1. Cíl projektu
V rámci tohoto samostatného projektu jsem si kladla za cíl představit čtenářům Divadlo na cucky a jeho aktivity, jelikož se domnívám, že způsob jeho prezentace nemá na studenty až takový vliv, jaký by na ně jako na cílovou skupinu mohl mít.
Město Olomouc se celoročně pyšní bohatým a velmi rozmanitým kulturním programem, který vychází vstříc individuálním zájmům široké veřejnosti. Divadelní scéna je však podle mého názoru reprezentována především Moravským divadlem, jež pro svá představení právem patří mezi nejlepší v zemi. Navzdory tomu působí v Olomouci také jiná kvalitní, ač mnohem menší, divadla, která přes jejich značný potenciál mnoho mladých lidí vůbec nezná nebo nenavštěvuje. Možná je to právě z důvodu nedostatečné prezentace na místech, na která se pozornost studentů a jejich pracujících vrstevníků zaměřuje. Za subjekt, který by mohl být touto skupinou také opomíjen, považuji Divadlo na cucky. Prostřednictvím souboru textů vypracovaných v rámci této práce bych proto ráda čtenáře se zmíněným divadlem seznámila a třeba je i zlákala k jeho návštěvě.
Osobně se domnívám, že portál upmedia.cz navštěvují především studenti prvního ročníku bakalářského studia žurnalistiky, kteří zde publikují své první texty. Proto by uveřejnění mého projektu mohlo být také cestou, jak uvést Divadlo na cucky do povědomí konkrétně těchto lidí.
2. Zdůvodnění volby tématu
Téma jsem volila s ohledem na specializaci absolvovanou během studia. V rámci tematické profilace jsem získala znalosti z oblasti kultury, v žurnalistické profesi jsem splnila praktikum a workshop psané a rozhlasové žurnalistiky. Jako vhodnou kombinaci pro účely samostatného projektu jsem stanovila psané texty a zajímavé kulturní téma, kterým se pro mě stal nezávislý divadelní soubor Divadla na cucky.
Důvodem, proč jsem si během studia zvolila právě kulturní specializaci, jsou mé osobní sympatie k událostem uměleckého charakteru. V teoretické rovině sice žádnou konkrétní oblast umění neovládám, to mi však nebrání tyto události s chutí navštěvovat. Ze stejného důvodu jsem si vybrala téma, které se vztahuje k problematice umělecké organizace. Návštěva Divadla na cucky pro mě proto byla nejen nutnou součástí projektu, ale také zábavou.
Proč právě Divadlo na cucky byla vlastně náhoda. Hlavním impulzem, abych se o toto divadlo začala zajímat, mi byl seminář Komiks jako průsečík umění vedený Mgr. Tomášem Uhrem. Právě pan Uher, shodou okolností člen souboru Divadla na cucky, podnítil svým přímočarým, interaktivním způsobem vyučování můj zájem o jeho herecké aktivity. Do té doby jsem ono divadlo znala jen z plakátů na nástěnkách v budově univerzitních kolejí a o jeho návštěvě ani nepřemýšlela.
Myslím, že ohledně informovanosti o aktivitách divadla jsou na tom mí vrstevníci podobně, a proto jsem se rozhodla angažovat se tímto způsobem ve zviditelnění souboru a podpořit tím jeho uměleckou činnost, která vzniká jen díky chuti talentovaných lidí něco společně vytvořit a výsledkem obohacovat ostatní.
V této kapitole bych také ráda stručně vymezila subjekt, kterým se v samostatném projektu zabývám, a za použití fotografičnosti přiblížila, co je Divadlo na cucky zač.
Divadlo na cucky vzniklo v Olomouci v roce 2003 jako amatérské divadlo při Domu armády. U jeho zrodu stáli Jiří Šmirk a Lukáš Večerka. O rok později se divadelní soubor přesunul do Divadla Tramtarie a jeho vedení převzal Jan Žůrek. V roce 2004 Žůrek z Divadla Tramtarie odešel a Divadlo na cucky jako samostatný subjekt opět obnovil. Soubor však neměl stálou scénu a působil především na půdě Uměleckého centra Univerzity Palackého, přičemž úzce spolupracoval s Divadlem Konvikt. Vlastní scénu v prostorách ulici na Wurmova 7, kde dříve sídlila Katedra žurnalistiky Univerzity Palackého, má divadlo teprve od roku 2013. Pro svá představení má soubor nyní k dispozici divadelní sál, foyer a Freskový sál. Vedle činoher organizuje soubor také události, jako jsou různé workshopy, pohybové hry, vzdělávací aktivity nebo třeba kabaret. Režiséři inscenací vyznávají ve své práci především autorský přístup. Záštity nad činností divadla se ujala obecně prospěšná společnost DW7, dříve známá jako občanské sdružení Divadlo Konvikt.
3. Zdroje/Stav problematiky
K tématu divadel malých forem jsem v katalogu Vědecké knihovny v Olomouci několik titulů dohledala, práci, která by se věnovala čistě Divadlu na cucky, jsem však nenašla. Při porovnání výsledků vyhledávání hesla „Divadlo na cucky“ a „Moravské divadlo“, jsou příspěvky o prvním z nich téměř zanedbatelné.
O aktivitách divadla ale často referují články z Olomouckého deníku a Mladé fronty DNES. Ještě před volbou tématu projektu si jsem proto udělala malý průzkum mezi přáteli z UP, zda ono divadlo znají. V případě, že by větší část z nich odpověděla, že ano, postrádal by můj projekt smysl. Nestalo se tak, a proto jsem se rozhodla touto cestou Divadlo na cucky představit. Mé dotazování mě přivedlo k závěru, že studenti noviny dnes příliš nečtou a raději volí koupi tematických časopisů.
Abych věděla, do jaké míry je předmět mého projektu diskutován na internetu, prohledala jsem také internetové zdroje. Na základě toho jsem zjistila, že obecně divadlu malých forem se věnuje mnoho prací studentů. Žádná z nich však nepracuje s Divadlem na cucky jako ústředním tématem.
Okrajové zmínky o Divadle na cucky jsem našla také v bakalářské práci Jiřího Přivřela, který zmapoval působení Divadla Tramtarie. V jeho práci je okrajově věnován prostor také Divadlu na cucky, jakožto konkurenčnímu divadlu malých forem se srovnatelným dramaturgickým zaměřením.
Samostatné projekty s touto konkrétní tématikou jsem nenalezla. Kulturnímu vyžití studentů UP, kde je Divadlo na cucky zmíněno, se věnovala v roce 2011 Milada Zemanová. Téma autorských divadel, kterým hrozí zánik, zpracovala formou projektu Klára Elšíková v roce 2012.
Naopak na webových stránkách České televize je reportáží a článků o Divadle na cucky překvapivě velké množství. Většina z nich se váže ke konkrétním aktivitám, které divadelní soubor podnikl, je zde ale také reportáž představující samotné divadlo.
Ostatní internetové zdroje představují, jak jsem předpokládala, zejména weby zaměřené na uměleckou činnost a aktuální kulturní dění v Olomouckém kraji.
Ve svém projektu proto na ničí práci nenavazuji. K psaní využívám zmíněné práce a zdroje, které mi poskytly dostatečný teoretický základ o Divadle na cucky, avšak má práce konkrétně na toto téma bude zřejmě ojedinělá.
