Pavel Karásek
1. Cíl práce
Cílem této práce je seznámit čtenáře se sportovním přerodem v Bystřici nad Pernštejnem, který způsobila stavba hokejového stadionu. Po jeho výstavbě si bystřická veřejnost hokej oblíbila tak, že došlo k založení hokejového klubu, začala se vychovávat hokejová mládež a v neposlední řadě díky němu vznikla amatérská hokejová liga.
Tato práce by měla poskytnout jakýsi vhled, který nabídne skrze vypracované texty, jimž předcházely rozhovory se samotnými aktéry, kteří mají s momentálním hokejovým rozmachem co dočinění. Součástí tohoto projektu je i zasazování do kontextu z nedávné historie, díky němuž se momentální sportovní obrat lépe vykresluje.
Texty, které jsem vypracoval, mají také z jisté části nastínit, jaký směr bystřický hokej nabral a jaké záměry v něm mají jednotlivci i samotný klub.
Výsledkem mé práce jsou čtyři texty, které se zabývají problematikou, kterou jsem zmínil výše, pátým textem je reportáž z utkání. Jako celek by tato práce měla i nemístnímu nastínit, jakou sportovní změnou město Bystřice nad Pernštejnem prochází a jak se k němu staví místní občané.
2. Zdůvodnění volby tématu
Sportovní téma jsem si vybral z toho důvodu, že jsem absolvoval vybrané semináře a v jejich rámci jsem se profiloval. Samotná sportovní tématika je mi mnohem bližší než ostatní z toho důvodu, že jsem sportovcem, jak pasivním, tak především aktivním.
Téma bystřického hokeje jsem si vybral proto, že sportovnímu dění rozumím a sám ho vnímám i jako sportovec. Zajímavé je pro mě i z toho důvodu, že se momentálně nacházím takzvaně na druhé straně řeky, tudíž jsem v pozici, kdy hokejové nadšení trochu ubližuje místnímu fotbalu. Na druhou stranu mám mezi hokejisty známé, tudíž jsem neměl žádné problémy s tím, že bych texty mohl psát tendenčně. Právě naopak jsem si téma vybral, protože mě jako absolventa sportovního gymnázia s jistými teoretickými znalostmi sportovního tréninku zajímá, jak se v dnešní době staví děti ke sportu. Zda o něj jeví zájem nebo ne. Pokud ano, jakým způsobem je o ně postaráno, a to nejenom po stránce materiální, ale i po stránce lidské.
Texty by mohly být brány dokonce jako jakýsi návod pro podobně velká města, která o stavbě hokejového stadionu uvažují. Dá se z nich vyčíst, že pokud se hokeje ujmou ti správní lidé, dá se tím úplně změnit sportovní ráz města a udělat z hokeje zábavu, která donutí některé talenty, kteří s hokejem skončili k jeho návratu. Samotné chození na hokej se může stát jakousi součástí kulturního života.
3. Zdroje/stav problematiky
Před samotným vypracováním samostatného projektu jsem se do žádného vyhledávání podobných projektů nepouštěl. Nechtěl jsem se stát obětí podvědomého kopírování techniky jeho vypracování. Z toho důvodu vznikla výsledná forma projektu po pouhé konzultaci s Mgr. Karlem Páralem.
Zdroje o hokeji v Bystřici nad Pernštejnem žádné nejsou. Klub existuje pouze pár let a svou historii si teprve buduje.
Zdroji mi v tomto případě bylo pouze pár článků, které vyšly ve Žďárském deníku, které pojednávaly o možné výstavbě hokejového stadionu až po její dokončení. Samotnému klubu se věnuje za celou existenci pouze jeden článek, kterým jsem do Žďárského deníku přispěl já, stejně jako článkem o Bystřické hokejové lize.
Ku pomoci mi byly stránky klubu, kde jsem si mohl ověřit správnost jmen, stejně jako jména střelců v utkání. K dispozici jsem si vyžádal zápis z utkání, který mi byl okopírován, avšak údaje o střelcích na něm byly nečitelné.
Při práci, kterou jsem vytvořil, mi byli hlavními zdroji lidé, kteří jsou v textech citováni, popřípadě Jan Ludvík, se kterým byl veden rozhovor. Jedná se o aktivní členy klubu, tudíž aktéry, kteří jsou přímo v centru dění. Informace od nich jsou tedy brány jako informace přímo od zdroje.
4. Ideový plán
Při zvolení tématu jsem si udělal návrh, jakým způsobem projekt zpracovat. S tímto návrhem jsem došel k panu Mgr. Páralovi, který mi s upozorněním na různorodost žánrů projekt schválil. Po této schůzce jsem začal přemýšlet, jaký časový harmonogram si vytvořit. Například jsem věděl, že story s Markem Svobodou budu chtít psát až ve chvíli, kdy se mu budou zápasy hokeje a fotbalu překrývat, abych od něj získal aktuální pocity. Na reportáž jsem chtěl ten nejzajímavější zápas, který se v daném roce hrál, protože během těchto zápasů se emoce a nadšení ještě znásobují.
Ze všech rozhovorů či pouhých otázek jsem nakonec vytvořil pět textů. Jeden průvodní text, který shrnuje celkové dění a vytváří tak kontext. Dále je to komentář, rozhovor, story a reportáž.
Práce by měla vytvořit povědomí o tom, že stavby areálů mají smysl a pokud se sport uchopí za správný konec, může se nadšení přenést i na původně nesportovní část obyvatelstva.
