Klára Elgartová
Nemoc jako lék
Ačkoliv se očkování v dnešní době netěší zdaleka takové popularitě jako dříve, je stále velmi důležitou součástí moderní medicíny. Přívrženci i odpůrci očkování se musí nutně shodnout na tom, že právě očkování vděčíme za vymýcení některých infekčních chorob, které mnohdy po staletí sužovaly lidskou populaci. V minulosti například děti hojně umírali na černý kašel nebo dětskou obrnu, a to nejen u nás, ale všude na světě. Dnes jsou tyto hrozby téměř eliminovány díky včasnému očkování. Co to ale vůbec očkování je a jaký byl jeho vývoj do podoby, v jaké ho dnes známe, kritizujeme i chválíme? A jak je to s povinným i dobrovolným očkováním v naší zemi, na co bychom si měli v souvislosti s vakcinací dát pozor?
Nemoc jako lék
Očkování, nebo také vakcinace, je lékařský zákrok, během kterého je zdravý organismus záměrně vystaven působení oslabeného mikrobu infekční nemoci. Pokud se s tímto infikovaným mikrobem tělo někdy v budoucnu znovu setká, dojde k obranné imunitní reakci napadeného organismu. Očkovaný je tak chráněn před infekcí. Ne vždy je však možné navodit plnou ochranu očkováním, platí však, že případné onemocnění mívá po vakcinaci podstatně mírnější průběh.
Lidský organismus má jistou vrozenou imunitu, která ho od narození brání před škodlivými vlivy okolního světa. Po očkování pracuje tato vrozená imunita proti cizím patogenům ihned, jakmile se s nimi setká. Tato reakce je však velmi slabá. Po prvním styku s infekčním mikrobem ale získaná imunita sílí a společně s celkovým imunitním systémem získává konkrétní strukturu. Pokud se organismus posléze znovu setká s týmž patogenem, je reakce rychlejší a intenzivnější, v některých případech dokonce ani nedojde k onemocnění.
V procesu očkování se sice tělo setkává s původci infekčních nemocí, tento vzorek je však tak slabý, že nestačí na vyvolání skutečné choroby. Vakcinaci tedy můžeme definovat jako snahu naučit lidský organismus rozpoznávat původce infekčních nemocí a v budoucnu se tak s ním umět lépe vypořádat. Očkování ale nevede vždy ke vzniku imunity, ne každý očkovaný je tedy přímo chráněn před infekcí. Účelem vakcinace je ale především prevence, tedy předcházení rozšíření infekční nemoci z jedince na jedince a následnému vzniku epidemie.
Vakcíny, tedy očkovací látky, které se vpravují do těla jedince, se skládají z živých či mrtvých patogenů infekční nemoci nebo jeho částí, a z látek zvaných adjuvans. Tyto látky slouží k modifikaci odpovědi imunitního systému, aby bylo očkování co nejúčinnější. Vakcíny, které se v moderní medicíně při očkování používají, můžeme rozdělit do šesti různých typů, podle toho, jaké patogeny či jejich fragmenty se ve vakcíně nacházejí. Pro každý typ infekce je používán jiný typ vakcinace tak, aby bylo dosaženo maximálního možného efektu očkování.
Od variolizace k moderní vakcinaci
Nejstarší zprávy o snaze člověka zmírnit průběh určité infekční nemoci, nebo se jí dokonce úplně vyhnout, pocházejí až ze starověké Číny. Prováděly se tam pokusy na pacientech trpících pravými neštovicemi, které se projevují hnisavými puchýřky. Jedna z metod tehdejšího očkování spočívala v odebrání hnisu z puchýře nemocné osoby a následným vbodnutí této tekutiny pod kůži zdravého jedince. Dalším způsobem bylo sloupávání strupu, který zůstal po puchýři pravých neštovic. Ten se pak usušil a rozemlel na jemný prášek, který pak zdravý jedinec vdechoval a tím byl očkován. Tento způsob prevence před infekčními nemocemi byl nazýván variolizace.
Tuto metodu se pak v 18. století naučila manželka britského vyslance v Turecku, lady Mary Worley Montaguová, která se posléze v Anglii zasloužila o její zavedení do místní praxe. V Anglii tak koncem 18. století umíral na nákazu pravými neštovicemi přibližně jeden nakažený z desíti.
Za pravého průkopníka moderního očkování je ale dnes považován anglický venkovský lékař Edward Jenner. Ten si totiž všiml, že selky, které prodělaly kravské neštovice, jejichž původce patří do stejné rodiny jako původce pravých neštovic, nebyly nikdy nakaženy neštovicemi pravými, které mají podstatně závažnější charakter. Na základě této skutečnosti pak pojal nápad přenést virus kravských neštovic na zdravého jedince a vytvořit tak u něj přirozenou ochranu imunitního systému proti všem druhům neštovic. V roce 1796 provedl Jenner odvážný pokus, kdy nakazil malého chlapce kravskými neštovicemi a po vyléčení ho nechal opět úmyslně nakazit, ale tentokrát virem pravých neštovic. Naštěstí se potvrdila Jennerova domněnka – chlapec pravými neštovicemi neonemocněl, jeho tělo si po prodělání kravských neštovic vytvořilo protilátky. Ačkoliv byl tento pokus dosti nehumánní, jeho význam pro rozvoj očkování do jeho podoby tak, jako ho známe dnes, byl obrovský. Jennerova metoda byla pojmenována vakcinace, neboli česky očkování, a to na základě latinského slova vacca, což je výraz pro krávu.
Povinně i dobrovolně
Historie očkování v České republice je dlouhá a úspěšná. Československo bylo dokonce prvním státem na světě, kde se díky celoplošnému očkování již v roce 1960 podařilo vymýtit dětskou obrnu, která měla do té doby ročně na svědomí až 50 dětských úmrtí a 600 nemocných. Zároveň bylo v Československu plošně zaváděno očkování proti základním infekčním chorobám, jako například proti záškrtu, příušnicím nebo spalničkám, dříve, než v okolních vyspělých státech. A v současné době se u nás provádí, stejně jako v jiných evropských státech, očkování povinné a dobrovolné.
Povinné očkování je regulováno a hrazeno státem, který pro jeho úpravu vydal speciální zákon. Cílem tohoto povinného očkování je především zabránit vzniku epidemií nemocí, proti kterým existují vakcíny, ale také zabránit těžkým projevům infekčních onemocnění s trvalým postižením či dokonce s následkem úmrtí z těchto infekcí. Povinné očkování je například také podmínkou pro přijetí dítěte do školky či na různé volnočasové aktivity ve společnosti jiných dětí.
