Michal Sedlák
Historie hokejových bitek
V roce 2017 bude nejprestižnější hokejová liga světa slavit stoleté výročí od jejího založení. Byly bitky mezi hráči její nedílnou součástí již od samého počátku? Odpověď zní ano, a to dokonce v možná ještě brutálnější formě než dnes. Pojďme se ve zkratce podívat na historii hokejového násilí.
Prapůvod ledního hokeje lze vysledovat až na počátek 18. století do Kanady. V té době se ještě nehrálo s hokejkami, ale s větvemi, místo puku se používal ztvrdlý bizoní trus apod. Do pravidel se řadily prvky z fotbalu, lakrosu či rugby, až na začátku 20. století vznikl tento sport v podobě, jak ho známe dnes. Již od počátku představoval hokej hru založenou na bojovnosti a agresivitě, která vedla až ke rvačkám. V roce 1917 vznikla NHL a zpočátku hráčům povolovala mnohem více tvrdosti než dnes, takže připomínala spíše rugby. Docházelo k nebezpečným faulům hokejkou a na ledě se to jen hemžilo podraženími, pěstmi či kopanci. Největším „řezníkem“ té doby byl Sprague Cleghorn, o kterém jeden z jeho soupeřů později prohlásil: „Kdyby se mu některá z těch dnešních mániček dostala do spárů, oholil by ji na kost. Panebože, jak ten byl zákeřný! Kdybyste před Clegem upadli na led, kopl by vás přímo mezi nohy!“ NHL se v roce 1922 rozhodla zavést pravidlo ohledně bitek. Nebyl to však žádný radikální krok, který by měl vést k zastavení násilí. Liga mu naopak dala zelenou. Pro rváče zavedla trest na pět minut. Majitelé klubů totiž pochopili, že lidé chtějí vidět násilí a podle toho se zachovali. Mezi hokejem a bitkami tak vzniklo pevné pouto.
Ve dvacátých letech patřil mezi nejobávanější bitkaře Eddie Shore, který oblékal dres Boston Bruins. Shore sloužil svého času jako výborné lákadlo pro zápasy v New Yorku. Tex Pickard, promotér a správce arény Madison Square Garden, vyvěšoval před vzájemnými zápasy Rangers s Bruins plakáty se Shoreovou podobiznou a nápisem: „Přiveďte ho. Živého, či mrtvého“, což se ukázalo jako výborný tah. Násilí totiž lidi do hledišť přitáhlo. Tento muž se nechvalně proslavil zákrokem na Ace Baileyho, kterého naražením na mantinel poslal na dva týdny do kómatu. Bailey se probral, ale hokej už nikdy hrát nemohl. Po jeho zranění uspořádala liga benefici, jejíž výtěžek byl věnován jeho rodině. Úvodní buly vhodil sám Bailey a také potřásl Shoreovi rukou na zmanení toho, že mu faul nevyčítá. „Je to součást hry“, prohlásil člen Síně slávy. Ze zápasu nejlepších hráčů ligy vznikla tradice, dnes známá jako Utkání hvězd.
Ve čtyřicátých letech hrálo NHL šest týmů, dnes známých jako „Original Six“. Největší rivalita panovala mezi Chicagem Blackhawks a Detroitem Red Wings. V dresu Chicaga nastupoval John Mariucci, který měl za úkol chránit největší hvězdy týmu bratry Bentleyovy. Ti později prohlásili, že po příchodu ochránce Mariucciho do klubu je hokej zase začal bavit, protože předtím si na ně soupeři dovolovali. V dresu Detroitu nastupoval Jack Stewart, další známý rváč, který s Mariuccim svedl nespočet pěstních soubojů. Tito dva drží dodnes rekord v nejdelší bitce všech dob. Trvala bezmála dvacet minut. Mnoho lidí netuší, že ti dva spolu po zápasech chodili na pivo, což ukazuje, že bitkaři se mezi sebou odjakživa respektují. Bývalý trenér Minnesoty a jeden z Mariucciho blízkých přátel prohlásil: „Bylo to šílené, ale takový byl John. Na ledě by z vás vymlátil duši, ale po zápase zaplatil útratu.“
V šedesátých letech přišla liga s rozumným počinem, když rozdělila trestnou lavici na dvě části. Zní to neskutečně, ale do té doby sedávali znesváření protihráči vedle sebe a odděloval je pouze jeden statečný rozhodčí. Není třeba podotýkat, že rvačky tam probíhaly stejně často jako na ledě. V roce 1967 se liga rozšířila na dvanáct mužstev, což vedlo k rozmělnění kvality a příbytku méně zručných hráčů, kteří se prezentovali nečistou hrou a bitkami. Někteří hráči se dokonce bili hokejkami, což jim vyneslo přezdívku chirurgové. Jeden z „nejslavnějších“ soubojů této kategorie předvedli Larry Zeidel a Eddie Shack v roce 1968. Tito dva se po ledě honili dobrých pět minut a máchali kolem sebe hokejkami. Fanoušci byli nejprve nadšení, ale postupem času nastalo hrobové ticho, když si uvědomili, co že se to vlastně před nimi odehrává. Shack a Zeidel za sebou nechali krvavou spoušť po souboji, při kterém bylo slyšet jen údery hokejek dopadajících na kosti. Podobnou bitku předvedli Wayne Maki a Ted Green. Druhý jmenovaný skončil s proraženou lebkou a lékaři museli zachraňovat jeho život. Tito dva vešli do dějin jako první hokejisté obvinění z ublížení na zdraví.
Od sedmdesátých let se stále častěji stávalo, že zákeřné zákroky se dostávaly z hokejových arén až k soudu. Dave Forbes byl první, kdo byl předvolán ve Spojených státech. Jeho nesmyslný atak na Henryho Bouchu, při kterém ho bodl hokejkou do oka a připravil ho tím částečně o zrak, však nebyl potrestán. Soud to odůvodnil tím, že Forbesův útok souvisel s násilnou kulturou v hokeji. Jeho zkrat však přišel po tom, co oba hráči seděli na trestné lavici a podle slov Bouchy to vypadalo, že emoce vychladli. Znenadání však Forbes vyrukoval s touto ohavností a do ležícího soupeře navíc začal mlátit. Je směšné, že soudem nebyl potrestán a od ligy dostal pouze zákaz startu v deseti zápasech. Nadějně rozjetá Bouchova kariéra skončila kvůli potížím se zrakem o pár let později. Bohužel toto nebyl poslední případ zákeřnosti, který se dostal k soudu. V roce 1976 se hráči Philadelphie zapletli dokonce do potyčky s diváky a dvojice z nich byla odsouzena za ublížení na zdraví a musela zaplatit pokutu 750 dolarů.
Dva nejdiskutovanější případy však teprve měly přijít. První z nich se odehrál v únoru roku 2000. Hlavním aktérem byl uznávaný bitkař Marty McSorley, který v dobách své největší slávy chránil Wayna Gretzkyho. Na sklonku kariéry oblékal dres Bostonu a v utkání proti Washingtonu se postavil dalšímu skvělému bitkaři Donaldu Brashearovi. Ten pěstní souboj vyhrál, ale svým gestem posléze McSorleyho zesměšnil, což je proti bitkařskému kodexu. V nesportovním chování pokračoval po celý zápas, navíc zranil bostonského brankáře zrovna ve chvíli, kdy byl jeho největší protivník na trestné lavici. McSorley naháněl Brasheara v samém závěru utkání, protivník ho však ignoroval, a tak po něm naštvaný McSorley máchnul hokejkou, aby si získal jeho pozornost. Hokejka však po Brashearově rameni sjela a zasáhla ho do hlavy, kterou se ještě při pádu udeřil o led. Za tento čin si McSorley od vedení NHL vysloužil zákaz startu po dobu jednoho roku. Soud v Britské Kolumbii ho navíc poslal na osmnáct měsíců za mříže, později z toho však byl jen podmínečný trest. Úspěšná kariéra čítající sedmnáct sezon v NHL a dva získané Stanley Cupy skončila pro McSorleyho tímto neslavným okamžikem. Sám aktér k inkriminovanému momentu prohlásil: „Nechtěl jsem ho trefit do hlavy. V žádném případě. Je mi to líto. Ale není mi líto, že jsem se pokoušel donutit ho prát se. Měl se postavit za své skutky, ale neudělal to. Celé se to bohužel zvrtlo.“
Druhým případem, který vzbudil ještě větší vlnu nevole, byl atak Todda Bertuzziho na Stevea Moorea o čtyři roky později. Moore zasáhl do hlavy kapitána Vancouveru Markuse Näslunda a ten upadl do bezvědomí. Jeho spoluhráči se však ten večer nemstili, přestože útočník nebyl vyloučen a dále zůstával ve hře. Po zápase hráči Canucks prohlašovali, že na Mooreovu hlavu byla vypsána odměna, ale v dalším vzájemném zápase o šestnáct dní k ničemu nedošlo. Oba týmy se však další týden opět potkaly a tehdy to přišlo. Matt Cooke vyzval Moorea na souboj a ten se postavil k situaci čelem, přestože se mezi bitkaře neřadil. Tím to mělo být podle pravidel kodexu vyřízeno. Utkání však bylo vyhrocené a bitek přibývalo. Další z nich chtěl vyvolat Bertuzzi a vyzýval opět Moorea, ale ten už neměl zájem a nereagoval. V tu chvíli došlo ke zkratu útočníka Vancouveru, který chytil soupeře za dres, udeřil ho ze strany do hlavy a navíc neudržel stabilitu a upadl na něj. Bertuzzimu byla okamžitě po zápase zastavena činnost do konce sezony a zadržena výplata. Klub navíc dostal pokutu 250 tisíc dolarů. Moore skončil s třemi zlomenými obratli, zlomeninou čelisti, poškozením nervů a otřesem mozku, jehož následky ho trápily natolik, že musel ukončit kariéru. Bertuzzi dostal od soudu roční podmínečný trest a musel odpracovat osmdesát hodin prospěšných prací. Moore později podal několik žalob proti Bertuzzimu, trenérovi Canucks i celé organizaci a žádal o odškodnění ve výši 15 milionů dolarů. Spor se táhl až do roku 2014, kdy se obě strany dohodly na mimosoudním vyrovnání.
