Libor Mališ
Angličtina v českých televizích neboduje
Málokterý jazyk hraje ve světě tak důležitou roli jako angličtina. A to i přesto, že počet anglických rodilých mluvčí ani zdaleka nedosahuje například na čínštinu. Angličtina přesto má, zdá se, na světě mnohem větší vliv. Alespoň to vyplývá ze studie, kterou zveřejnil žurnál americké akademie věd a prestižní časopis Science loni v prosinci. Američtí vědci ve své práci zkoumali, z jakých jazyků je překládáno nejvíce knih a hesel na Wikipedii a jak se nejčastěji mluví na Twitteru. Výsledná data ukázala, že naprosto největší vliv má ve světě právě anglický jazyk, následovaný francouzštinou, španělštinou, němčinou a ruštinou.
Česká republika ovšem v angličtině nepatří mezi ty nejlepší. Ba naopak. Podle průzkumu Eurobarometr 2012 jsou dospělí Češi na posledním místě v aktivní znalosti angličtiny ze všech členských zemí EU. Naopak nejlépe si vedou například skandinávské země, Malta nebo Lucembursko, přičemž příčin může být hned několik a s velkou pravděpodobností se budou prolínat - od školní výuky až po každodenní pasivní vnímání. S tím poté může být spojen fakt, že například ve skandinávských zemích se zahraniční filmy z velké části nedabují, ale vysílají se v originálním znění s titulky. V Lucembursku a na Maltě je pak většina televizních obsahů vysílána bez titulků, pouze v originále. Naproti tomu státy jako Česká republika, Slovensko nebo Španělsko, kde se počet dospělých anglicky mluvících obyvatel pohybuje kolem 12 %, dávají přednost raději dabovaným verzím.
Tvrdit, že za dobrou znalostí angličtiny vězí pouze sledování pořadů v originálním znění, by bylo nepravdivé a nejspíš i hloupé. Vždyť podle Eurobarometru například celá třetina oslovených Čechů přičítá neschopnost naučit se některý z cizích jazyků chybějícím jazykovým schopnostem. „Reálný příspěvek vysílání v cizím jazyce k rozvoji vzdělanosti je podle mého minimální ,“ říká profesor Jan Jirák z katedry mediálních studií Univerzity Karlovy, který je vystudovaný anglista a dvacet let překládal pro televizi. Dodává, že vysílání v originále by navíc postavilo bariéru mezi zejména starší diváky a televizní obsahy pocházející z anglofonní oblasti.
Odlišný názor má jeho kolega Tomáš Trampota, který působí na stejné katedře. Ten naopak ve vysílání originálního znění vidí přínos. „Česká média (myšleno především televizní, pozn. autor) však mají dlouhou tradici dabingu, na který jsou diváci zvyklí a tak nějak jej očekávají. Druhá věc je, že dabing představuje formu byznysu, do které je řada tvůrců, producentů i herců zapojena a mají na ní přirozený zájem,“ vyjadřuje svůj názor na neochotu českých televizí vysílat v originálním znění. Jirák navíc doplňuje i další možnou příčinu.Televize podle něj dobře znají sociální strukturu svých diváků a nechtějí je náročným čtením titulků odradit. „Televize je pro tyto příjemce hlavně zdrojem potěšení, zábavy. Vzdělávací funkce je dnes výrazně oslabena,“ říká Jirák.
Trojice největších českých televizních skupin se k vysílání původního zněná staví různě. Česká televize, která má ze zákona danou povinnost cizojazyčně vysílat, například v roce 2012 odvysílala 3,4 % programů v cizím jazyce, přičemž 3,3 % z toho na ČT2. V roce 2014 pak celkový podíl cizojazyčných programů tvořil 3 %, přičemž většinu těchto pořadů v originálním znění Česká televize přesunula na stanici ČT Art. „Procentuálně podíl cizojazyčného vysílání na ČT sice klesá, ale vzhledem k nárůstu vysílací plochy (např. zavedení nového kanálu ČT Art, pozn. autor) jsme v roce 2014 odvysílali o 23 hodin více cizojazyčných pořadů než v roce 2012,“ nechává se slyšet Jana Karasová z tiskového oddělení ČT. Podíl duálního vysílání na ČT1 a ČT2 poté v roce 2014 vzrostl na 11,8 %, což je téměř dvojnásobek oproti roku 2012. K tomu mohl napomoci i otevřený dopis středoškolských studentů z České středoškolské unie, ve kterém tito mladí lidé v roce 2013 žádali Českou televizi o rozšíření duálního vysílání. Reagovali tím na výsledky průzkumu Eurobarometr 2012. A jak se zdá, ČT jejich volání vyslyšela.
Naproti tomu televize Nova nevysílá v originálním znění v současnosti žádný program. Naposledy tak učinila v roce 2009, kdy na stanici Nova Cinema zařadila dva anglické filmy s titulky. „Jako česká televizní skupina vysíláme obsah v českém jazyce a pro vysílání další zvukové stopy aktuálně nemáme práva,“ říká Martina Vrňáková z PR oddělení. Pokud však Nova zaregistruje u svých diváků poptávku po vysílání v originálním znění, je podle Vrňákové televize ochotná zvážit změnu.
Rozdílný přístup zvolila FTV Prima, která zejména na svém kanále Prima COOL vysílala několik populárních seriálů v originálním znění (v současnosti je to The Big Bang Theory - Teorie velkého třesku, pozn. autor). „Datový tok nám stále nedovoluje vysílat v duálním režimu, proto tuto situaci řešíme tak, že v hlavním vysílání pouštíme seriál dabovaný a v repríze druhý den je pak v originále s titulky,“ vysvětluje šéfredaktorka skladby programu Zdeňka Chrzová. „COOL je stanice pro mladé lidi, proto jsme se zařazení angličtiny tolik neobávali, ovšem počáteční velký zájem postupně opadl až na poloviční sledovanost. Vzhledem k tomu jsme bohužel nuceni vysílání v originále omezit nebo přesunout na náš internetový portál Prima Play,“ popisuje Chrzová vývoj a současnou situaci.
Upadající sledovanost může mít více příčin. „Televize v tom klasickém pojetí, kde se pořady nabízejí lineárně za sebou, je podle mého pro mladé lidi spíše zastaralým médiem, od kterého tito diváci, nezávisle na tom, je-li obsah vysílán v originále nebo dabován, postupně odchází,“ říká Jan Jirák z katedry mediálních studií UK. „Sledovat něco v originále vyžaduje více soustředění, což příliš nekoresponduje s rolí televize v odpoledních hodinách, kdy funguje spíše jako zvuková kulisa,“ přidává Chrzová.
