Ekonomické a sociální důsledky nezaměstnanosti na Jesenicku

Úvod do problematiky, cíl práce

Jesenicko je oblastí, která se dlouhodobě pohybuje na předních příčkách celorepublikové statistiky nezaměstnanosti.[1] A nezřídka tomuto nelichotivému žebříčku dokonce kraluje. Nejhoršího propadu se tato oblast tradičně dočká v průběhu zimních měsíců, kdy končí mnohé sezónní práce a lidé se tak hromadně hlásí na pracovní úřady. Jenže oficiální statistiky a realita se od sebe poněkud liší. Zatímco oficiálně se na pracovní úřad hlásí tisíce lidí bez práce, ve skutečnosti mají mnozí z nich stabilní příjem vysoko nad hranicí minimálního platu, který by získali, kdyby přijali práci „na smlouvu“. Černý trh zde na pracovním poli funguje neuvěřitelně čile.

Cílem mého projektu se proto stala reflexe nejpalčivějších problémů v oblasti severní Moravy, konkrétně se jednalo o oblast severu Šumperska a Jesenicka. Mým cílem bylo ukázat ekonomickou a sociální situaci, která zde panuje, na příkladech konkrétních lidí, nikoliv pouze čísel, jaká běžně vídáme ve zpravodajských statistikách a zároveň se pokusit vytvořit sérii psaných článků, které ukazují obě strany pověstné mince, tedy nejen příčiny chudoby a sociálních problémů v oblasti pramenící z geografické polohy a historických souvislostí, ale na druhu stranu také neochotu konkrétních lidí situaci změnit a z toho pramenící marnost snah některých neziskových organizací a projektů o jakoukoliv změnu. O situaci na Jesenicku se přitom taktně mlčí. Kromě pravidelných mediálních výkřiků o stoupající nezaměstnanosti v období zimy, se nemáme šanci dozvědět nic o skutečných problémech v oblasti, o rozsáhlém trhu s černou prací, o užívání drog, od těch lehkých až po těžké jako třeba pervitin, hraní automatů, zneužívání sociálních dávek, o problémech jako domácí násilí, kouření alkoholu a lehkých drogách v rukou dětí mladších patnácti let. Jesenicko má přitom neuvěřitelný potenciál stát se oblastí se silným zemědělstvím, lesnictvím, a především oblastí turistických služeb a lázeňství.

Jak to vlastně na Jesenicku vypadá? Na jedno pracovní místo zde podle posledních dat připadá 130 uchazečů.[2] V Hanušovicích je téměř dvacet procent obyvatel nezaměstnaných[3]. V řadě obcí navíc funguje zaměstnávání takzvaně „pod obcí“, tedy státem placená pracovní místa. Taková práce se potom skládá vesměs z úklidu měst a obcí a je tedy stejně jako mnoho jiných zaměstnání zde pouze sezónního charakteru. Nedá se přitom říct, že by region byl pro podnikání vyloženě nevhodný. Od jihu až na sever jej spojuje silnice první třídy, která funguje jako hlavní silniční tepna regionu a v posledních letech byla zcela zrekonstruována.[4] Podnikání zde nahrává i fakt, že pozemky, včetně obytných prostor jsou zde oproti městům a jiným oblastem velice laciné, stejně tak i cena nájmů. To pro případné podnikatele znamená značné úspory. Pokud k těmto předpokladům připočteme ještě oproti zbytku republiky levnou pracovní sílu[5], zjistíme, že na papíře je Jesenicko ideální oblastí pro začátek podnikání. Je třeba říci, že mnozí tohoto opravdu využili a úspěšně zde podnikají a vyvážejí do celého světa. Jsou to například Řetězárny, Česko – slezská výrobní, která vyrábí kontejnery ve Zlatých horách, nebo Kostka, vyrábějící koloběžky. Obrovský potenciál se skrývá také v lesnictví a dřevozpracujícím průmyslu. Obzvláště zde, v oblasti, kde velká část domů stále používá vytápění kotlem na tuhá paliva a pro dřevo je zde velký odbyt. Přitom by stačilo, aby do Jesenicka zavítal jeden jediný velký investor nabízející tisíc pracovních míst, aby nezaměstnanost klesla o čtvrtinu. (A fakt, že podobné myšlenky nejsou jen obyčejným „co by kdyby“ dokazují poslední zprávy o tom, že aktuálně patří Jeseník k městům, o kterých uvažuje pražská společnost FTC Group jako o místu, kde by vybudovala svou novou fabriku na výrobu textilních průmyslových obalů. Pokud by se společnost skutečně rozhodla závod vybudovat v Jeseníku, dle vyjádření firmy by vzniklo zpočátku pět set pracovních míst, výhledově po dokončení prací až třináct set pracovních pozic.[6]) Problémy na Jesenicku tedy jsou jak ekonomického, tak sociálního charakteru a kráčí samozřejmě ruku v ruce. Nezaměstnanost přináší chudobu, prostor pro vznik a rozvoj černého trhu s prací. Psychologické aspekty nezaměstnanosti zase otevírají dveře sociálně patologickým jevům jako zneužívání drog, závislost na herních automatech, alkoholu.

Historické souvislosti ekonomických a sociálních problému Jesenicka:

Před 12. stoletím žilo na Jesenicku slovanské obyvatelstvo[7]. Jenže tento region patřil k nalezištím rud a drahých kovů, včetně zlata. Na přelomu dvanáctého a třináctého století zde tedy došlo k přílivu německého obyvatelstva při takzvané velké kolonizaci. Poté, co bylo nerostné bohatství oblasti vyčerpáno, zde už však potomci německých osadníků zůstali, a tak se zde vytvořila německá národnostní většina. V období devatenáctého století zde vyrostlo hned několik prosperujících podniků. Především textilní manufaktury jako Raymannův Moravolen[8], Priessnitz zřídil v Jeseníku první vodoléčebný ústav na světě[9]. Hlavními doménami Jesenicka bylo lázeňství, textilnictví, sklářství, zpracování vápence a kamene. Všechny tyto oblasti byly přitom postiženy hospodářskou krizí, která vypukla ve Spojených státech a v Československu se její projevy dostavily až na přelomu let 1932 a 1933. Dekret, který vláda vydala pod názvem program národní autarkie[10], přitom znamenal těžký zásah do už tak oslabených oblastí. Výsledkem bylo několik velkých stávek a poté demonstrací, které následovaly zavření velkého množství kamenolomů. Toho využilo koneckonců také nacistické Německo, které špatné situace v pohraničí zahrnulo do vlastní propagandy[11] a svým občanům v pohraničí posílalo potravinovou pomoc. V roce 1938 se celé Jesenicko dostalo pod vlastnictví Velkoněmecké říše. Poslední ranou pro oblast Jeseníku (tehdejší Frývaldov) a okolí byla druhá světová válka a především následné vystěhování německého obyvatelstva. Vystěhování přitom nebylo zdaleka mírumilovné a především tzv. divoký odsun doprovázelo rabování, ničení majetku, násilnosti a silný nárůst kriminality. Poté, co byl odsun dokončen, začala v regionu postupná transformace a „počešťování“. Německé názvy se měnily na české, německé obyvatelstvo bylo odsunuto (ze sedmdesáti tisíc tu zůstávalo pouze čtyři tisíce tři sta osob) a započala nová migrace českého obyvatelstva do oblasti. To ovšem znamenalo konec místní kultury. Vytržení a odsunutí většiny obyvatelstva znovu přetrhalo veškeré vazby místních k půdě, zvyky a obyčeje byly opět udusány a nahrazeny či promíšeny se zvyky a kulturou reemigrantů. Po nástupu komunistické strany k moci začala přeměna Jesenicka v průmyslovou oblast. Výstavba zničila velkou část přírodního rázu krajiny.

Dnes patří Jesenicko k nejchudším a nejméně rozvinutým oblastí v České republice. Poté, co opadla euforie následující pád režimu v roce 1990, zjistili obyvatelé Jesenicka, že změny zdaleka nenastanou tak rychle, jak všichni očekávali a doufali. Proto od roku 1994 dochází k systematickému úbytku počtu obyvatel. To je zapříčiněno právě vysokou nezaměstnaností a odlivem obyvatel do regionů s vyšší šancí nalézt práci. S tím souvisí také nárůst počtu lidí staršího věku a snižující se porodnost.

