čt., 7. květen 2015 13:28

Eutanazie v České republice. Ano či ne?

Tisk

Samostatný projekt zdravotně-sociální/psaná žurnalistika

INFORMATIVNĚ-EDUKATIVNÍ TEXT: POJMY

Eutanázie je nejen v České republice chápána jako „zabití ze soucitu“ nebo „dobrá smrt“, která je požadována nemocným člověkem. Je to jednání nebo zanedbání, které úmyslem a vědomě směřuje k usmrcení pacienta s motivem eliminovat utrpení. V zemích, v nichž není povolena, je vraždou, v zemích kde je legální, je pořád vraždou, zde však „pouze“ justiční. Ve výkladu a chápání terminologie je značná zmatek i mezi odborníky. Pojem se dá dělit na aktivní a pasivní, toto rozdělení se však vyskytuje spíše ve starší literatuře. Aktivní eutanazie znamená aktivitu ze strany lékaře, např. tedy vpíchnutí „smrtícího koktejlu“, pasivní je úmyslné nepodání léku, jež by mohl život zachránit. Odpůrci toto rozdělení odmítají, protože podle nich není důležitý způsob provedení, ale úmysl a motiv. Jak je známo z historie, eutanázie mohla být také vyžádaná či nevyžádaná. Nevyžádaná eutanazie se považuje za zneužití tohoto aktu.

Asistovaná sebevražda se od eutanazie liší tím, že smrtící látku nepodá pacientovi přímo lékař, ten ji pouze připraví a poskytne odborný dohled. Nemocný však ukončí svůj život sám, např. vypitím nápoje či zmáčknutím tlačítka, které vpraví smrtící látku do těla.

Dystanázie je opakem eutanazie a znamená umělé a násilné prodlužování přirozeného procesu umírání léčbou, jejíž nevýhody z pohledu pacienta nebo jeho blízkých převažují nad jejími výhodami. Dystanázie neboli zadržená smrt je nepříjemným důsledkem uplatňování postupů vítězné medicíny v situacích, kdy potřeby umírajícího vyžadují paliativní léčbu.

Vítěznou medicínu provozují lékaři, kteří jsou specializovaní až superspecializovaní a nezřídka vítězí nad nemocemi i tehdy, kdy to v minulosti nebylo možné. Zachraňují pacienty "za každou cenu” a do "poslední chvíle", což má nezřídka za následek dystanázii. Moderní člověk je tedy dlouho nemocný a nesnadno umírá. Umírající v prostředí vítězné medicíny "nemohou zemřít” a prožívají bolestně nejrůznější formy fyzického, psychického i sociálního nepohodlí.

Paliativní léčba a péče doplňuje při starostlivosti o nemocné další druhy léčby tím, že tiší bolesti a poskytuje soucitný doprovod terminálně nemocných a umírajících. Paliativní medicína neboli útěšná medicína poskytuje celý systém pomoci rodinám a nemocným. Jejím cílem je dosažení co nejkvalitnějšího života pacientů v terminálním stádiu a jejich rodin.

Hospicová péče je forma paliativní péče, kterou tvoří souhrn lékařských, ošetřovatelských a rehabilitačně-ošetřovatelských činností, které jsou poskytovány pacientům v konečné fázi života, u nichž už není možnost kauzální léčby, pokračuje však léčba symptomatická s cílem minimalizace bolesti a zmírnění všech obtíží. Pro mnohé osamělé pacienty je péče nápomocná také ze sociálních důvodů. Hospicová péče může být domácí, ve formě stacionářů, tedy pouze denních pobytů a nakonec ve formě lůžkové, ke které dochází zpravidla po předchozích dvou typech péče, které se staly nedostačujícími.

DNR= Do Not Resuscitate, v Česku se začíná užívat termín NR, tedy NeResuscitovat. Někteří odborníci navrhují, aby emotivní slovo eutanázie bylo nahrazeno právě suchým a výstižným medicínským termínem DNR, neboli NR.

Moderní historie eutanazie a její podoby v současném světě

Stejně jako každý fenomén, má i eutanazie svou historii a vývoj. Nejen v České republice, ale i v jiných zemích vzbuzuje diskuze, které jsou různě vyhrocené, na základě liberálnosti dané země. V historii existuje několik okamžiků, které poukazují na možné a velice snadné zneužití eutanazie. Tyto zkušenosti by měly být varovným signálem proti zavedení jakékoli formy eutanazie. Jedním z těchto smutných mezníků v historii byla eutanazie v nacistickém Německu. Cílem nacistické ideologie, která vycházela z konceptu eugeniky, bylo to, aby z populace byly vybráni jen vyhovující jedinci splňující daná kritéria. Ti spolu měli plodit děti, které by byly základem dokonalé „čisté“ rasy.

Uvádí se, že první zmínkou o eutanazii v moderní historii bylo dílo Adolfa Jorsta s názvem Právo zemřít. Tato kniha vyšla v Německu v roce 1895, navrhovala určité formy ukončení života z milosrdenství, přesto však velkou pozornost veřejnosti nevzbudila. Zásadní zlom však nastal v roce 1920, kdy v Německu vyšla kniha právníka Karla Bindinga a psychiatra Alfreda Hoche s titulem Poskytnutí souhlasu k zničení života, který žití není hoden. Tento spis vysvětloval, že na základě určitých kritérií se dá vědecky určit, který život má cenu a který nikoliv. Na rozdíl od předešlé knihy toto dílo mělo na veřejnost neobyčejný vliv a později se z něj vycházelo při koncepci plánů na hromadné vyvražďování. Kniha je považována za první krok k legalizaci eutanazie v Německu. Mezi zastánce této myšlenky patřil kromě mnohých lékařů také Adolf Hitler, který ji využil při uskutečnění svých plánů. Na základech sympatizování vznikla Lékařská liga národního socialismu. Na mnohých univerzitách se zakládaly ústavy, jejichž úkolem bylo vést registry občanů, jež byli jakýmkoli způsobem „defektní“. Právě tyto registry byly po vypuknutí války nápomocny při vyhledávání „nežádoucích“ osob. Jako důsledek těchto skutečností vznikalo mnoho zákonů o eliminaci „nežádoucích“. Jedním z nich byl zákon o prevenci šíření dědičných chorob z roku 1933, který byl první zákonnou normou, jejímž úkolem bylo očistit rasu árijských Němců od nositelů geneticky přenosných chorob. Tuto situaci urychlil případ z roku 1938, kdy se narodilo nevidomé dítě, s deformací končetin a mentální poruchou, jehož otec žádal Hitlera o usmrcení potomka. Na základě této žádosti byl do chodu uveden program eutanazie zaměřený speciálně na děti. Úkol byl svěřen osobnímu lékaři Hitlera, Karlu Brandtovi, a Filipu Bouhlerovi. V roce 1939 byl vydán oběžník, který nařizoval zaznamenávat všechny novorozené děti s byť jen podezřením na mentální nebo tělesné postižení. Tyto děti pak byly převáženy na kliniky, kde ve velkém počtu umíraly především z důvodu vyhladovění, onemocnění nebo úmyslného zabití.

