Sabina Eisenreichová 
Když se pak Gábinka narodila, viděla, že je jiná. „Řekla jsem: jéé, fuj ta je ošklivá,“ směje se. O diagnóze jí ale ze začátku nikdo nechtěl říct, celou událost má v mlze. Její manžel prý viděl, jak si lékaři Gábinku prohlíželi a divně po sobě pokukovali. „Pak přišli genetici a ti, kteří mi říkali „spláchni jí do záchodu“ a „máte hraniční výsledky“, mi najednou začali říkat, že tyhle děti mohou žít celkem normální život,“ dodává.
Reakce lidí nebyla podle jejích slov nijak strašná. Gabriela předem poslala SMS, aby její okolí mělo čas informaci zpracovat. Nejvíce jí mrzelo, když se někdo nešel podívat do kočárku, jak Gábinka vypadá. Zdůvodnila si to ale tím, že lidé často nevědí, jak v takových situacích mají či nemají reagovat. „Když se s tím někdo nesetká, tak zná Downův syndrom jenom jako největšího strašáka v těhotenství. Je to identifikovatelná vada, a každý chce mít perfektní dítě,“ vysvětluje.
S Downovým syndromem jako „strašákem těhotenství“ se Gabriela setkala i u lékařů. „Když jsem šla na genetiku, tak tam byl jeden doktor, který mi začal vyprávět, jak mi to zničí život, rozbije manželství, jak bude všechno špatně,“ říká. I přes tlak ze strany genetiků a lékařů Gabriela potrat odmítla (pozn. 90 % žen, které se dozví o možné chromozomální vadě, se rozhodnou pro potrat).
Na logopedii a rehabilitace
Gábinka samozřejmě vyžaduje speciální péči, jelikož chromozomální vadu doprovází mentální retardace, problémy se štítnou žlázou a hypotonií. Má také problémy s motorikou a řečí. Jak ale Gabriela dodává, snaží se, aby Gábinka měla speciální péče co nejméně. „Samozřejmě chodíme na logopedii, ale to chodí každé páté dítě. A pak je spousta různých terapií, které dítěti prospívají, to je Bobath koncept, cvičení, které navazuje na Vojtovu metodu. Chodíme také na ergoterapii, které je v podstatě práce rukou. Pak chodíme na Feuersteina, který spočívá v tom, že přirozeným způsobem učíte děti základním věcem,“ vysvětluje.
V současné době chodí Gábinka do první třídy na ZŠ Jeneč mezi zdravé děti. (Pozn. Autora: Tento článek byl napsaný v roce 2019 jako projekt pro předmět Workshop psané žurnalistiky, jak je zmíněno v dalším a aktuálnějším článku, Gábinka už v současné době ZŠ Jeneč nenavštěvuje, jelikož inkluze nakonec úspěšná nebyla). Ti ji znají již z mateřské školy a nemají s její inkluzí problém, bohužel učitelský sbor již tak přívětivý není. I přesto Gabriela věří, že inkluze smysl má. „Inkluze záleží jak na dítěti, tak i na tom, jak tomu bude přistupovat daná škola. Když k tomu škola přistupuje pozitivně tak to velký smysl má. Když ukážou učitelé dětem, že to dítě mají rádi, snaží se ho začlenit do kolektivu, tak to začnou vnímat i děti. Protože dítě kopíruje to, jak se chová dospělý. Když začnou dospělí, i nevědomky, dítě vyčleňovat, tak ukazují dětem, že to dítě mají taky vyčleňovat,“ zdůvodňuje a dodává, že i díky inkluzi se lidé mohou na svět dívat s menší nechutí, nenávistí a neláskou.