Jednoduše zde ubývá mladých lidí, kteří by zde dostali možnost získat práci a založit rodinu. Velká část těch, kteří odejdou za prací do jiného města v Česku, už zůstává a usazuje se tam. Region se tak dostal do bludného kruhu. Lidé, kteří dosáhnou vyššího vzdělání, často region opouští a stahují se do měst či jiných oblastí, kde je po jejich oboru poptávka. Poptávka po kvalifikovanějších pracovních pozicích tu sice existuje, ale obecně jsou tato místa hůře placená než stejné pozice v jiných regionech. A tak se Jesenicko dostalo do situace, kdy zde zůstává vrstva obyvatel, z nichž mnozí jsou buď staršího a neproduktivního věku, nebo mladí nezaměstnaní lidé, s nízkou či žádnou kvalifikací. Samozřejmě nelze toto vztáhnout na všechny nezaměstnané na Jesenicku. Velice „ohroženou“ skupinou jsou zde například ženy nad 40 let[12], které přišli o dlouhodobé zaměstnání. V současné době se tak Jesenicko dostalo nejen do ekonomické pasti, ale také musí představitelé obcí, měst i celého regionu řešit narůstající počet uživatelů drog a alkoholu, rostoucí kriminalitu a závislosti. Pro potřeby této práce jsem hranice pojmu „Jesenicko“ rozšířila také o nejsevernější části Šumperska, tedy oblast Hanušovic a nejbližšího okolí. Přestože geograficky a oficiálně se jedná ještě o součást Šumperského okresu, nacházejí se Hanušovice na pomyslných hranicích těchto dvou regionů a svou podobou spadají spíše pod Jesenicko než Šumpersko.

1. Volba tématu

Důvody volby tohoto tématu byly v zásadě dva. Sama v oblasti žiju a měla jsem tak možnost sama pozorovat všechny problémy severu Moravy. Osobně jsem tak poznala mnoho lidí, kterých se problémy nezaměstnanosti a chudoby přímo dotýkaly. Poznala jsem mnohé obyvatele celého Jesenicka, kteří trpí nezaměstnaností, kteří žijí od výplaty k výplatě, poznala jsem zde lidi, kteří přišli o práci a bez úspor téměř hladověli, lidi žijící bez elektřiny a často i vody, protože neměli peníze na zaplacení energií. Stejně tak jsem ovšem viděla jedince pobírající sociální dávky a příspěvky na děti, kteří každý den jezdili do města pro alkohol a cigarety. Takové, kteří pěstují a prodávají marihuanu, nebo sami užívají tvrdé drogy. Podobné problémy jsou přitom především obyvatelům bohatších regionů a měst realitou zcela vzdálenou jejich běžnému životu. Jesenicko se stává jakýmsi třetím světem, o jehož problémech sice občas slýcháme, ale je pro nás příliš daleko, abychom kvůli němu vzhlédli od talíře.

Dlouhodobě se navíc zajímám o sociální a ekonomickou žurnalistiku a sleduji problémy týkající se především malých odříznutých regionů a kulminaci negativních projevů pramenících z této izolace. Téma je podle mého názoru důležité, jelikož se dotýká aktuální situace, pokrývá navíc problémy, které nejsou pouze lokálního charakteru a navíc se v tomto regionu vyskytují dlouhodobě. Nejedná se tedy o krátkodobý fenomén vyvolaný například nějakou z posledních ekonomických recesí, i když nepochybně i ty se na zhoršení situace zde, stejně jako v celé republice, podepsaly. Zpracování tématu v rámci psané žurnalistiky se mi zdá adekvátní a nemyslím si, že bych užitím psaného projevu ztratila jakékoliv aspekty, které jsem chtěla ve své práci zachytit. Důležitost téma nabývá hned z několika důvodů. Pominu – li ekonomické a sociální aspekty, zvolila jsem téma také proto, že největší česká média vznikají v hlavních městech jako Praha, Brno, Ostrava či Olomouc. Bohužel se to odráží také na nedostatečném mediálním pokrytí okrajových oblastí jakou je i Jesenicko a to se díky tomu potýká s nezaslouženou nepozorností z jejich strany. Přitom přesně to, co Jesenicko potřebuje, je rozpoutání veřejné diskuse o problémech tohoto regionu. Problémy postihující Jesenicko se začínají projevovat už na nejsevernějších částech Šumperska. A statistiky tento fakt potvrzují. Zatímco v těsném okolí Šumperka je nezaměstnanost na úrovni republikového průměru, Hanušovicko už je na tom podstatně hůř.[13]

2. Zdroje a stav problematiky

Problematika nezaměstnanosti a chudoby na Jesenicku je, jak už jsem zmínila, dlouhodobým problémem. Proto se jím zabývaly dokonce už i některé diplomové práce. Jednou z nich je i práce Zuzany Novákové z roku 2008 pod názvem Nezaměstnanost na Jesenicku jako sociální problém. Ta se zabývala stejně jako já sociálními dopady nezaměstnanosti na místní obyvatelstvo. Problematikou nezaměstnanosti a sociálních problémů z toho vyplývajících se zabývají především neziskové organizace v oblasti, které se zde snaží mírnit problémy především pomocí různých spádových center snažících se znovu zapojit do života osoby, které se potýkají s drogovou závislostí. Co se týče mediálního pokrytí problematiky, to je, jak už jsem uvedla výše, nedostatečné. Je to částečně způsobené i tím, že situace zde je stejná (přinejmenším stejně špatná) dlouhou dobu a lze tak chápat, že zpravodajský zájem opadá. Veřejnou diskusi o problematice je však nutné rozpoutat i za hranicemi Jesenicka. Jedním z projektů snažící se problémy regionu řešit byl projekt pod názvem Jeseníky v naději. Ten aspiroval na obnovu a zachování bohatství, jaké Jesenicko beze vších pochybností má – přírodní a kulturní.

Potenciál stát se významným cílem turistů oblast má totiž bez pochyb. Navíc terciární sektor by zde nabídl udržitelná pracovní místa. Jako odborné zdroje k mému projektu jsem zvolila především bulletiny a výroční zprávy státních institucí (Ministerstva práce a sociálních věcí, Olomouckého kraje) a nestátních organizací (Jesenická místní akční skupina (JEMAS), Naděje pro Jeseníky, atd.) Dále jsem využila články publikované v médiích. Jedná se především o články v šumperském a jesenickém Deníku, na stránce idnes.cz nebo publikované v rozhlase. Použila jsem také články zveřejněné na oficiálních stránkách olomouckého krajského úřadu. Nakonec pro získání aktuálních dat a faktů jsem využila stránek Českého statistického úřadu a dat poskytovaných policií České republiky a úřady práce.

3. Ideový plán

Cílem práce bylo zachytit pravou podstatu sociálních a ekonomických problémů, nebo spíše problémů sociálních plynoucích z těch ekonomických. Díky tomu, že v oblasti žiju, jsem měla možnost pozorovat nejen aspekty, které jsou nám prezentovány v médiích, neziskovými organizacemi a odbornými publikacemi, ale také ty, které se většinou do těchto publikací nedostanou. Konkrétní zkušenosti mi ukázaly, že situace na Jesenicku sice skutečně není dobrá a problémy, které by se měly řešit, tu bezpochyby jsou, ovšem na druhou stranu mnohé potíže tu jsou čistě sociálního charakteru a je těžké neklást si otázky, jako Kde berou lidé, kteří nemají na elektřinu, peníze na sázení/hraní na automatech?, Proč rodina, která žije ze sociálních dávek na děti, nakupuje pravidelně tabák a alkohol? Mnozí lidé totiž sami přistupují ke svému životu s nezodpovědností a tento zvyk navíc učí i své děti. Problémem je také to, že i nadanější děti, které by byly schopny studovat a dosáhnout vyššího stupně vzdělání a tím i větší perspektivu uplatnit se na pracovním trhu, jsou mnohdy omezeny neschopností nebo neochotou rodičů je ve studiích podporovat a naopak jistou míru tolerance až dokonce kladného přístupu k otázce užívání lehkých drog včetně marihuany a jistého obdivu k těm, kteří dokáží vydělávat obcházením či přímo porušováním zákona. Lidé, kteří vydělávají pěstováním a prodejem marihuany, vařením pervitinu, což je na Jesenicku droga velmi oblíbená a až znepokojivě často užívaná[14], nebo kácením a prodejem dřeva na černo jsou zde ve společenské hierarchii na vysoké pozici a mnohdy jsou uznávanější než legálně zaměstnaní lidé i na vyšších pozicích. Naopak právě lidé úspěšní, zaměstnaní na vyšších pozicích, jejichž sociální status je jasně rozpoznatelný (vlastnictvím drahých aut a domů) jsou, ať už na základě vlastního přání nebo vinnou okolí, ze společenského života obce vytlačováni, separováni.

