Jaroslav Krbec
Rozhovor s Miroslavem Jurkou
Z Lesany až do Saint Raphael
Ještě pár sezon nazpět by to všechno vypadalo jako nereálný příběh z házenkářského prostředí. Miroslav Jurka tehdy nastupoval ve druhé české lize a kariéra profesionálního házenkáře pro něj byla spíš v rovině fantazie. Vše ale postupně nabralo reálných obrysů a rodák ze Zubří se během několika sezon dostal po půlročním mezipřistání v Hlohovci až do prestižní francouzské ligy. Místo civilního zaměstnání už jej teď od práce v klubu odvádějí pouze pozvánky do reprezentace. V jejím dresu patřil také na lednovém evropském šampionátu k těm málo početným, kteří dokázali příjemně překvapit.
Nejdřív jsi hrál 2. ligu na Lesaně, počítal jsi s tím, že by ses dostal do A týmu Zubří?
S tím jsem rozhodně nepočítal. Já jsem vlastně házenou hrát přestal. Kontaktoval mě ale známý s tím, jestli bych si nechtěl zahrát za tehdejší „B“ tým Lesany a já si říkal, proč ne. Po nějaké době mě oslovili z „A“ týmu, hrajícího druhou ligu a nakonec následoval extraligový tým Zubří, který tehdy trénoval pan Kekrt. V přípravě se mi celkem zadařilo, a tak jsem v Zubří už zůstal.
Ze začátku jsi byl spíše alternativou za Tomáše Čípa, který tou dobou hrál na pravém křídle. Jak jsi vnímal svoji postupně se měnící pozici v týmu?
Je to tak, ze začátku jsem spíš jen střídal Tomáše, ale nevadilo mi to. Byl jsem rád, že si vůbec můžu za Zubří zahrát. Po odchodu Tomáše Čípa jsme na pozici pravého křídla zůstali dva. Dá se říct, že já už jako jednička. Kromě mě tehdy za Zubří hrál ještě Lukáš Měchýř a další rok Boris Aspridis. Nejvíc šancí jsem ale dostával já, a tak nějak jsem si zvykl na to, že jsem vlastně už jedním z nejstarších. Tehdy mi bylo 25 let a nezbývalo, než to vzít trošku víc na sebe. Je pravda, že dřív, když se mi nedařilo, trochu mě to rozhodilo. Pak jsem si ale zvykl a ono to vycházelo. Nakonec jsem vlastně odešel v nejlepším. Vyhráli jsme titul, a pak se to všechno tak nějak rozprchlo. Odešel Ondra Mika, Martin Stržínek i Milan Malina. Já jsem je po půl roce následoval.
Podle tebe byla v týmu dřív větší konkurence než nyní?
To asi ano. Na týmu se všechny ty odchody nějak projevit musely. V Zubří jsem na házené nedávno byl a je třeba říct, že současný tým je ještě hodně mladý. Kluci se teď musí především vyhrát, může to trvat klidně další dva roky, ale pak půjdou určitě nahoru.
Máš poměrně nedávnou zkušenost se slovenskou ligou. Jak bys obě ligy porovnal?
Je pravda, že obzvlášť letos šla kvalita naší soutěže hodně dolů. Bavili jsme se o tom i na srazu reprezentace. Ze všech klubů odešla spousta hráčů do zahraničí. Věkový průměr určitě hodně klesnul. Snad jen v Hranicích je tomu naopak. Faktem zůstává, že vše je o financích. Když trenéři chtějí, aby hráči trénovali pětkrát týdně a k tomu hráli zápasy, je dost problematické vše skloubit s civilním zaměstnáním. Na kvalitě naší ligy to pak musí jít znát. Co se týče Slovenska, tak prvních čtyři až pět týmů je na vysoké úrovni. Kdyby se soutěže spojily, mohlo by to být hodně zajímavé.
Když už mluvíme o Slovensku, jaké byly okolnosti tvého přestupu do Hlohovce?
Nabídky na přestup jsem měl už před začátkem sezony. Ze Zubří už jsem chtěl odejít, koneckonců i věk pro to byl ideální a já si říkal, že by bylo dobré zkusit to i jinde. Ozvali se mi z Hlohovce, za což jsem byl velmi rád už kvůli osobě trenéra Liptáka, který tam tou dobou působil. Hlohovec je taky kousek od Zubří, ale především jsou tam profesionální podmínky. Neváhal jsem ani chvíli. Kluby se naštěstí taky domluvily a já musím říct, že ten půl rok byl pro mě asi tím nejúspěšnějším v házené.
Tehdy mi bylo 25 let a nezbývalo, než to vzít trošku víc na sebe. Je pravda, že dřív, když se mi nedařilo, trochu mě to rozhodilo. Pak jsem si ale zvykl a ono to vycházelo.
V novém angažmá sis zřejmě zvykl velmi rychle.
To ano. Byla tam především skvělá parta. Podmínky přizpůsobené tomu, abychom mohli jenom trénovat a věnovat se házené naplno. Tohle jsem vlastně zažil úplně poprvé. Ten pocit, že ráno nemusím vstávat do práce, ale můžu jít v klidu až na trénink.
Po půl roce jsi ale Hlohovec opustil. Proběhlo to u obou stran bez komplikací?
Už když jsem na Slovensko přestupoval, říkal jsem, že pokud přijde nějaká další dobrá nabídka, zřejmě nebudu váhat. Nakonec jsem tam byl ale tak spokojený, že pro mě to rozhodnutí bylo hodně těžké. Moje hlavní podmínka na manažera zněla, že pokud někam půjdu, tak jedině s přítelkyní, která taky hraje házenou. Sehnal nám dva týmy z první francouzské ligy. Tomu se už jednoduše odolat nedalo. Byla to ta šance, která přijde jednou za život. V Hlohovci tehdy samozřejmě chtěli, abych zůstal a musím říct, že odcházet mi přišlo líto. Teď jsem ale spokojený a jsem rád, že jsem to zkusil.
V Saint Raphael teď hraješ i s Janem Stehlíkem. Pomohl ti s adaptací na prostředí?
V době, kdy jsem si zjišťoval o Saint Raphael podrobnosti tady hrál ještě David Juříček, který ukončil kariéru před mým příchodem . Honzu Stehlíka jsem do té doby neznal, po přestěhování nám oběma s přítelkyní ale hodně pomohl. Jsem navíc rád, že si můžu s někým popovídat česky.
Jak bys zhodnotil stopu českých hráčů v Saint Raphael? Ať už jde o Davida Juřička nebo Honzu Stehlíka.
David Juříček byl určitě jednou z ikon týmu. Často se tam o něm mluví. Honza je ovšem taky důležitým hráčem, většinu utkání na pravé spojce začíná.
A co tvá pozice v rámci týmu?
Když jsem sem přišel, byly jsme tu tři pravá křídla. Konkurence to je veliká, ale mě se podařilo dostat do kádru a jsem za to rád.
Kolik prostoru na hřišti v takové konkurenci dostáváš?
Včera jsem hrál asi čtyřicet minut z celého zápasu.
Což mi vychází, že jsi v podstatě křídlo číslo jedna i v Saint Raphael?
No, ze začátku jsem tak moc nehrál. Pak jsem měl zase období, kdy jsem nastupoval v základu. Hodně se to střídá. Náš trenér je dost nevyzpytatelný. Už se mi stalo, že jsem hrál tři kompletní zápasy a v tom čtvrtém pro změnu ani sekundu. Člověk u něj nikdy neví.
Když jsme u trenérů, mohl bys vyzdvihnout některé, kteří tě v průběhu tvé kariéry nejvíc ovlivnili?
V Zubří to byl určitě pan Mika. Pod jeho vedením jsem s házenou vlastně začínal. Jinak bych ale vyzdvihl především trenéra Liptáka. Ono to ale souvisí s celým mým působením v Hlohovci, kde mi prostě všechno vycházelo.
Máš v novém působišti problémy s jazykovou bariérou?
