Čeští fanoušci anglického fotbalu

Gascoigne mi daroval svůj dres (story)

Ač pochází z Ostravy, fotbalovým klubem jeho srdce není Baník, ale londýnský Tottenham. Není to ale jen platonická láska, Spurs viděl na vlastní oči už bezmála čtyřicetkrát a rozhodně to není konečné číslo. Jaký je jeho příběh?

Fotbal mu učaroval už v útlém mládí. Tehdy byl pro jeho generaci míč to, co je pro dnešní děti myš a klávesnice. „Matka nechápala proč mám okopané i ty boty, v kterých jsem jen chodil do školy. Netušila, že nosím v aktovce cestovní školní šutr, který jsem od domu kopal ke škole a po vyučování zase zpět. Naštěstí pro mě jsem brzy začal hrát za žáky Baníku Ostrava a tím se naplno vnořil do fotbalu,“ vzpomíná Jaroslav Kilián, mezi českými fanoušky Tottenhamu Hotspur známý spíše pod přezdívkou Buldozer.

Jeho fotbalová kariéra naneštěstí nemá dlouhého trvání, protože mu – jak sám říká – brzy učarují i jiné krásy světa. U fotbalu ale zůstává a stává se zapáleným fanouškem svého milovaného Baníku. „Začal jsem jezdit nejprve s Baníkem na zápasy, především výjezdy stály opravdu za to. Nikdy nezapomenu například na výprask, který jsme dostali v Dunajské Stredě od maďarských policajtů,“ říká s takovým zapálením, jako by to byla jedna z nejlepších věcí, jaké v životě zažil.

Československý fotbalový rybníček mu ale po čase začíná být malý a Jaroslav zjišťuje, že za hranicemi tehdejšího společného státu se skrývají nebývalé poklady, zejména pak v Anglii. „Úplně první kontakt s anglickým fotbalem nastal při sledování mistrovství světa 1986 v Mexiku. Učaroval mi styl hry Albionu, hltal jsem to jejich nasazení a učil se jména hráčů, o kterých jsem do té doby nevěděl vůbec nic. Mým úplně prvním hrdinou se stal Glenn Hoddle,“ vypráví.

Po skončení MS nastává doba, kdy se Buldozer snaží dostat k nějakým informacím, ale mimo pár výjimečných miničlánků nebo plakátů z časopisů Stadion či Štart je jeho snaha marná. Napomáhá mu až nadmořská výška. Ptáte se, co to je za nesmysl? Jaroslav vysvětluje: „Naši mají chalupu v Beskydech a tam se mi nějakým zázračným točením rádiových knoflíků podařilo naladit sportovní stanici BBC 5. Jakmile jsem uslyšel ta skoro zapomenutá jména hráčů, nevěřil jsem svým uším a ten pocit štěstí tehdy čtrnáctiletého chlapce už dnes autenticky popsat neumím. Od té doby jsem se začal těšit i na víkendy s rodiči na chatě,“ směje se.

Po pádu železné opony Jaroslav zatouží dostat se v roce 1990 na mistrovství světa v Itálii, avšak jako středoškolák k tomu nemá dostatek finančních prostředků. Proto přemluví tři kamarády, se kterými před šampionátem vyráží vydělat si na francouzské vinice. Když už  ale mají dostatečný obnos peněz, potkává je velká rána. „Nejsnažší cesta byla lodí z Marseille do Itálie. První pokus ovšem nedopadl vůbec dobře. Protože trajekt vyplouval až ráno a my jsme byli mladí a hlavně lakomí pitomci, rozhodli jsme se přespat venku. To byla obrovská chyba. O všechny peníze jsme přišli. V noci nás přepadla banda černochů, zmlátila nás a okradla. Nezbývalo nám nic jiného, než to otočit zpět směr Nyon nebo odepsat vysněné mistrovství. Za kratší dobu jsme vydělali přibližně stejný obnos a tentokrát dorazili do Itálie bez úhony,“ popisuje smolný příběh se šťastným koncem.

Buldozer si přeje vidět své anglické modly, avšak národní hrdost vítězí, a tak navštěvuje utkání československé reprezentace v základní skupině s USA a Rakouskem, obě vítězné. Československo vidí ještě ve vítězném osmifinále s Kostarikou a také ve čtvrtfinále se Západním Německem, kde se náš tým s turnajem loučí po prohraném penaltovém rozstřelu. Přesto se svými spolupoutníky neodjíždí zpět do vlasti, ale riskuje cestu do Turína, kde se má v semifinále utkat výběr Anglie právě se západními Němci. Nakonec se jeho sen stává skutečností a dostává se do hlediště. „Bylo to něco neskutečného. Konečně jsem na vlastní oči spatřil hráče, které jsem zbožně sledoval z televizní obrazovky. A tehdy jsem poprvé uviděl hrát jednoho hráče, který se stal mým fotbalovým bohem - Paul Gascoigne. Albion však bohužel potkal stejný osud jako naši reprezentaci a vypadl na penalty. Tehdy má drzost neznala mezí – dodnes se stydím za to, že jsem pokřikoval na zkroušeného Paula, aby mi věnoval dres. Dnes už bych to nezkusil,“ přiznává.

O rok později si plní další ze svých snů a krátce po svých sedmnáctých narozeninách poprvé podniká cestu za kanál La Manche, aby viděl Londýn a pokud se poštěstí, tak i nějaký zápas. Při bloumání Londýnem dostává v jednom z pubů tip, že se následující den hraje ve slavném Wembley semifinále FA Cupu - nejstarší fotbalové soutěže na světě – mezi odvěkými rivaly Arsenalem a Tottenhamem. „O existenci nějakého Anglického poháru jsem sice vědel, ale o tom, jaký je to pro místní fanoušky svatý grál jsem ještě netušil. Všechny peníze jsem tedy obětoval u překupníků za lístek - snad to bude stát za to, říkal jsem si. Lístek jsem měl do sektoru Tottenhamu a při pohledu na hřiště jsem pochopil, že jsem se právě tomuto klubu upsal vlastní krví. Na hřišti totiž v sněhobílém dresu pobíhali mí nejoblíbenější hráči, včetně Paula Gascoignea. Po deseti minutách jsem měl strach, že tribuna spadne. Tottenham vedl 2:0 i s přispěním Gazzy (přezdívka Gascoignea, pozn. aut.), který tehdy dal svůj legendární gól, jehož gloriolu jsem pochopil až o několik let později. Tehdy jsem poprvé začal nasávat tu rivalitu vůči - ano tehdy jsem jim tak ještě říkal – Arsenalu,“ říká se zjevnou nechutí. Tottenham v semifinále vítězí 3:1 a jde do finále, které už Jaroslav sleduje v české sázkové kanceláři. „Sice jsme tehdy zvítězili, ale všechno krásné je vždy vykoupeno něčím nehezkým. Ve finále se totiž Gascoigne zranil a tohle zranění podle mě ovlinilo to, že se nestal absolutní fotbalovou jedničkou svých nebo možná dokonce všech dob,“ myslí si.