4. Ideový plán
Samotné realizaci projektu předcházela příprava zahrnující výběr vhodného tématu, a to nejen z hlediska vybrané kombinace absolvovaných specializací, ale také s přihlédnutím k okruhu vlastních zájmů a sympatií k různým oblastem kultury. Podle nastavených parametrů, do kterých jsem zahrnula kromě osobního postoje také čtenářskou atraktivitu vypracovaných textů, podmínky umožňující kontakt s osobami, jichž se téma bude týkat, a vlastní schopnost danou problematiku kvalitně zpracovat, jsem zvolila téma divadlo. Jak už jsem zmínila, před konkretizací tématu jsem udělala osobní průzkum mezi lidmi, které znám z univerzity a ptala jsem se, zda znají z tisku Divadlo na cucky. V dotazování jsem však vynechala studenty žurnalistiky, u kterých se zájem o tištěná média předpokládá. Z této předběžné ankety vyšlo, že většina z nich divadlo nezná a ani místní noviny nečte.
Po pečlivém uvážení jsem tedy vybrala olomoucké autorské Divadlo na cucky, abych jej pomocí práce představila. Tím jsem zároveň určila cíl, kterého bych chtěla prostřednictví projektu dosáhnout, a přistoupila k ostatním náležitostem. Dalším krokem bylo určení patřičných žánrů, které by mohly v rámci možností splnit daný cíl.
Vhodné žánry tedy reprezentuje publicistické interview, anketa, reportáž a informativně-edukativní text. Při výběru a vymezení těchto žánrů jsem spolupracovala s publikací Mgr. Viktora Jílka, Ph.D., Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů z roku 2009.
Jako první mne napadla myšlenka vytvořit publicistické interview. V ideovém plánu jsem se rozhodovala mezi rozhovorem se samotným intendantem divadla panem Bc. Janem Žůrkem nebo s některým z herců souboru. Nakonec jsem se rozhodla pro herce Tomáše Uhra, protože jsem po pozitivních zkušenostech ze semináře doufala v jeho přátelský přístup a ochotu věnovat mi trochu času, což se mi následně také potvrdilo. Jako cíl rozhovoru jsem si určila představit osobnost člena souboru Divadla na cucky. Právě pan Uher je pro mě velmi zajímavým člověkem, a tak jsem předpokládala, že i rozhovor s ním bude originální a čtenářsky atraktivní.
Dalším textem, který by podpořil žánrovou rozmanitost, měla být reportáž z průběhu divadelní zkoušky. Realizace tohoto článku však závisela na režisérovi zvolené inscenace, proto jsem si pro jistotu připravila jako náhradní žánr recenzi divadelního představení. Náhrada naštěstí nebyla nutná, protože mi pan Žůrek vyšel vstříc a nabídl mi termíny, na které se mohu dostavit.
Jako třetí žánr jsem zvolila anketu. Před uskutečněním praktické části projektu jsem pracovala s hypotézou, že dlouholetí obyvatelé Olomouce Divadlo na cucky už možná zaregistrovali, ale studenti a mladí lidé, kteří ve městě nepobývají příliš dlouho, divadelní soubor zřejmě neznají. A to i přesto, že program představení bývá vyvěšen na nástěnce studentských kolejí a divadlo má vlastní profil na sociální síti. Pomocí ankety jsem se proto rozhodla hypotézu ověřit na vzorku několika oslovených respondentů z řad studentů a mladých lidí se zaměstnáním.
Za vhodnou volbu pro zpracování nejobsáhlejšího textu jsem považovala článek typický pro tematicky zaměřené časopisy. Usoudila jsem totiž, že text o takovém rozsahu by se v novinách neobjevil. Zvolila jsem tedy informativně-edukativní článek, který by naplnil cíl, který jsem si dala. Text by mohl být uveřejněn v časopise zaměřením na kulturu nebo na webových stránkách, které se věnují divadlu nebo umění obecně.
5. Postup práce
A. Rozhovor
Praktickou část projektu jsem začala rozhovorem, kterým jsem se rozhodla naplnit podle pokynů k samostatnému projektu středně dlouhý text s minimálním rozsahem 6 000 znaků. Po zvážení na koho bych se měla obrátit z hlediska časových možností a ochoty, jsem usoudila, že ideální volbou bude člen divadelního sboru Tomáš Uher, kterého jsem na konci listopadu roku 2014 kontaktovala.
Jak už jsem informovala v předchozích kapitolách, s panem Uhrem jsem se poprvé setkala nikoli jako s hercem, nýbrž jako s energickým učitelem předmětu Komiks jako průsečík umění, jenž v rámci svého doktorandského studia vyučoval na Katedře bohemistky Univerzity Palackého. Během semestru jsem, zjistila, že pan Uher uplatňuje své herecké a komunikační schopnosti nejen před tabulí, ale i na jevišti. Po zvolení tématu projektu pak bylo jeho oslovení ve věci interview nasnadě. Jak jsem doufala, pan Uher byl velice ochotný mi všechny otázky zodpovědět.
Čas strávený nad přípravou otázek by se ale rozhodně nedal počítat na minuty. Bylo nutné už předem promyslet, jakým směrem by se měl dialog ubírat, a tím zajistit, že rozhovor bude mít logickou návaznost. Mým úmyslem bylo připravit si takové otázky, aby výsledný text byl originální, srozumitelný a zajímavý. Zaměřila jsem je nejen na Divadlo na cucky, ale hlavně na osobu pana Uhra a jeho roli herce a zároveň pedagoga. Otázky proto mohou čtenářům zvyklým na klasické zpravodajské rozhovory, kde je často nutné uchylovat se k ekonomizaci z důvodu nedostatku prostoru, připadat příliš rozsáhlé. Avšak v publicistickém rozhovoru tohoto typu, navíc bez limitu horní hranice použitých znaků, to podle mého názoru rozhodně není na škodu. Zastávám názor, že lépe je o tématu interaktivně diskutovat, aby vzešlo něco neotřelého a oběma stranám povídání přineslo příjemný zážitek, než se držet automatických úsečných dotazů bez špetky vlastní iniciativy.
Po rozhovoru už stačilo vymyslet trefný titulek a zajímavý perex, kterým bych osobu pedagoga a zároveň herce čtenářům představila. Přestože se může zdát, že šlo téměř o formalitu, i tyto náležitosti mě zaměstnaly na relativně dlouhou dobu, aby článek získal svou konečnou podobu. S výsledným textem jsem ale velmi spokojena, a tak práce na něm vůbec nelituji.
B. Anketa
Příprava ankety patřila k jednodušší části celé práce. Jak už jsem vysvětlila v ideovém plánu, před samotným dotazováním jsem pracovala s předpokladem, že Divadlo na cucky příliš mnoho studentů a mladých pracujících lidí nezná, a tudíž nenavštěvuje. A to i přesto, že zástupci divadla intenzivně komunikují se svými fanoušky prostřednictvím sociální sítě, soubor hraje originálně pojaté autorské hry a sídlí v prostorách nedaleko filozofické fakulty a univerzitní knihovny. Ani články v Olomouckém deníku o něm nejsou ojedinělé.
