Jakub Mikoláš 
U zemědělství je tedy opět důležité dbát na původ surovin a vybírat ty lokální. Přeci jen cibule dovezená z Nového Zélandu, Senegalu či Egypta která se oblevila v našich obchodech v roce 2019, má za sebou takovou uhlíkovou stopu, že nákup českého hovězího je proti tomu ekologická varianta.
Právě chov hovězího je ale příčinou masivního odlesňování Amazonie i savan známých jako „cerrados“ kvůli prostoru pro pěstování krmiv. Dobytek či drůbež krmený právě sójou z těchto oblastí pak odebírají mezinárodní společnosti, jež známe i z našich luhů a hájů – fastfoody McDonald, Burger King nebo KFC či producenta samotného masa a produktů z něj společnost JBS.
Složitější už je to pak u průmyslově zpracovaných potravin, u kterých původ jednotlivých vstupních ingrediencí nalezneme těžko. Nejlepší je se jim tedy úplně vyhnout, a to nejen z ekologického, ale i zdravotního hlediska.
Ani domácí produkt však nemusí být ideální, pokud pochází z velkovýroby. Ta na rozdíl od malých producentů většinou nemůže nebo nechce využívat přirozeného přírodního cyklu. Zbytečně se tak plýtvá drahocennými zdroji. Například hnůj – nejlevnější a nejdostupnější přírodní hnojivo – se ve velkochovech buď nijak neuchovává nebo se pálí v bioplynových elektrárnách. Dobytek zde totiž většinou nedostává slámu, bez které je kejda spíše toxická než prospěšná. Takže zatímco dobytek u malých chovatelů jim pomáhá „zadarmo“ obohacovat vlastní půdu a tím zvětšovat výnosy, u velkochovů tím akorát exponenciálně rostou emise především metanu, ale při spalování mrvy i dalších toxických látek a oxidu uhličitého.
Kvalita nesmí ustoupit kvantitě
Zemědělství přitom díky přirozené fotosyntéze zelených rostlin má potenciál být uhlíkově neutrální ba dokonce emise ještě pohlcovat. Bohužel to nejde ruku v ruce s intenzivní formou obojího zaměřenou pouze na zisk. Mrtvá pole stříkaná umělými hnojivy a totálními herbicidy typu glyfosát (Roundup) nenechají naživu ani rostlinku, ani mikroorganismy v půdě a tyto pole tak ztrácejí schopnost zadržovat vodu, bez které logicky není život.
Přitom jednoduchými metodami, známými po generace se dá život v půdě a s tím spojená schopnost udržet v sobě vláhu, lehce obnovit. Střídání rostlin na menších půdních celcích, oddělených alejemi, remízky či rybníčky, jak je běžné třeba v sousedním Rakousku. Dále třeba zelené hnojení vojtěškou, jetelem a dalšími rostlinami, případně kvalitním uleželým hnojem stačí, aby ve spojení s hmyzem a dalšími živočichy na erozí zničených lánech opět kypěl život. Koupí produktů od farmáře, který se takto o své pozemky stará, tedy každý jednotlivec přírodě velmi pomůže.
V zemědělství navíc dnes mohou pomoct moderní technologie, v čemž je Česká republika premiantem i díky českým start-upům. Mnoho velkých zemědělců dnes využívá senzory půdy, které jim přesně řeknou, zda-li půdě chybí voda, hnojiva či nějaké minerální látky. Zeleninová farma Bezdínek na Ostravsku zase využívá speciální skleníky vyhřívané zbytkovým teplem z elektráren, vertikální způsob pěstování, kde jsou rostlinky přivázány ke stropu a dále kapénkou závlahu z dešťové vody, která každé rostlince dá tolik vody, kolik je nutné. Pesticidy zde nahradili právě biologickou ochranou v podobě užitečného hmyzu, který ve skleníkách „bydlí“. Farma sklidí denně několik tun zeleniny, kterou dokáže produkovat celoročně včetně teplomilných rajčat a paprik.
Listnáče pro život
Pokud jde o lesy, ty samotné emise pochopitelně pohlcují a emise vznikají jen při zpracování dřeva, celkově však nejsou nijak dramatické. Právě kvalita a množství lesů jsou však klíčové pro mikroklima jednotlivých míst v ČR. Zdravé lesy totiž krom pohlcování oxidu uhličitého ještě zadržují vodu, vytvářejí stinné útočiště pro mnohá zvířata i rostliny a tím zabezpečují druhovou rozmanitost celé přírody.
Ovšem ve společnosti, kde lesnictví i zemědělství je pouze o penězích, převážily monokultury rychlerostoucích smrků. Ty díky vysušené půdě, ochuzené o zádržnou schopnost původních smíšených lesů, mnohokrát popadaly při silných vichřicích a následně je napadl kůrovec, který dřevo navíc znehodnotil. Poté se přesunul na zdravé smrky a takto stále dokola. Pokud tedy přírodě chceme výsadbou lesa pomoci (i když ona to jinak zvládne sama), je lepší variantou doplnit smrky určené na prodej i původními listnáči nebo i jinými jehličnany (modřín).
Podobně jako třeba Daniel Pitek proměnil dříve vyschlé okolí Milešovky na významný hydrogeologický celek, tak každý z nás má možnost zlepšovat svoje nejbližší okolí. A nemusíme k tomu kupovat traktor a kopat nové mokřady jako Pitek, ale stačí svoje finanční zdroje nasměrovat k lidem, kteří se šetrně již chovají.
(infobox č. 1)
Daniel Pitek
– český soukromý zemědělec, sedlák a lesník, věnuje se především sadařství, chovu ovcí, skotu a koní
– kolem Milešovky vytvořil desítky tůní a rybníků
– aktivista, vystupoval proti prolomení limitů hnědého uhlí v severních Čechách, výstavbě logistického centra kamionů na hřebeni Krušných hor a stavbě hal na zemědělské půdě u Modlan a Rtyně na Teplicku a Nového Strašecí na Rakovnicku
– předseda hodnotící komise programu Pestrá krajina Asociace soukromého zemědělství a pracovní skupiny Voda/sucho Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR
– v roce 2020 neúspěšný kandidát do Senátu ČR za SEN21
– členem Republikové rady Asociace soukromého zemědělství České republiky, Rady Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, Rady Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze-Suchdole, Čestné rady Českého svazu ochránců přírody, Agrolesnického spolku, Svazu chovatelů ovcí a koz a Pro-bio svazu
– za rok 2015 obdržel cenu Josefa Vavrouška v kategorii výjimečný počin ve prospěch udržitelného způsobu života a životního prostředí, dále ískal cenu děkana Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity v Suchdole.
(infobox č. 2)
Farma Bezdínek
– nachází se v obci Dolní Lutyně mezi Karvinou a Bohumínem
– zaměřuje se na pěstování zeleniny, hlavně skleníkové: rajčata, papriky a okurky
– denně zaměstanci zasázejí přes 200 tisíc nových rostin a sklízí mezi 15 a 50 tunami zeleniny, dle ročního období
– k vytápění používají přebytečné teplo z elektráren, k zavlažování sbírají dešťovou vodu
– využívají jen organický substrát, který po sezoně kompostují
– chemii zde nahradila biologická ochrana: například k opylování slouží čmeláci a na nejčastější škůdce – molice – nasadili dravé ploštice macrolophus pygmaeus
– ventilaci zde řídí počítače napojené na senzory