V roce 1992 zavedla NHL „instigator rule“. V rámci tohoto pravidla jsou uděleny dvě minuty hráči, který vyvolá bitku. Tento nápad byl často kritizován, jakožto neřešící bitkařskou otázku. Naopak si podle mnohých hráči na ledě více dovolovali, často bez možnosti potrestání, protože mstitelé nechtěli oslabit svůj tým zbytečným dvouminutovým trestem. Toto pravidlo bylo zmiňováno právě i v Mooreově případu. Pokud by se mu okamžitě po jeho zákroku mohl někdo postavit, aniž by tím oslabil svůj tým, nemuselo by k tomuto incidentu nikdy dojít. To jsou však jen kdyby. NHL zavedla již dříve několik pravidel, která alespoň částečně omezila bitkařské souboje. Například začala trestat hráče, kteří opustili hráčskou lavici, aby se zapojili do bitky, což bylo běžnou součástí hokejových zápasů. Loni se zavedl dvouminutový trest pro toho, kdo si při bitce sundá helmu, což také bylo obvyklé. Liga však nikdy nevydala pravidlo, které by výrazně omezilo, či dokonce zakázalo bitky.
Velké diskuze o pozici bitkařů v hokeji vyvolaly události z roku 2011, kdy během čtyř měsíců spáchali sebevraždu tři hokejisté, kteří patřili právě mezi ochránce svých spoluhráčů. Derek Boogard zemřel po předávkování drogami v kombinaci s alkoholem, Wade Belak a Rick Rypien prohráli svůj boj s depresemi. U Boogaarda se ukázalo, že trpěl onemocněním CTE, které se projevuje symptomy, jež jsou podobné demenci, a objevuje se po opakovaných zraněních mozku. Stopy tohoto onemocnění našli lékaři také u bývalého bitkaře Boba Proberta, který náhle zemřel v létě 2010 ve věku 45 let. Nikdo zatím nezjistil, zda jsou hokejisté oproti ostatním sportovcům náchylnější k CTE než jiní sportovci. Tuto nemoc je totiž možné zjistit až při pitvě. Tyto případy však měly alespoň pár pozitivních dopadů. NHL posílila péči o bývalé hráče, které po skončení kariéry postihly fyzické či psychické problémy, a vytvořila nový protokol, podle kterého se hráči v případě podezření na otřes mozku okamžitě během zápasu podrobí vyšetření.
Výskyt hokejových rvaček v posledních letech rapidně klesá. Týmy NHL přestávají zaměstnávat čistokrevné bitkaře, což se odráží i ve statistikách. V minulé sezoně se odehrálo v průměru 0,38 bitek na zápas, před jedenácti lety bylo toto číslo 0,76. Během deseti let tedy počet pěstních soubojů klesl o polovinu. Je dost možné, že tento trend bude pokračovat a z hokejových bitkařů se stane vyhynulý druh.
Zdroje: Bitkařský kodex (Ross Bernstein), Pro Hockey, The Hockey News
David Kočí: Bitky mají v hokeji své místo
Hokejista David Kočí se v NHL jako jediný český hráč zařadil mezi bitkaře, obávané muže, kteří ochraňují své spoluhráče za pomoci svých pěstí. Týmy ho neplatily za střílení branek, ale za tvrdou hru podpořenou občasnou bitkou, kterých v zámořských soutěžích absolvoval přes 150. V rozhovoru se Kočí rozpovídal nejen o prostředí rváčů, ale i o návratu na česká kluziště či o hvězdách, se kterými se v nejslavnější hokejové lize světa potkal. V současné době Kočí trénuje mladé hokejisty na Spartě a vidí v tom perspektivu i do budoucna.
Tušil jste už v úvodu kariéry, že se budete starat o bezpečí svých spoluhráčů a často shazovat rukavice?
Já myslím, že role bitkaře vyplynula z toho, že jsem tíhnul k tvrdšímu způsobu hry. Shlížel jsem k takovým hráčům. Líbilo se mi, jak se starali o tým, udělali pro něj všechno, měli správný charakter. V šestnácti nebo sedmnácti jsem určitě ještě netušil, že bych se mohl do takové role dostat.
Kdo byl váš vzor?
Neměl jsem určité hráče, které bych obdivoval. Líbili se mi tvrdí nekompromisní hráči, kteří se dokázali odevzdat na ledě a pracovali pro tým.
V sezoně 2000/2001 jste nakoukl do juniorské reprezentace. Bylo to v době, kdy dvacítka zářila a získala dvě zlaté medaile na mistrovství světa za sebou. Vám však šampionát unikl. Jak daleko nebo blízko bylo k tomu, abyste byl členem zlatého týmu?
Párkrát jsem naskočil, určitě se tam dalo dostat. Když se člověk dostane do širšího výběru, tak už je docela blízko. Bohužel to nedopadlo, ale tak to mělo být.
Draftoval vás Pittsburgh, který vám ale za pět let nedal ani jednou šanci v NHL. Jak jste zvládal první roky v zámoří?
Docela dobře. Já jsem vždycky chtěl jít hrát ven, takže pro mě to byl splněný sen, byl jsem spokojený. Neměl jsem vyloženě jednoduchou cestu ani v Česku, musel jsem bojovat o místo ve Spartě i v reprezentaci, takže i na tohle jsem byl připravený a nenechával jsem se takovými věcmi rozhodit. Člověk stále bojuje o místo. Takže mě tohle nevykolejilo jako některé jiné hráče, kteří u nás byli za hvězdy a tam spadli do průměru.
Měl jste nějaký vysněný klub, kterým jste chtěl být draftován?
Já jsem byl rád, že jsem byl vůbec draftovaný. Chtěl jsem hrát NHL a bylo mi jedno, kde to bude.
Dostal jste v Pittsburghu šanci se ukázat alespoň v přípravných kempech?
Jistě, každý rok od toho draftu jsem absolvoval kemp, dohromady jich tedy bylo pět. Myslím, že byly celkem úspěšné. Jednou už jsem se dostal mezi prvních osm obránců, ale nakonec mě jako posledního hráče poslali na farmu.
První šanci v NHL jste dostal až po přestupu do Chicaga. Hned v prvním zápase jste se třikrát popral. Čekal jste něco takového? Jak na první bitku vzpomínáte?
Bál jsem se toho, už pár dní před tím zápasem. Obával jsem se, aby ta bitka nedopadla špatně, což teda ta první dopadla. Z toho pak vznikly i ty další dvě rvačky. Nechtěl jsem to nechat jen tak a říkal jsem si, že se budu chtít ukázat jinak. Hrál jsem naplno, rozdal nějaké hity, což se jim nelíbilo, takže z toho byly další rvačky. Ty naštěstí dopadly lépe. Před zápasem jsem samozřejmě nečekal nic takového, vyplynulo to tehdy ze situace. Hrál jsem na hraně svých možností a tím to všechno vzniklo.
Je nějaká bitka, na kterou rád vzpomínáte?
Jednou v Calgary proti Brianu McGrattanovi to byla pěkná rvačka. Celkově vzpomínám rád na ten zápas. Oba týmy hrály o playoff, oba týmy vyznávaly tvrdou hru. Zápas začal bitkou při druhém střídání, pak hned byla další a nakonec jsme to završili my dva. Už jsme se na sebe koukali při rozbruslení, takové ty pohledy z očí do očí beze slov, kdy člověk hned věděl, co bude následovat. Bylo to férové, natvrdo, nadoraz. To byla fajn bitka.
Střelci si zapisují branky, zaznamenával jste si vy nějakým způsobem svoje bitky?
To vůbec ne, na youtube se možná ještě něco pohybuje, ale nic jsem si nezaznamenával. Všechno mám v hlavě uložené.
Měl jste nějakého oblíbeného soupeře do rvaček?
Ono to nebylo tak, že bych se na bitky nějak zvlášť těšil a byl za ně rád. Takže jsem ani neměl nikoho, proti komu bych se rád pral.
Odmítnul jste někdy bitku, protože jste se obával soupeře?