Vedle mimořádných očkování při úrazu, při epidemiologickém nebezpečí nebo při cestě do exotických zemí patří mezi povinné očkování především pravidelné očkování dětí. Ty jsou celoplošně očkovány podle platného očkovacího kalendáře, který určuje, v jakém věku dítěte a kolikrát se konkrétní očkovací látka podává. Díky neustálému vývoji v oblasti vakcinace je nutné očkovací kalendář pravidelně obměňovat. Od roku 2007 byla u nás například zavedena tzv. hexavakcína, která nahradila několikeré očkování na základní infekční nemoci. Šestivalentní vakcínou je dítě naráz naočkováno proti tetanu, záškrtu, dávivému kašli, hemofilovým nákazám typu B, virové hepatitidě typu B a dětské přenosné obrně. V souvislosti s hexavakcínou byly v poslední době často zmiňovány negativní účinky jako například propuknutí autismu u některých dětí. Rozsáhlé odborné studie však nenašly žádné souvislosti mezi autismem a podanou hexavakcínou.
Vedle povinného očkování je možné se nechat očkovat dobrovolně např. proti chřipce, meningokokovým a pneumokokovým nákazám, virové hepatitidě typu A, klíšťové encefalitidě, břišnímu tyfu, choleře a jiným infekčním chorobám. Dobrovolné očkování si ale musí každý zaplatit sám.
OČKOVÁNÍ – SPÁSA NEBO PODFUK?
Očkování je v posledních několika letech velmi často diskutovaným tématem napříč českou veřejností. Objevují se stále početnější názory nejen ze strany laiků, ale i ze strany lékařů a jiných odborníků, kteří proti povinné vakcinaci zejména u dětí brojí. Proč tomu ale tak je, když v minulosti nikdo o správnosti očkování nepochyboval? Státem nařízená povinná očkování děti absolvovaly, aniž by jejich rodiče proti tomu cokoliv namítali. Důvěra v klasickou medicínu a lékaře jako takové klesá, lidé se častěji snaží hledat přírodní řešení svých fyzických problémů. Tato skutečnost může s nárůstem odmítání očkování jistě souviset, hlavní příčina ovšem bude jinde.
Na mé otázky ohledně očkování odpovídaly dvě zlínské lékařky, které se o problematiku vakcinace zajímají jak v soukromém, tak v profesním životě. MUDr. Eva Nečasová roli očkování v moderní medicíně hájí, zatímco MUDr. Kristýna Heczková si myslí, že celá strategie očkování není dobře zvládnutá.
Jaký je váš osobní názor na očkování a diskuze, které se kolem toho tématu v současné době vedou mezi laickou veřejností a odborníky?
MUDr. Eva Nečasová
Já jako člověk i jako lékař považuji objev očkování za jeden z nejvýznamnějších medicínských počinů, který jednoznačně chrání lidské zdraví a život. Vždyť si vzpomeňme na minulé generace, na naše prarodiče a jejich rodiny, které pamatovaly epidemie černého kašle, dětské obrny a s nimi spojené celoživotní následky nebo dokonce smrt nakažených. My dnes takovým pohromám dokážeme zabránit, a to většinou pouze díky jediné správně a včas podané injekci. Netroufám si ani uvažovat nad tím, kolika rodinám už očkování zachránilo děti, kolika zraněným už ulehčilo hojení a tak dále.
V dávných dobách na infekční choroby vymíraly celé rodiny, generace a v těch nejhorších případech dokonce i celé části lidské populace. Jistě, všechny tyto skutečnosti v té době souvisely se špatnými hygienickými podmínkami, nízkou mírou vzdělání lidí, ale to sem příliš nepatří. Tomuto lidskému utrpení učinil objev očkování do jisté míry přítrž. Samozřejmě i dnes existují choroby, proti kterým vakcína neexistuje, nebo jsme ji zatím ještě neobjevili. Nicméně v této moderní době je technologický i medicinský pokrok tak rychlý, že jsem přesvědčena o tom, že se v budoucnu najdou vakcíny i na ty choroby, proti kterým v tuto chvíli neumíme příliš bojovat.
To, že se někteří laici snaží tento úspěch očkování vyvrátit, nebo ho dokonce považují za něco špatného, pro lidské tělo nepotřebného a odmítají ho, považuji pouze za jakýsi módní, ale naprosto nežádoucí fenomén dnešní doby. Dle mého názoru tito lidé hazardují se svým zdravím.
MUDr. Kristýna Heczková
V prvé řadě bych ráda zdůraznila toto. Nechci očkování upírat jeho nepopiratelné úspěchy, díky kterým se podařilo z planety vymýtit některé i velmi závažné nemoci, nicméně stále si myslím, a tento můj názor mi asi už nikdo nevyvrátí, že současný trend moderního očkování dětí je špatný.
Vezměme si už jen skutečnost, kolikrát za prvních několik let života je malé miminko nuceno podstoupit tzv. povinná očkování. To máte hned v několika dnech tuberkulóza, ve druhém měsíci první dávka hexavakcíny, která obsahuje dokonce šest patogenů, jakoby snad pouhý jeden nebyl pro dětský imunitní systém dostatečnou komplikací. Ve třetím a čtvrtém měsíci potom následují další dvě dávky této vakcíny, v patnáctém měsíci je to směs spalniček, zarděnek a příušnic, do roka a půl čtvrtá dávka hexavakcíny, ve dvou letech znovu koktejl spalniček, zarděnek a příušnic, v pěti letech záškrt, tetanus a černý kašel, o pět let později znovu a k tomu ještě dětská obrna a nakonec ve čtrnácti letech tetanus. Když si to spočítám, v prvním roce života dostane miminko zhruba čtyři očkovací dávky, přičemž 3 z nich obsahují vakcíny rovnou proti šesti chorobám. Uvážím-li, že v prvním roce života se vyvíjí veškeré systémy lidského organismu, dítě se například učí ovládat své tělo na několika úrovních, učí se ovládat své smysly a tak dále a tak dále. Všechny tyto životně důležité vývojové procesy jsou v ohrožení, protože dítě dostává neustálý mix infikovaných patogenů, které sice mají být pro jeho dobro, nicméně pro jeho malé tělíčko je to takový zápřah, že se nezřídka kdy stane, že vývoj miminka ustoupí, dokud se jeho organismus nepopere s podanou dávkou zárodků nemocí. A u takto malých dětí je tato doba hodně dlouhá.
No, to byla jen malá část toho, proč nejsem příznivcem očkování malých dětí. Ale zpět k otázce. Myslím si, že je dobře, že se o tomto problému začíná veřejnost zajímat a že přestává být něčím, o čem se nemluví. Nemám ráda, když se mezi lidmi objevují témata, která jsou tzv. tabuizována. Nehledě na to, že otázka očkování se bezesporu týká každého z nás a je důležité se o něj zajímat dříve, než je skutečně pozdě.