A právě tato nelichotivá tvář regionu, která přiznává, že zde problémy jsou, ale zároveň dodává, že mnohé problémy sociálního charakteru jsou v mnohém udržovány při životě lidmi zde žijícími samotnými, je tvář, kterou bych chtěla ve svém projektu poodhalit. Jako první článek jsem zvolila reportáž (silně subjektivizovaný odraz reality, ve které se projevuje autorův postřeh i osobní vztah k tématu a to jak při výběru sdělovaných faktů tak i v jazykovém ztvárnění. Autor se přitom stává součástí děje)[15]. S její pomocí jsem chtěla přiblížit slovy nejen podobu oblasti, o které píšu, ale také pocity, které určité věci vzbuzují. Snažila jsem se v ní zachytit pokroucenou duši regionu, který kromě přírodního a kulturního bohatství nabízí těžké sociální problémy. Pro druhý článek jsem zvolila jako žánr rozhovor (jeden ze základních žánrů, dialog mezi redaktorem/autorem a zajímavou osobou. Osobní rozhovor je soustředěn na osobní život a příběh člověka). Rozhovor jsem od začátku plánovala strukturovat jako osobní a chtěla jsem se v něm soustředit na lidský příběh. Mým záměrem bylo tímto rozhovorem ukázat více stránek osobnosti. Nebylo mým záměrem ani cílem tohoto člověka ukázat ve špatném či dobrém světle. Chtěla jsem pouze ukázat opravdovou tvář života v některých oblastech Jesenicka. Jako třetí článek jsem zvolila taktéž lidský příběh, ale z opačného spektra. Pro svou story (story neboli příběh je kratší útvar, který má blízko k povídce. Vychází ovšem ze skutečnosti, pojednává o reálných osobách a skutečných událostech. Cílem je představení zajímavé osoby a na jeho/jejím příběhu vyložit zajímavý společenský jev nebo problém.)[16] jsem našla člověka, který se z Jesenicka odstěhoval, právě kvůli nedostatku pracovních příležitostí. Pracoval v zahraničí a nyní se sem jako jeden z mála vrátil a usadil se. Jeho příběh jsem zvolila proto, že ukazuje jiné stránky regionu, než pouze ty negativní. Člověk v mé story sám popisuje svou lásku k místní přírodě a krajině. Protože si uvědomuje, že zde práci bude vždy hledat těžko a je možné, že by musel do konce života muset vyjíždět za prací i více než sto kilometrů, plánuje Jesenicko opustit. Poslední a hlavní článek shrnuje největší problémy a přináší potřebná fakta. Zastřešuje tak tři menší články a dává jim požadovaný backround.

Jelikož mnou vybraná specializace, kterými jsem se zabývala v průběhu studia, byly mimo jiné specializace ekonomická a zdravotně sociální, koncipovala jsem celé téma stejně. Články nejsou zpravodajské, naopak se mnohem více blíží publicistice. Subjektivní pojetí (vynecháme – li diskuse o faktu, že i zpravodajství je nutně subjektivní, jelikož na věc pohlížíme z jednoho úhlu, s určitým setem zkušeností a názorů) článků vychází nakonec přímo z žánrové volby článků. Story i reportáž jsou subjektivní žánry, které stojí na osobnosti autora.

4. Postup práce:

Už při výběru tématu jsem měla představu o způsobu, jakým jej chci zpracovat. Přesto jsem v průběhu narazila na mnohá omezení a překážky a tak se jednotlivé články v průběhu realizace měnily a tvořila je často náhoda. Co se formy a žánrů týče, mým cílem bylo vytvořit jeden shrnující článek, ve kterém by nechybělo vyjádření zastupitele některého z měst či obcí a zástupce některého z dotčených úřadů práce. Dále story a rozhovor s dvěma lidmi žijícími v oblasti, z nichž jeden reprezentuje vše „špatné“, dá – li se to tak říci, co se v oblasti nachází, lehké i těžké drogy, alkohol, kriminalita i gamblerství. Druhý svůj život otočil a podařilo se mu se z kolotoče chudoby jeho rodiny vymanit. Poslední a nejkratší článek jsem původně chtěla směřovat analyticky, ovšem nechávala jsem možnost pro jeho zpracování otevřené. Při zpracování rozhovoru jsem narazila na zajímavý problém. Člověk, se kterým jsem rozhovor dělala, má totiž velice specifickou mluvu. Kromě vulgarit, které jsem musela z rozhovoru odstraňovat a nahrazovat, jsem stála před otázkou, zda jeho unikátní způsob vyjadřování upravit pro potřeby spisovného jazyka. Rozhodla jsem se ovšem formu ponechat. A to z důvodu, že právě ona mluva nejlépe vyjadřuje mnohé stránky osobnosti, které bych jinak zachytit nedokázala.

Díky tomu, že jsem měla o tématu jednotlivých článků poměrně brzy jasno, se mi povedlo najít osoby, které dle mého názoru skvěle reprezentují přesně to, co jsem svými články a celým projektem chtěla ukázat. S oběma jsem strávila několik hodin v průběhu dvou měsíců, abych byla schopná s nimi udělat skutečně osobní rozhovory a získat informace, které potřebuji. Časový horizont, ve kterém projekt vznikal, by se dal shrnout do dvou měsíců. První měsíc jsem přitom pouze hledala vhodné kandidáty na rozhovor a budovala s nimi vztah. V tomto období jsem také navštívila mnoho z obcí na Jesenicku včetně samotného Jeseníku. Právě na jedné z cest jsem náhodou narazila na skupinu mladých lidí kouřících marihuanu, kteří byli velice otevření a sdílní a ve skupině jim nedělalo problémy mluvit o svých vlastních zkušenostech s drogovou závislostí i rodinnými problémy. I díky nim jsem zpracovala reportáž, jelikož tento rozhovor jsem považovala za dokonalý způsob, jak na několika málo řádcích ukázat samotný způsob, jakým někteří zdejší mladí přemýšlí. Pro rozhovor jsem zvolila taktéž mladého člověka, třiadvacetiletého Antonína s přezdívkou Mourek. Ten stihl za svůj život zplodit dvě děti, první dcera se mu přitom narodila v patnácti letech a od jejího narození ji neviděl. Druhé dceři jsou dva roky, Antonín „Mourek“ žije s její matkou v bytě v budově, která je přezdívána „feťáckým doupětem“ vesnice. Sám přiznává, že denně užívá marihuanu, nárazově pracuje na černo na stavbách především v Polsku a na Slovensku, ale i v České republice. Není výjimečné, že celou výplatu do druhého dne nechá v herních automatech. Rekreačně užívá pervitin, není tomu tak dávno kdy ho sám vařil. Jeho dluhy brzy dosáhnou milionu korun, hlavně díky nabíhajícímu penále. To je přitom jen jeden příklad ohromné nezodpovědnosti, jelikož původní dlužná částka se pohybovala v řádech několika tisíc korun. Pyšní se přitom tím, že momentálně žije oficiálně jako bezdomovec a nikdo tak „na něj nemůže“. Dostat se k tomuto člověku nebylo příliš těžké. Zásadní ovšem bylo, že jsem v oblasti žila a díky tomu jsem neměla problém najít někoho, kdo dokáže obstarat tvrdé drogy. Antonínova pověst jej navíc dalece přecházela, jelikož už několikrát jej navštívila policie. Sám je velice otevřený a o otázkách drog se bavil bez skrupulí. Je přesvědčený, že na něj nikdo nemůže, ani policie. Navíc z faktu, že by ve vězení nakonec přece jenom skončil, si starosti nedělá. Všechny rozhovory s ním se konaly v bytě, který má pronajatý jeho partnerka. Přestože výsledkem je jediný článek, předcházelo mu několik hodin rozhovoru. Jeho kontakty a znalosti prostředí jsem využila nejen pro samotný rozhovor, ale také pro hlavní článek a rozhodně to nebyly informace všední a běžné. Druhým člověkem, se kterým jsem se sešla, je stejně starý František, který vyrostl na Jesenicku. Zde také navštěvoval učiliště a to, i když s problémy zaviněnými užíváním marihuany a alkoholu, nakonec dokončil. Sám říká, že jediné, co ho přimělo změnit život, byla práce v cizině. Dostal příležitost pracovat v Holandsku, Německu i Dánsku, kde pracoval na výškových stavbách a dělal montáže. Přestože všechny vydělané peníze, jak sám přiznává, rozházel, tvrdí, že tahle zkušenost mu ukázala, že se dá žít i jinak. Dnes už marihuanu nekouří a nechybí mu to. Problémové se nakonec ukázalo spíše kontaktovat a přimět osobnímu rozhovoru nebo alespoň vyjádření zástupce oficiálních institucí jako městské a obecní úřady. Neochota sejít se k osobnímu rozhovoru mi nepříjemně zasáhla do časového plánu projektu. Rozhovory jsem vypracovávala pomocí nahrávek na diktafon. Zaznamenávání ručních poznámek by působilo na zpovídaného dle mého názoru rušivě.