Myšlenka eutanazie dospělých byla myšlena jako „záslužná“ činnost. Byla to idea, jak pomoci nevyléčitelným, Bouhler vysvětloval veřejnosti, že usmrcováni budou pouze ti, jež nežijí plnohodnotný život. Eutanazie se prováděla i bez vyžádání pacienta v nemocnicích těm, kdo byli nevyléčitelně nemocní, ale i těm, kdo byli těžce mentálně postižení. Toto „privilegium“ bylo odpíráno Židům, jež neměli stejná práva jako ostatní občané, teda ani právo podílet se na sociálním pokroku. Důvody pro uskutečnění a ospravedlnění eutanazie byly soucit, omezení nákladů a nedostatečná kvalita života, což do jisté míry souhlasí s dnešními argumenty. V roce 1939 byla podle určitého vzorce nastíněna ekonomická stránka projektu T44, který se měl starat o eutanazii dospělých, jež ze vzorku vyšli jako „nežádoucí“. Na převoz „pacientů“ do center nebo na výběr peněz od příbuzných „obětí“, na pokrytí nákladů spojených s činností byly založeny speciální spolky. K čemu peníze doopravdy sloužily, nikdo nevěděl.

Na přelomu třicátých a čtyřicátých let se praktikování eutanazie ještě rozšířilo, kromě mentálně a fyzicky postižených osob, byli zabíjeni také senioři nebo váleční veteráni z první světové války, především ti, kterým chyběli končetiny. Lidé byli zabíjeni plynem, známým jako Cyklon B. Plynové komory byly navrženy jako sprchy, do kterých lidé vcházeli bez obav a dobrovolně. Prvními obětmi těchto komor se stali mentálně znevýhodnění, avšak později sloužily také při vyhlazování Židů. Nacisté je rozmontovali a přemístili do Osvětimi a dalších koncentračních táborů. Mnoho z „nežádoucích“ bylo před usmrcením v komoře zneužíváno jako subjekty k lékařským pokusům v táborech.

Po skončení druhé světové války, padla na Německo morální vina, týkající se i zneužití eutanazie. Dnešní němečtí autoři se kvůli diskutabilnosti praktik za druhé světové války diskuzím o vyhlazovacích akcích raději velkým obloukem vyhýbají.

V průběhu sedmdesáti let, které uběhly od konce druhé světové války, některé státy dospěly k názoru, že dokáží zabránit zneužití eutanazie a rozhodly se ji zlegalizovat. Jedním z nich je Švýcarsko, kde je od roku 1942 možné provádět eutanazii i „asistovanou sebevraždu“. Osoba, ať už lékař nebo laik, napomáhající při ukončení života jiné osobě, nevykonává trestný čin, pokud samozřejmě nejedná ve vlastním zájmu, např. pro získání majetku. Této možnosti využívají i cizinci, což je proti gustu švýcarské vlády, která zvažuje omezení nebo úplné zrušení pro zahraniční pacienty nebo dokonce úplně. Eutanazie probíhá oficiálně v pěti organizacích, jejichž hlavní podmínkou je, aby žadatel byl členem a platil dané poplatky. Jediným, a pravděpodobně nejznámějším centrem, kde je umožněno poskytovat eutanazii cizincům je Dignitas, jež bylo založeno v roce 1998 a jeho ředitelem je Ludwig Minelli.

Další zemí, ve které je eutanazie legální od roku 1994 je Holandsko, které ji definuje jako „úmyslné ukončení života osoby na její žádost někým jiným (lékařem)“. V roce 1990 stanovila lékařská asociace podmínky postupu povinného hlášení, které lékař vykonávající aktivní eutanazii musí splnit. V praxi to znamená, že eutanazie je sice trestný čin, ale pokud byla dodržená stanovená pravidla, lékař nebude odsouzen. Tento proces je velice složitý a v mnoha případech lékaři nahlašují lékaři skutečnost jako přirozené úmrtí, čímž se opět otevírá téma zneužívání eutanazie. V roce 2001 prošel zákon několika úpravami, z nichž největší změnou bylo povolení eutanazie u nezletilých se souhlasem zákonných zástupců.

V Belgii je eutanazie povolena od roku 2002 za podmínek, že je žadatel plnoletý a jeho žádost je dobrovolná, uvážená, činěná opakovaně, bez vnějšího nátlaku, že žadatel dlouhodobě trpí a není šance na zlepšení tohoto stavu. Zákonem jsou dány další podmínky, které musí být dodrženy.

Ve Spojených státech amerických byla založena první společnost usilující o eutanazii již v roce 1938. Jako první předložila návrh zákona, který byl zaměřen především na případy defektních novorozenců. Toto vzbudilo velkou nevoli veřejnosti. Od roku 1967 se společnost začala zabývat prosazením dokumentu, který by za určitých podmínek zaručoval možnost odmítnout umělé prodlužování života. Tento dokument je v současné době legální ve většině státech a do jisté míry souvisí s termínem „Do not resuscitate“ (DNR). DNR byla přijata v roce 1990 jako součást „Patient self determination act“ schváleného prezidentem Bushem. V současné době je „asistovaná sebevražda“ povolena jen v některých státech, např. ve státě Oregon od roku 1997. V ostatních státech je eutanazie i „asistovaná sebevražda“ trestným činem.

Severní teritorium Austrálie přijalo návrh zákona o „aktivní“ eutanazii v roce 1996. Pro jeho přijetí hlasovala v referendu více než polovina obyvatel teritoria. Ještě na konci téhož roku byl podán návrh na zrušení platnosti a následující rok byla platnost pozastavena. Do dnešní doby je jakákoli forma eutanazie v Austrálii zakázána.

První společnost, která se snažila uzákonit vyžádanou eutanazii ve Velké Británii, vznikla už v roce 1930 a po několika letech změnila svůj původní název na Exit. Hlavním cílem této organizace, která existuje dodnes, je legalizace eutanazie, žádný z návrhů však doposud neprošel. V současné době patří Velká Británie mezi země s nejvíce rozvinutou paliativní a hospicovou péčí, důsledkem čehož je minimálního množství žádostí o eutanazii.

