Campanella zní v srdcích svých zpěváků již padesát let. Těch bývalých i těch současných

„Přátelé, kamarádi! Letos v září tomu bude neuvěřitelných 50 let, kdy vznikl olomoucký pěvecký sbor Campanella. Oficiální datum vzniku je 1. 9. 1967. V této souvislosti se několik nadšenců rozhodlo nenechat tuto událost bez povšimnutí a uspořádat sraz bývalých
i současných zpěváků,” stálo v emailu, který dorazil již v červenci i mě, jakožto bývalé člence.

Hned u vchodu každého uvítali zpěváci sboru s plackou 50 let Campanelly
a prezenční listinou. Pak už všechny čekal vstup do samotného sálu a setkání
s kamarády, se kterými se mnozí neviděli od skončení své působnosti ve sboru. Někteří
se objímali, jiní si horlivě sdělovali novinky, které se jim za posledních deset, dvacet,
nebo třicet let přihodily. Málo komu se ale dařila skrýt mírná nervozita, která ze setkání pramenila.

Potom už se slova jaly hlavní organizátorky celé akce, Iveta Hlubinková, ředitelka ZUŠ Campanella Olomouc, a Jana Synková, sbormistryně hlavního pěveckého sboru Campanella. Jak jinak, obě také bývalé členky sboru. „Moc vám všem děkujeme za účast. Je úžasné, kolik se nás tady sešlo. Už se moc těšíme,” promluvila Jana Synková, která měla na starost také nácvik všech skladeb. A sešlo se nás opravdu hodně.  K účasti se přihlásilo téměř tři sta bývalých i současných členů sboru napříč všemi generacemi. O praktické organizační věci
se zase starala Iveta Hlubinková. Ta nás seznámila s průběhem celého dne i s technickými věcmi týkajícími se našeho přesunu do koncertního sálu, zázemí i samotného vystupování.

Plánované vystoupení účastníků bylo rozděleno na dvě frakce. Tedy menší skupinu lidí,
 jež po dobu svého působení v Campanelle vyjížděli na zájezdy a pořádali koncerty doprovázené tanečním vystoupením, a potom již kompletní sestavu všech členů.

Já, jakožto členka obou skupin jsem měla v době srazu za sebou již několik zkoušek.
Už měsíc před samotným vystoupením proběhl první nácvik naší „pěvecko- taneční” skupiny. A přiznám se, byla jsem z ní mírně nervózní. Nejenom, že jsem si nebyla úplně jistá všemi kroky a choreografiemi k písním, ale nevěděla jsem, ani co mám očekávat od setkání se všemi mými dávnými spoluzpěváky. S některými jsem v pravidelném kontaktu, jiné jsem za celých pět let neviděla a ani předtím jsme si nebyli blízcí. Konverzace začínající „Jé, ahoj,
jak se máš? Cos dělala posledních pět let?” tedy nebyla žádnou výjimkou.
Nakonec ale jednoznačně převážily pozitivní emoce. Dobrá nálada, radost ze shledání a šance zazpívat si staré známé písničky a zavzpomínat na různé historky byla vidět u každého. Poprvé v životě jsme se taky mohli uvolněně zasmát při vzpomínce na momenty, které v nás dříve vyvolávaly úzkost. Například když jsme při zkoušení nedávali pozor, nebo něco spletli.
V té chvíli zvolal někdo hlasem sbormistra frázi, kterou jsme každý slyšeli nejmíň tisíckrát: „Co tam děláš, ty tele jedno?!” Tentokrát však napětí spíš uvolnila, než naopak, jak tomu bývalo.

Za smíchem a dobrou zábavou se ale skrývala těžká práce. Několikrát se měnil repertoár
a skladby, na které jsme měli tančit. Na co si totiž vzpomněl jeden, druhý si vůbec nepamatoval. Co se nám kdysi zdálo vtipné, teď vypadalo hloupě. A u písní, které jsme kdysi znávali snad i pozpátku, jsme si najednou nemohli vzpomenout na slova. Na finální nácvik, který nás čekal, jsme proto přicházeli mírně nesví.

Zpíváme si  pro radost, ale zas ať to nějak zní…

Po úvodních informacích se přešlo k nácviku skladeb. Po pěti letech jsem tedy usedla na židli vedle kamarádky, vedle které jsem sedávala i celé dětství. „To jsem zvědavá, jak to bude všechno znít,” říkala natěšeně své spolusedící paní za mnou.  A  zvědaví jsme byli nejspíš všichni. Když však došlo na zpívání, překvapilo mě, s jakou lehkostí nám to šlo, jak snadno
si všichni členové rozpomínali na jednotlivé skladby, jak spolu hlasy ladily a zároveň v jak uvolněném duchu se celý nácvik nesl. Vždyť někteří třeba už dvacet nebo i více let nezpívali a přesto si písničky vybavili v momentě, kdy zazněly první tóny.

