Lucie Záměr samostatného projektu
1) Cíl práce
V rámci studia na katedře žurnalistiky jsem si zvolila profesní profilaci psaná žurnalistika a tematickou profilaci ekonomickou. V akademickém roce 2012/2013 jsem absolvovala dvojici kurzů Praktikum psané žurnalistiky a na toto praktikum navazující Workshop psané žurnalistiky. V prvním ročníku jsem absolvovala kurz Základy ekonomie a v letním semestru 2014 na něj navazující Žurnalistickou specializaci – ekonomickou. Kromě této žurnalistické specializace jsem se sama dovzdělávala například na přednáškách vypisovaných katedrou aplikované ekonomie nebo na seminářích a přednáškách pořádaných na Vysoké škole ekonomické v Praze, které se tematicky dotýkaly ekonomické problematiky. Cílem tohoto projektu proto bude zúročit znalosti nabyté ve všech těchto kurzech a na jejich základě popsat, jak a kým jsou financovány univerzitní časopisy v Olomouci i jiných městech České republiky.
Cílem je také přiblížit tematiku financování časopisů nejen akademické obci, tedy studentům, absolventům a vysokoškolským pedagogům, ale také široké veřejnosti, kterou s univerzitním životem spojuje místo, ve kterém sídlí a odehrávají se důležité životní okamžiky.
Jedním z dalších cílů je také přiblížení úskalí marketéru a PR studentských periodik a jejich nasbírané zkušenosti už během studia.
2) Zdůvodnění volby tématu
Dlouhodobě mě fenomén tištěných studentských časopisů zajímá. Proto jsem se rozhodla to zohlednit a toto téma zpracovat ve svém samostatném projektu. Kvůli šíři tématu jsem byla nucena téma zúžit na časopisy v tištěné podobě se zaměřením na univerzitu v Olomouci.
Zejména jsem si kladla a stále kladu otázku, jestli je o tištěnou verzi vůbec zájem, když největší úspěch slaví barevné a skvěle naaranžované fotky, vztahující se k článku, ať už na webu nebo v tisku, vyvěšené na sociální síti Facebook, pod kterými se často strhne diskuze, která se tématu může nebo nemusí dotýkat. Sledovala jsem zvědavě také olomouckou Helenu v Krabici, která v době mého nástupu na vysokou školu byla dostupná pouze na webu, o rok později začala vycházet i v tištěné podobě a z reakcí okolo mě jsem tuto volbu považovala za velmi zdařilou. Absolventi kurzů si tak zkracovali dlouhé čekání mezi přednáškami a mladí žurnalisté měli kam psát. I když reakce mého okolí i má byly kladné, kladla jsem si otázku, jestli tištěná verze není prodělečná, když je časopis distribuován zdarma na různých místech celé univerzity. Mé otázky se na začátku tohoto projektu také týkaly ohodnocení studentů – redaktorů, kteří do časopisů přispívají. Jsou tedy tito studenti ohodnoceni finančně nebo jejich ohodnocením je možnost bezplatných návštěv a následného recenzování kulturních akcí – koncertů, divadelních nebo filmových představení, které jsou, dle mého názoru, jedny z čtenářsky nejatraktivnějších?
Otázky jsem nekladla jen olomouckým redaktorům, ale také pražským, brněnským redaktorům a PR těchto magazínů.
Zajímalo mě také, jestli časopisy vydávané na určité univerzitě/fakultě jsou sponzorovány nebo vedení univerzit/fakult nechává časopisy žít si svým vlastním životem a připravuje tím studenty na jejich budoucí předpokládané povolání a tím je „nutí“, aby nasbírali cenné zkušenosti.
Dalším bodem ve volbě tématu bylo moje dvouleté působení v periodiku Helena v Krabici, které mi přineslo velkou spoustu kontaktů, cenných rad do života i zkušeností. Dva roky jsem psala na webové stránky i do tištěné formy, rok jsem se starala o propagaci, inzerci a PR. Téma financování časopisů je mi i proto blízké. Vycházela jsem ze svých zkušeností a využila i zkušeností mých kolegů nejen z olomouckých periodik.
3) Zdroje/stav problematiky
Jedním ze stěžejních zdrojů byly rozhovory, realizované skrz emaily nebo zprávy na sociální síti Facebook, s marketéry nebo PR studentských časopisů. Tyto rozhovory byly základním stavebním kamenem článků v mém projektu. Vedle rozhovorů skrze internet byly realizovány rozhovory s bývalými šéfredaktorkami Heleny v Krabici, Michaelou Hankeovou a Denisou Gumbírovou, a bývalým redaktorem a šéfredaktorem webu Heleny, Janem Studničkou. Skrze krátkou emailovou konverzaci jsem jednala i s pedagogickým vedením Pačesu, Lenkou Pořízkovou. Údaje z UP Žurnálu byly ozdrojovány pouze jejich webem, protože na mé emaily nereagoval nikdo z redakce.
Jeden z nejpodnětnějších rozhovorů byl se šéfredaktorkou studentského magazínu Studenta, Michaelou Rakovou, který vychází celorepublikově a to jak v tištěné podobě, tak na webu. Studenta vychází v nákladu 45000 výtisků jednou měsíčně, o prázdninách, ani ve zkouškovém období nevychází. Studenta je jako jediná ze sledovaných magazínů plně komerčním periodikem, které je financováno pouze z inzerce. Nikdy také nespadala pod záštitu žádné z univerzit.
Další zdroje informací jsem čerpala přímo z webů samotných časopisů a jejich online archivů.
http://social.ukmedia.cz/
http://www.casopishalas.cz/
http://www.helenavkrabici.cz/
http://www.zurnal.upol.cz/main/
http://palackhi.webnode.cz/
http://www.paces-casopis.cz/
http://www.studenta.cz/
http://lemur.mu/.