5. Sebehodnocení

Cílem tohoto projektu bylo ukázat sociální dopady ekonomického problému, jakým je nezaměstnanost, na Jesenicku. Na omezeném prostoru čtyř „novinových“ článků jsem chtěla tuto situaci nastínit komplexně s vědomím, že opravdové pochopení a popis problematiky by vydal na práci diplomovou, jsem se snažila nejdůležitější aspekty a problémy popsat a ilustrovat co nejlépe. I proto jsem zvolila články orientované na lidský příběh, tedy tak zvané human interest stories. Díky nim jsem na krátkém rozsahu mohla pomocí lidského příběhu, ať už rozhovoru či story popsat mnoho problémů jesenického regionu a nastínit situaci a život zde i jinak, než pomocí statistik o míře nezaměstnanosti a chudoby. Tohoto cíle se mi dle mého názoru dosáhnout podařilo. Získala jsem kontakty a rozhovory s lidmi, jejichž osudy osobně považuji za více než zajímavé. Bohužel se v případě mladého Antonína nejedná o tak výjimečnou situaci, jak bych si ráda myslela, a to i přesto, že obyvatelům bohatších regionů se to může zdát jako naprosto výjimečný případ. Naopak problémy jsem měla při kontaktování regionálních zastupitelů a zástupců některých neziskových projektů. V průběhu práce jsem například narazila na zajímavý neziskový projekt Jeseníky v naději, který si kladl za cíl obnovit a zachovat jesenickou přírodu a kulturu a na ní postavit těžiště jesenického cestovního ruchu. Projekt měl vytvářet příležitosti pro investory a zároveň koordinovat podporu z českých i evropských fondů, které by mohly do regionu přinést zlepšení situace. Jelikož projekt měl slibný začátek a dle dostupných informací bylo jasné, že minimálně dva roky úspěšně na Jesenicku zástupci této neziskové organizace působili, usoudila jsem, že musel být úspěšný. Pod záštitou Jeseníků v naději se navíc konaly dvě konference, kde se scházeli i političtí zástupci regionu a diskutovali o možnostech pomoci Jesenicku. Proto jsem se pokusila kontaktovat telefonicky i e-mailem zástupce tohoto projektu a zjistit jestli projekt už zanikl a proč se tak stalo. Bohužel se mi nepodařilo sehnat vyjádření ani jedné osoby, které byla pod projektem podepsána jako autor. Co si myslím by bylo možné považovat za nedostatek mého projektu je fakt, že v podstatě tři články ze čtyř jsou zaměřené výhradně na mladé lidi. Přitom stejně ne – li více vypovídající by mohly být rozhovory se staršími lidmi, kteří v oblasti žijí. Oni sami totiž patří ke skupině, která zažila éru velkých průmyslových a zemědělských podniků, které zde zaměstnávali velké množství lidí. A stejně tak zažili jejich krach a nárůst nezaměstnanosti a postupný zánik zemědělských družstev. Mnohem více by tak zřejmě vynikl vývoj v regionu. Ovšem i přes to, že by se tento fakt dal vytknout a jsem si ho vědoma, rozhodla jsem se tento aspekt pominout. Za prvé proto, že jsem byla omezena počtem znaků a článků a shrnout rozsáhlou problematiku do několika tisíc znaků je úkol více než složitý.

Na omezeném prostoru jsem se snažila zachytit více úhlů pohledu především na sociální problémy plynoucí z nezaměstnanosti jako je užívání drog a pro tento účel mi zkrátka nejlépe vyhovovala skupina mladých lidí, kteří jsou konec konců nezaměstnaností postiženi nejvíce. Pokud jsou totiž bězdětní a bydlí u rodičů, nemají nárok prakticky na žádné příspěvky a sociální podporu. Takovým pak nezbývá nic jiného než buď z regionu odejít za lepším pracovním trhem, nebo zůstat, ale bez prostředků s možností pouze sezónních zaměstnání, které stejně neřeší základní problém. Dalším řešením je samozřejmě práce na černo, která ovšem s sebou nese také svá úskalí. Mnoho lidí pracuje na černo už několik let a pro stát jsou po tuto dobu nezaměstnaní. Díky tomu se jim může stát, že na stáří budou minimálně zajištěni a budou živořit, bez možnosti nebo schopností si na sebe jinak vydělat. Rodí se zde tak zárodek budoucího vážného problému, kdy nynější mladá generace na Jesenicku se může lehce proměnit v generaci důchodového věku, která nemá prostředky na základní obživu a opět ji bude muset živit stát, což vyvolá další nelibost těch, kteří pracovali a celý život odváděli daně a zároveň si na důchod odkládali z vlastních prostředků, aby si budoucí život zajistili. Tento projekt, nebo spíše toto téma, má mnoho dalších aspektů, které by mohly být rozpracovány v projektech budoucích. Například už zmíněný pohled starší generace na situaci na Jesenicku. To by bylo koneckonců jistě vhodné také pro fotografické, televizní i rozhlasové zpracování. Dalšími možnými přesahy práce by mohlo být rozpracování čistě otázky výroby drog a následků jejich užívání na Jesenicku. To se zde totiž stává stále větším problémem a dokážu si na základě práce na svém projektu představit projekt postavený pouze na problematice drogové závislosti. Obzvláště z pohledu zdravotně – sociální specializace.

Samozřejmě, že Jesenicko mělo a má určité historické i geografické předpoklady a získalo tak nelehkou startovní pozici, ovšem dnes je dle mého názoru stejná míra vinny jak na straně nedostatku podpory ze strany státu a nedostatku investic, tak na straně mnohých obyvatel Jesenicka, kteří sami ztratili motivaci cokoliv změnit. Hlavním charakterovým rysem, který jsem zde mohla pozorovat, je nezodpovědnost. Nezodpovědnost vůči vlastní budoucnosti. Mnozí mladí, ale také obyvatelé střední generace a v postproduktivním věku, přistupují ke svému životu bez jakéhokoliv rozmyslu. Mnoho lidí, kteří o sobě tvrdí, že se pohybují na hranici chudoby a že nemají prostředky ani pro život, natož na nějaké spoření, totiž ve skutečnosti se svými prostředky zachází naprosto nehospodárně. Během projektu jsem s jednou z rodin žijící na Jesenicku vytvořila rozpočet, se kterým žijí a požádala je o účtenky za čtrnáct dní běžných nákupů. Zjistila jsem, že rodina utratí každý týden sedm set korun pouze za potřeby na balení cigaret a alkohol (pivo). Téměř tři tisíce korun z rodinného rozpočtu tedy odchází na tyto bezesporu zcela vyřaditelné položky. Při tomto hospodaření, které je v odkazované rodině po několik let stabilní, utratí za rok neuvěřitelných třicet tři tisíc korun za cigarety a alkohol. To jsou téměř tři výplaty, které bere manžel a otec rodiny. Zajímavé je, že muž zde pracuje na černo a rodina tak pobírá sociální dávky a přídavky na dítě. Přesto má každý rok přes třicet tisíc korun na položky, jako jsou tyto. Celkově jsem při zpracovávání projektu narazila na mnoho oblastí, které by se staly vděčným a nosným tématem projektu samostatného. Problematika, které jsem se rozhodla věnovat já, rozhodně není snadná. Při podrobnějším studiu člověk zabývající se tímto regionem narazí na mnohá ale a kdyby. Jesenicko totiž patří k nejchudším oblastem, řekla bych dokonce až nezaslouženě. Je to nádherný kraj, jedna z nejkrásnějších oblastí v Česku. Města zde nejsou velká a například samotný Jeseník, který byl bohatě opravovaný, působí malebně. Vesnice a vesničky jsou roztříštěné po okolí, často se navíc jedná o chatařské osady, které jsou obydlené trvale pouze z menší části. I to nahrává udržování původního krajinného rázu, bohatých a hustých lesů a opuštěných kopců a hor. Přesto historické podmínky zajistily, že se rozvoj regionu několikrát prakticky zastavil. Kořeny obyvatel byly několikrát násilně zpřetrhány a místní půda byla znovu osidlována. Dnes je Jesenicko opět oblastí, odkud obyvatelé odcházejí a značná část z nich už se sem nevrací. Postupné vysidlování už začíná být citelné na propadu místního realitního trhu. Nemovitosti ve špatném stavu zůstávají opuštěné a chátrají, ty v lepším jsou dlouhou dobu na prodej. A právě tento kontrast, mezi bohatým a krásným regionem a chudými obyvateli jsem chtěla ve své práci ukázat, dle mého názoru jsem tento kontrast a podstatu problému zachytila. Praktická část se mi podařilo vypracovat tak, jak jsem ji zamýšlela vytvořit od počátku. Díky šťastné náhodě jsem místo analyticky laděného článku vytvořila reportáž, která ovšem lépe vystihuje pocity a „barvy“ regionu než jakékoliv množství čísel. Na fakta jsem se navíc zaměřila v hlavním článku, který by měl články ostatní zastřešovat a dává jim tolik potřebný kontext.