Rok 1992 je pro Jaroslava ve znamení několika milníků. Znovu vidí živě – už „svoje“ – Kohouty (přezdívka Tottenhamu, pozn. aut.), podaří se mu dostat dres přímo od své modly Gascoignea, narodí se mu syn a do toho všeho musí nastoupit povinnou roční vojenskou službu. Následující roky se už věnuje rodině, takže další návštěva na ostrovech se odkládá na neurčito. Mistrovství Evropy v Anglii ho už ale v klidu nenechává. „Víc než výsledky na mě ale zanechaly dojmy z dalších stadionů, které jsem měl možnost zhlédnout. I když přiznávám, že mne euforie z výsledků české reprezentace tehdy pohltila taky (Česko se dostalo až do finále, pozn. aut.). A vidím živě další branku Paula, tentokráte do sítě Skotska, kde zrovna působil. Po roce 1996 už začínám vydělávat tak, abych mohl jezdit častěji, i několikrát do roka,“ vypráví.

A pokračuje: „Nějak v roce 1999 jsem si pořídil počítač a za nekřesťanský poplatek i internet přes pevnou linku - než se načetla stránka, stihl jsem pomalu i dvě cigarety. Ale už jsem se dostal k webům, které psaly o anglickém fotbale. Kolem roku 2005 jsem se seznámil přes net s Petrem Kotrlíkem, který se taky zajímal o ostrovní fotbal. Přes něj vzniklo naše první fórum, kde jsem poznal další fanoušky. Na fóru se také domluvil první sraz a už to jelo. Petr pak začal dělat pro premierleague.cz a udělaly se srazy, kde se postupně nabalovali další fandové. V květnu nás čeká už osmý sraz, na který pochopitelně pojedu zase - už mám na něj vyhrazený čas v kalendáři,“ usmívá se.

Tottenham se stal Jaroslavovou životní vášní. Počet navštívených utkání Kohoutů se za dvacet let fandění prozatím zastavil na neskutečném čísle třicet šest (!). „Nejvíc jsem jich stihl na přelomu tisíciletí, kdy jsem měl větší volnost, více peněz a méně závazků. Vždycky ale šlo o jednorázové výlety, nikdy jsem nepobýval v Anglii delší dobu. Je to finančně hodně náročné, ale když máš Tottenham v srdci, stojí to za to,“ uzavírá Buldozer.

Petr Kotrlík: „Pravý anglický fotbal umírá...“ (publicistické interview)

Petr Kotrlík vede nejtradičnější portál o anglickém fotbalu u nás a je také asi nejznámějším fanouškem londýnského Fulhamu. Co se však týče Premier League, nejpopulárnější ligy na světě, je stále skeptičtější. Proč tomu tak je, se dočtete na následujících řádcích.

Jsi šéfredaktorem nejstaršího a nejserióznějšího českého webu o anglickém fotbalu, premierleague.cz. Jak ses k tomuto projektu dostal a jak dlouho už funguje?

Datum založení přesně neznám, ale tuším, že web vznikl v roce 1999 nebo 2000. Tedy v době, kdy u nás skoro nikdo anglický fotbal nesledoval. Já jsem se k tomu dostal někdy před šesti sedmi lety, jestli se nepletu, a to díky kamarádovi, kterému web předal zakladatel. Ten kamarád byl čirou náhodou rovněž z Kadaně jako já, tak jsme si sedli, on mi ukázal plány a cíle a šli jsme do toho spolu. Později šel psát do deníku Sport, a tak od té doby web vedu sám už já.

Jaký je tedy koncept webu? Co všechno se zde může fanoušek anglické kopané dozvědět?

Snažíme se vést web jiným směrem - zakázán je bulvár, snažím se vyvarovat článků, jejichž jediným cílem je "sbírat" čtenáře. Chceme nabízet seriózní zprávy, co nejzajímavější, s co největším obsahem informací, a to z celé Anglie a nejen ze špičkových klubů. Má to své nevýhody, ale v Česku neexistuje prakticky žádné seriózní noviny nebo internetové zpravodajství. Tak chceme alespoň, aby anglický fotbal měl co nejserióznější a nejkvalitnější obsah.

Projevuje se to nějak na návštěvnosti webu?

Samozřejmě. Naše konkurence, která jde moderní dobou, tedy nabízí jen ty články, na kterých ví, že naláká lidi, má dvojnásob větší návštěvnost, jestli ne ještě větší. Je to problém, ale něco jsme stanovili, držíme se toho, jsme za to chváleni, takže musíme se s tím smířit a být trpěliví. Je holt taková doba, je to všude stejné.

To je chvályhodné, takových médií je (nejen) u nás stále méně. Na druhou stranu, fanoušek, který se chce dozvědět relevantní informace, si k vám cestu vždycky najde, je to tak? Dá se například z diskuzí vyčíst, jaké typy návštěvníků k vám chodí?

K nám chodí spíše dlouholetí fanoušci, starší, kteří znají anglický fotbal skrz na skrz a chtějí se ještě něco dalšího dozvědět. Určitě pro člověka, který k anglickému fotbalu našel cestu nedávno, je těžší se u nás orientovat. Nepíšeme stále dokola, kde jaký hráče hraje, čí je to stadion, čí je to přezdívka. Tyhle základy si pak musí nastudovat sám. Píšeme jednoduše více odborně. Přesto nevím, zda si fanoušek, který se chce něco dozvědět, najde cestu k nám. Pak by to jedině znamenalo, že takových fanoušků není příliš hodně. Sám nevím, kde je problém, proč vlastně nechodí všichni k nám, když nejenže máme nejkvalitnější zpravodajství, ale také nejaktuálnější s největším počtem zpráv. Je to otázka, na kterou jsem za ta léta nenašel odpověď. Na tu znají odpověď jen návštěvníci konkurence.

Nemůže to být třeba v grafické úpravě? Konkurenční web má sice méně rubrik a méně aktualizované zpravodajství, ale je pro uživatele přístupnější a jaksi "nablýskanější"...

Kdo ví, i to mě samozřejmě napadlo. Ale na nový design si nikdo nestěžoval, naopak ho každý chválil. A osobně zrovna na tohle já oko nemám. Více mě zajímá obsah, o který se také starám a který mě zajímá na ostatních webech. Obal je sice krásný, ale podle mě by neměl být rozhodující. Zda je či nikoliv, netuším. Na dotazy, co by si u nás čtenáři přáli a co postrádají, máme odpovědi, že nic, že vše je skvělé. Nemáme se tedy o co opřít, chybí více kritiků, kteří by nám řekli, co děláme špatně.

Kolik lidí se podílí na tvorbě webu? Jde čistě o amatérský projekt?

