Jan Rzehulka
Go – hra, kde ani počítače nemají šanci
Byl jednou jeden dřevorubec, který putoval lesem. Najednou narazil na dvojici, která uprostřed paloučku hrála podivnou hru. Dřevorubec klání sledoval v tichosti a po několika okamžicích se podíval do své dlaně, která ještě před malou chvílí svírala topůrko sekery. To se však již proměnilo v prach, jelikož, jak si později dřevorubec uvědomil, strávil na paloučku mnohem delší čas, než se původně domníval. Ta hra byla Go, jak ji nazývají země, do kterých se dostala z Japonska, a ten dřevorubec ji poté dále šířil do světa.
Tato legenda o rozšíření hry Go, která se řadí mezi nejpopulárnější deskové hry v Asii, přesně vystihuje pocity, které zanechává v hráčích. Na hrací desku, na které je celkem 361 průsečíků příček, pokládají černé a bílé kameny dva protihráči, jejichž cíl je obklíčit co největší území. „361 je dnů v měsíčním kalendáři, každý průsečík tedy reprezentuje jeden den. Na hrací desce jsou 4 rohy, ve kterých se hra začíná, každý má představovat jedno roční období,“ vysvětluje Timur Sankin, jeden z nejlepší evropských hráčů a v současnosti zároveň rozhodčí na oficiálních čínských turnajích.
Hra je to původně čínská a podle dochovaných záznamů jde dokonce o nejstarší deskovou hru na světě. Velmi oblíbená je především v Koreji a v Japonsku, a právě z Japonska se rozšířila i do Evropy. Proto také názvosloví, které se používá v Evropě, je původně japonské. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let devatenáctého století však popularita Go v Japonsku postupně slábla, zato v Číně její popularita mocně rostla. „Japonsko se pokusilo finančními prostředky posílit postavení Go ve společnosti, protože mladí lidé ztráceli o hru zájem. Výsledkem bylo populární anime Hikaru no Go, které znamenalo mnoho pro budoucnost hry. Anime totiž nebylo oblíbené pouze mezi hráči Go, ale svou kvalitou zaujalo i ostatní fanoušky anime. Go se dostalo do podvědomí lidí i v Evropě a Americe,“ komentuje Timur Sankin situaci kolem náhlého zájmu o hru na západě. V současnosti existuje několik internetových stránek, na kterých si mohou hráči zahrát Go, a ty nejpopulárnější z nich dosahují na počet několika desítek tisíc online hráčů v jednom momentu. Uznejte sami, moc pěkné číslo.
Hra je především o harmonii. Musíte nalézt tu správnou cestu k vítězství. Uvědomovat si své síly, nikdy se nepřecenit a nepokoušet se o příliš velké akce. Naopak si také musíte dostatečně věřit na to, abyste dokázali podniknout úspěšný útok do soupeřova území. „Když učím poprvé někoho hrát Go, říkám: představ si, že jsi na pustém ostrově. Ale s tebou obývá ostrov ještě jeden člověk. Oba dva se snažíte si přivlastnit na ostrově co největší území a ohraničujete ho plotem. Ten však musí být dostatečně silný, aby odrazil útoky vašeho spolubydlícího na ostrově, a zároveň se musíte pokoušet zabrat již obsazené území soupeře propracovanými taktikami. Území obsazené jeden metr od již získaného území je přece mnohem snazší ubránit, než území obsazené na druhém konci ostrova,“ říká Timur Sankin, jež v evropském Go žebříčku figuruje okolo 50. místa, a již se mu podařilo porazit několik hráčů z absolutní špičky. Pravidla hry jsou velmi jednoduchá. Hráči pokládají střídavě na hrací desku černé a bílé kameny za účelem obsazení co největšího území. V momentě, kdy se vám podaří udělat svými kameny dvě takzvané oči, nemůže již býti území soupeřem zabráno. Oko je vždy uvnitř vámi zabrané části hrací desky a je ze všech stran obklíčené vašimi kameny. Existuje jediné pravidlo, kam nesmíte kameny pokládat, a to právě do těchto ok. Na konci hry vyhrává ten, který obsadil větší území s tím, že se počítají průsečíky a hráč, který nezačíná, dostane na konci vždy ke svému výsledku sedm a půl bodu jako satisfakci.
Proč zrovna sedm a půl bodu? Samozřejmě na základě zkušeností několika generací hráčů, kteří přišli na to, že začínat se rovná výhodě sedmi a půl bodu. Není to však konstantní číslo. Různá společenství jsou zvyklá hrát s různými handicapy. Například v Koreji se hraje pouze na pět a půl bodu. V Evropě se hraje střídavě na šest a půl nebo sedm a půl, a v Číně se situace již také několikrát změnila. Současných sedm a půl bodu pro bílého hráče tak nemusí být konečné. Černé kameny vždy začínají, dostávají se tak do útoku. Musí totiž tento handicap do konce hry stáhnout. „Já osobně raději hraji za bílé. Jsem defenzivní hráč, rád bráním,“ tvrdí o sobě Timur.