4) Ideový plán
Šíře tématu univerzitních časopisů je tak široká, že jsem musela téma zúžit a zaměřit se pouze na jednu část. Jak jsem již zmínila v cílích tohoto projektu, rozhodla jsem se zpracovat téma tištěných verzí časopisů, které nejsou pouze oborovými, ale šířkou svých témat pokrývají nejlépe celou univerzitu. Kvůli této selekci jsem se nemohla věnovat olomouckým oborovým časopisům jako je Časpis – časopis studentů psychologie, Had – časopis Spolku mediků nebo PalackHI – časopis studentů historie. Ze stejného důvodu jsem se rozhodla se nevěnovat oborovým časopisům napříč republikou.
Do mnou nastavených rámců by se vešel olomoucký Pačes – populárně akademický časopis editorského studia, který se snaží zpracovávanými tématy pokrývat univerzitu, nejen filozofickou fakultu, konkrétně obor bohemistika nebo editorství. Magazín vznikl jako jakási zkušební verze pro časopiseckou redakční praxi. Účastníkem tohoto kurzu může být jakýkoliv student Univerzity Palackého, který si tuto praxi může zapsat jako předmět typu C. Vzhledem k tomuto faktu nemá časopis žádnou stálou redakci a ohodnocením redaktorů nebo editorů je zápočet a získání určitého počtu kreditů. Z důvodu toho, že časopis je pouze platformou, nácvikem pro reálné periodikum a díky grantu EU se nemusí strachovat o svou existenci, rozhodla jsem se Pačesu dál ve své práci nevěnovat.
Pozornost se v rozhovoru věnovala i jednomu webovému magazínu, a to projektu Masarykovy univerzity, LeMUr.mu. Rozhovor jsem skrze Facebook vedla s jeho šéfredaktorem, Filipem Opálkou, jehož práce je mi vzorem. Díky své píli dokáže studovat dvě vysoké školy, vypracoval se z řadového redaktora až na šéfredaktora a vede čilý život i mimo univerzitu. Pod Opálkovým vedením vyšla jediná tištěná verze tohoto periodika, která byla rozdávána studentům.
Hlavním studiem mého zájmu je olomoucké periodikum Helena v Krabici, u kterého jsem se soustředila pouze na tištěnou verzi a webovou nezkoumala. Nejinak tomu bylo i ve srovnání s UP Žurnálem.
Dále byly zkoumány brněnský časopis Halas, vycházející pod záštitou Fakulty sociálních studií a pražské periodikum Sociál, jehož činnost byla nedávno ukončena, které vycházelo na Fakultě sociálních věd.
Do svého průzkumu jsem také chtěla zohlednit magazín Humr, časopis pražské Fakulty humanitních studií, ale z tohoto periodika mi nikdo neodepsal.
5) Postup práce
Ekonomická žurnalistika není disciplína úplně pro každého a vyžaduje specifický přístup a specifického člověka. Předně musí být novinář zvyklý na neustálé odmítání. Finance jsou věcí, o kterých se člověk nechce bavit ani na osobní ani na profesní rovině, rozhodně však nechce probírat finance organizace, jejímž je členem.
Po první fázi jsem musela naléhat, snižovat nároky a podobně. Během komunikace se zpovídanými jsem využila snad všech komunikačních triků, kterých jsem se naučila během studia žurnalistiky na Univerzitě Palackého. Začínala jsem nesmyslně vysokými požadavky na detailnost zpráv a postupně jsem nároky snižovala, zkoušela jsem se ptát na jeden dotaz neustále dokola, pokud se mi nedostalo odpovědi, musela jsem ho přeformulovat, dokudpouze jinak formulovaný a tak dále.
Dalším specifikem ekonomické žurnalistiky je potřeba dlouhého rešeršování, zjištování a ověřování dat, projíždění databází a archivů. Problém, který se vyskytl snad u všech zkoumaných objektů, tedy studentských magazínů, byl však ten, že univerzitní financování daných periodik spadá čistě do interních financí dané univerzity.
V případech, že se mi podařilo dopátrat se výročních zpráv, které obsahovaly účetní závěrku, v drtivé většině byla čísla schována za nějakou vyšší částkou jako „částka vyčleněná na propagaci“ případně „částka určená univerzitním spolkům“, nehledě na to, že řadu periodik vydávají přímo fakulty, ne-li katedry, jejichž účetní závěrka je ve své podstatě neexistující.
Ve svém hlavním edukativně-informačním článku, který především komparuje mezi sebou studentská periodika, nejen na Univerzitě Palackého, s hlavním předmětem článku, tedy studentským časopisem Helena v Krabici, se snažím upozornit na úskalí, která přinášejí studentským magazínům finance jak od univerzity samotné, tak od inzerentů.
Téma je dle mého velmi zásadní právě pro redaktory studentských časopisů. Vyzdvihuji myšlenku, že právě tyto finanční obtíže, finanční závislost na jednom nebo druhém zdroji a vliv, který tento zdroj má na obsah periodika, může být velikou praxí pro studenty. Tuto myšlenku ostatně podtrhuje jak rozhovor, tak story, které jsou součástí projektu.
V hlavním článku čerpám z rozhovorů, které jsem vedla s Janem Studničkou a Denisou Gumbírovou, tehdejšími spolušéfredaktory studentského časopisu Helena v Krabici, i ze svých zkušeností s tímto magazínem, protože i já jsem po dobu dvou let přispívala jak na web, tak do tisku a v posledním semestru mé spolupráce s periodikem, jsem byla součástí PR týmu, který rovněž zařizoval inzerenty.
Domnívám se, že osobní zapojení dodává textu na autentičnosti, stejně tak použití přímé řeči a trochu publicistické odstíny textu někdy přecházející až k expresivům.
Ve story se snažím zmapovat už čistě publicisticky příběh někdejšího šéfredaktora webu Heleny v Krabici Jana Studničky a jeho prapodivnou, netradiční cestu za novinářským úspěchem, s důrazem na to, jak mu jeho praxe ve studentském časopise a právě jeho setkávání s různými finančními situacemi magazínu, přišly vhod při hledání ideálního zaměstnání. Myslím si, že pointa této story hezky podtrhuje finále hlavního článku a právě k tomu také měla story sloužit.