Čistě amatérský už ne, ale v porovnání s konkurencí jsme amatéři, kteří to prakticky dělají zadarmo. Ty odměny jsou minimální. Proto je složitější hledat redaktory, lidi, kteří pomáhají. Ale kupodivu jen na pár období si nemáme na co stěžovat. Momentálně je nás asi osm, což je neskutečné číslo. Samozřejmě se tady redaktoři mění jak na kolotoči, ale hlavní je, že web pokračuje a má pořád velkou značku. Mladí noví redaktoři se učí psát, my je zaučujeme a plníme sny některých, kteří si přejí stát žurnalisty. Je to věc, na kterou můžu být hrdý, ač musím říct, že to bere někdy až moc sil a času.

A ty sám nemáš ambice stát se profesionálním žurnalistou?

Kdepak, na to nemám vlohy a jak už jsem na začátku prohodil, neexistují tu seriozní média, s čímž se nemůžu smířit. Navíc jsem rád svým pánem, píšu rád to, co se mi líbí a to je jen anglický fotbal. U náse se tímto odvětvím živit nejde. Můj kamarád, co šel do deníku Sport, musel nakonec psát i hokej. To není nic pro mně. Maximálně bych někde přispíval svými blogy, ale samozřejmě zadarmo. Takže takové ambice nemám. Píšu rád, ale je to spíš koníček.

Zaštiťujete také každoroční srazy českých a slovenských fanoušků všech anglických klubů. Kolik se jich již konalo? A jak to na takových srazech vypadá?

Za měsíc bude už osmý. Zatím jsem byl jediný na všech a všechny byly perfektní. Vypadá to tak, že si zahrajeme fotbal a pak zamíříme do místní hospůdky, kde probíhají všelijaké diskuze. Některé srazy byly i na celý víkend, od pátku do neděle. Jsou to skvělé akce, kterých se zúčastňuje v průměru sedmdesát až osmdesát fanoušků. Jak kdy a záleží také, na jakém místě se to koná.

Fanoušci kterých klubů jsou v tomto směru nejaktivnější?

Hlavně fanoušci Liverpoolu, v závěsu jsou hned fanoušci Tottenhamu. U zbytku jsou ty počty proměnlivé, podle nálady, času, peněz atd. Vlastně ani pořádně nevím, proč ti, kteří se některého srazu zúčastnili, nejezdili nadále pravidelně. Všichni si to vynachvalují, ale asi lenost občas vítězí. Přece jen naposledy byl Zlín třeba pro mně vzdálen asi tak sedm až osm hodin cesty, což zvládnou jen blázni, jako jsem já. Není to ani nejlevnější záležitost.

O tobě se také ví, že jsi zarytým fanouškem londýnského Fulhamu. Jak vzniklo tohle pouto?

Měl jsem vždycky slabost pro menší kluby, pro outsidery. Takže když jsem už dříve měl rád anglický fotbal a vyšel v roce 2001 článek o Fulhamu, který ze čtvrté ligy postoupil v rychlém sledu do Premier League, zaujal mě. Hlavně ten název. Navíc v onom článku autor Fulham vychvaloval od začátku do konce, díky stadionu, díky pohádkovému londýnskému prostředí, díky hráčům jako Saha atd. Samozřejmě jsem tehdy nezačal hned kupovat vlajky a podobně, ale sledoval jsem je a v průběhu dalších let se pouto zpevňovalo.

Už jsi měl možnost vidět svůj tým na vlastní oči?

Zatím bohužel jen jednou, v roce 2007 v polovině prosince. Fulham hrál s Newcastlem a prohrál snad po nejnudnějším zápase v historii 1:0 po vymyšlené penaltě. Ale já se bavil - nudný fotbal nikdy není, pokud je člověk v ochozech. Navíc první zkušenost, byla to paráda. Až na tu zimu, ačkoliv Angličané jsou blázni, kteří se dokážou i v takovém počasí svléknout do půl těla nebo se venku procházet jen v mikině. Byl to hodně náročný víkend, který ale stál za to. Příští výlet bude určitě ještě lepší, byť sám nevím, zda zase na Craven Cottage (stadion Fulhamu, pozn. aut.). Touha vidět i jiné stadiony je velká, ale Londýn je priorita - je to opravdu nádherné město s několika úžasnými kluby.

Když už jsi to nakousl - jaké další kluby jsou ti sympatické? A naopak, jsou nějaké, které ze srdce nenávidíš?

Těch sympatických je hodně, i když spíše v nižších soutěžích, jelikož první liga je už prosáklá vysokými penězi, špínou. V té bych vyzdvihl pravděpodobně jen Norwich a Wolves, u zbytku bych váhal, pokud bych měl přísnější měřítka. Nenávist je možná silné slovo, i když... opravdu ze srdce nemusím Chelsea a Manchester City. Ani nejsem příznivcem Arsenalu, který nemá s anglickou filosofií moc společného. Ale je to všechno špatně, anglický fotbal umírá. Je to jako s tím zpravodajstvím - vítězí to, u čeho normální člověk kroutí hlavou.

V tom s tebou musím souhlasit. V úvodu jsi říkal, že když PL.cz začínala, anglický fotbal moc lidí nesledovalo. S masovou medializací se ale stala nejpopulárnější ligou na světě a zároveň neskutečným byznysem. Jaký je tedy tvůj vztah k současné Premier League? Neztrácíš už i chuť o ní psát?

Nechuť roste každým dnem, ale člověk je po těch letech svým způsobem závislý. Není to jen kvůli fotbalu, ve kterém roste počet simulací. Je to i proto, že v první anglické lize je jen 38% Angličanů a je to i kvůli fanouškům. Dnes skoro neexistuje člověk, který by neměl v Anglii svůj oblíbený klub. Každý je rázem fanouškem, ale jen v uvozovkách, jelikož jen málokdo je opravdovým fanouškem anglického fotbalu. Neznají historii, neví, o čem tahle hra je, neznají pravidla nejprestižnějšího poháru FA Cupu. Oslavují se žoldáci na úkor legend, oslavují se výhry, ke kterým se došlo podvodem. Anglický fotbal je celý špinavý, protože ta masa to respektuje. Opravdových fanoušků anglického fotbalu je pár procent, u nás v republice možná desetina procenta.

Tak snad premierleague.cz přispěje k tomu, aby alespoň vzdělanost fanoušků v tomhle ohledu rostla, protože s ostatním asi nic nezmůžeme... Přeju Ti, ať ještě nějaký ten pátek vydržíš! Díky za rozhovor.

Děkuji, za málo.

Při gólu Machedy jsem málem omdlel (story)

Vítězství Manchesteru United v Lize Mistrů slavil s Angličany tancem na stole, sedmkrát navštívil slavný Old Trafford a napodoboval účesy Davida Beckhama. V komunitě fanoušků anglické kopané mu nikdo neřekne jinak než ManUboy a tuto identitu si zachoval i při našem povídání. Jeho zážitky spojené se slavnými Red Devils jsou ale na tolik zajímavé, že jeho pravé jméno je zcela nepodstatné. Posuďte sami.

