Lucie Laštíková Slibů slyším tolik, až z toho jde hlava kolem. Všichni chtějí pro všechny to nejlepší. Jak se v tom vyznat? Než někomu dám hlas na další čtyři roky, chci ho poznat. Ty vyžehlené tváře z billboardů, to není ono. Ani naučené věty z projevů. Jaký je ve skutečnosti?
Chci s nimi mluvit. Chci slyšet, jak budou reagovat. Bude ho zajímat, co mě trápí?
Ano, je to můj voličský test. Jdu si vybírat.
Pro tento účel se ze mě stává slečna se středoškolským vzděláním, čerstvě nezaměstnaná, po tříleté praxi asistentky v počítačové firmě.
V příštích týdnech tuto legendu vyslovím pětkrát.
Před pěti předsedy pěti politických stran.
A pětkrát za nimi přijdu s růží v ruce. To aby uvěřili, že jim fandím, že jsem jejich ctitelka.
No, po pravdě: pětkrát jsem si vymýšlela.
PAROUBEK
Hned na začátku skoro ten nejtěžší kalibr. Předseda sociálních demokratů Jiří Paroubek. Z televize znám tu jeho věčně nabručenou tvář a papalášský projev. Překvapí?
Ani za ním nemusím jezdit daleko. Přijel za mnou. K nám, do Olomouce. Je středa 10. března a večer má v místním hotelu Flora svůj zájezdový program s Jiřím Krampolem.
Vyslechnu povinnou dávku „humoru“ a už se řadím do fronty zájemců o fotku s podpisem.
„Dobrý den, jsem ráda, že vás tu vidím.“
Paroubek se doslova rozzáří, jako by takovou větu od mladého člověka v životě neslyšel. Růži přijal doslova s rozpaky. Kdyby nebylo trapné kliše napsat, že měl ruměnec ve tváři, napsala bych to.
„Myslíte, že bych se s vámi mohla sejít. Potřebovala bych totiž poradit. Nemůžu sehnat zaměstnání.“
„Chcete se sejít? No určitě,“ nezaváhá ani na chvíli. Tužkou mi píše na rub fotografie svou mailovou adresu: „Pošlete mi email a já kdyžtak promluvím s panem hejtmanem.“
Ještě pár úsměvů. Podaná ruka. Odchod.
Dal mi naději. To se cení.
Hned druhý den píšu mail:
„Hezký den vám přeji,
jsem slečna ze včerejška, která Vás prosila o pomoc při hledání práce. V lednu jsem dostala výpověď a od té doby marně hledám. Nechci skončit na podpoře, pro mladé, práce schopného člověka mi to přijde potupné. Mám maturitní zkoušku z jazykového gymnázia... Budu Vám vděčná za jakoukoliv pomoc.“
Odesláno.
Další týden klid. Ze zprávy pro odesílatele vím, že si mail si ani neotevřel.
Nevzdávám to a píšu znovu.
Tentokrát si to už přečetl. A naší korespondenci rázně ukončil.
„Vážená slečno,
mé možnosti obstarat Vám práci z Prahy jsou minimální, vlastně téměř nulové. Nicméně ještě něco zkusím. S pozdravem Jiří Paroubek.“
O hejtmanovi už ani zmínka. Od počáteční naděje po konečné zklamání to trvalo 9 dní.
Toho volit nebudu.
ZEMAN
Pondělí 15. března. Jaro za dveřmi, ale na mladoboleslavském náměstí mrzne, až praští. Mezi postávajícími důchodci jsem ve svém věku a ještě v tom červeném kabátě nápadná jak pěst na oko. Předseda nové Strany práv občanů Miloš Zeman řeční před svým Zemákem. I jemu je zima, žádá o čepici.