Přestože existuje zavedený systém hodnocení hráčů, jeho aplikace v praxi je komplikovaná. Stejná úrovně hráčů v Evropě se totiž zatím nedokáže vyrovnat papírově stejně zdatným hráčům z Asie. Začátečníci vždy dostanou nejslabší učňovský level kjú. Těch je v Evropě dvacet. Nejslabší je nevyšší, takže pokud jste dvacáté kjú, máte nejmenší úroveň. Postupně se díky výhrám můžete posouvat v hodnocení výše až k prvnímu kjú. Tato úroveň je však již poměrně vysoká a ne každý je schopen ji dosáhnout, i kdyby hrál Go celý život. Dalším levelem je dan. Tady je počítání opačné, takže pokud vaše schopnosti přesáhnou první kjú, stáváte se prvním danem. Nejsilnější hráči v Evropě dosahují maximálně úrovně šestého danu, to je však již opravdová špička. „Já jsem pátý dan, ale poslední dobou turnaje moc nehraji. Nejsilnější Čech je Hora, který je velmi silný šestý dan,“ říká Timur. Ale ani jeden z nich se nemůže rovnat žádnému hráči s danem v Čině. Ta má hned několik profesionálních akademií, kde si od mala vychovávají své hráče. Takto zavedený systém nemá v evropské škole Go žádnou konkurenci.
Nespočet možností hry, které Go nabízí, je unikátem mezi všemi deskovými hrami. Každý kámen má stejnou hodnotu a může být položen kdekoliv na hrací plochu. Nejsou ustáleny žádné začátky, což hře dává mnohem větší variabilitu a volnost oproti například klasickým šachům. Však se již několik lidí snažilo vynalézt počítačový program, který by si mohl s hráči zahrát vyrovnanou partii. Nikomu se to však ještě nepovedlo. Obrovské množství tahů je pro vykonstruování takového programu překážkou, která minimálně v několik dalších letech nepůjde překonat. „Musíte mít cit pro hru a ukázat charakter. Někdy se rozhodovat na základě instinktů. Analyzovat soupeře a být o krok před ním, ale ne na základě matematických dovedností a předpokladů. Musíte prokázat opravdovou vůli a vyhrát pomocí srdce,“ zakončuje Timur Sankin svůj příspěvek o jeho milované hře.
Vždycky jsem chtěla hrát proti nejlepším a vyhrávat, říká ambiciózní Fan Cao
Už dvakrát absolvovala roční kurz hraní Go, nyní se chystá na třetí a pravděpodobně poslední možnost, jak se stát profesionálním hráčem v této hře, dříve považované v Číně za jednu ze základních dovedností. Fan Cao, v současnosti nejlepší hráčka na Sichuanské univerzitě, se rozpovídala o svých začátcích, o tom, jak tráví volný čas, ale i co ji čeká v budoucnosti.
Fan Cao, v současnosti jste dokončila studium, zároveň jste podle žebříčku nejlepší hráčkou na univerzitě. Dalo se vůbec při studiu stíhat hrát i Go?
Jo, určitě to šlo. Bylo to sice náročnější, ale škole jsem stejně nedala tak moc, abych neměla čas na další aktivity. Takže jsem nakonec ráda, že i když jsem dělala i mimoškolní činnost, stačilo to, abych dodělala titul. Na Go jsem si vždycky čas našla, navíc jsem i učila pár soukromých studentů, bylo toho opravdu docela dost.
Tak začněme pěkně od začátku. Kdy a jak jste se dostala k hraní Go?
Rodiče mě od malého dítěte podporovali v různých zájmových aktivitách. Od čtyř let jsem hrála na klavír, malovala jsem a pak teda taky začala hrát Go.
Kolik vám bylo, když jste šla poprvé na rok do školy Go? Byl to váš nápad se tam přihlásit?
Bylo mi deset, to bylo poprvé. Podruhé to bylo ve dvanácti. Nápad to byl můj, hodně mě hraní Go zaujalo a byly dny, kdy jsem se od něho nemohla odtrhnout.
Jak probíhá výuka v takové škole?
Dopoledne se učí jako na normální základce klasické předměty. Odpoledne jsou nejdřív tři hodiny věnované Go a v podvečer další dvě.
Jaké jsou předměty „hraní Go“?
Učí se taktika, rozebírají se partie, řeší se Go úlohy a samozřejmě proti sobě studenti vzájemně hrají.
Kolik je ve škole studentů? A kolik jich je v jedné třídě? Předpokládám, že jsou třídy rozdělené podle dovedností.
Přesně tak, třídy jsou rozděleny podle dovednosti. V jedné třídě nás bylo okolo dvaceti, většinou kluci. Kolik je celkem studentů na škole můžu jenom hádat, ale myslím tak okolo tisíce.
Co to znamená většinou kluci? Dívky Go moc nehrají? Kolik vás bylo dívek ve třídě?
Ne, nehrají, většinou hrají kluci. Ve třídě jsme byly dvě. Holkám to ani moc nejde. Já jsem spíše výjimka.
Když jste potom chodila na normální základní školu, hrálo hodně dětí Go? Třeba o přestávkách?
Ne, vůbec. Já jsem byla snad jediná.
