Martina Ligurská
REALIZACE SAMOSTATNÉHO PROJEKTU
1. PUBLICISTICKÉ INTERVIEW
KNIHOVNICE JARMILA ZAKRAVAČOVÁ: „DÍTĚ SE ČTENÁŘEM NERODÍ, OKOLÍ MU MUSÍ UKÁZAT CESTU“
Podle sociologického výzkumu Jak čtou české děti Ivana Gabala a Lenky Václavíkové Helšusové obvykle nevzniká dětské čtenářství spontánním zájmem dítěte. Impulz ke čtenářství musí vyjít z vnějšího prostředí dítěte. To, jestli dítě rádo čte, ovlivňují média, škola, vrstevníci. Nejstabilnější základ čtenářských návyků ale vytváří vliv rodiny. Proto je lamentování na to, jak „ty dnešní děti vůbec nečtou“ neefektivní a zbytečné. Zkuste raději svému potomkovi předčítat, navštivte spolu veřejnou knihovnu nebo vyberte nějakou pěknou ilustrovanou knihu na pultech knihkupectví. Jaké knihy koupit prvňáčkovi, které tituly jsou mezi dětmi nejoblíbenější a co dělat, když se láska ke knihám v dětech ne a ne probudit poradí vedoucí Městské knihovny v Hulíně, Jarmila Zakravačová.
Co říkáte na zavedené klišé ohledně dětské četby? Je mezi dnešními dětmi opravdu tak málo čtenářů, jak se traduje?
Ze své zkušenosti z dětského oddělení Městské knihovny v Hulíně musím říct, že to nijak hrozné není. A podobný názor slýchám i od kolegyní z ostatních knihoven, se kterými jsem ve spojení. Děti čtou. Kvůli snadné dostupnosti televizního vysílání, online her na počítačích a jiných „zábavnějších“ a pro děti atraktivnější aktivit dostupných na internetových sítích, jsou sice knihy takovou „popelkou“, ale i tak jim děti věnují, pro spoustu lidí až překvapivě, mnoho pozornosti.
Které knižní tituly si děti v hulínské knihovně půjčují nejčastěji?
Malí čtenáři dávají přednost převážně fantasy příběhům a komiksům ale i klasika jako třeba kocour Modroočko. Velmi oblíbené jsou knihy Pavla Šruta, zvlášť Lichožrouti, doslova hitem je Deník malého poseroutky, zábavná osmidílná série příběhů jedenáctiletého kluka. Stále se hodně půjčují populární ságy Harry Potter a Letopisy Narnie. Početnou fanouškovskou základnu má mezi hulínskými dětmi i Tolkienův Pán prstenů a Hobit, jejichž popularitu zvýšila nedávná filmová zpracování. Čtenářky stále táhnou knihy s upírskou tematikou. A klasikou, která se čte v každé době, jsou dětské klasiky jako Pohádky Boženy Němcové, Andersenovy pohádky, Dášenka čili život štěnete od Karla Čapka nebo Děti z Bullerbynu.
Jak dítě, které tradované tvrzení, že dnešní děti nečtou, naplňuje, přesvědčit, aby svůj volný čas strávilo s knihou?
Nutno podotknout, že s potomkem v pubertě už toho rodiče moc neudělájí, ale menší děti lze na čtení nalákat poměrně snadno. Hlavně žádné násilí, ale vlastní příklad! Nespoléhat na to, že dítě povede k četbě babička, škola nebo jiní „profíci“... Spolehlivě fungují spíše společně prožité večery, odpoledne, víkendy s knížkou v ruce. Často se taky doslýchám o tom, že se děti „trumfují“, kdo toho přečte víc, takže svoji roli hrají vrstevníci a kamarádi, popřípadě sourozenci dítěte. Vhodné je společné čtení dítěte a dospělého, popřípadě varianta vhodná zvláště pro nejmenší děti, kdy rodič dítěti nahlas předčítá.
O tom, že četba je pro děti prospěšná nemůže být sporu. Podle odborníků zásadně ovlivňuje emoční vývoj dítěte a schopnost učení, podporuje kreativitu a kultivuje jazyk dítěte. Na hlasitém předčítání staví i projekt Celé Česko čte dětem, kterého se Městská knihovna v Hulíně pravidelně zúčastňuje. Můžete tedy osvětlit koncepci této kampaně?
Akce vznikla v České republice v roce 2006 zásluhou dnešní ředitelky projektu Evy Katrušákové, která si všimla, že dnešní rodiče už kvůli svým pracovním povinostem netráví s dětmi tolik času, jako bylo obvyklé dříve. Proto společnost Celé Česko čte dětem apeluje na rodiče, aby svým dětem denně četli alespoň dvacet minut. Společně strávený čas rodičů s dětmi je podle tohoto projektu zásadní. S tím já, jakožto pracovnice knihovny a rodič zároveň, zcela souhlasím, a proto jsem ráda, že se naše knihovna do tohoto projektu zapojila.
Projekt Celé Česko čte dětem podporuje domácí čtení, takže cílí převážně na rodiče. Jakou roli v něm hrají knihovny a v čem konkrétně spočívá spolupráce velké celorepublikové organizace s dětským oddělením knihovny na maloměstě?
Ano, role knihovny jako instituce je v tomto projektu pouze podpůrná, hlavním hybatelem dětského čtení či nečtení jsou rodiče. Ovšem ani ona podpůrná role není malá. Nabízíme dětem k zapůjčení nové knižní tituly, které odpovědná komise projektu doporučí, organizujeme veřejná předčítání, kdy čtou návštěvníkům akce učitelky nebo žačky místního dramatického souboru při Základní umělecké škole Hulín a když je nejhůř tak se knížky chopím i já nebo kolegyně knihovnice. Pořádáme akce, které zaštituje kampaň Celé Česko čte dětem jako třeba Týden čtení dětem.
V dětském oddělení hulínské knihovny je poměrně živo, a to nejen ve výpůjční době. Co knihovna malým čtenářům momentálně nabízí?