S otázkou „Znáte olomoucké Divadlo na cucky a navštěvujete jeho představení?“ jsem se proto vydala do ulic v okolí budov různých fakult univerzity, abych svou cílovou skupinu oslovila. Za poměrně krátkou dobu jsem získala vyjádření od několika vysokoškolských studentů a jejich pracujících vrstevníků. Někteří však odpovídali velmi stručně, proto jsem jim položila doplňující otázky a jejich reakce pak sepsala v jednu celistvou odpověď. Ke každému respondentovi jsem připsala jeho jméno, věk a obor studia nebo pracovní pozici. Na závěr jsem ze získaných materiálů vytvořila text s požadovaným rozsahem 3 000 znaků.
C. Reportáž
Tento žánr mi dával možnost proniknout do zákulisí divadla a poodhalit tajemství, co se na scéně děje, než se poprvé zvedne opona. Jako nejlepší námět na čtenářsky zajímavou reportáž se totiž od začátku jevila divadelní zkouška. A tak jsem využila šance a za účelem získat povolení k návštěvě divadla mimo konání představení jsem se obrátila přímo na intendanta Divadla na cucky Bc. Jana Žůrka.
Protože jsem pana Žůrka kontaktovala na konci listopadu minulého roku, odkázal mě na režiséra Petra Nerušila, který v té době se souborem zkoušel inscenaci Ritter, Dene, Voss. Pan režisér s mou návštěvou sice souhlasil a sdělil mi, abych se dostavila v první polovině ledna 2015, avšak bylo znát, že z představy přítomnosti cizího člověka na zkoušce příliš velkou radost nemá. Pan Žůrek mi můj dojem později také potvrdil a informoval mě o možnosti navštívit místo zkoušky hry Ritter, Dene, Voss některou ze zkoušek inscenace Antigona, kterou mezitím začali herci zkoušet pod jeho vlastním vedením. Tuto nabídku jsem přijala a v posledním lednovém týdnu se vydala do divadla. Podle rozpisu měli v tu dobu své role na jevišti zkoušet herci Ondřej, Bořek, Pavla, Zdeněk, Marie a Honza. Kvůli nemoci jednoho z nich se však zkouška změnila v soukromé vystoupení dvojice dívek Pavla Dostálová – Marie Kocourková alias Antigona a Isména.
To pro mě bylo překvapením, stejně jako to, že jsem se jako divák ocitla nikoli v hledišti divadelního sálu Divadla na cucky, ale ve Freskovém sále, který inspirací téměř dýchal. Dvojice dívek právě zkoušela emotivní scénu, při které rozhořčená temperamentní Antigona hovoří se svou plachou sestrou Isménou o tajném pohřbení bratra. Odlišné charaktery postav vytvářely dokonalý kontrast, a tak bylo více než zajímavé sledovat herečky i režiséra při práci. Abych se v dialogu sester a připomínkách pana Žůrka orientovala, byl mi zapůjčen i scénář. Já tak mohla tiše sledovat průběh zkoušky, pozorovat, jak spolu herečky komunikují a zároveň plní představy režiséra, a přitom sbírat materiál pro svou reportáž. Při psaní jsem pak využila typické členění textu na titulek, perex, hlavní text a závěr. Text jsem zpracovávala chronologicky a pracovala především se svými dojmy a postřehy. Zaznamenala jsem kromě průběhu zkoušky také vše, co mě zaujalo.
D. Informativně-edukativní text
Tento text byl pro mě z celého projektu tím nejtěžším, a to nejen z hlediska rozsahu, ale také náročnosti na zpracování. V obsahu jsem chtěla pokrýt podrobné představení Divadla na cucky, jeho historii i současné aktivity. Příprava na článek mi trvala nejdéle. Nejprve jsem musela udělat rešerši informací o Divadle na cucky a celkově o autorských divadlech. Využila jsem přitom různé internetové zdroje, o kterých jsem psala už v kapitole Stav problematiky, uvedeny jsou také v poslední kapitole Literatura, zdroje a podobné projekty. Ze získaných informací jsem si sepsala poznámky, které jsem postupně využila při psaní článku. Jakmile jsem získala dostatečný teoretický základ, přistoupila jsem k psaní textu.
V perexu jsem se nejprve pokusila poutavou formou uvést, čím se budu v textu zabývat, tak abych čtenáře přiměla k pokračování ve čtení. Z vlastní zkušenosti zkušeností vím, že pokud dlouhý text nemá zajímavý úvod, nenutí mě číst dále, přestože tím možná přicházím o důležité informace.
Samotný text by byl pro svou délku příliš nepřehledný. Z tohoto důvodu jsem využila poznatků z publikace Jaroslava Bartoška Základy žurnalistiky ohledně horizontálního a vertikálního členění textu a pomocí mezititulků ho logickým způsobem rozčlenila na tematické oddíly. Tím jsem čtenáři usnadnila orientaci v článku. Hlavní funkce textu jsou informační a edukativní, tomu jsou také přizpůsobeny postupy – využila jsem zejména informační a popisný. Jazyk jsem volila spisovný a srozumitelný, protože je článek určen laické veřejnosti. Při formulaci jsem se snažila o výrazovou, hodnotovou i citovou neutralitou.
6. Sebehodnocení
Po zpětném přečtení sepsaného záměru a všech vypracovaných textů, hodnotím svůj projekt jako úspěšný. Domnívám se, že se mi podařilo naplnit cíl, které jsem si na začátku práce stanovala. Téma, které jsem si zvolila, v sobě navíc spojilo můj soukromý zájem a předmět vhodný ke zpracování.
Prostřednictví záměru jsem čtenáře seznámila s problematikou nedostatečné medializace divadel malých forem ve městě, kde má svou dominantní pozici velké a známé divadlo, přestože se alternativní tvorbě nevěnuje.
K projektu jsem využila především tituly vztahující se k popisu náležitostí, které by měly zvolené žánry obsahovat, abych zajistila jejich formální správnost. Informace o divadle jsem čerpala především z internetových stránek. Osobně jsem navštívila divadelní představení a zkoušku Divadla na cucky a byla v kontaktu s uměleckým ředitel Janem Žůrkem a hercem Tomášem Uhrem.
Práci jsem začínala s hypotézou o nedostatečné informovanosti mladých lidí o existenci Divadla na cucky a jejich nezájmu o malá divadla či tento druh umění vůbec. Předpoklad podpořila anketa, kterou jsem se studenty z různých fakult Univerzity Palackého a s pracujícími podobné věkové kategorie udělala.
V rozhovoru, reportáži a informativně-edukativním textu jsem následně přiblížila činnost daného divadla, odkryla způsob, jakým se herci na představení připravují a představila osobu Tomáše Uhra coby člena divadelního souboru.
Upřímně doufám, že jsem svou prací u čtenářů vyvolala sympatie k alternativní divadelní scéně nebo přinejmenším vzbudila jejich zájem o Divadlo na cucky. Mně osobně pomohl projekt především získat nové informace o předmětu této práce. Návštěva divadelní zkoušky pro mě představovala spíše zážitek než povinnou součást práce. Psaním článků jsem se procvičila ve stylizaci textů do určených žánrů. Za pomoci publikací uvedených v poslední kapitole jsem si také zopakovala znalosti nabyté během studia. Konkrétně informativně-edukativní text jsem však psala poprvé, proto jsem se také naučila něco nového. Tvorba projektu mi navíc umožnila poznat nové lidi a zažít nové věci. Realizace projektu začala v listopadu roku 2014, kdy jsem poprvé kontaktovala Pana Žůrka za účelem návštěvy divadelní zkoušky a pana Uhra s prosbou o spolupráci na rozhovoru.
