Tereza Valentová
Improvizace funguje na principu nakousnuté buchty, říká olomoucký improvizátor Kunz
Daniel Kunz byl už odmalička extrovertní dítě. Od četby Čtyřlístku se v průběhu dospívání dostal až ke skládání a přednášení básní. Odtud to byl už jen malý krůček k divadelní improvizaci. Již šestým rokem patří ke stálicím olomouckého improvizačního týmu Olivy. Zároveň působí jako trenér jejich mladší odnože Olíhní. Ve svých vystoupeních se nebojí dotknout ani citlivých témat, která jiní obchází obloukem. Na poli poezie se pravidelně utkává s ostatními básníky při večerech slam poetry, kde patří k jedněm z nejvýraznějších tváří, o čemž svědčí postup do celorepublikového finále. Daniel studuje sociologii a andragogiku a jak sám říká, některé improvizační techniky dokáže využít i v běžném životě.
Byl jsi šašek už odmala? Projevoval ses rád ve třídě nebo na veřejnosti?
Naši říkali, že jsem si jako malý četl knížky. Někam mě posadili, dali mi knížku a já si ji prohlížel. Až na druhém stupni jsem si pomaličku začal skládat verše a občas mi dělalo dobře je přednést babičkám nebo ve škole. Na základní škole jsem také poprvé moderoval, a to naši třídní rozlučku se školou.
Jak ses dostal k Olivám a divadelní improvizaci vůbec?
Skrze slam poetry. Již na základní a střední škole jsem měl rád poezii, posléze i přednes poezie, a tak jsem se chodil dívat právě na slam poetry. Tyto večery improvizační poezie jsem navštěvoval už doma v Ústí, proto jsem s kamarádem zašel na jedno představení i zde v Olomouci. Olivy vystupovaly o přestávce a nám se to velmi líbilo. Tehdy fungovaly druhým rokem a toto bylo snad jejich první veřejné vystoupení. Během něj zazněla výzva, že kdo má zájem, může přijít na trénink. S kamarádem Martinem Zavadilem jsme opravdu přišli a zůstali tam dodnes.
Jaký byl první osobní střet s improvizací? Muselo to být hodně náročné, když člověku okamžitě nenabíhají slova a věty.
Nebyli jsme si úplně jistí v kramflecích a nevěděli jsme, co se od nás chce. Trenérky Martina Foretová a Žaneta Káňová nám ale pomohly. Myslím si, že jsme zapadli do skupiny a díky tomu tam i zůstali. Naladění se je náročné, ale čím je v tom člověk déle, tím rychleji se umí naladit na potřebnou vlnu.
Je důležité se se spoluhráči, ale třeba i protihráči navzájem dobře znát a důvěřovat si?
Divadelní improvizace je o tom, aby se člověk naučil určitá schémata, která pak v rámci představení naplňuje. Někteří hráči mají schémata podobná, někteří naprosto odlišná. Když někoho znáš déle, tak už víš, co od něj můžeš čekat, co bude hrát a jak to bude hrát. V improvizaci je dále důležité poslouchání se navzájem. Když s někým trénuješ a jste právě na stejné vlně, tak poslouchání se a naladění se je mnohem snazší, rychlejší a jednodušší. Pokud s někým hraju třeba podvacáté, ale nepatří do mého týmu, tak stejně vím, co od sebe můžeme čekat. Takže ano, poznat své protihráče je pro povedené představení podstatné.
Trenérem Olíhní ses stal z vlastní iniciativy nebo ti to bylo přiděleno?
Projevil jsem zájem trénovat vzniklý tým nováčků, ale samozřejmě jsem se jím stal až po dohodě s ostatními. Olivy a Olíhně sice fungují zvlášť, přesto jsme minimálně na úrovni tréninků značně prolnutí. Stává se, že někdy trénuji Olivy já a Olíhně někdo z Oliv. Snažíme se pomáhat si a zastupovat se v případě, že nemůžeme přijít.
Vzal sis jako trenér příklad z toho, jak probíhají tréninky Oliv nebo máš naopak vlastní inovační přístup k improvizaci?