Jazyk mě pořád dost limituje. Na hřišti rozumím, ale jinak jsem sem přišel v podstatě s tím, že umím říct „Dobrý den“ a „Na shledanou“. Bylo to dost těžké, ve škole jsem se vždycky učil jen německy. Spoluhráči to se mnou zkoušeli anglicky, ale tudy cesta taky nevedla. S francouzštinou pořád bojuju, ale je taky fakt, že nejsem zrovna poctivý student. Jsem teď schopný si vše zařídit, ale že bych si nějak dlouze popovídal, to zatím ne.
Jak je to s ambicemi Saint Raphael? Daří se vám plnit očekávání, která byla před sezonou?
Chtěli jsme hrát kolem třetího místa a v tabulce jsme se neustále drželi jako třetí nebo čtvrtí. Pak jsme ale prohráli asi čtyři zápasy po sobě a klesli jsme až k sedmému místu. To už bylo samozřejmě zklamáním. Celé to vyústilo k tomu, že vedení odvolalo trenéra. Něco se prostě už muselo změnit.
V rámci francouzské ligy se setkáváš s mnoha těžkými soupeři. Napadlo by tě, se kterým z týmů vnímáš zápasy jako nejatraktivnější?
Dosud pro mě bylo nejatraktivnějším soupeřem Paris Saint Germain. Ten zápas byl sám o sobě ohromným zážitkem. Hrál jsem asi padesát minut, dost se mi dařilo a vše navíc vysílala televize.
Přejděme k tvému působení v reprezentaci. Konkrétně se vraťme k Euru. Jak bys šampionát zhodnotil?
Já jsem byl především rád, že jsem se na Euro dostal. Byl to pro mě neskutečný zážitek a kdyby mi někdo pár roků nazpět řekl, že pojedu na Euro, asi bych tomu nevěřil. Hodně jsem se těšil. V tu chvíli jsem si s nadsázkou říkal, že jestli se dostanu na Evropu, můžu vlastně skončit s házenou. Dostali jsme pro všechny přijatelnou skupinu, ale hned na úvod jsme vyhořeli s Rakouskem. Od toho se vlastně vše odvíjelo.
V čem byl v zápase s Rakouskem problém?
My jsme byli připravení, hodně jsme na to trénovali, ale přišel prostě špatný den. Někteří lidi říkali, že jsme nebojovali, to si ale nemyslím. Nám jednoduše vůbec nic nevyšlo.
Lišila se příprava na šampionát nějak výrazně od těch ostatních?
Cvičili jsme samozřejmě signály, které je třeba zopakovat, protože se nevídáme zase tak často. K dispozici jsme dostali nastříhaná videa všech hráčů a brankářů. Každý si mohl nastudovat, co potřeboval.
V souvislosti s neúspěchem se začaly objevovat názory lidí, kteří nesouhlasili s nominací nebo celkově s vedením reprezentačního výběru. Projevilo se to nějak na atmosféře v týmu?
Já osobně jsem to nechtěl moc řešit. Je pravda, že někteří ale sledovali diskuzní fóra, kde se na nás hlavně nadávalo. Zůstávám u toho, že každý do toho dal, co mohl. Po neúspěchu je ale vždycky třeba najít viníka.
Na postu manažera funguje teprve chvíli bývalý kapitán reprezentace Karel Nocar. Co říkáš na jeho dosavadní působení v této pozici?
Karel je podle mě tou správnou osobou na postu reprezentačního manažera. Já obdivuju, jaký je hecíř a jak je do všeho zapálený. Podle mě byl nejlepší volbou.
Už dlouho se mluvilo o tom, že reprezentaci v další kvalifikaci převezme nová trenérská dvojice Kubeš-Filip. Nyní je to oficiální. Asi jen těžko by se dalo říct, že jste to nečekali. Zvlášť, když jeden z nich stále obléká reprezentační dres a druhý jej odložil před nedávnem.
Povídalo se o tom, že by to měli být právě oni. Oficiálně jsem si to sám přečetl až dnes, když to vyšlo na idnes.cz. Abych pravdu řekl, nepřekvapilo mě to.
Jak se díváš na jejich angažování?
Upřímně jsem zvědavý, co jejich angažmá přinese. Je asi těžké najít někoho, kdo by byl adekvátním trenérem pro osobnosti, jako je Jícha nebo Kubeš. Uvidíme, co se vlastně změní. Já doufám, že se jim bude dařit. Pro mě se nezmění nic na tom, že pokud mě na sraz reprezentace pozvou, rád přijedu a budu se snažit odvést maximum.
Jak hodnotíš váš reprezentační kolektiv? Jste nějak zvláštně rozdělení?
Teď se nám na srazu v Plzni stalo, že jsme šli všichni někam posedět. Jak hodin přibývalo, najednou nám došlo, že všichni, kteří zůstali, byli z Moravy. Nemůžu ale říct, že bychom se nějak separovali. Kolektiv chodí prakticky všude pohromadě. Je fakt, že starší spoluhráči tráví víc času spolu, ale partu podle mě máme dobrou.
Jak vnímáš svoji roli v rámci reprezentace?
Množství šancí, které jsem na Euru dostal, mě příjemně překvapilo. V současnosti jsme na post pravého křídla obvykle tři kandidáti. Tomáš Číp, Honza Sobol a já.
Tomáš Číp se ale v poslední době objevuje spíš mezi reprezentačními náhradníky.
Pro něj je to teď asi složitější. V Prešově má silnou konkurenci v podobě slovenského reprezentanta Urbana, a tak není možná vytěžovaný tak, jak by si představoval.
Neustále slýcháme, že reprezentace prochází generační obměnou. Jak bys zhodnotil nové tváře a je někdo, koho bys vyzdvihnul?
Úplně nejvíc nováčků bylo teď na srazu v Plzni. Řekl bych, že je to krok kupředu. Potřebují si totiž vyzkoušet náročné zápasy.
Kdo je pro tebe největší osobností české reprezentace a napadá tě, kdo by tuto roli mohl převzít v budoucnu?
Největší osobnosti jsou pro mě Jícha, Štochl a Kubeš. Z nových objevů a budoucích nadějí je to určitě Michal Kasal. Když mu vydrží zdraví, mohl by z něj být za pár let nový Jícha. Je to asi nejvýraznější talent z našich mladých hráčů.
Story – Michal Kasal
Nový Jícha: Michal Kasal
Když vyběhne na hřiště, nelze jej přehlédnout. Díky své postavě by mohl být dozajista výborným basketbalistou. Dvě stě a devět centimetrů vysoký mladík Michal Kasal však dal v dětství přednost házené. Z Nového Veselí, kde s tímto sportem začínal, ušel na svůj věk už úctyhodný kus cesty. Před dvěma lety rozšířil coby osmnáctiletý talent řady zuberských odchovanců v zahraničí. Nyní má nakročeno k tomu, aby se jednou stal pro českou házenou stejnou ikonou, jako je tomu v případě Pavla Horáka nebo Filipa Jíchy.
Z domova se poprvé stěhoval v patnácti letech. To když si jej vyhlédlo Zubří jako investici do budoucna. S věkem se postupně dostal i do „A“ týmu mužů, kde získával zkušenosti a rozvíjel svůj potenciál na postu levé spojky. „Trenér Mika mi odmalička říkal, že pokud na sobě budu pracovat víc než ostatní, můžu jednou být světovým hráčem“, vzpomíná s odstupem času dvacetiletý střelec.
I když v tu dobu nepatřil ke stabilním členům základní sestavy, nebylo pochyb, že si jeho talentu a dispozic všimnou i kluby ze zahraničí. Přece jen, hráči s jeho výškou se nerodí každý den, na rozdíl od mnohých už tehdy Michal disponoval také velmi slušnou technikou. S valašským celkem na konci sezony 2011/2012 oslavil titul. Tím však jeho seznam důvodů k oslavám neskončil.