Pamatuji si, že jednou jsem odmítnul. Byl to Georges Laraque. Věděl jsem, že je nejsilnější, že bych mu asi nezvládl moc konkurovat. Ale bylo to i z pohledu taktického. My jsme tam tehdy dali gól na 2:0, byla první třetina, takže jsme to nepotřebovali. On mě vyzval, já jsem odmítnul. Ale jak říkám, bylo to spíš z taktických důvodů. I když uznám, že respekt jsem z něj měl. Kdyby to skóre bylo obráceně, tak bych neodmítnul.
Vnímá člověk něco při bitce, například řev fanoušků, nebo vypne a soustředí se jen na svého protivníka?
Ono je to jako se vším ostatním. Když se na něco pekelně soustředíte, tak nevnímáte nic okolo. Pokud byste si všímal něčeho dalšího, tak je to špatně. Všechno je zpomalené. Bitka trvá deset vteřin a vám přijde, jak kdybyste tam byl pět minut. Vidíte, jak přilétají rány, uhýbáte jim, pak se na to díváte zpětně a říkáte si, jak jste to mohl podstoupit, jak jste tomu uhnul.
Je příprava bitkaře něčím odlišná? Jsou v ní nějaké věci navíc, například trénink „chvatů“ nebo něco podobného?
To už jsou jenom doplňky, třeba pět minut po tréninku, kdy si zkoušíme takovéhle věci. Jinak se ta příprava ničím neliší. Ten hráč je úplně stejný jako ostatní, akorát má od společnosti to označení „bitkař“, protože se dostává do potyček. Ale on si musí plnit stejné pokyny jako ostatní. Tým ho neangažuje primárně jako bitkaře, ale jako normálního hráče. Nikdo ho ani nenutí, aby se pral, to se rozhoduje sám. Samozřejmě tam může být kvůli tomu, aby se popral, ale nikdo mu to nepřikáže. Každopádně vy se musíte připravovat a fungovat jako normální hráč, plnit ty základní pokyny. Čím víc jste platný jako normální hráč, tím víc jste platný s tou svou rolí.
Nechystáte se ani speciálně na soupeře, když víte, že v jeho kádru hraje nějaký bitkař?
Jako střelci studují brankáře, tak rváč se občas někdy koukne na toho druhého. Ale určitě to není základ přípravy. To už se bavíme o nějakých ladících věcech. Základ je hokej, tím to končí, nazdar. Na tyhle věci se člověk koukne večer před zápasem, chytne se s někým po tréninku tři minuty za dres a vyzkouší si něco.
Co je důležité pro to, abyste v bitce uspěl?
Už jsme o tom mluvili, člověk musí být soustředěný, to je základ. Z těch technických věcí je to stabilita, ta je důležitá. Hodně pomáhají dlouhé ruce. Když chytíte toho protihráče dobře, tak se k vám nedostane.
V NHL jste vstřelil tři góly. Vážíte si více jich nebo nějaké bitky, kterou jste vyhrál KO stylem?
Já si vážím celkově toho, že jsem se tam prosadil a zahrál jsem si. Góly a bitky jsou plusy k tomu všemu. Není to tak, že bych něco vyzdvihával. Jsem hlavně rád, že jsem si splnil svůj sen.
Mají bitkaři svou komunitu? Udržují spolu kontakt? Měl jste vy nějakého kolegu bitkaře – kamaráda?
Je to jako u jiných hráčů, taky spolu můžou být v kontaktu protihráči, pokud se znají. Vždycky to je o tom, jak si sednou lidsky. Já jsem neměl nikoho mezi bitkaři, s kým bych se kontaktoval. Ale ono to není tak, že bych nikoho neměl rád, to není osobní, nikdo vám neubližuje. Rvačky vyplývají z toho, že chcete pomoct týmu, navodit atmosféru. V podstatě jste kamarád s každým, protože ho uznáváte jako hráče i jako rváče.
Práce bitkaře vypadá jako rizikové povolání. Jaká zranění vás potkala?
Co si vybavuji, tak jsem měl jsem dvakrát zlomenou ruku, čtyřikrát nos a jednou čelist.
V NHL se hodně mluví o otřesech mozku a jeho následcích. Vám se toto zranění vyhnulo?
Já ani nevím. Je možné, že jsem nějaký drobný otřes měl, ale nikdy jsem kvůli tomu nemarodil. Téma otřesů se tam rozjelo, když já jsem tam končil, to teprve na to začali dbát. Předtím to nikoho moc nezajímalo.
V zámoří sílí názory o zrušení bitek a jejich tvrdém trestání. Myslíte, že je to správná cesta?
Já myslím, že to k hokeji patří. Pokud není zničený zápas tou bitkou. Když někdo vede v zápase, je hokejově na výši a soupeř se ho snaží mydlit nečistým způsobem, prasácky provokovat, potom to je kažení zápasu. Ale když to je férovým způsobem, tak to hokeji pomáhá. Spíš by se to mělo vyčistit od zákeřností, faulů zezadu a podobných věcí.
Jak probíhá domlouvání bitky? Domluví se bitkaři už před zápasem?
Před zápasem určitě ne. NHL je vysoce profesionální, to není tak, že se dva strejdové dohodnou před zápasem, že se porvou. Vyplyne to ze situace. Většinou ještě za nerozhodného stavu nebo když jeden tým vede o gól. Ale důležité je vyhrát zápas, ne se poprat a vyhrát bitku. Bitka by tedy neměla oslabit tým. Bitkaři v NHL jsou zkušení borci, vědí, kdy je ta rvačka zapotřebí. Co se domlouvání týče, někdy stačí pohled z očí do očí a už víte, co se bude dít. Jsou to jen drobná gesta, která ani normální člověk nemusí postřehnout.
Měl jste někdy konflikt na tréninku se spoluhráči nebo jste byl svědkem něčeho takového?
Já sám jsem konflikt nikdy neměl, ale byl jsem u pár takových. Pokud jste konfliktní osoba, tak máte problémy i se spoluhráči. To já jsem nikdy nebyl.
Musel jste někdy poprat i mimo led?
Zatím ne. Maximálně tak na základní škole s klukama, ale někde v hospodě nebo na ulici, to ne.
Sledujete bitkařské dění v NHL i po vašem odchodu ze zámoří?
Občas to sleduji. Jsou tam ještě hráči, proti kterým jsem bojoval. Když to vidím, tak bych se rád vrátil. Ale vidina cesty zpět je mizivá.
Koho považujete za nejlepšího bitkaře současnosti?
Podle mě je to Brian McGrattan. Ubyla mu spousta konkurentů. Tím pádem on si dokáže udělat prostor na ledě, protihráči se ho trochu bojí.
Zaznamenal jste počínání Radka Gudase, který už několikrát shodil rukavice, například proti Jaromeu Iginlovi?
Ne že bych se na to soustředil, ale zaznamenal jsem pár jeho bitek. On není vyloženě ta „těžká váha“, ale prát se umí. Je vidět, že svoji pozici si umí ochránit.
V roce 2011 zemřeli krátce po sobě tři bitkaři, dva z nich spáchali sebevraždu, třetí se nešťastně předávkoval. Začalo se mluvit o tom, že rváči trpí depresemi. Co si o tom myslíte?
Samozřejmě že někteří hráči mají deprese, nejsou to jen ti bitkaři. Ale asi není náhoda, že ta úmrtí se týkala zrovna jich. Požadavek na výkon je neskutečný, je to obrovský psychický tlak, hraje se dvaaosmdesát zápasů. Vy jdete se svou kůží na trh čtyřikrát týdně sedm měsíců v roce. Pokud ti hráči neumí nějakým způsobem relaxovat, tak to pak spadne k alkoholu a práškům. Nejsou schopní si odpočinout a dokážou vypnout hlavu jenom takhle. Já myslím, že to není problém jen hokeje, ale celé společnosti.
Vy jste někdy řešil takové problémy? Například, když vás poslali na farmu.
Ze začátku jsem to řešil asi víc, ale nikdy jsem se neutápěl v alkoholu a podobně, díky bohu za to. Postupem věku jsem to bral víc flegmaticky, měl jsem větší nadhled, nehrabal jsem se v tom.
Chodili si za vámi spoluhráči pro rady, co dělat, kdyby se dostali do bitky?
Tady na Spartě jsem radil klukům hodně. Moc jsem toho neodehrál, pomáhal jsem i trénovat starší dorost. S A-týmem jsem chodil na tréninky, odehrál jsem pár zápasů. S trenérem jsem byl domluvený, že budu spoluhráče připravovat a učit, aby se o sebe dokázali postarat. Nějaké ukázky proběhly, ale jak už jsem říkal předtím, šlo o pár minut po tréninku. Tady to hráči tak nevyužijí. Ono je i těžké to někoho učit, to musí být v tom hráči. Je to jako se psem, taky nemůžete učit dogu, aby byla jako pitbull. Tady to funguje stejně. Člověk to musí mít v sobě, pak jedná v té určité situaci intuitivně.
Cítil jste v české lize větší respekt od protihráčů? Když vás zaznamenali, tak si raději nedovolili zajet do brankáře apod.?