V anketě jsem se pokusila o pokrytí co nejširšího spektra lidí. Snažila jsem se doptávat se posluchačů různých fakult a různých kateder, různého věku. Odpovědi, které jsem dostala, byly pro můj záměr naprosto vyhovující. Jednak doplňují informační background celého tématu a jednak zvýrazňují nedostatky magazínů, které sebou přináší několikrát skloňovaný problém inzerce.
Rozhovor pak slouží spíše k doplnění informací o náhled šéfredaktora webového magazínu LeMUr.mu, Filipem Opálkou, celouniverzitního periodika Masarykovy Univerzity.
Na kontrastu mezi až existenční důležitosti praxe ve studentském magazínu, který nastiňuji, ve story pak leží komentář, kde se pokouším vyjádřit „lehkovážný“ přístup svých rodičů k studentským magazínům jako k něčemu, co jejich šestiletá dcerka namalovala ve škole. Právě kontrast obou pohledů doplňuje ekonomické téma o další perspektivu a dolaďuje už tak pestré schéma textových útvarů.
6) Sebehodnocení
Nejtěžší bylo vyrovnat se s faktem, že téma, tak jak jsem ho zamýšlela zpracovat, tak na nejvyšší pravděpodobnost vůbec zpracovat nepůjde. Základním problémem byl nedostatek informací, jak bylo zmíněno výše. Nemyslím si, že sehnat konkrétní čísla je zhola nemožné, jenom se domnívám, že nemám potřebné nástroje případně neznám potřebné techniky jak toho docílit. Bylo mi až líto, že se mnou PR a marketéři nechtěli o financích vůbec mluvit.
V návaznosti na toto, jsem se pak musela sice jasně držet tématu, ale zároveň upravovat formy a obsah textů podle informací, které mi dostupné byly a které mi dostupné nebyly. Je pak smutným faktem, že původní záměr „zmapovat financování univerzitních magazínů a komparovat je na základě zjištěných dat“ nemohl být naplněn a téma se samo od sebe více konkretizovalo na problematiku jednoho periodika v komparaci s jinými.
Tohle vše sice považuji za své selhání, na druhou stranu se domnívám, že téma je samo o sobě povedené a přínosné přinejmenším stejně jako původní záměr a po faktické stránce tak samostatný projekt neutrpěl žádnou ztrátu.
Nastíněná fakta se vztahují především k tomu hlavnímu informačně-edukativnímu článku. Další textové útvary jsou povětšinou publicistického rázu a slouží k jakémusi dokreslení nastavené situace. Od věcných a faktických informací relevantních vzhledem k tématu, jako byla například anketa nebo rozhovor, po spíše pocitové propojení s tématem (story) až po texty pouze s okrajovou relevancí sloužící spíše k odlehčení tématu (sloupek), jak by mohl celý blok tematických článků vypadat například v samostatné příloze deníku nebo na čtyřstraně lifestylového magazínu.
Právě tyto doplňující texty jsou myslím největší předností celého projektu. Hodnotím tedy sebe jako novinářku jako schopnou improvizace a vynalézavosti, pokud dojde na nedostatek informací a zároveň schopnou se rychle adaptovat na nově vzniklou situaci a kreativně ji proměnit ve svůj prospěch.
To může být samozřejmě v budoucnu výhodou i nevýhodou v mém povolání. Práce na samostatném projektu mi pomohla si ujasnit, že se nehodím pro hloubkové rešeršování, ne snad protože by mi to až tak nešlo, jako spíš proto, že mé přednosti leží jinde, jak je ostatně na textech vidět.
7) Literatura, zdroje
http://social.ukmedia.cz/
http://www.casopishalas.cz/
http://www.helenavkrabici.cz/
http://www.zurnal.upol.cz/main/
http://palackhi.webnode.cz/
http://www.paces-casopis.cz/
http://www.studenta.cz/
http://lemur.mu/.
Vlastní - kromě respondentů ankety mi v rozhovorech odpovídali Denisa Gumbírová, Michaela Hankeová, Anna Jančevová, Filip Opálka, Lenka Pořízková, Michaela Raková, Jan Studnička, Kateřina Vlčková a další.
JÍLEK, Viktor. Lexikologie a stylistika nejen pro žurnalisty. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. ISBN 80-244-1246-2.
Praktická část
Anketa
Znáte některé z olomouckých univerzitních časopisů?