O služby zuberského hráče se totiž začaly zajímat špičkové evropské velkokluby. První přišla nabídka francouzského giganta z Montpellier a po testech ve Francii bylo téměř rozhodnuto. Do boje o pravorukého střelce se však zapojila i další velká jména evropské klubové scény. S nabídkami tehdy přišla Barcelona a také maďarský Veszprém. Následovala cesta do Španělska, kde se nakonec rozhodlo o největším přestupu, jaký česká liga za poslední roky zaznamenala. „Okamžitě jsem si to v Barceloně zamiloval. Když jsem viděl to zázemí, krásné počasí a taky jaké bych měl možnosti zlepšovat se, zíral jsem na vše s otevřenou pusou. S týmem jsem si dvakrát zatrénoval a nabídli mi čtyřletou smlouvu,“ přibližuje okolnosti svého přestupu rodák z Nového Veselí.
Začátky v katalánské metropoli nebyly pro mladého hráče nejjednodušší. Samozřejmostí v tu dobu byla především jazyková bariéra. První dny a týdny pobytu se tak nesly především v duchu „Si,si“ a mnoha rozpačitých úsměvů. Denní doučování španělštiny už je ale pro dvacetiletou spojku minulostí. „Domluvím se perfektně a rozumím už taky všemu. Spoluhráči si ze mě dělají srandu, že teď se budu muset naučit ještě katalánsky,“ dodává s smíchem.
První rok svého působení v Barceloně spojil především s rezervním týmem, kde se záhy stal jednou z opor. V rámci tréninkových jednotek absolvoval vždy půl týdne s týmem rezervy. Tu druhou ovšem už ve společnosti největších hvězd jako jsou Siarhei Rutenka nebo Víctor Tomás. Na herním růstu mladého hráče se možnost trénovat s absolutní házenkářskou elitou rychle podepsala. Následovala také pozvánka do české reprezentace a příslib herního vytížení v nejvyšší španělské soutěži.
Konkurence v katalánském velkoklubu však před další sezónou znovu narostla. Michal Kasal sice získal své první minuty i góly v sestavě „A“ týmu, přesto se do jeho kádru nedokázal propracovat natrvalo. V dresu „B“ týmu však i nadále patřil k nejdůležitějším hráčům. Krátce po oslavách druhého titulu, který s rezervou Barcelony získal, přestoupil do jednoho z nejúspěšnějších slovinských celků historie RK Celje Pivovarna Laško. V dresu vítěze ligy mistrů z roku 2004 by měl nyní strávit další dva roky kariéry. Nové angažmá slibuje především více herních příležitostí a další rozvoj hráče, kterému zahraniční média dala přezdívku Nový Jícha.
Medailon – Filip Jícha
Ikona světové házené: Filip Jícha
Každý, kdo se někdy věnoval sportu měl svůj vzor. Mladí fotbalisté sní o tom, že se jednoho dne stanou hráčem formátu Pavla Nedvěda nebo Tomáše Rosického. V hokeji asi každému přijde na mysl jméno Jaromíra Jágra. Českou ale i světovou házenkářskou ikonou je v současnosti bez debat a zcela právem Filip Jícha.
První kroky kariéry
Ve Starém Plzenci, coby místní rodák, s házenou začínal. Od svých šesti do třinácti let zde hrál za žákovské týmy. Následoval přestup do tehdejší Slavie Plzeň. Talentované spojky si brzy všimly i další kluby. Přišel rok 2000, první profesionální smlouva a přestup do Dukly Praha. Jíchovi tehdy bylo 18 let a i přes zjevné fyzické dispozice asi jen málokdo tušil, jakých rozměrů jeho kariéra nabude. V reprezentaci Filip debutoval v září téhož roku. Čeští házenkáři se tehdy utkali v Povážské Bystrici proti domácímu Slovensku a pro mladou spojku to znamenalo první dva góly v národním dresu.
V prosinci roku 2003 ukončil své působení na Dukle a od ledna se vydal za svým prvním zahraničním angažmá. Krátkou epizodou se ukázala být štace v saúdskoarabském Al Ahlí Jeddah, odkud Filip zhruba po měsíci přestoupil do Al Ahlí Sport Club Qatar. I zde však zakotvil pouze do června téhož roku, aby následně absolvoval svůj první návrat do Evropy. Jeho kroky vedly do švýcarského TSV St. Otmar St. Gallen. V květnu 2004 následoval návrat do katarského klubu.
Nejlepší házenkářská liga světa
Dalším zlomem v kariéře Filipa Jíchy byl rok 2005, kdy přestoupil do německé bundesligy. Jeho novým působištěm byl ambiciózní klub TBV Lemgo. Už o rok později se Jícha stal prvním českým hráčem po 22 letech, který oslavil zisk evropské trofeje. Šlo konkrétně o pohár EHF.
Úspěšného střelce si nemohla nevšimnout, kromě jiných, také bundesligová konkurence. Transfer snů byl na světě. V červnu roku 2007 se tak Jícha stěhoval naposledy, a to rovnou do THW Kiel, tedy celku, který v házené znamená totéž, co například Real Madrid ve fotbale.
Českým kapitánem německého dream teamu
Po přestupu do Kielu přišla vůbec nejúspěšnější etapa v kariéře českého reprezentanta, zároveň se během svého angažmá na severu Německa stal typem hráče, kterého by v týmu chtěl snad každý trenér na světě. Jeho prvním koučem v novém působišti byl úspěšný Noka Serdarusič, který v Kielu působil celkem patnáct let a přivedl například hvězdy jako Nikola Karabatic nebo Kim Anderson. Právě příchod Jíchy, coby efektivního střelce z větší vzdálenosti, umožnil tehdejšímu trenérovi THW přesunout Karabatice na post rozehrávače.
V roce 2008 však na lavičce Kielu Serdarusič skončil a s tím byl spojen také odchod Nikoly Karabatice. Tým doplnil například srbský střelec Momir Ilič nebo islandský supertalent Aron Pálmarsson. Pod novým koučem Gíslasonem tak začala nová etapa historie klubu a z pohledu Filipa Jíchy přišly také další herní výzvy. Tentokrát to byl právě český reprezentant, kdo do jisté míry převzal úlohu mozku týmu. Filipova role v družstvu rostla stejně jako jeho neskutečná herní variabilita. Kromě střeleckých úkolů to byl najednou on, kdo měl tvořit hru z postu střední spojky. Na levé v té době často nastupoval Momir Ilič a také Daniel Narcisse. Do svého hráčského repertoáru přidal Jícha po zranění několika hráčů sestavy Zeber také alternaci na postu pivota. Jeho hlavním postem však zůstala levá spojka.
Tým THW se už několik let buduje právě kolem Filipa Jíchy. Po odchodu Marcuse Ahlma se navíc stal také kapitánem, což samo o sobě hovoří za vše. V dresu Kielu už vyhrál dvakrát Ligu mistrů, čtyři německé tituly, stejný počet domácích pohárů a tři superpoháry.
Individuální kvality přinesly individuální ocenění
Filip Jícha se stal základním kamenem sestavy Kielu a dávno předtím také české reprezentace. Ruku v ruce s výkony v obou mužstvech jdou také jeho neuvěřitelná individuální ocenění. Kromě pravidelných vítězství v anketě Házenkář roku ČR se stal v letech 2009 a 2010 nejlepším střelcem ligy mistrů a také prvním v anketě týdeníku Handballwoche o nejlepšího hráče bundesligy. V lednu 2010 byl nejužitečnějším hráčem, nejlepším střelcem a členem All Star týmu mistrovství Evropy v Rakousku, a to i přesto, že český tým zde nedosáhl výraznějšího úspěchu.
Úspěch Filipa Jíchy je nevídaný, všechna ocenění jsou ale v tomto ohledu naprosto objektivní. Hráči s obdobnými fyzickými parametry mají obvykle větší problém s dynamikou pohybu. Jejich využitelnost je často omezena na střelbu z dálky, případně fungují jako obranné pilíře. V Jíchově potenciálu je toho mnoho navíc. Jeho atletické dovednosti jsou v poměru k výšce a váze na nevídané úrovni. Díky složení svalových vláken dokáže rychlostně porážet i drobnější hráče na křídlech. Oproti klasickým levým spojkám je dále také s variabilitou pohybu a čtením hry. V obraně tak může hrát na brankovišti ale také coby vysunutý hrot. V útočné fázi přidává k razantní střelbě i vytříbenou techniku a náročné pohybové prvky, jako naznačení ve výskoku s následným přiklepnutím a dohrávkou.