Pořádáme spaní v knihovně, a to nejen v rámci Noci s Andersenem, jíž se každoročně zúčastňujeme, ale i na konci letních prázdnin a v předvánoční době, kdy spolu s dětmi zdobíme perníčky, věšíme ozdoby na stromeček a nechybí ani čtení pohádky. Daří se nám zvát spisovatele dětských knih, aby malé čtenáře seznámili se svými příběhy na autorských čteních. Častá jsou tematická odpoledne. Obzvlášť velkou úspěšnost mělo to Hororové, které jsme uspořádali na Dušičky. Dětem se ve strašidelné knihovně natolik líbilo, že se program protáhl až do pozdního večera. Úzce také spolupracujeme s hulínkými mateřskými a základními školami. Školáci a předškoláci se u nás v knihovně můžou nezávazně porozhlédnout, zahrajeme si hry obvykle s literárním námětem nebo si jen společně povídáme o jejich radostech a strastech, ač se třeba vůbec netýkají literatury. A musím konstatovat, že spousta z dětí, které byly v knihovně jen na návštěvě, se vrátí pro svůj čtenářský průkaz.
Právě toto pozitivní působení na dětské čtenáře pravděpodobně přesvědčilo porotu, aby knihovnu v Hulíně ocenila titulem Knihovna roku 2014 Zlínského kraje. Co pro vás, jako vedoucí knihovny, ocenění znamená?
Asi bych měla říci, že ocenění krajských úředníků není to hlavní a že stěžejní jsou úsměvy na tvářích našich dětských čtenářů. A samozřejmě, ačkoliv je to pravda, tak musím uvést, že ocenění krajských úředníků sice není to hlavní, ale je pro nás jako malou knihovnu velmi důležité. Osobně si jako vedoucí knihovny a knihovnice v dětském oddělení zároveň ocenění zlínského magistrátu velmi vážím a beru ho jako důkaz, že celý tým Městské knihovny v Hulíně odvádí dobrou práci. A přestože by se mohlo zdát, že vyšší mety už dosáhnout nemůžeme, tak obyvatelům Hulína slibuji, že rozhodně v činnosti nepolevíme a budeme dál pořádat akce pro děti i pro dospělé a snažit se, aby našim čtenářům bylo v prostorách knihovny příjemně.
Na závěr si neodpustím všetečnou otázku – jak jste na tom s četbou vy osobně? Najdeme na vašem nočním stolku knihu nebo jsou kovářovy kobyly i mezi knihovníky?
Přiznám se, že čtení knih pro dospělé moc nedám. Na nočním stolku mám knih spoustu, ale všechny jsou do práce. Jako pracovnice v dětském oddělení si nedovolím doporučit dětem knihu, která by mě samotnou neoslovila. Takže po večerech čtu a čtu. Ovšem nikoliv severské detektivky, jak bych ráda, ale o lachtanovi Melounovi, africké pohádky a nebo velký hit nejen mezi dětmi z Hulína – Deník malého poseroutky…
2. GLOSA
KAM SE PODĚL MIREK DUŠÍN?
Idolem z dětských let našich rodičů a prarodičů byl Mirek Dušín, vedoucí klubu Rychlých šípů ze série komiksů Jaroslava Foglara. Chlapec, který se, spolu se svými přáteli Jarkou Metelkou, Jindrou Hojerem, Červenáčkem a Rychlonožku, snažil stůj co stůj hájit pravdu a pomáhat ostatním v zapeklitých situacích. Za každé situace hrdý, čestný, pravdomluvný, ale podle mnohých až příliš dokonalý. Určitě bychom nespočítali, kolik zklamání a depresivních poruch si způsobily ony generace chlapců a dívek, které příhodám legendární pětice z pražských ulic propadli, zatímco se snažili přiblížit se nereálné dokonalosti literární postavy, kterou jim dávali za vzor. Stačilo, aby nebohému děcku uklouzlo jediné hrubé slovíčko – a hned na něj dolehly výčitky svědomí: „Už NIKDY nebudu jako Mirek Dušín, ten přece nikdy v životě neřekl sprosté slovo!“ A tak se od titulních postav „dušínovského“ typu v literatuře upustilo.
Zatímco Foglarův protagonista humorných i poučných příběhů ztělesňoval oddaného bojovníka za pozitivní atributy lidského života a tuto svou filozofii předával dětem, ve 21. století se charakter čtení pro nejmenší výrazně změnil. Pod „vlivem Západu“ se literatura určená malým čtenářům stala akčnější, reálnější, ale také krvavější. Vzpomeňme na Harryho Pottera, fenomén, který „znovu donutil děti číst“. Kolik mrtvých se objevilo na stranách fantasy románu, než dobro zvítězilo nad zlem! Kolik padlých udatných reků, které čtenáři oplakávali, kolik zlotřilců, jejichž smrt byla pro titulní postavy i nadšené fanoušky příběhu malým vítězstvím! Kolik krve a pokračování literární počinu, než se z prvu nemajetné Britky stala jedna z nejbohatších lidí na světě, jejíž majetek je větší než ten, kterým disponuje anglická královská rodina! Silný příběh a násilí jednoduše prodává. A obzvláště to platí u nových knih určených dětem. Obhájci současného trendu krve na stranách pohádek a dětské beletrie tvrdí, že jiné příběhy než ty akční a napínavé už dnešní děti nezajímají. Ale jsou to skutečně děti, kdo určuje podobu knih, které vídáme na pultech knihkupectví? Nejsou to naopak stále krvavější a násilnické dětské knihy, které ovlivňují chování a jednání svých čtenářů?
3. ANKETA
Jaká byla v dětství vaše nejoblíbenější kniha? A co se vám na ní tolik líbilo, že vás jako dítě tolik zaujala?