5. Postup práce
Všechny svoje texty jsem začal tvořit až ve chvíli, kdy jsem měl nasbírány veškeré materiály. Tento postup jsem zvolil z toho důvodu, že jsem čekal, že některé články by se mohly prolínat. To se stalo například ve chvíli, kdy jsem dělal rozhovor s Janem Ludvíkem. Jeho informace jsem mohl použít i k nejrozsáhlejšímu průvodnímu textu. Právě Jan Ludvík mi byl jedním z největších zdrojů, jelikož byl aktivním zakladatelem klubu, dále je aktivním hráčem a po vytvoření trenérské licence se stal i trenérem mládeže. Je to člověk, který se stará o komunikaci mezi klubem a městem, tudíž má veškeré informace.
Jako první text jsem napsal reportáž z hokejového utkání. Jednalo se o první zápas finálového souboje mezi Bystřicí nad Pernštejnem a Náměští nad Oslavou. Snažil jsem se v ní použít jak faktické informace, tak popsat atmosféru, která na stadionu vládla.
Největším otazníkem pro mě byl výběr utkání, který jsem měl zpracovat. Nejdříve jsem měl v úmyslu sepsat reportáž z běžného hokejového utkání. Nakonec jsem si vybral cestu vytvoření reportáže o finálovém utkání. Zápas pro mě byl zajímavý jak z pohledu diváka, tak autora textu. Jednalo se o souboj dvou nejlepších týmů základní části, takže jsem očekával zajímavý průběh, který nakonec zajímavý byl. Před zápasem jsem si domluvil schůzku s Jindřichem Kintrem, hráčem Zubrů. který byl v té době zraněný. Měl jsem tak možnost pohovořit si s ním těsně před zápasem a dostat se tak do obrazu, jelikož krajská soutěž není nikde zvlášť zpracovávaným tématem. Zároveň jsem si udělal obrázek o stavu obou mančaftů.
Další texty, které jsem vytvořil už byly všechny vytvořeny po sezóně. To je také důvod proč se Marek Svoboda objevuje v reportáži jako aktivní hráč a ve storce vystupuje jako člověk se zlomenou nohou.
Právě text o M. Svobodovi jsem vytvořil jako druhý. Marek je v Bystřici, přes své mládí, celkem známá osoba. V mládežnických kategoriích hrál extraligový hokej, ale s hokejem kvůli zranění skončil. Po vytvoření hokejového mužstva se k němu zase naplno vrátil. Zajímavé na textu je, že jsme s Markem měli rozhovor domluvený dlouho dopředu, zastihl jsem ho ale až ve chvíli, kdy se léčil se zlomenou nohou. To mi dovolilo dát do textu takovou druhou, lehce paradoxně vytvořenou pointu.
Třetím textem je rozhovor s Janem Ludvíkem. Už jsem zmiňoval, že se v kontextu bystřického hokeje jedná asi o nejvytíženějšího člověka. Je to člověk, který od svého mládí hrál hokej. Ještě v juniorské kategorii hrál za Duklu Jihlava a pomalu nakukoval do dospělého hokeje, pro dlouhodobé problémy s ramenem ale musel vrcholový sport opustit.
V rozhovoru jsem se zaměřil na tři témata. Prvním byl samotný vznik klubu. Především jsem se ptal na stránku ekonomickou a členy mužstva. Druhá část se věnovala nadšení, které v Bystřici nad Pernštejnem propuklo a třetí část se zabývala výchovou mládeže, se kterou se v Bystřici nedávno začalo.
Čtvrtým textem je průvodní text. Má se jednat o podání celkového obrazu hokeje v kontextu s ostatními sporty. Zaměřil jsem se také na průběh schvalování stavby, protože právě to se stalo určitým spouštěčem celé bystřické „sportovní revoluce.“
Text shrnuje, jak hokej vznikal, jak se o něj začali zajímat fanoušci a také to, jakým směrem se hokej vydal.
Poslední text je můj osobní komentář. Je to jakási reflexe mých osobních názorů, které se od dob stavby po dnešek změnily. Před stavbou haly jsem nebyl jejím příznivcem. Čas ukázal, že jsem se mýlil a že její výstavba přinesla městu užitek především tím, že občanům dodala zábavu a možnost společnému scházení se.
6. Sebehodnocení
Myslím si, že cíle, které jsem si na začátku vytváření projektu dal, se mi povedlo naplnit. Díky sehnání dobrých informací jsem měl možnost napsat články, které by mohly být pro čtenáře zajímavé. Velkou výhodou pro mě v této práci bylo, že s lidmi, které jsem oslovil, jsme se navzájem aspoň trochu znali.
V textech jsem se snažil popsat, jak se v Bystřici nad Pernštejnem změnila sportovní situace. Myslím, že tento cíl se mi povedlo splnit.
Mám radost z toho, že si na mě udělal čas Jan Ludvík, který je jinak velmi vytížen. Studuje vysokou školu v Brně, funguje ve dvou pozicích v hokejovém klubu a zároveň hraje fotbal ve Štěpánově nad Svratkou. Během rozhovoru byl velmi otevřený a bylo z něj cítit, že hokejem žije a že chce, aby se mu v Bystřici dařilo. A to nejen teď, ale co je důležitější, tak v dobách nadcházejících. Právě takové rozhovory se mi dobře vedou a myslím, že byl pro oba celkem příjemný.