7. Zdroje

http://www.kr-olomoucky.cz/vedeni-kraje-hleda-cesty-ke-snizeni-nezamestnanosti-na-jesenicku-tema-830.html

http://www.rozhlas.cz/zpravy/domaciekonomika/_zprava/jesenicko-je-tretim-okresem-s-nejvyssi-nezamestnanosti-v-cesku--1173305

http://olomouc.idnes.cz/papirensky-prumysl-na-hane-dd6-/olomouc-zpravy.aspx?c=A130314_162023_olomouc-zpravy_mav

http://www.lenkaandrysova.cz/novinky/zatocme-s-nezamestnanosti-na-jesenicku.html

NOVÁKOVÁ. Zuzana. Nezaměstnanost na Jesenicku jako sociální problém: bakalářská práce. Brno. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/174097/pedf_b/Nezamestnanost_na_Jesenicku_jako_socialni_problem_-_bakalarska_prace.pdf

http://www.lenkaandrysova.cz/v-mediich/investor-muze-do-jeseniku-prinest-az-1300-mist.htmlhttp://www.ejeseniky.com/regionalni-zpravodajstvi/jesenicko-je-na-spici-nezamestnanosti-10012011

Český statistický úřad. Dostupné z www.cszo.cz. Informace čerpány k datu 19.3.2013

http://sumpersky.denik.cz/zpravy_region/tunel-pod-cervenohorskym-sedlem-je-nyni-jen-zapomenutou-vizi-20120322.html

http://trhy.mesec.cz/clanky/nezamestnanost-v-cr-dal-trha-rekordy/

http://sumpersky.rej.cz/clanky/trh-prace-klesl-az-na-dno/


[1] http://www.rozhlas.cz/zpravy/domaciekonomika/_zprava/jesenicko-je-tretim-okresem-s-nejvyssi-nezamestnanosti-v-cesku--1173305

[2] "V Jeseníku je nejvíc uchazečů na jedno pracovní místo– 130“ http://trhy.mesec.cz/clanky/nezamestnanost-v-cr-dal-trha-rekordy/,

[3] Český statistický úřad, data z 19.3.2013

[4] Mluvilo se dokonce o stavbě tunelu pod Červenohorským sedlem, nakonec se prostředky využili k celkové rekonstrukci hlavních silničních tahů. http://www.dalnice-silnice.cz/I/I-44.htm, http://sumpersky.denik.cz/zpravy_region/tunel-pod-cervenohorskym-sedlem-je-nyni-jen-zapomenutou-vizi-20120322.html

[5] Průměrná mzda na Jesenicku a Hanušovicku se dlouhodobě pohybuje pod celorepublikovým průměrem

[6] Kvůli jednání s FTC Group se už sešli zástupci města včetně těch opozičních na mimořádné schůzi. Pokud by se získání tohoto investora pro Jeseník podařilo, znamenalo by to pro celý region ohromné zlepšení životních podmínek

[7] SCHMIDTOVÁ, T.Kulturní krajina. In KOČÍ, K. (edit) a kol. Jeseníky chráněná krajinná oblast. 1. vyd. Jeseník: ACTEA – společnost pro přírodu a krajinu ve spolupráci se Správou CHKO Jeseníky., 2007

[8] Moravolen patřil k nejvýznamnějším zaměstnavatelům v oblasti a jeho krach znamenal obrovký nárůst nezaměstnanosti

[9] Lázeňství patří i dnes k nejperspektivnějším odvětvím v kraji, které by mohli znovu nastartovat místní zaměstnanost a rozvoj

[10] Politika národní svépomoci

[11] Na Jesenicku díky tomu získala SdP 64% hlasů

[12] Ovšem tato skupina patří ke skupinám ohroženým nezaměstnaností následující ztrátu zaměstnanání

[13] Hanušovice a Staré město podle posledních údajů atakují v míře nezaměstnanosti dvacetiprocentní hranici

[14] „Mě samého překvapilo, jak je to dostupné, jak je snadné sehnat drogu na venkově. Zdálo by se, že místem pro tyto věci je město, diskotéky, anonymita.“ vedoucí Střediska sekundární prevence a léčby závislostí Vojenské nemocnice Olomouc Zdeněk Faldyna

[15] Jílek, Viktor. Lexikologie a stylistika nejen pro žurnalisty (2005). str. 115

[16] Jílek, Viktor. Lexikologie a stylistika nejen pro žurnalisty (2005). str.116-117

Hanušovice - Jesenicko a Hanušovicko jsou regiony dlouhodobě sužovaný nezaměstnaností, jenže ruku v ruce s ní zde panují problémy jako užívání drog a chudoba. Do pasti užívání marihuany a nezaměstnanosti se dostal i tehdy osmnáctiletý František z Hanušovic. V tomto věku ukončil odborné učiliště a už v tomto věku se z něj stal pravidelný uživatel marihuany, a jak sám přiznává, každý večer strávil v některé z okolních hospod, kde nechával všechny své peníze. Nic jiného přitom neznal.

„U nás doma to tak chodilo vždycky. Naši žili od výplaty k výplatě. Ani nespočítám, kolikrát nám odpojili elektriku kvůli tomu, že otec peníze prosázel.“

Nejen bez elektřiny, ale i bez vody se často musela šestičlenná rodina obejít mnohdy i několik týdnů.

„Vždycky jsme si natáhli prodlužovačku od sousedů a na té jsme měli zapnuté to nejdůležitější. Vodu jsme ohřívali na plynovém vařiči.“

František se narodil jako třetí dítě a jeho starší bratr i sestra brzy z domova odešli a postavili se na vlastní nohy.

„Bratra srovnala do latě holka. Teď žije v Hradci, narodil se mu syn a koupil si větší byt v centru. Kdyby zůstal tady sotva by uživil sebe.“

Sám je přesvědčený, že by dopadl stejně. Jeho cestu ale navíc zkomplikovala marihuana. Poprvé ji zkusil ve dvanácti letech a od té doby ji kouřil stále častěji.

„Uklidňovalo mě to. Prostě mě to zklidnilo a nemusel jsem řešit práci, nebo naše.“

Hned po ukončení školy se mu povedlo vyjet za prací do Holandska. Tady se poprvé dostal k penězům. Sám říká, že si tu vydělal i čtyřicet tisíc korun každý měsíc. Ubytování jim platil zaměstnavatel a většina peněz tak putovala na drahou marihuanu a alkohol.

„Kdybych si ty peníze šetřil, neměl bych teď žádné starosti. Ale předtím jsem to prostě neznal a nic jiného než pití a kouření jsem žít neuměl.“ Během tří let procestoval velkou část Evropy. V Německu, Francii, Španělsku nebo Rakousku se naučil starat se sám o sebe a začínal poznávat, že nežije tak jak by chtěl.

„Myslel jsem si, že trávu nepotřebuju, že na ní nejsem závislý a že na kouření nic není. Jenže pak mě přítelkyně přiměla přestat a od té doby se cítím úplně jinak. Dokážu se soustředit a přemýšlet. Je strašné, že jsem si neuvědomoval, jak moc mi tráva zamlžovala mozek. Málem mě zničila.“

A proč se nakonec vrátil tam, kde ho tohle všechno potkalo? Je to prý domov, místo, kde se narodil a navíc miluje místní přírodu. Sám by zde rodinu ale založit nechtěl. I s přítelkyní se chtějí odstěhovat někam, kde se žije lépe.

„Nerad to tu nechávám. Líbí se mi tady. Ale co mám dělat? I kdybych chtěl mít dítě, mám ho tady nechat chodit do školy a čekat kdy mu někdo nabídne perník nebo trávu? Navíc se tu nedá pořádně vydělat a zajistit se. Dokud tu nebude práce, bude to tu jenom horší.“

Právě odliv lidí je jedním z problémů, které tyto regiony trápí. Odchází navíc nejcennější komodita – mladí a vzdělaní lidé. Ti zde totiž práci nenajdou buď vůbec, nebo je výrazně hůře placená než jinde.