Kdo bude další?
Úkol pro realizační tým české reprezentace je jasný. V následujících letech bude potřeba najít někoho, kdo bude schopen být na královském postu levé spojky alespoň důstojnou náhradou. Ze střeleckého hlediska je v současnosti jasnou alternativou Pavel Horák. V pomalu nastupující generaci se však prozatím nabízí pouze jedna výrazná možnost, kterou je zuberský odchovanec Michal Kasal. Začátek jeho zahraniční kariéry prozatím není tak spletitý, jako tomu bylo u Jíchy. Rok od přestupu na trase Zubří – Barcelona si odbyl také svoji reprezentační premiéru. Vzhledem k nedostatku příležitostí v dresu prvního týmu katalánského giganta teď ale na rodáka z Nového Veselí čekají nové výzvy. Jeho novým působištěm se totiž stane slovinský velkoklub RK Cejle Pivovarna Laško.
1. názorový článek
Ohlédnutí za Eurem 2014
Los pro evropský šampionát v Dánsku přisoudil českému týmu poměrně hratelnou skupinu. Reprezentační výběr měl v prvních třech zápasech postupně narazit na Rakousko, Makedonii a konečně na favorizovaný domácí výběr Dánska. Ve srovnání s kvalitou ostatních skupin bylo třeba konstatovat, že štěstí v tu chvíli stálo jednoznačně na naší straně. Velká očekávání ale nedošla svému reálnému naplnění. Český celek se tak s turnajem rozloučil už po základní skupině, a to se ziskem pouhého jednoho bodu.
Zklamání na úvod turnaje
Hned první zápas českého týmu skončil nečekaným debaklem. Nad síly mužstva v čele s kapitánem Jíchou byl tým Rakouska, který díky vyrovnaným výkonům na všech postech nakonec oslavil vítězství v poměru 20:30.
Novým módním slovem se napříč českými médii stalo slovo „kruciální“. Ve spojitosti s prvním zápasem našeho týmu si tak mohli fanoušci přidat cennou trofej alespoň do slovníku. Kruciální zápas skončil fiaskem, slovy Filipa Jíchy lekcí a já jen dodám, že nás, bez ohledu na kvalitu obuvi dnešních profesionálů, tlačil rovnou celý obchod s botami. Jako fanouškovi mi tak z celého kruciálního zápasu zbylo jen to „kruci“ a musím říct, že vzhledem k ostatním využívaným slovům zůstalo spíše na střídačce.
Podle slov kapitána pracoval tým před turnajem především na hře v postupném útoku. Tréninky prý nikdy nebyly tak komplexní, jako tomu bylo pro tentokrát. V zápase však nic z toho neplatilo. Po sympatických výkonech týmu v přípravě a kvalifikaci se fanoušci nedočkali ničeho jiného než zmaru. Nasazení Filipa Jíchy a Pavla Horáka na posty střední a levé spojky přineslo pouze ukvapenou střelbu z větší vzdálenosti a minimum dohraných kombinací v útoku. Výkon české pravé spojky se v podání Jana Stehlíka, coby jediné levoruké alternativy na tento post, dal shrnout do spojení: dvě špatné střely a jedno zbytečné vyloučení. Český tým v zápase prakticky nedokázal využít spolupráce s pivotem, naprosto ojediněle byly potom akce dohrávány do křídel, z nichž lze ohodnotit pouze naši pravou stranu. Jak Miroslav Jurka tak Jan Sobol byli schopni své šance spolehlivě proměňovat. Naproti tomu se Jakub Hrstka nebo Marek Vančo nalevo do hry prakticky nedostali. Nutno podotknout, že ne vlastní vinou.
K bídnému výkonu v útoku jsme přidali také neagresivní zataženou obranu, jejíž systém se i přes vývoj zápasu nijak výrazně nezměnil. Kvůli neschopnosti týmu reagovat na výkon soupeře se náskok Rakušanů zastavil až na deseti gólech a vzhledem k předvedeným výkonům nelze než konstatovat, že český tým prohrál vysokým rozdílem zcela po právu. Nezbývalo tak, než upnout všechny naděje k zápasu s Makedonií.
S Makedonií o přežití
Druhý zápas začali čeští reprezentanti v totožném složení jako ten předchozí. Obavy panovaly především o zdraví Petra Štochla, který byl nucen už v zápase s Rakouskem střídat kvůli zranění kolene. Brankáři bundesligového Füchse Berlín a jedné z opor týmu se však podařilo dát dohromady a svým výkonem dlouho držel naděje českého výběru na postup ze skupiny. Nutno říci, že s výkonem, který předvedl by naši reprezentanti měli podobné soupeře s přehledem porážet. Po vypjatém duelu se však oba týmy rozešly za stavu 24:24.
Tým do zápasu s Makedonií vstoupil s velkým nasazením. To bylo znát na agresivním přístupu v obraně, ale také větší odvaze v útoku. Úkol zněl jasně. Zastavit především makedonského střelce Lazarova, který už v minulosti český tým z Eura vyprovodil. I přes veškerou snahu ale v tomto ohledu taktika českého týmu zklamala. Z prvních šestnácti makedonských branek jich stihl Lazarov nastřílet hned jedenáct. I když většina padla ze sedmimetrových hodů, dostatečně eliminovat jeho hru se Čechům nedařilo. Stejně jako na mistrovství Evropy v Srbsku si Makedonci vystačili se střeleckým výkonem svého nejlepšího hráče a v případě potřeby přidali spolupráci s pivotem. S blížícím se koncem zápasu se navíc stupňovala snaha makedonského týmu rozhodit tým soupeře všemi možnými způsoby, jen ne herní kvalitou. I přes sporné výroky sudích zůstali čeští reprezentanti soustředění na vlastní výkon. Šance zvrátit zápas ve svůj prospěch se jim naposledy naskytla zhruba deset sekund před koncem utkání. Následoval poslední devítimetrový hod, jehož exekuci si vzal na starost Filip Jícha. Jeho záměr rozhodit obrannou zeď soupeře vyšel na výbornou, střele ale nakonec přece jen chyběly centimetry, aby skončila za zády makedonského brankáře. Čeští házenkáři tak i přes zlepšený výkon ukořistili pouhý jeden bod a postupové šance skončily před utkáním s Dánskem pouze v rovině teorie.
Sympatické rozloučení s turnajem
Divácky velmi atraktivní střetnutí nabídl zápas českého týmu s favoritem celého turnaje. I když byly šance našich reprezentantů na úspěch minimální, svojí aktivní hrou v útoku i důraznou obranou dosáhli výkonu, kdy byli Dánům minimálně důstojným soupeřem. Házená je ovšem sportem, kde převaha kvality rozhoduje v naprosté většině případů. Ani tentokrát tomu nebylo jinak a Dánsko tak po výhře 33:29 oslavilo postup ze základní skupiny bez ztráty bodu. Pro český tým zůstal solidní výsledek pouhou náplastí na jinak neúspěšný turnaj.
Už před začátkem utkání byla situace poměrně jasná. Český výběr musel uhrát co nejlepší výsledek a spoléhat, kromě jiného, i na příznivý konec paralelního utkání mezi Rakouskem a Makedonií. Ve výhru nad jedním z nejlepších týmů světa mohli však fanoušci našich reprezentantů doufat jen stěží. I prohra nízkým rozdílem ale mohla za určitých okolností znamenat šanci na postup.
