Eliška Vrbová „Ve sboru jsem zpíval od svých tří let. Tím prvním byl sbor v mateřské škole s názvem Motoráček,“ popisuje Jan Míšek své začátky sborového zpívání. Ne vždy ale chtěl dělat hudbu, jeho dětským snem bylo stát se lékařem. To se však brzy zlomilo, protože v Boni pueri, dostal příležitost vést dělenou zkoušku. „Myslím, že tím bylo ze dne na den rozhodnuto. Už o pár dní později jsem začal paní Skopalové pomáhat ve zkouškách prvňáků a postupně jsem se podílel na práci přípravných oddělení v Boni pueri,“ vypráví sbormistr, který ve čtrnácti letech založil dívčí sbor na hradeckém Gymnáziu J. K. Tyla.
Jiří je dokonalý systematik
S Jiřím Skopalem se poprvé setkal asi v pěti letech při náborech do Boni pueri. Tehdy sbormistr dětského sboru Jitro sháněl mezi dětmi dobré zpěváky, aby mohl v Hradci Králové založit chlapecký sbor. Jan Míšek tak měl to štěstí být v první zakládající generaci. „Nejsilnější pocit z Jiřího Skopala v té době byla jeho ohromná přirozená autorita. Tu jsem jako extrémně zlobivé dítě potřeboval. A krásně se to sešlo,“ vzpomíná na svůj první zahraniční zájezd do Východního Německa.
Jiří Skopal se občas v Jitru podělí o historky ze zájezdů s Boni pueri, v nichž postava Jana Míška figuruje celkem často. „Myslím, že na ně s humorem vzpomíná spíš on, pro mě to byl vždycky nějaký průšvih. Zapomenuté boty, noty nebo kalhoty, jahody nebo šlehačka ve spacáku či hledání ztraceného Míška někde v obchoďáku byly na denním pořádku,“ odpovídá Jan Míšek na otázku, zda si vybaví nějaký zábavný příběh s Jiřím Skopalem. Nezapomene však na vtipný nácvik rozdělávání stanů a vaření na lihových vařičích na čas. „To byla naše příprava na turné. Stál se stopkami na velkém trávníku někde v parku a nás osmdesát kluků uprostřed města rozbíjelo tábor, aby to potom na zájezdě proběhlo bez zádrhelů. Koneckonců i v tom je vidět Skopalova dokonalá systematičnost,“ vypráví Jan Míšek.
Zvolil jsem nejbližší velké město
Od dětských let Jana Míška sice už uběhl nějaký čas, ale s Jiřím Skopalem je v kontaktu prakticky nepřetržitě. „Často si telefonujeme, konzultujeme spolu různé aspekty sbormistrovské práce, ale také sport, obecné problémy v naší společnosti nebo třeba vaření,“ přiznává. „Vždycky jsem k němu vzhlížel. Ve druhé třídě jsem dokonce nosil stejné ponožky.“ Na konci devadesátých let se i tentokrát rozhodl jít ve Skopalových stopách a založit chlapecký sbor.
Jan Míšek po odchodu z Boni pueri vedl šest různých sborů včetně například Královéhradeckého mužského sboru, atmosféra chlapeckého sboru mu však chyběla. K působení si ovšem nevybral své rodné město Hradec Králové, nýbrž Pardubice. „Přemýšlel jsem o Brně, Olomouci nebo Praze. Pak jsem ale na nějaké soutěži v Německu slyšel výborný chlapecký sbor z Minsku, zpívali překrásně Poulancův šanson La Blanche Neige. Úplně mě to dostalo. Bezprostředně po návratu jsem se rozhodl pro nejbližší velké město a tím byly právě Pardubice, kde jsem studoval na konzervatoři. Za čtyři měsíce jsem měl chlapecký sbor čítající více než 250 zpěváků,“ popisuje okolnosti vzniku Bonifantes.
Velmi důležitá je motivace
Podle Jana Míška Jiří Skopal jednoznačně zásadně ovlivnil všechny sbormistry, kteří se s ním setkali, tedy i jeho samotného. „Všichni jeho následovníci z něj čerpají nezávisle na tom, zda mají malý sbor v okresním městě nebo řídí pražský ‚filharmoňák‘. Každý z nás samozřejmě do své práce vnáší něco svého, ale erudovaný pedagog pozná, že pocházíme z jeho líhně,“ vysvětluje a dodává, že hlavní rozdíly mezi ním a Jiřím Skopalem vycházejí zejména z odlišného temperamentu. „Já totiž často jednám hodně spontánně. Chybí mi Jiřího velká trpělivost a střídmost v projevu a musím ji tedy nahrazovat svými emocemi a impulzivitou.“
Za nejdůležitější faktor při budování kvalitního sboru považuje sbormistr Bonifantes motivaci, protože v dnešní době je mnohem náročnější získat děti ke sborovému zpívání než v osmdesátých letech. „Musíme dětem nabídnout takové hodnoty, jaké jim jiné aktivity nabídnout nemohou. Ještě větším úkolem je pro nás bojovat s bezbřehou nabídkou pasivní zábavy, která vyplňuje drtivou většinu volného času dnešních dětí,“ otevírá Jan Míšek téma úskalí sbormistrovy práce.
Jít s dobou se u sborového zpěvu podle něj příliš nevyplácí, taková cesta totiž možná přitáhne více dětí, ale nepřináší trvalou hodnotu. „Myslím, že jedním z mnoha Skopalových přínosů je právě to, že vytrvale hájí tradiční hodnoty jak po stránce lidské, tak umělecké,“ objasňuje. „To, že je v tom úspěšný, dokazuje mimo jiné i fakt, že Jitro v průběhu desetiletí na rozdíl od celé řady jiných kdysi špičkových sborů neztratilo nic ze svých uměleckých kvalit. Já se, jistě i ovlivněn tímto jeho přístupem, snažím o totéž.“
Pro Jana Míška je Jiří Skopal tedy dodnes obrovským vzorem, i když dnes už kvůli němu nenosí stejné ponožky jako ve druhé třídě. Obdivuje zejména jeho pracovitost a ohromnou vůli. „Ve svých sedmdesáti letech na sobě nepřestává pracovat. V tom se skutečně snažím být jako on. Jiří Skopal je nesmírně příkladný a inspirativní člověk, který svému poslání obětoval celý život.“