U Go jste tedy zůstala doteď. Hrajete ještě někdy na klavír? Nebo malujete?
Už dlouho jsem nehrála. Nevím, jestli bych ještě vůbec uměla něco zahrát, ale asi bych se do toho brzy dostala. Namalovat něco jsem nezkusila už opravdu dlouho, v tomto oboru jsem nebyla nijak zvlášť nadaná. Spíš mě to jenom bavilo...
Máte nějaký idol? Nemyslím tím zrovna mezi Go hráči, ale všeobecně.
Ani ne, měla jsem vždycky ráda všechny silné Go hráče. Vždycky jsem chtěla hrát proti nejlepším a vyhrávat. Nebyli to zrovna moji idolové, spíše jsem věděla, ke komu se chci přiblížit a koho dále překonat. Svůj idol, tedy představu, jaká bych jednou chtěla být, jsem neměla.
Ostatní dívky touží stát se zpěvačkou nebo herečkou, nikdy jste neměla podobný sen?
Já ne, já vždycky chtěla být profesionální hráčkou Go. To je můj sen.
Vaši rodiče hrají Go? Hrajete s nimi často?
Hrají, ale už s nimi dlouhou dobu nehrávám. Hrávala jsem, dokud jsem byla malá a slabá. Dneska bych je o hodně porazila, i kdybych hrála s velkým handicapem. To znamená, že i kdybych jim dala opravdu velký náskok, neměli by moc šancí mě porazit. To je logické.
Máte nějaké sourozence?
Ne, jsem jedináček. V Číně je ve městech zakázané mít víc než jedno dítě.
Vy jste původně z Pekingu, že?
Ano, narodila jsem se tam a vyrůstala, do Chengdu jsem přišla až na vysokou školu.
Tento rok jste dokončila magisterské studium. Proč jste se vydala až do Chengdu na univerzitu?
Popravdě jsem chtěla jít trošku dál od rodičů, dát si od nich chvilku pohov.
Jaký je váš studijní obor?
Světová historie.
A baví vás to?
Původně jsem si myslela, že mě to bude bavit, ale zmýlila jsem se. Není to až tak zajímavé.
Uvažovala jste někdy o tom, že se budete historií živit? Třeba jako učitel?
Ne, to nechci. Jestli se jednou budu živit jako učitel, tak jedině učením Go.
Co vás baví kromě Go?
Ráda si poslechnu čínskou popovou hudbu. Taky se ráda kouknu na dobrý film, obzvláště nějaký thriller. Občas jezdím na kolečkových bruslích.
Byla jste někdy v Evropě?
Ještě ne, ale určitě jednou pojedu.
Uvažoval jste třeba někdy o studiu v zahraničí?
To ne, určitě se někdy pojedu podívat, ale o studiu jsem nikdy neuvažovala. Možná ještě pracovat, ale studovat ne.
Hrajete i jiné deskové hry?
Znám pravidla všech těch nejpopulárnějších her, ale moc dobrá v nich nejsem. Umím hrát šachy, čínské šachy i mahjong. Ale jak říkám, moc dobrá v tom nejsem.
Nyní po dokončení školy se vracíte zpět do Pekingu?
Vracím se zpět a ještě jeden rok chci chodit do Go školy. Ještě se chci pokusit stát se profesionálním hráčem. Takže nyní mě čekají další dva roky přípravy.
Kolik stojí taková škola?
Já jsem si vybrala jednu z těch levnějších a školné je 2500 yuanů (7500 Kč) na měsíc.
Proč jste si vybrala jednu z těch levnějších?
V téhle mi vyhovuje systém, jakým se učí. Je to spíš volnější, není to tak přísné a striktní, jako u ostatních. To by mi mělo víc sedět.
Je to ta samá škola, do které jste již chodila?
Ne není, ve skutečnosti to bude už moje třetí škola Go, kterou budu navštěvovat.
Kolik je Go škol v Pekingu?
To nemám tušení, ale je jich dost. Ono je jich všude plno, i tady v Chengdu, ale já si už vybrala.
Jak se člověk vlastně potom stane profesionálním hráčem?
Jednou ročně se koná velký turnaj. Hráči jsou rozdělení na dvě kategorie. Mladší a starší. Do mladší kategorie patří chlapci do sedmnácti let a dívky do dvaceti let. Z této kategorie se dvacet nejlepší ch stane profesionály, minimálně však musí být mezi těmi dvaceti tři dívky. Pokud nejsou, tak prostě tři nejlepší dívky jsou dodány, takže celkový počet se může vyšplhat až na dvacet tři nových profesionálů mezi tou mladší kategorií. Druhá, starší kategorie je pro dívky i chlapce do dvaceti pěti let. Možnost stát se profesionálem dostanou jenom dva nejlepší a je jedno, jestli to budou třeba dva kluci.
Už jste se někdy takového turnaje zúčastnila?
Jo, třikrát nebo čtyřikrát. Jednou jsem v mladší kategorii skončila padesátá osmá, ale mezi dívkami čtvrtá.
Takže jste byla blízko splnění svého snu stát se profesionálním hráčem Go?