Moderátor mítinku Bořek Slezáček si mě už všiml: „Slečno, zmrzne vám růže.“ Hned přejde do tykání: „Karkulko, strašně ti to sluší, i když už más úplně červený nos. Pojď, protlačím tě dopředu.“
Stojím před Zemanem a chci mu dát kytku.
Hned mě odzbrojí: „Dovolíte, abych vás políbil?“
Odmítnout nemůžu, potřebuju s ním ještě prohodit pár vět: „Potřebovala bych s vámi mluvit. Mám takový problém...“
Zeman mě zaskočí podruhé: „Tak víte co, pojeďte s námi autobusem. My teď jedeme do Hovorčovic, tak si promluvíme a můžeme vás vysadit na konci Boleslavi.“
V tom mrazu to byla nabídka, která se vážně nedala odmítnout.
Přeochotný Bořek mi už vaří čaj a Zeman si mě usazuje ke stolu, kde leží talíř s tlačenkou a černé davidoffky. S díky jednu odmítám a Zeman mě coby pozorný posluchač pobízí: „Tak povídejte.“
Odříkávám svůj text: Dostala jsem výpověď, nemůžu sehnat práci, nechci jít na úřad pro podporu... Pomůžete mi?
Zeman poslouchá, pokuřuje, pokyvuje hlavou. Po chvíli přemýšlení začíná typickým:
„No tak, podívejte se... Byl přijat zákon o veřejné službě. Je to jeden z mála dobrých zákonů z poslední doby. To nejsou veřejně prospěšné práce, nikdo vás nebude nutit, abyste odklízela sníh z chodníku. To je pro lidi, kteří shánějí práci, daleko výhodnější, ovšem za podmínky, že si budete ochotna dodělat nějaké doplňkové studium, nástavbu a podobně...“
Přednáška je to pro člověka bez práce vcelku užitečná. Dozvídám se několik praktických rad, včetně té, ať se zkusím poptat v Praze, kde je situace s pracovními místy lepší než v Boleslavi.
Ještě zavelí směrem k posádce: „Přátelé, až budeme na konci města, tak slečně zastavte! A vám děkuji za růži a ať se vám daří.“
Vlastně je to milý chlapík. Neodbyl mě, poradil...
Tady bych o svém hlasu uvažovat mohla.
SCHWARZENBERG
Setkání s předsedou TOP 09 Karlem Schwarzenbergem je to nejbezprostřednější, jaké jsem mohla zažít. Žádná přednáška, žádný mítink. Akce s pěkným názvem Pivo s Karlem. Jak dělané pro mou reportáž.
Je úterý 16. března a jsme v Trutnově. Schwarzenberg v restauraci místního hotelu Krakonoš obchází stoly a ptá se lidí, co je zajímá, trápí. Přichází i ke mému stolu.
„Máte dobré boty.“ Nečekaný úvod do konverzace. Hned mu dávám růži a říkám, jak ráda ho vidím.
„Jé, to jste hodná, ale obyčejně předává muž květiny krásné ženě.“
Hned vypálím: „Myslíte, že bychom se mohli sejít...“
Ani nestačím doříct, proč, a Schwarzenberg souhlasí: „No samozřejmě. Máte telefon? Není nic snazšího. Tak já vám zavolám, ať máte moje číslo.“
Diktuju mu svoje číslo, on ho hned vyťukává a volá mi. „Tak teď si mě můžete dát do zásobníku. To jsou výhody moderní doby. Zavolejte mi, až budete vědět, kdy jste v Praze, a domluvíme schůzku.“
Nezastírám, že mě tímhle setkáním okouzlil. Knížete prostě musíte milovat! K jeho číslu ve svém telefonu si hned řadím speciální vyzváněcí melodii – fanfáru.
Volám mu hned za dva dny. Pro jistotu. Aby na mě nezapomněl.
Ví dobře, kdo volá. Chvilku ladíme termíny, kdy budeme oba v Praze.