ManUboy se ke svému týmu dostal poněkud netradičním způsobem. V roce 1995 v televizi zaregistroval zprávu o fotbalistovi, který karatistickým způsobem kopl fanouška, jenž na něj pokřikoval nadávky. „Byl to samozřejmě Eric Cantona. Poté co jsem tuto kauzu příležitostně v TV sledoval, se mi neustále do mysli vracel název klubu, za který Cantona hrál. Po Novém roce 1996 jsem se definitivně rozhodl sledovat nejen dozvuky této kauzy, ale výsledky celého Manchesteru United. V létě po EURO 96 mi jeden kamarád řekl, že bychom nikdy neporazili Francii, kdyby za ni hrál Cantona. To mě utvrdilo, že Cantona je fenomén. Po EURu a přestupu Karla Poborského do United se o anglickou ligu začala zajímat i do té doby k zahraničnímu ligovému fotbalu ignorantská česká média,“ vzpomíná.

Red Devils, jak se slavnému klubu z Manchesteru přezdívá, se následující sezonu často objevovali na obrazovkách české TV Premiéra (předchůdce dnešní Primy), která měla práva na jeden záznam z Premier League týdně. „Poslední hřebík zatloukl můj tatík, když mi k vánocům pořídil perfektní Umbro bundu, kde byl na srdci našitý znak United a na zádech nápis Man United. Na střední škole jsem tak byl za borce a stále zvednutý límeček, jak ho nosil Cantona, dával jasně najevo, kdo je můj idol,“ směje se.

Další událost, která ManUboye utvrdila v tom, že Manchester je ten správný klub, souvisela s ukončením kariéry jeho oblíbence Cantony. „Ráno osudného dne jsem se probudil a chystal jsem se do školy a jako vždy jsem si pustil kanál SKY News (tenkrát volně dostupný na satelitu a já každé ráno poslouchal britskou angličtinu, abych se něco také z té bedny přiučil), kde od rána jela reportáž o Cantonově. Ten den jsem měl krátkou školu, takže jsem hned po návratu domů opět zasedl k televizi a celý den sjížděl tuto live reportáž, kde byli k vidění uplakaní fanoušci United ležící před Old Traffordem s transparenty prosícími „Le Kinga“, aby zůstal a Alexe Fergusona, aby ho přemluvil. Souhrn Cantonovi kariéry, videa přibližující historii United a jejich největších hvězd a celkové vyznění této celodenní reportáže (dovedete si představit, že by dnes na ČT 24 celý den šla reportáž o ukončení kariéry jednoho čutálisty?) mi udělala první ucelený obrázek o „srdci a duši“ Manchesteru United. Byl jsem úplně v transu, ze kterého jsem se nedostal dodnes,“ vypráví zaníceně.

Manažer Alex Ferguson Cantonu k návratu na trávník nepřemluvil, a tak se dalším idolem ManUboye stal David Beckham, díky jehož vzrůstající popularitě byli United středem pozornosti nakonec i v České republice. „Časem jsem dospěl do stavu, kdy mi celá rodina a kamarádi sbírali všechny možné výstřižky o tomto klukovi - přezdívka Spice Boy mě vedla k mé netové přezdívce ManUboy - a dokonce jsem si podle něj dělal i účesy, například na blond, na „Irokéze“ či dohola,“ říká s pobaveným úsměvem.

A dává k dobru historku z pražské restaurace Hvězda, ve které se schází ke sledování přímých přenosů čeští fanoušci anglických klubů. Psal se rok 1999 a Manchester United se dostal do finále slavné Ligy Mistrů, kde narazil na dalšího velikána, Bayern Mnichov. „Tehdy to byla moje první sezóna ve Hvězdě. Seděl jsem tam s nějakými Angličany, se kterými mě seznámila moje bývalá učitelka angličtiny ze střední. Celou dobu jsem se tam krčil jako zmoklá slepice, protože jsme až do devadesáté minuty prohrávali 1:0. Vedle u stolu povykovali fanoušci Bayernu a pak to přišlo. Nejdříve obrovská radost z vyrovnávacího gólu a hned na to stres, že to prodloužení stejně nedáme, protože nemáme zálohu. Pak Beckham v třetí minutě nastaveného času kopnul další roh a Solskjaer vstřelil vítězný gól. Vyskočil jsem na židli a tancoval asi deset minut jako smyslů zbavený. Nevěřil jsem, že se tohle vůbec může stát. Ostatní fanoušci United ve Hvězdě byli jako u vytržení. Jeden svlékl dres Yorka, co měl na sobě a odnesl ho šokovaným fandům Bayernu se slovy „and now go home, this is our night“ je vyprovodil z hospody,“ svěřuje se v očividně dobrém rozmaru.

ManUboy však nezůstal jen u obdivování svého týmu v televizi a napodobování účesů Davida Beckhama. Rudé Ďábly viděl na vlastní oči v akci už dvanáctkrát – sedmkrát přímo v Divadle snů, jak je přezdíván jejich domovský stánek, a pětkrát na jiných stadionech. A jaký je jeho největší zážitek? „První návštěva Old Traffordu se Spartou. To byla nádhera. V pětadvaceti letech se mi splnil můj sen. Další oblíbené zážitky jsou návštěva a pitka v Bishop Blaze (hospoda u Old Trafford), Machedův gól proti Aston Ville, kdy jsem málem omdlel vlivem změny tlaku, kterou ve mně Federico vyvolal a vyrovnávací gól Nemanji Vidice proti Benfice, kdy jsem asi nejvíc vnímal řev fanoušků, protože to byl můj první gól na Old Traffordu mezi fanoušky United,“ svěřuje se a pokračuje: „Mám také pěkný zážitek z Milána, kde jsem byl s dalšími fandy na výjezdu v rámci Ligy Mistrů. Lístky jsme totiž převzali od anglických fandů United před hotelem, kde bydleli hráči. Počkali jsme tam a viděli na dva metry všechny borce a také legendárního Sira Bobbyho Charltona, Teddyho Sheringhama a kupříkladu i Costinhu. V neposlední řadě jsme pokecali s Mírou Bosákem (komentátor ČT, pozn. aut.), který nám přišel dosti unuděný z cestování po zápasech a i přes naše přání se při přenosu o tom, že potkal pár bláznů z Česka, kteří jdou na tento zápas, ani nezmínil,“ smutní.

Od dob, kdy ukončil studia na všech svých školách a zapojil se do pracovního procesu, snaží se ManUboy vidět svoje oblíbence alespoň jednou za sezonu na vlastní oči, což  není zrovna nejlevnější koníček, a tak mě zajímá, kolik peněz už kvůli Manchesteru obětoval. „Mám zhruba spočítané výdaje, které šly přímo do kasy United, ne všechny finance s Manchesterem spojené. Tak například za lístky na zápasy a ubytování jsem už zaplatil více než 1200 liber. K tomu je třeba připočítat výdaje za klubové suvenýry, jako jsou dresy, mikiny, trička, časopisy a podobně, plus čtyřleté členství v oficiálním fanklubu One United, což dělá dalších zhruba 600 liber. Jistě, není to zrovna málo, ale za ty zážitky a za pocit, že jsem právoplatným členem obrovské rodiny Manchesteru United, to stoprocentně stojí,“ uzavírá své povídání ManUboy.