Hodně blízko.
Když tedy vyhrajete turnaj, stanete se automaticky profesionálním hráčem?
Ono existuje několik profesionálních klubů Go, které mezi sebou hrají ligovou soutěž. Ve chvíli, kdy je známý seznam nových mladých profesionálních hráčů, nabídnou jim týmy smlouvu. Dostane ji prakticky každý, kdo prošel tím systémem turnajů, které jsem popisovala.
Uživí se vůbec hráč Go? Jak vyjde s penězi a kde je získá?
Uživí se, navíc vždy může i učit. Ze začátku sice moc peněz nemáš, ale na obživu to v pohodě stačí.
Je něco, co byste chtěla říci na závěr? O svých snech jste již mluvila, ale je třeba něco, co přejete celé Go komunitě?
Byla bych ráda, kdyby se Go mnohem více rozšířilo i na západě. V Evropě se konají oficiální mistrovství, ve Spojených státech zase vznikají první profesionální Go kluby mimo Asii. Přála bych si pro všechny příznivce Go, aby se hra stala mnohem populárnější. V Číně je to opravdu nejznámější desková hra a myslím, že má potenciál stát se velmi oblíbenou i všude jinde na světě.
Šach-mat po čínsku
Představte si scénu: procházíte se po parku a užíváte si slunečného počasí v oáze klidu uprostřed města. Tak přesně tohle se vám v Číně skoro nikdy nepodaří. Obzvláště pokud máte jako já blond vlasy. Lidé vás budou okukovat a pořvávat na vás na skoro na každém kroku. Někdy si s vámi chtějí povídat, jindy pouze pozdravit, ale bez povšimnutí kolem vás neprojdou skoro nikdy. Všimli jste si, že jsem již třikrát použil slovo skoro? Má to svůj důvod. Existuje totiž jedna výjimka, kdy se nemusíte starat o zvědavé pohledy Číňanů. V Číně se jí říká Xiangqi, ale u nás je známá pod jménem čínské šachy.
„Staří Číňané žijí velmi aktivním životem. Cvičí, tančí, chodí na výlety a do parku.“ říká mi Lucy, která studuje kulturu na univerzitě v čínském západním městě Chengdu. „Mezi jejich nejoblíbenější zábavy patří mahjong a čínské šachy, které nejsou náročné ani na naučení, ani na podmínky.“ dodává. Čínské šachy se dají hrát prostě všude. Jediné, co potřebujete, je hrací deska a figurky. A Číňané toho náležitě využívají. V momentě, kdy se rozloží deska a dva protivníci rozehrají partii, shlukne se kolem nich dav zvědavých staroušků. Pokřikují na sebe, občas i pošťuchují jeden druhého, před koncovkou hry se snaží si udělat co nejlepší místo pro ideální sledování, a ihned po ní dlouze rozebírají chyby obou soupeřů. Přesně tohle jsou momenty, o kterých jsem již mluvil. V těchto chvílích se stává i blonďatý kluk ze západu neviditelným.
Číňané jsou opravdu velkými hráči. Přestože je v Číně hazard zakázán, veškeré hry se hrají o peníze. Když ne o velké, tak alespoň o drobné, ale žádná hra není jen tak pro zábavu. „ Měli jsme s hazardem problémy už v historii, šlechta velmi často prohrávala celé své jmění. Jsme od přírody gambleři. Proto se snaží čínská vláda tento nešvar držet pod kontrolou a nedovolí, aby zde vznikla kasina“ říká Lucy. V Číně opravdu nenajdete žádné kasina, hospody s hracími automaty nebo sázkové kanceláře. Jediná možnost, jak si vsadit, je jakási klasická loterie, kde však nemůžete svou výhru ovlivnit. Přestože je tedy hazard zakázán, policie přizavírá oči nad početnou komunitou parkových sázkařů. Proč taky brát houževnatým staříkům jejich prakticky neškodnou zábavu, když neobtěžuje okolí a nepřesahuje rámec slušnosti.
Samotná hra se příliš neliší od té námi známé „mezinárodní“ verze. Vždyť také obě vzešly ze stejného základu. Pár figurek má jiný název, některé i jiné pravomoci na hrací desce. Důležitou roli totiž hraje pomyslná řeka, která protéká středem hracího pole. Některé figurky ji nemohou překročit a jsou tak prakticky odsouzené pouze k bránění. Už jen toto pravidlo dává hře poněkud jiný rozměr a je tedy jasné, že šachy v čínském podání vytváří pro hráče mezinárodních šachů situace, na které není zvyklý. Zásadní rozdíl mezi oběma hrami však nevidím v pravidlech. Mezinárodní šachy jsou často nazývány jako „ hra králů“. Z historického hlediska, které je dnes již dávno přežité, je toto označení pravdivé. Když se však mluví o šachu čínském, myslím, že by nebylo špatné označení „hra lidu“.
Jak jsem se učil hrát. Majhong.