Ano, vzal jsem si příklad. Trénink by měl míts nějaký postup, stejně jako má třeba sportovní trénink. Na začátku je důležité protažení se a naladění se na skupinu, protože každý je přes den ve škole nebo v práci, takže pak potřebuje přepnout do jiného režimu. Tréninky se většinou snažíme roubovat na kategorie, které pak hrajeme na zápase. Dělají se určité dílčí činnosti, které pomáhají ke zvládnutí jednotlivých kategorií. Například při cvičení Poloviny času (Na začátku má improvizace na dané téma délku jedné minuty. Potom hráči opakují ten samý děj, ale čas se zkrátí na polovinu. Takhle se postupně zkracuje čas, až se nakonec končí na 3,75 vteřiny) necháme hráče vytvářet příběh klidně pět minut, během toho si trenér zapisuje poznámky, pak tleskne a řekne: hele, teď uděláte tohle a tohle nebo zahrajete třeba jenom půlku příběhu nebo jenom prostředek za kratší čas. Tím se rozvíjí schopnost pamatovat si, co si nejdůležitější okamžiky, ať už jsou to pohyby nebo věta, která může způsobit smích u diváků.
Jaká je tvoje oblíbená improvizační kategorie?
Mám velice rád Spoon river. V této kategorii hráči stojí v řadě čelem k divákům a střídají se ve vyprávění příběhů svých postav. Příběhy končí, když se všechny postavy ve vyprávění potkají na zadaném místě.
A kterou naopak nemáš rád?
To bude Dvojitá stíhačka. Tu nemám tak rád, že si ani nepamatuji její pravidla. Poslední dobou pro mě byly obtížné hlavně kategorie, kde se musí zpívat a k tomu veršovat. Měl jsem období, kdy mi to nešlo, ale už jsem jej snad překonal.
Jak vnímáš diváky při zápase, snažíš se o kontakt a jejich zapojení do hry?
Určitě, z mého pohledu je improvizace z poloviny o divácích. Máme takzvané prvodiváky i zkušenější diváky a s každým se musí pracovat jinak, každý chce něco jiného. Primárně se chtějí pobavit, my se proto snažíme dělat dramaturgii večera tak, aby v průběhu gradoval. Pokud něco nešlape, je potřeba to změnit a nějak diváka nakopnout. Od toho máme rozhodčího a konferenciéra, kteří fungují jako předěl mezi hráčem a divákem.
Zkoušel sis někdy roli rozhodčího nebo konferenciéra?
Ano, oboje. Osobně nejraději ztvárňuji konferenciéra, protože rád moderuji akce, a to nejenom ty improvizační. Užít si ale dokážu i roli přísného rozhodčího.
Jak se díváš na komerční využití improvizace?
Myslím si, že to otevírá možnosti k lepší komunikaci. Samozřejmě ne každý je vzdělavatelný, protože nechce nebo přijde mu to jako hloupost. Velice příjemné je, když se uspořádá workshop a na konci víkendu přijde člověk, který ještě v sobotu ráno vypadal nevzdělavatelně, a je nadšený z toho, že objevil spoustu nových cest.
Pomáhá ti improvizace i v osobním životě?
Ano. Například v tom, že se nestydím. Člověku pomáhá žít otevřenější život, všímá si najednou věcí, kterých si jiný nevšimne. Jako muž dokážu ocenit ženu i jinak, než že má výstřih, všimnu si, že má jiné náušnice nebo namalované oči. Improvizátoři se koukají a všímají si. Další dovedností je umění vzbudit diskuzi a odvést debatu od tématu, o kterém nic nevím, na mně bližší téma nebo ji aspoň přehodit na někoho jiného.
V čem je podle tebe největší rozdíl mezi divadelní improvizací a slam poetry?
Největší rozdíl je v tom, že ve slam poetry je člověk sám za sebe, kdežto v improvizačním divadle musí fungovat týmově, aby to šlapalo a bylo to atraktivní pro diváky. Osobně rád vystupuju sám za sebe a sahám si na dno trapnosti, ale zároveň mám rád vystupování s kolektivem. Říkáme tomu princip nakousnuté buchty – někdo začne vtip a další ho dokončí.
Připravuješ si témata při vystoupeních na večerech slam poetry předem, nebo vše vymýšlíš až na podiu?
Asi devadesát pět procent textů, které na slam poetry říkám, jsou z fleku. Snažím se reflektovat to, co slyším od soupeřů, protože oživení předchozí aktuálnosti je tím, co podle mě funguje, co pobaví. Pokud mě ale přes den napadne nějaký fajn verš, tak si ho zapíšu a snažím se jej následně do vystoupení zakomponovat.