V tomto ohledu předvedli svěřenci dvojice Haber – Hudeček maximum. Pro zbytečný respekt už koneckonců nezbýval prostor. Změna hry přišla především v útočné činnosti, která konečně připomněla sympatické výkony týmu z kvalifikace. Střelecky se mimořádně dařilo Filipu Jíchovi, který byl s jedenácti brankami nejlepším střelcem zápasu. Větší počet minut na hřišti dostal konečně také Roman Bečvář, který díky skvělému pohybu a nebojácnému výkonu přidal hned čtyři góly. Stejný počet míčů do brány soupeře dostali také křídelníci Jan Sobol a Jakub Hrstka. I přes vyrovnaný výkon českého týmu na všech postech si však domácí hvězdy náskok poměrně pohodlně uhájily a českému týmu tak nezbylo, než litovat promarněného začátku turnaje.
Vzhůru do nových kvalifikačních bojů
Působení českých reprezentantů na turnaji nakonec nelze nazvat jinak než neúspěchem. Přes veškerá očekávání a slušné výkony před šampionátem tým nevyužil svého potenciálu naplno. Jakoby se vytratila vůle rozkládat herní vytížení na více členů sestavy. Kromě výkonů týmu přitom rostl během turnaje i počet odehraných minut hráčů, kteří prvnímu zápasu přihlíželi pouze v roli náhradníků na lavičce. V následující kvalifikaci je rozhodně třeba navázat na výkony, kterými se tým prezentoval před Eurem. Jen pokud dostane v nadcházejícím období příležitost dostatečně široký kádr, budeme v evropském měřítku nadále konkurenceschopní.
2. názorový článek
Kam kráčíš, česká házená?
Mužská házená v České republice neprochází zrovna nejšťastnějším obdobím vývoje. Týmy dlouhodobě nejsou schopny nabídnout hráčům profesionální podmínky a kvalita domácí soutěže rok od roku upadá. I přes velmi solidní obsazení reprezentačního výběru si fanoušci chuť nezpravili ani při sledování lednového evropského šampionátu, kam český tým odjížděl s velkým očekáváním. Je otázkou, můžeme-li v krátkodobém horizontu vůbec počítat s nějakým zlepšením.
Mluvíme-li o domácí soutěži, je třeba si uvědomit, že právě ona by měla být základnou, na které je třeba stavět. Při srovnání současných podmínek v české lize s těmi, které panovaly v dobách československé interligy, tedy zhruba před 10 a více lety, je jasné, že situace se neubírá správným směrem. Rozhodujícím srovnávacím faktorem jsou zde samozřejmě finance, které velmi úzce souvisí s výkonnostním potenciálem sestavovaných týmů. V sezóně 2010/2011 byl hrubý rozpočet Lovosic, coby jednoho z aspirantů na titul, v rozmezí dvou až tří milionů korun. O sedm let dříve se rozpočet mistrovského Frýdku-Místku pohyboval okolo milionů deseti. Vynecháme-li v tomto srovnávání fakt, že hodnota peněz se za dobu sedmi let také znatelně změnila, zůstaneme pořád u rozdílu, který je alarmující. Neoddiskutovatelným faktem totiž zůstává, že tam, kde jsou profesionální podmínky, je tlak na výkonnost podstatně vyšší. Vzhledem k tomu, že české týmy se nyní pohybují spíše pod hranicí poloprofesionalismu, je jasné, že kvalita jednoduše stoupnout nemůže.
Nelichotivá je také mizivá účast českých týmů v evropských pohárech. Zde je situace ještě složitější. Pryč jsou doby, kdy se Karviné dařilo hrát vyrovnané partie se špičkovými evropskými týmy. Nyní nesplňujeme ani potřebný koeficient na to, aby si český zástupce mohl přihlášku do Ligy mistrů vůbec podat. Šanci postavit se soupeřům z Evropy však mají naše přední týmy například v případě méně prestižního poháru EHF. Zde ale narážíme na prvotní problém financování. Podmínkou startu se totiž velmi často stává shánění nových sponzorů. Evropské soutěže jsou totiž pro naprostou většinu zúčastněných klubů obrovskou ekonomickou zátěží bez výhledu na návratnost. V posledních letech tak nebylo žádným překvapením, že i mistrovský celek sezony 2011/2012 ze Zubří přihlášku do žádného z evropských pohárů neposlal.
I přes nepříznivý vývoj na domácích palubovkách mohou čeští fanoušci dosud očekávat kvalitní podívanou alespoň na mezinárodní reprezentační scéně. Lednové Euro ovšem znovu ukázalo, že ani přes nespornou kvalitu hráčů českého národního týmu, není v evropské konkurenci žádný úspěch zaručen. Je třeba poznamenat, že národní týmy jsou výkonnostně mimořádně vyrovnané. To dokládá i neúčast Německa na posledním evropském šampionátu, coby země s nejlepší házenkářskou soutěží světa. Medailový úspěch by se na této úrovni rovnal malému zázraku, přesto jsou naši házenkáři za příznivých okolností schopni zaskočit i týmy absolutní světové špičky.
Už několik let však panuje nad řízením mužské reprezentace řada otazníků a zdá se, že v dohledné době se v tomto ohledu nic výrazněji nezmění. Kritika začala gradovat už za působení trenéra Martina Liptáka. I přesto, že jím vedený tým dokázal v roce 2010 odehrát jeden z nejlepších turnajů posledních let, následovaly množící se výtky k přílišné benevolenci slovenského kouče vůči hráčům kolem Filipa Jíchy a Daniela Kubeše. Liptákovo působení skončilo v roce 2012, kdy jej na pozici trenéra vystřídalo duo Vladimír Haber a Jaroslav Hudeček. I přes některé pozitivní obměny kádru však zůstaly zásadní otázky týkající se fungování uvnitř národního výběru nedořešeny. Proti praktikám uvnitř týmu vystoupil veřejně například bývalý trenér Lovosic a juniorské reprezentace Vojtěch Srba. Ten poukázal na fakt, že od roku 2010 si reprezentaci řídí určitá skupina hráčů. Narážel tím mimo jiné i na fakt, že hlavní slovo při oddechovém čase obvykle náleží Filipu Jíchovi, v případě defenzivní činnosti pak Danielu Kubešovi. Tento obrázek si měl možnost udělat díky televizním kamerám úplně každý, kdo zápasy českého týmu sledoval.
Euro ukázalo, že řídit tým je skutečně potřeba spíše z lavičky. Hráči by se totiž bez ohledu na své kvality měli soustředit především na vlastní výkon. Možná o to více zarážející je fakt, že novou trenérskou dvojicí se má po utkáních se Srbskem o Mistrovství světa 2015 stát dvojice Daniel Kubeš a Jan Filip. První zmiňovaný nyní stále působí v dresu bundesligového Melsungenu i coby jeden z tahounů reprezentace. Potřebnou trenérskou licenci by však měl získat teprve v červnu tohoto roku. Jan Filip, který nyní figuruje jako hrající trenér v sestavě švýcarského St. Gallen, by dle dohody měl mít u národního týmu hlavní slovo. Nad postupem svazového vedení v tomto ohledu panují určité rozpaky. Jde bezpochyby o mimořádně úspěšné ikony světové házené, na druhou stranu, být světovým hráčem ještě neznamená být i dobrým trenérem. Navíc, mluvíme-li o trenérech, kteří jsou prakticky bez zkušeností. V tomto ohledu volala nemalá část házenkářské veřejnosti po osobnosti, která by vedení reprezentace vzala pevně do svých rukou. Nejčastěji byla skloňována jména úspěšných koučů Rastislava Trtíka a Petra Hrachovce. V jeho případě se údajně o slovo přihlásila opět ona zmíněná skupina hráčů, která úspěšnému trenérovi v podstatě vzkázala: „Nezkoušej to, nechceme tě!“ Volání po autoritě tak svaz nevyslyšel. Počet bývalých reprezentantů ve vedení národního družstva tedy opět stoupne. Vedle nové dvojice trenérů si můžeme připočíst také osobu manažera týmu Karla Nocara a dalšího funkcionáře, kterým je Václav Vraný.
Jisté je, že k lepší propagaci tohoto sportu mohou v prvé řadě přispět právě výsledky reprezentace. O tom, jestli jsou současné tendence uvnitř týmu založené na kamarádství a silné pozici několika „vyvolených“ nebo na opravdovém profesionálním přístupu, nechť rozhodnou budoucí výsledky.