Oproti originálnímu vysílání stojí dabing, který má v Česku dlouholetou tradici. I ta však podle Jiráka rychle opadá. „Udržovat stejnou kvalitu jako za dob Františka Filipovského už vzhledem k objemu dabovaných pořadů nejde,“ říká překladatel David Záleský, který už má na svém kontě více než stovku přeložených filmů pro české televize i kina. „Pořád se ale udržuje nějaká solidní kvalita, i když je o nějaký ten stupínek horší,“ dodává. S tím však nesouhlasí Američan David Livingstone, který v České republice žije již pětadvacet let a pracuje jako učitel britské literatury a překladu na Univerzitě Palackého v Olomouci. „Dabing je velmi rozšířeným českým mýtem, který neodpovídá své pověsti. Velká většina překladů a dabingů z angličtiny do češtiny je plná chyb a jen těžko se dá srovnávat s originálem,“ myslí si. Avšak ani samotné vysílání v originálním znění není podle něj pro studium angličtiny dostatečné. „Samozřejmě se tím zlepšuje kvalita vnímání a porozumění jazyka, bohužel však na úkor dalších jazykových schopností jako jsou čtení a psaní,“ říká Livingstone. Dabérka Nikola Votočková si naopak myslí, že se kvalitní dabing v Česku stále vyrábí. „Záleží ale na množství péče a času, který je dabingu věnován. Podle toho pak můžete narazit na dabingy vyloženě pokažené a odfláknuté, nebo na velmi kvalitní a hlídané kinodabingy,“ sděluje Votočková. Dobře odvedená práce se podle ní pozná tak, že si divák neuvědomí, že sleduje dabovanou verzi.
Český dabing navíc v současnosti prochází složitým obdobím. Více než 150 českých herců a dabérů, v včele s Ivanem Trojanem, Vladimírem Brabcem nebo Valérií Zawadskou, se dostalo na černou listinu dabingových společností kvůli tomu, že vyžadují důstojnější podmínky pro svou práci. Mezi hlavní podmínky herců pak patří zejména změna z hodinové mzdy na mzdu „za repliku“ čili za množství nadabovaného textu. To vyplynulo hlavně ze stále větších nároků na levnou a rychlou práci dabérů. „Z dabingu se stává velkovýroba, která se pomalu přesouvá z umělecké sféry do té ekonomické,“ říká Votočková. „Dřív se dabing celovečerního filmu dělal i týden dva, dnes se dělají tři i čtyři filmy najednou ve dvou dnech, když tedy mluvím o většinové produkci. Je to částečně z důvodu, že se zrychlily technologie, částečně ale i z důvodu úspory finančních prostředků,“ doplňuje s tím, že se podle ní rezignovalo na tvůrčí režisérskou práci s hercem. „Většinou se hlídá jen synchron (sladění dabovaného hlasu s obrazem, pozn. autor) a srozumitelnost bez přeřeků, nepracuje se s uměleckým výrazem,“ posteskla si Votočková.
„Originální znění může podle mého pomoct v učení frází a slovíček, které v učebnicích jinak nenajdete. Člověk ale nesmí jen bezduše číst titulky, musí taky poslouchat a snažit se porozumět,“ říká student Vysokého učení technického v Brně Stanislav Knot. „Hlavní výhoda originálu je pro mě jeho dostupnost a taky to, že se nemění význam, jak tomu u dabingu někdy bývá. Přesto ale například nedám dopustit na dabované Simpsonovi,“ dodává. Naproti tomu vedoucí prodejny s elektronikou Richard Hrdina upřednostňuje dabing. „Nemyslím si, že by mi sledování originálních verzí pomáhalo zlepšit angličtinu. Kvůli mé pracovní vytíženosti vyhledávám raději dabingové verze, u kterých nemusím tolik přemýšlet a více si odpočinu,“ říká.
Budoucnost originálního znění a dabingu v českých médiích je tedy nejasná. „Vzhledem k tomu, že se dabuje skoro všechno, dokonce i některé filmy v ČT, které by dřív šly nedabované, tak nevěřím tomu, že se angličtina v brzké době v českých televizích prosadí. A není to jenom kvůli dabingové tradici, ale i obavě ze ztráty sledovanosti,“ říká Záleský. Programová šéfka FTV Prima Zdeňka Chrzová vidí budoucnost v duálním vysílání. „Podle nás je to správná cesta, protože divák dostává možnost volby, zda chce pořad v daném okamžiku sledovat s dabingem nebo v originále,“ říká. Profesor Jan Jirák se však na věc dívá odlišně. „Televize se budou stále více uchylovat k titulkům, jak bude přibývat těch, kteří se na pořady v originále budou chtít dívat, a ubývat ostatních, které to od sledování odradí. Má to ovšem jeden zásadní limit, a to ten, že televize, jak ji známe dnes, bude stále existovat.“
(- Článek uveřejněný v časopise Science dostupný z: http://news.sciencemag.org/social-sciences/2014/12/want-influence-world-map-reveals-best-languages-speak
Celá studie dostupná z: http://www.pnas.org/content/111/52/E5616.full
- Výzkum Eurobarometr dostupný z: http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/ebs/ebs_386_en.pdf)
Dabing z českých televizí jen tak nezmizí, myslí si překladatel David Záleský
Více než stovka přeložených filmů a čtyřicítka knih, nominace na cenu Magnesia Litera a překladatelská prémie Českého literárního fondu. To vše zdobí portfolio olomouckého překladatele a tlumočníka Davida Záleského (47), se kterým jsme si povídali o tom, co vlastně obnáší dobrý překlad a jak v současnosti vidí situaci angličtiny v Česku.
Za svou dvacetiletou kariéru máte řadu zkušeností a znalostí. Co pro vás znamená opravdu dobrý překlad?
Dobrý překlad je text, který bezezbytku vystihuje vyznění originálu. To znamená, že zachycuje obsah věcný i formální, postihuje umělecký záměr autora a vyzní v cílovém jazyce stejně jako v původním. Popisuji samozřejmě ideální stav. Čím se překlad k tomuto ideálu víc blíží, tím je lepší.
Váš první překlad Nanebepění od Johna Lennona, na kterém jste pracoval spolu s Tomášem Zábranským, se takovému ideálu blíží. Jak se to stane, že dvojice právě odpromovaných mladíků, z nichž jeden dokonce místo překladu vystudoval medicínu, dokáže přeložit knihu tak dobře, že je ocení i Český literární fond?
To je spíš shoda šťastných okolností. Tomáš, vystudovaný lékař, měl opravdu široký záběr. Hráli jsme spolu v kapele, psali do novin a dělali spoustu jiných aktivit, až jednou odkudsi z Anglie přivezl originál Lennonovy knížky a chtěl ji přeložit. No a já mu coby angličtinář přišel vhod. Kdo Nanebepění zná, ví, že to není žádný ucelený text, ale spíš proud slovních hříček, takže stačilo popustit uzdu fantazii a volně asociovat. Udělali jsme to tak, že jsme vždycky přeložili jednu kapitolu, každý po svém, a pak jsme vybírali lepší verze každé věty, každého obratu. Myslím, že Český literární fond ocenil spíš naše drzá čela, se kterými jsme se pustili do něčeho takového.
Tomáše Zábranského na pozici překladatelského „parťáka” později vystřídala vaše žena. Jak se kvůli tomu změnil způsob vaší práce?
Nijak výrazně. Jak s Tomášem, tak s Markétou jsme to dělali tak, že jsme si každý vzal jednu kapitolu na střídačku, přeložil ji a poslal druhému k redakci. Druhý text poupravil podle svého jazykového citu, takže vznikl tu více, tu méně homogenní text, protože prošel dvěma rukama.
Přece jen, nemíchá se vám práce i do osobního života?