Trochu rozpačitý jsem byl při rozhovoru s Markem Svobodou. Zastihl jsem ho čerstvě po těžkém zranění a těsně před operací. V rozhovoru jsem musel být trošku empatičtější, než bych přirozeně s Markem byl, protože je to zrovna člověk, kterého znám dlouhou dobu. I tato situace mi ovšem mohla hodně dát do dalších rozhovorů, které se mohou vést v podobných podmínkách. Ve sportu se zranění objevují celkem často, tudíž to byla dobrá zkušenost.
Původně jsem měl v plánu udělat i rozhovor s panem starostou. Měl se týkat stavby haly a jejího průběhu. Nakonec jsem z této úvahy upustil. Myslím si, že by najednou mohl text působit zbytečně politicky a ne sportovně. Stavba totiž nevznikala mez problémů. Bylo napadeno koncesní řízení, a proto se o dlouhou dobu opozdila.
Zdálo se mi ovšem vhodné to v nejdelším textu aspoň zmínit, protože to byla v kontextu celého hokejového dění, celkem důležitá záležitost. Ke všemu vyšlo najevo, že stavba byla od města krok správným směrem a nabídla občanům něco, co využívají, kde můžou trávit volný čas.
Pokud bych měl navrhnout, jak by se měla tato práce dále rozvíjet, přikláněl bych se ke dvěma možnostem. První je taková, že by se za pár let dalo vypozorovat, jestli se v Bystřici nad Pernštejnem situace nějak změnila, či jestli hokej svou pozici jen utužil. Dnes se totiž jeví jako dost pravděpodobné, že divizní fotbalový klub svou soutěž neudrží, což by mohlo znamenat další oslabení v onom pomyslném souboji s hokejem. Mohlo by se to projevit například v počtu malých fotbalistů. Zajímavý je taky vývoj využití stadionu. V Bystřici nad Pernštejnem je v plánu vytvoření wellness zóny, která by měla přilákat další týmy na možná soustředění. Dalo by se očekávat, že k fotbalovým se tedy připojí i soustředění velkých hokejových mužstev. Zázemí by na to v Bystřici bylo.
Druhou alternativou by bylo porovnání změn s jiným městem. Napadá mě například město Telč. I zde vznikl nový, ještě větší stadion. Obě města mají celkem vyrovnané týmy, co se fotbalových a hokejových soutěží týče, takže by bylo zajímavé zjistit, zda se podobný trend objevil i tam.
7. Zdroje
http://zdarsky.denik.cz/zpravy_region/bystrice-hodla-postavit-zimni-stadion-ale-jen-za-d.html
http://zdarsky.denik.cz/zpravy_region/bruslari-v-bystrici-dostali-k-vanocum-stadion-20141220.html
http://zdarsky.denik.cz/zpravy_region/vystavba-stadionu-se-vzdaluje-20130531.html
Krásný zápas rozhodly nájezdy. Náměšť má první mečbol.
Rychlý hokej, dostatek branek a především fantastická kulisa. Finále krajského přeboru Vysočiny poprvé v historii zavítalo do Bystřice nad Pernštejnem.
Že se pro Bystřický hokej jedná o velký zápas, bylo vidět už dlouho před úvodním buly. Všechna parkovací místa byla plná dlouho dopředu, kdo přijel na poslední chvíli, musel vážit dlouhou cestu pěšky. Obdobná situace probíhala i na tribunách. Kdo nepřišel s velkým předstihem, musel doufat, že najde skulinu mezi hlavami, kterou by na utkání viděl. „Že přijde dost lidí, to jsme čekali. Hodně se chodilo celou sezonu, ale že by tady někdo měl přijít hodinu před zápasem jenom kvůli tomu, aby měl co nejlepší místo, to nás vůbec nenapadlo. Teď nás může mrzet, že máme tribunu jen na jedné straně,“ řekl před zápasem útočník bystřických Zubrů Jindřich Kintr, toho času vedený na listině zraněných. „Při posledním zápase mě protihráč celkem tvrdě narazil na mantinel a skončil jsem v nemocnici se zlomenou klíční kostí,“ popisuje Kintr.
Společně s ním do zápasu nemohl pro zranění vstoupit ještě trojlístek spoluhráčů ve složení Svoboda, Humpolíček a Ludvík. Oproti tomu hosté z Náměště nad Oslavou přijeli v kompletní sestavě. ,,Mám strach, že nás Náměšť ubruslí. Je jich hodně. My máme čtyři hráče mimo, takže budeme hrát jen na dvě pětky,“ popisoval nervózně působící Kintr před vypuknutím utkání svoje obavy, které se od začátku začaly ukazovat jako velmi opodstatněné.
Zápas odstartoval ve vysokém tempu, kterému pomáhalo i neúnavné skandování fanoušků. A to i těch hostujících. Z Náměště se rozhodla vážit šedesáti kilometrovou cestu početná skupina fandů. Z obou kotlů byly ke slyšení nejenom chorály, ale také například trubka, na kterou byl její majitel schopný zahrát melodie například z Rockyho nebo známou znělku Pevnosti Boyard.
Do tlaku se od začátku dostali hostující. Byli rychlejší, důraznější. Domácím vázla kombinace. První příležitosti tak měli hostující. Několik zajímavých střel ale kryl domácí brankář.