Ani Česká republika není výjimkou. I zde se v nekonečných diskuzích probírá téma eutanazie. V současné době je na eutanazii i na „asistovanou sebevraždu“ pohlíženo jako na trestné činy, i když se trestní zákon přímo eutanazií nezabývá. Na rozdíl od těchto aktů je odstoupení od neúčinné léčby v Česku legální a pacient na to má plné právo. Liberálové pracují na návrzích zákona o důstojné smrti, které byly předloženy senátu, zatím však byly vždy odmítnuty. Většina lékařů eutanazii razantně odmítá, protože je v rozporu s Hippokratovou přísahou a je jimi považována za vraždu. Shodují se, že by v České republice měla být, stejně jako v Británii, posílena hospicová a paliativní péče, aby se žádostem o eutanazii předcházelo.

I v dnešní době je eutanazie velice jednoduše zneužitelná a je pochopitelné, že se jednotlivé státy snaží vymezit jak podmínky pro její povolení, tak hranice, za kterými je nepřípustná. Hlavním cílem každého státu je právní zakotvení, které by se postaralo o adekvátní postih v případě, že dojde k protizákonnému jednání.

Myslíte si, že by měla být v České republice uzákoněna eutanazie?

Tomáš Vachutka, 23 let, student Právnické fakulty UP

NE - Nesouhlasím s eutanazií ve smyslu vpravování smrtících látek za účelem ukončení lidského života. Lidský život je i z právního hlediska jeden z nejvíce chráněných objektů. Navíc si myslím, že samotná realizace případné eutanazie je dost komplikovaná a přináší až mnoho složitých otázek. Kdo by o tomto aktu měl rozhodovat? Kdo a jak by eutanazii vykonával? Za jakých podmínek? A spousta dalších. Navíc je tato možnost pro člověka konečná. V případě, že dojde ke zneužití nebo k chybě, nepůjde ji už napravit.

Adéla Štěpánová, 28 let, au pair ve Švýcarsku

ANO - Když si představím sebe v konečné fázi života, kdy trpím nevyléčitelnou nemocí, vím, že bych nerada umírala v nesnesitelných bolestech a žádala někoho o pomoc, která je ilegální. Měla bych nepříjemný pocit z toho, že člověk, který mi v takové situaci pomohl, by mohl být souzený nebo dokonce označený za vraha. Myslím si, že když ani silné léky neutišují bolesti pacienta, je nehumánní nechat tohoto člověka takto trpět.

MUDr. Hana Elgartová, 54 let, pediatr

NE - Žijeme v moderní době, pokrok nelze zastavit, což může vést ke změnám názorů a myšlenek v mnoha směrech. Domnívám se ale, že myšlenka Hippokratovy přísahy je stále platná - odmítá eutanazii. Jsem lékařka a vždy byla pro mě nejdůležitější i další z klasických zásad medicíny „Primum non nocere“, tedy především neuškodit. Jako člověk, který se setkal v praxi s bolestí, beznadějí, utrpením pacientů i jejich rodin, mohu pochopit i názor těch, kteří chtějí ulehčit trpícímu. Ale za jakou cenu pro lékaře, který akt provede a nelze ho vzít nikdy zpět? Utrpení a bolest pominou, ale co svědomí a vědomí onoho lékaře? Dnešní společnost není tak morálně vyspělá a osvícená, aby bylo možné vyloučit nebo alespoň minimalizovat možnost zneužití. Jedině díky paliativní léčbě lze být v souladu s medicínou, pacientem i se sebou samým.

Magdaléna Urbancová, 26 let, mateřská dovolená

NEVÍM - Nejsem si jistá, jaký mám k této otázce postoj. Situace jsou velice rozdílné a můj názor je na pomezí obou odpovědí. Někdy bych souhlasila, jindy zase ne. Četla jsem, že hodně nevyléčitelných pacientů má den, kdy chtějí zemřít, ale o několik dní mají zase pozitivní období, které trvá i několik dní. Kdyby se v ten špatný den člověk rozhodl pro eutanazii, už by nezažil to dobré. Na druhou stranu absolutně rozumím lidem, kteří se dlouho trápí a nemají nikoho, pro koho by žili, dokážu se vcítit do jejich fyzické i psychické bolesti a u těchto pacientů bych s eutanazií souhlasila.

Barbora Žitníková, 46 let, staniční sestra Fakultní nemocnice Ostrava

NE - Já jsem rozhodně proti eutanazii. Musíme si uvědomit, jak jednoduše by byl tento akt zneužitelný. Pohybuji se ve zdravotnictví už dlouho a samozřejmě jsem se setkala s pacienty, kteří nás o eutanazii žádají, ale ve většině případů je to z pocitu osamělosti a strachu z bolesti. Navíc mám obavy, že vyřízení jedné takové žádosti by u soudu trvalo strašně dlouho. Namísto uzákonění eutanazie by se měla posílit hospicová péče a dobrovolnictví v této oblasti, aby lidé, kteří jsou nevyléčitelně nemocní a opuštění měli místo, kde se o ně někdo postará a kde jim dopřejí, na co si vzpomenou.

Rostislav Fabián, 18 let, student Střední školy služeb a podnikání

ANO - V případě, že si člověk sám rozhodne, že je v takové fázi, že už dál žít nedokáže a ví, že jeho nemoc je smrtelná, nevidím důvod, proč by si nemohl zvolit tuto cestu. Je jasné, že by případy musely být kriticky posuzovány, protože bych se bál zneužití lidmi, kteří např. nejsou spokojeni se svým životem. Toto není rozhodnutí, které proběhne ze dne na den. Neuvažoval jsem nad otázkami, které eutanazie přináší, jako to, zda by tento úkon měl provádět sám pacient, doktor nebo někdo třetí.

„Eutanazie je pro mě vědomé zabití člověka“ říká Alexandra Čubová

Alexandra Čubová vystudovala obor zdravotní sestra na střední zdravotnické škole, bakalářský obor Ošetřovatelství na Univerzitě Palackého v Olomouci a svůj magisterský titul získala na stejné vysoké škole v oboru Pedagogika-sociální práce. Dva roky pracovala na oddělení ARO a zároveň také na záchranné službě první pomoci, poté se přesunula na onkologické oddělení. V současné době již 7 let pracuje v Hospici sv. Lukáše, kde zastávala nejprve pozici zdravotní sestry a nyní sociálního pracovníka. Mgr. Alexandra Čubová je žena na správném místě, která se ve svém životě rozhodla pomáhat umírajícím a nevyléčitelným lidem pomocí tzv. paliativní péče. Její názor na případné uzákonění eutanazie v České republice se dočtete v následujícím rozhovoru.

