Hana Vítková 
Při canisterapii je důležitý nejen terapeut. „Spolu s lidmi chodí pejsci. Chlupatí i bezsrstí, malí i velcí, hraví i jen tak hladící. Pejsci krásní i zajímaví,“ říká Helena Fejkusová, předsedkyně spolku. Kam canisterapeutický tým zamíří, záleží na pejskovi a jeho povaze. Pokud je pes klidnější, chodívá spíše do domovů seniorů. Pokud je hravý a má hodně energie, chodí více za dětmi a aktivnějšími dospělými. Terapeut připraví různé hry, které jsou pro klienty poutavé, zábavné i edukační. Podané ruce, z. s. uvádí: „V dnešním světě plném počítačových her a Internetu je důležitý vztah ke zvířatům a přírodě, nejen u dětí z dětského domova, ale i u všech dětí pro jejich zdravý vývoj.“ Členové Podaných rukou, z. s. si uvědomují poslání canisterapie a Helena Fejkusová, předsedkyně této neziskové organizace, při jubilejním poděkování všem členům organizace uvedla: „Každá chvíle věnovaná člověku se počítá.“
Kde canisterapie pomáhá
Canisterapie, tedy terapie se psem, pomáhá napříč všemi věkovými skupinami. Mezi pacienty jsou děti, dospělí i senioři. Psovod se svým čtyřnohým mazlíčkem pomáhá především se psychologickými, citovými a sociálně-integračními problémy. Některým pomáhá i fyzicky, a to zejména starým lidem, kteří se nemohou nebo odmítají hýbat. Když vidí pejska, chtějí ho hladit, otočí se za ním, a tím se začnou pohybovat. „Třeba pánovi spadlo vodítko, a ten člověk se pro něj zvednul, aniž by vůbec někdy něco takového udělal. Najednou to šlo.“ Popisuje Gabriela Kunčická své zážitky z canisterapie z domova seniorů ve Frýdku-Místku. Psi pomáhají seniorům při rehabilitacích, socioterapii, když se u pacientů vyskytne apatie, a zejména je pomocí pro seniory, pro které je těžké navázat kontakt s okolím.
Právě psychická stránka pacienta je při léčbě mnohdy podstatná, je to hlavní aspekt, díky kterému se lepší stav pacientů. Jiřina Lacinová, která není součástí této organizace, ale v roce 1993 zavedla pojem canisterapie, upozorňuje právě na tento aspekt. „…jako agens působí emoční složka, a ta, jak víme, má nejvyšší účinnost, především v oblasti mnestických funkcí,“ zmínila v textu pojednávajícím o pacientech s Alzheimerovou chorobou. Potvrzuje i účinnost canisterapie v této oblasti. „Terapie za asistence zvířat skutečně působí, samozřejmě u vhodných klientů. Tj. takových, kteří zvířata kdysi měli nebo k nim aspoň mají pozitivní vztah,“ uvádí Jiřina Lacinová. Zde právě působí uvedená emoční složka, díky které se zlepšuje stav pacienta.
„Pes a člověk umí zprostředkovat kontakt se životem i tam, kde se život dává na ústup,“ uvedla Helena Fejkusová, předsedkyně Podaných rukou, z. s. Individuální nebo skupinové terapie vykonávají terapeuti ze sdružení Podané ruce, z. s. nejen v domovech seniorů, ale i v dalších sociálních zařízeních. Například ve školách, školkách a v nemocnicích. Canisterapie zlepšuje u klientů jemné a hrubé motorické schopnosti, verbální i neverbální komunikaci a orientaci v prostoru. Benefity nacházejí všechny věkové skupiny. „Například v dětských domovech jsou děti, které se špatně vyrovnávají s životem bez rodičů. Psa berou jako kamaráda, který je má rád takové, jaké jsou, můžou si s ním hrát a mazlit se s ním. Pomáhají s péčí o pejska, a to vede k vytváření pocitu odpovědnosti, ale také zvýšení sebevědomí, protože jejich osobnost je v této činnosti důležitá.“ uvádí sdružení Podané ruce, z. s. Psi ovlivní děti i do budoucna, a díky kladnému vztahu ke zvířatům mohou jít v životě jiným směrem. U dětí s mentálním postižením pomáhají psi v rámci rehabilitací. Sdružení na svých stránkách vysvětluje: „Je těžké přimět dítě s postižením, že musí procvičovat svaly na rukou, ale stejné dítě bez pobízení hází psu míček a natahuje se, aby ho pohladilo, rozevírá dlaň, aby cítilo jeho srst, když se s ním mazlí.“ Pozitivní vliv na pacienta má primárně pes, ale je to i psovod, který má na účincích terapie své zásluhy.
Organizace Podané ruce z. s.
Cesta této neziskové organizace je již dlouhá, a na počátku stojí tři osoby. Manželé Křístkovi spolu s Helenou Fejkusovou, současnou ředitelkou Podaných rukou, z. s. V současnosti nabízí organizace kromě canisterapie i osobní asistenci. Klientům jsou k dispozici ve dne i v noci. Monika Křístková sama bojuje s handicapem, ale ten jí nezabránil v činnosti v tomto sdružení, a je dobrovolníkem, který zpracovává kompletní účetnictví této organizace s širokým působištěm. Pro moravskoslezskou regionální televizi POLAR sdělila: "Díky tomu mohu využívat službu osobních asistentek. Zhruba od půl osmé ráno do pěti odpoledne. Když je manžel na služební cestě, tak i v noci. A tím, že jsme to sdružení zakládali a já jsem byla účetní, dělala jsem účetní pro jednotlivé firmy, tak bylo logické, že jsem začala dělat účetní i tady pro tu společnost."