Být fanouškem Tottenhamu je krásná řehole (fejeton)

Ani nevím, kdy se mi „to“ přesně stalo. Mám pocit, že to bylo někdy před sedmi lety, kdy mě jako vášnivého čitatele fotbalových magazínů (zejména o mezinárodním kopané) zaujal článek o „probouzejícím se obrovi“. Byl to text věnovaný londýnskému týmu Tottenham Hotspur, který v sezoně 2004/2005 proháněl týmy tzv. Big Four, tedy čtyři anglické giganty (Manchester United, Liverpool, Chelsa a Arsenal), které měly ročník co ročník místa v první čtyřce předplaceny. Spurs, jak zní přezdívka Tottenhamu, se tehdy umístili o jediný bod na pátém místě, a to za podivných okolností, kdy v rozhodujícím posledním kole dostala půlka základní sestavy střevní potíže. Tehdy se spekulovalo, že v tom má prsty úhlavní rival Arsenal, který s Tottenhamem bojoval o čtvrtou příčku, která zajišťuje účast v milionářské Lize Mistrů, ale jak to bylo doopravdy, se už dnes asi nedozvíme.

Zajímavý příběh mě donutil dohledat si další informace o klubu. Doslova jsem hltal jejich historii, zhlédl jsem na internetu všechna dostupná videa a následující sezonu jsem začal sledovat v televizi i na internetu všechny zápasy Spurs. Už po pár prvních utkáních mi bylo jasné, že tohle je tým, který mi sedí – sympatický kádr, rychlý a přímočarý styl hry, perfektní fanoušci a útulný stadion. Tehdy už nebylo úniku – stal jsem se Yidem, jak se přezdívají příznivci klubu se silnou židovskou tradicí.

Něco mi ale chybělo. Na internetu neexistoval žádný český web, který by se věnoval čistě Tottenhamu. Všechny ostatní větší kluby své české stránky měly, a tak jsem se rozhodl to změnit. Založil jsem bezplatný web blogového typu, kde jsem přebíral nejčerstvější novinky převážně z anglických webů, psal referáty ze zápasů a představoval hráče. Netrvalo to dlouho, a na blog se nabalilo několik desítek příznivců, kteří blahořečili mou práci, protože něco podobného také postrádali. Další sezonu bylo návštěvníků víc a víc, a tak jsem přešel na placenou doménu a nechal si od kamaráda vytvořit profesionálně vyhlížející web, který funguje dodnes.

Pořád to ale nebylo ono - už delší dobu jsem si pohrával s myšlenkou, že bych na Tottenham vyrazil přímo do severního Londýna. Mnoha českým „spolufanouškům“ už se to poštěstilo a jejich fotky a vyprávění mě nakonec vybičovaly k tomu, abych se domluvil s jedním olomouckým Yidem, se kterým jsme se pokoušeli sehnat lístky. Několik pokusů bylo neúspěšných – většina utkání je dlouho dopředu vyprodaná a přednost mají držitelé permanentek a členové oficiálního fanklubu. Asi na počtvrté se nad námi fotbalový bůh konečně smiloval, a tak jsme se v půlce listopadu ocitli na White Hart Lane, domovském stánku námi zbožňovaného klubu. Byl to neskutečně elektrizující zážitek s vítěznou příchutí  a my byli konečně oficiálně pokřtěni na Yidy – troufám si říct, že s doživotní platností.

Mnoho mých kamarádů si často klepe na čelo a nechápe, jak někdo z Česka může tak fanaticky souznít s tisíci kilometrů vzdáleným klubem. Musím přiznat, že sám nevím čím to je. Jedno je ale jisté, fandit Tottenhamu je hodně emotivní záležitost, která rozhodně není vhodná pro kardiaky. Často je to jako na hodně divoké horské dráze – jednu sezonu se Spurs plácají u dna tabulky, aby tu následující konečně vybojovali vysněnou Champions League. Zápasy mě často stojí několik měsíců života, ale pocit vítězství je vždycky spojen s obrovským přílivem nadšení a energie, jakou mi dokáže dodat jen máloco. Pokud se chce člověk na svůj tým podívat na vlastní oči častěji, musí také počítat s nemalými výdaji, které se šplhají do desítek tisíc korun. Anglická liga však nabízí atmosféru a podívanou, jakou nenajdete snad nikde jinde na světě. A ten pocit – jak jsem si ověřil u více fanoušků ostrovního fotbalu - , že jste toho všeho součástí, ač pocházíte z jiné země, je zkrátka a dobře k nezaplacení.

1) Cíl práce

Cílem mé práce je přiblížit čtenáři, jaké to je být v České republice fanouškem zahraničního fotbalového klubu. V mém případě se konkrétně jedná o kluby z Anglie, zejména z její nejvyšší soutěže Premier League, která je v současnosti považována za nejkvalitnější na světě. V mém projektu budu pracovat s konkrétními fanoušky, které jsem měl možnost poznat osobně a přes internet. Pomocí story, publicistického rozhovoru a fejetonu popíši čtenáři, jaké jsou světlé a naopak stinné stránky jejich fanouškovského života, tzn. jaký je jejich příběh, jak se k fandění dostali, co všechno zažili, co jim přináší, a co jim naopak bere, zda je v něčem omezuje a zejména se pak budu zajímat o nevšední zážitky, kterými se mohou pochlubit. V závěrečném fejetonu se pak budu snažit jako jeden z aktivních fanoušků shrnout můj pohled na tuto problematiku.

2) Zdůvodnění volby tématu

V rámci sportovní psané specializace  jsem si téma „Čeští fanoušci anglického fotbalu“ vybral zejména kvůli osobnímu vztahu k této problematice, jelikož se sám jako fanoušek Premier League cítím, konkrétně jsem poměrně zapáleným příznivcem severolondýnského klubu Tottenham Hotspur, o kterém provozuji jediné české webové stránky.

Má motivace pro výběr tohoto tématu pramenila také z toho, že se z této oblasti v mainstreamových médiích mnoho článků neobjevuje – textů o fotbalu vychází denně nepřeberné množství, což je dáno jeho popularitou, ale většinou jsou zaměřeny na fotbalová utkání, mužstva, hráče atp., málokdy však na fanoušky, kteří jsou nedílnou a nepostradatelnou součástí tohoto sportovního odvětví. Pro fotbalové fanoušky je to tedy jistě téma zajímavé a atraktivní, protože mohou porovnat, jak své fanouškovství berou a vnímají jiní, co zajímavého se dá tímto „stylem života“ prožít a popřípadě se i inspirovat.