Co je podle vás příčinou této nedůvěry veřejnosti vůči očkování?
MUDr. Eva Nečasová
Těch příčin je podle mě víc. Za prvé jsou to určitě média. Ta udělají z každé trošku nestandardní reakce na očkování dokonalé kriminální story končící téměř úmrtím malého dítěte. Velkou část viny na této skutečnosti ale samozřejmě nesou také nespokojení rodiče, kteří mají pocit, že doktoři o medicíně nic neví a snaží se jejich dítěti spíš ublížit, než mu pomoci. A proto svou příhodu neváhají poslat do televize, aby se tak s celým národem podělili o to, jak špatně se k nim doktoři chovají. Toto už možná trošku přeháním, nicméně v zásadě to tak opravdu je. Lidé dnes už doktory nerespektují tak, jak tomu bylo v minulosti, dokonce se s nimi často dohadují o tom, že ačkoliv lékař vystudoval medicínu, pacient jako laik ví o svém zdravotním stavu víc a dokáže si pomoci sám.
MUDr. Kristýna Heczková
Jednoduše to, že se lidé začínají konečně opět zajímat o to, co se děje s jejich tělem, rodiče se pak samozřejmě o totéž zajímají u svých dětí. Já bych nechtěla budit dojem, že za všechno můžou vakcíny, protože žijeme v toxickém světě a někdo někde řekl trefně, že nemůžeme být zdraví na toxické planetě. Takže pokud jíme znečištěnou potravu, dýcháme znečištěný vzduch, pijeme znečištěnou vodu, mažeme si chemikálie na tělo, je to pro tělesný systém obrovský nápor.
Setkaly jste se v praxi s případy, kdy dítě reagovalo na vakcinaci nestandardně?
MUDr. Eva Nečasová
Vzhledem k tomu, že se ve své praxi očkováním nezabývám, podobnou situaci jsem ještě nezažila. Pokud samozřejmě nepočítám standardní komplikace po aplikace vakcíny, kdy se u dítěte projeví horečka, únava a nechutenství.
Nicméně ze svého okolí znám jeden případ, kdy mojí kamarádce onemocněla dcera po očkování proti žloutence. Ale z takového případu nelze vyvodit důsledky pro většinu populace. Nikdo už teď bohužel nezjistí, jestli to dítě před podáním očkovací látky nemělo nějaké vrozené vady nebo sklony k extrémní obraně imunitního systému.
MUDr. Kristýna Heczková
Právě kvůli tomu, že osobně znám případy, kdy očkování hexavakcínou v kombinaci s Prevenarem zpomalilo nebo úplně zastavilo vývoj několikaměsíčního miminka, se o tuto problematiku zajímám. A není to jen u takto malých dětí, kdy je ohrožen fyzický vývoj. Bohužel jsem se už setkala i se staršími dětmi, u kterých neustálý koloběh povinného očkování vyvolal například autismus nebo jiné závažné onemocnění. Do podrobností bych ale nerada zabíhala.
Jaký je váš názor na rodiče, kteří se rozhodnou své děti vůbec neočkovat?
MUDr. Eva Nečasová
Takoví rodiče podle mého názoru hazardují se zdravým svých dětí, jak už jsem naznačila na začátku našeho rozhovoru. Jednání těchto rodičů popravdě nerozumím. Pokud bych totiž nebyla doktor, respektovala bych názory těch, kteří jimi jsou a mají na to patřičné vzdělání. Celý tento kolotoč ohledně odmítání očkování podle mě jen zdůrazňujíce svobodu v rozhodování jednotlivce, aniž by dotyčný zvážil všechna pro a proti, kterým vlastně ani pořádně nerozumí.
Vždycky tomu ale tak nebylo. Pravdou je, že neexistoval internet, kde by si lidé mohli přečíst spoustu zavádějících informací o škodlivosti očkování. Mnohdy tyto informace totiž pochází z neověřených zdrojů nebo od naprostých laiků, kteří pouze prezentují své osobní názory. V minulosti lidé respektovali zavedené a ověřené lékařské postupy prevence. O povinném očkovacím kalendáři dětí od kojeneckého věku se vlastně vůbec nediskutovalo. To ale samozřejmě neznamenalo, že se nevědělo o možných komplikacích očkování a o možných potížích po aplikaci. Matky na ně ale byly upozorněny, nemusely si vyhledávat informace samy, vlastně to tehdy ani nebylo možné.
MUDr. Kristýna Heczková
Pokud se tak rodiče rozhodnou na základě informací, které si o očkování opatří a pokud je to jejich svobodnou volbou, nikoliv z důvodů ekonomických nebo sociálních, pak takovým rodičům tleskám, fandím a obdivuji je. Vzhledem k tomu, jak je dnešní zdravotní péče o děti nastavená, není vůbec jednoduché vzepřít se diktátu, který na nás uvalil stát, a většina pediatrů jej slepě dodržuje a dokonce propaguje. Pokud mají rodiče již například špatnou zkušenost s očkováním prvního dítěte a rozhodnout se druhé dítě těchto problémů vyvarovat, rozhodně bych byla s jejich kritizováním opatrná. Jednají tak na základě svého vlastního dobrého uvážení a upřímně, vůbec se jim nedivím.
Já své děti očkovat nechala, ale kdybych se měla znovu rozhodovat dneska, rozhodně bych do toho nešla. Dnes existují i statistiky, ze kterých vyplývá, že neočkované děti jsou zdravější, mají nižší kojeneckou úmrtnost, nemají časté záněty uší, alergie, rýmy a kašle. To je oproti očkovaným dětem opravdu neporovnatelný rozdíl.
Jak se díváte na zákaz přijímání neočkovaných dětí do předškolních zařízení, který v České republice platí. Jaký je v tom podle vás smysl?
MUDr. Eva Nečasová
Já s tímto nařízením souhlasím. Vidím v něm určitý výchovný potenciál, který většinu nerozhodných rodičů donutí k naočkování dětí, což je cíl, kterého se snaží stát tímto opařením dostáhnout.
MUDr. Kristýna Heczková
Považuji to za pouhý projev síly, kterou nad námi stát a zákony mají. Je to jakýsi trest pro rodiče, kteří by se rozhodli neuposlechnout tento nastavený diktát. Podle mého názoru není tento předpis postaven na žádném epidemiologickém důkazu. Vždyť je přeci dokázáno, že děti, které naočkované jsou, se mohou klidně stát přenašeči infekční choroby. Očkované děti jen nebudou mít typické příznaky této nemoci, takže než se na ni přijde, mohou bez problému nakazit děti, které nejsou naočkované třeba ze závažných zdravotních důvodů. Z tohoto pohledu mi ono nařízení opravdu nedává žádný smysl.
Je něco, co byste chtěla na závěr doplnit?