Markéta Nevlídová, 23 let, studentka, Chrudim
Moje kniha dětství je Harry Potter. Jsem z generace, která na příbězích o kouzlech vyrůstala. První díly příběhů brýlatého kluka jsem si půjčovala od kamarádky, ale od třetího dílu série jsem se stala pravým fanouškem a věrným sběratelem románu s malým čarodějem. Každý rok jsem pro mě byla objemná kniha tím nejlepším dárkem k narozeninám, i pod vánočním stromečkem. Se spolužáky jsme příběhy z Bradavic natolik žili, že jsme si o přestávkách hráli na to, že jsme hlavní hrdinové knihy. Nakreslili jsme si vlastní Pobertův plánek a běhali s ním po škole, hádali, jak to s našimi hrdiny dopadne, filozofovali nad dobrem a zlem a kouzlili… Všechny díly jsem četla několikrát, takže toto je pro mě kniha, na kterou se nezapomíná.
Petr Kabelka, 24 let, student, Praha
Měl jem velmi rád Gaimanu knihu Američtí bohové! Vždycky jsem se zajímal o mytologie polyteistických náboženství a zároveň mi svým způsobem imponovaly. Líbilo se mi, jak jsou v knize tato božstva vyobrazena - v moderním hávu se všemi jejich původními atributy! A ještě více jsem oceňoval, jak autor popisuje vznik polyteistických božstev, který, jak jsem o pár let později zjistil, je totožný s japonským pohledem na tuhle kategorii nadpřirozena, se kterým se dnes naprosto ztotožňuji. A samozřejmě se mi líbilo nečekané odhalení na konci Gaimanova románu, které v mých očích knihu ještě povýšilo.
Klára Tomášková, 38 let, úřednice, Olomouc
Jako dítě jsem milovala Medvídka Pú. Doma jsme měli úplně první vydání této knihy, mělo zcela zničenou vazbu a stránky byly zežloutlé. Knížka vypadala jako Lexikon kouzel staré čarodějnice z pohádek, ale to nebránilo tomu, abych té knize úplně propadla. K tomu, že mám knížku doma i teď, ačkoliv mi už dávno není pět, napomohlo i to, že mi ji předčítal taťka. Takže na ty chvíle pod lampou u příběhů tlustého žlutého medvídka mám skvělé vzpomínky.
Tereza Svačilová, 48 let, prodavačka, Hulín
Já jsem jako dítě moc nečetla, samotnou mě čtení knih nebavilo. Ale zato mně a mému mladšímu bratrovi četla každý večer před spaním maminka. Tituly, které nám předčítala, nebyly vždy jen pohádky. Někdy nám četla i knížky "pro dospělé", protože jsme byli sami a ona si ráda knihách povídala. Ovšem debata s malými dětmi se o Sofiině volbě a absurdních dramatech nebyla plodná, takže se několika pokusech vždy pokorně vrátila ke klasice pro děti. Nejvíce mi v hlavě utkvěly příběhy Gabry a Málinky od Amálie Kutinové-Tauberové. Líbily se mi slohové obraty, které autorka v knize užívala, a poutavý příběh dvou děvčátek. Přiznám se, že jsem nutila mamku číst nám tuto knížku několikrát, a to i přesto, že jsem věděla, že bratr ji neměl vůbec v oblibě. Později, když jsme už byli s bratrem oba školáci a číst jsme alespoň trošku uměli, jsme si oba i s mámou sedli v dětském pokoji s knížkou pod lampu a každý chvíli nahlas předčítal.
Jan Gilk, 43 let, podnikatel, Olomouc
U nás v rodině má tradici společné čtení pohádek před spaním. Maminka, přestože byla velká zastánkyně předčítání potomkům, neměla večer na čtení příběhů o princeznách čas ani chuť, tudíž funkci uspávače rozjívených dětí plnil dědeček. Protože jsme bydleli s prarodiči v jednom domě, sešel vždycky děda ze svého bytu v horním patře k nám do přízemí. Majestátně se usadil ve středu pokoje a učil nás nápěvky písniček, čímž rozhodně nedocílil toho, že bychom se zklidnili a usnuli. Často nám také četl Honzíkovu cestu nebo nám vypravoval své zážitky z dob, kdy on sám byl malý kluk.
Anna Palovská, 75 let, důchodce, Hulín
Svoji nejoblíbenější knihu z dětských let už si popravdě nevzpomenu, ale dětskou knihou, na kterou nezapomenu nikdy, byly Procházky pana Pipa. Moje vnučka ji jako malá milovala a chtěla, abych jí tuto pohádku četla pokaždé, co byla u mě na prázdninách. Její zájem o literaturu byl skvělý, ale pro mě vyčerpávající. Tato pohádková knížka totiž nemá žádný text, jedná se jen o ilustrace, takže jsem na základě obrázků, znázorňujících jak pan Pip zavírá den, ukládá kytičky ke spánku a z vesmíru vozí na nebe hvězdičky, vymýšlela pro legrační postavičku vlastní příběh. Problém ale nastal, když jsem se odchýlila od vyprávění, které si vnučka pamatovala z předchozí návštěvy. S vážným výrazem se na mě vždy podívala a řekla, že tak to přece nebylo!
Michaela Horáčková, 25 let, kadeřnice, Kroměříž
Rodiče říkají, že už jako malá jsem milovala knížky a museli mi předčítat před každým spaním a většinou i během dne. Já si to sama moc nepamatuji, ale určitě vím, že mou nejoblíbenější knížkou byla Zlatovláska od Josefa Kainara. Nevím proč se mi tak líbila, jestli to bylo tím, že je veršovaná nebo pro její krásnou ilustraci od Aleny Ladové. Chtěla jsem ji číst tak často, že jsem brzo uměla některé pasáže knihy zpaměti. Když pak někdo vynechal při čtení slovo nebo nějaké vyměnil, hned jsem ho opravovala. V dobách, kdy jsem chodila na nižší stupeň základní školy, jsem si oblíbila encyklopedie a atlasy, ovšem moc dlouho mi to nevydrželo.
4. REPORTÁŽ
Nejlíp se sní v knihovně
Kniha je vedle psa nejlepším přítelem člověka. Tímto mottem se řídí i dětské oddělení Městské knihovny v Hulíně. Přestože je Hulín malé město, čtenářská základna je široká. To se potvrdilo i na letošní Noci s Andersenem, tradiční akci, do níž se zapojují knihovny po celé České republice a ta hulínská nebyla výjimkou.