Eliška, 24 let, Mezinárodní rozvojová studia, Přírodovědecká fakulta
„Jediný univerzitní časopis, který znám, je Helena v Krabici. Ta se mi dostala do rukou díky recenzi na kavárnu, ve které pracuji a od té doby je kavárna i distribučním místem Heleny. Jinak jdou univerzitní časopisy úplně mimo mě.“
Ondřej, 22 let, právo a právní věda, Právnická fakulta
„Znám jedině tištěnou Helenu v Krabici, ke které mě přivedla kamarádka, která do ní psala. A taky vím, že UP Žurnál má web, ale nikdy jsem se na něj nepodíval.“
Leoš, 22 let, Zubní lékařství, Lékařská fakulta
„Časopisy nečtu, protože se k nim moc nedostanu a sám po nich nepátrám, v rámci studia totiž nemám moc volného času.“
Alena, 20 let, Dějiny výtvarného umění, Filozofická fakulta
„Na Konviktu vídám stojany UP Žurnálu, ale nikdy jsem ho nečetla. Helenu znám, ale od čtení mě odrazuje to, jak časopis vypadá. Nejvíc se mi líbí asi Pačes, který mě oslovuje jak po obrazové, tak po obsahové stránce. Docela mě mrzí, že vychází tak nepravidelně a je těžké se k němu dostat.“
Miroslav, 21 let, Všeobecné lékařství, Lékařská fakulta
„Zatím se ke mně žádný takový časopis nedostal, takže ani nevím, že něco takového v Olomouci existuje.“
Ondřej, 22 let, Psychologie, Filozofická fakulta
„Pravidelně čtu Helenu v Krabici a ČASPIS, což je časopis, který vydává Česká asociace studentů psychologie na naší katedře tady v Olomouci. Jinak samozřejmě čtu ještě Žurnál, ale ten hlavně online.“
Magdaléna, 24 let, Divadelní a filmová věda, Filozofická fakulta
„Mně všechny ty časopisy přijdou docela zbytečné, samozřejmě až na to, že jsou hřištěm studentů žurnalistiky, to respektuju. Baví mě spíš festivalové žurnály v době konání festivalů jako je AFO nebo PAF, ale ty nejsou na 100% univerzitní, i když univerzita festivaly podporuje.“
Tomáš, 23 let, Právo a právní věda, Právnická fakulta
„Vůbec nevím, že nějaké univerzitní časopisy vychází, znám jen právnický PrimaLEX, který je distribuovaný po celé České republice.“
Nikola, 24 let, Matematika/Speciální pedagogika, Pedagogická fakulta
„Znám Helenu v Krabici a UP Žurnál. Problém ale vidím v tom, že na naši fakultu je přiděleno málo výtisků, takže než se k časopisům stihnu dostat, jsou rozebrané.“
Martin, 22 let, Rekreologie, Fakulta tělesné kultury
„Občas se mi do ruky dostane Helena v Krabici, ale to jen v případě, že se její obsah líbí nějakému ze spolubydlících a doporučí mi konkrétní článek.“
Hlavní článek
Mediální byznys nanečisto
Studentské časopisy nejsou tématem, které by se z ekonomického hlediska propíralo dost často. Položky v univerzitních, potažmo státním, rozpočtech jdoucích na univerzitní periodika jsou marginální, obsah pro kohokoli vně danou univerzitu nezajímavý. A přesto neuškodí nahlédnout do způsobů, jakým se redaktoři a šéfredaktoři těchto „novin nanečisto“ perou s penězi které (ne)dostávají od univerzit. Přinejmenším proto, že to je něco, co bude současné vysokoškoláky formovat do reálného života. S reálnými částkami a reálnou ekonomikou.
Letitá je debata, zda platit koncesionářské poplatky. Zda je má platit někdo, kdo se prokazatelně na televizi dívá, zda je má platit každý nebo naopak jestli je nemá platit nikdo. Toto téma se jednou za čas vynoří, tradičně ve chvíli, kdy se potřebuje zviditelnit nějaký politik či celá strana, případně ve chvíli, kdy Nora Fridrichová a jejích 168 hodin někomu šlápne na kuří oko. Častěji ve chvílích kombinace obojího.
Důvod, proč jsou koncesionářské poplatky tak horkým tématem, je v zásadě velmi prostý. Občan koncesionář totiž přesně ví, k jakým účelem slouží tyhle konkrétní peníze. Nikdo se přece v moderní společnosti nehádá o to, jestli platit daně. Samozřejmě, všichni na ně reptají a nikomu se nechce je platit, ale víme, že je platit musíme.
Peníze jdou státu. Co s nimi stát udělá je věc druhá, do které nevidíme. A ano, zase reptáme, že s našimi penězi hospodařit neumí, ale kam šla tisícovka z naší kapsy, to přesně nevidíme. Nevíme, jaký kus dálnice se za ně postavil, které dítě z dětského domova dostalo co k obědu.
U veřejnoprávních médií vidíme přesně, jaký pořad za koncesionářské poplatky vzniká, ať už je to pořad kvalitní např. Reportéři ČT, Ozvěny dne Českého rozhlasu nebo jiný např. Pečený sněhulák. A můžeme, nebo přinejmenším máme pocit, že můžeme, posoudit, zda to za naše peníze stojí, či nikoli.
Český rozhlas nebo Česká televize ale nejsou jediná média, která jsou placena z peněz daňových poplatníků. Když pomineme ty, ze kterých většinová populace nemá až na světlé výjimky žádný užitek např. z vnitrostranických periodik a odborná periodika financována částečně kupříkladu ministerstvem zdravotnictví, ze kterých naopak široká populace užitek prokazatelně má, vyhraníme si skupinu tak trochu mimo.
Otázka, zda je nebo není univerzitní časopis ku prospěchu daňovým poplatníkům, kopíruje odpovědi na výše položené otázky, jestli je nutné platit koncesionářské poplatky. Samozřejmě, že se na úrovni univerzitních časopisů objevují Reportéři ČT i Pečení sněhuláci. A rozhodne-li se stát financovat univerzitu, je na univerzitě jak se svými penězi naloží.
Drtivá většina univerzitních periodik je zpravidla alespoň z nějaké části financována samotnou almou mater. Palčivější otázka je, jestli jsou univerzitní periodika k něčemu své cílové skupině, tedy vysokoškolským studentům?
Koho chleba jíš
Většina univerzitních časopisů je účelově rozdělena. „Máme tu Žurnál UP, který informuje o oficiálních věcech a takovou prostudentštější Helenu v Krabici,“ říká Martina, studentka Univerzity Palackého v Olomouci. „Popravdě ale neznám nikoho, kdo by Žurnál četl.“
Na oficiálním webu UPOLu se sice píše, že za svou dvacetiletou historii se Žurnál UP stal nepostradatelným periodikem pro všechny olomoucké studenty a informuje nejen o univerzitním dění, ale i o kultuře v Olomouci a podobně, ale reálné čtenáře budete mezi studenty hledat jen těžko.