Při mém ročním pobytu v západočínském městě Chengdu jsem každý den procházel uličkou, kde sedělo u stolů několik postarších lidí a hrálo podivnou hru připomínající domino. Kdysi jsem již podobné kameny, jaké měli tito lidé na stole, viděl. Občas jsem si pustil na svém počítači hru s názvem mahjong. Pustil jsem se do podrobnějšího pátrání a zjistil jsem, že hra, kterou jsem kdysi hrával na počítači, s tou, kterou hrají lidé na ulici, nemá moc společného. Netrvalo dlouho a já se stal jakýmsi koloritem mahjongské ulice. Byla hned před mým domem a bylo v ní několik sympatických krámků, které jsem rád navštěvoval. Lidé mě brzy začali zdravit a poté, co zjistili, že trochu rozumím čínsky, zvát mě mezi sebe.
Obzvláště jedna starší paní na mě byla hodná. Častokrát sedávala před mým domem na vrátnici a pokaždé, když jsem šel kolem, mě vehementně začala zdravit a ptát se, jak se mám, seznamovala mě se svými kamarádkami a podobně. Jednoho dne, když jsem si to opět vykračoval onou uličkou domů, jsem ji viděl hrát u mahjongového stolu. Dlouho jsem se nerozmýšlel a sedl na židli vedle ní. Číňané mají k zahraničním lidem velmi vřelý vztah a tahle paní očividně pocítila jakýsi ochranitelský pud nade mnou. Okamžitě chtěla, ať si zahraji také. To samozřejmě nebylo možné, neměl jsem nejmenší tušení jak. Přesto však trvala na svém. Očekával jsem, že třeba bude sedět vedle mě a říkat mi, co mám dělat. Ale to jsem se zmýlil.
Když jsem se dostal na řadu, významně jsem se na ni koukl. Ona mi pohled oplatila. Tím veškerá interakce mezi námi ustala. Tedy z její strany. Naprosto nereagovala na mé dotazy, co mám vlastně dělat. Prostě se rozhodla pro taktiku: neplavec do hluboké vody. A já se poslušně začal topit.
Již jsem měl hru lehce okoukanou a tušil jsem, že musím vzít jeden kámen z mé hromádky a přidat ho ke kamenu uprostřed stolu. V tu chvíli jsem zpozoroval až nečekaně moc očí, které se soustředí na jedinou věc v celém vesmíru. Jako by se na chvíli zastavil. Všichni do jednoho, lidé u mého stolu, lidé u vedlejšího stolu, prodavači přes ulici, děti hrající si na chodníku, dokonce mám pocit, že i kolem probíhající pes, ti všichni upřeně hleděli na mou ruku a očekávali, co udělám. Vybral jsem tedy jeden kámen, byla na něm čínská 6 a měl zelenou barvu. Položil jsem ho vedle kamene uprostřed stolu, který vypadal přibližně stejně. Minimálně číslo a barvu stejnou měl. V tu chvíli vedle mě vybuchla bomba. Smíchu. Smáli se všichni. I pes zavrtěl ocasem.
Udělal jsem své nejsmutnější oči a otočil se na paní Wang, jak se má milá společnice jmenovala. Ona okamžitě pochopila, že by měla zakročit. Nejdříve se postavila a všem od plic sdělila, ať si hledí svého. Poté se podívala na mě a řekla: „Copak ty nevíš, že severní a východní kostky k sobě nepatří?“ Měla pravdu, nevěděl jsem to. A popravdě tímhle mé lekce mahjongu skončily, vymluvil jsem se na spoustu práce a odešel domů. Uličce jsem se sice dále nevyhýbal, ale pozvání ke stolu jsem již nikdy nepřijal. Jednou jsem paní Wang opět potkal na vrátnici a ptal jsem se jí na tu hru. Proč mě vlastně nechala jenom tak něco udělat a nepomohla mi. Odpověděla mi, že si myslela, že vím, co mám dělat. Všichni v Číně to přece vědí, co mají dělat.
Ač se to nezdá, je tato příhoda velmi krásným příkladem toho, jak se Číňané chovají k cizinci. Já měl to štěstí, že jsem jazyk docela ovládal, ale bylo mnoho dalších, kteří ne. Dostávali se do situací, kdy na ně začali Číňané mluvit nejlépe ještě lokálním dialektem čínštiny. Vysvětlit jim, že to čínsky prostě nepůjde, byl problém. Našel bych mnoho dalších příkladů. Kolikrát byli Číňané velmi překvapeni, že neznám město Dazhoushi. Vždyť to je přece čtvrté největší město provincie Sichuan. Počítám, že situace by byla podobná i na jiných světových místech, Brazilci by také asi nebyli úplně šťastní, kdyby jim někdo řekl, že nezná Pelého. Spokojme se s vysvětlením, že Číňané jsou sví. Tak jako ostatní národy. I když jsou sví trošku jinak, tak trochu počínsku.