Je pravda, že když pracujete s manželkou, je to něco jiného, než když děláte s „cizím“ člověkem. Spory o slovíčko nebo slovosled mohou vyústit v poněkud bouřlivější debatu, ale skutečnost, že jsme pořád spolu, svědčí o tom, že se vždycky nějak dohodneme. (smích)
Jaké schopnosti by, vedle precizní znalosti angličtiny, měl mít překladatel?
Precizní znalost jazyka originálu je základ, ale snad ještě důležitější je ovládat jazyk, do něhož se překládá. Nevadí zdaleka tolik, pokud překladatel umí hůř anglicky, ale musí skvěle ovládat mateřštinu. Záměrně říkám mateřštinu, protože si nedovedu představit ideální překlad do osvojeného jazyka. Když překlad není dobře česky, pak to není překlad a jeho překladatel by měl zvolit jinou pracovní dráhu. Určitě se hodí i solidní celkový rozhled, aby si nemusel dohledávat první poslední, ale i to dnes jde, protože internet je mocný nástroj. V tom mají dnešní překladatelé obrovskou výhodu proti těm, kteří začínal v době předinternetové, což je i můj případ. V neposlední řadě nesmí chybět ani dostatek vůle a odhodlání sedět šest hodin denně u počítače a pracovat, protože při cenách za umělecké překlady by jinak zahynul hladem.
Takže abyste se uživil, musíte překládat různé dokumenty, smlouvy a podobné. Kde pak berete chuť a energii pouštět se do uměleckých překladů? Vždyť ty musí být mnohem náročnější například na kreativitu, představivost.
Ono je to spíš naopak. Člověk musí sbírat chuť pouštět se do těch „komerčních“ překladů, protože to je většinou nezáživný suchopár, který je ale zapotřebí, aby bylo na nájem. Umělecké texty jsou pak taková odměna.
Máte nějakého autora, kterého překládáte nejradši, který je pro vás takovou odměnou?
Nejprve musím podotknout, že se v poslední době knížkám moc nevěnuji, protože už na to nějak přestávám mít trpělivost. Ona je to taková dlouhá, osamocená práce, kterou si, i když děláte ve dvojici, musíte odpřekládat sám. Takže knih už na mém seznamu moc nepřibude. Ale abych odpověděl na vaši otázku, Michael Chabon pro mě byl vždy záruka toho, že mě bude překlad bavit, protože mi vyhovoval jeho styl. Na jeho knihy jsem se prostě vždy těšil.
Za překlad jeho knihy Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye jste byl s manželkou nominován na cenu Magnesia Litera. Je to pro vás ukazatelem, že svou práci děláte opravdu dobře, nebo na to máte jiná měřítka?
Je těžké nastavovat nějaká měřítka na kvalitu překladu, nebo lépe řečeno na rozlišení, který z více dobrých překladů je lepší. Takže zmíněnou nominaci ani nepřeceňuji, ale ani nad ní nemávám rukou. Je potěšující, že si vaší práce všimnou odborníci na slovo vzatí a z desítek knih vyberou zrovna tu vaši. Získat nějaké ocenění na poli překladu je taková shoda různých okolností, trošičku bych to přirovnal k hodnocení v krasobruslení.
Jak to myslíte?
Napřed musíte být trošku známý, to znamená udělat pár solidních překladů solidních autorů u solidního nakladatelství. Pak se o vás ví a vaše překlady se berou jinak, než když jde o někoho neznámého. No a v neposlední řadě musíte mít kliku na dobrou knihu, o které se mluví, ať už kvůli tématu nebo autorovi. Potom se totiž dostanete do hledáčku pro výběr, a pak už jde jen o to, jak se porotci soutěže shodnou nebo neshodnou. Třeba dnes si dovolím předpovědět, že nějaká překladatelská cena čeká na Viktora Janiše za jeho Kvítek karmínový a bílý. Výborná kniha slavného autora, překlad skvělý a vypiplaný a navíc se titul fantasticky prodává a hodně se o něm mluví. Takže toto je podle mě sázka na jistotu. Viktor je navíc skutečně famózní a konzistentní překladatel, který i před své mládí patří mezi dnešní překladatelské hvězdy.
Viktor Janiš na překladu Kvítku pracoval deset let, což laikovi může znít téměř neskutečně. Je opravdu cena za výborný překlad tak vysoká, že na něm překladatel stráví dekádu svého života?
On na něm samozřejmě nepracoval deset let v kuse, ale bylo to spíš v přestávkách mezi jinými knihami. Ne nadarmo totiž Viktor patří k nejplodnějším překladatelům vůbec. Jádro spíš tkví v tom, že Kvítek je mimořádná kniha a taková si vyžaduje mimořádný přístup. A tady je nutné především ocenit postoj nakladatelství Argo, které přistoupilo na postup, že si na překlad počkají, ať to bude trvat jakkoli dlouho. To je mimochodem stálo i peníze navíc, protože vydavatelská práva trvají jen určitou dobu a pak se musí platit znovu. Z toho je jasně vidět, že vydavatelé věřili, že ten překlad bude stát opravdu zato. A jak se zdá, skutečně to tak je.
Je vůbec překlad do češtiny něčím výjimečný oproti jiným jazykům?
Na tohle těžko odpovím. Nemám srovnání s jinými jazyky, protože ovládám pouze angličtinu a češtinu, ale myslím, že čeština není nijak výjimečná. Něco se v ní překládá lépe, něco hůř.
Co pak takový překlad angloamerických reálií? Je lepší je kompletně převádět do českého prostředí nebo je ponechávat v tom originálním?
To je případ od případu, ale většinou se zobecňuje. Když hrdinové jedí nějaký řekněme specifický pokrm, zákusek a podobně, který je v Británii nebo USA zavedený a každý, na rozdíl od cizinců, okamžitě ví, co to je, tak se to dá opsat. Třeba „scones“ je takové tradiční anglické pečivo k čaji, ale do češtiny to přeložím jako koláčky, protože to asi tak nejlépe odpovídá. Kulturní kontext, který se v tomto výrazu skrývá, stejně nemám nějakým jednoslovným překladem šanci postihnout. Podobně těžko se překládá právě anglický čaj, čímž je myšleno odpolední jídlo, nikoli nápoj. Na druhé straně pak stojí případy, kdy daná reálie slouží jako divadelní rekvizita, která dodává scéně atmosféru, dokresluje ji. Může to být něco exotického, co třeba ani rodilému mluvčímu nic moc neřekne, takže se to v překladu klidně může nechat beze změny. Svou úlohu to tak splní jak v originále, tak v překladu.
Titulkování je určitě samostatná disciplína. Jak se liší od překladu beletrie?
Překlad beletrie a titulků je jako malba krajiny, přičemž v prvním případě máte plátno dva metry na metr a veškerou paletu barev, a v druhém poznámkový bloček a špatně ostrouhanou tužku. Při titulkování máte na jiskřivé, vtipné dialogy v kulometné kadenci dvojřádky o maximálně 34 znacích a každý dvojřádek musí viset na obrazovce či plátně minimálně 3 vteřiny. A ještě musíte myslet na to, že divák chce sledovat i dění, ne jen viset očima na titulcích. Takže se krátí, oklešťuje, zestručňuje, celé věty, obraty a mistrovské repliky padají za hlasitého štkaní nebohého překladatele do kanálu. Jsou ovšem překladatelé, kteří tu krajinu jazyka dokážou zachytit dvěma třemi tahy i na tramvajový lístek a to je potom krása.