Samozřejmě. Byl tam cítit respekt mnohem větší než v NHL a bylo to příjemné. V zámoří se tolik nebojí, tady jsou trochu posraní. Člověk toho využívá, ve Spartě mi to pomohlo vybudovat si pozici.
Setkal jste se s někým, kdo by vás provokoval, ale do bitky s vámi nešel?
Byli takoví hráči, ale ono je to strašně okatý. Pokud nejste blázen, který by se hned všeho chytnul, tak to neřešíte, spíš se tomu v duchu smějete. Víte, že ten hráč se s vámi prát nebude, znáte jeho minulost. V Čechách jsem se ale s nikým takovým nesetkal.
Vy jste ve všech týmech, kde jste působil, potkal vycházející superstar. V Pittsburghu Sidney Crosby, v Tampě Steven Stamkos, v Coloradu Matt Duchene, v Chicagu Patrick Kane a Jonathan Toews. Všechno jsou to v současné době osobnosti ligy. Bylo už na nich tehdy v jejich premiérových sezonách poznat, že z nich budou takové hvězdy?
Samozřejmě, bylo to na nich poznat. Všechny spojovalo, že už v těch osmnácti nebo devatenácti letech byli vyspělí, fyzicky i psychicky. Chovali se jako dospělí, byli pokorní. Myslím, že to je výchovou rodičů. Když u nás vidíte, jak se někteří ti mladí kluci chovají, tak to je tragédie. Potom však nemají šanci uspět, protože ono to není jen o výkonu, ale i tom, jak člověk funguje mimo led, jakou má mentalitu. V zápase je spousta různých situací, které ukážou, jak jste vyspělí. Pokud hráč nedokáže držet nervy na uzdě nebo se ovládat, tak nemá šanci uspět.
O Kaneovi se ale ze začátku kariéry v NHL povídalo, že je mimo led problémový. Zpozoroval jste vy osobně nějaký náznak?
Ano, on řádil, ale nikdy se nepovyšoval, neodfláknul trénink, dělal to, co mu trenér řekl. On si to mohl dovolit v tom smyslu, že na ledě si to pak vždycky odmakal na sto procent, plnil pokyny. Pokud to zvládáš, tak si dělej, co chceš. A on to zvládal, jeho výkony to nijak neovlivnilo.
Zaujal vás nějaký talent v extralize po vašem návratu do Česka?
Líbí se mi přístup Dominika Simona a Daniela Přibyla. To jsou hráči, kteří na mě působí tak, jak ti mladíci v Americe. Profesionalita, přístup, pokora.
V Chicagu i Tampě jste potkal početnou českou kolonii. Sportovci často říkají, že je pro ně lepší, když jsou v zahraničí s krajanem. Jak to bylo u vás? Uvítal jste to?
Mně to bylo tak nějak jedno. Občas bych byl radši i sám. Připadalo mi to tak lepší, nevím proč.
V Tampě jste se potkal také s Jevgenijem Arťuchinem, který u nás „proslul“ nečistými zákroky na české hráče na MS 2011. Jaký je váš pohled na něj?
Mně přišel jako kliďas. Ty jeho zákroky podle mě nejsou tak nečisté. Vyplývá to z toho, že váží sto dvacet kilo a když někoho narazí, tak je z toho obrovská rána a povyk. On navíc výborně bruslí, což tomu hitu dodá razanci. Takže mně přišel jako kliďas, ale co my víme, co se mu odehrává v hlavě.
V průběhu kariéry jste nastupoval na pozici obránce, ale také na levém křídle. Která pozice vám více vyhovovala?
Hlavně v Americe mi seděla pozice obránce. Hřiště je tam užší, takže to není moc o obratnosti, ale hlavně o síle. V Čechách mě sedí spíš pozice útočníka. Je to paradox, protože tady jsem hrál jako obránce a v Americe mě předělali na útočníka.
Je nějaký trenér, na kterého rád vzpomínáte?
My vždycky rádi vzpomínáme na ty trenéry, kteří nám dali nejvíc šancí. Takže proto já rád vzpomínám na Michela Therriena (pozn. aut. v současnosti trenér Montreal Canadiens), který mě trénoval třetí a čtvrtý rok na farmě. První roky jsem tam paběrkoval a on mě pak vyzdvihnul, dal mi stabilní místo v týmu a také díky tomu jsem měl velkou šanci na posun do NHL.
V současnosti se dostáváte k trénování staršího dorostu. Jak se vám tahle práce líbí? Vidíte v ní vaši budoucnost?
Určitě. Nedokážu přesně říct kdy, kde a jak, ale vidím v tom budoucnost. Když mi bylo šestnáct, tak jsem taky nevěděl, že budu hrát NHL, ale tíhnul jsem k tomu. To samé platí u toho koučování. Už před pár lety jsem začal víc sledovat trenéry. Když byl proslov v šatně, tak jsem si třeba představoval, co bych já řekl hráčům. Myslím, že moje cesta by tím směrem mohla jít, až do toho za pár let dorostu. Zatím bych chtěl ještě nějaký ten rok vydržet u hraní. (pozn. aut. Kočí poslední rok aktivně nehrál, na Spartě působil jako trenér u mládeže)
pozn. aut. rozhovor vznikl v červnu 2014.
Bitkařský kodex – nepsaná pravidla pro hokejové rváče
Bitky už nejsou v NHL na denním pořádku, ale stále se s nimi setkáváme častěji, než by si jejich odpůrci přáli. Již v počátcích ledního hokeje se mezi hráči vytvářela nepsaná pravidla, jak se ve rvačkách chovat – tzv. bitkařský kodex.
Proč se vlastně hokejisté perou? Odpovědí na tuto otázku je několik. Hlavním důvodem k rozpoutání rvačky je odveta za nečistý zákrok. Taková bitka může nastat hned po zákeřném ataku, ale i později v průběhu zápasu, či dokonce až při dalším setkání týmů. Hokejisté si pamatují staré rány. Zvláště chráněné jsou největší hvězdy týmu. Spousta bitkařů se proslavila jako bodyguardi svých nadanějších spoluhráčů. Například Waynu Gretzkymu poskytovaly ochranu Marty McSorley a Dave Semenko. Dalším důvodem, proč vyvolat bitku, je snaha o otočení vývoje zápasu. Když rváč ukáže svůj zápal a vrhne se s někým do souboje, burcuje a motivuje svůj tým k lepšímu výkonu. Bitky také slouží k nahnání strachu, jakési varování pro tým soupeře, kterým si hráč zajistí respekt na ledě. Takto se prezentují nováčci mezi rváči, aby ukázali, že se nebudou nikoho bát. Důvodem může být také jednoduše strach o místo. Pokud týmy někoho platí jako bitkaře, zřejmě od něj tuto činnost očekávají.
Mezi rváči neexistuje žádná oficiální příručka pro pěstní souboje, ale pouze nepsaný soubor pravidel – bitkařský kodex, na jehož dodržování hokejisté dbají. Jedna z hlavních podmínek je, že se mezi sebou perou jen bitkaři a zároveň si vybírají soupeře ve stejné váhové kategorii. Dvoumetrový hromotluk by tedy neměl vyzvat na souboj o dvacet centimetrů menšího hráče. Pokud proběhne výzva obráceně a drobnější hráč si věří na hromotluka, toto pravidlo neplatí. Totéž platí pro situaci, kdy provede nějaký obzvlášť nečistý zákrok hráč, který není bitkař. V tomto případě musí očekávat odplatu a měl by se s ní vypořádat a postavit se k ní čelem, i když proti němu stojí obávaný soupeř.
Bitkaři mohou odmítnout souboj, ale většinou jen z důvodu zranění. U této sorty hokejistů jsou běžná poranění kloubů a prstů. Pokud tedy hráč chce předejít vážnějšímu úrazu a vypadnutí ze sestavy, může z pěstního duelu vycouvat. „Občas toho ale hráči zneužívali. Odmítli se mnou bitku kvůli zranění a za pár chvil se poprali s někým z kategorie střední váhy. Není to čestné jednání, ale ono se jim většinou vrátí, co jim patří,“ prohlásil jeden z nejobávanějších rváčů McSorley. Když k bitce dojde, hráči by ji měli ukončit, jakmile jeden z nich spadne na led. Je nepřípustné mlátit do ležícího soupeře. „Když jsem se bil s hráči, kteří si ublížili, přestal jsem. Nechcete nikoho zostudit, nebo ještě více zranit,“ řekl další z ostrých hochů Rob Ray. Zakázáno je prát se na konci střídání, proto často vidíme bitky hned po vhazování. Pokud někdo odkrouží minutu na ledě a jede unavený na střídačku, to poslední, co chce, je skočit do rvačky. Pokud k tomu však přeci jen dojde, je dost pravděpodobné, že si znevýhodněný soupeř počká příště na příležitost, kdy to bude naopak.