A najednou z něj vypadne: „To by šlo. Můžeme se sejít v jedenáct večer?“
„Prosím? To ne, to už je pozdě.“ Vyrazil mi dech. Hledám přece seriozní práci!
Zavoláme se tedy příště, jak na tom budeme za pár dní.
Z původního okouzlení knížete postupně přecházím do určité nervozity. Panikařím, dalo by se možná říct. Je to týden od našeho setkání a kníže mi volá už popáté! To takhle sedíte v tramvaji a najednou fanfára. Prý jak se mám, co dělám?
Odjela jsem na pár dní do Holanska a i tam mě zastihl hovor: „Co dělá vaše rodina?“
Vlastně je to od něj milé. Taková zvláštní, individuální péče o voliče.
Nic víc v tom nehledám. Nebudu hledat. Prostě – chce mi pomoc! Tak proč by mi nevolal?
Konečně jsme se dobrali k termínu, který se hodí nám oběma. Pátek 9. dubna, 19 hodin, thajská restaurace v Praze na Újezdě, naproti sídlu TOP 09.
Jsem tam o čtvrt hodinu dřív. Nervózní. Tak dneska na něj musím vysypat svůj problém s hledáním práce.
Přišel. Tradičně v obleku s motýlkem. Objednává si piccolo bez mléka a bez cukru. Pak hned ještě jedno. Mně by to položilo, on je v pohodě.
Moje původní rozpaky zmizely. Vyslechl mě a přiznal, že jsem ho zaskočila: „Pracovní místo tedy sháníte. No to nevím, co bychom mohli vymyslet. Já vás požádám, abyste mi poslala životopis, popište tam, co jste dělala.“
Píše mi email na papír a pak se ještě asi půl hodiny bavíte o jiných věcech. Zajímá ho, o co se zajímám. Jaké umím jazyky. Bavíme se o knížkách, volném čase...
Příjemné setkání, i když z něj odcházím bez nějaké užitečné rady, zato s domácím úkolem: sepsat životopis.
Ale zatím neztrácím naději. Příští dva týdny Schwarzenbergovi několikrát volám a zjišťuji, že největší problém pro něj je si otevřít mail s mými údaji. Ve středu 21. dubna slavíme úspěch: „Tak už jsem si to vytiskl. Teď přemýšlím, kam to pošlu dál.“
Zavoláme si zase za týden, to už ale bude tento článek v tiskárně. Prozatím musím říct: snažil se velmi. I když dosud s nulovým výsledkem.
JOHN
Předseda nové strany Věci veřejné Radek John je prý nejpopulárnějším politikem v zemi. Asi ještě důsledek jeho televizní slávy. I já ho mám pořád v paměti jako moderátora investigativního pořadu Na vlastní oči, na který jsem se dívala na Nově.
Ale od té doby, co se dal na politiku, o něm nic moc nevím. Tedy kromě toho, že tam je: má billboardy po celé republice.
Ve čtvrtek 18. března mě čeká další štace. Beseda s Radkem Johnem v Ostravě v hospodě U Eiffelovky.
Jestliže tam odjíždím s pocitem, že Věci veřejné jsou pro mě letos jedním z možných adeptů, komu bych mohla dát svůj hlas, za pár hodin si je škrtám s výběru.
Sedím v sále a načínám druhou mattonku. Pan předseda má zpoždění. Přišel po půl hodině s vysvětlením, že z besedy v Karviné ho lidi nechtěli pustit. Tak moc je prý zajímal.
Žádné zbytečné zdržování. Rovnou představení pro voliče. Rovnou do varu. Skoro bych řekla, co věta, to peprný výraz, ne-li rovnou vulgarita. Za necelých minut stíhá urazit celý parlament: „Tak podívejte se, kapři si vlastní rybník nevypustí. Kradou všichni. Proč nekrást taky? Vždyť jsou to všechno sviňárny těch hajzlů, co tam seděj.“
Nevěřím vlastním uším. Tohle mám volit? Kdybych nebyla původem z Ostravy, asi bych se začínala červenat.