MUDr. Eva Nečasová
Je třeba si uvědomit, že v medicíně nic neplatí absolutně. Každý organismus je jiný a reaguje na nemoc, léky a proces léčby originálně. To platí i u očkování a to jak v rovině imunitní odpovědi jedince, tak v jeho účinnosti, v možných reakcích a komplikacích. Dle mého soudu to platí u všech léčebných postupů, tedy i u těch preventivních. Klidně můžeme polemizovat o tom, že jeden lék někoho zachrání a druhého může i zabít, to je pravda, ale to je medicína. Těžká, krásná, ale nevyzpytatelné, kde nic neplatí dvakrát a vždy se může něco pokazit, protože každý člověk je jiný.
MUDr. Kristýna Heczková
Myslím si, že všechno podstatné bylo už řečeno. Doplnila bych pouze to, že rozhodně nechci nikoho nabádat k tomu, aby přestal věřit účinnosti očkování. Podlé mého názoru by si ale každý člověk měl nejdříve nastudovat veškeré dostupné informace o rizicích očkování a udělat si na ně vlastní názor. Na tomto základě je pak nutné zvážit obě misky vah. Na jedné straně možná rizika, která očkování přináší a na druhé straně rizika, která by s sebou mohla nést nemoc, proti které nechám nebo nenechám své dítě očkovat.
Očkování mi zmrzačilo dítě, tvrdí matka
O možných negativních účincích povinného očkování se v posledních letech vedou živé diskuze. Očkování vždy mělo a bude mít své příznivce, ale i odpůrce. Paní Jitka o tom ví své. Má dvě děti, sedmnáctiletou dceru Markétu a dvacetiletého syna Tomáše. Sama o sobě říká, že o povinné vakcinaci dětí nikdy neuvažovala jako o něčem nebezpečném nebo zbytečném, spíš naopak. „Když byly obě moje děti malé, nechala jsem je naočkovat přesně podle toho, jak mi v té době doporučili lékaři. Neměla jsem důvod jim nevěřit,“ říká paní Jitka.
Rádoby rutinní očkování
Proto ji také ani nenapadlo pochybovat o tom, zda by měla její dcera ve svých třinácti letech podstoupit další povinné očkování. „Měla to být běžná vakcinace na hepatitidu B. To, co následovalo, ale rozhodně běžné nebylo,“ vypráví Jitka. „Pár dní po očkování se nám doslova obrátil život vzhůru nohama. Moje dcera, tehdy krásná zdravá mladá slečna, odešla ráno do školy. Tam ovšem zkolabovala, zvracela, měla obrovské bolesti v obou nohou, nedokázala se na ně postavit a po chvíli s nimi ani pohnout. Záchranka ji odvezla do nemocnice, kde jí provedli nespočet testů, které byly ale všechny v normě. Naprosto zdravá holka během pár hodin ochrnula od pasu dolů a nikdo nám nedokázal říct, co se s Markétou stalo. Až po týdnu objevila magnetická rezonance ischémii míchy.“ Celých šest měsíců se doktoři dohadovali, co mohlo Markétin stav způsobit, protože neprodělala žádný úraz ani jiné trauma. Nakonec zdrceným rodičům oznámili, že na vině je s největší pravděpodobností očkování, které jejich dcera prodělala.
Neustále přibývající komplikace
Markéta strávila několik měsíců v lázních, kde se ji doktoři snažili opět postavit na nohy, a to doslova. Jak tvrdí její matka, při odjezdu z lázní byla schopná chvíli sedět a dokonce i stát, zůstal jí však ochrnutý močový měchýř. Díky pravidelnému cévkování alespoň nemusela mít vývod. Kvůli dlouhému ležení a sezení se ale u Markéty rozvinula těžká skolióza, kterou bylo třeba řešit operativně. „Jako by tohle všechno už nestačilo, rok po ochrnutí se u dcery rozjela ulcerozní kolitida,“ vzpomíná paní Jitka. Tato nemoc má autoimunitní charakter a je obtížně léčitelná. Postihuje sliznici tlustého střeva, kde vznikají krvácející záněty a vředy. „Markéta byla neustále hospitalizovaná v nemocnici, kde jí píchali kapačky a kortikoidy. Bylo to hrozné.“
Doživotní následky
Tohle všechno se odehrálo před téměř čtyřmi lety. Markéta bude za pár měsíců plnoletá, ovšem následky reakce na povinné očkování proti žloutence ji budou doprovázet celý život. Na otázku, jak to s dcerou vypadá dnes, odpovídá paní Jitka rozpačitě. „Markéta je bojovnice, snaží se. Zvládá chodit o berlích, ačkoliv skoro necítí levou nohu a na pravé noze necítí změny teplot. Podél páteře má voperované podpůrné tyče kvůli korekci skoliózy. Stále ji trápí částečně ochrnutý močový měchýř a ulcerozní kolitida, v poslední době se ještě přidaly trofické poruchy všech končetin.“ Po odmlce dodává, že už zkrátka nikdy nebude stejná jako před očkováním.
Jaký máte názor na očkování dětí?
Zeptala jsem se pěti lidí, jednak ve svém okolí, ale také náhodným výběrem kolemjdoucích, jaký mají názor na současný trend očkování, a to především, co se týká očkování dětí. Na toto téma byly daleko více hovorné ženy, než muži. Vyplývá to zřejmě ze skutečnosti, že daná otázka je úzce spjata s rolí mateřství, se kterou se identifikuje většina žen. Nicméně odpovědi se až na pár výjimek příliš nelišily. Většina dotázaných má k očkování kladný nebo neutrální vztah.
Pavla Grelová, 45 let, osobní bankéřka, Zlín
Nejsem doktor a v tomto směru se vůbec nevyznám, takže raději věřím lékařům. A ti očkování vždycky propagovali. V poslední době jsem slyšela nějaké zprávy o tom, že někteří rodiče odmítají očkovat své děti. Takový postoj doopravdy nechápu. Moje dcera je dnes sice už dospělá, ale pokud by byla znovu malá a já se měla rozhodovat, jestli ji očkovat, nebo ne, rozhodla bych se stejně jako před lety. Nechala bych ji opět naočkovat proti všem nemocem, na které vakcíny existují a jsou dostupné. Pokud je tu možnost, že můžu své dítě ochránit před případnými život ohrožujícími nemocemi, proč bych to neměla udělat? Nehledě na to, že očkování je u nás povinné, pokud se nepletu. A doktoři navíc určitě vědí, co dělají, takže já jako laik jim zkrátka věřím.