Od založení uplynul pouze rok, a organizace se začala věnovat i osobní asistenci. Tyto dvě činnosti k sobě mají blízko, obě jsou to terénní práce, kdy člověk jezdí ke klientům, kteří trpí nějakým problémem. Gabriela Kunčická je členkou Podaných rukou z. s., a zároveň je povoláním osobní asistentka. Díky tomu si uvědomuje, jak jsou si tyto činnosti blízké a propojené. Jde o práci s lidmi, a je zde důležité také vědět něco o jeho zdravotním stavu, o klientových potížích. Gabriela Kunčická o těchto druzích pomoci říká: „Tam musíte vědět, že když vám řeknou, že je tam paní s roskou, tak že je to roztroušená skleróza. Nebo třeba když má Parkinsona, tak už vím, co mám očekávat, jak to vypadá, co bude. Nebo mi řeknou, tam je nějaká lehká demence. Nebo že má cukrovku, svalovou dystrofii. A člověk potom ví, o čem si s tím člověkem povídat, co má očekávat.“ Znalosti jsou tedy důležitou součástí pomoci. U canisterapie je ale úskalí v tom, že terapeuti nejsou trénováni na tuto stránku terapie. Při přípravě se věnují psovi, aby byl vychovaný, poslušný a splňoval všechny požadavky. „Těch organizací nebo spolků je tolik, kolik to dělají, a vlastně ani neví, v čem to spočívá, že k tomu mají blízko. Dělají ten výcvik psů a najednou dělají canisterapii. Mají úplně jiný obor a někdy neví, o čem mluví,“ říká Gabriela Kunčická. Sama přiznává, že i když práci osobní asistentky vykonává už roky, a canisterapii šestnáct let, stále toho o potížích svých klientů neví mnoho.
Požadavky na canisterapeutický tým, co vše musí splňovat pes a jeho pán
K výkonu canisterapie je potřeba certifikát, který psovod se svým psem terapeutem získají při Povahových testech. Předchozí zkušenosti z těchto zkoušek přivedly členy Podaných rukou z. s. na důležitý fakt, a to právě neznalost problémů klientů. V posledních letech organizace uvažuje o zpřísnění podmínek pro získání jejich certifikátu. Právě při Povahových testech se jim ukazuje, jak málo jsou si lidé vědomi požadavků pacientů, se kterými pracují. Při canisterapii jde primárně o kontakt člověka se psem, a někteří lidé mohou mít s tímto aspektem určité potíže. Gabriela Kunčická je komisařkou při zkouškách, a vysvětluje problematiku takto: „Starší lidé mají problémy s kůží, už tam musí být něco, aby se ho nedotkli. Nějaký ručník třeba. Ten pes má přece jenom drápy, tak aby ho nepoškrábal. Stává se nám na zkouškách, že pes udělá hop, hned skočí na figuranta. Vždy říkáme, to ne, to se musíte zeptat, tahle to nejde. Nebo ten člověk nemůže být skloněný, ať ho pes nelíže, na to vše se musí terapeuti ptát. Dále ho musí nějakým způsobem umýt. Protože hladil toho psa, ten pes ho lízal. To všechno tam chybí u některých těch lidí, co přijdou na zkoušky. Vůbec to nechápou.“ Organizace Podané ruce z. s. nicméně po všech zájemcích o certifikát požadují účast na jejich semináři, ve kterém vysvětlují úskalí této práce a připravují je na praxi s klienty. Tyto semináře jsou součástí canisterapeutických víkendů, ve kterých se konají i zkoušky. Podané ruce z. s. je organizují pravidelně dvakrát za rok, v dubnu a září. Kvůli současné epidemii organizátoři přesunuli letošní jarní zkoušky na červen.
Sdružení na svých stránkách uvádí: „Canisterapeuti jsou dobrovolníci, kteří ve svém volném čase se svými speciálně vedenými a otestovanými psy navštěvují různá sociální zařízení, kde se nacházejí děti nebo dospělí, kteří trpí psychickými poruchami, depresemi, jsou tělesně postižení nebo se cítí opuštění a smutní.“ O důležitosti certifikátu tedy není pochyb. Nehledě na to, že týmy bez certifikace nejsou do zařízení puštěny. Součástí zkoušek je například disciplína Reakce na běžícího člověka a pádu člověka. Gabriela Kunčická popisuje: „To je část zkoušky, kdy psovod jde normálně s pejskem na prověšeném vodítku, a najednou my, jako figuranti, kolem proběhneme. První proběhne člověk kolem toho pejska, a pak zase další, který má řinčící věci v pytli. A najednou spadne. A když se pejsek ulekne, což se může stát. Ale nesmí to být takové to uleknutí, že už nikdy nepůjde k tomu člověku. Že se šíleně bojí, třepe se, kňučí.“ Zjišťování a testování povahy psa je v rámci všech disciplín. Například v disciplíně Seznámení s rozhodčím se musí nechat prohlédnout od cizího člověka. Rozhodčí se dívá na oči, uši, chrup a různě psa prohmatává a kontroluje jeho stav a reakci na něj. Disciplín je celkem devět a účastník má na každou část tři pokusy. Pokud tyto nároky tým splní, stává se z něj canisterapeutický tým a může pomáhat potřebným. Tak, jak to organizace Podané ruce z. s. dělá už dlouhých dvacet let.