1 ÚVOD
Čína je již delší dobu světovým drakem. Nemyslím tím pouze z ekonomického hlediska, ale z hlediska kulturního. Mnoho let uzavřená společnost nabízí evropské části světa zajímavé možnosti seberealizace pomocí prostředků, kterou jsou v čínské kultuře běžné. Hned několik konceptů, které jsou v Číně využívány, prostupuje naší kulturou a stávají velmi moderní. Jen namátkou je to například fengshui, podle kterého se dnes řídí spousta lidí a jeho jednotlivé část se poměrně nenásilnou formou stávají součástí našeho života. Také gongfu (Kung-fu) jako životní styl, který hledá harmonii a sebepoznání, je velmi rozšířen a zaujímá jedno z předních míst volnočasových aktivit stále více lidí. Mnoho lidí se také zabývá starodávným uměním kaligrafie. Kaligrafie, která je někde na pomezí mezi uměním a učením, se také stává rozšířenou formou seberealizace, která nabízí nečekané možnosti.
Trošku stranou všech těchto tradičních čínských aktivit stojí to nejrozšířenější. Jsou to deskové hry, které mají výsadní místo v čínské kultuře a v životě Číňanů hrají významnou roli. Ač se to může zdát nepravděpodobné, čínské dějiny jsou spjaty s hraním hazardních her. Krize okolo opiových válek vyvrcholila neschopností šlechty oprostit se od těchto radovánek. Vrozená hravost Číňanů tak byla součástí jednoho z největších historických předělů na území Čínské lidové republiky.
V pozměněné podobě tato náklonost ke společenským hrám přežila dodnes. Samozřejmě přešla transformací a byla konfrontována s několika režimy, které jí byly méně či více nakloněny. Přesto však v tomto národu přežila dodnes. Čínský lid je zvyklý potichu plnit nařízení svých vládců a je znám pro svůj až přehnaný nacionalismus. Málokdy v čínské historii najdete vzpoury lidu. Dle vlastních zkušenosti mohu říci, že jsem nezažil národ, který by pracoval od brzkého ráno do pozdního večera s úsměvem na rtech. Nejsou ani nešťastní ze své životní situace ani nemají tendenci ji nějak měnit. Přesto však potřebují čas pro fyzickou a psychickou regeneraci. Proto si lidé museli vypěstovat určitý druh činnosti, který by jim dodával sílu i v těžkých chvílích a byl by pro ně dostatečně odpočinkový. Jedním ze způsobů obrany proti tíživé životní situaci se stalo hraní deskových her.
Aktivní život čínských starých lidí je opravdu obdivuhodný. Má své kouzlo a nutí vás se ptát, čím to je. Deskové hry mají nezastupitelnou pozici v jejich životě. To, co je pro naši kulturu televize, dokáží oni nahradit hrou čínských šachů, mahjongu a Go.
2 CÍL PRÁCE
Cílem práce je soubor čtyř článků, které budou pojednávat o čínských deskových hrách. Je velmi obtížné dávat si v tomto tématu za cíl konkrétní podobu nebo ucelenou strukturu, jelikož má téma hned několik možnosti uchopení. Ucelený soubor článků o čínských deskových hrách by tak obsahoval mnohem více informací, než je zapotřebí. Pokusím se sepsat čtyři články, které budou ve své podstatě na sobě nezávislé a budou propojeny pouze tématem.
Myslím, že není potřeba popisovat každou deskovou hru nebo všechny dohromady z takového pohledu, aby vznikla práce, která se bude zabývat vším. Rád bych se věnoval třem nejdůležitějším a nejrozšířenějším deskovým hrám v Číně s tím cílem, abych o každé napsal alespoň jeden článek. Žádný článek bych však nechtěl pojmout ze stejné perspektivy a u každé například vypisovat pravidla. Chci spíše na jejich případě vysvětlit charakter Číňanů.
Mým záměrem tedy bude hlavně napsat práci, která bude čtivá a podá trošku jiný pohled na východní kulturu, než jsme zvyklý. Pokud se dá za cíl práce počítat míra zaujetí čtenáře, rád bych ji vyslovil jako svůj hlavní cíl. Nebudu popisovat všechny hry a nemám ani zájem popisovat jejich specifickou strukturu a dopad na obyčejný život. Chci vytvořit práci, která vás spíše uvede do děje, ale určitě nedá jasný pohled ani návod jak kulturu deskových her chápat.
Je určitě potřeba brát čínské deskové hry jako součást velkého celku, který k nám pomalu proniká a který zaujímá specifické místo v zemi svého rozpuku. Pouhým popisem jednotlivých her by podle mě vznikla nudná práce, která by sice možná měla větší profesní váhu, ale nebyla by adekvátně čtivá.
3 VOLBA TÉMATU
Nad volbou tématu jsem dlouho váhal. Nebyl jsem si jist, zda by mohla vzniknout dostatečně zajímavá práce na toto téma. Velmi dlouho jsem rozmýšlel, jestli by nebyla zajímavější práce o aktivním životu čínských starých lidí. Převážil však ve mně zájem o hravější součást jejich způsobu života a vybral jsem si téma čínské deskové hry.
Chtěl jsem spojit své dvě hlavní zaměření. Sport v rámci žurnalistiky dělám prakticky celou dobu svého pobytu na vysoké škole. Čínština je můj druhý obor a možnost spojit tyto dvě odvětví do jedné práce mi přišla zajímavá a hlavně z mé strany vítaná. Při mém ročním studiu v Čínské lidové republice ve městě Chengdu jsem se seznámil s některými oblastmi čínské kultury natolik, že jsem se rozhodl jim věnovat svou práci.