Co máte radši vy, plátno nebo bloček?
S bločkem je víc práce, ale zase je to taková výzva. Když se navíc povede něco dobře vystihnout na malé ploše, je to krásně uspokojující. Ale nepreferuju ani jedno, ani druhé, obojí má něco do sebe.
Existuje ve vaší kariéře něco, čeho byste ještě rád dosáhl, nebo naopak, co vám chybí a k čemu byste se rád vrátil?
K čemu bych se rád vrátil, jsou simultánní překlady filmů (namísto titulků překládá tlumočník film divákům do sluchátek, pozn. autor). Tiše závidím kolegům Petrovi Šarochovi a Bětce Šáchové, kteří tlumočí filmy na Festivalech otrlého diváka, protože tam se dá skutečně vyřádit. Je to navíc skoro poslední místo, kde se tak ještě pracuje, protože většina festivalů dnes už používá titulky. Ale i já si ještě občas zatlumočím dětské filmy na festivalu ve Zlíně, tak alespoň něco. Jinak si myslím, že ke mně byl osud štědrý a nadělil mi krásná díla, ať literární nebo filmová.
Titulky jsou v dnešní seriály přesycené době velmi žádaným artiklem. Jaký máte názor na komunitu „fanouškovských” překladatelů, kteří po večer překládají své oblíbené seriály a filmy pro ostatní? Dělají správnou věc, nebo takříkajíc fušují do řemesla profesionálům?
Chraň Bůh, abych snad zakazoval takovou fanouškovskou iniciativu. Když je to baví, jen houšť. Občas při tom sice vznikají překlady dost podivné, protože ti hoši a dívky v angličtině často dost plavou, ale je to lepší, než aby se flákali po ulici a dělali bůhvíco. Kolizi s nimi jsem zaznamenal jen jednou, když se na nějakém diskusním fóru někdo vyjadřoval k seriálu, ke kterému jsem dělal s Alžbětou Šáchovou oficiální titulky pro Českou televizi. Ten člověk si posteskl, že už seriál viděl s fanouškovskými titulky a že se těšil na nové uvedení, ale že byl zklamaný, protože titulky vůbec nevystihovaly atmosféru a že ty amatérské byly daleko lepší. Pro pořádek jsem se na ně podíval, a ač bývám sebekritický, tady jsem mohl být klidný. Jenže kouzlo toho, co vidíte nebo čtete první, se těžko překonává.
Je pravda, že kvalita fanouškovských titulků bývá mnohdy různá, protože překládat může na internetu opravdu každý. Co podle vás táhne tuto poměrně početnou skupinu mladých lidí k takovému netradičnímu koníčku, jakým je překlad?
Myslím, že jde o normální hobby, které se nijak neliší od jiných. Je jen o něco novější, a proto se zdá netradiční. Někdo lepí modely letadel, někdo tančí, hraje v kapele, někdo sbírá tácky od piva, někdo překládá titulky. Ruku v ruce s tím jde určité uspokojení z pozice v komunitě, potěšení z chvály atd., ale to platí o řadě dalších koníčků. Nic hlubšího bych v tom nehledal.
Zkusme tedy nějakou hlubší otázku. Má angličtina šanci stát se opravdu masově užívaným světovým jazykem, když už teď je jedním z nejvlivnějších, ne-li nejvlivnější, jazyk na internetu?
Angličtina je už dlouho „novověká latina“, když se potkají dva cizinci, kteří neumí jazyk toho druhého, automaticky se pokoušejí o komunikaci v angličtině. Nevidím jiný jazyk, který by měl podobné postavení.
A co situace u nás? Rozumí Češi angličtině lépe, než tomu bylo před dvaceti lety, kdy jste se svou profesí začínal?
Angličtina je samozřejmě mnohem rozšířenější. Dnes se již mladí lidé jsou často schopni domluvit v běžném provozu, i když v porovnání například se Skandinávií nebo Nizozemím jsme na tom pořád bídně. A i zde hraje roli překlad, konkrétně dabing v televizi. Ve Skandinávii se nic nedabuje, filmy a pořady zůstávají v originále, takže tam se děti už od mala seznamují s angličtinou, vnímají ji a o to snáz se ji pak učí. U nás to bohužel zřejmě nehrozí, takže překládání pro dabing bude žít dál, což třeba mě konkrétně těší . (smích)
Zdá se, že jsme národem odkojeným na dabingu. Udržujeme si ale stále dobrou úroveň, jako tomu bylo například za dob Františka Filipovského?
To už samozřejmě , vzhledem k objemu pořadů, které se dabují, nejde. Za „starých dobrých časů“ se dabovaly možná desítky filmů, zatímco dnes to jsou stovky. Tehdy se tomu věnovali skutečně špičkoví herci, čímž nechci srážet kvalitu těch dnešních, a pracovalo se úplně jinak. Stávalo se, že herci dabující dialog, byli oba společně ve studiu. To se pak pracuje jinak, než když dnes odříkáváte repliky sám, třeba ke dvěma třem filmům v zátahu. Tehdy se vše dopředu zkoušelo s režisérem a smyčky se natáčely na několikrát. Dnes se jede na první dobrou a režisér musí doufat, že dabér si text aspoň dopředu přečetl. Což ale není žádné hanění dnešního dabingu. Pořád se udržuje nějaká tradice a solidní kvalita, nikdo to neodflákne. Ale je to o nějaký ten stupínek horší.
Může takový starý, poctivý dabing dát divákovi stejný či snad lepší požitek než originál?
Neumím si to moc představit. Může se sejít výborný překlad, pečlivý režisér a skvělí herci, a pak se dá mluvit o tom, že se dabing přibližuje originálu. Dnes se to stává často u kreslených filmů z produkce studia Disney, protože tam se to opravdu pečlivě hlídá. Na role se dělají konkursy a zástupci Disneyho z ukázek vybírají hlasy, které ve filmu chtějí mít, písničky textují špičkoví textaři a podobně. Jsou ale i legendární dabingy, z kterých mě napadá například seriál M.A.S.H., které se povedly díky výborným hercům, byť třeba překlad často významově kulhá. Bohužel, když se vzájemně špičkují Jack Nicholson, Helen Huntová a Greg Kinnear v Lepší už to nebude, tak ve vší úctě k Aloisi Švehlíkovi, Vilmě Cibulkové a Ivanu Trojanovi to prostě nikdy nebude ono. A to jsem navíc namátkou zvolil dabing, který pokládám za jeden z nejlepších, co jsem viděl. Originál je zkrátka originál.
Myslíte si tedy, že originální znění s titulky může v Česku někdy v budoucnu dabing vytlačit?
Vzhledem k tomu, že se dabuje skoro všechno, dokonce i některé filmy v ČT, které by dřív šly nedabované, tak tomu nevěřím.
Proč je tomu tak? Opravdu nám cizí jazyky nejdou, nebo jsme jenom zlenivěli?