Dalším rozdílem mezi mužskou a ženskou složkou je vedle zastoupení také aktuální model obou soutěží. Zatímco po společné části ženské soutěže, následují tzv. národní play-off. V mužské soutěži dochází k rozdělení na dvě skupiny po šesti týmech. Týmy v rámci první šestice poté dále pokračují v bojích o titul, týmy v rámci druhé naopak hrají už jen o záchranu. Do jaké míry odklon od systému play-off ovlivnil atraktivitu celé soutěže lze jen spekulovat.
Záměr
1. Cíle práce
Cílem tohoto samostatného projektu je podat komplexní nástin aktuálního stavu a situace v současné české házené na klubové, ale i reprezentační úrovni. Vzhledem k tomu, že v mužské a ženské složce nepanují stejné vývojové trendy, zaměřujeme se pouze na házenou mužů[1]. Jako podstatné vidíme při stanovení cílů také vytvoření určitých styčných bodů v rámci předkládaných textů. Takto jednak zúžíme širokou oblast zvoleného tématu. Umožníme tak ale především čtenáři, aby si mohl jednotlivá fakta a předložené informace spojit do určitých souvislostí.
1.1 Prvním z cílů bude představení některých úspěšných českých házenkářů působících v zahraničí za využití různých žurnalistických žánrů (např. publicistického interview, medailonu či story). Jejich prostřednictvím bychom rádi reflektovali nejen jejich dosavadní hráčské kariéry. Získané informace o házenkářském prostředí jiných zemí bychom naopak rádi uvedli ve srovnání s podmínkami české soutěže. Vzhledem k tomu, že námi vybraní hráči jsou zároveň českými reprezentanty, některé ze článků na ně zaměřených budou sloužit také k částečnému dokreslení stavu mužské házenkářské reprezentace.
1.2 Dalším z cílů bude popsat aktuální stav české házenkářské reprezentace v aktuálním kontextu poslední sezony. K plnění tohoto dílčího cíle využijeme jednak pohled samotných hráčů reprezentačního výběru, dále informací z prostředí českých i zahraničních médií a také vlastního názorového obsahu v rámci některých textových útvarů.
2. Volba tématu
Vzhledem k absolvovaným kurzům byla jsem měl možnost několika profilací. Kvůli poměrně omezenému spektru možností realizace v rámci TV profilace jsem dal nakonec přednost realizaci psané. Výběr spočíval také v tematickém zaměření projektu. V tomto ohledu jsem se snažil zejména zhodnotit vlastní potenciál naplnění projektu, a vybrat tak mezi vědeckou a sportovní profilací. Přednost jsem dal nakonec druhé zmíněné.
Napříč sporty byl výběr předem daný. Házenou jsem od dětství sám hrával. Jelikož pocházím ze Zubří, vyrůstal jsem navíc v prostředí, kde byla jednoznačně sportem číslo jedna. I potom, co jsem se házené přestal věnovat aktivně, zůstal jsem s tímto sportem v kontaktu alespoň jako zapálený divák. Vzhledem k tomu, že vnímám jako výhodu určitý svůj stupeň znalostí o tomto sportu, mým plánem bylo vytvořit i články více či méně názorové.
3. Mediální pokrytí dané oblasti
Byť má házená v české mediální oblasti své místo, její potenciál, coby dynamického a divácky mimořádně atraktivního sportu zůstává nenaplněn. V psaném zpracování přináší zřejmě nejvíce zpráv o házené server idnes.cz. Jde především o aktuální články komentující utkání a jiné záležitosti v rámci domácí soutěže. Server také neopomíjí českou reprezentaci. Výjimečně se potom dostává k tématům týkajícím se úspěchů českých hráčů v zahraničí. Články o házené najdeme také na množství jiných serverů (např. sport.cz), ale jejich dopad soudě dle reakcí z nejfrekventovanějších diskuzních fór není tak široký jako v případě idnes.cz.
V rámci televizního pokrytí dané oblasti mají diváci České televize možnost sledovat obvykle jedno extraligové utkání týdně. Nejčastěji tomu tak je v dopoledním čase od 10:30. V případě větších akcí reprezentace pak jde v naprosté většině případů o živé odpolední nebo večerní přenosy. Obsazení komentátorů, hostů ale i redaktorů je však v případě veřejnoprávní televize poněkud nešťastné. Hlavní komentátoři nezprostředkovávají dění na hřišti tak, jak by u tohoto sportu bylo zapotřebí. Jejich projev se obvykle omezuje na povrchní a jednotvárné hodnocení daných situací, což je u mnohých dáno zřejmě i tím, že házené se nikdy jinak než z perspektivy novináře nevěnovali. Takový problém by nebyl nijak závažný v případě vhodné volby hostů – spolukomentátorů. V drtivé většině jde bohužel o výběr z velmi úzké skupiny lidí, kteří svým projevem a kvalitou dodaných informací atraktivitu přenosů obvykle nijak nepozvednou. Veřejnoprávní televize divákům dále nabízí pořad Time out, který je rozdělen na části věnované basketbalu, volejbalu a házené. V rámci prime time zpravodajství se ČT dotýká házené spíše výjimečně.
Velmi odlišná je situace u komerční stanice Nova Sport. Ta vysílá pouze zápasy německé bundesligy. Obvykle jde o přímé přenosy utkání přebrané z německé produkce. Podstatným rozdílem je především obsazení komentátorů. Nova pro tuto pozici obsadila bývalého hráče a současného funkcionáře Dukly Praha Daniela Čurdu. Jeho komentář, nejen že zprostředkovává dění na hřišti velmi poutavým způsobem, obsahuje navíc množství hodnotných postřehů a zajímavostí, týkajících se herních taktik, sehraných signálů apod. Při rychlosti, kterou tento sport disponuje není vůbec jednoduché komentátorský projev takovýmto způsobem nasytit. V roli spolukomentátora se diváci mohou setkávat například s Václavem Vraným, bývalým hráčem několika evropských klubů, Dukly Praha a jedním z nejlepších reprezentačních pivotů poslední doby. I když je jeho projev poměrně amatérský, není to s ohledem na jeho přehled v současné házené takovým problémem.
4. Atraktivita tématu
Házená v českém prostředí zdaleka nepatří mezi nejpopulárnější sporty. Svou potenciální atraktivitou je přitom schopna fanoušky získávat mnohdy snadněji, než je tomu u sportů jiných. Zdá se ovšem, že prostředí u nás jí příliš nesvědčí. Geograficky jsme přitom sousedy země s dlouhodobě nejlepší ligovou soutěží na světě. Podpora diváků a samotná kvalita jsou však dvě spojené nádoby. V Německu se například bez permanentky dostat na házenou prakticky nelze. U nás mnohdy i kulisa extraligových zápasů sestává z osamocených hloučků příbuzných hráčů a několika málo nadšenců. Stav domácí soutěže je věcí jednou. Zapomenout ovšem nelze na české odchovance v zahraničí a také působení reprezentačního výběru. V těchto případech už situace není zdaleka tak kritická, jak by tomu stav české soutěže nasvědčoval. Zastoupení České republiky najdeme v mnoha evropských ligách. O kvalitě tohoto zastoupení svědčím mimo jiné i fakt, že jedním z nejlepších světových hráčů posledního desetiletí je Čech. Realita českého prostředí je ovšem taková, že před házenou je co do sledovanosti v dnešní době, kromě fotbalu a hokeje, například také basketbal. Obrovský pokrok z hlediska propagace sportu se podařil také ve florbale.
