetentní, proto jsem používala i fotoaparát Canon eos 1100D s objektivem canon 18-55 DC + 75-300 DC. Používala jsem také blesk Canon Speedlite 430 EX II.


Snímky jsem fotografovala ve formátu RAW, abych s nimi mohla dále pracovat. Prováděla jsem například tyto úpravy: ořez, úprava barev, zvýšené expozice, apod. Všechny úpravy jsem prováděla v programu Adobe Photoshop CS6.


Soubor fotografií zachycuje přípravu členů občanského sdružení Bílá holubice na festival Tanec a handicap. Tyto fotografie vznikaly průběžně od listopadu do března. Aby došlo ke komplexnímu zobrazení, zúčastnila jsem se i samotného festivalu, na kterém jsem mohla zhodnotit pokroky, které ostravští tanečníci od tréninků udělali. Ten se uskutečnil ve dnech 14. – 16. března. Zúčastnilo se ho pět souborů zaměřujících se na tanec s handicapovanými. Ve své práci předkládám také fotografie těchto tanečníků, protože sami tanečníci mezi sebou nedělají rozdíly.


6.    Sebehodnocení

Hned v úvodu sebehodnocení bych chtěla zmínit, že výběr fotografovaných situací i následný výběr konkrétních snímků je do jisté míry ovlivněn mým subjektivním přístupem. Projekt tedy nelze považovat za objektivní dokumentaci, podrobně mapující problematiku postižení. Zachycuje můj subjektivní postoj k handicapovaným lidem. Na svých fotografiích jsem se snažila zachytit dojmy, které ve mně tanečníci při svých vystoupeních vyvolávali.


V souboru 17 fotek zobrazuji přípravu na vystoupení, i následnou realizaci. Přestože nejsou všechny fotografie technicky dokonalé, jsem se svým projektem spokojená. Výstupy mého projektu se shodují s tím, jak jsem původně zamýšlela.


Při realizaci fotek jsem se často stala svědkem výjimečných okamžiků, které pro mě byly velmi povzbuzující. Stejně tak samotní handicapovaní tanečníci. Jejich odhodlání a pozitivní přístup k životu mi poskytl novou dimenzi pohledu. Chtěla jsem docílit toho, aby se čtenáři nad tímto tématem zamysleli. Já osobně nad ním přemýšlím pořád, a vždy když mi není do zpěvů, si vzpomenu právě na tyto „vozíčkové tanečníky“.


Celkově se tedy domnívám, že fotografie, které v Samostatném projektu Tanec bez hranic předkládám, donutí čtenáře k zamyšlení. Měl by se zamyslet nad vážností situace, nad tím, proč píši právě o těchto lidech. Chtěla jsem taky docílit toho, aby se příjemce nechal těmito lidmi inspirovat, protože jejich pozitivní přístup k životu je obdivuhodný. Čím více bude těch, kteří k této problematice nepřistupují odmítavě, o to víc bude handicapovaným tanečníkům věnován v médiích větší prostor. Proto nezbývá než doufat, že se můj cíl vyplní.


Použitá literatura a zdroje

MATĚJČEK, Zdeněk. Psychologie nemocných a zdravotně postižených dětí. 3., přeprac. vyd. Jinočany: H & H, 2001.

SEMOTAMOVÁ, Jitka, 2011. Tanec a handicap. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/184139/pedf_m/cesta_vozickare.pdf?info=1;zpet=https:%2F%2Ftheses.cz%2Fvyhledavani%2F%3Fsearch%3Dtanec%20a%20handicap%26start%3D1

ZOUBKOVÁ, Pavlína. TEREZKA aneb život s dětskou mozkovou obrnou. Ostrava: MONTANEX, 2010.



Internet
www.bila-holubice.cz (webové stránky sdružení Bílá holubice)

www.dmo.cz (webové stránky zabývající se dětskou mozkovou obrnou)

Když handicapovaní tančí, 2013. Dostupné z: http://www.literarky.cz/

Hendikepovaní tančí v Ostravě, 2014. Dostupné z: http:// www.moravskoslezsky-kraj.5plus2.cz/














Zobrazeno 2708 krát
Naposledy upraveno: út., 2. prosinec 2014 21:47
Pro psaní komentářů se přihlaste