Není důvod, proč by nám jazyky měly jít hůř než jakémukoli jinému národu. Je to prostě určitá, a podle mě docela nešťastná, tradice nebo též obava televizí z poklesu sledovanosti. Je to podobné jako kdybyste se ptal, proč na Radiožurnálu nebo Frekvenci 1 hrají pořád padesát písniček dokola a nová, jiná hudba tam nemá šanci. Argumentují tím, že jim to lidi nebudou poslouchat, ale jsou to oni, kdo ten trend vytvářejí a podporují. Česká televize by jako veřejnoprávní mohla být odvážnější a ten trend titulků podpořit, když už jim platíme takové peníze. Bohužel si ale myslím, že i kdyby se to stalo, tak diváci jsou natolik zpohodlnělí, že přepnou jinam, kde je všechno pěkně nadabované.
Jak se s tím tedy vypořádat?
Třeba pomůže pirátství. Dnes už mladí na seriály a filmy nekoukají v televizi, ale stáhnou si originál do počítače a buď na to sledují v původním znění, nebo si tam připojí ty zmiňované amatérské titulky. Když už nic, tak alespoň slyší ten originální jazyk. Kdo ví, jestli národní jazykovou vybavenost nakonec nezachrání tohle stahování.
Nejhorší je ustát prudiče, říká fanouškovská překladatelka Tereza Watzkeová
Tereza Watzkeová (40) je máma jako každá jiná. Chodí do práce, vaří, uklízí a stará se o svého malého syna. Po večerech se ale věnuje koníčku, který je běžný spíše pro dvacetileté studenty. Už více než čtyři roky totiž pro zábavu překládá anglické filmy a seriály. „Jsem prostě seriálový maniak. I můj syn mi říká, že jsem praštěnější než jeho spolužáci,” směje se.
K překládání se Tereza dostala tak trochu náhodou, když se snažila oprášit své jazykové schopnosti. „Nějakou chvíli jsem bydlela v Dubaji a v Amsterdamu, kde jsem angličtinu používala denně. Potom však přišla doba, kdy jsem měla pocit, že začínám zapomínat, co jsem se naučila,“ začíná své vyprávění Watzkeová. „Jeden z překladatelů seriálu Námořní vyšetřovací služba sháněl pomoc, a tak jsem to zkusila, abych se, vedle udržení mého standardu jazyka, přiučila i něco nového. Když o tom tak přemýšlím, tak překládání seriálů je vlastně nejlevnější kurz angličtiny, jaký znám,“ říká vystudovaná ekonomka, pro kterou je po celodenní práci s čísly překlad vítanou změnou.
Začátky však, jak už to bývá, byly těžké. „Sto řádků jsem překládala klidně dvě hodiny, což mi dnes zní naprosto neuvěřitelně, protože stejné množství zvládnu i za třicet minut,“ vzpomíná Tereza, která aktivně překládá už čtvrtým rokem. Za tu dobu pro ni bylo vždy nejtěžší ustát nespokojené diváky, kteří si stěžují, že titulky nejsou hotové v den vydání epizody. „Jenže ono to není tak jednoduché, když překlad jednoho 40 minutového dílu seriálu se vším všudy je práce přibližně na šest až osm hodin. Další problémy potom přináší neustálé vymýšlení nových slovních spojení, výrazů a vůbec českých pojmenování různých agentur, gangů, apod.,“ vysvětluje. Jeden takový díl pak může mít až kolem 1300 titulků, přičemž český překlad se může kvůli různým úpravám lišit až o stovky. „Opačným extrém jsou pak různé detektivky nebo například hororové seriály typu Walking Dead, které někdy nedosáhnou ani na pětistovku titulků. Tím však nechci říct, že je práce na takových překladech lehčí. Určitě se najdou i díly, u kterých se překladatel zapotí,“ říká.
Výhodou těchto seriálů je podle Terezy poměrně ustálený okruh slovíček a příběhů, což práci překladatele značně ulehčuje. „Ve výsledku pak záleží hlavně na tom, jestli ten seriál natočili Američané, kteří si velmi libují v nových výrazech a slovních spojeních, a nebo Britové, jejichž angličtina má také svá specifika. No a to nesmím zapomenout na australskou tvorbu, u které člověk kolikrát neví, jestli je opravdu anglicky,“ usmívá se Watzkeová. Bez perfektní znalosti angličtiny se tedy překladatel neobejde. „Mnohem důležitější je ale znalost češtiny. Je potřeba mít načteno z knih, osvojit si různé obraty a slovní hříčky, díky kterým je pak překlad jednodušší,“ prozrazuje s tím, že například u básniček to však v jejím případě neplatí. „Zvládám ještě absolutní verš á la Cimrman, jinak nic. Ale na to jsou mezi překladateli zase lidi, kteří skládají básničky i písničky běžně, takže vím na koho se mám obrátit, abych se v podobných záležitostech moc neutápěla,“ prozrazuje.
Muzikály tedy pro Terezu nejsou tím pravým ořechovým. Na druhou stranu se ráda věnuje seriálům, které přináší jiné výzvy. „Za všechny uvedu The Librarians, kde je tolik historie, fyziky, matematiky i astronomie, až z toho jde hlava kolem. Ale alespoň jsem se naučila spoustu slovíček a navíc zjistila hodně nových informací,“ říká. Často pak v takových seriálech naráží na věci, s kterými si neví rady. „Téměř v každém filmu nebo seriálové epizodě je něco - věta, slovo - které nezná ani slovník, ani internet. Pak už to je jen o fantazii, domyslet si, co by asi tak v dané situaci mohli herci říkat,“ přiznává se. V těch závažnějších případech potom volá o pomoc profesionálním překladatelům.
Taková přátelská výpomoc je podle ní celkem běžnou věcí. „U Nextweek.cz, kam takříkajíc patřím, si pomáháme. Někdy s korekcí, někdy s překladem, prostě jak to dovoluje čas a možnosti. Občas taky probíráme případné chyby, na které narazíme, ale to se naštěstí moc často nestává,“ svěřuje se Watzkeová s tím, že ne všude to funguje stejným způsobem. „Na Edna.cz to tak úplně nefunguje. Kvůli snaze mít vše přeložené co nejdřív, se u nich na nějaké velké kontroly nehraje. Často se pak v jejich titulcích objevují gramatické i faktické chyby. Tím ale nechci nikoho urážet, jen říkám své zkušenosti,“ říká na adresu jednoho z největších českých titulkových serverů. „Edna je prostě manufaktura, kde namísto kvality vítězí rychlost. Taky překládat tam může téměř každý a navíc mají minimum korektorů, z nichž mnoho přeložilo jen pár dílů nějakého seriálu,“ doplňuje. Můžou se však najít i výjimky. „Samozřejmě by bylo hloupé takto zobecňovat, protože i na Edně se najdou překladatelé, kteří si se svou prací hrají, vymýšlejí , kontrolují a starají se o nějakou výslednou kvalitu. Hlavní výhoda Edny je však v tom, že má velkou propagaci, a navíc je to jeden z prvních úspěšných serverů s titulky. Spousta lidí už proto nehledá jinde,“ připouští překladatelka.