V pátek bývá knihovna pro všechny milovníky knížek a čtení zavřená. O to podivnější byl jev, který v okolí knihovny nastal v pátek 27. března. Před osmnáctou hodinou se na plácku před vstupními dveřmi řadily natěšené děti. Zatímco některá dítka šla odvážně sama i v chladném zšeřeném podvečeru z druhého konce města, většina menších dětí předškolního věku se bojácně choulila ke svým maminkám a tatínkům. Malí předškoláci tušili, že za chvíli je jejich rodiče budou muset opustit a znovu se setkájí až za rozbřesku sobotního dne. S úderem osmnácté hodiny na starých nástěných hodinách, které jsou v prostorách knihovny od dob, co budova sloužila jako základní škola za první republiky, se brány do světa dětské fantazie otevírají. Ve vstupních dveřích knihovny stojí usměvavá vedoucí dětského oddělení Městské knihovny v Hulíně Jarmila Zakravačová. Zdraví se s rodiči dětí a přebírá od nich do opatrovnictví jejich poklady s ujištěním, že se dětem v knihovně nemůže nic stát.
Děti, obtěžkané batůžky se svačinami a nezbytnými spacáčky, srulovanými do úhledných spirál, vchází do malé místnosti po okraj naplněné knihami, leporely a omalovánkami pro děti. „Ahoj, tak vás tady všechny vítám!“ porozhlédne se knihovnice po svých svěřencích. Třicet. Osmnáct holčiček a dvanáct kluků. Více by se jich už do knihovny ani nevešlo, kapacita nocování v knihovně v rámci Noci s Andersenem byla naplněna pár dní po zahájení rezervací.
Ze čtení kvalitní literatury vždycky řádně vyhládne, ale na to už jsou knihovnice připravené. Poté, co se děti seznámí s prostorami knihovny a vzájemně se v kolečku představí, obléknou se zpátky do bundiček a peláší k venkovnímu improvizovanému ohništi. Jazyky malého ohýnku, co oblizující pár polínek, stačí dětem k vykouzlení úsměvu na tváři. O spokojenost bříšek se zas postarají všemi milované buřty s chlebem a hořčicí. Děti nabodávají uzeninu na opékací pruty, smaží je dozlatova a za praskotu ohně si povídají. Literatura ovšem není stěžejním tématem hovorů malých neposedů, jak by leckdo na akci věnované nejslavnějšímu pisateli pohádek všech dob, čekal. Děti debatují nad děním ve školce, hrají si, vypráví si zážitky z prázdnin a z výletů. Eliška je do vypravování o tom, jak jí dědeček na podzim sestrojil draka, zabraná natolik, že její večeře, kterou po celou dobu usilovně opéká nad ohněm, barvou připomíná náčelníka afrického kmene. Tato nesnáz jde snadno napravit, s Eliškou se o svůj kus vonící dobroty podělí Žaneta, copatá holčička, kterou na účast na nocování přemluvila právě Eliška. Čtyřletá Žanetka je na letošní hulínské Noci s Andersenem nejmladším účastníkem. Jako spoluorganizátorka mám trochu obavy z toho, jak dívka celou noc v cizím prostředí zvládne. Přestože se zvláště na začátku neobejde její začleňování do kolektivu bez problémů, na konci akce je Žanetka v knihovně jako doma. Ráno dokonce všechny překvapí a nejvíce svou maminku, po které půlku noci tolik stonala. Nechce ostatní děti opustit a se všemi se tato původně bojácná zakřiknutá dívka srdečně objímá.
Poté, co jsou všichni nacpaní k prasknutí, zavelí vedoucí nocování Jaruška, jak všechny děti knihovnici familiárně nazývají, k návratu do vyhřáté knihovny. Letošní ročník se nese v duchu dětské knihy o psím detektivovi. Knížku tak dětem přednese osoba nad ostatní povolaná, učitelka dramatického oboru při Základní umělecké škole v Hulíně. Společně s dětmi se dohadujeme nad tím, jak asi taková práce psího vyšetřovatele vypadá, proto jsme všichni nadšení, když svou návštěvou knihovnu poctí nadporučík Josef Hána i se svým kamarádem, německým ovčákem Hugem. Chlupaté stvoření v dětech moc sympatií nevzbuzuje, velký respekt vyvolává nejen vzrůst zvířete odkazující svými rozměry k menší stodole, ale obzvlášt řada zářivě bílých a zlověstně se lesknoucích zubů, ostrých jako břitva, které pes sem tam odhalí. Upřímně ani já se v bezprostřední blízkosti psího šampiona speciálně vycvičeného na hledání drog necítím bezpečně, ovšem jako jeden z mála „dospěláků“ v knihovně to na sobě před dětmi, které se na mě mačkají s náznaky úděsu v očích, nedávám znát. Nakonec se ukáže, že bázeň moje i dětí byla zbytečná. Policista nám vysvětí svou práci, obnášející pátrání po skutečných zločincích a vyvrhelech společnosti, a názorně předvede výcvik psa ve stísněných prostorách, pro což se ukáže budova knihovny velmi vyhovující. Poté, co strach z tesáků strakatého vlčíka pomine, stane se z Huga kamarád všech účastníků nočního ponocování v knihovně. Dokonce i ty nejmenší děti se na „maxipsa“ vrhají, aby zabořily prsty do hladkého kožíšku. Přestože mnohý jiný pes by byl z neustálého hlazení a pošťuchování nevrlý, Hugo zachovává ledový klid jako správný profesionální detektiv, zvyklý na zvýšenou hladinu adrenalinu. Nachyluje se již ale k době večerky, proto musí požádat nadporučíka Hánu, aby svého psa vyprostil z dětských objetí a odjel zpátky na služebnu. Nahnat drobotinu na záchodky a donutit děti, aby si bez cákání a hlasitého řevu umyly zuby a učesaly vlasy, je úkol nad síly tří dospělých. Chvíle, kdy všichni spokojeně dřímají ve svých spacích pytlech, připomínajíce malé mumie, je pro organizátory vysvobozením i největší odměnou. V sedm ráno budí děti sluníčko, opírající se do oken knihovny, a písnička, kterou si připravily Jaruška a Hanička, dobré duše dětského oddělení. Ještě rozespalé budulínky je třeba předat rodičům, kteří netrpělivě vyhlíží své děti před knihovnou. „Všechno se podařilo, jak mělo,“ odhrnuje vlasy z čela hulínská knihovnice. Má pravdu, už ráno se děti dožadovaly dalšího dobrodružství v knihovně.