5. Zdroje tématu a stav problematiky
Prvním zdrojem informací pro toto téma byly rozhovory poskytnuté českými hráči působícími v zahraničí i nejvyšší české soutěži. Při realizaci rozhovorů jsem využil především dlouhodobého sledování působení českých hráčů na domácí i v zahraniční scéně, sledování problematiky v médiích a také v rámci diskuzních fór. Z tohoto pozorování jsem těžil také při realizaci jednotlivých článků, které tak měly být ve srovnání s dosavadním stavem problematiky originální ve způsobu zpracování. Aby byly údaje v článcích precizně zpracovány, využil jsem také ověřování pomocí internetových zdrojů. Například při zohledňování stavu české házené v minulosti by bylo bláhové spoléhat pouze na vlastní paměť. Jako zdroje tak posloužily například webové stránky jednotlivých klubů, archiv portálu idnes.cz, oficiální stránky a statistiky Českého svazu házené atd. Takto jsem byl schopen události přesně zasadit do kontextu a vyhnout se faktickým chybám.
6. Ideový plán
V rámci samostatného projektu jsem se snažil dosáhnout popisu aktuálního stavu české házené ve srovnání se situací dob minulých. Za aktuální informace jsem považoval ty, které se vztahují k dění uplynulé sezóny. Cílem bylo nabídnout jednak nejrůznější zajímavé formy zpracovaných témat a vyjít také z osobních zkušeností se stavem problematiky. V neposlední řadě jsem cílil na primární zdroje, tedy hráče samotné, abych některé z názorů legitimizoval, jindy naopak, abych nabídl pohled více stran.
7. Postup práce
Během uplynulé házenkářské sezóny jsem se vzhledem k zaměření práce věnoval sledování kvality české soutěže a působení českých reprezentantů v zahraničí. Další oblastí sledování se staly akce reprezentačního týmu společně s uveřejněnými nominacemi a statistickými údaji. Ty jsem také během realizace neustále ověřoval, aby nedošlo k uvedení chybných údajů.
Na realizaci publicistických rozhovorů reflektujících široké spektrum témat jsem čekal co možná nejdéle, abych v nich mohl mimo jiné zachytit co největší část uplynulé sezóny. V první řadě jsem tedy vybíral vhodné kandidáty, se kterými bych rozhovor realizovat. Mým cílem bylo v tomto ohledu vybrat hráče, s jehož kariérou je pokud možno spojen i silný, či jinak zajímavý příběh. Tuto podmínku jsem si předem nastavil proto, že nebylo jasné, kam rozhovory s hráči povedou. Chtěl jsem také využít různých postupů při zpracování informací a nabídnout žánrově pestrá řešení. Z toho důvodu jsem se nakonec rozhodl oslovit hráče Barcelony Michala Kasala, jehož přestup byl událostí v našich podmínkách nevídanou. Dále také hráče St. Raphael Miroslava Jurku, jenž se ke své kariéře odrazil z rezervního týmu druhé ligy a na uplynulém evropském šampionátu patřil k mála příjemným překvapením týmu. Rozhovory mi byly přislíbeny zhruba v období Vánoc, na realizaci jsem se však rozhodl počkat z důvodů výše uvedených. Nejprve jsem si připravil okruhy otázek, které jsem chtěl dotazovaným předložit. Mezi okruhy jsem jako první zahrnul jejich házenkářské začátky. Ve druhé částí jsem se pak soustředil na jejich působení v extraligovém týmu Zubří. Navazující část měla přiblížit okolnosti jejich přestupů do zahraničí. Dále jsem se chtěl dostat ke zhodnocení jejich role v rámci týmů, kterými za dobu své kariéry prošli. Poslední část okruhů tvořily otázky spojené s působením obou hráčů v reprezentaci. Samotné rozhovory poté, vzhledem k nepřítomnosti obou hráčů na území České republiky, proběhly formou několika videohovorů a také korespondenčně. Vzhledem k tomu, že se průběh obou rozhovorů značně lišil, rozhodl jsem se podle kvality a kvantity získaných informací vytvořit jedno klasické rozsáhlé publicistické interview, v druhém případě jsem poté zvolil žánr typu story.
Při tvorbě story jsem tedy vyšel především z informací vycházejících z jednoho z výše uvedených rozhovorů. Snažil jsem se dle žánrových definic zohlednit především zásadní a zvláštní momenty sportovního života zvoleného hráče. Rozhovor, ze kterého jsem vycházel mi dal navíc možnost obohatit příběh o citace a odlišit jej tak od dalšímu realizovaného žánru, kterým měl být medailon nejúspěšnějšího českého hráče Filipa Jíchy. Při zpracování story jsem využil také statistické údaje českého svazu házené, klubů, ve kterých hráč působil i uveřejněných článků o jeho osobě v českých i zahraničních médiích (např. handball-planet.com, idnes.cz apod.).
V případě medailonu jsem měl jasno už dříve. Mým úmyslem bylo vytvořil text reflektující kariéru jednoho z nejúspěšnějších hráčů světa posledního desetiletí. Při realizaci jsem čerpal jednak z vlastního pozorování, dále také ze statistických údajů českého svazu házené, osobních webových stránek Filipa Jíchy, stránek německého klubu THW Kiel, stránek zpravodajských serverů ze zahraničního i domácího prostředí atd. Při realizaci jsem se snažil postupovat chronologicky a nabídnout kromě faktických údajů také komplexnější pohled na faktory a okolnosti, které z plzeňského odchovance učinily jednoho z nejlepších hráčů světa. Na konci medailonu jsem pak úmyslně odkázal na Jíchova možného budoucího nástupce v české reprezentaci Michala Kasala, abych tak docílil dalšího provázání napříč zpracovanými žánry.
Poněkud složitější bylo stanovení konceptu v rámci článků, které jsem chtěl koncipovat více jako názorové. V prvním z článků jsem se rozhodl popsat působení českých házenkářů na lednovém evropském šampionátu. Zásadní bylo stanovení určité ideové osnovy. Rozhodl jsem se tedy vyjít z obecnějšího úvodu, ve kterém jsem čtenáře krátce uvedl do tématu a konstatoval hlavní výsledek, celého působení na turnaji. V jednotlivých částech textu jsem se pak postupně dotkl jednotlivých zápasů, které český tým na Mistrovství Evropy absolvoval. Díky tomu, že jsem se hodnocení působení českého týmu věnoval již během turnaje, mohl jsem při tvorbě článku navázat na vlastní práci. Přesto jsem se opět vracel především k ověřování faktických údajů, kontextu uplynulých let a dalších problematických faktorů. Jednotlivá převážně subjektivní hodnocení pak měly vyústit v jakýsi závěr ve formě vyslovené prognózy do budoucna.
Ve druhém názorovém článku jsem chtěl subjektivně reflektovat stav české házené současnosti v kontextu dob minulých. Srovnání s minulostí jsem využil především při popisu finančních podmínek českých klubů a z toho plynoucí upadající kvality domácí soutěže. V další části jsem se pokusil nastínit kontrast mezi omezeným stavem české základny a situací v rámci reprezentačního týmu. K popisu situace české reprezentace jsem využil kontextu posledních zhruba čtyř let. Poukázat jsem chtěl na fakt, že právě reprezentační kádr disponující úspěšnými hráči ze zahraničí, by měl být „vlajkovou lodí“ české házené a hlavním předmětem popularizace tohoto sportu u nás. Vzhledem k tomu jsem se také rozhodl popsat situaci uvnitř týmu a zohlednit určité kontroverzní záležitosti, které jsou s našim národním výběrem již několik let spojeny. Šlo především o silnou pozici některých z hráčů, reakce odborné i laické veřejnosti a popis vývoje v rámci realizačního týmu.
Při práci na podobných projektech bych v budoucnu opět využíval především rozhovorů, kde nejvíc oceňuji možnost rychlé orientace v dané problematice. Nicméně, je třeba si být vědom určitých profesních limitů, které plynou jednak z pozice respondentů a i z pozice novinářů/studentů samotných. V tomto ohledu se řídím jasným pravidlem, že tím nejdůležitějším je respekt na obou stranách. Nahrávám-li rozhovor, vždy na tuto skutečnost respondenta upozorním. Přesto, v rámci zachování dobrých vztahů, pokud je to možné, raději výsledek práce s dotyčným opět konzultuji. Každý žurnalista by měl být totiž schopen dostatečně kriticky zhodnotit, do jaké míry je v danou chvíli důležité uveřejnit spornou informaci a do jaké míry je lepší využít ochoty respondenta i pro budoucí spolupráci. Je totiž poměrně jasné, že pokud dojde ke konfliktu ohledně zveřejňovaných informací, dveře ke zdroji se uzavírají. V rámci seriózní sportovní žurnalistiky toto ve většině případů považuji za zbytečnost.