Kromě zvolených žánrů by bylo možné pracovat i s mnoha dalšími. Zajímavý by mohl být například medailon některého z herců. Po zhlédnutí divadelního představení by mohla vzniknout recenze nebo kritika. K činnosti divadla by se daly vztáhnout také zprávy v základní a rozšířené podobě, pozvánka, komentář a další útvary publicistické oblasti.
7. Literatura, zdroje a podobné projekty
K vypracování stanovených žánrů projektu jsem čerpala informace především z následujících publikací:
• JÍLEK, Viktor. Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009. 120 s. Učebnice. ISBN 978-80-244-2218-3.
• JÍLEK, Viktor. Lexikologie a stylistika nejen pro žurnalisty: studijní text pro distanční studium. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005. 125 s. Studijní texty pro distanční studium. ISBN 80-244-1246-2.
• Lábová, Alena et al. Zpravodajství v médiích. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2001. 155 s. ISBN 80-246-0248-2.
• Ruß-Mohl, Stephan. Žurnalistika: komplexní průvodce praktickou žurnalistikou. 1. vyd. Praha: Grada, 2005. 292 s., [22] s. barev. obr. příl. ISBN 80-247-0158-8.
• Bartošek, Jaroslav. Základy žurnalistiky. Vyd. 1. Zlín: Univerzita Tomáše Bati, 2002. 109 s. Učební texty vysokých škol. ISBN 80-7318-059-6.
Dále jsem nahlédla do bakalářské diplomové práce Jiřího Přivřela o divadle Tramtárie, kde je několik zmínek o Divadle na cucky. Dostupná je na odkazu:
• https://is.muni.cz/th/56010/ff_b/Tramtarie_finalni_verze_pro_odeslani_do_ISU.txt
Pro získání informací o autorském a amatérském divadle jsem přečetla příslušné kapitoly v bakalářské práci Michaely Urbanové. Dostupná je na odkazu:
• https://is.muni.cz/th/191555/fss_b_a2/Urbanova.M._bakalarska.prace.txt
Pro získání základních informací o divadle jsem pracovala s oficiálními webovými stránkami divadla a s dalšími internetovými zdroji, kde se o divadle psalo.
• http://www.divadlonacucky.cz/
• http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=soubor&id=2668
• http://www.czecot.cz/kultura/3648_divadlo-na-cucky-olomouc
• http://www.helenavkrabici.cz/nova-budova-a-novy-elan-divadlo-na-cucky-se-po-deseti-letech-stehuje-na-wurmovku/
• http://www.zshalkova.cz/dokumenty/ZP_Machalka_Divadla-malych-forem-v-Olomouci_13.pdf
• http://portal.upmedia.cz/index.php/samostatne-projekty/72-tv-urnalistika/1276-kulturni-vyiti-student-up
• http://www.ceskatelevize.cz/porady/1183619616/
• https://is.muni.cz/th/191555/fss_b_a2/Urbanova.M._bakalarska.prace.txt
• http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/mahenova-cinohra-uctuje-v-bozim-dome/80101
• http://www.culturenet.cz/aktuality/radka-schmelzova-site-specific-art-lekce-z-landartu-performance-a-konceptualniho-umeni/n:3480/
• http://www.dilia.cz/index.php/component/k2/item/8374-olomouci-se-predstavi-podoby-soucasneho-dramatu
• http://artslexikon.cz/index.php/Divadlo_reperto%C3%A1rov%C3%A9
Znáte olomoucké Divadlo na cucky a navštěvujete jeho představení?
Anketa
Jan Kozák, student žurnalistiky, 23 let
Musím se přiznat, že divadelní scénu moc nesleduji, popravdě vůbec ne, takže asi bohužel odpověď na otázku je neznám. Ve volném čase se raději věnuji svojí přítelkyni a práci pro jednu herní společnost.
Monika Kráčmarová, obsluha v restauraci, 24 let
Toto místo vůbec neznám, a proto ho nenavštěvuju. Ke kultuře vztah příliš nemám, přes den pracuju, a pak jsem ráda, že si můžu chvíli odpočinout. Když jdu ven s kamarády, tak volíme úplně jiný typ zábavy, v divadle jsem byla naposledy snad na střední škole. Do divadla začnu možná chodit časem, až budu starší. V Olomouci znám jenom Moravské divadlo, ale už si vůbec nepamatuju odkud, asi z médií nebo tak.
Filip Boháč, student regionální geografie, 22 let
Žádné představení Divadla na cucky jsem nenavštívil, musím se přiznat, že o tomto divadle teď slyším úplně poprvé. Z olomouckých divadel znám jen Moravské divadlo Olomouc. Navíc nejsem moc velkým fanouškem divadelních představení, věnuji se spíše sportu. Co se týká návštěv divadelních přestavení, tak už nechodím do divadla tak často jako na střední škole, ale občas si čas udělám a navštívím Městské divadlo v Krnově nebo Slezské divadlo v Opavě.
Pavla Žitníková, studentka učitelství pro základní školy, 22 let
O Divadle na cucky jsem slyšela od svojí kamarádky, ale nic víc, než že existuje, o něm vlastně nevím. Takže jsem v něm nikdy bohužel nebyla. Nejspíš je to tím, že když jdu do nějakého divadla, tak chodím většinou do těch známějších v Praze nebo do Moravského divadla v Olomouci. Co se týká baletu, oper a muzikálů mám ráda především jejich klasické zpracování. Tak asi nejspíš proto.
Pavlína Mišáková, personalistka, 30 let
Bohužel, nejsem takový divadelní návštěvník, jakým bych si přála být. Divadlo na cucky jsem v reálu neviděla ani jednou, ale určitě jsem o něm minimálně četla v Radničních listech.
Pavla Vodová, studentka regionální geografie, 23 let
Divadlo na cucky znám pouze okrajově. Vím, kde sídlí a podle názvu znám par jejich her, ale nikdy jsem na žádném jejich představení nebyla, i když to už docela dlouhou dobu plánuji. Jinak v Olomouci znám ještě Městské divadlo a Tramtarii, ale bohužel ani na nich jsem nebyla, protože jsem nenašla nikoho, kdo by šel se mnou, nebo jsem to časově nestíhala. V Olomouci jsem navštívila pouze hostující divadlo z Brna Husa na provázku. Co se týká divadla obecně, tak ho navštěvuji velmi ráda, ale většinou jen tak dvakrát do roka. Naposledy jsem byla na Cimrmanech v Mohelnici. Jinak navštěvuji i naše ochotnické divadlo v obci.
Ivana Tůmová, studentka angličtiny se zaměřením na tlumočení a překlad, 23 let
Znám ho, ale nenavštěvuju vzhledem k mé časové vytíženosti.
Jana Martincová, studentka nanomateriálové chemie, 21 let
Divadlo na cucky znám. Již několikrát jsem ho chtěla navštívit, ale nikdy mi to nevyšlo. Takže větší podrobnosti o tom říci nemohu, ale určitě ho chci ještě letos navštívit, je to jedno z mých předsevzetí.
