Dominik Rašek 
To, co nám nejprve přišlo jako velmi vzdálená lapálie, se později ukázalo jako celosvětová katastrofa, která postihla všechny. Covid-19 je téma, které jednoznačně dominovalo zpravodajství v roce 2020. Mnoho lidí (včetně mě) na jaře loňského roku denně bedlivě sledovalo počet nových případů, každé ráno jsem kontroloval stránky ministerstva zdravotnictví. Když pak začali čísla zveřejňovat dvakrát denně, zajásal jsem. Hltal jsem to. S každým novým případem se ale zvyšovala panika, zaváděl se nouzový stav, uzavíraly se provozovny, důchodcům se vyčlenila vlastní doba pro nákupy. Byl to chaos. Nikdo jsme ale netušili, že je to pouze takový warm up.
Testování začínalo pomalu, zpočátku pouze pro indikované pacienty, a tak měla kratochvíle, kdy jste si nechali zpoza volantu do nosu strčit plastovou tyčinku, jistý punc exkluzivity. Kdo na testu nebyl, byl sice rád, že tam nemusel, zároveň ale přicházel o dobrodružství při čekání na výsledky a odběru samotném. To se změnilo s možností nechat se testovat antigenně, kterou lidé začali hojně využívat v prosinci. Bylo to asi dobře, podařilo se díky tomu zachytit mnoho nových případů, spolehlivost těchto testů je ale stále diskutabilní. „Je to buď, anebo,“ jak říká žena, jež mě přivedla na svět a která dlouhou dobu pracovala v laboratoři testující vzorky na covid.
Zajímavé bylo také sledovat, jak se postupně mění postoj velké části veřejnosti k zdravotníkům. Zatímco zpočátku je všichni považoval za hrdiny, zavalovali je dary, vozili jim obědy, dopřávali sladkosti, po létě jako by se situace obrátila. Najednou si vzpomněl málokdo, mnoho lidí začalo tvrdit, že zdravotníci jen dělají svou práci, že si nezaslouží žádnou větší pozornost. A do určité míry je to pravda, skutečně se jedná o jejich zaměstnání. Nikdo ale nemohl tušit, co je při výkonu jejich povolání čeká. Je to jako kdyby v dolech nastal zával a my tam nechali horníky, ať se z toho dostanou sami. Je to přece jejich práce.
Necelý rok s covidem také ukázal, že naše zdravotnictví je na dobré úrovni, přestože o tom mnoho lidí pochybuje. I v těch nejkritičtějších momentech se dařilo situaci zvládat, byť kapacity byly mnohdy na svých maximech. A byly to právě „lidi, co jen dělají svoji práci“, kteří nás z této situace pomohli dostat. Na povrch ale vyplynul dlouhodobě neřešený problém - nedostatek zdravotnického personálu. A tak se díry lepily kdekým. Problém je to ale hlubší, systémový. Český zdravotnický systém patrně neumí být dlouhodobě atraktivní pro mladé lékaře, lékařky, sestry a bratry. Ti pak často odchází pracovat do zahraničí. Je možná na čase zamyslet se nad tím, jak lidi ke zdravotnické profesi přilákat, jak zvýšit její prestiž. Tato krize nám názorně ukázala, že jsme opravdu na hraně.