ZÁMĚR SAMOSTATNÉHO PROJEKTU
1. Cíl práce
Jak už samotný název práce napovídá, hlavními cíly tohoto samostatného projektu je jednak představit dětskou knihu jakožto prostředek nezbytný k zdravému a přirozenému rozvoji osobnosti dítěte, jednak nepřímo charakterizovat fenomén dětského čtenářství a představit jeho pozitivna veřejnosti a v neposlední řadě nabourat panující předsudky vůči dnešním dětským čtenářům.
Literatura pro děti a mládež je alespoň v českém prostředí popisována jako část národní a překladové literatury určená dětskému čtenáři. S konečným příjemcem literárního sdělení souvisí celková podoba knihy – je po všech stránkách přizpůsobena požadavkům dítěte. Pohádkové a povídkové knihy psané pro dětské čtenáře svým obsahem, formulací hlavní zápletky, srozumitelností používaného jazyka i grafickou úpravou přispívají k mentální, etické a estetické výchově svých čtenářů.
Vliv literatury na dítě je nenahraditelný. Děti knihu ke svému zdravému a přirozenému rozvoji podle Jany Galášové potřebují. Kniha je nezbytnou pomůckou sloužící k rozvoji fantazie a kreativity, k formování hodnotových žebříčků. Poslech čtených příběhů a následná vlastní četba dítěte ve školním věku probouzí obrazotvornost a cit pro jazyk, čímž je rozšiřována aktivní i pasivní slovní zásoba dítěte. Skrze dětské čtenářství lze dítě nenásilnou formou vzdělávat. Edukativní funkce knihy není jen doplňková, ale v mnohém zásadní. Dítě se učí samostatně rozhodovat, utvářet si vlastní názor na svět kolem nás a učí se přemýšlet v souvislostech. Zároveň pravidelná četba vštěpuje malému čtenáři či ještě menšímu posluchači, kterému předčítají dospělí čtenáři, mravní zásady a hodnoty a kultivuje jeho estetické cítění a vkus.
Mýtus, že dnešní děti nečtou, je ve společnosti pevně zakořeněný. Přestože nebylo doposud vědeckými výzkumy ani praxí učitelů na základních školách prokázáno, že by děti školního věku dnes četly výrazně méně než starší děti narozené v devadesátých letech nebo než generace jejich rodičů, nebo že by dokonce nečetly knihy vůbec, je soudobý názor propagován v médiích, kvůli čemuž dochází k tomu, že je společnost přesvědčena o pravdivosti tohoto notně zkresleného tvrzení.
Na základě průzkumu čtenářů a stavu čtenářství v České republice Jiřího Trávníčka z roku 2008, uvedeného v online časopise Čtenář a staršího průzkumu z roku 2003, provedeného českými sociology Ivanem Gabalem a Lenko Václavíkovou Helšusovou lze potvrdit, že tvrzení, že děti nečtou je liché. Současná dětská populace vykazuje relativně dobré čtenářské návyky. Více jak polovinu dětí lze označit termínem čtenář. Tímto pojmem je charakterizováno dítě, které se četbě věnuje pravidelně alespoň jednou nebo dvakrát v týdnu. Podmínkou pro vysloužení si tohoto označení je, aby dítě přečetlo alespoň jednu knihu měsíčně a čtení ho bavilo.
Sociologické průzkumy ukázaly, že téměř třetina celé české dětské populace čte knihy denně. Konkrétně čte knihy i několik hodin denně sedm procent všech dětí, dvacetjedna procent dětí se četbě věnuje denně alespoň několik minut. Druhá třetina ze sledovaného vzorku, tedy dětské populace ve věku osm až čtrnáct let tráví svůj volný čas s knihou jednou až dvakrát týdně. O zbývající třetině dětí lze naopak říci, že knihy nečtou vůbec a pokud ano, pociťují tuto aktivitu jako nezbytnou a nevyhnutelnou přípravu do školy, nikoliv jako svou oblíbenou volnočasovou aktivitu. Celkem dvacetsedm procent dětí z oné třetiny dětí-nečtenářů nepřečte za měsíc jediný knižní titul, zbývající část dětí konstatuje, že přečte měsíčně alespoň jednu publikaci určenou dětským čtenářům. Oblast dětského čtenářství je oblastí výrazně genderově nekorektní – podle výsledků, které vykazují výše uvedené průzkumy stavu zájmu českých dětí o knihy, se liší čtenářské návyky i podle pohlaví dítěte. Častějšími čtenáři jsou dívky, což se ukazuje i v prostorách veřejných knihoven. Svou roli hraje také typ školy. Početnou čtenářskou základnu totiž tvoří děti z víceletých gymnázií, jejichž počet mezi dětskou čtenářskou veřejností výrazně převyšuje děti studující na základních školách. Zdalipak je to způsobeno větší zvídavostí dětí, výraznějším nadáním ke studiu nebo tím, že víceletá gymnázia více podporují politiku čtenářství než školy základní, už není ve výzkumech dále rozvíjeno.
Největší možnost působit na dětské čtenářské návyky mají rodiče dítěte a jeho učitelé v mateřských školách a na nižším stupni škol základních. Vliv rodiného zázemí je však stěžejní a proto se na rodiče snaží cílit mnohé kampaně propagující dětské čtení. Škola supluje roli rodičů u dětí, jejichž rodinní příslušníci nemohou své potomky vést ke čtení nebo z různých důvodů je k tomu ani vést nechtějí. V takovém případě zůstává na učitelích, aby prostřednictvím práce s četbou v hodinách, domácími úkoly a následným zúročením samostatné četby při výuce, motivovali své žáky k posílování čtenářských zvyklostí.