Přijde ti, že za dobu tvé působnosti v Olivách vzrostl počet diváků?
Tím si nejsem jistý, protože hrajeme pořád ve stejných prostorách, ale je pravda, že je určitě větší povědomí o improvizaci. Můžeme si dovolit udělat i dvě akce do měsíce. Samozřejmě se snažíme odlišit je tematicky, aby si každý divák přišel na své.
Na jakém nejzajímavějším místě jste s Olivami hráli?
V rámci Olomouce to bude určitě Moravské divadlo. Pro mě bylo velkým zážitkem hrát na Jiráskově Hronově, což je mezinárodní festival amatérského divadla. Bylo tam asi šest nebo sedm stovek lidí, hráli jsme v devět večer a ta atmosféra byla opravdu nezapomenutelná.
Je pro tebe rozdíl hrát na domácí půdě a v cizím městě?
Rozdíl to svým způsobem je, protože diváci jsou od svých týmů na něco zvyklí a mají své oblíbence. Nedávno jsme ale hráli v Praze a povedlo se nám zvítězit rozdílem čtyř bodů. Často to vypadá, že diváci nadržují svému týmu, ale možná je to jen tím, že jsou zvyklí na jejich postupy.
Trpíváš před vystoupením trémou?
Ano, zrovna nedávno jsem ji měl tak velkou, až mě to samotného překvapilo. Tréma je strach z toho, že se něco nepovede, takže se člověk musí na jevišti o to více snažit.
Máte s Olivami nějaký cíl, kterého byste chtěli v blízké době dosáhnout?
Chceme se především stabilizovat, protože někdo odchází na mateřskou, jiný se stěhuje pryč nebo jede do zahraničí. Jedním z našich cílů bylo zkusit si improvizaci potmě, což se nám před nedávnem splnilo.
Jak bys shrnul své působení v Olivách jedním veršem?
S Olivami krásně je, dají ti plno naděje.
Improvizátoři z celé republiky se o víkendu sejdou na improvizační akci roku
BRNO – Všudypřítomný smích, hudba, tanec, ale i pláč a hádky naplní od čtvrtka do neděle brněnské Lužánky. Bude se tu konat 4. ročník festivalu divadelní improvizace Improtřesk. Improvizační týmy z celé republiky se sjedou, aby zdokonalily své umění na speciálních workshopech a zároveň pobavily diváky na večerních vystoupeních.
Letošní Improtřesk se zaměří především na inspiraci ze zahraničních improvizačních scén. O své zkušenosti se podělí lektoři ze Slovinska či Švýcarska. Největším lákadlem v letošním programu je podle organizátorky Kateřiny Fafílkové představení Zak a Sara, které se bude hrát v pátek večer. „Jde o duo švýcarských herců, kteří s tímto představením o kamarádství a vztazích objíždějí Evropu. V Čechách budou vystupovat vůbec poprvé, takže je to opravdu jedinečná, jak příležitost spatřit evropskou improvizační špičku,“ říká Fafílková.
Sobotní večer bude tradičně patřit improvizačnímu zápasu. Účastníci ze všech týmů registrovaných v Improlize zvolili dva, kteří budou mít tu čest utkat se na největším a nejnavštěvovanějším zápase roku. Pro tento ročník vyhráli hlasování olomoucký tým Olivy a brněnský tým Bafni.
Improliga je občanským sdružením zastřešujícím týmy z celé republiky, které se věnují zápasům v improvizaci. Improvizační zápas kombinuje prvky divadla a sportu. Stejně jako na ledě nebo na hřišti bojují i na podiu proti sobě dva týmy. Vítězství ale není nejdůležitější, oběma týmům jde spíše o spolupráci při improvizaci a o pobavení diváků. Podobně jako při sportovních utkáních je i v improvizačních přítomen rozhodčí, jehož úkolem je kontrolovat dodržování pravidel.
Během improvizačních zápasů nikdy nikdo neví, co bude následovat v příštích minutách. Vše záleží nejen na fantazii herců, ale také na divácích. Ti vybírají témata, na která se bude improvizovat a prostory, ve kterých se bude příběh odehrávat. Po každé odehrané kategorii pak hlasují, který z týmů podle nich předvedl lepší výkon. V případě, že divák nesouhlasí s rozhodnutím rozhodčího nebo třeba s výrokem herce, má právo po nich hodit pantoflí a projevit tak svůj odmítavý postoj.