Beseda končí. Teď nasadit milý úsměv, růži do ruky a jít předstírat tu radost ze setkání!
Lžu: „Víte, přemýšlím, že vám dám svůj hlas ve volbách.“
John mě dorazí svou chladnokrevností: „Však to děláte pro sebe! Jinak bude velkel státní dluh a hoděj to na vás.“
Tak tady asi holka se svým problémem nepochodíš, říkám si.
Přesto to nevzdávám: „Víte, mám problém najít práci. Myslíte, že bych s vámi o tom mohla mluvit?“
Ostup mezi námi se ještě zvětšil. „Jestli něco chcete, najděte si kontakt na našich webovkách a napište.“ Otáčí se k ostatním. Já raději mizím v davu.
Tak tomu říkám výbuch. Ne, Věci veřejné rozhodně nevolím!
NEČAS
S ODS mám smůlu hned od začátku. Vím, že ji nemůžu ze svého testovacího vzorku vynechat, ale kde se s jejich lídrem potkat?
Když jsem začátkem března akci rozjížděla, předsedal straně Mirek Topolánek. Problém ale byl, že strana ještě nevedla kampaň, neměla žádné mítinky, a já se s ním tudíž neměla s Topolánkem kde potkat.
Pak přišel velký třesk, šéf padnul, nastoupil lídr Petr Nečas a ani ten se zatím ve výjezdech za voliči nesnaží dohnat náskok lídrů ostatních stran. A tak jeho debata ve Zlíně ve čtvrtek 15. dubna, pořádaná Českým rozhlasem, byla vlastně jedna jediná příležitost k setkání před uzávěrkou mé reportáže.
Nakonec to nebyla příležitost vůbec špatná.
Obvyklá scénka: Konec debaty, politici i diváci se zvedají ze židlí, já startuji s růží v ruce...
Jestli mě Radek John zaskočil naprostou neochotou, pak Petr Nečas svou nelíčenou vlídností. Vůbec to není suchar, jak ho popisují média. Dávám mu kytku a z jeho mimiky snadno rozeznáte přechod z úžasu do čiré radosti. Skoro bych použila termín šibalský úsměv.
„Měl byste na mě chvíli času. Chtěla bych se vám svěřit s problémem. Nemůžu najít práci.“
„Slečno, nezlobte se. Ale teď jsem docela vytížený volební kampaní. Jezdím po celé republice. Jak moc to spěchá?“
No, že mám v redakci uzávěrku na konci týdne, mu říct nemůžu. Bezradně krčím rameny.
Dává mi vizitku. „Za šest týdnů mi zavolejte a domluvíme si schůzku v kanceláři.“
Ještě jednou podané ruce, úsměvy... A po volbách na viděnou.
Žádný planý slib typu „napište – uvidíme“. Na druhou stranu být vážně nezaměstnaná, tak by mě asi ta vidina možného řešení za dlouhých šest týdnů zrovna neuklidnila.
Ale nebudu nespravedlivá.
Nečase si řadím společně s Karlem Schwarzenbergem do kategorie „projevil zájem, snažil se pomoci“.
Proti nim v mém testu stojí jednoznačně Radek John (ani se nesnažil) a taky Jiří Paroubek (po počáteční vstřícnosti studená sprcha).
Nejužitečnější radu jsem dostala od Miloše Zemana: jsem-li nezaměstnaná, mám se sama snažit dovzdělat a práci určitě najdu.
Mám tedy letos nakonec volit Stranu práv občanů? No, to ne.
Určitým vodítkem pro mé rozhodování sice test byl, ale volit stranu bez ohledu na program a jen a jedině podle vlídnosti jejího lídra, to vážně nejde.
Teď si snad budu muset hodit korunou.
ODS, anebo TOP 09?