„A kdo by chtěl zůstat někde, kde zbyly akorát drogy a chudoba?“

Ostružná - Antonín už na první pohled nepřipomíná normálního čtyřiadvacetiletého mladíka. Jeho pleť je zničená dlouhodobým užíváním drog, ruce si neustále s něčím nervózně pohrávají, roztrhané džíny příliš velké na jeho hubené tělo. Sám přiznává, že pro něj není žádná budoucnost. Ale zničeně rozhodně nepůsobí. Naopak. V průběhu celého rozhovoru se usmívá a s nadhledem otevřeně mluví o svém životě. Zveřejnění svého jména ale odmítá. „Nebudu riskovat, že mi sem naletí benga,“ říká.

Jak se ti dnes vede?

Jo, jde to. Máti dostala slepice, tak jsem je zabíjel. (ukazuje skvrny od krve na kalhotách) Jsem je hladil po krku takhle a pak jen (švihne rukou ve vzduchu) a už jen klapal zobáček. (směje se)

To tě tak pobavilo?

Ne, ale tak mně je to jedno, chtěl jsem vzít rovnou i psa, ale brácha hned řval. Včera za mnou byla sousedka, jestli bych jí nezabil štěňata. Tak jsem jí hned řekl, že jo, ať je přinese v pytli.

Zaplatila ti?

Ne. Ale já si k ní někdy chodím půjčovat, znáš to.

PENÍZE

Tvrdil jsi, že mi řekneš všechno o drogách a svých dluzích. Takže jestli dovolíš, rovnou se do toho pustím. Dal sis dnes něco?


Ne…Teda dal jsem si skero (dražší, vyšlechtěná marihuana s větším obsahem THC pozn. autorky), ale jinak nic.

Jak často užíváš marihuanu, nebo mám radši říkat „hulíš“?


Radši to huleníčko, zní to líp. Nevím, každý den. Podle nálady. Kupuju dvakrát týdně za čtyři stovky, takže asi každý den. Ale někdy přijde návštěva, tak zahulíme spolu, víš jak.

Čtyři stovky za týden? To je šestnáct set korun za měsíc. Kde na to bereš, pokud vím, teď jsi bez práce.

(Směje se) Na trávu se něco vždycky najde.

Vážně? Šestnáct set je hodně peněz i pro pracující.

A tak víš jak, my máme s Gábinou ze socky peněz dost. Já jsem teď navíc oficiálně bezdomovec. Co jsme se stěhovali, řekli jsme, že jsme se rozešli, takže mně to vyhovuje. Loni za mnou byl exekutor a prý ať mu něco dám, tak jsem mu přinesl takhle igelitku a prej ať si ji klidně vezme. Borec se otočil a už se nevrátil. Já na sebe nic nemám, že jo, takže mi nic nemůžou.

Ale teď ti přece pracovní úřad nabídl rekvalifikaci ne?

Jo. Musel jsem to vzít. Jinak by mě vyhodili. Jezdím dvakrát týdně na svářečák (svářečský průkaz pozn. autorky), za měsíc už to budu mít, tak pojedu zas makat. Teď kvůli pracáku právě sedím doma.

Kde všude už jsi pracoval na černo?

Všude. V Praze, v Čechách, v Polsku, v Bratislavě, hlavně zedničinu, ale prostě co bylo, to jsem dělal. Vydělal jsem si bez záloh i dvacku měsíčně. Ale stejně je to na nic. Přijedu domů a stejně nic nemám, jak tam jsem tak něco vyhodím za žrádlo, za pivo, pak to máš tabák a dutinky. Pak nějaký to hulení, sem tam zahraju automaty a pak na mě Gábina řve, že nic nedovezu. Minule jsem vezl domů pětku, ale stavěli jsme na benzině a měli tam automat tak jsem si musel párkrát hodit a zas jsem nic neměl.

Musel jsi? Proč teda pracuješ, když stejně domů nic nedovezeš.

(Usmívá se) Tak víš co, už jsem přemýšlel, že je to na nic. Takhle sice děláš za dvacku, ale stejně domů nevezeš nic. Jsem přemýšlel, že bych zůstal někde tady, dělal klidně za deset, dvanáct, vyšlo by mě to na stejno.

Už ses zmiňoval, že na tebe jsou exekuční příkazy, kolik dlužíš a jak se si s tím žije?


Jako teď? Teď nevím, možná že už mega, ono to roste, že jo. Ale je to jedno, na mě nemůžou. Já jsem teď oficiálně bezdomovec, takže mně nic nevezmou. Navíc když máš děcko, tak ti něco vzít nemůžou, třeba ledničku, pračku a takový ti musejí nechat. Jako počítač by mi mohli vzít, ale ten jsem stejně měl zadarmo.

Kdo ti dal počítač zadarmo?

Jsem prodával starý repráky v bazaru a on mi nechtěl zaplatit tak mi řekl, že mi za to šoupne počítač, tak jsem to hned bral že. Ty repráky byly stejně úplně na nic, (….) si to nevyzkoušel, takže se pěkně ojebal.

DROGY

Zmínil ses, že bereš i něco jiného než marihuanu.

Tak jenom občas. Tak dvakrát za měsíc si dám perník. Však včera, ne počkej, předevčírem jsme před školou opékali a já jsem si předtím dal, Gábina ze mě nechápala, ty vole, jsem lítal sem tam. (Bouřlivě se směje) Kdysi jsem i vařil, tam jak jsme bydleli předtím tak v kuchyni. Ještě předtím než u mě bydlela malá, že jo. Ale víš jak, já na tom nejsem závislej, já si dám tak dvakrát měsíčně. Koupím nečištěnýho jeden a půl gramu za pět set, jako mohl bych to prodat i za patnáctset, ale já to nepotřebuju, já to střelím za pětset, aby se mi to vrátilo, že jo a zbytek si dám. Však taky minule jsem jel škodovkou někam s kámošem, a jen jsem dojel, ta mi pípali smsky a všichni jestli něco nemám. Já to fakt nepotřebuju, nejhorší je, jak mi někdo napíše, že má, že se mám stavit, že si dáme. To mi to pak začne v hlavě šrotovat, víš.

Bydlíš v bytě na bývalé základní škole. Kolik lidí tam taky bere drogy?


No nebudu jmenovat, ale tak jedenáct, dvanáct.

A kde je bereš?

(Krčí rameny) Stačí mi zvednout telefon a hned mám


Takže tu není problém drogy získat?

No to teda není. (směje se) Tady bere spousta lidí. Ale já si ho zahulím fakt jen tak dvakrát do měsíce, jinak ne. Zas to nesmíš přehánět s tím. Teď sedím doma, tak se nudím a bral jsem trochu víc možná, ale jinak fakt moc neberu.

Co to s tebou dělá?

Prostě je ti dobře no, lítám pak, nechápou ze mě lidi jako. Jseš pak takovej veselej a je ti všechno jedno. Prostě jak king.

A co potom, až účinky odezní?

Tak nic no. Jako nijak v depresi z toho nejsem, jestli myslíš tohle, perník zas není nějaká těžká droga.

DCERA

Několikrát jsi zmínil malou. Máš dvouletou dceru. Co budeš dělat, až vyroste a bude chodit do školy, kde na to budeš brát?

Však já za měsíc končím (rekvalifikační kurz pozn. autorky) takže půjdu zas makat. Gábina dostává prachy na malou a tak, takže peníze budou. Jenom se děsím, že mi pracák najde na ten svářečák práci.

Kolik ti bylo, když se narodila?
Tak dvacet dva? Ty vole, tehdy jsem se vymlátil. Nesmím chlastat, když řídím. Teda jako já můžu jezdit opilej, ale nesmím být moc, že jo. Tehdy jsem chlastal tři dny a pak jsem to tady v kopci napálil ve sto dvaceti rovnou do stromu.

To ale není tvoje první dítě že?

Ne, první se mi narodila v sedmnácti. Ale od té doby jsem ji neviděl. Vlastně jo, jednou jsem projížděl kde bydlí a viděl jsem její mámu s kočárkem tak to byla asi ona.

Hanušovice - Tato reportáž vznikla ve městě Hanušovicích, které najdete na hranici šumperského a jesenického regionu. Stejně dobře si její děj ovšem můžete posunout do jakékoliv vesnice, města či městečka ne Jesenicku a severu Šumperska. Opravdu. Kromě jmen lidí a ulic, popisných čísel a značek u silnice se toho příliš nemění. Stejné oprýskané omítky, stejné polorozpadlé bytové domy a panelová sídliště, skupinky Romů postávajících před místními supermarkety. Několik žebráků v péřových bundách prosících o drobné. Penny market a jednota ve větších městech, zavřený nefungující obchod v těch menších. Jenže naděje severu Moravy je prý cestovní ruch. Takže co uvidíte, když sem přijedete? První co po svém příjezdu (předpokládejme, že cestujete vlakem) uvidíte, je oprýskaná masivní nádražní budova. Bílé plastové dveře působí pitoreskně v kontrastu se spadanou omítkou a vytrhanými dráty trčícími volně do prostoru. Čísla kolejí zde neohlašuje žádná svítící tabule. Stará plechová deska s často neúplnými názvy měst, kam vlaky směřují, doplňují kovové háčky, kam výpravčí poctivě či nikoliv chodí zavěšovat cedulky s číslem koleje. A stejná nádraží uvidíte prakticky po celém železničním tahu. Uvnitř budovy zdi počmárané perem či fixem a podezřele vypadající červenou. Kreativitě se meze nekladou a tak zde najdete nabídky na sexuální zážitky i názvy vesměs metalových kapel nebo srdce se jmény zamilovaných. 