„Autorské hry vyhovují mé přirozenosti,“ vypráví herec Tomáš Uher
Rozhovor
Nezkrotný, ale na svou dobu snad až příliš excentrický poeta, prozaik a dramatik Oscar Wilde kdysi pronesl, že „život je krásné divadlo, žel, repertoár nestojí za nic“. Dnes bychom to nejspíš označili za výrok poplatný existenci svázané konzervativním britským myšlením devatenáctého století a s člověkem, kterého stihl nešťastný osud, možná i ostře polemizovali. Alespoň repertoár Tomáše Uhra, neobyčejného učitele a herce srdcem i duší, za to rozhodně stojí. Jeho životní energii, nadšení pro věc a neutuchající radost ze stálého hledání nových cest, jak ostatním předat něco z vlastního umu, by mu mohl závidět nejen autor faustovského románu.
Na univerzitě se věnujete v rámci svého doktorandského studia vyučování poměrně netradičních předmětů, jako je třeba Komiks jako průsečík umění, a to s velkým zápalem. Vedle toho figurujete v rovněž atypických představeních Divadla na cucky, která z těchto činností Vás více baví a naplňuje?
Divadlo je pro mě čirá radost, jakási obdoba sportu, kterému se jinak příliš nevěnuji. Mám proto rád intenzivní představení, která mě dovedou vyčerpat. Podobně jsem přistupoval k vyučování, nebo o tom alespoň takto smýšlím. Velmi mě těšilo uvažovat na místě, nechat jednotlivosti spojovat se dohromady, volit témata, kde se může šlapat mimo vyznačené cesty autorit. Nechci odpovídat nejednoznačně, ale jistým způsobem si je oboje podobné. Divadlo mě těší svou fyzickou intenzitou, u vyučování pak to byla radost z přemýšlení. V obou případech mě baví být "v tom". I vyučování mělo v sobě špetku z představení.
Chápu-li to správně, klíčový je pro Vás intenzivní prožitek způsobený fyzicky náročnými rolemi či vyhledáváním alternativních způsobů, jak se dobrat k závěrům. Kde však berete ten věčný elán a touhu k vyšlapávání vlastní cesty na pódiu i za katedrou? Držet se již ověřených postupů je přeci mnohem snadnější.
To je to podivné tajemství. Byť bych byl sebevíce unavený, před publikem či studenty se najednou otevřou netušené rezervoáry zaplavující energií. Je to dvousečná podpora. Někdy pomáhá být důrazný a snad i zaujmout. Jindy mě ale vede buď k přehánění, což jsem u divadla snad už trochu zvládl, nebo v případě vyučovaní k mluvení příliš rychlému a možná i ne zcela srozumitelnému, případně hrozí zaplétání se do vlastních myšlenek. Mám rád onen pocit, že právě něco vzniká, že i když jsem se na hodinu připravoval, teprve v komunikaci se studenty vyvstává celkový obraz. Hodina pak není jen o předání dopředu připraveného, ale i o inspirování se momentálním pohnutím.
Říká se, že hercem se člověk nestává, ale rodí a že každý učitel je tak trochu hercem. Ať pedagog či ochotník, obě sféry si žádají notnou dávku zdravého exhibicionismu. Při jaké příležitosti se u Vás projevil poprvé?
Dříve jsem se jakémukoli vystupování před více lidmi vyhýbal. Na střední škole se to začalo lámat, jenže občas zrazovala nervozita. Ta mě sice dodnes neopustila, ale naučil jsem se buď hrát, že žádnou nevnímám, nebo si ji představuji jako vnitřní výzvu, kterou lze překonat. Nepodlehnout nervozitě je taky malé vítězství.
Vyučování i hraní spojuje cíl předat či předvést druhým určitou myšlenku, vyprávět příběh, v které z těchto oblastí si umíte reálně představit svou celoživotní profesní kariéru?
Tady mohu jednoznačně povědět, že spíše bych se profesně věnoval učitelství, herectví bych ponechal tam, kde je momentálně.
Zaměříme-li se teď konkrétně na Vaše herecké aktivity, co pro Vás hraní znamená? Mám na mysli pocity, které se Vám vybaví při myšlence na výstup před veřejností.
Je to celá škála pocitů. Sejde zvláště na tom, jestli se mi zamlouvá hra, ve které zrovna účinkuju, a její provedení, jestli role skýtá prostor pro improvizaci, nebo je vyžadována přesnost při každém opakování, jestli představení aktivně zapojuje diváky. Výrazně vnímám, s jistým potěšením, onu zvláštní moc masky role, moc ovládat publikum, i potěšení být sledován. Podobně, ačkoli zcela opačně, působí pocity, že se něco nepovedlo, že zájem opadá, že iluze je ztracena. Před každým představením se těším, až bude za námi.
V současnosti jste členem souboru autorského Divadla na cucky. Máte také nějaké předešlé zkušenosti s jiným autorským či interpretačním divadlem?
U Divadla na cucky budu letos asi sedm let. Na střední škole jsem něco málo divadelního vytvářel, ale bylo to natolik intuitivní, že se snad ani o zkušenostech hovořit nedá. Souběžně s působením v Olomouci dělávám každý rok v létě noční prohlídly zámku Lednice. Paní kastelánka mi nechává volnou ruku, a tak už několik let trávím červenec především zkoušením představení s přibližně třiceti účinkujícími, ke kterému si také píšu scénář.
Jak jste se před těmi sedmi lety dostal zrovna do Divadla na cucky?
Zakladatel divadla, Jan Žůrek, hledal pro první větší autorskou inscenaci, jednalo se o kabaretní představení, vhodného člověka do role jakéhosi mafiána-restauratéra, no a vyhlédl si právě mě. S oblibou vzpomínám, že jsem tenkrát vše považoval za jednorázovou akci několika studentů. O Divadle na cucky jsem se dozvěděl až několik měsíců po premiéře. To mě již počítali za jednoho z členů souboru. U toho také zůstalo.
Je to touha „šlapat mimo vyznačené cesty autorit“, co Vás udrželo v divadle, které se věnuje především autorským hrám?
Zdaleka ne každé představení našeho divadla (zvláště ty, ve kterých jsem hrál) považuji za zdařilé. A i když obecně oceňuji úsilí o netradiční inscenování a náročnost, cením si stejnou měrou kritického odstupu od vlastní práce. Ne vždy se ho u nás připravovaným hrám dostávalo. Platí však, že mě u na cucky těší převažující nepodbízivost repertoáru a jsem rád i za spolupráci s několik mladými profesionálními režiséry či herci, která se mi několikrát naskytla.
Podle seznamu rolí, které jste v Divadle na cucky ztvárnil, máte zkušenosti jak s autorskými, tak interpretačními hrami. Dokážete postihnout rozdíl v přípravě obou typů inscenací? Která je Vám bližší?
Autorské hry vyhovovaly mé přirozenosti. Dostávalo se v nich více prostoru improvizaci, mohl jsem uplatnit i vlastní nápady, ostatně mé obsazení bylo v podobných případech voleno právě s ohledem na vlastnosti mého projevu. Nebezpečím u těchto her je, že pro volnost, s jakou jsou vytvářeny, se už po několika reprízách začne vytrácet původní náboj, na kterém byly životně závislé, a nenucenost, která byla jejich kořením, se stávala stále hůře dosažitelná. Interpretační hry jsou větší hereckou výzvou, jejich reprízování mi však neskýtá tolik dalšího prostoru. Hraní je tu mechaničtější, když nedokážu porozumět motivacím postavy, může být i útrpné.