Důvodem pro šíření tvrzení, že současné děti nečtou nebo čtou málo, je silná konkurence napříč médiální produkcí, cílenou na dětské příjemce. Kniha v záplavě her na internetu, televizních pohádek a animovaných filmů vychází jako nejméně atraktivní. To vedlo k panice mezi veřejností, že spolu se snížením zájmu o knihu se výrazně sníží vzdělanost. Přestože situace není natolik alarmující, jak se nám hlas veřejného mínění snaží domluvit, zájem o edukaci dětí i dospělých v rámci čtenářské kompetence rozhodně není na škodu. Česká společnost si uvědomuje význam četby na dítě – pulty knihkupectví doslova přetékají knižními tituly, určenými dětskému čtenářstvu. Vždyť děti jsou silným ekonomickým hráčem i ve sférách obchodování s literaturou, celá třetina knižní produkce je určena malým čtenářům. Po celé České republice vznikají organizace, které se na podporu čtení přímo zaměřují. Patří mezi ně celostátní akce Noc s Andersenem, tedy nocování v prostorách knihovny při příležitosti Mezinárodního dne dětské knihy, vyplněné společným čtením oblíbených knih, hraním her a soutěžením. Svaz českých knihkupců a nakladatelů myslí na budoucnost svých podniků už dnes a proto připravil projekt Rosteme s knihou, směřovaný na propagaci čtení v televizním a rozhlasovém vysílání a v tisku po celém státu. Opomenout bychom neměli ani hnutí Celé Česko čte dětem, podporující hlasité čtení dítěti. Podle zakladatelky obecně prospěšné společnosti Celé Česko čte dětem Evy Katrušákové je společné čtení rodičů s dětmi vhodnou příležitostí, jak rozvíjet vědomosti dítěte, a přitažlivou formou kontaktu rodiče s potomkem.
Je evidentní, že českým čtenářům v předškolním věku i dětem starším, které už navštěvují nižší třídy prvního stupně základní školy, se blýská na lepší časy. Na to, aby tyto děti četly je kladen velký vykřičník. Nedostatečná pozornost je však upínána k dětem v rozmezí deseti až patnácti let věku. Ty už akce v knihovně nenadchnou a ani předčítání s rodiči není to pravé, co by děti v předpubertálním a pubertálním letech přilákalo ke knihám a k pravidelné každodenní četbě. Tyto děti na projekt, který by je ke stránkám dobrodružných, humorných či akčních příběhů připoutal a podněcoval k pravidelnému pěstování čtenářské kutury, stále čekají.
2. Zdůvodnění volby tématu
Během bakalářské studia žurnalistiky jsem si jako svou profesní specializaci zvolila psanou podobu žurnalistiky se zaměřením na kulturní oblast. Můj samostatný projekt je z toho důvodu tvořen sérií článků s tematikou kulturního fenoménu.
Při výběru tématu samostatného projektu jsem se zaměřila na oblast, které z dění, jež se odehrává na poli kultury, rozumím nejvíce, a to na literaturu. Z důvodu malé znalosti problematiky jiných kulturních odvětví a existence spousty jiných erudovanějších odborníků i žurnalistů jsem se záměrně nesoustředila na v dnešní době populárnější sféry kulturního života, jako jsou filmová produkce, hudební koncerty a vystoupení či divadelní představení. Tyto produkty kulturního dění jsou až na výjimečné případy (ano, chudák, neprávem opomíjený balet!) medializovány pravidelně a příjemci jsou s aktivitami v tomto odvětví kultury poměrně dobře seznámeni. Naopak zájem o literaturu na prahu nového století upadal nejen mezi zástupci masových médií, ale i v samotné společnosti. Stavu české literatury a čtenářství obecně si dlouho nikdo nevšímal. Až v posledních letech začaly vznikat státní organizace i soukromé neziskové spolky, jež si vzaly za cíl podporu aktivního pěstování i přijímání literárních počinů.
Ještě větší otloukánkem je literatura určená dětem a mládeži. Protože mě samotnou problematika dětského čtenářství velmi zajímá, rozhodla jsem se věnovat samostatný projekt dětské knize. Spojila jsem tak své zkušenosti s literaturou, nabyté nejen dlouholetým aktivním holdováním četbě, ale i vědeckým zájmem o problematiku podpořeným studiem českého jazyka a literatury, se zážitky z organizování akcí pro děti spojených s dětskou literaturou. Již po několikáté jsem totiž měla možnost zúčastnit se příprav akcí dětského oddělení Městské knihovny v Hulíně i jejich průběhu. Ani já sama se předčítání pohádek dětem nevyhnu. Každoročně působím na dětských táborech jako instruktorka a malí svěřenci si pohádku na dobrou noc každý večer vyžádají. V praxi jsem si ověřila, že i děti, prožívající mladší školní věk v roce 2015, čtou rády. Proto jsem se v této práci snažila výběrem realizovaných článků i respondentů dokázat, že vnímaný stereotyp, pravící, že děti dnes zajímají jen počítače a televizní vysílání, zcela neodpovídá realitě.
3. Stav problematiky
Zatímco dříve byla četba považována za pouhou zábavu, dnes začínají odborníci na dětské čtenářství nazírat nikoliv jako na jednu z mnoha volnočasových aktivit, ale jako na významný faktor, spoluutvářející osobnost dítěte. Ukazuje se, že četba v dětském věku je nezbytná k rozvoji fantazie a kreativního myšlení, stejně jako k napomáhání procesu utváření si vlastního názoru na svět kolem nás. Tradiční zobrazení vítězství dobra nad zlem pomáhá k formování hodnotového žebříčku dítěte. Podle dětských psychiatrů se návyk četby podepisuje na vytváření a strukturování osobnosti. Četba se pozitivně projevuje ve vzdělávacím procesu. Průzkumy dokazují, že lidé, kteří v dětském věku ve svém volném čase upředňostňovali čtení se rychleji učí novým dovednostem a bývají úspěšnější v zaměstnání než ti, kteří se knihám obloukem vyhýbali.