Přestože pro některé neznamenají deskové hry sport, já jsem jiného názoru. Jsou oficiálně uznávanou součástí sportovního dění a navíc v Číně mají velmi pevné místo. Možnost napsat práci o jedné z důležitých částí kultury, která se navíc dotýká sportu, byla lákavá a já jsem se rozhodl toho využít. Přestože jsem i jiné sporty, které jsou v Číně rozšířenější mezi mládeží, specifičnost čínských deskových her mě zaujala. Minimálně v porovnání s Českou republikou je vidět markantní rozdíl. Což se o ostatních běžných týmových sportech jako je basketbal, fotbal nebo volejbal nedá říci.
K tématu jsem si vypracoval velmi vřelý vztah. Měl jsem možnost rok bydlet s hráčem Go, který mě naučil základní pravidla. Také mi ukázal možnosti, které se lidem v Číně dostávájí při hraní deskových her. Právě přes něho jsem se seznámil s dalšími dvěma lidmi, kteří mi opět byli inspirací při výběru tématu. Byl to jeden z nejlepších evropských hráčů Go Timur Sankin, který dokázal svým vyprávěním o tématu zaplnit několik hodin společné konverzace. Druhým a neméně zajímavých člověkem byla FanCao, která se několik let snažila stát profesionálním hráčem Go, ale zatím neuspěla. Tito dva lidé, kteří měli k tématu velmi osobitý vztah, stáli za zrodem mého zájmu o čínské deskové hry.
V předpokládané práci se pokusím vylíčit alespoň část svých zážitků na kultuře čínských deskových her.
4 SOUČASNÝ STAV PROBLEMATIKY
V současné době již existuje několik českých webů zabývajících se tématem. Zajímavé články se již objevili i na wikipedii, ale jejich rozsah není pro zájemce o téma dostačující.
Nejsem seznámen s žádnou jinou prací, která se zabývala podobným tématem v jednom celku. Přestože jistě budou k nalezení práce, jejichž součásti by se mohli s mnou zamýšlenou prací shodovat, nenalezl jsem žádnou práci s vysloveně podobným cílem nebo strukturou. Ve většinových médiích však nenalezneme prakticky žádný článek, který by se tématem zabýval. Zdrojem se tak mohl stát pouze internet, ale ve své práci plánuji spíše využít vlastní zdroje a minimálně používat další dokumenty.
5 POSTUP PRÁCE
V práci využívám přímých zkušeností s tématem. Využívám v ní čínskou transkripci pinyin, která může pro nezasvěceného člověka znamenat problém při výslovnosti. Je to však oficiální transkripce, která je dnes využívána ve všech jazycích. U všech her využívám jejich ustálenější český název. Xiangqi je čínský název pro čínské šachy, majiang pro mahjong a weichi pro Go. V literatuře se někdy uvádí hra Go i s malým g na začátku, ale já využívám název Go, který je podle mě ustálenější a navíc v textu není tak snadné ho přehlédnout.
V prvním článku, který byl původně zamýšlen jako interview s Timurem Sankinem, jsem chtěl čtenáři přiblížit významnou deskovou hru Go. Nakonec jsem se rozhodl pro formu, kdy vysvětluji jednotlivé aspekty hry a nechávám je pouze Timurem Sankinem komentovat. Snažil jsem využívat přímých komentářů a to minimálně nejlépe v každém odstavci. Článek tak podle mého názoru je čtivější, přestože se v něm nachází několik nudnější pasáží popisující pravidla nebo taktiky hry Go. Uvádím základní aspekty hry, které jsou důležité pro její pochopení. Tento článek je také důležitý v kontextu s dalším interview s FanCao, jelikož pojednává o stejné hře, ale ve druhém článku již neuvádím obecné souvislosti.
Interview bylo vedeno jako klasický rozhovor s odpovídající přípravou otázek a témat. Celé probíhalo v angličtině. Vzhledem k výřečnosti dotázaného nebylo potřeba jednotlivé otázky zbytečně rozšiřovat. V celém článku využívám informace, které jsem se dozvěděl z interview. Prakticky nebylo potřeba využívat další zdroje.
Druhý článek je interview se slečnou FanCao. Je celou dobu veden a zamýšlen v této formě. Vzhledem ke dřívějším zkušenostem s FanCao jsem byl připraven vézt interview spíše aktivně a pokládat plno doplňujících otázek, což si vyžádalo náročnější přípravu. To se nakonec projevilo jako správné rozhodnutí, protože FanCao opravdu odpovídala velmi stroze a své odpovědi formulovala často pouze jedním slovem či větou. Celé interview probíhalo v čínštině, což způsobovalo určité potíže oběma stranám při porozumění otázky, po případně odpovědi. Výsledné odpovědi jsem musel upravit do ucelenějších celků, protože příliš mnoho jednoduchých otázek a odpovědí by bylo pro čtenáře nepřehledné a rušivé.