Na Žurnálu UP nepracují ve většině případů studenti, ale samotní zaměstnanci univerzity. Jde tedy spíš o jakýsi oběžník univerzity než o žurnalistiku v pravém slova smyslu. Ještě zajímavější je frekvence jeho vydávání. Dříve vycházel každých čtrnáct dní, kromě zkouškového období, což by se dalo pochopit, pokud by periodikum tvořili studenti, a poslední výtisky už jsou pouze za říjen, prosinec a březen. Navíc na stránkách UPOL.cz sice stojí, že vychází v dvoutisícovém nákladu, ale čísla v online archivu periodika hlásí napřed tisíc u prvních dvou a patnáct set kusů u posledního vydání.
Když zůstaneme u příkladu Univerzity Palackého, kolik reálných čtenářů má ona „prostudentštější“ Helena v Krabici? Ta totiž od září 2013 vychází v tisícovém nákladu jako čtrnáctideník, kromě zkouškového období.
„Helena je starý fenomén. Do poloviny roku 2008 vycházela tiskem, potom zůstala chvíli online a pak se vrátila do printu,“ vysvětluje Michaela Hankeová, někdejší šéfredaktorka. „Je to čistě studentská záležitost, od studentů, pro studenty.“
Někteří takový názor ale nesdílí. „Ve chvíli, kdy se zformovala Helena na papír, musely se brát peníze od univerzity, na které jsme byli najednou závislí,“ stěžuje si exredaktor Jan. „To znamená, že veškerá sranda jde stranou. Už nejste svobodní. Ne, že by ÚPéčko přímo diktovalo, co máme psát, ale rozhodně jsme věděli, co nemáme psát. Přinejmenším z toho mělo vždycky strach vedení časopisu.“
V akademickém roce 2013/2014 tak vzniká jakýsi finanční hybrid a určitá cesta k nezávislosti studentského magazínu. Helena totiž zvyšuje náklad a redaktoři volají po volnosti. Nemá smysl dělat další Žurnál, říkají.
Univerzita tedy nakonec hradí magazínu tisk po zimní semestr s tím, že na tisk v tom letním si musí magazín vydělat inzercí. Inzerce ve studentských magazínech se ale mnohdy stává jen další slepou uličkou.
Komerce
„Inzerenty jsme měli, ale bylo to spíš slabší, protože náš náklad byl nejprve 500 výtisků a poté jsme snižovali na 400 kvůli malé čtenosti, takže jsme pro inzerenty nebyli příliš zajímaví,“ vysvětluje Kateřina Vlčková, která spravovala finance magazínu Sociál, který vydávala do roku 2014 Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Na rozdíl od probíraných olomouckých periodik však jeden výtisk prodávali za dvacet korun.
Studenti Fakulty sociálních studií na Masarykově Univerzitě v Brně zase vydávají svůj časopis Halas za dobrovolný poplatek. „Máme i inzerenty, ale těch není tolik. Teď spolupracujeme s kavárnou přímo na fakultě, která nám dala poukázky na kávu zdarma,“ krčí rameny Anna Jančevová. Halas vychází ve třech stech kusech. „Dobrovolné příspěvky nesly většinou dva a půl tisíce, maximálně tři tisíce.“
Čím to tedy je, že Helena v Krabici vycházející v tisícovém nákladu každých čtrnáct dní získala na inzerci svých dvacet tisíc korun pro letní semestr roku 2014?
„Především je třeba říct, že nám olomoucká tiskárna vyšla velmi vstříc a stačilo jim platit před každým výtiskem,“ říká Denisa Gumbírová, spolušéfredaktorka akademického roku 2013/2014. „Navíc jsme znali pravidla už na začátku zimního semestru a mohli jsme začít spolupracovat s inzerenty už od září.“
V daném akademickém roce byla situace ve vedení Heleny velmi netradiční. Šéfredaktorkou tisku se stala právě Denisa Gumbírová, šéfem webu pak Jan Studnička. Podařilo se tak uspokojit obě zainteresované skupiny: tisk měl být stále sice studentským, ale seriózním médiem zaměřeným na informační a přesné články a trochu publicistiky, webu byla dopřána určitá volnost v názorech a formách textů.
Studnička dodává: „Hodně nesly bannery. Olomouc není veliká, věděli jsme přesně, kam studenti chodí, jaké bary, kluby, kavárny, ale i kina nebo divadla navštěvují a ty jsme oslovili. V té době se taky kladl velký důraz na sociální média. Co bylo na facebooku, to mělo prokliky. Co mělo prokliky, mělo banner. Placený.“ Je ale nutno dodat, že určité formování inzerce přeci jen vyžadovala. „Samozřejmě, že inzerenti chtěli hlavně místo v tisku. Těch tisíc kusů Heleny je první den totiž úplně všude. Měli jsme jasně vymezený ceník inzerce. Stejnou částku jsme chtěli za okénko na titulce jako za půl stranu na nenáhledové straně na konci výtisku.“
A přestože se redakce nesnažila o nějakou kontextovou reklamu, inzerenti byli velmi opatrní na to, kam přijde jejich reklama. „Myslím si, že i pro to byla zvolena ta varianta – tisk seriózně, web uvolněně. Žádný článek v tisku pak nebyl natolik kontroverzní, aby vedle něj nemohla přijít reklama,“ říká Studnička. „Ale téma muselo být zajímavé. Ostatně, ty největší věci si pro sebe vždycky urval print s tím, že rozšiřující informace najde čtenář na webu.“
Tady se tedy dostáváme k oné zvěstované slepé uličce. Místo univerzity tak najednou pomáhají magazín formovat inzerenti.