Pracujete v hospici, který ve většině případů vyhledávají lidé v konečné fázi života. Takovou práci pravděpodobně nemůže dělat každý. Člověk se musí obrnit a být do jisté míry "splachovací". Máte takovou povahu? Byla jste vždy taková nebo jste si musela zvykat?

Pro někoho to může znít zvláštně, ale práce v hospici pro mne znamená „splněný sen“. Před příchodem na toto místo jsem se setkávala s umíráním v nemocnici v rámci péče na ARO oddělení, rychlé záchranné službě a onkologickém oddělení. Na všech těchto místech byl přístup k umírajícímu člověku stejný. Důležitá byla tzv. „vítězná medicína“, což znamená, že záchrana lidského života je na prvním místě, lékaři zachraňují pacienty za každou cenu a do poslední chvíle. Umírající člověk, pro kterého se dle zdravotníků „už nedalo nic udělat" zůstával v denní péči v pozadí ve všech směrech. Trpěl po fyzické, psychické i sociální stránce a mnohdy umíral sám, opuštěný, bez rodiny a lidské důstojnosti. Tato zkušenost mě přivedla k tomu, že chci pečovat o lidi umírající v důstojném prostředí. Je samozřejmé, že mě tato práce velmi změnila. Dá se říct, že ze mne udělala lepšího člověka. Naučila mě trpělivosti, citlivosti a přístupu k druhému člověku. Na umírání se však zvyknout nedá. Přes všechny stresující aspekty této práce, kde se denně setkávám se smutkem a pláčem, si ji „nenosím domů“, ale můj osobní život ovlivňuje a promítá se do mého přístupu k blízkým.

Směřovala jste vždy k tomu, že budete pracovat v tomto oboru a pomáhat umírajícím lidem?

Od studia na zdravotní škole jsem měla jasno v tom, že chci pomáhat lidem. Zpočátku jsem byla zapálená do akutní medicíny a teprve po pěti letech jsem dospěla k tomuto oboru.

Musí budoucí zaměstnanci hospicu procházet nějakými psychologickými testy nebo speciálním pohovorem, z důvodu psychické náročnosti práce?

Budoucí zaměstnanci prochází vstupním pohovorem s vedoucí pracovníkem komplexní péče. Psychologické testy se tady nedělají. Nejdůležitější je vždy motivace k práci a vztah k člověku.

Vzhledem k tomu, co jste zažila v nemocnici a zažíváte v hospicu, jste si jistě udělala jasný názor na to, zda souhlasíte s uzákoněním eutanazie v ČR?

Ano, i když jsem se setkala s různými přístupy k umírajícím lidem, názor na tento problém mám jasný a nemění se. S uzákoněním eutanázie absolutně nesouhlasím.

Co se vám vybaví, když se řekne slovo eutanazie. Nesouhlasila byste ani s „okleštěnou“ verzí? Je pro vás eutanazie porušením Hippokratovy přísahy?

Já eutanazii jednoznačně vnímám jako vědomé zabití člověka druhou osobou. S tímto přístupem se nedokáži ztotožnit. Nemyslím si, že existuje nějaká podoba eutanazie, se kterou bych souhlasila. V tomto pojetí nerozlišuji ani aktivní a pasivní eutanazii. Rozlišuji pouze eutanazii a odstoupení od neúčinné léčby, což je uzákoněná možnost, se kterou souhlasím.

Souvisí váš názor s vírou? V hospici, kde pracujete, umírají lidé každý den. Nemyslíte si, že mnoho z nich by díky eutanazii mělo důstojnější smrt?

Můj názor na eutanazii s vírou v žádném případě nesouvisí. I přesto, že již sedm let v hospici vidím umírat několik lidí denně, nikdy by mě nenapadlo, že by eutanazie mohla jejich utrpení ukončit.

Stává se, že pacienti nebo jejich blízcí s vámi řeší možnost eutanazie? Zaznamenala jste mezi nimi nějaké názory na tento problém?

Setkávám se s žádostí o eutanázii, nejčastěji u rodinných příslušníků, kteří nás dost jasně žádají o to, abychom nemocnému pomohli. Nicméně za touto žádostí vždy stojí volání o pomoc konkrétní, ať už je to zlepšení symptomatické péče, tedy léčba bolesti, dušnosti nebo přijetí tohoto těžkého stavu pro rodinu. U nemocných jsem se s takovou žádostí během svého působení v hospici setkala pouze dvakrát. V obou případech pacient žádal o eutanazii z důvodu osamělosti a opuštěnosti, neboť s ním jeho rodina jednala špatně, skoro jako kdyby už tady ten člověk nebyl. Oběma rodinám stačilo vysvětlit, jak k umírajícímu přistupovat a nemocný člověk svou žádost stáhl zpět.

Setkala jste se někdy v Česku s případem "divoké eutanazie", což znamená, že lékař vědomě vede léčbu pacienta ke smrti?

S takovým případem jsem se během své praxe nikdy se nesetkala. S čím jsem se však setkala, bylo odstoupení od neúčinné léčby, které jak už jsem říkala dříve, je legální a já s ním souhlasím.

Je eutanazie správnou volbou?

„Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné. Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal, a nikomu také nebudu radit (jak zemřít)“

úryvek z Hippokratovy přísahy

V moderní historii sahá eutanazie do období před druhou světovou válkou, kde byla nacistickými Němci v obrovské míře zneužita. Od té doby došlo k vývoji, ale jen v málo zemích je dnes eutanazie legální. Státy váhají s jejím zavedením, několikrát odmítají návrhy zákonů a jejich časté úpravy a svá rozhodnutí neustále odsouvají. Není divu, že z tak velkého kroku mají strach, vždyť eutanazie dnes patří k největším otázkám a problémům lékařské etiky. Je tedy správné, aby v České republice byla eutanazie uzákoněna?

Mezi hlavní argumenty zastánců eutanazie patří právo na důstojný život a ulevení od bolesti, pokud není šance na utišení. V tomto případě je právem na život myšleno, že člověk si sám může určit, kdy svůj život ukončí. Zejména křesťanství však hlásá, že život je dar a člověk se nenarodil z vlastní vůle, proto by neměl mít právo snažit se o jeho ukončení. Vzhledem k tomu, že většina obyvatelstva České republiky je ateistická, tomuto názoru nepřikládá velkou váhu. Oproti tomu možnost ulevení od bolesti působí na lidské city, emoce a solidaritu. Kdo by byl schopný nechat trpět blízkého člověka? V tomto případě je problém v tom, že pacienti jsou zobrazováni jako trpící a jediná jejich možnost úlevy je smrt. Přitom ve většině případů stačí pacientovi i rodině poskytnout paliativní péči, která nemocnému utiší od bolesti a rodinu vzájemně naučí, jak spolu komunikovat a vycházet v těžké životní situaci.