Váš pestrý repertoár zahrnuje jak role vážné, tak i velmi komediální. Uvažujete někdy nad tím, zda by účinkování v určitých hrách nemohlo neohrozit Vaši autoritu u studentů, v případě, že by Vás v představení viděli?
Máme malý sál pro pár desítek diváků, který ani zpravidla nebývá docela zaplněný. Popravdě, ani jsem nepředpokládal, že by někteří z mých studentů do našeho divadla zabloudili. A navíc, jako pouhý doktorand, který se při vyučování sám učil, nepomyslel jsem si nikdy, že bych nějakou autoritu měl, natož abych ji mohl ohrozit.
Která z Vašich postav Vám nejvíce přirostla k srdci?
Obávám se, že docela k srdci mi nepřirostla žádná, ale kupříkladu Vlk v Karkulce byla nejlepší psychická terapie, jakou si mohu přát. Vykřičet se a udělat nepořádek, pak to uklidit a jít klidný domů.
Divadlo na cucky se nespecializuje pouze na činoherní inscenace, na podzim roku 2014 jsme Vás mohli vidět také například v Kabaretu na cucky ve Smetanových sadech, kde jste se svými kolegy zpíval a tančil. Zpěv na veřejnosti Vám tedy problém nedělá?
Pokud myslíte představení v září, na to si vzpomínám jako na vydařené, a to po dlouhé době. Kabaret je právě jednou z her, u nichž se konkrétní nálada večera, náhodné složení publika, může promítnout do našeho projevu natolik, že hra opět šlape, i když jsem si při několika předchozích reprízách zoufal, že je už nejvyšší čas ji ukončit. Tedy, pokud vhodné elementy zapůsobí, najednou jen málo věcí může dělat problém.
Co Vám divadlo dalo, či naopak vzalo?
Vzalo mi mnoho času, dalo mi mnoho radosti a snad i tříbilo můj projev a vystupování. Je to férový obchod.
KDO POZDĚ CHODÍ, SÁM SOBĚ ŠKODÍ
Reportáž
OLOMOUC – „Jen napište, kdy byste přišla, a já potvrdím, zda je to zrovna možné,“ odepsal na můj dotaz, jestli se mohu přijít podívat na divadelní zkoušku Antigony, umělecký ředitel Divadla na cucky Jan Žůrek. Tím to všechno začalo. Smluvila jsem si konkrétní termín své návštěvy a už hořela nedočkavostí, jak asi bude zkouška probíhat. Dnes přišel den D a já vyrážím směr divadelní scéna.
Už jsem si o Divadle na cucky dost přečetla, abych vyvážila ostudný fakt, že jsem zatím vždy dala přednost Divadlu Tramtarie nebo Moravskému divadlu. Takže teď vím, že je v prostorách na Wurmově ulici. Ta velká dřevěná vrata přece nemůžu přehlédnout. Jsem o tom opravdu přesvědčená, takže vyrážím přesně na čas. Na místě ale s nelibostí zjišťuju, že snad všechny vchody v téhle ulici mají velká dřevěná vrata, taková smůla! Tak kde to vlastně je? Dala bych ruku do ohně, že to musí být ty neoznačené dveře hned vedle budovy Zbrojnice, ale jsou zamčené. Co teď? Chvíli počkám, třeba někdo vyjde ven. Po pár minutách se dveře vážně otevírají a ven vychází dvě jeptišky. No tak moment, v řecké tragédii, kterou Antigona bezpochyby je, žádné jeptišky nehrají! Asi to přece jen budou jiné dveře. A skutečně, ještě že jsem tu ruku do ohně nestrkala, asi bych se pěkně spálila. Tabulka na domě o pár metrů dál hrdě hlásá, že Divadlo na cucky sídlí právě tam.
Je ale také zamčeno, proto zvoním. Letmý pohled na hodinky stačí, abych si uvědomila, že můj přesně vypočítaný čas nevyšel a já jdu pozdě. Očekávám, že divadlo už bude plné herců a všichni si mě budou zvědavě prohlížet, to nesnáším. Mohu si za to ale sama, takhle si představuju zločin a trest. Můžu se cítit ještě víc trapně? Jistěže ano, jak se říká, nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. Když dorazím do druhého patra budovy a najdu Freskový sál, režisér se mě překvapeně táže, kdo jsem a co si vlastně přeju. Úplně zapomněl, že mám přijít, a já zmateně koktám vysvětlení. Nato se režisér představí jako Jan Žůrek a opáčí, že zkouška už ale začala. Červenám se, přikyvuju na znamení, že jsem to tušila a přemýšlím, kolik trapných momentů na mě ještě čeká. Proč jsem radši nezůstala sedět doma…
Konečně vstupuju do místnosti a udiveně hledím na dvě osamocené dívky, které stojí v rohu. Ostatně ony na mě také. Kde všichni jsou? Režisér mi oznamuje, že plánovaná hromadná zkouška se pro nemoc jednoho herce nekoná. Náhradou je zkouška dialogu Antigony a její sestry Ismény v podání Pavly Dostálové a Marie Kocourkové.
„Tady si sedněte,“ podává mi režisér chatrně vypadající židli. Ne, že bych se považovala za nějakého tlouštíka, ale přesto ve mně sedátko vzbuzuje značnou nedůvěru. Židli však s úsměvem přijímám a u zdi sálu si na ni opatrně sedám, trapasů už dnes bylo i na mě dost. Do ruky dostávám text, abych se v dění na improvizované scéně orientovala. Pak už si mě nikdo nevšímá a všichni pilně pracují.
„Isméno! Isméno! Přítelkyně moje jediná,“ rozléhá se sálem. To začíná Pavla svou repliku. Marie jí na to pohotově odpovídá. Jak dívky v dialogu pokračují, je zřejmé, že Pavla svůj text už plně ovládá, Marie ještě nikoliv. Do premiéry hry však zbývají dva a půl měsíce, tak nikomu nevadí, že část textu zatím čte ze scénáře. Více než správnost replik se zde řeší způsob chování, který bude promluvy doprovázet.
Režisér zatím stojí vedle mě a tiše dívky pozoruje. Nechá je odříkat část rozhovoru a pak je přerušuje. Krátce hodnotí jejich výstupy a popisuje svou vlastní představu ztvárnění rolí. Situace se několikrát opakuje a výsledná podoba této scény se začíná rýsovat. V místnosti panuje přátelská atmosféra, všichni si navzájem tykají, vtipkují a smějí se. Všímám si, že při práci funguje mezi režisérem a herečkami hlavně interaktivita. Navzájem si sdělují, jak jednotlivé scény vnímají a společně hledají nejlepší způsob, jak hru nastudovat. Líbí se mi, s jakým temperamentem Pavla hlavní roli této tragédie ztvárňuje. V kontrastu s bázlivou Isménou využívá postava Antigony celou škálu emocí, a jak se zdá, Pavla to velmi dobře ví. Co chvíli se její klidná slova mění v rozhořčené výkřiky, lítostivé vzlyky nebo kousavé poznámky. Její vystoupení je opravdu radost sledovat.