V samotné bitce existuje spousta věcí, které se nepovažují za férové. Velmi negativně se nahlíží na kousání, údery čelem, tahání za vlasy nebo píchání do očí. Za zbabělé se také považuje, když si hráč narazí helmu co nejvíce do čela, aby si o ní soupeř pomlátil klouby. Striktně proti kodexu je také cokoli si navlékat na prsty pro zvětšení tvrdosti úderů. Bitkaři by také měli respektovat rozhodčí. Jakmile přeruší souboj z jakéhokoli důvodu, hráči to musí respektovat.
Podstatným prvkem je také „odchod ze scény“. Jak by se hráči měli chovat po skončení bitky? Důležité je zachovat si tvář, i když prohrají. Spoluhráči ho ocení potleskem i tak, protože berou na vědomí, že není lehké shodit rukavice před tisícovkami řvoucích fanoušků. Občas vítěz podlehne emocím a udělá oslavné gesto. Jde o to, aby reakce nebylo přehnaná. A když je, tak si to spolu hráči později vyřídí. Jakkoli bitka dopadne, spoluhráči svého sebevíc zbitého bojovníka přivítají na střídačce uznalými slovy a ukáží mu, že u nich je stále šampionem.
Na závěr jedna zajímavá bitkařská příhoda z WHA, konkurenční soutěže NHL, od Davea Hansona z roku 1977, která ukazuje že ať se stane cokoli, mezi hráči panuje respekt: „Hráli jsme proti Winnipegu, za který nastupoval Bobby Hull, v té době zřejmě největší hvězda ligy. Párkrát jsme se srazili, až se na mě naštval a shodil rukavice. Chvíli jsme se bili, ale on najednou přestal a všichni ztichli. Podíval jsem se na něj a říkal jsem si, že tu něco nehraje. Aby ne! Mezi mými prsty se zachytila Bobbyho paruka, kterou se mi nějak podařilo strhnout mu z hlavy. Nevěděl jsem co dělat, tak jsem jí prostě hodil na led a odjel pryč. Když jsem se dostal z trestné lavice, řekl jsem mu na vhazování: ‚Pane Hulle, strašně mě to mrzí.‘ On se na mě podíval a svým hlubokým, chraplavým hlasem mi řekl: ‚Nedělej si s tím hlavu, chlapče. Stejně jsem potřeboval novou.‘ Myslel jsem, že si to šeredně odskáču a on to přešel žertem. Později jsme se stali dobrými přáteli, ale tuto příhodu jsme už nikdy neprobírali.“
Zdroj: Bitkařský kodex (Ross Bernstein)
Dvanáct bitkařů, které musíte poznat
Ne všechny hokejové bitkaře lze jednoduše zaškatulkovat do přihrádky hloupých stvoření, která vyčnívají jen tím, že se mezi sebou bijí. Tato vybraná dvanáctičlenná sestava představuje jen zlomek zajímavých chlapíků, kteří na ledě fungují jako ochránci pořádku. Je libo krasobruslaře či autora kuchařky? I takové můžeme mezi drsnými rváči najít.
George Parros
Pro tohoto chlapíka byla volba stát se bitkařem, jak on sám říká, obchodním rozhodnutím. Narostl do ideálních parametrů, vyznával fyzickou hru a bylo mu jasné, že se ve vrcholovém hokeji neprosadí jiným způsobem. Jako bitkař odehrál v letech 2005-2014 necelých pět stovek zápasů a absolvoval v nich přes 150 rvaček. Parros se navíc jako první absolvent Princetonské univerzity stal vítězem Stanley Cupu. Napříč celou ligou se stal populární díky svému knírku a ochotě skočit do bitky.
Brian McGrattan
Tento více jak stokilový chlapík má za sebou přes dvě stovky bitek v NHL, AHL a OHL. Podle webu hockeyfights.com neprohrál ve rvačce pět let. McGrattan však vyhrál jeden mnohem těžší souboj než ty, které svedl na ledě. Je totiž vyléčený alkoholik. V této oblasti už nyní předává své zkušenosti (přednášel například na kempu nováčků) a nadále v tom chce pokračovat. Po konci kariéry by rád pracoval v podpůrném programu pro hráče NHL jako poradce pro léčbu závislostí.
Stu Grimson
Dvanáct let v NHL a nespočet bitek má za sebou Stu Grimson. Po hokejové kariéře vystudoval kdysi obávaný rváč právnickou školu a několik let pracoval jako advokát v jedné nashvillské firmě. V roce 2011 dokonce hrozil žalobou televizi CBC za výroky moderátora Dona Cherryho, který se mu posléze omluvil. V roce 2001 se objevil v reklamě, ve které zpívá během přestávky své dceři písničku do telefonu. Tato reklama měla hokejového bitkaře zobrazit také jako citlivého muže, kterému záleží na rodině.
Georges Laraque
„Pral jsem se, protože to byla moje práce, ale nesnášel jsem to,“ prohlásil jeden z nejobávanějších bitkařů mezi lety 1997-2010 Georges Laraque. Ten se po hokejové kariéře rozhodně nenudí. Čtyři roky byl jedním z lídrů Strany Zelených v Kanadě. Podporuje několik charitativních projektů. V roce 2010 se zúčastnil Battle of the Blades, což je soutěž v krasobruslení, ve které tvoří páry bývalí hokejisté a krasobruslařky. Laraque je od roku 2009 veganem na protest proti masnému průmyslu.
Matt Martin
V šestadvaceti letech už má za sebou přes šedesát bitek v NHL, kde je znám především kvůli své tvrdé hře. Každoročně patří k hráčům s nejvíce hity (ne hudebními...) v celé lize. V soukromí je to však přemýšlivý chlapík, který rád čte a v týmu Islanders patří do partičky, ve které probíhají bitvy o nejrychlejšího luštitele křížovek v deníku USA Today. Martin podporuje několik charitativních projektů, mj. na výzkum cystické fibrózy, kterou trpí bratr jeho přítelkyně, redaktorky webu NHL Sidney Esiason.
Tony Twist
Obávaný bitkař devadesátých let mlátil před každým zápasem patnáct minut do zdi, aby zahřál své klouby. V roce 1999 měl nehodu na motocyklu, po které policisté řekli, že normálně stavěný člověk by ji nepřežil. Twist inspiroval Todda McFarlanea k vytvoření postavy Antonia Twistelliho v komiksu Spawn. Hokejista ho zažaloval a získal pět milionů dolarů, protože soud uznal, že komiks profitoval z Twistovy oblíbenosti.
Paul Bissonette
Tento bitkař, který má zlato z mistrovství světa juniorů z roku 2003, se kromě pěstních soubojů proslavil také jako velmi vtipný přispěvatel na sociální síti Twitter. Účet „PaulBizNasty“ sledovalo přes půl milionu lidí, než Bissonette napsal hodně drsný tweet o odchodu Ilji Kovalčuka z NHL a byl nucen účet zrušit. Netrvalo to však dlouho a pod přezdívkou „BizNasty2point0“ se vrátil a zatím přilákal necelých 650 tisíc odběratelů. Pro příklad jeden z jeho příspěvků: „Dnes jsem na ledě vypadal jak Dacjuk. Až na ty úžasné ruce, skvělou střelu, rychlost a hokejové cítění.“
Marty McSorley
Tento muž se proslavil jako ochránce Wayna Gretzkyho a jako autor šíleného útoku na hlavu Donalda Brasheara, za který dostal trest, jenž znamenal konec jeho kariéry. Ještě v dobách, kdy se živil hokejem, se Marty McSorley ukázal v několika malých filmových rolích. Objevil se ve filmech Mizerové, Con Air či Zapomeň na Paříž. Poté, co skončil s hokejem, se objevil v seriálu Greek a v Kriminálce Miami. V současné době pracuje pro televizi Sportsnet jako hokejový expert.
Eddie Shore
Hráč, který byl většinu kariéry spjatý s Bostonem, patřil mezi první bitkaře v NHL. Zároveň však byly na vysoké úrovni i jeho hokejové dovednosti, které ho dostaly až do síně slávy. U Bruins se mu dostalo další pocty. Jeho číslo 2 bylo vyřazeno a nikdo další ho tak nemůže nosit na svém dresu. Podle Shorea je také pojmenována cena pro nejlepšího obránce AHL. Hokejista, který si z bitek odnesl 14x zlomený nos, 12x zlomenou klíční kost, 5x přelomenou čelist a tisíce stehů, je označován za nejlepšího hráče předválečné éry.
Dave „Tiger“ Williams
Jeden z těžko překonatelných rekordů NHL drží Tiger Williams. Za svou čtrnáctiletou kariéru stihl posbírat necelé čtyři tisícovky trestných minut. Na hanbě tak odseděl více jak 66 hodin. Jen pro srovnání, první mezi aktivními hráči je v současné době Chris Neil, který má v pětatřiceti letech s přibližně stejnou porcí zápasů lehce přes dva tisíce TM. Po ukončení kariéry vydal Williams autobiografii a také kuchařku, ve které pokrmy často nesou hokejové názvy (např. Stanley Cup Bars).