Strach z případného zneužití je nejsilnějším motivem, který vede mnohé k nesouhlasu a obavám z povolení eutanazie. Ti, co eutanazii prosazují, namítají, že cokoli co vytvoří člověk, může být zneužito a jako příklad uvádějí atomovou bombu. Tato reakce však neobstojí proti vidině toho, že po legalizaci eutanazie by život člověka ležel v rukou lékaře či soudce, který by rozhodoval, zda je pacient hoden života či nikoliv. Zneužití eutanazie však nemusí být pouze ve smyslu vraždy, jako to bylo za dob Hitlera. Zneužít tuto možnost může také rodina, sobecky toužící po zbohatnutí. Jednoduše pak podplatí lékaře, který pacienta vyhodnotí jako vhodného pro eutanazii. Další možností jak by se eutanazie dala zneužít je pacientem samotným. Lidé s psychickými poruchami nebo z jakéhokoli důvodu nespokojeni se svým životem, by žádali o eutanazii, aby jim napomohla ve vykonání sebevraždy. Jak si můžeme být jisti, že by postupem času nebylo vyhověno i takovým pacientům?

Lékaři proti zavedení eutanazie argumentují také tím, že je to v etickém rozporu s Hippokratovou přísahou. Odmítají vykonávat tento proces, jelikož i v případě legální eutanazie by se jednalo o justiční vraždu. Zastánci tak vymýšlejí jiné možnosti, kdy by eutanazii vykonával speciálně vyškolený člověk. Kdo však tuto pozici může zastávat?

Pro zavedení eutanazie hovoří také argument o respektování autonomie. Pokud člověk celý svůj život řídil sám a o všem rozhodoval, má právo na sebeurčení a svobodné rozhodování. Takto smýšlející člověk odmítá pomoc druhých, nechce být na nikom závislý. Dojde k selhání a člověk si vybere eutanazii jako snadné řešení. Tento argument opět vyvrací odpůrci eutanazie s nabídkou paliativní péče, která poskytne pacientovi nejen utišení bolesti fyzické, ale i psychické. Paliativní a hospicová péče je schopna pacientovi poskytnout sociální zázemí bez zbytečných obav, že nemocný je na někom závislý.

Argumenty pro zavedení péče mluví o pomoci těžce nemocným, odpůrci se však obávají, že v případě legální eutanazie by došlo k tlaku právě na tyto pacienty jejich okolím. Pacienti s pocitem, že už jsou pro rodinu přítěží, by si opět zvolili eutanazii jako východisko pro svá trápení, i když by tato volba nemusela být nutná.

Otázky pro a proti eutanazii budou pravděpodobně zápasit ještě dlouho dobu, neboť eutanazie není problém aktuální, ale věčný. Zastánci budou nadále předkládat senátu své návrhy a odpůrci budou stále odmítat jejich argumenty. Zajímavé je, že argumenty proti eutanazii spojují dvě nesourodé skupiny, tedy lékaře a věřící, v jednu. Všichni tito odpůrci eutanazie navrhují řešení, na které lze jen těžko nalézt protiargument. Pojďme posílit hospicovou a paliativní péči! Velká Británie je důkazem, že to funguje. Jejich hospicová a paliativní péče je na tak skvělé úrovni, že žadatelů o eutanazii je naprosté minimum. Posílení této péče může být finanční, ale velkou roli hraje i vzdělávání odborníků a větší množství dobrovolníků. Lidé mají strach, že by oni sami nebo jejich blízký mohl trpět, ale nevidí, jak strašné by případné zavedení eutanazie mohlo mít následky. Když budou i lidé mimo odborné kruhy lépe informovaní o možnostech hospicové a paliativní péče, nebudou mít takové obavy z bolesti a umírání a eutanazie nebude potřebná.

Záměr

1) cíl práce

Cílem tohoto projektu je přiblížit čtenářům i sobě samotné nejen v poslední době dost probírané téma eutanazie. Tento problém rozděluje laickou veřejnost i odborníky na dva tábory. Jedni s eutanazií souhlasí a chtějí ji zlegalizovat v České republice, druzí ji tvrdě odmítají. Cílem práce nemá být přesvědčování čtenářů pro nebo proti volbě eutanazie. V mém případě, kdy stojím na rozcestí, by ani persvaze nebyla možná. Projekt ale přináší pohledy několika náhodně i účelně vybraných osob na problém, který způsobuje bouřlivé diskuze a setkává se jak s kladným přístupem, tak s odmítáním.

Práce spadá do kategorie psané žurnalistiky se zdravotně-sociálním zaměřením, které jsem si v průběhu studia vybrala jako nejvhodnější pro rozšíření svých obzorů.

2) zdůvodnění volby tématu

K volbě tohoto tématu mě vedl můj zájem o témata, která jsou v naší společnosti do jisté míry tabu. Ať už je to homosexualita, interrupce nebo právě smrt. I když už ohledně těchto problémů došlo k poměrně značnému vývoji, pořád o těchto tématech nehovoříme ve společnosti tak, jako by to bylo běžnou součástí dnešního života. Naopak média se touto problematikou zabývají až příliš, v podstatě se jí živí a „krmí“ jí i své recipienty, aby apelovala na jejich nižší pudy, které prahnou po zajímavém tématu. Co se týče homosexuality, svůj názor jsem si utvořila ihned, když jsem se poprvé s tímto pojmem setkala. Stejně tak jsem si utvořila rychlý názor i na uměle vyvolané potraty. Když jsem se ale zamyslela nad eutanazií, jedním z největších problémů lékařské etiky, nebyla jsem si jistá, zda mám vyhraněný názor pro nebo proti. Doufala jsem, že vypracováním tohoto projektu si názor ujasním a budu schopná sama sobě i komukoli jinému odpovědět na otázku, zda by eutanazie měla být v českém zákoně ukotvena jako legální činnost. Poté, co jsem si téma vybrala a prodiskutovala jsem volbu článků a respondentů s vedoucím práce, se má práce poněkud zkomplikovala z osobních rodinných důvodů. Do hospice, ve kterém pracuje zdravotní sestra Alexandra Čubová, s níž mám rozhovor, byl převezen můj dědeček v poslední fázi života. Tímto se pro mne vypracování projektu na toto složité téma stalo komplikovanějším, ale o to osobnějším, a já jsem se dokázala vcítit do odpovědí respondentů i pacientů a tato smutná událost mi pomohla lépe formulovat vlastní názor.