PR vs. medici
Naprostým specifikem pak byly PR články. „Snažili jsme se to nedělat, ale on se tomu člověk nevyhne. Sešli jsme se několikrát s public relations profíky, v hlavně mi utkvěla třeba slečna Gartnerová, která dělala PR prodejně iStores, která se otvírala společně s galerií Šantovka v říjnu 2013,“ vzpomíná Studnička. „Eva Gartnerová byla naprosto nedostižná. Dlouze nám vyprávěla o tom, že se při otevření prodejny bude konat soutěž pro studenty o iPhony, iPady a jiné věci od Applu a že by po nás chtěla PR článek, který je Apple ochotný zaplatit. To jsou věci, o kterých ve výsledku napíšete tak jako tak a jediný rozdíl mezi PR a informačním textem je ten, že za něj dostanete nebo nedostanete zaplaceno.“
Takových situací ale bylo více. Stejně jako brněnský Halas i olomoucká Helena v Krabici spolupracovala s podniky formou různých slevových kupónů, facebookových soutěží, anket na webu a podobně. Logickým vyústěním je tedy situace, kdy velká část obsahu magazínu je směřována na mainstreamově studentskou kulturu a podniky, které navštěvují hlavně studenti Filozofické fakulty, na které je tím pádem kladen důraz.
Je jasné, že například studenti medicíny, práv nebo Fakulty tělesné kultury nenašli v Heleně obsah, který by je uspokojoval, což je ostatně krásně vidět i na výsledcích ankety.
Magazín na míru
Specifické potřeby studentů kateder a fakult, na které není středoproudový magazín cílený, tak hledá čtivo jinde. Pro mnohé obory vznikají celostátní oborové magazíny, například studenti práv mají svůj PrimaLEX. Některé obory na univerzitách mají své oborové magazíny, někdy tištěné, někdy pouze onlinové – a jsou většinou placeny výhradně katedrami.
Výjimku tvoří časopis Pačes, jehož autoři jsou sice výlučně studenti bohemistiky, ale svým zaměřením má pokrývat všechny studenty UP, což se mu daří ještě méně než kritizované Heleně. Helena v Krabici je pak samozřejmě kritizována za svou vyhraněnost více už proto, že je více vidět. Šest nebo sedm čísel Heleny v Krabici distribuovaných po všech fakultách, menze, kolejích i kavárnách je rozdíl oproti třem číslům Pačesu za semestr.
Navíc Pačes je plně hrazen z grantu Evropského sociálního fondu a jeho přispívatelé navštěvují oficiální seminář zaměřený právě na magazín Pačes. Je tedy spíše pedagogickou pomůckou s reálným výstupem než periodikem sám o sobě.
Kromě sociálních sítí a specializovaných webů nebo obecných celostátních studentských magazínů jakým je například Studenta taky UP v posledních třech semestrech provozuje studentské rádio UPair, kde se každá fakulta snaží zabydlet alespoň jedním pořadem.
„Původním záměrem bylo, aby právě web Heleny pokrýval potřeby všech fakult nebo jich alespoň využíval. Jako je teď na UPairu Právní poradna, chtěl jsem mít na svém webu medika, který by poradil jak na kocovinu nebo pálení v rozkroku. Ale jak jsou medici kritičtí, tak jsou zaneprázdnění a neschopní napsat normální větu. Osobně si nemyslím, že může fungovat univerzitní časák s takhle širokým zápřahem. Nikdy se nezavděčíte všem,“ dodává Studnička.
Sleduj peníze
Prastaré novinářské pořekadlo říká: sleduj peníze. A neplatí to jen vně novinářů, ale i vůči nim. Studentský časopis, je ze své podstaty snadnou kořistí pro kohokoli, kdo peníze má. Studenti v drtivé většině případů nemají prestiž ani slavné jméno a nemohou nabídnout ani špičkový standard jiných profesionálnějších médií. Vždycky tedy budou ovlivněny tím, kdo jim platí, ať už jsou to daňoví poplatníci skrz univerzitu či inzerent.
Kateřina Vlčková z někdejšího Sociálu však vypočítává, jaké hranice jim peníze od Univerzity Karlovy staví. „Od univerzity jsme dostávali grant, žádali jsme vždy jednou za semestr v rámci projektu Studentské peníze, kde jsme přesně museli uvést, jaké očekáváme příjmy a výdaje za daný semestr, o kolik žádáme peněz a na co budou použity. Pak nám byla přidělena určitá částka a na konci semestru jsme museli provést vyúčtování, doložit všechny faktury a potvrdit ty výdaje.“
Na další problémy upozorňuje i někdejší vedení Heleny v Krabici: „Když dostáváte peníze od inzerentů, můžete je užít, jak chcete. Samozřejmě jste pořád univerzitní instituce, ale peníze jsou vaše. To je vynikající motivační nástroj pro redaktory. Když jste ale finančně pod křídly univerzity, jsou vám finance včetně stipendií na jméno přiděleny začátkem semestru, ergo ten člověk pak už nemusí napsat ani řádek a prachy mu stejně přistanou na účet.“ Jan Studnička k tomu dodává: „UPOL je velká organizace, zanesená byrokratickým balastem a levá ruka neví, co dělá ta pravá. Pak se stávají takové věci, že vám celý semestr píše do magazínu právnička a vy jí pak nedáte ani vindru, protože univerzita přiděluje stipendia za Helenu jen studentům filozofické fakulty.“
Na stranu druhou, z tvůrců Sociálu nedostával finanční ohodnocení nikdo.
Money, money, money…
Na současném stavu studentských časopisů by se tedy dalo mnoho zlepšit, ale nikdo nemá jasnou představu, jak přesně by se to mělo udělat. Je evidentní, že každá cesta, i ta zlatá střední, má své nepopiratelné slabiny. Faktem ale je, že studentské časopisy řeší často stejnou problematiku jako ta „pravá“ periodika – komercializace obsahu pro zvýšení čtenosti, agenda setting atd.
Možná by jim měly dát univerzity i peníze i volnost… a možná taky ne. Možná je tohle příprava na reálný život, učení v praxi, to, co má vysoká škola dělat. Možná proto je v pořádku, že z velké části platí studentské časopisy daňoví poplatníci – je to zkrátka investice do vzdělání jejich dětí.