Některé písně však měly různé generace zpěváků nacvičené v jiné úpravě. „Zpíváš to blbě!” „Nezpívám, já jsem jinej hlas, my jsme to měli jinak…” ozývalo se napříč řadami. Nakonec se však nesrovnalosti vyřešily, domluvili jsme se na jednotné verzi a mohli jsme se posunout k další písni. Za jeden den jsme totiž museli nacvičit kompletní repertoár desíti skladeb.

„Prosím především ty z vás, kteří jste delší dobu nezpívali, abyste z koncertu nebyli absolutně v žádném stresu, zpíváme si pro sebe a pro radost, a přestože se bude koncert natáčet, nebude naše výkony nikdo hodnotit okem kritika!” uklidňovaly organizátorky ty, kteří by však
z koncertu přece jen byli nervózní. Jedním dechem však dodaly i to, že zvuk linoucí se z úst téměř tří set zpěváků je něco nepředstavitelného a každý, kdo se alespoň na chvíli ocitl v  roli posluchače, jim dal za pravdu. Já sama jsem slyšela burácení sboru jen z jeho odvrácené strany, když jsem se vracela z toalety, i to však bylo ohromující. V jedné chvíli mi dokonce přejel mráz po zádech. Mohutný zvuk se ve vlnách nesl prostorem a podmanil si každého,
kdo se na chvíli  zaposlouchal.

Dalším překvapením pro mě bylo, že každou skladbu dirigoval jiný sbormistr,
či sbormistryně. Campanella tedy nevychovala pouze zpěváky, ale i sbormistry, které sborový zpěv nasměroval i v profesním životě. Jednotlivé písně dirigovali Jana Synková,
Anna Králová, Lubomíra Hellová, Hana Vyroubalová, Renata Jirková, Lenka Mynářová -Dohnalová, Štefan Sedlický a Zuzana Kadlčíková. Závěrečnou píseň Daleká šeroká je cesta po Holomóc pak oddirigoval sám Jiří Klimeš. Ten je po mozkové příhodě, která jej před pěti lety postihla, odkázán na vozík.

Po skončení dopoledního nácviku jsme my z tančící sestavy ještě zůstávali a naposledy nacvičovali náš vlastní repertoár. Potom už se ale všichni vydali ve skupinkách na oběd.
Na obědě se sice nezpívalo, ale rozhodně u něj nebylo ticho. Témat hovoru bylo po všech těch letech dost.

Na generální zkoušce v kině Metropol, kde posléze probíhal i samotný koncert, už se řešily převážně technické záležitosti- osvětlení, nazvučení sboru a sólisty a také klavírního doprovodu. Na klavír nás doprovodila klavíristka Lena Pulchertová, která se sborem spolupracuje už dlouhá léta. Oříškem bylo postavení dirigentů tak, aby na ně každý z téměř tří set zpěváků alespoň částečně viděl. Nakonec stáli uprostřed hlediště a ze stropu na ně směřoval kužel světla, jako na celebrity na světových pódiích.

Přestože bylo dopředu avizované, že koncert je pořádán hlavně pro naši radost a chuť
si společně po letech zazpívat, jistě jsem nebyla jediná, komu hlavou prolétla myšlenka
na diváky. Přece jen je koncert sborového zpěvu, ještě ke všemu spojený s výročím založení
a jubileem zakládajícího člena, poměrně specifickou akcí, která nejspíš nepřiláká širokou veřejnost. Mé obavy se však se začátkem koncertu vypařily. Se zatajeným dechem jsme pozorovali, jak do hlediště přichází nejprve jednotlivci a potom i celé skupinky lidí. Maminky, tatínkové a další rodinní příslušníci nenechali své ratolesti na holičkách, i když některé z nich měly již přes šedesát a jejich rodiče tím pádem i přes osmdesát let. Mnozí zpěváci zde měli zástupce naopak z řad dětí, které jim v průběhu vystoupení mávaly, na jiné se přišli podívat kamarádi, nebo partneři. V hledišti seděla také celá řada zpěváků, kteří se na zpívání necítili, ale akce se i tak chtěli zúčastnit.

Jde se zpívat na ostro

Na samotný úvod koncertu vystoupilo pěvecké oddělení Berunky, přípravný sbor Campanelly. Po nich zazpívala „tančící sestava” se svým programem obohaceným o drobnou choreografii a na závěr a vyvrcholení celého koncertu se na pódium dostavili všichni zpěváci a předvedli program nacvičený v pouhých několika hodinách.