I přes to, že bystřičtí byli na ledě horším týmem, dokázali hostujícího brankáře pokořit. A dokonce dvakrát.
Poprvé po chybě v rozehrávce, kterou vystihl Svoboda. Nahrál Šimonovi, který už měl jednoduchou práci a úvodní brankou utkání rozradostnil domácí fandy. Čtyři minuty poté na dva nula zvyšoval po další chybě brankáře Mráz. ,,Z minima jsme vytěžili absolutní maximum. Nebyli jsme lepším mužstvem, v dalších třetinách musíme zabrat,“ hodnotil o přestávce útočník Zubrů Marek Svoboda.
Do druhého dějství naskočily oba týmy velmi aktivně, oba brankáři se museli činit. Přes několik šancí na obou stranách nedokázal ovšem ani jeden z týmů vstřelit branku, z čehož měli rozhodně větší radost domácí, kteří mohli pomalu pomýšlet na první bod ve finálové sérii.
To by ale nesměla přijít třetí část. Hosté od jejího začátku ukazovali, že se ještě nehodlají vzdát. Byli rychlí, na bystřických byly vidět známky únavy. Naději pro hostující vykřesal Bednář. Ten převzal puk v obraném pásmu, projel celým hřištěm a nachytal domácího brankáře. To hosty nakoplo. Začali domácí tlačit ještě více. Paradoxně ale z největšího tlaku inkasovali. Domácí po rychlém brejku poslal opět do dvoubrankového vedení Šimon.
Místní fanoušci začali slavit. Jak to tak ale často bývá, velmi předčasně. Hosty inkasovaná branka nepoložila. Ba naopak, začali hrát bez větších zábran, vsadili pouze na útok. Tato taktika se nakonec ukázala jako správná. Dvěma trochu šťastnými góly dokázali dovést zápas do nájezdů, ve kterých se nakonec prokázali jako šikovnější.
Kdo utkání navštívil, rozhodně nelitoval. Ke sledování byl kvalitní zápas podtržený výbornou kulisou. Nyní se série přesouvá do Náměště nad Oslavou, kde při výhře můžou domácí slavit titul.
„Chyběl mi náročný hokej,“ říká Svoboda
Hokeje se v patnácti letech vzdal kvůli zranění. Založení klubu v Bystřici ho k němu přivábilo zpět. ,,Chtěl jsem si ještě zahrát hokej, ve kterém o něco jde,“ říká Marek Svoboda, multitalent, který využil možnosti vrátit se na led.
Je nepřehlédnutelnou postavou. Na bruslích se pohybuje, na poměry soutěže, velmi obratně, šikovností, a především rychlostí ostatní převyšuje. Kdyby se v Bystřici nad Pernštejnem nepostavila nová hala, lidé by ho už zřejmě viděli jenom pobíhat na fotbalovém trávníku.
,,S hokejem jsem začínal ve Žďáře nad Sázavou asi v osmi letech. Je to rychlý sport, to se mi na něm líbilo nejvíc. Stejně jako se to asi líbí ostatní lidem, kteří ho hrají,“ líčí své hokejové začátky. V dresu Plamenů, jak si žďárský klub říká, prošel většinou mládežnických kategorií. Ty z velké části hrají extraligové soutěže. Na tréninky a zápasy ho vozil ten, kdo měl zrovna čas. Až do patnácti. ,,Když jsem končil základku, musel jsem si vybrat školu. Ve Žďáře je velmi uznávaná průmyslovka, to by znamenalo být na internátu a hrát hokej. V Bystřici je zase gymnázium a možnost pokračovat ve fotbalu, který jsem současně s hokejem hrál taky. Nakonec jsem vlastně ani nemusel moc vybírat, dostal jsem celkem jasnou nápovědu,“ říká s mírně hořkým úsměvem.
Rozhodování ve velkých uvozovkách ,,ulehčila“ zlomená noha. ,,Bylo to vyústění různých malých zranění. Tehdy jsme si doma řekli, že asi bude lepší, když budu pokračovat jen s fotbalem“.
Z výkonnostního hokeje, díky němuž se několikrát podíval i mimo republiku, vystoupil a začal se soustředit pouze na fotbal. ,,Celkem záhy jsem v Bystřici začal trénovat s A týmem. Tréninky byly náročné. Viděl jsem, že se někam posunuji. S hokejem jsem také neskončil úplně. Jezdil jsem v zimě hrát vesnickou hokejovou ligu do Poličky. Takovou soutěž hobíků,“ odpovídá Svoboda na otázku, zda se mu po hokeji brzo nezastesklo.
Zlomovým se pro něj stal přelom roku 2014 a 2015, kdy se v Bystřici nad Pernštejnem otevřela nová hokejová hala a její vedení okopírovalo koncept vesnické hokejové ligy. ,,Udělali jsme si tým složený převážně z členů naší rodiny, našich kamarádů a první ročník vyhráli,“ vzpomíná.