Story
Z kolejí k dubovému stolu
Jan je původně z malého města u Karlových Varů a do Olomouce přijel studovat žurnalistiku z jednoho prostého důvodu. „Nedostal jsem se do Prahy,“ směje se. Nevypadá ale, že by mu to nějak vadilo. Říkává, že člověk musí hrát s kartami, které mu osud rozdá a potom trochu podvádět.
Na rozdíl od většiny studentů na univerzitě není z gymnázia, studoval Obchodní Akademii v Karlových Varech. „Nejsem moc studijní typ,“ říkává často a krčí u toho rameny. „Naši chtěli, abych aspoň něco uměl, kdybych se nedostal na výšku. Ne, že by mě ekonomika nebavila, ale ze všeho nejlíp mi šlo psaní.“
Paradoxně přiznává, že na základní škole měl z češtiny vždycky trojku, na střední škole zrovna tak. „Když dnes potkám svoji paní učitelku ze základky, musím se tomu smát,“ přiznává. „Myslím, že ani jeden pořádně nechápe, co dělám na žurnalistice, jak je to možné, co se stalo. Vím, že když jsem dělal sem do Olomouce přijímačky, cítil jsem se pod psa, myslel jsem si, že nic nevím. Cestou ven jsem zaslechl rozhovor dvou slečen, ve kterém se obě ujišťovaly, že Moliére byl filmový režisér. To mi trochu zvedlo náladu.“
V září 2011 tedy shodil cestovní tašku na postel v pokoji 609 na koleji Šmeralova. Na koleje vzpomíná dodnes. „Šesté patro na Šmeralkách bylo vždycky své. Je nejmenší, oddělené, nejezdí tam výtah, byl to trochu punk, celé ty skoro dva roky, co jsem tam bydlel. Prakticky jsme vlastnili studovnu, kdykoli jsem potřeboval psát do noci článek nebo kouřit a psát článek nikdy to nebyl problém.“
Jako jeden z mála prváků se rychle zorientoval, aby už v polovině prvního semestru začal psát pro studentský časopis Helena v Krabici. Psal ze začátku něco, čemu se říkalo fejeton, ale znaky fejetonu jeho články postrádaly.
„Dnes bych řekl, že to byly sloupky,“ říká váhavě Jan. „Literárnost, o které jsem se v souvislosti s fejetony učil ve škole, šla úplně mimo mě. Články měly jít rovnou na komoru. A sbíral jsem prokliky jako Pokémony. To byly skvělé časy, psal jsem jeden článek za týden, článek byl čtený a já si připadal jako celebrita. V Heleně nás bylo málo, všichni jsme se více či méně znali, byla to taková skoro komorní věc.“
Celá univerzita představovala neprobádaný svět a on byl najednou jeho součástí. „V té době se konaly protesty kolem zavedení školného na univerzitách, právníci házeli melouny z oken, tady v aule Filozofické fakulty spali lidi ve spacácích, aby jim nikdo „neukradl“ jejich univerzitu. A já byl u toho jako novinář a zároveň student. Fantastická věc.“
Kolem konce zimního semestru ale přišla studená sprcha. Z dvaceti kreditů, které měl podle plánu minimálně nasbírat, nasbíral jen dvanáct. „Věděl jsem, že pokud chci v tomto kolotoči zůstat, musím zabrat. Koncem letňáku jsem to vytáhl na povinných čtyřicet a během zimáku ve druhém ročníku jsem nasbíral víc kreditů, než za celý prvák dohromady. A v Heleně už jsem byl za mazáka,“ pokyvuje Jan hlavou a opět dodává něco o tom, že je velmi špatný student.
Vysvětluje, že všichni ti, kteří na univerzitu přijdou, odbydou si potřebný počet kreditů, odstátnicují a odcházejí, jsou přinejmenším zvláštní. „V životě se nesetkali s praxí, v životě nenapsali pořádný článek, byli by z nich výborní akademici, ale co dělat, když vám zpovídaný zabouchne dveře bytu před nosem, to neví nikdo z nich,“ vysvětluje rozohněně a pokračuje. „Každý, kdo na UP něco dělá a dělá to dobře, pokulhával nebo ještě pořád pokulhává ve škole. Ti nejlepší na UP Air, ti nejlepší z Heleny, organizátoři AFO. Nechci konkrétně jmenovat, ale mám k nim všem velký respekt, přesto, nebo možná právě proto, že nemají tři sta kreditů na kontě.“
Věrný své teorii, se stal ve třetím ročníku bakalářského studia šéfem webu Heleny v Krabici. Měl na starosti několikačlenný tým, renovaci webu, provětrání témat a spolupracoval s PR týmem Heleny na shánění peněz z inzerce. „Univerzita tenkrát řekla, že nám zaplatí tisk pro zimní semestr a my že si máme sehnat prachy pro tisk v letním. Tak jsme si je sehnali,“ řekne prostě, ale vzápětí dodává, že to nebylo jednoduché. Taky neopomene trochu škodolibě a pozérsky říct, že nikdo, kdo měl v té době v jeho ročníku nad sto padesát kreditů, nebyl schopen tuhle práci dělat. „Neměli ve skrytech napsáno, jak na to.“
Webu šéfoval jen relativně krátkou dobu. „Myslím, že se úplně nehodím k vedení lidí, moje vlastní pracovní morálka je prakticky neexistující, věřím na kouzlo poslední noci. I bakalářka se dá napsat za noc, když člověk ví jak. Já evidentně nevím,“ směje se, protože ani na konci čtvrtého ročníku bakalářského studia nemá práci odevzdanou. „Chtěl jsem se vrátit k práci redaktora, takže jsem z toho pochybného vrcholu sklouzl zpět na místo, kde jsem začínal. Ale dalo mi to neuvěřitelnou školu, možná víc než celé oficiální studium.“
Hlavně díky práci v Heleně a své zkušenosti s PR, inzerenty a sociálními médii získal měsíční stáž v lifestylovém magazínu ČILICHILLI, kde zůstal jako externista.