Před nádražím se srocují skupinky mladých lidí. Když kolem projdete, zasáhne vás známý nažluklý zápach marihuany. „Takhle smrdí jenom špatnej matroš. Ale mně už to ani nepřijde. Kámoš vezl z Holandska a to byla kalba.“ Komentuje dotaz na nepříjemný zápach nejvyšší z nich. Nejstaršímu je osmadvacet, nejmladšímu šestnáct. Ten právě vystřídal jointa za ručně balenou cigaretu.

„Kradu je doma mámě. Večer vždycky sedí a balí, jenže u toho chlastá, takže pak vůbec neví.“

Další se zasměje a potvrzuje stejnou zkušenost. „Ale otec už si dutinky počítá, svině, musel jsem začít kupovat sám.“ Práci nemá ani jeden. Teda aspoň ne legální. Tři z nich pracují, na černo.

„Kdybych šel na smlouvu, socka mi stejně všechno sebere. Takhle bere stará přídavky na kluka a já mám každý týden zálohy.“

Když se zeptáte, jak je to s penězi, všichni jen krčí rameny. Peníze nemají. Jakmile dostanou zálohy, zaplatí dluhy a udělají nákup. Na otázku, kde berou na trávu, se jen smějí. Nakonec jeden říká, že na trávu jsou přece peníze vždycky. A vypadá to, že má pravdu. Trávu tu seženete od kde koho. Tamhle vidíte rostlinu přímo v okně, tamhle zase na balkoně rostou tři rostliny v květináčích, neobratně zakryté záclonou. Marihuanou tu nějakým způsobem žijí všichni. A nemusíte ani hledat dlouho, abyste našli náctileté chlapce i dívky, kteří už zkusili, nebo pravidelně kouří marihuanu. A proč? Protože je to prý zklidňuje, kouří ji starší sourozenci, nebo kamarádi. Někteří tvrdí, že rodiče o kouření marihuany vědí, ale nevadí jim. Proč taky? Třeba nakonec ten jejich kluk k něčemu bude, začne marihuanu pěstovat a bude ji prodávat. Kouří ji tady přece každý, a jak se řeklo, peníze si na ni najdou vždycky i ti největší dlužníci.

Jesenicko není chudý region. Tedy, záleží na smyslu slova. Jeho bohatství tkví v přírodě a možnostech, které nabízí. Není tu málo prostoru pro podnikání a jsou tací, kteří zde podnikají úspěšně a legálně. Ale bohužel je jich menšina. Větší část těch, kterým se podaří prolomit kruh chudoby, odchází za prací jinam, zakládá rodiny a sem se vrací jenom na návštěvu za rodiči. Jestli tedy vůbec.

Jeseník - O tom, že Jesenicko trpí nezaměstnaností, už toho bylo napsáno mnoho. Každý rok Český statistický úřad představuje tabulky udávající míru nezaměstnanosti v jednotlivých regionech a je to právě Jesenicko, které se pravidelně objevuje na předních příčkách, nezřídka dokonce na pozici první. Nezaměstnanost je zde dlouhodobým problémem, jehož kořeny bychom mohli vystopovat už v první velké hospodářské krizi z roku 1938. Ale od té už přeci jenom uběhlo několik desítek let a problém je tu stále. 

Zdá se, že kdykoliv se do Jeseníku a okolí dostane nějaký zaměstnavatel, brzy zkrachuje a zanechá tak region i jeho obyvatele v hlubší a hlubší beznaději. Stejné to bylo s papírnou v Jindřichově nebo textilní manufakturou Moravolen. Poslední data ukazují, že nezaměstnanost v okrese Jeseník dosahuje 13,7%, Hanušovicích je to ale skoro dvacet procent. A největší naději posledních let – plán na vybudování věznice ve Vidnavě, který by dal práci desítkám nezaměstnaných a který si obyvatelé v referendu ze stejného důvodu drtivou většinou odhlasovali, nyní definitivně ukončil stát. Na přestavbu bývalého kláštera nejsou prostředky a kvůli amnestii bývalého prezidenta Klause se projekt věznice ukázal nepotřebný. Nyní mají lidé na Jesenicku opět naději. Investiční skupina FTC Group zvažuje průmyslovou zónu v Jeseníku jako jedno z míst, kde by mohla vyrůst nová továrna na výrobu průmyslových papírových a textilních obalů. Ten by přitom znamenal pro Jesenicko takřka spásný zásah. V první fázi by totiž firma zaměstnala pět set lidí, po dokončení výstavby a zajetí výroby by do dvou let mohla zaměstnávat na třináct set lidí, což by okamžitě snížilo nezaměstnanosti na Jesenicku o čtvrtinu.

„Pro mě ta informace zní skoro neuvěřitelně. Pět set pracovních míst v takovém koutu jako je Jeseník, to je opravdu obrovská porce. A finálních tisíc dvě stě je až nepředstavitelné. Pokud by se to podařilo, tak si myslím, že by to byla pro Jesenicko obrovská vzpruha," řekl předseda představenstva Okresní hospodářské komory Jeseník Bořivoj Minář.

I přesto že Minář zároveň dodává, že výroba by znamenala velký podíl ruční práce a tedy by zřejmě nepřinesla příliš vysoké mzdy, už jenom legální zaměstnání a jakýkoliv výdělek by znamenal pro místní obyvatele obrovskou změnu k lepšímu. A to nejen finančně, ale především psychicky. O tom, že dlouhodobá nezaměstnanost zvyšuje rizika sociálních i psychologických problémů nemusíme diskutovat. Jsou to právě oblasti s nejvyšší nezaměstnaností, kde se setkáváme zároveň v největší míře s kriminalitou, užíváním drog, alkoholismem i gamblerstvím.

A místní zastupitelé si důležitost přilákání jakéhokoliv investora, natož takto významného uvědomují. Městské zastupitelstvo se snaží vyjít investorovi vstříc a jednotně, včetně zastupitelů opozice, se snaží nastavit pro investici co nejlepší podmínky. Je to totiž to jediné, co může region znovu oživit.

O důležitosti konečného zastavení sestupné spirály, na které se Jesenicko a sever Šumperska nachází, svědčí také stále větší aktivita zástupců místních obcí ale i krajského vedení v jesenické otázce. V březnu se dokonce sešel tak zvaný kulatý stůl o Jesenicku, kde se poslanci zabývali aktuální situací na Jesenicku a možným řešením. Zazněla zde řada návrhů, ale také kritika vůči postupům starostů jednotlivých obcí. Poslanci mimo jiné připomněli fakt, že k situaci na Jesenicku existuje řada strategických dokumentů, které by mohli místní správě pomoci podmínky zlepšit, ale starostové s nimi buď nepracují, nebo o nich ani nevědí.

Nově bude úřad práce podporovat vznik dalších veřejně prospěšných míst, celkem jich má vzniknout až 380, a Ministerstvo práce a sociálních věcí také podpoří vznik nových míst dotační politikou, kdy každý zaměstnavatel může získat dotaci ve výši až 24 tisíc korun. Jenže podobná řešení jsou pouze krátkodobého charakteru a zánik obecně prospěšných míst při další vlně vládního šetření bude znamenat jenom další ránu pro morálku místních obyvatel. Budoucnost snad bude mít státní dotování vzniklých pracovních míst. Jakákoliv podpora podnikání v oblasti může znamenat základ stabilní firmy zaměstnávající několik lidí. Pro stát je navíc přínosem každý, kdo je zaměstnán legálně a odvádí tak státu daně z příjmů. Vzhledem k vysoké míře nezaměstnanosti se zde totiž rozbujel černý trh s pracovními místy a mnoho oficiálně nezaměstnaných pracuje na černo, ať už tady nebo u našich nejbližších sousedů, v Polsku a na Slovensku.

Černý trh s prací, pomáhá nebo škodí?