Organizátoři Improtřesku počítají s velkou návštěvností veřejnosti. „Letos nám ale ubylo účastníků, protože skončil grantový projekt, který nám dovoloval stanovit nižší cenu a pozvat více zahraničních hostů. Přesto se však přihlásilo kole 110 improvizátorů,“ říká Kateřina Fafílková a dodává, že pro veřejnost jsou připravena dvě páteční vystoupení a sobotní gala zápas.
Hlídej si záda a neboj se pořádně zaksichtit aneb jak jsem improvizovala beze slov
Jsem zřejmě emociálně plochým člověkem. Vždy mi dělalo potíže projevovat silné emoce mezi lidmi. Obzvláště ty, při kterých bych dala najevo svoji slabost. Nikdy bych se například nerozbrečela v přítomnosti jiného člověka. Přesto jsem si věřila, že dokážu emoce bez potíží předstírat. Léta hraní scének na skautských táborech jsem pokládala za dostatečnou přípravu a na trénink olomoucké improvizační skupiny Olíhně jsem přišla plná sebevědomí.
Už po pár minutách však má sebejistota uteče tryskovou rychlostí, a to přesně ve chvíli, kdy trenér Olíhní Daniel Kunz prohlásí, že dnešní trénink bude téměř beze slov. Bude se pracovat především s výrazem tváře a pohyby těla. Má noční můra najednou získává konkrétní podobu. Vymluvit bych se zvládla snad ze všeho, kupříkladu do role hysterické nebo žárlivé ženštiny bych se i bez potíží vžila, ale dělat opičky, poskakovat, mávat všemi končetinami zaráz a ještě do toho vysílat radostné emoce nezvládnu. Po několika toužebných pohledech směrem ke dveřím se však rozhodnu tuto výzvu přijmout.
Na tréninku se nás sešlo celkem jedenáct. Všichni se na mě usmívají a nikdo mi nedává najevo, že jsem naprostý improzelenáč. Po první hodině se dokonce začínám cítit součástí týmu. Jako rozcvičku zavelí náš trenér Dan strašidlovou honičku. Trochu nechápavě se rozhlédnu po malém ateliéru, tady budeme běhat? Samozřejmě se z toho nakonec vyklube honička divadelní, takže hlavním úkolem je ztvárnění obludy, nikoli chytání ostatních. „Olíhňák“ Tomáš předvede první strašidlo a my ostatní po něm opakujeme nepěkné grimasy. Zpočátku se cítím trošku jako blázen, když se proplétám mezi ostatními, šklebím se a vydávám kvílivé zvuky. Snažím se pocit trapnosti překonat a stejně jako ostatní si hraní užívat. Brání mi v tom ale usilovné vymýšlení mého strašidla. Co mám předvést, abych se neopakovala a zároveň to nebylo příliš triviální? Nejlepší bude zkombinovat jak výraz obličeje, tak nějaký pohyb a zvuk. Jenže než stačím vymyslet něco naprosto oslnivého, dostanu babu a z mé děsivé vrčící obludy je spíše chrčící invalida těsně před smrtí odhánějící od sebe mouchy. Nevadí, příště určitě zaboduju.
Naším dalším úkolem je stoupnout si do kroužku, abychom na sebe všichni dobře viděli. Dan vysvětluje, že nyní po sobě budeme házet obličeje. Zaculí se a vzápětí si úsměv „sejme“ a na tváři mu zůstane škleb s vypoulenýma očima. Jimi si nás prohlédne, pak zacílí na členku Olíhní Šárku a rychle ze sebe obličej „strhne“ a hodí ho po ní. Šárka jej přijme tak, že ho co nejvěrněji napodobí, pak opět sejme a předvede jiný výraz, který hodí po dalším nebožákovi. Tentokrát chci provést vše co nejlépe a s patřičným entuziasmem. Duševně se připravuji a pevně se divám do očí svých kolegů, když si vybírají příští oběť. Připadám si jako lvice odhodlaná bojovat o své postavení v tlupě. Pak to přichází! Olíhní muž Petr po mně hází svůj vykulený obličej, já ho přijímám, zapojuju téměř všechno obličejové svalstvo a ksichtím se jako o život. Ostatní se smějí. To mě trošku rozhodí. Raději rychle měním grimasu a házím ji po Míše.