Jak jsem zmínil výše, sám se cítím jako jeden z fanoušků, v tomto prostředí se pohybuji, fotbal hraji na krajské úrovni závodně a ke sportovnímu zaměření jsem logicky inklinoval a inklinuji i v žurnalistice. Že zpracuji toto konkrétní téma, jsem se rozhodl na posledním srazu fanoušků anglického fotbalu, který se uskutečnil 10. prosince minulého roku ve Zlíně. Na této akci jsem se seznámil s mnoha zajímavými lidmi, jejichž příběhy mi přišly natolik poutavé, že jsem se je rozhodl zpracovat právě v mém samostatném projektu.

3) Zdroje/stav problematiky

Knižní zdroje z této oblasti prakticky neexistují, pár publikací se věnuje problematice fotbalových hooligans, což s mým tématem nesouvisí. V tomto případě to však není nikterak závažný problém, protože lze naštěstí pracovat s primárními lidskými zdroji. Konkrétně se jedná o informace od fanoušků, které jsem poznal ať už osobně či přes internet. Mnoho obecných informací lze získat i na různých webech a fórech o anglickém fotbalu.

Jak už jsem psal u předchozího bodu, mainstreamová média se fotbalu jako takovému věnují poměrně obsáhle, avšak články o fanoušcích jsou spíše výjimečné. Jeden takový však vyšel 13.7. 2009 v Hospodářských novinách. Jednalo se text právě o tuzemských příznivcích anglické kopané, na kterém jsem se částečně podílel, jelikož jsem byl jako šéfredaktor internetových stránek o Tottenhamu požádán sportovním redaktorem HN Janem Malým o informace, které by mu pomohly článek zformovat. Jan Malý podobně nasbíral data i u dalších zástupců anglických ligových klubů a vyšel mu velmi povedený článek, ve kterém například píše: „Sledují každý zápas svého oblíbeného klubu, neunikne jim žádná zpráva o dění v týmu, splněným snem je pak návštěva utkání na domácím stadionu. ,Můj největší zážitek? Určitě první utkání, které jsem viděl na vlastní oči. Prvních pět minut si vůbec nepamatuji, byl jsem v obrovském transu,‘ popsal Milan Čech, fanoušek londýnské Chelsea. Magická moc anglického fotbalu působí i daleko mimo britské ostrovy. I v Česku a na Slovensku se fanoušci sdružují kolem klubů Premier League, které se staly součástí jejich života.(...) Fanouškovské skupiny vedou české webové stránky jednotlivých mužstev, v kontaktu jsou prostřednictvím internetu, společně sledují zápasy ,svého‘ klubu. Tradicí jsou každoroční srazy, letos také proběhlo první setkání fanoušků anglického fotbalu. (...) Vrcholem ,distančního‘ fanouška je ale výjezd za svými oblíbenci. Z Čech se nejčastěji vyjíždí na zápasy Liverpoolu. (...) Příznivci anglických klubů jsou oportunisté. Když loni přijela Aston Villa na Slavii, její čeští fanoušci šli fandit do sektoru hostů. ,Vedle stojící angličtí pořízci se na mě dívali hodně zaraženě, když jsem hlasitě mluvil v češtině. Jak jsme ale začali zpívat chorály AVFC, bylo vše zapomenuto,‘ popsal Robert Rossi, fanoušek Villy. Naopak nepříjemný zážitek mají čeští fanoušci Arsenalu, z nichž byl jeden po zápase Ligy mistrů napaden sparťanskými chuligány. “ (MALÝ, J., Fanoušci dýchají pro své hvězdy..., Hospodářské noviny, 13.7. 2009)

Podobný článek mapující celkovou momentální situaci jsem měl v plánu sepsat také, ovšem z šestnácti oslovených zástupců klubů mi odpověděli tři, takže jsem musel od svého záměru nakonec upustit.

4) Ideový plán

V mé práci chci dosáhnout toho, aby si čtenář dokázal představit, co to obnáší být „distančním“ příznivcem fotbalového klubu. V České republice je sice ligový fotbal snadno dostupný a finančně poměrně nenáročný, nicméně to bohužel odpovídá kvalitám naší nejvyšší soutěže, která je pro diváka ve většině případů neatraktivní a nezáživná, a tak musí fanoušek hledat fotbalové uspokojení za hranicemi naší země.

To však s sebou přináší řadu překážek – začíná to už u sledování zahraničních soutěží v televizi, protože jejich vysílání většinou zprostředkovávají pouze placené satelitní či kabelové kanály. Veřejnoprávní ČT 4 vysílá pouze Ligu Mistrů, tuzemskou soutěž a jednou týdně reprízuje utkání Manchesteru United, jelikož má zakoupena práva na Manchester United TV. Přístup k ostatním sportovním kanálům si musí divák zaplatit. Nova Sport vysílá Ligu Mistrů, nejvyšší francouzskou a portugalskou soutěž, Sport 1 a 2 obstarávají českou, španělskou, nizozemskou a maďarskou ligu, Eurosport přenáší utkání německé Bundesligy a Digi Sport před dvěma lety přeplatil Novu Sport a začal vysílat právě Premier League. To většině fanoušků anglického fotbalu ztížilo situaci, protože Digi Sport je dostupný jen přes platformu Digi TV, která není příliš rozšířená. Mnoho příznivců Premier League se rozhodlo Digi TV ignorovat, a tak jsou odkázáni na mnohdy nekvalitní (a v podstatě nelegální) internetové přenosy v cizích jazycích.

Další překážkou je samozřejmě fyzická vzdálenost oblíbeného klubu a s tím spojená finanční náročnost, pokud chce člověk vidět „svůj“ tým na vlastní oči, o předražených suvenýrech nemluvě. Tyto strasti jsou však vykoupeny nesrovnatelně kvalitnějším zážitkem ze hry a atmosféry, což jsou aspekty, které bych chtěl prostřednictvím vybraných fanoušků v mém projektu čtenářům demonstrovat.

5) Postup práce

Téma mého samostatného projektu mě napadlo v podstatě náhodou. Stalo se tak během zimního srazu fanoušků anglické kopané, který se konal 10. prosince ve Zlíně, jak už bylo řečeno. Zde jsem se seznámil a zapovídal s několika zajímavými lidmi, ať už z „mého“ tábora fanoušků Tottenhamu (těch bylo samozřejmě nejvíce, ale chtěl jsem poznat i názory z jiných stran) či z jiných týmů.

Prvním z mých „objektů“ se stal Jaroslav Kilián, fanoušek Tottenhamu, kterému neřekne nikdo jinak než jeho přezdívkou Buldozer a kterého jsem znal už dříve z internetu, avšak osobně jsem se s ním setkal až na zmíněném srazu. Jelikož byl jeden z nejstarších, měl spoustu historek a zážitků, které se mu udály ať už v souvislosti s fotbalem obecně či přímo se Spurs (přezdívka Tottenhamu), a tak jsem si začal jeho povídání nahrávat na telefon (s jeho svolením samozřejmě) a vznikl z toho asi dvouhodinový záznam, mapující jeho „fanouškovskou kariéru“. Původně jsem jeho příběh nahrával se záměrem napsat o něm článek, který následně budu publikovat na naší fanouškovské stránce spurs.cz, kterou jsem založil a kde působím ve funkci šéfredaktora. Nakonec ale změnil názor s tím, že tento materiál použiju právě pro tento samostatný projekt a tím jsem si vlastně stanovil ono téma.