Ovšem zatímco vědečtí pracovníci chápou četbu jako faktor konstituující dětskou osobitost a kvitují pozitivní vliv dobrých čtenářských návyků na stav společnosti, rodiče školáků považují čtenářství za okrajový jev a vedení svých potomků k četbě se věnují jen málo. Přestože je bezpochyby možné nechat odpovědnost za to, zda bude dítě číst, na veřejných orgánech, role rodičů je v procesu osvojování si zvyku pravidelné četby stěžejní a nezastupitelná. Čtenářství u dítěte totiž nevzniká samo od sebe pouze spontánním zájmem o knihu. K tomu, aby dítě mělo motivaci knihu otevřít, potřebuje impulz zvenčí.
Proto jsou pozitivně vnímány aktivity, vzešlé z řad odborníků i osvícených dobrovolníků, které podporují děti ve čtení. Na celém území České republiky vznikají nové projekty, jako výše představené Celé Česko čte dětem, Rosteme s knihou či Noc s Andersenem, zabývající se popularizací četby mezi dětmi. Důležitost propagace četby si uvědomuje i Ministerstvo kultury České republiky. Ministerstvo podporuje činnost dětských oddělení veřejných knihoven, v nichž vidí hlavního vychovatele dětí v kultivované čtenáře a tudíž i občany, protože jako zásadní úkol knihovny ministerstvo stanovuje nutnost naučit děti vyhledávat a používat informace, což je nezbytné pro život člověka v moderní společnosti.
Dětské čtenářství se stává odborníky značně propíranou oblastí, což souvisí i s propojením stavu čtenářských kompetencí dětí s jejich celkovou vzdělaností. Proto jsou této problematice věnovány studie odborníků na vzdělání, ale i psychologů, psychiatrů či sociologů. Jak už jsem zmínila, je dětská kniha důležitou složkou obchodování s literaturou. Proto se podpoře čtení věnují i nakladatelé a knihkupci. A protože nečtení ovlivňuje míru vyspělosti příštích generací, v širším měřítku se dětskými čtenáři zabývají i ekonomové a politici. Stav poznání problematiky je tedy obsáhlý. A protože je sama problematika široká, nelze ji komplexně uchopit v rámci samostatného projektu. Ovšem zatím se nikdo nepokusil dosáhnout zboření mýtu současného dětského čtení prostřednictvím publicistických článků. V tomto vidím přispění tohoto samostatného projektu ke stavu poznání dětského čtenářství.
4. Ideový plán
Cílem mého samostatného projektu je představit dětskou knihu jako prostředek sloužící ke vzdělávání a k výchově malých čtenářů. Tohoto jsem si vzala za úkol dosáhnout pomocí čtyř žánrově různorodých textů.
Anketa by měla ukázat, jestli se výrazně liší dětské čtenářství napříč různými generacemi a jak ovlivňuje výběr knižního titulu pohlaví dítěte. Pro co největší objektivnost a pestrost názorů je nezbytné výzkum provést na širokém vzorku respondentů, zahrnujícím osoby mužského a ženského pohlaví v mladém, středním i v důchodovém věku. Následným porovnáním odpovědí respondentů můžeme konstatovat, je-li tvrzení, že dnešní děti čtou méně než jejich rodiče či prarodiče, založené na skutečnosti.
Ve druhém článku bych chtěla představit další známé klišé. Podle mnohých zlých jazyků vyžadují děti v knihách krev a násilí. Pokud příběh ani jedno neobsahuje, není pro děti atraktivní. Pro zpracování této tematiky zvolím beletrizující žánr, který se mi zdá nejvhodnějším, neboť dovoluje nepřímo poukázat na absurditu takového tvzení.
Reportáží se budu snažit přiblížit dění na akci pořádané pro děti, jejíž záměrem je propagovat dětské čtenářství. Vzhledem k tomu, že jsem se podobných akcí již několikrát zúčastnila, předpokládám, že i toto zpracování publicistického žánru mi dovolí přesvědčit čtenáře samostatného projektu o tom, že i mezi dnešními školáky je mnoho velkých čtenářů, kteří čas s knihou považují za nejoblíbenější kratochvíli.
Stěžejním článkem bude interview s odborníkem v oboru. Vzhledem k tomu, že v daném časovém úseku mi žádný z vítězů Zlaté stuhy 2014, udělované nejlepším českým knihám pro děti a mládež, na mé emailové žádosti o rozhovor neodpověděl, budu nucena zvolit jiné řešení. Realizuji proto rozhovor s osobou, která je s problematikou dětské knihy spojena velmi těsně, ovšem jinak než jako píšící autor pohádek a příběhů pro dětské čtenáře. Rozhovor s knihovnicí bude pojednávat o oblíbených dětských knihách, o aktivitách, které se v České republice organizují na podporu čtení i o východisku tohoto samostatného projektu, který by se mohl stát refrénem mého snažení nabourat představu o dnešních dětech, tedy o tom, jestli děti knihovnu navštěvují a jestli v ní čtou knihy nebo jestli brouzdají na internetu, jak si jistě každý škarohlíd právě pomyslel.
5. Postup práce
Před přistoupením k realizaci samostatného projektu bylo nutné nejprve promyslet jeho podobu, stanovit konkrétní témata, jimž se budu věnovat a také žánry, pomocí kterých tato témata zpracuju. Zatímco glosa a pro novináře po autorské stránce snažší žánry jako anketa a publicistický rozhovor byly pro mě snadné, úkol napsat reportáž se jevil téměř nesplnitelným. Akci Noc s Andersenem, ze které čerpá moje reportáž, jsem v dětském oddělení Městské knihovny Hulín pomáhala organizovat několikrát a její průběh znám tudíž velmi dobře. O to větší obavy jsem měla, abych dostála svému cíli a dění z akce kvalitně zpracovala a zpřístupnila čtenáři.