Z překladu pro zábavu se pro Terezu postupně stal i přivýdělek. „Zprvu jsem překládala věci, které nikdo nedělal nebo nechtěl dělat, abych se naučila zacházet s programy a osvojila si překladatelskou práci. Teď si vybírám seriály tak, aby mě bavily a aby mi, co se týká angličtiny, i něco daly,“ říká s tím, že čas od času již překládá i oficiální titulky pro Hollywood Classic Entertainment (HCE). „Zdání často klame, ale mezi překladateli „amatéry” je poměrně dost lidí, kteří pod přezdívkou překládají titulky ke streamovaným filmům a seriálům (vysílané po internetu, pozn. autor), zatímco pod vlastním jménem překládají nejčastěji dabingové dialogy soukromým televizím,“ prozrazuje. Sama ale o dráze překladatele neuvažuje. „Bylo by to docela fajn, ale nemám dostatek známých u nakladatelů, abych dostala šanci třeba na první knihu. Titulky pro televizi jsou zase taková nejistá sezóna, protože jsme pořád národ zhýčkaný dabingem. Je to ovšem právě překlad pro dabing, který většinu televizních překladatelů živí,“ vysvětluje.
Celkově ale náročný koníček Tereza zvládá. „Syn chodí spát kolem deváté, potom mám čas na domácnost a titulky. Moc toho nenaspím, takže zatím stíhám,“ říká. Na nové epizody svých oblíbených seriálů si ale najde chvilku za každých okolností. „Mám tu výhodu, že nemusím čekat na titulky, takže když mám volnou hodinu, prostě se na nějaký seriál podívám. Je sice pravda, že u sledování často třeba uklízím nebo žehlím, ale premiérové díly mám zhlédnuté ještě v den vysílání. Prostě to déle nevydržím,“ směje se Watzkeová.
Podobně to nejspíš vidí i velká část české mládeže, která sleduje seriály a filmy s titulky. „Jednoduše je nebaví čekat na dabing. Navíc v našich televizích skoro žádné ze soudobých seriálů neběží, takže ani nemají jinou možnost,“ říká. Zásadní vliv na znalost angličtiny to podle ní ale nemá. „Drtivá převaha lidí podle mě stále upřednostňuje dabing, i když vám budou tvrdit, že to není pravda. Ta zbylá skupinka, která nesleduje originály jen proto, že dabing ještě není hotový, se pak může něco přiučit, ovšem za předpokladu, že nebude pouze pasivně sledovat,“ myslí si Tereza.
O své postavení v komunitě, která je složena převážně z těchto mladých lidí a studentů, Tereza starost nemá. „Cítím se docela dobře, protože jen málokdo ví, kolik mi opravdu je. A na Nextweek.cz dokonce ani nejsem nejstarší. Vždyť přece každý je tak mladý, jak se cítí, takže já se zasekla někde mezi pětadvaceti a třiceti,“ zakončuje s úsměvem Tereza Watzkeová.
Televize místo školy aneb jak se dobře naučit cizí jazyk
Umět alespoň jeden světový jazyk je dnes již téměř nutností. Tak jako hebrejština, řečtina či latina byly ve svých dobách mosty mezi různými národy, tak i dnes je angličtina jedním z hlavních spojovníků mezi lidmi celého světa. Je proto zarážející, jak malé procento dospělých Čechů pokládá svou aktivní znalost angličtiny za dostačující. Přesněji řečeno je to 11,07 % podle průzkumu Eurobarometr z roku 2012, což řadí Česko na poslední místo ze všech zemí EU.
Samozřejmě že příčin tohoto neveselého výsledku bude hned několik a nejspíš se budou navzájem prolínat a kombinovat. Nejjednodušší je bude hledat v našem školství, poté v médiích a nakonec v přístupu každého jednotlivce. Dohromady však vytváří obrázek o stavu české jazykové vybavenosti . Na chvostu Evropy se totiž nacházíme i ve znalosti francouzštiny nebo španělštiny. Na druhou stranu Ruština a Němčina Čechům tolik cizí není. Nebo alespoň to sami v průzkumu tvrdí.
A není se čemu divit. Vždyť ještě před čtvrt stoletím musel každý školák odříkat azbuku, i kdyby ho probudili o půlnoci, a Německo je zase našim největším ekonomickým partnerem, takže ten, kdo si chce přilepšit německými nebo rakouskými eury, musí nějakou tu lekci Alles gute podstoupit. Angličtina, zdá se, zatím do podobného stádia nedospěla. Tedy alespoň ne ve větším měřítku.
Je samozřejmě pravdou, že němčinu a zejména pak ruštinu ovládají spíše lidé staršího data narození, zatímco angličtina je doménou spíše mladší populace. Naučit se dobře jazyk však není jen otázkou školy, je to hlavně otázka vůle a ochoty se učit. Nestačí jen doplňovat nějaká cvičení či sedět u počítače a bezduše sledovat jeden anglický seriál za druhým. Aktivní přístup k učení se jakéhokoli jazyka je naprosto nevyhnutelný.
A nezmění to nejspíš ani nedávné zavedení druhého povinného jazyka na základních školách. Nikde v zákoně není přesně stanoveno, jaké jazyky se mají na školách vyučovat, povinnost se je naučit však nemine žádného školáčka. To může na jednu stranu sice pomoct v jazykové vybavenosti alespoň části žáků. Na straně druhé to ovšem může znamenat i znechucení či frustraci, zejména pak u dětí, kterým dělá problém zvládnout i jeden cizí jazyk či dokonce mateřštinu. Problém tedy podle mého nevězí v kvantitě hodin a celkovém počtu studovaných jazyků, ale spíše v přístupu a možnosti výuku přizpůsobit jak pro více, tak i méně nadané žáky.
Nebo je snad chyba někde jinde? „Češi trpí zvláštním nedostatkem sebevědomí a sebeúcty, který vážně ovlivňuje jejich přístup k mluvení v cizích jazycích,“ říká Američan David Livingstone, jenž v Česku žije už pětadvacet let. Je to tedy tak, že Češi vlastně cizí jazyky umí, ale ze samé skromnosti se tím nechlubí, nebo se prostě jen bojíme, že si uděláme ostudu jako náš prezident, jehož „bablbam“ a „passy“ se staly velkým terčem posměchu?
Kdo nic nedělá, nic také nepokazí, to je přece obecně známo. Bohužel se ale také nikam neposune. A to je případ i většiny našich televizí. Česká televize sice cizojazyčné pořady vysílá duálně, ale do žádných větších akcí se mimo okrajové ČT Art nepouští. Nova pro jistotu nevysílá cizojazyčně vůbec. Naopak Prima se jako jediná pokusila prolomit české jazykové ledy na svém kanálu Prima COOL, což zpočátku fungovalo poměrně dobře, ale v poslední době se zájem o anglicky znějící pořady zmenšil natolik, že je Prima nucena od tohoto konceptu pomalu ustupovat.
Jak říká mediální teoretik, profesor Jan Jirák, televize, jak ji dnes známe, je pro mladé lidi, na které originální znění míří především, zastaralým médiem. A tak se většina českých televizních stanic i chová - vždyť přece každá „zná svého diváka“ a přesně ví, co vyžaduje. A angličtina to zřejmě není. Pravdou ovšem zůstává, že poptávku tvoří hlavně televize samy právě tím, co vysílají. Škoda jen, že je to stále to stejné dokola.