U Jaroslava mi bylo už při nahrávání jasné, že taková spousta příhod a zážitků je ideální pro žánr story. Chápání tohoto žánru je v žurnalistické praxi stejně jako v teoretické literatuře velmi široké, např. podle J. Bartoška je story (neboli příběh) na pomezí zpravodajství a publicistiky. (Bartošek 1997, 65) Podle V. Jílka je za story považována škála textů, které se ve zpravodajství označují jako tzv. „human interest story“. Jedná se „o univerzální označení sdělení, která informace vztahují k jedinci a která se z hlediska kompozičního pohybují v rozmezí od objektivizovaných publicistických referátů, případně zprávy, jejíž rozšiřující složku tvoří informace o situaci jednotlivců, až po subjektivizované žánrově nezačlenitelné texty kombinující subjektivní úseky (například vyprávěcí) s úseky objektivizovanými citacemi.“ (Jílek 2004, 148) Dále Jílek upřesňuje, že v případě story jde o žánr, který je podobný povídce, je založen na vyprávěcím slohovém postupu, avšak není tak rozsáhlý jako povídka. Píše také: „Oproti povídce je významným distinktivním rysem to, že story vychází ze skutečnosti a pojednává o skutečných osobách, o jejich činech, situacích, ve kterých se ocitly, událostech, které prožily atd. Sdělným záměrem může být představit zajímavou osobu, doložit na příběhu jednotlivce společenský jev, problém, dopad určité události na konkrétního člověka. Z charakteru tématu pak vychází možné funkce příběhů, které mohou být informativní a zábavní (např. příběhy známých či zajímavých osobností), případně i persvazivní, nebo dokonce získávací (např. příběh postiženého člověka).“ (Jílek 2004, 148 – 149)

Do samotného textu jsem se snažil vybrat skutečně jen ty nejzajímavější mini-příběhy. V leadu se snažím čtenáře upoutat informací, že ač je Jaroslav z Ostravy, kde má snad každý fotbalový fanda na prvním místě Baník, jeho srdci je nejblíž londýnský Tottenham. Dále už pokračuji chronologicky, od útlého mládí, které Jaroslav strávil v Baníku, přes první setkání s anglickým fotbalem, návštěvou mistrovství světa v Itálii a s tím spojenými útrapami, premiérový výlet do Londýna, další šampionát, tentokrát evropský na anglické půdě, až po současnost.

Další zajímavý fanoušek, kterého jsem na dostaveníčku poznal, byl Petr Kotrlík z Kadaně. Znám už delší dobu jeho dvojče Pavla, který je rovněž příznivec Tottenhamu a s kterým jsem v kontaktu téměř od mých fanouškovských začátků, což je asi 6 let. Petr je vášnivým příznivcem malého klubu jménem Fulham, ale hlavně je šéfredaktorem portálu premierleague.cz, který se věnuje výhradně anglické kopané, a proto má v této oblasti neuvěřitelný přehled – ne jen co se týče nejvyšší soutěže, ale i těch nižších (v Anglii je 5 profesionálních soutěží). Povídání s ním jsem si taktéž nahrával, ale bylo natolik neformální, že použitelného materiálu bylo jen velmi málo. Proto jsem se s Petrem domluvil, že spolu uděláme pořádný rozhovor prostřednictvím internetu.

Mým záměrem bylo vést s Petrem klasické publicistické interview. V publicistickém interview se na rozdíl od jeho zpravodajské modifikace užívá nejen otázek alternativních, dichotomických a doplňujících, ale rovněž také otázek otevřených a kontrolních. Jílek uvádí, že: „Kompozičním specifikem, které tento typ rozhovoru odlišuje od zpravodajské modifikace, je skutečnost, že žurnalista ve svých otázkách navazuje na předchozí výpověď interviewovaného. Dalším specifikem je náhrada otázky větou oznamovací v rámci dialogické repliky, případně užití nedokončené výpovědi, na které dotazovaný v intencích dialogu navazuje.“ (Jílek 2004, 139)

Jílek rozlišuje čtyři modifikace publicistického interview:

- Rozhovor zjišťující názory představuje v dílčí oblasti publicistické dominantně využívaný typ interview, zjišťuje názory dotazovaného na aktuální události, případně jeho podíl na ní, pozadí, souvislosti.

- Osobní rozhovor s důrazem na rysy osobnosti je modifikace, kterou lze považovat za dialogickou analogii portrétu.  Jde o věcný typ rozhovoru, který má výraznou informativní hodnotu.

- Biografický rozhovor, který je  zaměřený na činy, výkony, vlastnosti, filozofii osobnosti. Jde o typ rozhovoru, který lze považovat za dialogickou analogii medailonu, je proto méně věcný než typy předchozí.

- Skupinový rozhovor je založený na konfrontaci názorů řady osob na věc zájmu, ne však mezi sebou. Díky tomuto typu rozhovoru jsou představeny osoby účastnící se rozhovoru  a zveřejněny jejich názory.

Všechny jmenované typy rozhovorů se používají jak v mluvené, tak v psané podobě, kromě skupinového, který není pro psanou podobu běžný. Vzhledem k nárokům na prostor není časý ani rozhovor osobní a biografický. (Jílek 2004, 139)

Jak už jsem zmínil, vzhledem k vzdálenosti jsem rozhovor s Petrem Kotrlíkem vedl přes internet. Nemohl jsem však využít mailové komunikace, jelikož by časová prodleva nedovolovala reagovat na jeho odpovědi, což je základní rys publicistického interview. Proto jsme rozhovor vedli prostřednictvím Facebooku, který umožňuje chat v reálném čase.

Dle Jílkovy charakteristiky lze tento rozhovor považovat za interview zjišťující názory s náznaky rozhovoru osobního. Pokládal jsem zejména otázky otevřené a kontrolní. V první části mě zajímal hlavně provoz webu premierleague.cz, dále jsem se ptal na jeho názor ohledně českých fanoušků anglické kopané, na jeho oblíbený tým Fulham FC a v závěru také na Premier League obecně. Snažil jsem se držet tématu a nezacházet příliš do osobní roviny, protože by to v tomto případě bylo nadbytečné.

Třetí fanoušek byl trošku specifický v tom, že mě požádal, abych nezmiňoval jeho pravé jméno, ale použil jeho přezdívku, která zní poněkud krkolomně – ManUboy. Věřím nicméně, že jméno není až tak důležité, když to vztáhnu k jeho příběhu a zážitkům, které jsou rovněž více než pestré. S ManUboyem – jak je z přezdívky patrné, fanouškem Manchesteru United - jsem se také setkal ve Zlíně, ale prohodili jsme spolu jen pár slov, z kterých mě ale dokázal i tak zaujmout. Proto jsem si od Petra Kotrlíka vyžádal kontakt, skrz který jsem ho potom oslovil. V jeho případě mi přišlo nejrozumnější zpracovat jeho zkušenosti do story, podobně jako u Jaroslava. Požádal jsem ho tedy, aby pro mě sepsal něco jako „fanouškovskou kariéru“ s důrazem na zajímavosti, které prožil. Následně jsem vybral ty nejzásadnější a nejatraktivnější okamžiky spojené s jeho fanděním Manchesteru, které jsem do story zapracoval, přičemž jsem čerpal i z toho, co mi řekl osobně.