Bob Probert
V roce 2010 zasáhla hokejový svět nešťastná zpráva. Bývalý hráč Detroitu a Chicaga Bob Probert zemřel v 45 letech na zástavu srdce. Pitva také odhalila onemocnění CTE, které vzniká v důsledku otřesů mozku. Oblíbený bitkař nebyl žádný svatoušek. Párkrát se dostal do problémů se zákonem, ale ukazoval také svou kladnou stránku. Dětem ze sociálně slabších vrstev kupoval lístky na zápasy Detroitu. Probert se objevil, stejně jako Georges Laraque, v krasobruslařské show Battle of the Blades.
Rob Ray
Ne každý hokejista může tvrdit, že jeho zásluhou vzniklo nové pravidlo v nejslavnější lize světa. Rob Ray se však tímto „počinem“ může chlubit. U tohoto hráče bylo běžné, že v bitkách velice rychle přicházel o dres a chrániče, takže skončil oblečený do půl těla. Tím získával výhodu, jelikož se ho soupeř nemohl držet a přitáhnout si ho. Liga tak zavedla pravidlo, ve kterém stojí, že hráč účastnící se bitky nesmí přijít o dres, jinak obdrží trest do konce zápasu.
Bitky nelze zakázat, je to součást hokeje
Pěstní souboje mezi hokejisty rozdělují veřejnost, nejen tu odbornou, na dvě skupiny. Jedni říkají, že to je ubohá a primitivní součást jinak skvělého sportu. Druzí tvrdí, že bitky k hokeji odjakživa patří a dělají z něj takový sport, jak ho známe. Přikláním se na stranu zastánců. Pěstní souboje je třeba v hokeji zanechat a nevymýšlet pro ně žádné přísné tresty. Policajti na ledě jen dělají svou práci a chrání spoluhráče před zákeřnými provokatéry. Od těch je třeba tento sport vymýtit, a to klidně i za pomoci přesně mířených úderů. Budeme přece radši sledovat všechny hvězdy v akci a k tomu nějakou tu šarvátku, než abychom se dívali na hráče, kteří jezdí po ledě s cílem někoho zranit. Hokej je tvrdá hra a nějakých těch pár stehů k němu prostě patří. Pokud vzniknou po férové bitce, bude to ideálnější scénář, než kdyby je zajistila nenápadná „sekera“ někde v rohu hřiště mimo zraky rozhodčích. Rvačka ukazuje emoce, obětavost a ochotu postavit se za kamaráda. A takové věci by ze sportu neměli vymizet. I když jsou reprezentovány takovým způsobem.
Záměr
Téma: Hokejové bitky
Vypracoval: Michal Sedlák
Cíl práce
Cílem této práce je přiblížit svět hokejových bitek, fenoménu, který rozděluje fanoušky a odborníky na dva tábory. A kdo by ho měl popsat lépe než David Kočí, jediný Čech, který si v zámoří vydobyl označení „bitkař“. Myslím, že jeho postřehy a zkušenosti z této oblasti jsou velice zajímavé i pro úplného laika. Tento projekt má zároveň pomoci dokázat, že bitkaři nejsou nějaká narušená monstra, která se potřebují jen vybít a do ostatních mlátit pěstmi. Ač se může zdát jejich počínání nesmyslné, má svůj opodstatněný význam a v drtivé většině případů se tak děje v rámci tzv. bitkařského kodexu, nepsaných pravidel, která fungují od počátků hokeje. Ve světě NHL bohužel existuje několik negativních případů spojených s bitkařskou problematikou, které hází ono špatné světlo na muže, kteří jsou však v osobním životě citliví a v tom hokejovém pouze dělají svou práci.
Zdůvodnění volby tématu
Hokejoví rváči mě odjakživa fascinovali, a to v tom dobrém smyslu slova. Líbili se mi hráči, kteří se vrhali do bitek, aby ochránili své spoluhráče nebo je tímto činem vyburcovali. Bral jsem je jako důležitou součást týmů, aby se na ledě nedělo bezpráví. Proto jsem se rozhodl zpracovat toto téma, abych bojovníky, kteří se ohání pěstmi, představil.
Hokejové bitky jsou především v Severní Americe hojně diskutovaným tématem. Odpůrci jsou pro vymýcení tohoto jevu vzhledem k tomu, že může ohrožovat zdraví hráčů. Rány do hlavy logicky způsobí otřesy mozku, které mohou vést až k trvalým následkům. V některých případech, jako v těch z roku 2011, skončí bitkařský osud tragicky. Tehdy si vzali život tři mladí lidé, v hokeji patřící mezi rváče, v osobním životě však psychicky křehcí muži trpící depresemi. Tyto smutné případy jsou silnými argumenty pro ty, kteří chtějí zrušit bitky. Bývalí ligoví hráči vedou s NHL právní spory kvůli následkům otřesů mozku, ve kterých jde o milionové částky. Noví a noví ex-hokejisté přibývají a samozřejmě k nim patří i bitkaři. Tvrdí, že liga dostatečně nechránila jejich zdraví, a několika z nich už se podařilo vysoudit odškodnění. Pravidla hokejistům umožňují poprat se v zápase hned třikrát. Odsedí si pětiminutový trest a můžou jít znovu do boje. Adam Proteau z magazínu The Hockey News nabízí srovnání z profesionálními bojovými sporty. V kategorii UFC patřící mezi smíšená bojová umění musí být mezi zápasy jednoho bojovníka minimálně 90-ti denní pauza. K dalšímu zápasu musí být lékaři shledán schopným absolvovat ho. Bitkaři se poperou, třeba i několikrát za večer, a druhý den se oblečou do dresu a znovu shodí rukavice, aniž by byli nějak vyšetřeni kvůli možným otřesům (samozřejmě pokud to není viditelné). A zatímco v bojových sportech jsou lékaři nestranní a dostanou zaplaceno za profesionální posudek, v hokeji jsou součástí týmů a jsou placeni, aby zařídili, že hráči jsou schopní naskočit do zápasu. (The Hockey News, 2014, s. 48) Čili podají lehce otřeseným hokejistům pár medikamentů a oni můžou další den bez problémů hrát. Léky jim sice v krátkém intervalu pomohou, ale v dlouhodobém intervalu jim zároveň nenápadně ničí tělo. Odpůrci jednoduše nevidí nic užitečného na tom, že dva muži shodí rukavice a několikrát se uhodí do hlavy, a žádají postupné (nebo nejlépe okamžité) vymýcení tohoto jevu z hokejových arén. Posledním případem, který vystupňoval debatu o hokejových bitkách, byla rvačka dvou „těžkých vah“ Coltona Orra a George Parrose na podzim 2013, která skončila nekontrolovatelným pádem druhého jmenovaného hlavou na led. V tomto případě šlo pouze o nešťastnou událost, která však odpůrcům bitek nahrála v jejich snažení je výrazně omezit či rovnou zakázat. Parros skončil s otřesem mozku naprosto zbytečně stejně jako mnoho dalších hokejistů před ním. Nejde tedy jen o přímé rány do hlavy, ale i přesně o tyto případy, kdy se hráč hlavou udeří po pádu. NHL v tomto směru zakročila a před pár lety alespoň zakázala bitkařům sundávat si před souboji helmu, což bylo častým jevem hokejových rozmíšek. Pro odpůrce volající po zrušení této „zábavy“ je to však chabá snaha v řešení této problematiky.
Zastánci rvaček říkají, že tento doplněk hokejových utkání je jejich nedílnou součástí. Pokud má někdo rád tento sport, musí ho mít rád právě i kvůli pěstním výměnám názorů. „Když jdete do čínské restaurace, také se obsluhy neptáte, proč není na menu cheeseburger,“ píše zastánce bitek Ryan Kennedy v magazínu The Hockey News. Podle něj existují mnohem horší věci, které vykazují známky „barbartsví“ a měli by být ve společnosti rozebírány, než jsou rvačky. Jako například to, jaké utrpení stojí za milovanými hamburgery nebo jaké jsou pracovní podmínky těch, kdo pomáhá vytvářet „chytré telefony“. Milovníci bitek také argumentují, že není vůbec jisté, jestli by jejich zákaz vedl k menšímu počtu zranění. Mezi příčiny otřesů mozku totiž patří také nevybíravé zákroky na hlavu, které vyplývají ze hry a z hokeje se jen tak neztratí. Mluví se také o tom, že by vymizení rvaček přilákalo nové diváky. Ty, kteří berou hokej jako zbytečně agresivní sport právě kvůli tomuto neduhu. Otázkou je, zda by příliv nových lidí do hledišť neznamenal na druhé straně také odliv těch věrných zapálených fandů, kterým se hokej líbí kvůli jeho tvrdosti a zároveň férovosti, což reprezentují právě bitky (neplatí to jen ve výjimečných případech). (The Hockey News, 2014, s.49) Hokejoví rváči totiž dodržují nepsaný soubor pravidel, tzv. bitkařský kodex, a hodně si na něm zakládají. Pokud ho někdo poruší, ztrácí respekt, často je podroben kritice v hokejových kruzích a zároveň se mu může v blízké budoucnosti stát, že si to s ním někdo vyřídí ve vzájemném „tanečku“. „Raději budu sledovat sport, který zůstane věrný svým kořenům, než ten, který se bude podřizovat nějakým společenským ideálům,“ říká také Kennedy. (The Hockey News, 2014, s.49)
Ze statistik posledních let je patrné, že ryzí bitkaři mizí z arén nejprestižnější hokejové soutěže světa NHL. Své uplatnění ještě nacházejí v nižších soutěžích, ale na výsluní už pro ně ve většině týmů není místo. Poslední vítězové Stanley Cupu měli ve svých řadách spoustu tvrdých mužů, kteří nezaplňují nejvyšší příčky kanadského bodování, ale vyznačují se především tvrdou hrou a snahou znepříjemnit protivníkovi co nejvíc hru. Klasičtí bitkaři však v týmech Los Angeles Kings, Chicago Blackhawks a Boston Bruins neměli své stálé místo. Spousta z nich totiž v hokejových dovednostech zaostávala a pro týmy je ekonomicky nevýhodné držet takové hráče pod smlouvou. Takže zatímco v osmdesátých a devadesátých letech bylo zvykem, že týmy měly jednu útočnou formaci složenou z bitkařů, dnes se tito hráči na led dostávají zřídka a více šancí dostávají například mladí hráči, na které by jinak nezbylo místo. Tuto roli přebírají jiní, kteří zároveň dokážou nabídnout více hokejového umu a neslouží jen jako zdroj jakési motivace a podpory na ledě a mimo něj.