8. Sebehodnocení
Vzhledem k širokému zaměření zvoleného tématu jsem se musel vypořádat především s tím, aby předložené texty tvořily, pokud možno, ucelený pohled do prostředí české házené. V průběhu práce jsem tak musel vytvořit určité limity tak, aby toto bylo vůbec možné realizovat. Oproti původním představám o projekt se změnila forma realizace, kdy jsem upustil od zamýšlené realizace více kratších útvarů a dal jsem se spíše do článků komplexnějších. Původně negativně jsem hodnotil průběh jednoho z rozhovorů. To však bylo způsobeno časovým vytížením respondenta. Nyní bych se tedy rozhodl podobně široce zaměřené rozhovory rozložit do většího časového období. Na druhou stranu jsem chtěl při práci využít několik poměrně standardizovaných textových vzorců. Původně zamýšlený rozhovor mi tak pomohl rozšířit toto spektrum a předložit článek typu story, který má rozhodně v rámci sportovní žurnalistiky také své místo. Jedním z drobných problémů bylo například využití notebooků pro nahrávání rozhovorů, byl jsem tedy nejdříve nucen vyzkoušet dostupná zařízení kvůli zhodnocení kvality záznamu určeného pro přepis a další zpracování. Dále jsem při vedení rozhovoru narazil na některé své nedostatky spojené například s nedostatečným přehledem o stavu týmů v rámci francouzské ligy. Nešlo však o nedostatky nijak zásadní. Rozhovory navíc probíhaly ve velmi přátelském duchu.
Při realizaci medailonu jsem se do faktických informací pokusil zapracovat také vlastní postřehy. V tomto směru bych zhodnotil pozitivně především určitý stupeň vlastního přehledu, který mi umožnil poukázat na některé zásadní milníky herního vývoje u ikony házenkářského světa Filipa Jíchy. Je ovšem pravdou, že vzhledem ke svému věku nemohu tento vývoj reflektovat stejně kvalitním způsobem v rámci posledních deseti let. V tomto ohledu jsem tedy nucen vycházet z dobového sportovního zpravodajství, názorů odborníků i veřejnosti atd. Není však lehké tyto informace zpětně podrobit dostatečně kritickému pohledu. Právě proto tak například růst výkonnosti samotného hráče hodnotím v horizontu, který jsem schopen v co nejvyšší možné míře pojmout sám.
V rámci článku, který nabízí ohlédnutí za uplynulým evropským šampionátem jsem se snažil vyjít především z vlastního pohledu na výkony českého mužstva. Vyrovnat jsem se tak musel s perspektivou, kterou předložila tuzemská média, byť se v mnoha ohledech shodovala s mými názory. Kladně tedy hodnotím dodržení určitého stanoveného postupu, který jsem si pro zpracování vytyčil. Při hodnocení jednotlivých zápasů jsem však byl nucen najít kompromis mezi hodnocením vyčerpávajícím, které by bylo pro značnou skupinu potenciálních čtenářů nepřijatelným, a hodnocením, které se zabývá hlavními aspekty jednotlivých zápasů s důrazem na výjimečné výkony jednotlivců, či situace, které se běžně nevyskytují. Vzhledem k tomu, že článek pojednává o celém působení českého týmu na turnaji, zvolil jsem méně komplexní hodnocení výkonů týmu, abych zároveň udržel čtenáře a umožnil jednodušší přístupnost k předkládanému textu.
Při psaní článku s názvem Kam kráčíš, česká házená? jsem využil především široké spektrum zdrojů, aby byla jednotlivá srovnání dostatečně demonstrativní. Částečně jsem tedy opět navázal na práci tuzemských a zahraničních sportovních novinářů, abych informace zasadil do odpovídajícího kontextu. Snažil jsem se také o provázanost s ostatními předloženými texty a především o dodržení určitých tematických hranic, aby se text nestal jen proudem myšlenek, jak už k tomu někdy převážně subjektivní články svádí.
Předkládaný projekt celkově přibližuje stav současné české házené i potenciálnímu laickému čtenáři. Snažil jsem se především co nejvíce zvýšit možnost oslovení širšího publika. V rámci lepší orientace v textech jsem se pokusil o zapracování určitých styčných bohů napříč zpracovávanými tématy. Tyto společné body by měly čtenáři umožnit rychlejší orientaci v problematice a nabídnout poměrně jednoduchou cestou pohled do prostředí, se kterým většina sportovních fanoušků není úplně obeznámena. Přínos projektu tedy vidím především v přiblížení života profesionálních házenkářů. Dále také například v nabídce některých srovnání, které dokumentují rozdílný stav tohoto sportu u nás napříč poslední dekádou. V neposlední řadě považuji za nutné a účelné poukázat na otázky z prostředí reprezentačního týmu, které jsou v médiích obvykle opomíjeny. Je ovšem nutno podotknout, že práce s primárními zdroji, tedy hráči a členy realizačního týmu, je v tomto případě dosti limitovaná. Přece jen, nelze od profesionálu očekávat zrovna časté poukazování na chyby ve vlastních řadách.
V případě navazování na tento projekt bych vzhledem k ohledu na poutavost uvážil například možnost realizace série publicistických rozhovorů s dalšími významnými hráči domácí i zahraniční scény. V těchto rozhovorech bych se věnoval více samotným osobnostem hráčů a každý rozhovor bych se pokusil udělat výjimečný i jinak, než pouze osobou respondenta. Úkolem ryze investigativním by pak mohlo být ještě hlubší rozebrání situace v české reprezentaci. Tato práce by už ovšem obnášela zřejmě i jiné, než běžně využívané seriózní žurnalistické praktiky. Z hlediska perspektivy do budoucna se nabízí také pečlivé sledování proměn reprezentace po nástupu nové trenérské dvojice. V tomto ohledu by mohlo jít jednak o komparaci výsledků týmu v době jejich působení. Materiálem pro rozsáhlejší rozbor by pak bylo sledování a hodnocení proměn reprezentačního kádru, změny v taktice obranné i útočné činnosti apod.
9. Literatura, zdroje, konkurenční projekty
Vzhledem k povaze předkládaného projektu jsem se nedostal k využití knižních zdrojů. V rámci verifikace informací, zasazení událostí do kontextu a částečného zorientování v tématu byly využity především tyto zpravodajské servery: idnes.cz, sport.cz, handball-planet.com; dále potom oficiální stránky klubů: HK A.S.A. Město Lovosice, HC Gumárny Zubří, THW Kiel, St. Raphael, FC Barcelona, Nové Veselí; v neposlední řadě také stránky Českého svazu házené. Žádné konkurenční projekty jsem při tvorbě své vlastní práce nezaznamenal.
[1] Mluvíme-li o vývojových trendech specifických pro obě jednotlivé složky v České Republice, nabízí se například srovnání systému ženské soutěže se soutěží mužů. Ženská varianta nabízí mezinárodní model česko-slovenské interligy pod názvem W.H.I.L., tedy Women’s Handball International League. Fanoušci ženské házené tak mohou sledovat konfrontaci nejlepších týmů České republiky a Slovenska v nepoměrném zastoupení týmů z obou zemí. Mužská házená od tohoto interligového modelu ustoupila již v minulosti. Poslední experimenty s mezinárodním zastoupením v soutěži skončily s působením nejúspěšnějšího slovenského týmu poslední doby Tatranu Prešov. Tento tým byl v ročnících 2007/2008 a 2008/2009 účastníkem základní části české soutěže. Nevstupoval tedy už dále do účasti v play-off. V obou těchto ročnících skončil Tatran Prešov v základní části na prvním místě. V následujících ročnících ale ze spolupráce sešlo, a to i přes fakt, že se pro české kluby jednalo o spolupráci poměrně výhodnou.