Prvním krokem na cestě k zdárně zvládnutému samostatnému projektu byla návštěva vedoucí Městské knihovny v Hulíně Jarmily Zakravačové. Přestože byla Jarmila Zakravačová předem seznámena nejen s tématem a záměrem rozhovoru, ale i s většinou otázek, které jsem jí kladla, nebyla napoprvé schopna na všechny dotazy odpovědět. Proto jsme po vzájemné domluvě realizaci druhé části rozhovoru, vyžadující erudovaný názor odborníka, odložily na pozdější termín. Na „druhý pokus“ už vše proběhlo ke zdaru věci, ač nepopírám, že stylistiku jednotlivých odpovědí jsem často upravovala tak, aby byla pro čtenáře srozumitelnější a čtivější.
Námět na glosu mě napadl při vyslechnutí dalšího kritizujícího rozhovoru dvou starších žen v obchodě nad rohlíky. Seniorky s nelibostí hodnotily až příliš vztah svých vnuků k násilí. Nápad na glosu mi vnukla obzvláště poznámka jedné z nich, že když ve filmu vysílaném na obrazovce televizního přijímače nevidí cákat litry krve, film je nezajímá.
Anketa byla jen perličkou na závěr. Vzhledem k tomu, že jsem pro Český rozhlas Olomouc zpracovávala anketní otázky poměrně dlouho, tedy až do doby než mi byla svěřena vlastní krátká rubrika, byla realizace ankety jen rutinní záležitostí. Porovnám-li náročnost ankety pro novináře v rámci rozhlasového zpracování a v rámci psané žurnalistiky, vychází jako snazší na vytvoření pro žurnalistu anketa určená do tištěných novin. Odvědi respondentů lze totiž v psané podobě snadno upravit do podoby pro pozdějšího čtenáře výrazně atraktivnější, než jak je respondent sám pronesl. Je totiž časté, že respondent odpoví třemi větami, a to ještě s totožnou větnou stavbou jako pět předcházejících dotázaných.
Jako poslední jsem zpracovávala pro mě nejtěžší publicististický žánr z výše uvedeného výčtu – reportáž. Ta moje se vztahuje k Noci s Andersenem z roku 2014, neboť jsem se letošního nocování v knihovně nemohla ze zdravotních důvodů zúčastnit. Protože na tyto akce chodí povětšinou opakovaně ty totožné děti, nebylo problém získat dostatek námětů na reportáž. Děti byly velmi sdělné, mnohdy až přespříliš, takže se nakonec problematickým ukázalo rozhodnout, jakou poznámku dětského účastníka v textu využít.
6. Sebehodnocení
Rozhodnout, nakolik jsem ve zpracování samostatného projektu a jednotlivých textů dosáhla stanoveného cíle, není v mojí kompetenci. Samozřejmě jsem se snažila provést zadaný úkol, co možná nejlépe. Sebekriticky uznávám, že nejméně zdařilým článkem je reportáž, ke které jsem pravděpodobně ještě nedorostla, což je, doufám, způsobena obzvláště tím, že jsem zatím téměř žádnou nenapsala. Zato s ostatními texty jsem poměrně spokojena, myslím, že se mi na nich podařilo ukázat to, co bylo mým hlavním cílem od začátku realizace projektu, tedy, že české děti čtou knihy i v dnešní době a rozhodně nejsou tak zkažené, jak tvrdí starší generace.
7. Literatura, zdroje
TRÁVNÍČEK, Jiří. Reprezentativní průzkum čtenářů a čtení v České republice. Čtenář: Měsíčník pro knihovny [online]. 2008, č. 1 [cit. 2015-04-19]. Dostupné z: http://ctenar.svkkl.cz/clanky/rocnik-2008/01-2008/reprezentativni-pruzkum-ctenaru-a-cteni-v-ceske-republice-31-36.htm
GABAL, Ivan a Lenka VÁCLAVÍKOVÁ HELŠUSOVÁ. Jak čtou české děti?: Analýza výsledků sociologického výzkumu [online]. 2003 [cit. 2015-04-19]. Dostupné z: http://www.gac.cz/userfiles/File/nase_prace_vystupy/GAC_cten_jak_ctou_ceske_deti.pdf?langSEO=documents&parentSEO=nase_prace_vystupy&midSEO=GAC_cten_jak_ctou_ceske_deti.pdf
RICHTER, Vít. České děti a e-knihy. Bulletin SKIP [online]. 2015, č.1 [cit. 2015-04-20]. Dostupné z: http://bulletin.skipcr.cz/bulletin/Bull15_125.htm#ti
CIHELKOVÁ, Jarmila. Podíl knihoven na výchově mládeže ke čtenářství [online]. Brno, 2008 [cit. 2015-04-20]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/135631/pedf_b/bakalarka_2008_NEW__.txt. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra české literatury.
HRDINÁKOVÁ, Ludmila. Čitateľská gramotnosť jako kľúčová kompetencia informačnej gramotnosti [online]. [cit. 2015-04-19]. Dostupné z: http://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=6&ved=0CDsQFjAF&url=http%3A%2F%2Fisis.spgk.sk%2Fkniznice%2FHrdinakova.rtf&ei=O309VfXKLNjxavTkgZAD&usg=AFQjCNGZR2wvTXVKzK6LPozcBVKA49_M0w&sig2=yZ8mwkmC8R1wJmseY84rrA&bvm=bv.91665533,d.d2s
GALÁŠOVÁ, Jana. Kniha jako pozitivní závislost: Role knihovny při výchově k dětskému čtenářství : Z referátu na konferenci Kniha v 21. století. Bulletin SKIP [online]. 2006, č. 1 [cit. 2015-04-20]. Dostupné z: <http://skip.nkp.cz/Bulletin/Bull06_108.htm>.
Celé Česko čte dětem [online]. 2014 [cit. 2015-04-20]. Dostupné z: http://celeceskoctedetem.cz/
Rosteme s knihou [online]. 2007 - 2015 [cit. 2015-04-20]. Dostupné z: http://www.rostemesknihou.cz/cz/o-kampani/aktuality/
Kulturní politika [online]. 2001 [cit. 2015-04-21]. Dostupné z: http.//www.ktn.cz/kultpolitika
Normal 0 21 false false false CS X-NONE X-NONE