Stejně tak jako je zpěv s takovým množstvím lidí úžasný zážitek, je i velmi náročný. Marně jsme v tří set členné skupině lidí lapali po dechu. Vzduch byl, z pochopitelných důvodů, vydýchaný, na pódiu jsme se téměř nemohli hnout, teplota v záři reflektorů stoupala
a akustika nebyla nejlepší. Stačil však pohled do odhodlané tváře energicky gestikulujícího dirigenta a na všechny nepohodlnosti  jsme rázem zapomněli a snažili jsme
se ze sebe vydat to nejlepší.

Po úspěšném odzpívání jsem se společně s ostatními zpěváky usadila do hlediště a těšila
se na promítání dokumentu o Campanelle, jejím založení, historii a zájezdech. Na vytvoření byly použity historické nahrávky sboru a sbormistrů, ale také autentické fotografie, které jednotliví zpěváci skenovali a posílali celé měsíce dopředu. V krátkém filmu nechyběly ani humorné momenty. Nostalgické promítání a povídání nenechalo snad ani jedno oko suché.
I ti největší tvrďáci jen těžko skrývali známky dojetí.

Po promítání už dostal slovo Jiří Klimeš, který pěvecký sbor Campanella před padesáti lety založil spolu se svým otcem Karlem Klimešem.

„Já jsem velmi rád, že jsme se tu všichni sešli v takovém hojném počtu. On tomu člověk věnoval celý život a teď si tak říkám, že to vlastně asi nebylo zbytečné,” pronesl Jiří Klimeš.
I přes to, že jeho projev byl místy přerušovaný, či nesouvislý právě kvůli mozkové příhodě, kterou prodělal, podělil se se zpěváky i s publikem o několik historek ze zájezdů či pěveckých soustředění. Vyjádřil také potěšení nad elektrickým vozíkem, který se díky finančnímu příspěvku účastníků podařilo zakoupit a který mu byl již v předstihu předán. Už jsem
to vyzkoušel a vypadá to, že funguje. Takže dobrý,” dodal. Na závěr pak sám oddirigoval celý sbor.

Koncert se povedl a byl úspěšně za námi.  Většinu zpěváků však ještě čekal závěrečný večírek. Nervozita opadla, sboristi se dali do družného hovoru. Vzpomínali na své začátky
ve sboru, na zájezdy, pěvecká soustředění a hlavně na momenty, které je díky sboru všechny spojovaly.

K zábavě byla objednaná i kapela, její hraní však každou chvíli přerušovaly popěvky různých skupin sboristů. „Počkej, teď zazpíváme tuhle…” domlouvali se rozjaření zpěváci nehledě
na to, že kapela už nějakou píseň hrála. Jejich úloha proto rozhodně nebyla jednoduchá. Kapela se však své role zhostila se ctí a později k večeru se k jejich hraní dokonce na parket připojily i skupiny více, či méně obratných tanečníků.

Přesto, že po dobu celého dne se mnohých zmocňovala nostalgická nálada, byla to ve většině případů nostalgie příjemná a případné nepříjemné momenty čas proměnil mnohdy
i na humorné historky.

Sraz Campanelly po padesáti letech od jejího založení se nejspíš u všech zařadil
ke vzpomínkám na hezké chvíle spojené se sborovým zpěvem. „Děkujeme za krásná slova, která od vás bezprostředně po akci přicházela a stále ještě přicházejí. Upřímně si jich s Ivetou vážíme a těšíme se z nich! Mně osobně jakákoliv vzpomínka na sraz Campanelly vykouzlí
na tváři dodnes úsměv! Byla to nádherná akce, která  pozitivními emocemi a radostí
nad shledáním doslova prýštila,” napsala všem po akci Jana Synková. „I když s akcí byla spojená spousta práce, plynulo všechno hladce a  v neuvěřitelné pohodě. Děkujeme vám všem za šíření dobré nálady a pohody a hlavně za to, že jste pozvání přijali,” dodala.

Campanella však nebyla a není pro své členy pouze zdrojem mnohých vzpomínek
a zábavy.  Pěvecký sbor Campanella, který v roce 1967 založili otec a syn Karel a Jiří Klimešovi,  slavil v průběhu svého fungování velké úspěchy na poli sborových soutěží a  zájezdů jak v Česku, tak i po celém světě (např. soutěžní zájezdy do Thajska, Argentiny, USA…). A v tradici kvalitního sboru pokračuje i nyní, ve formě ZUŠ Campanella.

V sobotu 7. 10. 2017 si Campanella pod vedením Jany Synkové vyzpívala zlaté pásmo
na mezinárodní soutěži v Žilině. „Z tohoto úspěchu se velice radujeme a budeme se snažit, aby jméno Campanella bylo i nadále značkou kvalitního a úspěšného sborového zpěvu
a pevných přátelství trvajících po celý život!” uvedla k tomu Jana Synková.

Pokud by vás celá akce zaujala, můžete si pustit záznam koncertu zde: https://www.youtube.com/playlist?list=PLYENVxsmWv1RbYXRAf6kFvcO8nFzYpa8-