Asi po hodině přerušuje zkoušku klepání. Sál má zamluvený někdo další. Podle středověkých zbraní, které si s sebou muži stojící u dveří nesou, jde zřejmě o nějaké zájmové sdružení. Divadelní zkouška se přesouvá do místnosti o pár kroků dál. Pauza je příležitostí na krátký odpočinek a cigaretu. A zase se zkouší dál ve stejném duchu. Zatímco jsem svědkem stále se opakujících scén a dokola pronášených vět s různou intonací a doprovodnými gesty, divím se, že z toho herečkám ještě nejde hlava kolem. O to víc je obdivuju.
Čas rychle utíká a já si uvědomuju, že už sedím v pomyslném hledišti až příliš dlouho. Abych nezneužívala benevolenci režiséra déle, než je vhodné, dobrovolně si balím věci. Vstávám, vracím text a srdečně stisknu ruku Janu Žůrkovi jako gesto vděku. Přidávám ještě příslib, že se v dubnu vypravím na představení podívat a se slovy signalizujícími rozloučení odcházím. Po cestě ještě vzpomínám na eskapády, které mě celé odpoledne provázely. Přesto jsem nakonec ráda, že se mi podařilo nakouknout do metod herecké práce. Alespoň teď jistojistě vím, že na prkna, co znamenají svět, se raději nikdy nepostavím.
DIVADLO NA CUCKY: OD KOLÉBKY AŽ PO VLASTNÍ SCÉNU
Informativně-edukativní článek
„Divadlo vychází ze života a do života se vrací,“ nechal se kdysi slyšet český dramatik, spisovatel a novinář Josef Kajetán Tyl. Výrok vskutku nadčasový. Použít bychom ho dnes mohli stejně dobře jako kdysi, stále je v něm alespoň zrnko pravdy. Za neodmyslitelnou součást svého života považuje divadlo asi většina profesionálních i amatérských divadelníků, alespoň členové souboru olomouckého Divadla na cucky zcela určitě.
Divadlo na cucky vzniklo v Olomouci před dvanácti lety jako nezávislé sdružení mladých amatérských herců. Už od samého začátku se ve své tvorbě hlásilo k autorskému přístupu. Rozmanitou činnost, kterou se Divadlo na cucky zabývá, nejlépe vystihují sami zástupci souboru na svých webových stránkách: „Jeho tvorba se pohybuje v širokém rozpětí mezi činohrou a tancem, přičemž se vždy snaží o ryze současnou estetiku i reflexi aktuálního kulturně-společenského dění. (…) Specifický mix inscenačních týmů při tvůrčí činnosti utváří svébytnou poetiku, kterou lze charakterizovat tendencí k experimentování a ohledování nových prostředků komunikace.“ Dlouhá léta fungoval soubor bez vlastní scény, svá představení uváděl zejména v prostorách Uměleckého centra Univerzity Palackého, některé site-specific projekty vznikaly například v městských parcích nebo zříceninách.
V roce 2012 získalo divadlo od církve vlastní prostory na Wurmově ulici, kde od roku 2013 vítá diváky na své stálé scéně. Během své dlouholeté existence soubor působil a stále působí především na domácí půdě v Olomouci, svým uměleckým nadáním se však pochlubil také divákům v nejrůznějších částech republiky i sousedních států. Během severského turné s inscenací Někdo přijde se herci podívali dokonce do Norska a Finska. Dnes tvoří soubor profesionální umělci s všestrannými zájmy. Důležitost menších divadel, jakým je i Divadlo na cucky, je však někdy opomíjena. Aby byl divadlu věnován prostor, jaký si zaslouží, jsou v následujících řádcích zachyceny nejdůležitější momenty divadelního souboru, které přispěly k formování konečné podobě divadla.
Začalo to v domě božím
Historie Divadla na cucky sahá až do roku 2003, kdy soubor zahájil svou činnost především díky snaze Lukáše Večerky, který se ujal vedení mladých herců. Večerka se stal zároveň také režisérem prvních dvou inscenací, se kterými se amatérský soubor divákům představil. Historicky první aktivitou divadelníků bylo nastudování kontroverzní hry současného rakouského dramatika Felixe Mitterera Účtování v domě božím. Příběh o Bohu, který se u jednoho stolu setkává s Ježíšem Kristem, Satanem, Duchem svatým a Boží matkou, aby s jejich pomocí rozhodl o osudu bezcharakterního lidstva, uvedl soubor na půdě Domu armády v Olomouci, kde tehdy divadlo působilo. Ve stejných prostorách se pak odehrála také autorská inscenace Kolář/ž, neví kam jdem? Zdařilá koláž, která měla premiéru v roce 2004, vycházela z textů Jiřího Koláře. Její úspěch na sebe nenechal dlouho čekat, vedle ocenění Laurerát Wolkrova Prostějova se s ní herecké obsazení ve složení Dorota Vážanová, Jakub Šindelka, Jiří Šmirk a Jan Žůrek podívalo také na festivaly Divadlo Evropských regionů v Hradci Králové a Jiráskův Hronov.
S novým vedením do nových prostorů
V témže roce převzal vedení divadelního souboru Jan Žůrek. Jeho prvním režisérským počinem v divadle se stal autorský text Anna, co teď? – variace na román ruského spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého Anna Karenina. Poté získal Žůrek práci v nově vznikajícím Divadle Tramtarie, kterou přijal. Z tohoto důvodu soubor Divadla na cucky ukončil svou samostatnou činnost a společně s Janem Žůrkem se přesunul na nové působiště do bývalého hodolanského divadla, kde mělo od září 2014 své útočiště právě Divadlo Tramtarie tvořené studenty a absolventy JAMU. Divadlo zde pak nadále pracovalo jako Ateliér autorské tvorby. V tom čase se kromě nových inscenací dočkaly obnovených premiér a repríz také zmíněné hry Anna, co teď? i Kolář/ž, neví kam jdem?
Ještě jednou od začátku
Tento způsob fungování vydržel pouze do začátku roku 2006. Žůrek nesdílel s ostatními stejnou představu o dramaturgickém zaměření divadla a rozhodl se opět vydat vlastní cestou. Znovu obnovil Divadlo na cucky jako samostatný subjekt a pro svou produkci využil namísto Domu armády prostory Uměleckého centra Univerzity Palackého.
Následující období strávili herci především interpretací poetických textů, osvojením různých hereckých technik, prací na hereckých cvičeních a diskuzemi o divadle jako takovém.
Trilogie, kabaret a scénické čtení
V roce 2007 vytvořil soubor v režii Žůrka tři specifické autorské projekty. První z nich představovala koláž HRA – variace na téma úzkost, která vznikala ve spolupráci s Divadlem Konvikt. Základem pro ni byly texty Vladimíra Holana, Jiřího Ortena, Aloise Jiráska aj. Jak už název napovídá, jednalo se o inscenaci zaměřenou na úzkost. Soubor k práci využil především zkušeností a znalostí svých členů – studentů různých humanitních oborů.
Druhým projektem, který vznikl rovněž pod vedením režiséra Žůrka, byla HRA na život. Inscenace se odehrála netradičně před zraky diváků v olomouckém parku, posléze také na festivalech Svátek bláznů ve Veselí nad Moravou a Divadlo evropských regionů v Hradci Králové. Hlavní námět tvořila Kouzelná flétna libretisty Emanuela Schikanedera. V rámci této „hudebně divadelní slavnosti“ zazněly také autorské písničky a básně českých i zahraničních básníků.