V posledním textu jsem se pokusil formou fejetonu v krátkosti zmapovat mou „fanouškovskou kariéru“, přičemž jsem chtěl hlavně vyjádřit svůj pohled na slasti a strasti „distančního“ fanouška.

Jílek k charakteristice fejetonu píše toto: „Byť Mistrík ve své charakteristice neformuluje přímo použití slohového postupu vyprávěcího jako základu fejetonu, z jeho srovnání s vyprávěním, zejména povídkou, je zřejmé, že takto uvažuje. Podobně vyprávění zmiňuje Hrabák. V našem chápání představuje užití vyprávění jako základu fejetonu, přítomnost fabule, jeden ze základních distinktivních rysů textového vzorce (na rozdíl od sloupku užívajícího úvahu). Autor ve fejetonu za použití vyprávění (krátkého, třeba i fiktivního) příběhu vyjadřuje svůj názor, postoj k události, jevu, zajímavé myšlence v oblasti společenské, politické, ekonomické, kulturní, ekologické aj. Postupuje sugestivně, umělecky, zábavným tónem, využívá gradace do pointy, ironie, sarkasmu, nadsázky.“ (Jílek 2004: 144)

6) Sebehodnocení

Mým cílem bylo přiblížit čtenáři, jaké jsou specifika českého fanouška anglického fotbalového klubu, což jsem chtěl demonstrovat na konkrétních příkladech. Myslím, že se mi povedlo vybrat poměrně zajímavé respondenty, kteří bezesporu patří mezi nejzapálenější v této oblasti.

Jaroslav „Buldozer“ Kilián se vyprofiloval spíše jako obdivovatel anglické kopané obecně, než jako vymezený příznivec Tottenhamu, což ale vůbec není na škodu. Myslím, že jeho příběh je perfektně vhodný pro žánr story a jelikož má z každého období nějaký zajímavý zážitek, šlo ji bez problémů komponovat chronologicky. Chybělo mi u něj možná víc detailů z nedávné minulosti – své začátky a devadesátá léta popsal velmi podrobně, ale dění po roce 2000 už je dosti plytké a shrunuté do několika málo vět. I tak ale jeho příběh považuji za fascinující.

Petr Kotrlík už v tomhle ohledu tolik poutavých mini-příběhů nenabídl, ale zvolil jsem si ho z toho důvodu, že má jako šéfredaktor webu premierleague.cz neskutečný přehled a má co říct k současném stavu anglické kopané a samotné Premier League, což se potvrdilo. Pro rozhovor s ním, který probíhal prostřednictvím Facebooku, jak jsem zmínil v předchozí kapitole, jsem měl samozřejmě otázky předem připraveny, ale snažil jsem se na jeho odpovědi reagovat a navazovat otázky tak, aby spolu alespoň trochu souvisely a výsledný text tak byl koherentní.

I když Petr mluví v běžném kamarádském hovoru nespisovně (je z Kadaně), v tomto interview se snažil být spisovný, takže jsem nemusel řešit, v jakém tónu rozhovor vést. Musel jsem se také rozhodnout, zda budu v rozhovoru Petrovi tykat či vykat. Jelikož se s ním znám osobně, zvolil jsem nakonec první variantu, i když bych možná zvolil vykání, pokud by se rozhovor publikoval v nějakém serióznějším médiu, protože může občas tykání evokovat jakousi povýšenost novináře, jelikož to může vypadat, jakoby se chlubil tím, že zpovídanou osobnost zná. To ale platí spíše pro veřejně známé osoby, jíž dle mého přece jenom Petr není, a tak je v tomto případě tykání únosné.

Třetím respondentem byl ManUboy. Zde bylo největším problémem, že mě požádal, abych použil právě tuto přezdívku a ne jeho pravé jméno, a to z jistých osobních důvodů. V samotném textu jsem proto nemohl příliš touto přezdívkou plýtvat, ale spíše se snažil opsat to zájmeny, jelikož jsem neměl žádné alternativní pojmenování – naprostý opak u Jaroslava, kterého jsem mohl označovat jak celým jménem, tak jen křestním jménem či přezdívkou. ManUboy neměl tak „akční“ historky jako Jaroslav, nicméně dle mého docela pěkným způsobem ilustruje slasti a strasti průměrného fanouška, i když dvanáct na vlastní oči zhlédnutých utkání Manchesteru – to je rozhodně číslo nadprůměrné.

Mým původním záměrem bylo koncipovat čtvrtý text jako jakési zmapování momentální fanouškovské situace co se anglického fotbalu týče (na podobné bázi, jako článek Jana Malého v Hospodářských novinách, viz výše). Proto jsem kontaktoval šestnáct zástupců nejznámějších a největších webových stránek o anglických klubech s tím, že jsem je požádal o vyplnění dotazníku, ve kterém jsem se ptal např. zda jsou oficiálním fanklubem, jaká je návštěvnost webu, kolik je registrovaných fanoušků, jak spolu komunikují, zda pořádají vlastní setkání či jezdí na srazy pořádané Petrem Kotrlíkem a premierlague.cz apod. Jak už jsem zmínil, zpátky se mi i přes opakované dotazování vrátily pouhé tři e-maily s odpověďmi, a tak jsem musel od tohoto záměru upustit.

Místo toho jsem se rozohodl sepsat můj pohled na to, jaké to je, fandit anglickému týmu, který je vzdálen několik tisíc kilometrů. Text jsem nakonec koncipoval jako fejeton, i když si nejsem úplně jist, zda jsem dodržel žánr tak, jak ho charakterizuje V. Jílek. Fejeton by měl být založen na vyprávění, o což jsem se pokusil tím, že jsem ve zkratce převyprávěl svůj příběh – tedy jak jsem se k fandění dostal a jaký mělo průběh. V závěru jsem zaujal svůj postoj k této problematice a pokusil se popsat pocity, které ve mě fandění vzbuzuje.

Tento projekt by se v budoucnu dal rozpracovat v širší zmapování fanoušků anglické kopané. Přece jen tři (se mnou čtyři) vzorky nejsou až tak relevantní. Mrzí mě, že jsem neměl možnost napsat komplexnější text, který by se snažil o popis „fanouškovského života“ co nejvíce českých fanklubů, avšak výše popsané překážky to neumožnily. I tak se ale jedná o texty, které se většinou v médiích neobjevují a které by mohly zaujmout mnoho ostatních fanoušků (nejen ostrovních) zahraničních klubů, kteří se s tímto mohou ztotožnit či nechat se inspirovat.