Viktor Maléš, 53 let, vedoucí výroby, Fryšták
Očkování je určitě dobrá věc, ale podle mě se to dneska moc přeceňuje. Celá naše rodina je naočkovaná proti základním nemocem, všechna nadstandardní očkování mi přijdou zbytečná. V novinách pořád čtu o tom, jak se některé matky chtějí soudit kvůli tomu, že nechtějí nechat své děti očkovat. O tom si myslím svoje, jen si zbytečně přidělávají starosti. Dřív jsme děti zkrátka nechali naočkovat tak, jak stanovil doktor a víc jsme neřešili. Děti s očkováním nikdy problém neměli, takže příliš nechápu, proč se to dneska tak moc řeší.
Marek Jakubský, 37 let, prodavač, Zlín
Nad očkováním jsem nikdy nepřemýšlel a ani to nehodlám měnit. Podle mě je zkrátka důležité řídit se radami, které nám dávají doktoři. Proto přeci vystudovali medicínu, aby se vyznali v lidském těle a věděli, co je pro ně dobré a co ne. Takže jestli mi někdy doktor řekne, že bych měl podstoupit to nebo ono očkování, asi nad tím nebudu příliš uvažovat, protože věřím, že je to pro mě dobré. A stejně to budu řešit i se svými dětmi, jestli budu někdy nějaké mít.
Tereza Kolmašová, 32 let, na mateřské dovolené, Zlín
O očkování nechci ani slyšet. Zrovna tenhle problém totiž řeším se svým dvouměsíčním synem. Za chvíli nás čeká první dávka hexavakcíny, takže se o to teď dost zajímám. A popravdě, mám z toho docela strach. Nevím, jak bude malý na očkování reagovat, a bojím se negativních účinků. Kamarádky, které mají také malé miminka a mají už první dávku hexavakcíny za sebou, mi říkají, ať se toho nebojím, že to většina dětí zvládá v pořádku. Jenže na internetu je na toto téma spousta diskuzí, které mě docela děsí. Některé maminky tam připisují očkování všechny zdravotní problémy, které jejich děti mají. Nevím, co si o tom myslet. Doktorům moc nevěřím, protože s nimi nemám dobré zkušenosti, většinou jen předepisují drahé léky, které stejně neřeší příčinu nemoci.
Karolína Urbišová, 23 let, studentka, Olomouc
Zatím nemám děti, kvůli kterým bych se o očkování více zajímala, takže jsem nad touto otázkou ještě příliš nepřemýšlela. Pamatuju si, že když jsem byla malá, chodila jsem na různá očkování, ani si nevzpomenu, proti kterým všem nemocem to bylo. A nikdy jsem neuvažovala nad tím, jestli je to správné, nebo ne, prostě to tak bylo. Tohle téma mi vůbec přijde v poslední době dost diskutované, v televizi i na internetu často narážím na nějaké rozhovory s doktory nebo naopak rozhořčenými maminkami. Pamatuju si, že jsem dokonce někde četla, že za odmítnutí naočkování dětí hrozní nějakým rodičům vcelku vysoká pokuta. Nejsem si jistá, jestli je to tak správně. Malé děti by se podle mého názoru měly nechat očkovat proti základním nemocem, které je v našich podmínkách bezprostředně ohrožují. Ale všechny ostatní nadstandardní vakcinace jsou podle mě doplňkové, takže by rodiče měli mít právo se rozhodnout, jestli to pro dítě chtějí, nebo ne.
Záměr
Cíl práce
Za cíl tohoto samostatného projektu jsem si již před začátkem jeho zpracování vytyčila utvoření uceleného souboru čtyř až pěti textů o zadaných délkách, které budou reflektovat současný fenomén očkování. Tato problematika je v současné době velice často diskutovaným tématem, a to jak mezi laickou veřejností, tak v odborných kruzích. Vzhledem k tomu považuji za důležité dát v mém samostatném projektu patřičný prostor pro vyjádření obou pohledů na tuto oblast zájmu, aby si tak čtenář dokázal z textu vytáhnout pouze ty informace, které považuje za důležité a zajímavé, a na jejich základě si pak mohl vytvořit svůj vlastní názor na zkoumanou problematiku.
V této souvislosti bych chtěla upozornit, že podle mého názoru neexistuje správná interpretace otázky očkování. Vždy se najdou zastánci očkování, kteří budou hájit jeho účinky a zásluhy, a tím i jeho nepostradatelnou pozici v moderním světě a medicíně. Stejně tak se samozřejmě vždy najdou i jeho odpůrci, kteří dokáží v této otázce najít nespočet různých skrytých i otevřených problémů, o nichž příznivci očkování nehovoří. Na straně odpůrců očkování hrají i stále přibývající příběhy lidí, kterými se čas od času plní česká média. Většina těchto příběhů se týká negativních následků, které postihly některé jedince po podstoupení některého z povinných i nepovinných očkování.
Můj samostatný projekt se celkem skládá ze čtyř textů, informativně edukativního, rozhovoru, story a ankety, přičemž všechny tyto texty spadají do oblasti publicistické. Nejrozsáhlejším textem celého projektu je rozhovor, následuje informativně edukativní text, anketa a story.
Zdůvodnění volby tématu
V průběhu svého studia na vysoké škole jsem navštěvovala kurz psané žurnalistiky a zároveň jsem se zaměřila na vědeckou specializaci v žurnalistice, nicméně to nebylo mým původním záměrem. Psaná žurnalistika pro mě byla jasnou volbou od začátku, protože psaní je mi bližší než fotografování nebo natáčení. Co se ale oborové specializace týče, nebylo to tak jednoznačné. Nejdříve jsem se chtěla věnovat specializaci zdravotní, ale tento plán bohužel nevyšel z organizačních důvodů. S vědeckou specializací jsem byla sice spokojená, nicméně některá témata, kterým bych se ráda věnovala například v rámci samostatného projektu, nebylo možné ve spektru vědecké specializace pojmout. Vzhledem k tomu, že nejsem příliš nadaná, co se přírodních věd týče, ať už se jedná o matematiku, fyziku nebo biologii, hledala jsem téma, které by mi bylo blízké, abych ho dokázala zpracovat, ale zároveň takové, aby splňovalo podmínku vědeckého oboru.
Toto moje rozhodování se dělo právě v době, kdy se v médiích propírala kauza jedné české rodiny, která odmítla nechat naočkovat své děti povinnou hexavakcínou. Problematika očkování mě ihned zaujala, takže jsem se o ni začala více zajímat a posléze se z tohoto zájmu rozvinul i nápad na vypracování samostatného projektu v rámci závěrečné fáze mého studia na vysoké škole. V rozhodování mě inspirovala mimo jiné také moje kamarádka, která byla v tu dobu právě na mateřské dovolené a v době, kdy jsem se rozhodovala pro téma svého samostatného projektu, řešila otázku, jestli nechá svého syna naočkovat hexavakcínou, nebo ne. S ní, jako s laikem, jsem také vedla dlouhé diskuze na toto téma.