V návaznosti na velký ohlas této soutěže založili místní hokejový nadšenci i nový klub, do kterého byl přizván i on. „Posbírali se všichni možní hráči, kteří s hokejem měli nějakou zkušenost. Nakonec z toho vzešel docela dobrý tým, kterému se podařilo trápit nejlepší a dostat se do play-off,“ pochvaluje si a vysvětluje, proč nabídku začít nastupovat za Zubry přijal. ,,Když se hraje vesnická liga, tak je to obrovská zábava. Všichni se znají, po zápase se dá jít posedět. Ale postrádalo to ten kontakt, který hokej dělá hokejem. To mi trochu chybělo a chtěl jsem si to ještě zkusit.“
Letošní sezona byla pro Svobodu, i pro celý tým, druhá v pořadí. Zubři posílili, přišel nový trenér a ambice narostly. Bystřici také hnala podpora fanoušků. Tentokrát je dohnala až do finále, ve kterém se střetli s Náměští nad Oslavou. To si Svoboda užil tak napůl. První zápas byl opět jedním z nejlepších na ledě. Domácí ovšem prohráli na nájezdy. K druhému nenastoupil. ,,Musel jsem na fotbal. I když to bylo finále, musel jsem ho oželet. Kluků z našeho fotbalového klubu bylo málo, tak jsem šel prostě na fotbal,“ vysvětluje a možná také dává možnost předvídat, jak se jeho sportovní kariéra bude vyvíjet. „Na těchto dvou sportech je fajn, že se hrají v různou dobu. Jen teď na jaře se to překrývá. I tak ale stále ještě nevím, jestli v hokeji pokračovat. Možná se vrátím do vesnické, tam tolik nevadí, když jeden hráč chybí.“
Na rozhodování bude mít Svoboda dostatek času. Nejen že mu skončila hokejová sezóna, po třech zápasech mu byla ukončena i ta fotbalová. Nevybíravě, tvrdým faulem. Pozůstatek je viditelný na první pohled. Rozhovor dává Svoboda v sedě s nohou v sádře. Zlomená noha. Tentokrát z fotbalu.
Hokej v Bystřici? „Je to tak trochu mánie,“ říká Ludvík
Je ústřední postavou hokeje v Bystřici nad Pernštejnem. Byl u jeho založení, je aktivním hráčem a k tomu začal trénovat mládež. „Ani ve snu by mě nenapadlo, že by se hokej v Bystřici mohl tak rychle chytit,“ popisuje v rozhovoru Jan Ludvík.
Kdy jste začali řešit, že by se v Bystřici založil klub?
Samozřejmě po tom, co se postavil stadion, do té doby nemělo cenu nic zakládat (smích). Bylo to někdy po tom, co se odehrál nultý ročník Bystřické ligy. Tam se ukázalo, že by o hokej mohl být zájem. I na amatérský hokej se chodil dívat plný stadion.
Z toho jste vycházeli? Že by mohli chodit koukat i na normální soutěž?
Ono tam nešlo ani o to, jestli by na to někdo chodil. V těch počátečních diskuzích, které jsme ještě s pár kamarády vedli, šlo spíš o to, jestli seženeme dostatečný počet hráčů a jestli to někdo zaplatí. Ona to není nejlevnější záležitost. Pronájem ledu něco stojí. Samozřejmě jsme počítali s tím, že nebudeme jenom hrát, ale že si budeme muset taky někdy potrénovat. Potom cesty na zápasy, rozhodčí, … Všechno dnes něco stojí.
Kde jste tedy hráče sháněli?
Všude možně, kde se dalo. Budu se opakovat, ale zase nám pomohlo i to, že se rozjel nultý ročník Bystřické ligy. Viděli jsme, že tam jsou šikovní kluci, kteří třeba nikdy žádnou soutěž nehráli. Někteří si zase chtěli zahrát trošku lepší hokej, než se v Bystřické lize hrál. Nakonec se to celé postavilo kolem Lukáše Nováka, který měl zkušenosti z druhé ligy. Ten nás dokonce chvíli trénoval. Pak s tím ale přestal. Ono se to dost dobře dělat nedá, aby někdo trénoval a přitom hrál. U některých sportů to možné je, u hokeje ale ne.
Museli jste někoho přemlouvat, aby se k vám přidal?
Ani ne. Byli tam dva kluci, kteří měli trochu pochyby, jestli na to budou stačit. Jeden z nich po první sezoně skončil, druhý hraje dál i teď.
Nakousl jsi i finance. Jak jste s vypořádali s nimi?
Když jsme se tak nějak domluvili, že bychom teda ten klub založili, šli jsme za panem Vojtou (místostarosta Bystřice nad Pern.). Jednání nebyla nijak zdlouhavá. Háček byl v tom, že jsme to začali řešit v létě a město nemělo v rozpočtu vyhrazenou žádnou položku. Žádalo se tedy o mimořádnou dotaci, kterou nám město poskytlo. Tím se pokryla největší část. Další peníze jsme sháněli od místních podnikatelů.
Když se člověk přijde podívat na váš zápas, fanoušci mají na sobě dresy. Na téhle úrovní je to celkem nezvyklé. Je i tohle cesta, jak klub může přijít na nějaké peníze?
Zrovna tohle teda ani ne (smích). Když si ho někdo koupí, tak nám z toho jde něco kolem stovky.
Od začátku jste plánovali, že byste dresy, šály a podobné předměty fanouškům prodávali?
No to vůbec. Oni se po tom začali poptávat kluci, kteří chodí fandit na každý zápas. Takový náš kotel. Tak jsme jich tehdy asi dvanáct objednali. Pak jsme samozřejmě museli přiobjednat. Dnes má dres snad sedmdesát lidí, což je třeba třetina lidí, kteří na zápas přijdou. Další mají šály. Je toho opravdu docela dost. A koupí si je lidi, kteří přijdou na každý zápas.