Nehodlám tady tvrdit, že náhlá změna na vysílání v originále se najednou projeví ve vzrůstající jazykové vybavenosti českých občanů. České televize by ovšem měly vzít v potaz, že čím více bude přibývat diváků, kteří by raději upřednostnili originální znění s titulky, tím více bude i stoupat riziko, že tito diváci se budou stále více uchylovat k jiným prostředkům než právě televizi.
Přesto ten největší podíl na jazykové vybavenosti máme my sami. Je to náš přístup a ochota se dále vzdělávat, které se nejvíce podepisují pod našimi znalostmi. A to neplatí jen u jazyků. Ano, pokud budeme mít bezchybné, moderně a hlavně efektivně pracující školství, znalosti jazyků to bezpochyby prospěje. Pokud budeme dennodenně v kontaktu s cizími jazyky, např. pomocí televize, naší, především pasivní, znalosti to jistojistě jen prospěje. Přesto ale ve finále záleží především na nás, jak se ke svým, nejen jazykovým, znalostem postavíme.
Záměr
Úvod
Znalost minimálně jednoho světového jazyka zdá se být v dnešní pozdně moderní společnosti téměř nevyhnutelná. S cizími jazyky se mnoho lidí setkává běžně jak v zaměstnání, tak ve svém volném čase. Přesto se však nedá říct, že by Češi jako národ oplývali bohatými znalostmi cizích jazyků.
Anglický jazyk je v posledních několika desetiletích stal jakýmsi spojovníkem mezi lidmi různých národností. Přesto je jeho znalost v Česku (i z mých vlastních zkušeností) spíše nedostatečná, což dokazují například i některé evropské průzkumy, s kterými bylo v rámci projektu pracováno.
Nabízí se tedy otázka, co stojí za tímto neuspokojivým stavem.
Cíle práce
Cílem samostatného projektu je tedy vytvořit co možná nejvíce kohezní soubor textů, který by zmapoval situaci anglického jazyka a originálního znění v českém, zejména mediálním prostředí. Hlavní pozornost budu věnovat současné situaci ve třech největších českých televizích: České televizi, Nově a Primě. V zájmu co možná nejkomplexnějšího přístupu k problematice požádám o vyjádření i mediální teoretiky, lidi pracující s angličtinou na denní bázi (např. překladatele, tlumočníky), dabéry, rodilé mluvčí i běžné, nezainteresované občany.
Výstupem mého snažení bude čtveřice různotrodých textů. Jakousi páteř celého projektu bude tvořit zpravodajsky pojatý článek, který popíše situaci angličtiny v českém mediálním (především televizním) prostředí, přičemž se bude snažit zachytit její příčiny i možný budoucí vývoj tohoto současného stavu. Tento text bude doplněn o rozsáhlý rozhovor s profesionálním překladatelem či dabérem, který poodkryje odborný pohled na tuto problematiku. V kontrastu k tomu bude figurovat třetí článek s amatérským či fanouškovským překladatelem, jenž bude realizován formou story. Celou problematiku poté završím publicistickým textem, který bude reflektovat můj osobní názor na věc.
Zdůvodnění volby tématu
Hlavní příčinou volby tohoto tématu je můj dlouhodobý zájem o angličtinu. Jedná se totiž, vedle žurnalistiky, o druhý obor, který na UP studuji. Přestože jsem se během svého studia specializoval na psanou politickou žurnalistiku, ve svém samostatném projektu jsem z tohoto zaměření ustoupil. Mým cílem totiž bylo využít znalostí z obou oblastí, kterým jsem se poslední tři roky naplno věnoval, a ty pak ve srozumitelné formě předat čtenářům. V ideálním případě jsem chtěl vytvořit soubor textů, který by nejen dostatečně pokryl celé téma, ale zároveň by čtenáři poskytl prostor pro kritickou reflexi a vytvoření vlastního stanoviska.
Zastávám názor, že člověk, ať už je jakkoli vzdělaný, by měl znát ty nejnutnější základy alespoň jednoho světového jazyka. Angličtina, jakožto nejuniverzálnější a nejpoužívanější jazyk dneška, této mé představě tedy dobře odpovídá. Za svůj dosavadní život jsem totiž zjistil, že znalost, ať už je jakákoli, vždy člověka obohatí a posune ho o kus dál. Vždyť já sám jsem vlastně elektrotechnik, který se ke studiu cizího jazyka a žurnalistiky dostal jen proto, že ho po maturitě nevzali na vysokou školu.
Při uvažování, jak tedy žurnalistiku a angličtinu propojit, mě jako první napadl asi nejběžnější způsob, kterým se může člověk s cizím jazykem, mimo školu či zaměstnání, dostat do styku. Tím jsou média a zejména pak televizní vysílání či sledování originálních pořadů (častokrát s titulky) na internetu, které je obzvláště pak pro mladší populaci velmi vyhledávanou a populární činností. Odtud taky vyplynul z mého pohledu nejdůležitější bod samostatného projektu, kterým je využití originálního znění v českých televizích.
Při přípravě jsem navíc narazil na průzkum Eurobarometr 2012, který mé práci poskytl ověřená data a tím i jasný důvod, proč se tímto tématem naplno zabývat. Co víc, z vlastní zkušenosti vím, že sledování pořadů v originálním znění je v současnosti hojně provozovanou činností, zejména pak u mladší generace, která se k němu stále více ubírá.
Zdroje, stav problematiky
Problematika angličtiny v současných českých médiích není jako taková nikde zvlášť zpracovaná (pokud tedy neberu v potaz níže zmíněné výzkumy, které se velmi okrajově tohoto tématu dotýkají). Neobjevil jsem žádnou bakalářskou práci či obdobný samostatný projekt, který by se touto problematikou blíže zabýval.
V realizaci projektu jsem proto vycházel především z primárních zdrojů. Jakýsi teoretický základ mé práci však poskytla dvojice nedávných studií. Průzkum Eurobarometr z roku 2012[1] například dokládá velmi malou aktivní znalost angličtiny u dospělých Čechů, zatímco výzkum zabývající se globální jazykovou propojeností[2] připisuje největší význam ze všech světových jazyků právě angličtině.
Jako druhotný sekundární zdroj jsem poté využil otevřeného dopisu středoškolských studentů[3], kteří v něm v reakci na špatné výsledky výzkumu Eurobarometr žádali po řediteli ČT zavedení duálního vysílání. Další informační pozadí mé práci poté poskytly články různých českých deníků a zpravodajských serverů[4] zabývající se situací v současném dabingu a tzv. černou listinou, na kterou se dostali někteří známí dabéři. Další články poté pochází z období, kdy byl zveřejněn zmíněný průzkum Eurobarometr. V té době se v českých médiích objevilo několik zpráv zabývajících se jeho výsledky. Žádná z nich se však nepokusila o komplexnější analýzu problému.[5]
Stěžejními zdroji mé práce tak byly zejména zdroje primární, tj. výpovědi mediálních odborníků, mluvčích televizí, dabérů, překladatelů, rodilých mluvčích i běžných lidí. Jejich reakce a odpovědi mi navíc poskytovaly nové podněty pro hlubší zkoumání a přinášely další otázky, na které jsem se pokoušel najít odpovědi.