V rozhodování při volbě tématu samostatného projektu mi pomohl také fakt, že pocházím z lékařské rodiny, takže pro mě nebyl problém sehnat kontakty na lékaře, kteří se v mém rodném městě zabývají problémem vakcinace. Větším problémem bylo ovšem přemluvit tyto odborníky, aby mi poskytli odpovědi na mé otázky, většina z nich svůj osobní postoj k otázce očkování nechtěla příliš veřejně prezentovat.
Zdroje/stav problematiky
Při hledání literatury zabývající se problematikou očkování jsem měla trochu problém. Našla jsem sice velké množství učebnic a odborných publikací na toto téma, nicméně vcelku omezené množství titulů, které by otázku očkování pojímaly z méně odborného hlediska a snažily se tak toto téma více přiblížit široké veřejnosti. Tato skutečnost pro mě byla na jednu stranu nepříjemná, co se hledání informací týče, ale na druhou stranu jsem si potvrdila, že jsem téma svého samostatného projektu zvolila dobře.
Co se učebnic a odborných titulů týkalo, v mém případě nepřipadaly v úvahu, protože nejsem lékař ani biolog a užívané termíny mi vůbec nic neříkaly. Bylo tedy nutné sáhnout spíše po titulech informativně edukativního žánru, kterých jsem našla pouze několik. Z nalezených mě zaujala především kniha paní profesorky Anny Strunecké Otázky a odpovědi k projednávané novele zákona č. 258/2000 Sb., která je dostupná online. Byla publikovaná teprve v polovině března tohoto roku, takže tento titul je velmi čerstvý a výborně reflektuje současný vývoj názoru na problematiku očkování v České republice. Tato publikace je zaměřená především na souvislosti s projednáváním zákona o povinném očkování v naší zemi.
Na internetu a v novinových stáncích najdeme také velké množství nejrůznějších časopisů a článků, ať už tištěných nebo elektronických, odborných nebo populárních, které buď očkování propagují, nebo jeho pozitivní účinky naopak vyvracejí. V souvislosti s příznivci očkování je jistě důležité zmínit internetové stránky České vakcinologické společnosti vakcinace.eu a také ockovani.cz. Z časopisů bych jmenovala především tituly Vakcinace, Očkování a cestovní medicína a Epidemiologie, mikrobiologie, imunologie. Internetové stránky rizikaockovani.cz patří naproti tomu k těm, které se snaží upozornit na některé negativní účinky očkování.
Ať už se bavíme o zdrojích knižních, časopiseckých nebo internetových, vždy se jedná pouze o jednotlivé pohledy na oblast očkování. Oba tyto pohledy navzájem jsou konfrontovány v největší míře až v televizních nebo jiných debatách. Autory pochvalných publikací či článků jsou povětšinou odborníci, lékaři či biologové nebo jiné kapacity z příbuzných oborů. Oproti mému očekávání, které jsem na začátku práce na samostatném projektu měla, jsou ale autoři z opačného tábora nikoliv především laici, ale opět odborníci, zvláště pak lékaři. Jsou to autoři myšlenek, které očkování zavrhují a připisují mu špatné účinky na lidský organismus potažmo celý vývoj jedince. Toto zjištění považuji za přinejmenším velice udivující.
Ideový plán
Cílem tohoto samostatného projektu je vytvoření uceleného souboru textů, z nichž by byla patrná různá stanoviska při diskuzi na téma očkování. Přiblížení dané tématiky laickému čtenáři je samozřejmě také důležitým bodem celé práce. Vytyčeného cíle bych chtěla dosáhnout vytvořením čtyř různých textů, z nich každý bude danou problematiku pojímat z odlišného hlediska.
První ze čtyř článků, informativně-edukativní text, by měl čtenáře uvést do oblasti našeho zájmu. Podává mu základní informace o očkování vůbec, stručně vylíčí jeho vývoj napříč lidskou historií a představí čtenáři základní poznatky o povinném a dobrovolném očkování v České republice, neboť tuto oblast považuji za velmi důležitou.
Rozhovor se dvěma doktorkami s odlišnými názory na moderní vakcinaci je středobodem celé práce. V jejich odpovědích na mé otázky se střetávají oba protikladné názory, na jejichž základě by si měl být čtenář schopen učinit svůj vlastní názor na daný problém. Souběžné dotazování a odpovídání jsem zvolila záměrně, protože si myslím, že takto podané protichůdné názory vyvolají ve čtenáři větší míru zájmu, protože se logicky s některým z těchto tvrzení začne více či méně ztotožňovat.
Story je prvním ze dvou kratších textů, které se v projektu nachází. Tento článek čtenáři přibližuje pohnutý příběh matky, jejíž dceři způsobilo očkování řadu vážných onemocnění.
Anketa, v pořadí poslední, uzavírá celý soubor textů. Účelem ankety v tomto projektu je zmapování alespoň několika názorů veřejnosti na danou problematiku a zpracování několika zajímavých či protichůdných odpovědí. Důležitým aspektem při dotazování byl výběr respondentů, ke kterému se dále vyjádřím níže.
Důležitým prvkem pro celou strategii mého samostatného projektu bude konfrontace dvou různých názorů. Jednotlivé články jsou sestavy tak, aby se názorově navzájem vyrovnávaly. Informativně-edukativní text by měl čtenáře poučit o důležitosti očkování, zatímco story má za úkol čtenáře do jisté míry vylekat a upozornit na možné negativní účinky očkování. V rámci rozhovoru jsou přímo prezentovány dva odlišné pohledy na tuto problematiku a anketa v závěru už jen dokresluje všeobecný názor laické veřejnosti na toto téma.
Postup práce a způsob zpracování
Práce na mém samostatném projektu začala ve chvíli, kdy jsem se musela rozhodnout, jaké téma budu chtít zpracovávat. Jak už jsem dříve popsala, toto rozhodování nebylo zpočátku příliš jednoduché, protože jsem víceméně balancovala mezi dvěma disciplínami, mezi vědeckou a lékařskou. Nakonec jsem ale našla způsob, jak obě tyto specifické oblasti spojit v jednom tématu.
Následovalo tedy promyšlení celého konceptu projektu. Před začátkem samotné práce na něm bylo nezbytné si utvořit určitou představu, jak bych určenou problematiku chtěla zkoumat a podat a jak by pak měla výsledná práce nakonec vypadat. V této fázi jsem měla na paměti to, že jsem si dala za cíl vytvořit projekt, který nebude otázku očkování bagatelizovat ani přeceňovat a který bude dávat prostor pro vyjádření obou úhlů pohledu na věc, jak negativního, tak pozitivního. Z toho důvodu jsem zvolila čtyři různé textové žánry – informativně edukativní, rozhovor, story a anketu v tomto pořadí.