Nelegálně zaměstnaných lidí je v oblasti mnoho. Samozřejmě žádné oficiální statistiky nebo počty nikde nenajdeme, ale podobně jako tak zvané „vedlejšáky“ je černý trh s prací plnohodnotnou součástí šedé ekonomiky. Šedou ekonomikou se označují všechny ekonomické procesy uvnitř státu, které nepodléhají státní kontrole a nejsou z nich odváděny daně a poplatky. Práce na černo je právě hlavní složkou a pro stát představuje problém. Na jednu stranu zde totiž státní kasa přichází o odvody na daních a musí za nezaměstnané hradit sociální pojištění, ovšem to nejsou jediné ztráty, které černý trh s prací přináší. Mnoho lidí, kteří jsou hlášeni na úřadu práce jako nezaměstnaní a ve skutečnosti někde pracují a mají stabilní a často také větší než minimální příjem, totiž pobírá od sociálních úřadů dávky a stát tak na každém jedinci přichází o další statisíce korun ročně. Na druhou stranu pro regiony s tak vysokou nezaměstnaností jako Hanušovice je jakákoliv práce ceněná zlatem a lidé si nemohou dovolit ji odmítnout. Ve chvíli, kdy na jedno legální pracovní místo čeká sto třicet uchazečů se nelze divit, že mnozí se uchylují k těm nelegálním.

„Pro mě jiná možnost neexistuje. Jiná práce tady není, a když nebudu dělat načerno, od pracáku nedostanu nic a z almužny od sociálního úřadu dítě neuživím,“ říká dvaatřicetiletá Štěpán, který po zavření místní fabriky strávil rok na podpoře v nezaměstnanosti, než si našel černou práci ve stavebnictví a nyní už takto funguje více než pět let. Sám přiznává, že by mnohem radši práci za menší peníze, ale doma. Většinu času tráví na ubytovnách u staveb a často se vrací domů jen na pár dní v měsíci. Legálně by se ale zaměstnat nenechal. Přišel by totiž o sociální dávky a příspěvky na dítě, které pobírá jeho partnerka. Podle ministerstva práce a sociálních věcí přitom stejně fungují až tři procenta lidí v produktivním věku. Někteří přijímají práci na černo z nouze, jiní ji přímo vyhledávají. Sem patří lidé, kteří jsou zatížení exekučními příkazy a legální práce na smlouvu vzít nemohou – na plat by jim okamžitě naskočila exekuce a o většinu peněz by přišli. Takto jim zůstane výplata celá, a pokud nechtějí, nemusí exekutorovi nic platit. Otázkou může být, jak budou tito lidé fungovat v budoucnu. Exekuce totiž skokově narůstají a díky úrokům se může ze zpočátku malé částky stát milionový dluh. Takový člověk se může brzy dostat do situace, kdy dluhy přesáhnou hranici, kdy by je byl schopen za svůj život splatit. Potom už je odkázán na doživotní černou práci, přitom stát si šedou ekonomiku hlídá čím dál tím víc, loni zvýšil počet inspektorů téměř o polovinu a pokuty za černou práci hrozí nejen zaměstnavateli, ale i zaměstnanci. Navíc ve chvíli, kdy za vás nikdo neodvádí daně a sociální odvody, stáváte se pro stát nezaměstnaným. I kdyby daný člověk pracoval dvanáct hodin denně šest dní v týdnu, do základu pro výpočet důchodu se mu nepočítá nic. A právě to patří k největším rizikům černé práce. Z několika měsíců se totiž mohou rychle stát léta strávená oficiálně jako nezaměstnaný a člověk se stává otrokem zaměstnavatele. Nejenže nemá nárok na jakoukoliv nemocenskou, ale nechrání jej ani žádný zákoník práce, který by ho ochránil před bezdůvodným vyhozením či šikanou na pracovišti. Navíc černá práce je nabízena nejvíce v oborech jako stavebnictví, kde je třeba určitá fyzická síla a zdraví. Ve chvíli, kdy lidé zde zaměstnaní zestárnou, nebo se změní jejich zdravotní stav, mohou přijít o práci bez naděje najít si jinou, třeba i legální. Pro jakéhokoliv budoucího zaměstnavatele jsou tito lidé totiž osobami bez jakékoliv praxe, kteří strávili poslední roky svého života na pracovním úřadě.

Hodnocení motivace takto zaměstnávaných lidí není lehké. Jsou regiony jako Jesenicko, kde skutečně každé místo znamená ohromnou pomoc a lidé tak berou práci bez rozmyslu, ať už je legální či nikoliv. Ovšem z dlouhodobého pohledu je černý trh škodlivý pro všechny strany. Stát se navíc poslední dobou snaží podnikatele k vytváření legálních pracovních míst motivovat i dotacemi na každého zaměstnance a tak není důvod, proč by většina drobných podnikatelů zaměstnávající několik málo lidí nemohla využít této příležitosti a zlegalizovat tak své podnikání. Otázka ovšem je, kolik lidí bude opravdu ochotných nechat se legálně zaměstnat a přijít tak o státní podporu a příspěvky.

Marihuana a pervitin, nejoblíbenější drogy severní Moravy

Drogy jsou po černé práci dalším problémem, který kráčí ruku v ruce s dlouhodobou nezaměstnaností a z ní pramenící chudoby. K nejoblíbenějším a nejužívanějším drogám zde patří Marihuana a Pervitin. Marihuana přitom patří k těm lehčím drogám, jejíž obliba stoupá celorepublikově. Mnoho lidí si navíc začali marihuanu sami pěstovat a s rostoucí spotřebou se objevili i první drobní podnikatelé, kteří si založili v polích vlastní „políčko“ a každoročně na něm vydělávají. I díky tomu, že marihuana přestává být pomalu vnímána jako droga a mnoho lidí ji staví na stejnou úroveň jako cigarety a alkohol se takovéto aktivity nesetkávají s výraznějším odporem společnosti a podobní dealeři jsou mnohdy ve svém okolí všeobecně známi a tolerováni. Pervitin je už ovšem tvrdá droga, která dokáže vyvolat silnou závislost. Zpočátku se přitom šňupe nebo kouří na diskotékách z alobalu, takže mladí ani nemají pocit, že by užívali něco nebezpečného. Pervitin tu má navíc zvláštní tradici, patří k levným drogám a zpočátku se k lidem dostává jako dárek. Mezi účinky pervitinu patří euforický pocit, sebevědomí a příval energie. Mnoho mladých lidí si večer v hospodě k pivu místo zapálení cigarety otevře psaníčko (psaníčko je slangový výraz pro velice malou obálku s drogou). Přestože jinde byste si gram pervitinu pořídili minimálně za tisíc korun, na Jesenicku i přes oblíbenost drogy žádný „oficiální“ drogový trh neexistuje a pervitin tu lze sehnat za zlomek ceny.

Marihuanu kouří podle posledních průzkumů až šedesát procent mladých a zkoušejí ji i malé děti už od devíti let. Počet vyměněných jehel v místních nízkoprahových centrech a pracovištích stále stoupá, pervitin ani marihuana tak ani zdaleka nejsou na ústupu.

Krásný svět plný naděje

Jesenicko má nádhernou přírodu, která má potenciál přilákat tisíce turistů ročně. Ovšem nejdříve se musí změnit místní obraz. Lidé totiž nepojedou na dovolenou do starých oprýskaných měst s nízkou úrovní služeb. Místní zastupitelé si to uvědomují a snaží se právě cestovní ruch podporovat. Služby jsou totiž oblastí, která by mohla zaměstnat mnoho lidí a zároveň přinést do regionu peníze. Další perspektivou a nadějí je místní tradice lázeňství. Pokud se do Jeseníků skutečně podaří přilákat většího investora, který nabídne místním obyvatelům pracovní místa, můžou se Jeseníky do několika let zcela proměnit. Vše, co region potřebuje je totiž jedna větší pobídka. Jeden pozitivní impuls. S pracovními místy totiž přijde jistota, uklidnění situace a tolik potřebné finance. Pokud ale ani tento investor do oblasti nepřijde a podmínky se nezmění, stane se mnoho vesnic takřka mrtvými osadami několik málo starousedlíků. Mladí lidé a převážně ti, kteří mají dokončené nějaké odborné či vyšší vzdělání z regionu doslova prchají. Odcházejí za prací do bohatších regionů a tam už často zůstávají. Nemají důvod se vracet a přijít o dobře placené pracovní místo, navíc se stále se zvyšujícím počtem dětí na Jesenicku, které vyzkoušeli nebo dokonce užívají marihuanu, ale v některých případech už i pervitin, se tato oblast stává neatraktivní i pro mladé páry, které by chtěli založit rodinu, nebo hledají domov na venkově. Dokud se tedy na Jesenicku, Hanušovicku a Staroměstsku něco výrazně nezmění, zůstanou tyto oblasti pouze krásným světem plným chudých lidí.