„Jsem možná trochu zatrpklý vůči elitním děckám. Gymnazistům a krediťákům,“ vysvětluje, jak nazývá pilné studenty svého oboru. „Mám z nich pocit nezaslouženého úspěchu,“ nezakrývá trochu závisti Jan. „Všechna ta drahá auta, drahé jazykové kurzy, značkové boty, iPhony, celé mě to odrazuje. A zároveň mi přijde celá ta snobská kultura neuvěřitelně lákavá,“ dodává s tím, že vzhledem k tomu, kdo je a jaké povolání si zvolil, zbývá mu jen tak trochu trpká škodolibost.
Dvacátého dubna tohoto roku se však karta obrací v Janův prospěch. Se svým životopisem navštěvuje budovu v Opletalově ulici v Praze 1, kde projde tmavými dubovými dveřmi kolem dubového baru, našlape na koberec s vysokým chlupem, pozdraví draze oblečenou asistentku a drze, jinak to totiž neumí, nakráčí až do kanceláře ředitele společnosti Madison Public Affairs.
Když ho ředitel vyzve, ať se společnosti představí, řekne samolibě: „Nejsem dobrý student, ale jsem vynikající novinář.“ A pak dlouze vypráví o praxi ve studentském časopisu.
Dostává služební počítač i telefon – je přijat hlavně na základě své praxe s PR a inzerenty. Neopomene s nadhledem připomenout. „Ne kredity, ale studentský časopis.“
Sloupek
Hezký to je
Pamatuji si to jako včera, když jsem přijela začátkem svého prvního letního semestru domů, proběhla od branky ke dveřím domu, vzrušeně odemkla a běžela do kuchyně, mávaje výtiskem Heleny v Krabici, kde jsem zpracovala celé jedno téma.
Nebyla to zrovna žádná investigativní žurnalistika, dělala jsem dlouhé téma o olomouckých secondhandech, kde je nejlepší nakupovat a proč, kde se dá sehnat co, proč a ve které dny nakupovat tady a proč a v jiné dny nakupovat onde. Ale napsala jsem to sama, sehnala jsem si fotografa, sehnala jsem si figurantky, použila několik krutopřísných metafor a jiných trop.
Položila jsem rozjařeně Helenu na stůl a řekla rodině: „Koukněte, to jsem napsala já.“
Moje matka vstala a udělala to, co jsem u ní neviděla za celých osm let gymnázia: vstala, pohladila mě po zádech a řekla: „No, hezký to je.“ A já přesně věděla, že si nepřečetla ani headline.
V tu chvíli mi bylo jasné, že do studentských časopisů může psát víceméně kdokoli, kdo zvládne shodu přísudku s podnětem (a mnohdy ani to není problém) a že se jednou nejspíš ohlédnu za svou novinářskou kariérou a budu se ušklíbat nad neumělostí textu a nad trapností svých metafor a jiných trop.
Bylo mi z toho všelijak a Helenu jsem si schovala, aby moje milující rodiče nenapadlo pověsit můj článek za magnety nad ledničku vedle dadaistického obrázku sluníčka mého tříletého bratrance.
Nedávno jsem ten výtisk našla, když jsem chtěla prodat nějaké své starší oblečení, které jsem nabrala většinou po olomouckých sekáčích. A tehdy jsem pochopila. Rozložila jsem dvojlist, usmála jsem se a nahlas jsem řekla: „No, hezký to je.“
Rozhovor
Odkud bere leMUr peníze i lidi?
Časopis leMUr, který spadá pod brněnskou Masarykovu Univerzitu, se snaží zachovat si svou finanční i ideovou nezávislost a velmi se mu to daří. Jak to dělá, kde tedy bere peníze nebo lidi? Na to jsem se zeptala šéfredaktora Filipa Opálky.
Je tedy nebo není leMUr podporován Masarykovou Univerzitou?
Masarykova univerzita nás podporuje tím, že nám zdarma poskytuje její prostory pro naší redakci, a když nám vyšlo jedno tištěné výroční číslo, mohli jsme ho zdarma distribuovat po univerzitě. Čistě finančně nás přímo Univerzita nepodporuje, dostáváme finance prostřednictvím jednorázových grantů, o které si zažádáme a doložíme, proč tu danou částku potřebujeme.
Zůstáváte tedy online magazínem?
Ano, bylo by fajn mít i tištěnou verzi leMUra, ale na to bychom potřebovali dalek víc peněz, které nemáme. Doteď vyšlo právě jen to jedno výroční číslo, které jsme navíc rozdávali zdarma. Nemáme natolik inzerentů, abychom z nich uživili tisk, ale díky tomu jimi taky nejsme ovlivňováni. Stejně tak díky tomu, že nás univerzita nepodporuje na pravidelné bázi, nemá právo nám zasahovat do obsahu. leMUr tak zůstává nezávislý.
Předpokládám tedy, že ani redaktoři tedy nejsou nijak finančně ohodnocováni. Co to tedy je za lidi a čím je lákáte do svých řad?
V současnosti jsou to hlavně studenti žurnalistiky, ale to nebývá pravidlem. V minulosti častokrát převažovali studenti jiných oborů, dveře jsou u nás otevřené všem. Chodí k nám psát buď z prosté lásky k té práci, kvůli tomu, že mohou zdarma navštěvovat projekce, koncerty a jiné kulturní či sportovní akce… a v neposlední řadě také kvůli praxi.
Jakou máte zkušenost s PR nebo bartery?
Veskrze pozitivní. PR z vnějšku se snažíme bránit, nepíšeme PR články, ale často se stane, že dostaneme pozvání na koncert, který je mimořádně povedený, tak to tak taky napíšeme, což už trochu PR články zavání, ale snažíme se být kritičtí. Co se zevnitř ven týče, máme dvě šikovné PR slečny, které jsou dalším zdrojem financí a jednoho mladíka přes fundraising.
Zdá se tedy, že jste objevili cestu k nezávislosti studentského magazínu.
Zdá se že ano. *směje se*