3) zdroje/stav problematiky

Jak jsem psala výše, toto téma má svůj prostor v médiích, jakožto jeden z problémů, který lidi zajímá. Vzhledem k tomu, že eutanazie je neustále diskutované téma hned z několika pohledů, mnozí lékaři nebo duchovní bývají zváni na rozhovory. Jedny z posledních jsem zaznamenala v DVTV, kde v roce 2014 s protichůdnými názory odpovídali lékařský etik a katolický kněz Marek Vácha a právník a autor návrhu zákona o eutanazii Milan Hamerský. Toto téma je komentované z důvodu případné legalizace, ale také například v souvislosti s případy nemocných lidí, kteří o eutanazii žádají, i když v jejich zemi není uzákoněná. Příkladem může být čtrnáctiletá chilská dívka s nevyléčitelnou cystickou fibrózou nebo eutanazie pro belgického vězně, která měla být v této zemi první svého druhu. Sexuálnímu násilníkovi a vrahovi nakonec v jeho žádosti vyhověno nebylo. Dalším důvodem, proč se eutanazie často objevuje ve zprávách, jsou tzv. „andělé smrti“ nebo „černí andělé“, kteří eutanazii provádějí s vědomím toho, že je nelegální. Takových případů „divoké eutanazie“ je mnoho. Pohnutky lidí, kteří ji provádějí, se ale liší. Mnohdy je žádají pacienti, někdy se rozhodnou sami ze svého přesvědčení, že nemocný se příliš trápí, často to také dělají s vidinou finančního zisku.

Eutanazie se stala tématem hned několika knih a odborných studií, které na ni pohlížejí z hlediska etického, náboženského, právního, ale i lidského. Vyskytují se studie, které eutanazii podporují a které ji naopak odmítají. Obě strany předkládají logické argumenty. Existují stránky jako například Hnutí pro život nebo stránky různých hospiců, které eutanazii nepřipouštějí, uvádějí argumenty proti tomuto „zákroku“ a možné dopady případného zavedení.

Jako hlavní téma se eutanazie vyskytuje také v několika diplomových pracích. Zdá se, že tento problém, který rozděluje laickou i odbornou veřejnost na dva tábory je zajímavým tématem pro velkou skupinu lidí. Zajímavé pro mě bylo zjištění, že většina bakalářských i magisterských diplomových pracích, které se tomuto tématu věnují, je psána studenty Pedagogické fakulty a ne Lékařské, Cyrilometodějské nebo Fakulty zdravotních věd, jak bych já osobně očekávala. Přínosem pro mne byla bakalářská práce Eutanázie- správná volba? Jany Náhlíkové z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, které ovšem tuto práci napsala už v roce 2008. I když od té doby došlo k dalšímu vývoji, zajímavé je sledovat, že velká část této problematiky se nikam neposunula a stagnuje. Studentka Masarykovy univerzity do své práce zařadila mimo jiné analytickou část, v níž sestavila dotazník o dvanácti otázkách. Ptala se studentů a lékařů/zdravotních sester, tudíž proti sobě/vedle sebe řadí názory laické a odborné veřejnosti, stejně jako já ve svém projektu. Prací, která mi byla přínosem, byla také bakalářská práce Moniky Čermákové z Pedagogické fakulty Univerzity Palackého z roku 2013 s názvem Eutanazie a interrupce jako etický problém. V této práci jsem přečetla krátkou historii eutanazie v moderní společnosti a v období fašismu. Studentka se také zabývá argumenty pro a proti eutanazii, názory lékařů nebo „asistovanou sebevraždou“ v jiných státech. Další „konkurenční“ prací, která mne inspirovala, byla diplomová práce Právo člověka zvolit okamžik konce svého života – problém eutanazie Bc. Karla Koudelky z Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci z roku 2014. Autor se zde zabývá pojmem eutanazie a jejím vývojem. Také se na tento problém dívá z několika různých úhlů pohledů. Stejnou otázku jako já si pokládá v kapitole 2.8 Eutanazie – pro a proti. Otázka zneužití eutanazie a její možná nebezpečí. Samostatný projekt na podobné téma jsem nedohledala, proto doufám, že tento bude první a alespoň v něčem pro čtenáře přínosným.

4) ideový plán

Jak už bylo psáno výše, projekt bude sérií několika článků, které se týkají tématu eutanazie. Vzhledem k tomu, že mé rodné město je Ostrava a univerzitu navštěvuji v Olomouci, budu svůj projekt zpracovávat právě v těchto dvou městech, tudíž i respondenti ankety budou obyvatelé Ostravy a Olomouce. Jak už jsem naznačila, moje práce bude obsahovat anketu laické i odborné veřejnosti, dále rozhovor se zdravotní sestrou Alexandrou Čubovou z ostravského hospice, informativně-edukativní text a úvahu, která tento projekt zakončí. I když bych těmito čtyřmi články splnila požadavky, rozhodla jsem se přidat článek navíc, ve kterém na úvod realizace vysvětlím pojmy, jež se v mé práci několikrát vyskytují a mnohdy nejsou popsány a mohly by vést k neporozumění textu čtenářem.

5) postup práce + zdůvodnění způsobu zpracování, volby jednotlivých řešení apod.

Záměr zpracovat toto téma vznikl již v roce 2013. Toto téma jsem si zvolila právě proto, že sama jsem o něm měla málo informací a doufala jsem, že by mohlo být přínosem i pro případné čtenáře. Jako první jsem si samozřejmě zjistila, jestli podobné téma nezpracovává nebo nedávno nezpracovával jako samostatný projekt jiný student. Když jsem měla jistotu, že téma nebude okopírované, začala jsem vyhledávat články, diplomové práce a literaturu, která s tématem souvisí.

Téma eutanazie se pro mě stalo fascinujícím a tak jsem se o něj zajímala, i když jsem zrovna nevypracovávala projekt. Ptala jsem se rodinných příslušníků, kamarádů a známých na jejich názor a sledovala jsem, jestli jim diskuze na toto téma nedělá problém. Ve většině případů jsem se setkala s rozsáhlou odpovědí a vstřícným přístupem, i když téma je poněkud citlivé.

Vybrané články

INFORMATIVNĚ-EDUKATIVNÍ TEXT: POJMY

V prvním textu bude charakterizováno několik pojmů, včetně eutanazie, které, jak už jsem psala výše, se v mé práci vyskytují a úzce souvisí s tématem. Rozhodla jsem se tak, protože mnoho z těchto pojmů mi samotné bylo neznámých a přímo ve zvolených článcích nebyl prostor pro jejich vysvětlení. Článek je přínosem jak pro mě, tak i pro čtenáře, jelikož z něj v dalších textech budu vycházet při manipulaci s pojmy.