Informativně-edukativní text
První text celého projektu se skládá ze dvou primárních funkcí, a to konkrétně z funkce informativní a edukativní. Tento typ textu jsem zvolila z toho důvodu, že považuji za důležité seznámit na úvod čtenáře s danou problematikou.
Tento článek si neklade za cíl vyjádření určitého názoru na pozitivní či negativní účinky očkování ani není jeho cílem téma ideově uchopit ze všech možných úhlů a následně podat určitý názor na věc. Měl by sloužit pouze k tomu, aby čtenáře poučil, podal mu některé důležité informace spjaté s otázkou očkování a nechal ho tak vytvořit si svůj vlastní náhled na předkládanou problematiku.
Než jsem se mohla pustit do samotné tvorby tohoto článku, musela jsem si nastudovat některé odborné i neodborné publikace, které mi umožnily lepší orientaci v celé zkoumané oblasti. Nejlepším zdrojem informací pro tuto část projektu mi byly internetové stránky České vakcinologické společnosti vakcinace.eu, kde jsou potřebná data přehledně a uceleně zpracována.
Celý text je rozdělen do tří částí, které jsou od sebe odděleny mezititulky. Zvolila jsem tento způsob řazení informací, protože si myslím, že vzhledem k délce tohoto článku nabídne toto uzpůsobení čtenáři lepší orientaci v celém textu.
Pominu-li úvodní část textu, jeho první část se zabývá obecným vysvětlením pojmu očkování. V této části se čtenář dozví nejen, co to očkování ve skutečnosti je, ale jakým způsobem probíhá a jak by na něj měl následně organismus reagovat. Vysvětleny jsou i pojmy jako vrozená imunita, vakcína a podobně.
V druhé části článku je čtenáři stručně představena historie očkování tak, jak se vyvíjelo v čase. Zmíněny jsou úplné prvopočátky očkování, kdy se naši dávní předci snažili chránit zdravé jedince před infekčními chorobami. Dále tato část vysvětluje způsob, jakým se tato historická verze očkování dostala do evropského prostředí a také následný vývoj očkování, který značnou měrou přispěl k tomu, že dnes známe různé moderní postupy vakcinace.
V poslední části celého textu najde čtenář informace o tom, jaká je situace s očkováním na území naší republiky. Tyto informace považuji za velmi přínosné, protože ačkoliv v naší zemi žijeme a máme určité povědomí o tom, co to očkování vůbec je a jakým způsobem u nás funguje jeho aplikace, neuškodí nám dozvědět se v tomto ohledu více informací.
Rozhovor
Druhým, nejdelším a zároveň nejzásadnějším článkem pro celý můj samostatný projekt je rozhovor, a to rovnou se dvěma zlínskými lékařkami. Jedná se o rozhovor publicistický, který zjišťuje názory dotazovaného a podává tak ucelený soubor informací, respektive jednotlivých pohledů dotazované osoby na dané téma.
Smyslem tohoto rozhovoru je konfrontovat oba protichůdné pohledy na věc zblízka a nechat na čtenáři, aby si tyto názory navzájem porovnal a podle své vlastní vůle se s určitým z nich ztotožnil nebo naopak. Původně jsem tento koncept chtěla dodržet uskutečněním dvou různých rozhovorů, s odborníkem a laikem, aby bylo možné smysluplně porovnat oba protichůdné názory. Nakonec z tohoto záměru ale sešlo a důvod byl jednoduchý. Na začátku procesu realizace mého samostatného projektu, dříve, než jsem se o téma začala více zajímat, jsem si myslela, že všichni odborníci budou mít na očkování stejný názor. A to konkrétně ten, že budou očkování hájit jako nejlepší možnou volbu pro prevenci a ochranu před infekčními chorobami, a zároveň odvracet všechny případné argumenty týkající se negativních vlivů očkování. Jakmile jsem se ale začala o téma očkování a diskuze s ním spojené zajímat, zjistila jsem, že opak je pravdou. Čím dál větší skupina odborníků v čele s lékaři se obrací proti očkování a veřejně napadají nejenom jeho účinky. V souvislosti s tímto zjištěním a se skutečností, že se mi naskytla příležitost setkat se s jednou z těchto doktorek, která má na očkování negativní názor, jsem se rozhodla, že oba rozhovory povedu s odbornicemi. Místo dvou rozhovorů nakonec ale přináším rozhovor jediný, který ovšem zahrnuje obě protichůdná stanoviska, protože tohle zpracování obou rozhovorů mám za přehlednější a ucelenější, navíc jsem oběma lékařkám pokládala téměř identické otázky.
Jak už jsem výše zmiňovala, pocházím z lékařské rodiny, takže navázat vztahy s některými lékaři a poprosit je o zodpovězení mých otázek a sdělení svých názorů na problematiku očkování, které jsem k vypracování svého samostatného projektu potřebovala, nebyl až takový problém. V rodině jsem na některé takové lékaře získala kontakty, domluvila s nimi datum schůzek a pak už zbývalo jen důkladně promyslet otázky, které by se měly v rozhovoru objevit.
Od začátku přemýšlení o mém samostatném projektu jsem měla jasno, s kterým lékařem bych chtěla realizovat svůj rozhovor. S paní doktorkou Evou Nečasovou se znám osobně již od útlého věku, a když jsem ji o uskutečnění tohoto rozhovoru požádala, bez problémů souhlasila. Setkaly jsme se v její ordinaci po její pracovní době, abychom měly na rozhovor klid. Ačkoliv jsem měla předem připravený soubor zhruba deseti otázek, ve skutečnosti jsem se jimi řídila jen zpola a nechala paní doktorku hovořit o tématu spíše samostatně. Celý rozhovor se totiž nesl v přátelském duchu, kdy mi MUDr. Nečasová na většinu mých připravených otázek odpověděla již z kraje našeho setkání. I když není vakcinace jejím profesním oborem, o toto téma se osobně velmi zajímá, takže o něm dokáže velmi zajímavě a dlouze hovořit. V některých chvílích jsem ji musela dokonce usměrňovat, protože zabíhala do velkých podrobností a termínů, ve kterých se jako laik bohužel neorientuji. Celkem náš rozhovor trval něco přes hodinu a já z něj odcházela se spoustou zajímavého materiálu, který se pro můj samostatný projekt skvěle hodil. Některé názory MUDr. Nečasové pro mě byly inspirací při tvorbě ostatních článků tohoto projektu.