Na vaše zápasy je doma vždy plné hlediště. Jak vypadají zápasy venku?
To nás překvapilo asi úplně nejvíc. Většinou tam máme víc diváků než domácí. Teď nám stojí za to občas vypravit i autobus, jinak jezdí sami.
Stal se celkově hokej v Bystřici trochu fenoménem?
Dalo by se to tak říct. Když se podíváme na ostatní sporty, které se v Bystřici provozují, tak na fotbal už nějakou dobu moc lidí nechodí. Teď je to možná trochu způsobené i tím, že se jim nedaří, ale stejně si myslím, že se to dál zlepšovat nebude. Florbal, i když je to sport s hokejkou je vlastně úplně jiný sport. Není tam moc kontaktu. Hokej je pro lidi zajímavý.
Ty trénuješ i malé děti. Dá se v konkurenci právě zmíněných sportů uspět a vybudovat nějakou členskou základnu? Hokej je přece jenom trochu dražší sport.
Když jsem s hokejem začínal já, tak to byl sport opravdu finančně náročný. Dnes se dá díky svazu sehnat pro začínajícího hokejistu výstroj do dvou tisíc, k tomu jim svaz dost přispěje. To už je pro rodiče únosnější. K tomu si myslím, že tátové jsou rádi, že jim kluk hraje hokej. V Česku to má takové kouzlo.
Do trénování mládeže jste se pustili celkem brzo. Co vás k tomu vedlo?
Ona to byla jedna z podmínek města, když jsme chtěli klub založit. Samozřejmě že i my jsme s mládeží chtěli začít co nejdřív. Chceme, aby se hokej v Bystřici uchytil, a to hned od těch nejmladších.
Kolik dětí momentálně pod hlavičkou vašeho klubu trénuje?
Dnes je to kolem čtyřiceti dětí. Po třinácti v mladší a starší přípravce a patnáct v mladších žácích. K tomu počítáme s tím, že nám další kluci přibydou. Svaz teď dělal náborovou akci s názvem Pojď hrát hokej a to se nám na ledě ukázalo snad sedmdesát dětí. To je na tak malé město celkem slušné číslo. Příští rok ovšem o pár kluků přijdeme. Vyjdou nám z mladších žáků a nebude jich tolik, abychom s nimi mohli hrát soutěž. Jsme domluveni, že na rok půjdou do Žďáru nad Sázavou a pak se k nám zase připojí. Pokud se budeme bavit o počtu těch dětí, tak jsou to pouze jednotky.
Musí už děti umět bruslit, když přijdou na první trénink?
Ne, vůbec. To se všechno učí, až když k nám přijdou. Když je to učí někdo, kdo umí učit, tak se po dvou dnech trénování už prohánějí po ledě. Prvně dostanou takové chodítko, potom to zkusí nejistě bez něj a pak už jen bruslit a bruslit. Časem se dětem dá do ruky hokejka a hokejista je na světě.
Jak moc se trénování mládeže věnuješ ty osobně?
Do nedávna jsem byl normální trenér. Teď je ale pravda, že úplně stoprocentní nejsem. Budu státnicovat, takže se trochu víc bavím školou. Ale hned jak budu mít vše za sebou, tak se do toho zase pustím. Už se na to těším. Je to jedna z těch naplňujících věcí, které člověk může dělat.
Bystřice žije hokejem
Bystřice nad Pernštejnem – Nejprve dohady o stadion, dnes hokejový úspěch. Jak se z Bystřice nad Pernštejnem stalo hokejové město?
Kdo má rád sport, musí si dnes v Bystřici nad Pernštejnem připadat jako v malém ráji. Kromě golfu se zde dá provozovat snad každý masově rozšířený sport. Chcete si jít zaplavat? Skočte do bazénu. Můžete do krytého nebo pod širé nebe. Hrajete rádi házenou? Využijte pár let otevřené multifunkční hřiště. Chcete být novým Federerem? Prosím. Čtyři antukové kurty a na zimu jeden krytý s umělou trávou.
Ne, nečtete z webové stránky Areálu sportu, to je jen výčet možností, jak se v Bystřici sportovně vyřádit. Nutno dodat, že velmi nekompletní. Mimo zmíněné si můžete zahrát fotbal (nijak minimalisticky, jedno hřiště hlavní, jedno tréninkové, obě s fantastickým upraveným trávníkem a hřiště s umělou trávou uvnitř nového atletického stadionu), basketbal, nebo třeba florbal v multifunkční hale. Chtělo by se říct, slušná nabídka na desetitisícové město. Počítáno samozřejmě s aglomerací.
Nutno také podotknout, že nejde o nějaká stará, zdemolovaná, nevzhledná sportoviště. Kdyby tomu tak bylo, jistě by je pro svůj rozvoj nevyužívaly takové týmy jako fotbalisté brněnské Zbrojovky nebo ,,A“ reprezentace mužů i žen ve florbale. Co ale v už tak pestré sportovní nabídce chybělo? Správně. Hokej.
Právě hokejisté to měli v Bystřici dlouhou dobu těžké. Kdo chtěl hrát, nebo si prostě jen tak chtěl zabruslit na kvalitním ledu, musel jezdit buď do Žďáru nad Sázavou nebo do Poličky. Obě města přes třicet kilometrů.