INFORMATIVNĚ-EDUKATIVNÍ TEXT

I když právě tento zvolený článek není ve většině případů příliš zajímavým a oblíbeným, rozhodla jsem se ho do svého projektu zařadit. Myslím si, že je potřeba v mé práci zaznamenat vývoj eutanazie, její moderní historii a současný stav ve světě i v České republice. Bez takto ukotvené historie by se těžko o eutanazii dalo hovořit.

ROZHOVOR

S vedoucím projektu jsme se shodli, že by bylo vhodné zařadit do práce názor zaměstnance hospice. Dá se říct, že jsem ihned věděla, kam jít. Hospic sv. Lukáše vznikl v Ostravě v roce 2007 jakožto zařízení Charity Ostrava. Bc. Martin Pražák, ředitel Charity Ostrava (ChO), se domnívá, že toto specializované zařízení patří k nejvýznamnějším počinům ChO. Hospic vznikl zásluhou ministerstva zdravotnictví, statutárního města Ostravy, Moravskoslezského kraje a nadace Renovabis a dalších dárců postaven na klidném místě v Ostravě-Výškovicích. Co ale zaujalo mě na tomto hospici a proč jsem se rozhodla jít právě tam, byla anketa Vaše volba z roku 2011. Veřejnosti si v této anketě Nadace ČEZ přála podpořit právě tento projekt a díky ní získal hospic částku 500 000 Kč, kterou použil ke zkvalitnění svých služeb. Takto smýšlející veřejnost mě přesvědčila o tom, že Hospic sv. Lukáše je záslužné zařízení, které má kvalitní péči vyhledávanou mnohými pacienty a proto jsem se vydala právě tam.

Mgr. Alexandru Čubovou jsem si vybrala pro svůj rozhovor hned z několika důvodů. Jako první pro mne byl zajímavý fakt, který nás spojuje a to bylo to, že studovala v Olomouci a svou magisterskou práci psala na Univerzitě Palackého, ale žije a pracuje v Ostravě. Viděla jsem ji také v reportáži Skupiny ČEZ, kde se vyjadřovala k příspěvku Nadace ČEZ. Také jsem dostala mnohá doporučení uskutečnit rozhovor právě s touto paní, která je mezi kolegy známá svou vstřícnou povahou, vzděláním a skvělým přístupem k životu a pacientům. Mgr. Alexandra Čubová byla velice milá. Získala jsem její telefonní číslo a jako první jsme spolu telefonovaly a dohodly jsme se na setkání. To proběhlo v Hospici sv. Lukáše, kde jsem zastihla paní Čubovou zabranou do práce, která jí naplňuje. S úsměvem a energií se starala o pacienty, kteří jsou označováni spíše jako „uživatelé“ tohoto zařízení. Hospic působil moc příjemně, všichni zaměstnanci byli milí a usměvaví. Jejich přístup k pacientům byl velice vstřícný a ochotný. Jejich cílem je totiž zpříjemnit pobyt pacienta v maximální míře, snaží se, aby nikdo nebyl osamělým, a plní uživatelům mnohá přání, ať už je to přítomnost domácího mazlíčka nebo chuť na vychlazené pivo. Když jsem navštívila hospic podruhé, viděla jsem paní Čubovou, ale i jiné zaměstnance hospice, jak pečují o člena mé rodiny, a byla jsem vděčná, že je právě tady.

Na setkání jsem měla připravených hned několik otázek, mnohé ale vznikly přímo na místě, reakcí na odpovědi. Rozhovor jsem si nahrávala na diktafon. Jako první jsme se však seznámily, zdravotní sestra a sociální pracovnice v jednom mi vyprávěla o svém studiu na vysoké škole, následně pak o práci v nemocnici, v záchranné službě a nakonec v hospici. Bylo na ní vidět, že její práce je opravdu jejím snem, že ji naplňuje a ona ji dělá dobře, že je tam, kde má být, člověkem na pravém místě. Já jsem jí poté vysvětlila, o čem pojednává můj samostatný projekt, co od něj očekávám a co je očekáváno ode mne. Rozhovor jsem začala otázkami ohledně práce v hospici, přes které jsme se dostali k názoru na eutanazii, dystanazii a divokou eutanazii. Paní Čubová na mne působila velice inteligentně, rozuměla tématu, měla přehled a já jsem byla ráda, že jsem si pro rozhovor zvolila právě ji.

ANKETA

Anketa pro mě nebyla žádným oříškem, z povinné praxe v Českém rozhlasu Olomouc jsem už měla natrénováno několik anket a věděla jsem, jak správně začít, jak zaujmout cizí lidi a jak se obrnit před odmítavým přístupem. Samozřejmě jsem se setkala s několika odmítnutími, stejně tak mě ale lidé překvapili svou vstřícností. Anketní otázka zněla Myslíte si, že by měla být v České republice uzákoněna eutanazie? a jako doplňující jsem měla připravenou otázku Proč? A stejně tak jsem byla připravena, doptat se při nejasnostech. Ani jedno z toho nebylo potřeba, respondenti se rozmluvili a i bez doplňujících otázek mi poskytli dostačující odpověď.

Jak už jsem psala výše, vybrala jsem si respondenty ve dvou městech. V mé rodné Ostravě a v univerzitním městě Olomouci. Rozhodla jsem se, že pro svou anketu budu hledat jak „obyčejné“ lidi, čímž myslím laiky s nezaujatým pohledem na věc, tak odborníky, kteří se s problémem eutanazie shledávají v běžných situacích ve svém životě. Názory se ve spoustě bodech lišily, ale také shodovaly. Odpovědi pro a proti se střídaly a všechny argumenty byly logicky podložené. Jedinou výjimkou v mé anketě byla paní doktorka Elgartová, která provozuje praxi ve Zlíně, já jsem ji však se svou otázkou zastihla v Olomouci a vzhledem k tomu, že téma není nijak regionálně zaměřeno, rozhodla jsem se ji do ankety zařadit. Při vypracovávání ankety bylo zajímavé sledovat odpovědi. I když to v běžném životě není tak jednoznačné, mí respondenti se rozdělili na dva tábory. Ve skupině Pro eutanazii byli vždy laici, Proti eutanazii se vyjadřovali hlavně zdravotníci. Je jasné, že existuje velká část laické veřejnosti, která s eutanazii nesouhlasí a stejně tak se najdou lékaři a zdravotní sestry, kteří s eutanazii souhlasí, v mé anketě však odpovědi mluví samy za sebe. Takto zvolené odpovědi považuji za výsledek informovanosti obou skupin. Lidé vyskytující se mimo zdravotnictví mají informace z médií, které přináší zprávy o dobrých „andělech smrti“ a nevyléčitelně nemocných, kteří prosí o pomoc. Tito lidé si také představují sebe nebo své blízké v takové situaci. Naopak lékaři a zdravotní sestry složili Hippokratovu přísahu, která je v rozporu s eutanazií a oni by se v případě vykonání eutanazie považovali za vrahy.