Posledním počinem pak byla HraNA šílenství autorky Barbory Voráčové. Šlo o vskutku unikátní site-specific projekt, tedy projekt vázaný na určité specifické místo, kterým se v tomto případě staly zříceniny Kartuziánského kláštera v Dolanech.
V závěru roku přišel soubor Divadla na cucky s dalším autorským projektem, žánrově velice odlišným od předchozích aktivit. Jednalo se o Kabaret Kaldera, který měl premiéru 3. prosince 2007 v restauraci Kaldera v Olomouci. Autorkou hlavní dějové linie se stala opět Barbora Voráčová, hudební, taneční a další vstupy vznikaly spontánně na zkouškách souboru. Do poloviny roku 2009 uskutečnili herci dvacet repríz na různých místech v České republice.
Ze spolupráce Divadla na cucky, Divadla Konvikt a Katedry divadelních, filmových a mediálních studií vznikl cyklus scénických čtení s názvem Čtení v bílé noře. Čtení se odehrávalo v rámci dlouhodobého projektu Podoby současného dramatu v suterénu Uměleckého centra Univerzity Palackého. Finančně podpořila tuto činnost divadelní, literární a audiovizuální agentura DILIA a záštity se ujalo občanské sdružení Divadlo Konvikt.
Vytváření repertoáru
I v sezóně 2008/2009 pracovalo divadlo s autorským přístupem. Kromě Jana Žůrka dostali možnost předvést divákům své schopnosti také hostující režiséři Ján Mikuš, Jan Frič a Anna Petrželková. Produkční záštitu si vzalo na starost občanské sdružení Divadlo Konvikt (od roku 2011 transformováno na DW7). Divadlo od této doby uvádělo minimálně tři inscenace ročně a prošlo malou transformací směrem k repertoárovému typu divadla.
Sezóna v duchu citů a rodinných vztahů
Následující sezóna se nesla ve znamení „zmatení citu“. Toto téma se vztahovalo zejména na diváky mladší věkové kategorie, kterým byly určeny tři inscenace, které měly v daném roce premiéru. Jednalo se o hru švýcarské dramatičky Laury de Weck Oblíbenci, autorskou inscenaci na motivy románu Gustava Flauberta Mme Bovary a drama představitelky britské dramatiky Sarah Kane Vyčištěno. První dvě hry vznikly v režii Jana Žůrka, Vyčištěno režírovala Anna Petrželková. Na inscenaci Mme Bovary se podílelo také Divadlo hudby a vedle herců v ní našla uplatnění také kapela s autorskou hudbou Jana Plíhala. Vedle nových inscenací naplnily program divadla také reprízy starších her.
Značný úspěch zaznamenal zmíněný hostující režisér Jan Frič a jeho inscenace hry Někdo přijde od norského dramatika Jona Fosseho. Hra se dočkala hostování v Bratislavě a turné po Norsku a Finsku.
Diváci se mohli těšit také z repríz Kabaretu Kaldera, který byl poprvé uveden v roce 2007. Hravé představení definitivně opustilo zdi olomoucké restaurace Kaldera, přesunulo se do Divadla K3 v Uměleckém centru Univerzity Palackého a změnilo název na Kabaret na cucky. Uváděno bylo v rámci koncertů místních nebo regionálních kapel. V létě se s ním pak účinkující podobně jako v předcházejícím období vypravili na hostování na festivalech po celé zemi. Své kouzlo si kabaret zachoval až dodnes, naposledy ho herci předvedli divákům v olomouckém parku v září 2014. Na webových stránkách Divadla na cucky na něj soubor láká slovy „Ocitáme se v nejsladší cukrárně široko daleko. Slečna Lízátko je sladká a něžná. Nechte se unášet smrští famózní hudby a zpěvu. Začínáme!“
V únoru 2009 měla premiéru inscenace Poiésis oslavující ruskou básnířku Marinu Cvetajevovou výraznou osobnost 20. století.
Následující rok se k týmu herců přidaly nové posily. Tematicky se divadlo věnovalo hlavně městu, ve kterém sídlí a rodinným vazbám.
V rámci dramaturgie soubor nadále pokračoval s rozvojem pohybového divadla, autorského divadla a experimentální činohry. Mezi své činnosti zařadil také různé workshopy, aktivity pro děti, výukové kurzy, přednášky a koncerty.
Další stěhování a vlastní scéna
Od svého vzniku až do roku 2012 vystřídal soubor Divadla na cucky prostory Domu armády, Uměleckého centra Univerzity Palackého, Divadla hudby, olomouckého hudebního klubu S-cube aj. Nikde se však neusadil natrvalo. Vlastní scénu získal až na podzim roku 2012, kdy se divadlo nastěhovalo do bývalé kanovnické rezidence na ulici Wurmova č. 7, kde sídlí dodnes. Prostory si ale nejprve vyžádaly rekonstrukci. První hrou, která působení divadla na nové adrese odstartovala, byla Fernando Krapp mi napsal tenhle dopis. Její premiéra proběhla v únoru 2013 a do režisérské židle opět zasedl Jan Žůrek. Hra je dosud zařazena do repertoáru divadla. Nyní zde má soubor k dispozici Freskový sál, kde se konají především různé workshopy a přednášky, divadelní sál určený pro projekce, divadelní produkce a koncerty, a foyer divadla. Díky vynalézavosti však herci při představeních využívají i nádvoří a pavlač budovy.
Z budovy se stal postupně také kulturní a komunitní prostor a vedle Divadla na cucky se sem nastěhoval také Cirkus LeVitare, Slovanský tyátr a Konzervatoř Evangelické Akademie. Foyer divadla nyní navíc slouží jako Galerie W7, a tak si při příchodu na představení mohou návštěvníci prohlédnout výstavu současného umění, která prostory foyer zdobí.
Aktuální repertoár
Dnes se v repertoáru divadla nachází celkem devět her. Tři (Ritter, Dene, Voss; Antigona, Pohádka na cucky) měly premiéru v letošním roce, pět inscenací je z předchozích let, ale pro svou oblibu u diváků mají v repertoáru své stálé místo (Doupě; Fernando Krapp mi napsal tenhle dopis; Saga III, Mlčení; Hedoné) a jedna (Tisíc a jedna Olomouc) proběhne 8. 5. 2015, na její realizaci se však mohou diváci podílet již nyní. Dočasně mimo repertoár se nachází hry Dej mi štěstí, Dorian a Kabaret na cucky.
Vedlejší aktivity pro veřejnost
Vedle hraní připravují herci pro veřejnost také další aktivity. Jednou z nich jsou workshopy. Každý týden se pod vedením absolventky taneční pedagogiky na VŠMU v Bratislavě Jitky Košíkové konají taneční kurzy s různou obtížností. Výuce tance se v prostorách divadla věnují ještě hostující pedagogové.
Pro fanoušky cirkusových triků se v budově konají tréninky žonglování, ty jsou však iniciativou Cirkusu LeVitare, nikoli divadelního souboru.
A v neposlední řadě se divadlo pravidelně účastní mezinárodního festivalu Divadelní Flora, který se v Olomouci letos uskuteční už po devatenácté.