KDO JE CTITELKA
Reportérka Lucie Laštíková má se ctitelkou Lucií Laštíkovou společného leccos. Tak třeba věk: oběma je 22. Obě pocházejí z Ostravy a teď zijí v Olomouci. Obě vystudovaly jazykové gymnázium. Obě přemýšlejí, koho letos volit.
Vše ostatní je rozděluje. Lépe řečeno, vše ostatní musela reportérka přizpůsobit roli ctitelky politiků. Tak zatímco Lucie ve skutečnosti studuje Univerzitu Palackého v Olomouci, obor archeologie a žurnalistika, „ctitelka“ je od ledna bez práce, protože její místo asistentky v jedné počítačové firmě v rámci úspor zrušili. A tak šla za politickými lídry pro radu. Promluvila celkem s pěti.
To reportérka Lucie dosud nikdy s žádným politikem nemluvila. Spíš než politice věnuje svůj volný čas jiným koníčkům: tanci, knížkám, seriálům v angličtině, turistice, archeologii, historii...
CITÁTY:
PAROUBEK: Vážená slečno, mé možnosti obstarat Vám práci z Prahy jsou minimální, vlastně téměř nulové. Nicméně ještě něco zkusím.
ZEMAN: Dovolíte, abych vás políbil? Víte co, pojeďte s námi autobusem. Promluvíme si cestou a můžeme vás vysadit na konci města.
SCHWARZENBERG: Dejte mi svoje telefonní číslo a já vám zavolám. Tak a teď si mě můžete dát do zásobníku. Až budete vědět, kdy jste v Praze, zavolejte a domluvíme schůzku.
JOHN: Vy nám chcete dát hlas? No, však to děláte pro sebe! Jinak bude velkel státní dluh a hoděj to na vás.
NEČAS: Slečno, nezlobte se. Teď jsem docela vytížený volební kampaní. Jezdím po celé republice. Za šest týdnů mi zavolejte a domluvíme si schůzku v kanceláři.
JAK OBSTÁLI
Političtí lídři očima „ctitelky“
Jiří Paroubek
známka: 3
Počáteční obavy ze setkání s ním brzy opadly. Tak zjihlý, tichý a téměř červený ve tváři, když jsem mu dávala růži... Myslím, že by ho nikdo nepoznal. Vstřícné gesto, abych mu napsala email, kterým se bude zabývat, však přebil následným chladným oznámením, že mi neumí pomoci.
Miloš Zeman
známka: 1-
Příjemné překvapení. Nabídl mi projížďku v Zemáku, pozorně mě vyslechl – a poradil. Žádné plané sliby a vykrucování. Bylo vidět, že se v problému nezaměstanosti dobře orientuje. Znal i reálie z mého kraje. Minus dávám za jistou chladnokrevnost, která z něj vyzařovala.
Karel Schwarzenberg
známka: 2
Bezprostřední pocit při setkání je, že je mnohem hubenější, než ho známe z televize. Vyzažuje jakousi zvláštní auru. Těžko se to popisuje, ale když jste vedle něj, vyzařuje z něj dobrosrdečnost a taková životní rozvaha. Cítíte se zkrátka v pohodě a spadne z vás veškerý stres.
Radek John
známka: 5
Nejsilnější dojem, který ve mně zanechal: hulvát. Celé své vystoupení, na které přijel pozdě, nadával a nebrat si servítky. Při našem osobním setkání mě stroze odbyl, odkázal mě na webové stráky. Na email, který jsem pak napsala, nereagoval.
Petr Nečas
známka: 2
O trochu lepší výchozí situace než u Paroubka, ale i tady jsem měla obavy z velmi chladného přijetí. Spletla jsem se. Je to příjemný chlapík, žádný suchar, jak ho líčí média. Můj problém ho zajímal a dal mi naději, že mě vyslechne. Ta dvojka je za to šestitýdenní čekání.
(spolupráce Jiří Kubík)