ÚVAHA

Jako poslední článek jsem si vybrala úvahu, která mi připadá jako logické vyústění tohoto projektu. Už v záměru jsem se zmiňovala, že bych si ráda urovnala myšlenky ohledně eutanazie. Během vypracovávání samostatného projektu se mi pohled na věc postupně měnil, a to díky lepší informovanosti a názorů z odborných kruhů, které jsem získávala. V úvaze se chystám shrnout svůj postřeh ohledně eutanazie. Toto zamyšlení čtenářům přinese můj pohled na věc, který jsem si utvořila během vypracovávání projektu a který se několikrát nakláněl jako ručička vah z jedné strany na druhou. Budu pracovat s hlavní otázkou projektu, zda by eutanazie měla být zavedena v České republice a proč by se tak mělo/nemělo stát.

6) „sebehodnocení“

Za cíl tohoto projektu jsem si kladla seznámení se s problematikou eutanazie, která dělí společnost do dvou skupin. I když nestuduji zdravotně zaměřený obor, podařilo se mi získat spoustu informací ohledně tohoto tématu, které mi byly přínosem. Také jsem doufala, že se mi díky vypracování samostatného projektu podaří formulovat svůj vlastní názor na eutanazii. Abych tuto odpověď uvedla na pravou míru, musím uznat, že je mnoho argumentů pro i proti, se kterými se ztotožňuji a stejně jako na začátku nestojím ani na jedné straně. Tím, že jsem si doplnila informace, které v médiích běžně nejsou zmiňované a seznámila se s pojmy jako „vítězná medicína“, dystanazie, paliativní péče, „divoká eutanazie“, „andělé smrti“ apod., rozšířila jsem si tím svůj obzor a nyní mohu říci, že můj názor se přiklání k argumentům proti, a doufám, že je dostatečně podložen znalostmi, se kterými bych o tomto tématu dokázala dlouze diskutovat. Co se týče přínosu práce pro čtenáře, doufám, že i pro ně se jedná o přiblížení eutanazie a otázek, které vyvolává. Myslím, že se mi podařilo najít různorodý vzorek pro svou anketu, jejíž odpovědi jsou velice logicky podložené a čtenář se seznámí s názory laiků i odborníků. Za cíl jsem si také kladla rozhovor s osobou pracující v hospici, kde je namísto eutanazie nebo dystanazie praktikována paliativní péče. Rozhovor se mi podařil, a i když pro mě rozhovor s paní Čubovou byl osobnější, než by měl být, vzhledem k tomu, že se starala o mého dědečka, musím říct, že si jejích názorů velice vážím, inspirovala mě a motivuje mě k tomu, být dobrým člověkem a chtít pomáhat. Při rozhovoru jsem uvažovala také nad tím, zda bych byla schopna takovou práci vykonávat a musela jsem přiznat sama sobě, že bych to nedokázala.

Realizace tohoto projektu proběhla bez problémů, i když byla paní Čubová hodně zaneprázdněná, čas si na mé otázky našla. Stejně tak lidé odpovídající v anketě byli velice vstřícní a na dané téma se dokázali rozpovídat. Díky vypracování projektu mám větší pochopení. Pochopení pro lékaře, kteří nechtějí v souladu s Hippokratovou přísahou zabít své pacienty. Pochopení pro nevyléčitelně nemocné, kteří žádají o důstojné ukončení života. Pochopení pro příbuzné, kteří stojí na hranici. Stejně tak pochopení pro zaměstnance hospiců a jejich paliativní péči a nesouhlas s „asistovanou sebevraždou“.

I když doufám, že práce alespoň z části objasní čtenářům toto téma, vím, že nepřináší odpověď, zda je eutanazie správnou volbou či ne. Již na začátku jsem psala, že v mé pozici ani není možné tuto otázku zodpovědět. Eutanazie je tématem nekonečně dlouhých diskuzí a hádek. Pro mě bude ještě dlouho otázkou k zamyšlení. Výše jsem psala, že se přikláním k názorům, které lobují proti eutanazii. Není to tím, že se nechám snadno ovlivnit názory druhých lidí, spíše jsem lépe informovaná, vím, jaký pocit z toho mají lidé zaměstnaní ve zdravotnictví, a pochopila jsem, že tento čin má mnoho nezvratitelných následků a komplikací, o kterých se už v médiích nemluví.

7) literatura, zdroje + „konkurenční“ projekty

Literatura

HAŠKOVCOVÁ, Helena. 1975. Rub života, líc smrti. 1. vyd. Praha: Orbis, 174 s.

HAŠKOVCOVÁ, Helena. 2000. Thanatologie: nauka o umírání a smrti. 1. vyd. Praha: Galén, 191 s., ISBN 80-726-2034-7.

MUNZAROVÁ, M. Eutanazie, nebo paliativní péče?. Vyd. 1. Praha: Grada Publishing, 2005, 108 s. ISBN 80-247-1025-0.

MUNZAROVÁ, M. a kol. Proč ne eutanazii, aneb, Být, či nebýt?. Vyd. v KNA 2. V Kostelním Vydří: Pro občanské sdružení Ecce homo vydalo Karmelitánské nakladatelství, 2008, 87 s. ISBN 978-80-7195-304-3.

POLLARD, B. Eutanazie - ano či ne?. Vyd. 1. Praha: Dita, 1996, 210 s. ISBN 80-85926-07-5.

PTÁČEK, Radek, BARTŮNĚK, Petr, a kol. Eutanazie – pro a proti. 1. vyd. Praha: Grada, 2012. 256 s. ISBN 978-80-247-4659-3.

ŠPINKOVÁ, Martina a Štěpán ŠPINKA. 2006. Euthanasie: víme, o čem mluvíme?. Praha: Cesta domů, 42 s. ISBN 80-239-8592-2.

Diplomové práce dostupné online

http://theses.cz/id/cy6idl/Koudelka_DP_2014.pdf

https://is.muni.cz/th/190352/pedf_b/bakalarka.pdf

http://library.upol.cz/arl-upol/cs/csg/?repo=upolrepo&key=72941798988

Internetové zdroje

http://granosalis.cz/modules.php?name=News&file=print&sid=756

https://hnutiprozivot.cz/?a=40&id=118

http://www.hospice.cz/slovnik-pojmu/

http://ostrava.caritas.cz/hospicove-sluzby/odlehcovaci-sluzby-hospic-sv-lukase/