V Bystřici se při absenci stadionu snažili nabídnout alespoň nějakou alternativu. Každou zimu se s prvními mrazy jala parta nadšenců ,,zaledňovat“ tenisové kurty u místní Sokolovny. Že je ve městě se zubrem ve znaku o hokej zájem bylo evidentní. I na tak provizorním hřišti, jakým zamrazené tenisové kurty jistě byly, docházelo úctyhodné množství týmů hrát soutěž takzvaně „na cinknutí“. Šlo o zápasy, kde puk nesměl vyletět nad úroveň kolen a gól byl uznán pouze tehdy, když zacinkala spodní část konstrukce branky. Toto opatření zajistilo nejen bezpečnost, ale také to, že puky neopouštěly hřiště. Mantinely totiž nepatřily k nejvyšším a v hromadách sněhu, které se za nimi nacházely, se kotouč často velmi špatně hledal.
První vlaštovka
Vedení města s takovým stavem chtělo něco dělat. O tom, že by se měl v Bystřici postavit zimní stadion se povídalo dlouhou dobu. První konkrétní podobu ovšem stadion dostal až v roce 2008. Město připravovalo plán, kde by podstatnou část stadionu zaplatilo z evropských dotací. Projekt počítal, že by se částka za celou stavbu měla vyšplhat na hodnotu někde kolem osmdesáti milionů korun. „Z evropských dotací bychom mohli dostat sedmdesát až pětaosmdesát procent,“ řekl v onom roce pro Žďárský deník místostarosta Josef Vojta. Dodával také, že pokud by se vše nestihlo nachystat do roku 2013, snížila by se šance výstavby na minimum.
Právě to, na co Vojta upozorňoval se nakonec stalo. Ani to ale radnici nezastavilo a hledala řešení, jak stadion vybudovat. V roce 2012 tedy přišlo s návrhem takzvané PPP – Public Private Partnership. To znamená, že stavbu by vybudoval soukromí investor, který měl následně, po dobu patnácti let, stadion provozovat. Město by stavbu splácelo osm let, po kterých by stadion přešel do jeho vlastnictví. Ani to se ale některým zastupitelům nelíbilo. „Po patnácti letech, kdy bychom stadion začali provozovat, by technologie stadionu byla už zastaralá, s čímž by přišly další náklady,“ argumentoval jednatel bystřického Areálu Sportu a zastupitel v jedné osobě Zdeněk Mašík. Tomu se také nelíbilo, že projekt, za už skromnějších padesát milionů, je i tak zbytečně náročný a místo stadionu by si spíše představoval pouze plochu s uměle vytvářeným ledem.
Ani tento návrh nakonec zastupitelé neschválili. Nebylo to ovšem rozhodnutí definitivní.
Vánoce na ledu
Další pokus přišel záhy. Jen rok poté. A tentokrát byl úspěšný. I přes to, že v projektu nebyly žádné velké změny. Ani tentokrát se vše neobešlo bez komplikací. Místní obyvatel napadl koncesní řízení, ve kterém město vybralo zhotovitele, kterým měla být firma H+H technika. Celé projednání nakonec stavbu zbrzdilo tak, že ač se o stavbě rozhodlo již na začátku roku, na jeho konci nebylo ani kopnuté v zemi.
Výstavba se protáhla o celý rok. Stadion byl otevřen 20. prosince 2014.
Žádné velké rozkoukávání ale neproběhlo. Jen pár dní po tom, co led vyzkoušeli první návštěvníci odstartoval nultý ročník Bystřické hokejové ligy (BHL). Ta se stala konkurenčním podnikem Vesnické hokejové ligy provozované ve Žďáře nad Sázavou. „Hodně lidí z blízkého okolí jezdí hrát hokej do Žďáru, svoje týmy si chtějí vytvořit i vesnice, které dosud nikde nehrály. Zkusíme to a pokud se nám tento projekt podaří, proč ho nezkusit třeba i rozšířit,“ prohlašoval Martin Svoboda, vedoucí hokejové haly.
Že se projekt uchytí takovým způsobem, zřejmě neočekával ani on sám. I když se jednalo o úvodní, testovací ročník, hned si našel svoje příznivce. Nejen mezi hráči, ale také mezi fanoušky. O pokračování BHL v dalších letech bylo rozhodnuto takřka od prvních utkání. Nultý ročník byl velký úspěch, který mezi lidmi vyvolal pozdvižení. Přinesl také jednu důležitou otázku? Nepostavil by se z lepších hráčů, kteří v BHL nastupují i tým, který by mohl hrát normální registrovanou soutěž?
Černá, žlutá, bílá, to je zubří síla
Slovo dalo slovo a začal se rodit nový hokejový tým. „Chtěli jsme prostě sehnat lidi a zkusit si, jak bychom se ostatním vyrovnali. Nějaké velké plány v tom nebyly,“ vzpomíná na dva roky staré chvíle Jan Ludvík, jeden z iniciátorů založení týmu. „Že se nám nakonec poskládá takový tým, jsme na začátku moc nečekali,“ vypráví.
BK Zubři, jak se místní klub pojmenoval, vybíral hráče právě především z BHL. „Udělali jsme si tam obrázek, jak kdo hraje. Byli tam kluci, kteří s žádnou soutěží zkušenost neměli. Ty jsme museli trochu přemlouvat,“ říká Ludvík.