Zdroje/stav problematiky
O fenoménu hokejových bitek se v diplomových pracích zmiňují dva studenti Masarykovy univerzity, ale pouze okrajově v rámci obecné problematiky svého tématu. Jedna z prací zkoumá tento problém v rámci tématu agresivity v hokejových utkáních, především z psychologického hlediska a zmiňuje ho jen hodně okrajově a obecně. Druhá diplomová práce se o bitkách zmiňuje z pohledu legislativního, tedy v rámci hokejových pravidel, opět ale jen okrajově jako jeden z prvků zkoumané problematiky. Pro můj projekt nemají tyto práce přínos.
Mnohem více se o této problematice dozvídáme z médií. Deník Sport toto téma párkrát za rok zmíní, ale žádné hluboké výzkumy a obsáhlé články o tomto tématu nenabízí. Hokejové bitky předkládá českému hokejovému fanouškovi často jen v podobě videí většinou jen kvůli tomu, že se v nich objeví český hráč. Větší prostor věnuje hokejovým bitkám časopis Pro Hockey, což je celkem logické, protože ten se zabývá převážně zámořskou soutěží NHL, kde je toto téma často probírané.
Právě proto také nalezneme většinu článků na tento jev v severoamerických médiích. V USA a Kanadě se téma hokejových bitek zmiňuje už i v právních případech v rámci několika desítek žalob, které proti NHL vznáší bývalí hráči s následky otřesu mozku. Speciální číslo věnované pouze hokejovým bitkám vydal jeden z nejrespektovanějších a nejoblíbenějších hokejových magazínů v Severní Americe The Hockey News. Toto vydání mi poskytlo spoustu inspirace pro mé články. Rvačky v hokeji jsou v něm rozebírány z mnoha různých úhlů pohledu. Názory na tuto problematiku přináší například redaktoři, kteří se staví proti sobě jako oponenti a nabízí své argumenty k řešení bitkařské otázky, která v poslední době budí spoustu vášní mezi hokejovou veřejností. Magazín představuje nejdůležitější hráče napříč dějinami a řeší bitkařskou otázku z pohledu diváků či statistických údajů. Dále toto speciální vydání nabízí článek o historii hokejových rvaček či žebříček bitkařů. Zřejmě nejlépe je tématika hokejových rváčů popsána v knize Rosse Bernsteina The Code, v českém překladu Jana Velarta s názvem Bitkařský kodex. Tato kniha mapuje prostředí bitkařů v NHL i s komentáři několika z nich k daným oblastem. Můj projekt čerpá především z posledních dvou zmíněných publikací vzhledem k tomu, že nejlépe reflektují tématiku dané oblasti a obsahují široký rozsah informací a názorů z bitkařského prostředí.
Pro milovníky hokejových rváčů slouží web hockeyfights.com, na kterém se nacházejí videa bitek nejen z NHL, ale také z dalších deseti soutěží. U každého z nich mohou fanoušci hlasovat ze tří možností, jaký podle nich byl výsledek rvačky. Pro někoho, kdo by chtěl tuto oblast prozkoumat velice důkladně jsou tyto stránky vhodnou variantou, neboť nabízí bitkařské záznamy od roku 1956, z této doby tedy samozřejmě bez videí. Ta se objevují přibližně od devadesátých let, ne však u všech rvaček.
Velice zajímavý je také krátký dokument na toto téma s názvem Knuckles vs. Numbers, ve kterém je zmiňován přínos bitkařů z pohledu statistických čísel. Hovoří v něm mj. jedni z posledních čistokrevných hokejových rváčů Paul Bissonette, Brian McGrattan a Colton Orr. Všechny tři spojuje jedna věc – po této sezoně jim končí smlouva a je tedy dost možné, že v NHL se, vzhledem k současnému trendu zbavovat se bitkařů, již neobjeví.
O tématu hokejových bitek pojednává také kniha Don't Call Me Goon: Hockey's Greatest Enforcers, Gunslingers, and Bad Boys z roku 2013 autorů Grega Olivera a Richarda Kamchena, která představuje nejznámější rváče napříč dějinami.
Ideový plán
Jak již bylo řečeno, hlavním cílem této práce je přiblížit svět hokejových bitkařů a pokusit se vyvrátit zakořeněné názory, že to jsou neurvalí a agresivní lidé, kteří mají pouze potřebu mlátit se s někým podobného ražení a občas dokonce i s někým, kdo se do této sorty hokejistů neřadí. Nelze jednoznačně tvrdit o každém hokejistovi, potažmo bitkařovi, že je to klidný vyrovnaný člověk, ale ono se velice často ukazuje, že to nejsou ti kritizovaní rváči, kdo jedná zákeřně a snaží se někoho zranit. Bitkaři mezi sebou totiž dodržují soubor nepsaných pravidel, tzv. bitkařký kodex, který se snaží dodržovat. Samozřejmě není možné očekávat, že všichni ho budou den co den dodržovat. Hokejisté občas předvedou nějaký úlet, ale od toho jsou nastavena nějaká pravidla, v tomto případě ta jasně daná a sepsaná, aby se takové jednání náležitě potrestalo a v nejlepším případě ani neopakovalo. Bitkaři mezi sebou tvoří komunitu, která se vzájemně respektuje a podle toho se k sobě chová. Ve férové bitce, ve které nehrají roli přehnané emoce po nějakém nečistém zákroku, to jde jasně vidět právě dodržováním onoho kodexu, který představím v jednom z článků, a také například v tom, že se soupeři po pěstním souboji vzájemně poplácají na důkaz uznání. Jednotlivé části kodexu tedy představím v jednom z článků, ve kterém je dle mého názoru jasně vidět to, jak hráči respektují tato nepsaná pravidla a zároveň sebe navzájem.
Svět bitkařů přiblíží v rozhovoru hokejista David Kočí, jediný hráč z České republiky, který patřil do společnosti hokejových „strážců pořádku“ v kanadsko-americké NHL. V této soutěži odehrál 142 utkání, což ho řadí v současnosti na celkové 92. místo mezi krajany, a od rozhodčích inkasoval celkově 461 trestných minut (mezi Čechy 25. místo). Je vidět, jaká byla jeho hlavní práce, jelikož si připsal pouze tři branky a jednu asistenci a zároveň podstoupil 43 pěstních soubojů. V nižší zámořské soutěži AHL pak byl účastníkem dalších 83 bitek. Jeho názory nejen na téma hokejových rváčů jsou velice zajímavé.
Další spousta informací sloužících k přiblížení tohoto tématu se skrývá v článku o historii hokejových bitek. Z trochu jiné perspektivy jsem chtěl nabídnout bitkaře v souboru krátkých portrétů, ve kterých píšu především o jejich netradičních mimohokejových aktivitách. Zajímavou informaci v souvislosti s ochránci pořádku v NHL zmiňuje Sean McIndoe, redaktor webu Grantland, v dokumentu Knuckles vs. Numbers (2015): „V osmdesátých a devadesátých letech byly hokejové rvačky na vrcholu. Každý malý kluk, který sledoval NHL, zvládl z každého týmu vyjmenovat nejlepšího hráče v kanadském bodování, brankáře a bitkaře.“
Postup práce
Myslím, že nelze přesně určit hlavní článek mého projektu tak, jak je psáno v pokynech, tedy podle počtu znaků, protože nejvíce znaků má rozhovor s Davidem Kočím. Myslím, že u této práce se všechny články vzájemně podporují, v každém si čtenář najde něco. I ten, kterého toto téma příliš nezajímá. To, co se v jednom článku dočteme, může být v dalším doplněno novými informacemi.