Druhé setkání se zastáncem opačného názoru, než byl ten, který mi prezentovala paní Nečasová, se neslo také ve velmi příjemném až přátelském duchu, ačkoliv jsem se s Kristýnou Heczkovou setkala osobně poprvé. Kontakt jsem na ni dostala právě od Evy Nečasové, která se s paní Heczkovou dobře zná, ačkoliv jak je z rozhovoru vidět, co se očkování týče, zastávají naprosto odlišné názory. Ani MUDr. Kristýna Heczková se očkováním nezabývá v rámci svého profesního zaměření, nicméně stejně jako paní doktorka Nečasová o něm dokázala se zápalem hovořit. S paní doktorkou Heczkovou jsem se setkala v kavárně v centru města. Rozhovor probíhal téměř identicky jako v předchozím případě, paní doktorka byla velmi milá a příjemná, zodpověděla mi veškeré mé dotazy a upozornila mě, že názory, které v tomto rozhovoru prezentuje, jsou pouze jejími osobními stanovisky, které získala s léty praxe, a to i s ohledem na její vzdělání. Tento její názor na problematiku očkování mě osobně velice nadchl a dalo by se říct, že se s ním do jisté míry ztotožňuji. Také proto pro mě bylo povídání si s paní doktorkou Heczkovou velkým přínosem.
Původně jsem sice neměla v plánu udělat z rozhovoru zásadní dílo celé práce, ale při zpětném pročítání mých poznatků jsem si uvědomila, že v nich jsou odpovězeny všechny důležité otázky, které se k tématu očkování pojí. Zároveň považuji za zajímavé zodpovězení stejných otázek ze dvou různých úhlů pohledu, které se mnohdy překrývají, ale častěji naprosto rozcházejí.
Story
Story, neboli tzv. human interest story, má už ze své podstaty za úkol čtenáře zaujmout a vyvolat v něm určité emoce. Tohoto efektu je dosáhnuto hlavně tím, že je představena nějaká zajímavá osoba, popřípadě její životní příběh a názory. Do textu jsou zakomponovány prvky povídky, avšak není tak obsáhlý, pojednává například o událostech, které daná osoba prožila a které souvisejí s jejím životním příběhem. Tímto jsem se při tvorbě story do svého samostatného projektu řídila.
Od samého začátku jsem věděla, jaký typ tohoto tzv. human interest story bych chtěla do své práce začlenit. Potřebovala jsem na tomto typu žánru ukázat negativní stránku celé problematiky očkování, takže jsem hledala někoho, kdo by měl s očkováním buď osobní, nebo alespoň zprostředkované špatné zkušenosti. Když jsem se o této skutečnosti bavila s paní Nečasovou, zmínila se mi, že její kamarádka o očkování svých dětí nechce ani slyšet a to právě z důvodu, že s ním má velice negativní zkušenost. Poprosila jsem ji o více informací a následně o kontakt na zmíněnou kamarádku.
Měla jsem sice strach, že mi o svém příběhu nebude chtít vyprávět, nicméně opak byl pravdou. Paní Jitka byla dokonce ráda, že se o negativní účinky očkování někdo zajímá a ochotně mi sdělila všechny informace, které jsem ke své práci potřebovala. Pouze mě poprosila, abych neuváděla jméno její ani její rodiny, proto jsem zvolila jméno fiktivní. Potom bylo už jen důležité správné uchopení celého jejího příběhu a následné zpracování.
Anketa
Anketa v publicistické oblasti především zjišťuje názory veřejnosti na určité téma, tedy do jisté míry získává informace o veřejném mínění. Respondenti většinou odpovídají na jednu anketní otázku, přičemž jejich odpovědi jsou zaznamenávány a následně zpracovány. Stejným postupem jsem se řídila i já při vypracovávání své ankety.
Nejdříve bylo nutné stanovit si anketní otázku. Po uvážení několika možností jsem se rozhodla pro tuto: Jaký máte názor na očkování dětí?
Poté bylo nutné rozhodnout se, názory kterých lidí bych do své ankety chtěla zařadit. Mým původním plánem bylo dát stejný prostor pro vyjádření se oběma pohlavím, nicméně jsem posléze zjistila, že muži mají o toto téma podstatně menší zájem než ženy, alespoň tedy ti, kterým jsem položila svou anketní otázku. Když jsem tedy porovnávala odpovědi a vybírala, které do své ankety zařadím, vybrala jsem většinu odpovědí od žen, které se mi zdály přínosnější.
Nejdříve jsem vyšla do zlínských ulic, kde jsem se některých náhodně vytipovaných kolemjdoucích ptala na svou anketní otázku. Jejich odpovědi jsem si zaznamenávala na diktafon v telefonu a následně jsem jejich odpovědi zpracovávala a selektovala ty nejlepší z nich. Na závěr jsem se na názor zeptala i své spolužačky Karolíny, protože jsem chtěla do ankety zařadit názor také mladší generace, než té, kterou se mi podařilo oslovit na ulici.
Sebehodnocení
Cílem tohoto samostatného projektu bylo přinést ucelený pohled na současný fenomén očkování. Pokud bych měla svůj samostatný projekt zhodnotit s co největší možnou mírou objektivního odstupu, je-li takový vůbec možný, řekla bych, že se mi tento cíl naplnit podařilo. Snažila jsem se, aby můj osobní postoj k problematice očkování neovlivnil výsledný obraz samostatného projektu.
Ačkoliv jsem na začátku plánovala do souboru textů zařadit i úvahu se svým osobním názorem na očkování, nakonec jsem tento nápad neuskutečnila. Stalo se tak z důvodu, že na samém začátku zpracovávání samostatného projektu jsem si myslela, že můj názor na očkování dětí, ale i dospělých, je jasný a neměnný. Po pročtení několika odborných publikací a po absolvování dvou rozhovorů s doktorkami, které považuji za velmi erudované v tomto oboru, jsem si ovšem uvědomila, že můj původní názor na očkování se rapidně změnil. Předtím jsem neměla k dispozici objektivní fakta a svůj pohled na věc jsem si utvořila pouze jako laik na základě informací převzatých z médií. Netvrdím sice, že všechny tyto informace jsou špatné, nicméně některé z nich jsou přinejmenším zavádějící. Protože tedy můj názor na očkování pozbyl v průběhu práce na samostatném projektu konkrétních obrysů, rozhodla jsem se text na toto téma raději nezařazovat. Nejdříve si musím své osobní mínění o této otázce ujasnit, teprve potom o něm můžu psát.
Použité zdroje
STRUNECKÁ, Anna. Otázky a odpovědi k projednávané novele zákona č. 258/2000 Sb. [online]. [cit. 2015-04-20]. Dostupné z: http://www.rizikaockovani.cz/soubory/2015-03/Otazky-a-odpovedi-k-ockovani-e-kniha-pro-poslance-a-novinare-1703201513364867495.pdfwww.vakciny.net
www.vakcinace.eu
www.ockovani.cz
www.rizikaockovani.cz