Ideový plán
Jak již bylo zmíněno výše, cílem projektu je vytvořit ucelený soubor textů, které komplexním způsobem shrnou problematiku anglického jazyka a originálního znění v českých médiích.
Mým osobním záměrem však není pouze zmapování této situace, ale i upozornění na problematiku jako takovou. Věřím proto, že tyto texty mohou, alespoň tedy do určité míry, poskytnout reflexi médiím samotným, která do jisté míry vytváří poptávku po televizních obsazích právě tím, co vysílají. Zároveň by tyto články měly také nabídnout dostatek relevantních informací běžnému čtenáři k vytvoření vlastního názoru.
Postup práce
Při práci na projektu jsem vycházel, jak je uvedeno výše, z průzkumu Eurobarometr 2012, jenž mi poskytl základní data, na kterých jsem mohl dále stavět. Jednou z částí tohoto průzkumu je totiž přímo problematika cizích jazyků v národních televizích.
Ještě dřív než jsem začal se samotným psaním a sběrem informací, vypsal jsem si okruh témat a otázek, na které jsem chtěl najít odpovědi. Z toho také vyplynul seznam osob, které jsem později oslovil. Ne však každý z nich odpověděl nebo byl ochotný spolupracovat, a tak jsem musel své plány několikrát mírně pozměnit a předělat.
První článek představuje hlavní text, který tvoří pomyslnou páteř samostatného projektu. Je pojatý více seriózně, zpravodajsky, proto také pracuje s velkým množstvím citací a zdrojů, přičemž se snaží nabídnout různé úhly pohledu na danou problematiku. Jeho tématem je hlavně pozice anglického jazyka v českých televizních médiích. Zaměřuje se jak na možné příčiny, tak na aktuální podobu současné situace. V závěru článku poté shrnuje názory oslovených osob na možný budoucí vývoj. V článku vystupují významní mediální teoretici, v čele s prof. Janem Jirákem, zástupci jednotlivých televizních stanic, překladatel David Záleský, dabérka Nikola Votočková, rodilý mluvčí a pedagog, doktor David Livingstone, ale i běžní diváci.
Druhým textem je rozsáhlý rozhovor s oceněným olomouckým překladatelem Davidem Záleským. V něm se nezaměřuji pouze na angličtinu v televizi, i když toto téma je zde z velké části zastoupeno, ale usiluji opět o dosažení informačně nabitého textu, který se navíc poutavou formou snaží pro běžného čtenáře poodkrýt svět profesionálního překladu a dabingu. Tento rozhovor je na rozdíl od prvního textu jasně publicistický, vedený v dobré atmosféře, což se dle mého odrazilo na jeho odlehčené a přesto informačně bohaté podobě.
Do kontrastu k profesionálnímu světu překladu jsem ve třetím textu postavil překlad amatérský, fanouškovský. Na serverech s titulky se mi náhodou podařilo natrefit na zajímavou amatérskou překladatelku, paní Terezu Watzkeovou. Ta je vystudovaná ekonomka, matka asi desetiletého syna, která se po večerech baví překladem svých oblíbených seriálů. To byl taky důvod, proč jsem se v textu zaměřoval více na osobní pohled a zkušenosti paní Watzkeové. Text vznikal původně jako rozhovor, ale pro větší žánrovou rozmanitost jsem jej později přepsal na story, která dle mého lépe vystihuje přátelskou atmosféru i samotnou komunitu fanouškovských překladatelů.
Posledním textem je úvahový článek, či slangově komentář, který reflektuje můj osobní pohled na problematiku. Přestože se však jedná o můj subjektivní názor, použil jsem v něm i několik zdrojů a citací, a to z toho důvodu, abych jími mohl lépe podložit své názory.
Samotná práce na projektu mi zabrala asi měsíc, přičemž časově nejvíce náročné bylo právě důkladné vymezení si celého předmětu práce, rešerše, příprava otázek i čekání na odpovědi. Toto vše zabralo téměř tři čtvrtiny celkového času. Samotné psaní textů pak s různými přestávkami a korekcemi trvalo jen několik dnů.
Závěr, sebehodnocení
Naplnění cílů práce, tedy vytvoření koherentního souboru textů na dané téma, se víceméně povedlo dodržet. Zejména pak hlavní článek je podle mě přesně tím, čeho jsem chtěl touto samostatnou prací dosáhnout. Text je dostatečně informačně hutný, předkládá několik různých názorů na věc a snaží se o komplexní a přitom ne únavnou a nezáživnou analýzu dané problematiky. Článek možná nenabízí zcela nový a neotřelý pohled, ale tento nedostatek vynahrazuje svým poctivým zpracováním.
Rozhovor s Davidem Záleským je pro běžného čtenáře možná trochu dlouhý, což ovšem kompenzuje svým zajímavým obsahem, který jsem se po zralé úvaze rozhodl nijak zvlášť nekrátit. Z počátku se sice neubírá přesně směrem, který jsem si v projektu stanovil, ale nakonec jej naplňuje. Myslím si, že i přesto je tento rozhovor povedený a do práce zapadá, protože poskytuje nejenom jeden z názorů, ale nabízí i exkurzi do světa profesionálního překladu. Styl vyjadřování pana Záleského navíc dovoluje velmi plynulé a nerušené čtení.
Story s Terezou Watzkeovou mírně vybočuje z nastaveného konceptu textů, ale díky své velmi uvolněné a přátelské atmosféře myslím dobře vyvažuje ostatní články, i přestože se nevěnuje primárně angličtině v televizi, ale spíše současnému fenoménu titulkovaných seriálů na internetu.
Poslední úvahový text je již spíše jen doplňkovým. Snažil jsem se v něm shrnout svůj osobní pohled na originální znění a znalost jazyků jako takových. Jistý handicap tohoto „komentáře“ spatřuji v tom, že jsem jej psal jako poslední a byl jsem tudíž ovlivněný výpověďmi všech osob, s nimiž jsem na dané téma hovořil. Přestože se tedy některé mé názory mohou shodovat s názory oslovených lidí, nesnažil jsem se je nijak přepracovat nebo skrýt, neboť se s nimi ztotožňuji.
Věřím, že výsledný efekt všech textů je dost silný na to, aby dokázal popostrčit čtenáře k zamyšlení a vytvoření či přehodnocení vlastního názoru na danou problematiku.
1 Průzkum dostupný z: http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/ebs/ebs_386_en.pdf
2 Článek uveřejněný v časopise Science dostupný z: http://news.sciencemag.org/social-sciences/2014/12/want-influence-world-map-reveals-best-languages-speak
Celá studie dostupná z: http://www.pnas.org/content/111/52/E5616.full
3 Otevřený dopis studentů dostupný z: http://stredoskolskaunie.cz/portfolio/ne-dabingu-ucme-se-jinak/
4 Za všechny např. článek z iDnes.cz, dostupný z: http://kultura.idnes.cz/dabing-problemy-0is-/filmvideo.aspx?c=A140604_100030_filmvideo_ts
5 Jako např. článek ze serveru Aktualne.cz, dostupný z: http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/cesi-si-urizli-ostudu-anglicky-umi-nejhur-z-cele-eu/r~i:article:760975002F