Snažil jsem se v interview uvádět i jiné informace o tázané než z oblasti hraní Go, protože jsem se ji snažil přiblížit čtenáři více jako člověka, který má i jiné záliby.
Třetí článek o čínském šachu je podle mě nejdůležitější. Přestože rozsahem nejkratší, dá se na něm velmi dobře poukázat na zvláštnost čínské mentality a vztahu Číňanů k deskovým hrám. Oba dva kratší články jsem totiž napsal spíše proto, aby vzniklo pojítko mezi deskovými hrami a čínskou kulturou. Na tomto článku je patrný záměr oprostit se při psaní od pouhého výčtu faktů a nastolit několik námětů k zamyšlení.
Jednotlivé aspekty čínského života ve starším věku mi okomentovala čínská studentka kultury na Sichuanské univerzitě Lucy. Na základě vlastních zkušeností jsem popsal stav, který jsem vypozoroval při každodenním životě. Poté jsem Lucy nechal okomentovat jednotlivé situace a vybral ty, které se nejlépe hodily do podstaty článku. Byla také nutná příprava, protože jsem chtěl mít alespoň základní přehled o hře. Čerpal jsem z internetu, kde jsem se naučil pravidla a poté jsem několikrát pozoroval samotnou hru naživo. Výsledkem je článek, který nemá hlubší smysl, co se týče života v Číně, ale snažím se jím vyjádřit až fanatický vztah Číňanů k hraní her. Chtěl jsem tímto článkem popsat, jak markantní rozdíly mezi kulturami západu a východu existují. Jsou podle mého názoru totiž velmi důležité při pochopení kultury hraní čínských deskových her.
Poslední článek je o hře mahjong. Nebyl však opět zamýšlen jako souhrn informací, které vám mají pomoci při jeho hraní. Chtěl jsem na něm demonstrovat čínskou povahu. V čínštině se Čína řekne zhongguo, což znamená říše středu. Samotní Číňané velmi často sami sebe vnímají jako střed všeho dění. Když v devatenáctém století evropské mocnosti začaly kolonizovat území v Asii a dostaly se do střetu s Čínou, znamenalo to pro Čínu velké vystřízlivění. Do té doby se totiž opravdu pokládali za říši středu a zjištění, že někde existují jiné země s vyspělejší technikou, pro ně znamenal kulturní šok. Číňané mají dodnes tendenci ukázat svou vyspělost a nadřazenost. Obzvláště pokud se jedná o lidi z Evropy či Spojených států. Poukázat na tuto skutečnost bylo záměrem mého článku.
Opět jsem využil vlastní zkušenosti a napsal článek, který se zakládá na pravdě. Jde o kratší formát, v jehož průběhu jako jediném nevyužívám žádného prostředníka s čínskou kulturou a deskovými hrami. Jde pouze o mé vyprávění. V posledním odstavci jsem se pokusil vyslovit názor, se kterým nemusí všichni souhlasit.
Celá práce je psána spíše odlehčeným jazykem, přesto byla nutná podrobná a dlouhodobá příprava. Jednotlivé články vznikaly naprosto nezávisle na sobě a každý svým formátem a i zaměřením má pro konečnou podobu práce jiný význam.
6 ZHODNOCENÍ VÝSLEDKŮ PRÁCE
Vzhledem k neurčitým cílům práce je složité hodnotit výslednou podobu z hlediska jejich dosažení. Jedná se o práci, která nenabízí žádné řešení, ale dává podněty k diskuzi. Některá témata ohledně čínských deskových her jsou zpracovány velmi povrchně a spíše než her samotných, se týkají čínské kultury jako celku.
Důležitou součástí cílů práce byla čtivost práce. Tento aspekt nedokáži objektivně posoudit. Jsem si jist, že by bylo možné vytvořit práci, jež by byla pro nezaujatého čtenáře mnohem zajímavější, ale některé aspekty je potřeba v určitých fázích zmínit. Jsem však rád, že se mi podařilo vytvořit čtyři naprosto odlišné články, které si svým zaměřením snad najdou čtenáře. Hlavně u dvou kratších si však nejsem jistý jejich žurnalistickou hodnotou. Posouzení raději přenechám odpovědnějším lidem.
Kdybych měl zhodnotit práci podle cílů zadaných na začátku, pravděpodobně bych řekl, že jich bylo dosaženo.Ani v jednom případě se nejedná o nezajímavý výčet fakt a v každém vystupuje minimálně jedna odpovědná osoba, jejíž přítomnost dává článku trošku jiný rozměr a osobitější charakter. Doufám, že jsem napsal dostatečně rozmanitý materiál, abych zaujal každého čtenáře.
7 LITERATURA (internetové odkazy)
http://www.weiqi.org.sg/
http://weiqi.sports.tom.com/
http://361points.com/
http://www.weiqiok.com/asp/english.asp
http://go.weiqi.ru/
http://www.czech-go.net/
http://www.chessvariants.org/xiangqi.html
http://www.clubxiangqi.com/
http://blog.imahjong.com/introduction/
http://www.mahjonged.com/mahjong_intro.html
http://www.west-meet-east.com/mahjong.htm