Složit se povedlo zajímavé mužstvo, mezi kterým byli někdejší juniorští talenti, hráči se zkušenostmi z registrovaných soutěží i úplní amatéři. Mezi ty se řadil například Vlastimil Svoboda. „Pro mě bylo všechno úplně nové. Do té doby jsem hrál jen tak. Neměl jsem ty správné hokejové návyky, ale chtěl jsem si to zkusit,“ ohlíží se za svými začátky v nejnižší soutěži.
Do premiérové sezony, sezony 2015/16, vstoupili Zubři s jedním cílem. „Chceme do play – off,“ znělo z kabiny. Nakonec nezůstalo pouze u něj. Třetí místo po základní části, po play – off konečné čtvrté.
Takové umístění mohlo těšit. Co bylo ale pro hráče ještě radostnější? Celé dění okolo. Na hokej se lidé z Bystřice zvykli chodit. Naučili se na stadionu trávit volné soboty a neděle. „Najednou byla poptávka po našich dresech. Lidé chtěli šály. A to nejenom rodinní příslušníci, jak by se dalo očekávat. Tak jsme jim je objednali,“ popisuje malé hokejové šílenství Ludvík. „A dokonce jsme je museli i doobjednat,“ dodává s úsměvem.
Po prvním oficiálním ročníku BHL a první sezoně Zubrů se očekávalo, zda nadšení neopadne. Kdo si to myslel, moc se mýlil. Žádné ochlazování zájmu se nekonalo. Ba právě naopak. Na již docházející fanoušky se nabalili další. Napomohly tomu i dobré výsledky, které Zubři předváděli. Tým doplnili o pár zkušenějších borců, z čehož nakonec vyplynulo letošní první místo po základní části. Při finále play-off se stadion naplnil dlouho před úvodním vhazováním. Ani letos ale titul do rukou Zubrů neputoval.
BHL táhne
Stejně jako klub se v Bystřici naplno zaběhla už zmiňovaná amatérská liga. Letošní ročník dokonce přibylo dalších pět účastníků. Někteří z nich jako přeběhlíci z podobných soutěží hraných ve Žďáře a v Poličce. „Před letošní sezonou jsme museli vymyslet, jakým způsobem vůbec budeme hrát. Rozhodli jsme se tedy soutěž rozdělit na dvě výkonnostní skupiny. Zápasů přibylo a byli zajímavější,“ popisuje evoluci této soutěže Martin Svoboda.
Letošní ročník má BHL za sebou. A snese pouze kladné hodnocení. Utkání byla napínavá, fanoušků dostatek. Finále nakonec dopadlo překvapením. I to pomáhá rozmachu hokeje v Bystřici.
Dalo by se říct, že každý, kdo se v Bystřici nad Pernštejnem jakýmkoli způsobem stará, má právo bít se do prsou. Ale nikdo to nedělá. Naopak. Místo toho se rozjela výchova mládeže. Na ledě se učí bruslit malí Zubříci. „Teď všechno může fungovat, ale my chceme, aby tu hokej byl i dlouho potom, co my s ním skončíme. Trénink malých dětí je toho základem,“ uzavírá Ludvík, dnes už nejen hráč, ale i licencovaný trenér mládeže.
Nevěřil jsem…
Když jsem poprvé zaregistroval, že se v Bystřici nad Pernštejnem řeší hokejový stadion, popravdě, neměl jsem z toho úplně rozum. Hrál jsem fotbal, hokej mi byl jedno. Spíš jsem si vždycky představoval, že se bude rozvíjet právě kopaná, která má dlouhou tradici. Na druhou stranu, bylo mi to opravdu celkem fuk. Ať si ten stadion klidně postaví…Stejně ho nepostaví, protože to stojí strašně moc peněž. Měl jsem pravdu.
V roce 2012 nabrala myšlenka stavby stadionu jasnějších obrysů. Projekt byl levnější. Skromnější. Pro malé město rozhodně rozumnější volba. I přesto bych se neoznačil za příznivce. Právě naopak. Nevěřil jsem, že na tak malém městě se může další sportoviště využít. Deset tisíc lidí přeci jen není moc. Kdo to bude hrát? Jak se bude stadion využívat? Vždyť v Bystřici je pět kurtů! Dvě fotbalová hřiště! Multifunkční sportovní hala. A v neposlední řadě, v jakém stavu stadion bude, až ho město začne samo provozovat?
Pár otázek, které se mi takto nabízely, je dnes již zodpovězených. K mému překvapení mluví ve prospěch stavby.
Hokej hraje teď v Bystřici snad každý (kromě mě). O nevyužívání nelze mluvit. Založil se klub, hraje se spousta zápasů ligy amatérů.
Popravdě, i v té jsem se mýlil. Nevěřil jsem, že týmy, které už jsou zaběhlé v jiných amatérských soutěžích, budou chtít změnit působiště. Pár stovek většinou není důvod vyměnit něco, co je zaběhlé za něco, co je jenom nové. Tušil jsem, že se na stadion přesunou všichni ze zaledněného tenisového hřiště, ale další týmy jsem očekával buď mnohem později nebo vůbec.
Hokeji se v Bystřici prostě daří. Co je na tom všem ale nejsympatičtější? Ti, co s tím začali, nechtějí hokej jen sami pro sebe. Udělali si trenérské licence a jezdí po kurzech. Snaží se nalákat malé děti k hokeji. Chtějí prostě ukázat, že hokej má v Bystřici smysl, že mělo cenu s ním začínat.