Jakmile jsem toto téma vymyslel, napadlo mě, že by bylo ideální k němu vytvořit rozhovor s Davidem Kočím, v té době hráčem Sparty, jediným Čechem, který se v NHL prosadil jako čistokrevný bitkař. Na vedení klubu jsem obdržel zamítavou odpověď vzhledem k probíhajícímu play-off, ve kterém je potřeba nestresovat hráče s žádnými zbytečnými aktivitami navíc, aby se mohli plně soustředit na vyřazovací boje. Kontakt na Kočího jsem získal až od jeho agenta Michala Sivka. S Kočím jsem se domluvil na osobním setkání v jedné pražské kavárně. Kočího proporce vzbuzují respekt (měří 198 centimetrů a váží přes sto kilo) a člověk by si mohl i vzhledem k jeho povolání lehce zaškatulkovat jako nepříliš inteligentního. Kočího vyjadřování však bylo přímé a věcné, nepoužíval žádné fráze, jak je u sportovců zvykem, a moc příjemně se poslouchal. Po zhruba čtyřicetiminutovém rozhovoru nikam nespěchal, ale zajímal se o můj projekt a další věci spojené s mým studiem. Rozhodně na mě udělal velice dobrý dojem. Forma tohoto článku je publicistické interview, což je nejčastěji se vyskytující typ rozhovoru. Rozhovor s Davidem Kočím v sobě nese tři modifikace publicistického interview. Převládá typ rozhovoru, který zjišťuje názory na určitou problematiku, ale článek obsahuje také osobní a biografický rozhovor, neboť mapuje kariéru Davida Kočího od jeho mladých let až do současnosti. (Jílek, 2000, s. 131)
V projektu jsem použil také dva texty informativně-edukativního charakteru. První pojednává o historii hokejových bitek. K vytvoření tohoto článku posloužily především magazín The Hockey News, časopis Pro Hockey a kniha Bitkařský kodex. V tomto článku se zmiňuji také o smutných událostech z roku 2011, kdy zemřeli tři rváči, kteří však v soukromí trpěli depresemi, což vedlo k tomu, že si vzali život. Z některých informací docela mrazí v zádech, zvlášť když si k nim člověk pustí ještě nějaká videa. Informace zmiňované v článku logicky nehází příliš dobré světlo na hokejové bitkaře, ale je nutno dodat, že z pár zkratů nelze dělat unáhlené závěry a zaškatulkovat si rváče jako neinteligentní agresivní lidi. Na pravou míru toto uvádím v druhém informativně-edukativním článku. Mluví se v něm o bitkařském kodexu, nepsaném souboru pravidel mezi hokejovými rváči, který by mezi nimi měl zařídit vzájemný respekt a omezit jakékoli nečestné jednání.
Čtvrtý článek je soubor krátkých portrétů o dvanácti vybraných bitkařích z minulosti i současnosti. Vybral jsem si zástupce dvacátých let Eddieho Shorea, ze sedmdesátých a osmdesátých let Tigera Williamse a Martyho McSorleyho, poté zástupce přelomu 20. a 21. století Boba Proberta, Roba Raye, Tonyho Twista, Stua Grimsona, Georgese Laraquea a ze současnosti či nedávné minulosti Georgeho Parrose, Matta Martina, Briana McGrattana a Paula Bissonetta. Snažil jsem se vybrat hráče, kteří mají za sebou zajímavou historii, nějakým způsobem se vymykají zavedeným stereotypům o bitkařích či nějak významně promluvili do dějin. Původně jsem chtěl vytvořit žebříček nejlepších bitkařů, ale to je hodně subjektivní záležitost, navíc u tvorby takového žebříčku by bylo třeba brát v potaz dobu, ve které hráči působili, váhovou kategorii, počet bitek atd. I kdybych se rozhodl vytvořit pořadí nejlepších rváčů jen ze současnosti, musel bych nastudovat velkou spoustu videí, abych mohl vyvozovat nějaké závěry. Proto jsem se rozhodl pro výběr mužů se zajímavým osudem, aby byl článek vhodný a poutavý i pro čtenáře, které nejsou s tímto tématem tolik seznámeni.
Jako závěrečný článek jsem si vybral poznámku, ve které nabízím svůj názor na danou problematiku. Svět hokejových bitkařů mě zajímal odjakživa. Mohutní muži, kteří shazují rukavice a častují se údery pěstí ve mně nevzbuzovali pohoršení. Nevnímal jsem jejich souboje jako projev nesmyslné agresivity, která do hokeje nepatří. Tu obstarávají zákeřní provokatéři, kteří se často následně bojí postavit výzvě jako praví muži a jít do pěstní konfrontace. Bitkaře jsem vždy vnímal jako bojovníky, kteří jsou ochotní položit za svůj tým klidně i život, ochránit spoluhráče a motivovat je boxerskou vložkou k lepšímu výkonu. Proto v poznámce obhajuji zachování bitek, nikoli jejich zrušení, jak by se jistě mnohým lidem líbilo.
Sebehodnocení
Myslím, že cíl se mi rozhodně povedlo naplnit a zároveň jsem si sám výrazně rozšířil pohled na danou problematiku. Odjakživa jsem se řadil mezi zastánce hokejových bitek, ale nové poznatky moje mínění trochu upravily. Stále však ve mně převládá názor, že rvačky k hokeji patří a dělají z něj takový sport, jaký mám rád. O tom se zmiňuji v posledním článku, poznámce. Ono je trochu pro silnější povahy číst o všech těch zraněních, které postihly bitkaře. Je ale třeba znát spoustu souvislostí, nejen si přečíst pár článků o tom, jak jsou hráči ze rvaček domlácení, aby si člověk mohl utvořit doopravdy kritický názor na tuto problematiku. Ani moje články k tomu nestačí, ale alespoň jsem se v nich snažil přiblížit bitkařské prostředí z různých stran. To se mi, myslím, povedlo. Utvořit názor na hodně diskutované téma už si musí čtenáři sami, nejlépe s dalším sbíráním poznatků ze severoamerických zdrojů.
Velkým přínosem pro mě byl rozhovor s Davidem Kočím, který mě moc překvapil svým přístupem k interview a příjemným vystupováním. Nebýt jeho, projekt by byl o moc chudší. Jsem rád, že tento rozhovor mohl vzniknout, a s odstupem bych ho asi označil jako hlavní a stěžejní text pro moji práci.
Práci na projektu bych rozdělil na dvě části. Příprava rozhovoru s Davidem Kočím, tedy od snahy kontaktovat ho až po samotnou realizaci, mi trvala všehovšudy měsíc. U ostatních článků jsem pak strávil také přibližně měsíc, včetně vypracování záměru. Jak už jsem zmínil, nejvíce si cením rozhovoru, ale i další články jsou k tomuto tématu ideální a představují ho tak, jak jsem doufal. Bylo by ještě možné udělat rozhovor s nějakým lékařem, který by se vyjádřil ohledně tématu otřesů mozku a jejich možných následků, ale nakonec jsem ho nerealizoval z důvodu časové vytíženosti. V článcích se však zmiňuji o onemocnění CTE, které je asi největší hrozbou pro bitkaře, takže alespoň částečně je tento rozměr v práci zastoupen. Myslím si však, že interview s nějakým lékařem o této problematice by mohlo být do projektu v budoucnu zapracováno. Stejně tak by bylo přínosné udělat anketu mezi fanoušky i samotnými hokejisty a zjistit jejich názory na bitky. V NHL se mezi hráči výzkum dělal a takřka jednohlasně se vyslovili pro ponechání rvaček v jejich současné podobě. U nás by mohlo být záporných hlasů více, jak mezi hráči, tak mezi fanoušky. S projektem v jeho současné podobě jsem spokojený, ale rozhodně dává prostor pro širší zpracování.
Literatura a zdroje
BERNSTEIN, Ross. Bitkařský kodex: Nepsaná pravidla bitek v NHL. Překlad Jan Velart. Praha: Egmont, 2007, 127 s. ISBN 978-802-5207-741.
HUGOSSON, Linus. Je role bitek v hokeji již překonaná?. In: Pro-Hockey: magazín o NHL. 2014, 10-11, s. 34-39. ISSN 1212-3986
JÍLEK, Viktor. Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009, 120 s. ISBN 978-80-244-2218-3.
OLIVER, Greg, KAMCHEN, Richard. Don’t call me goon: hockey’s greatest enforcers, gunslingers, and bad boys. Toronto: ECW Press, 2013. ISBN 978-1-77041-038-1.
The Hockey News: Fighting Issue. 2015, roč. 68, č. 10-11. ISSN 0018-3016
KAY, Jason. Is the hockey goon really dying this time?. [online]. [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://www.thehockeynews.com/blog/is-the-hockey-goon-really-dying-this-time/
COHEN, Tom. Three hockey enforcers die young in four months, raising questions. [online]. [cit. 2015-04-26]. Dostupné z:http://edition.cnn.com/2011/SPORT/09/01/nhl.enforcers.deaths/
BROPHY, Mike. Goodbye, NHL enforcers. Believe it or not, I won’t miss you. [online]. [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://www.thehockeynews.com/blog/goodbye-nhl-enforcers-believe-it-or-not-i-wont-miss-you/
[online] Grantland Channel. Knuckles vs. Numbers. 2015. Dostupné z: http://grantland.com/features/grantland-features-knuckles-vs-numbers/
[online] hockeyfights.com Dostupné z: http://www.hockeyfights.com/