Rozhození mi vydrží i přes další aktivitu. Nejsem si jistá, zda smích způsobilo to, že jsem konečně ze seriózně vyhlížející budoucí novinářky udělala blbečka, nebo to, že jsem vážně jako blbeček vypadala. (Později jsem si doma na sebe zkušebně udělala pár obličejů do zrcadla a přiklonila se k druhé možnosti). Každopádně bude hůř. Čeká nás gradace. Nejprve budeme gradovat gesta a poté mé oblíbené emoce. Někdo v kroužku předvede úplně jednoduché malé gesto jako například pokynutí rukou. Soused jej zopakuje a trošičku zveličí. A tak dále a tak dále, až gesto dojde k poslednímu, který ho vygraduje úplně na maximum. Už při vysvětlování koukám na Dana se zdviženým obočím a nakrčeným horním rtem. (Výraz á la sakra, chlape, nezbláznil ses náhodou?) Když pak dodá, že si každý vyzkouší jak vyslání gesta, tak jeho maximální vystupňování, mám už obočí takřka na temeni hlavy. Začíná naštěstí Míša, která stojí přesně naproti mně. Na řadu tak přijdu v polovině gradování jejího gesta, což není taková hrůza. Mám dokonce pocit, že těch prvních pár kol mi docela jde. Zvládnu i vyslání gesta, zvolím jemné dotknutí se ramene mého souseda Vaška. Než ke mně opět doputuje, dosáhne takové intenzity, jakou by soudní znalci označili za regulérní pokus o vraždu. Musím říci, že spolu s gradací roste i můj obdiv vůči přítomným improvizátorům. Kolikrát si myslím, že gesto nejde již více zveličit a oni to stejně dokáží. Nebojí se skákat do vzduchu nebo se naopak svalit na podlahu. A navíc u toho vypadají velmi přirozeně, kdežto já si připadám jako slon v porcelánu, navíc trpící artrózou.
Nakonec ale zvládnu i ono maximální vygradování, jehož jsem se bála nejvíce. Není to sice s dech beroucím prožitkem jako u ostatních, ale na začátečníka to celkem ujde. Při gradování emocí mi na mysli vyvstane vzpomínka na rozhovor s Danem. Při jedné odpovědi na otázku se zmínil, že jej ostatní mají za úchyla a neví proč. Já už to vím. I z předvedení stydlivosti (natožpak flirtu) dokáže udělat něco naprosto úchylného. Má to ale jedno plus. Po jeho výkonech se najednou dokážu vcítit do překvapení, zděšení i znechucení a zahrát je mnohem procítěněji a věrohodněji.
Po gradování si pro nás Dan připravil dvě cvičení na sjednocení skupiny a naladění se na stejnou vlnu. První z nich nese název Fotografie. Přenášíme se na večírek, popíjíme koktejly, konverzujeme, tančíme. Pak Dan zakřičí fotka! a my se musíme co nejrychleji sejít na skupinové focení. Aby to nebylo tak jednoduché, musíme se během korzování beze slov domluvit, jak se budeme na fotce tvářit. Důležité je, abychom se tvářili všichni stejným způsobem. Napoprvé se nám příliš nedaří. Soustředíme se spíše na iluzi dokonalé párty než na domluvu. Při svolání ke skupinové fotografii zvolí většina klasický americký úsměv, ne však všichni. Opakování je matka moudrosti, proto zkoušíme dál a dál, dokud se nám nezačne dařit. Další cvičení je ještě intenzivnější. Proplétáme se v jednom chumlu, napojujeme se na stejnou vysílací frekvenci a žhavíme telepatické dráty, abychom dokázali nemožné - vyskočit ve stejný okamžik do vzduchu. Dan je jako trenér nekompromisní, neodpustí nám sebemenší opoždění. Po třetím nebo čtvrtém pokusu opravdu cítím jakési spojení s těmito pro mě ještě před hodinou neznámými lidmi. Je to zvláštní pocit. Něco jako když za výlohou uvidíte dokonalé lodičky a předem víte, že vám sednou jako ulité a chůze v nich bude jako procházka po nadýchaných obláčcích. Přesně takové souznění pociťuji. A ono se to nakonec opravdu povede a my porazíme gravitaci ve stejnou chvíli.
Říká se mlčeti zlato. Mlčet proto zůstáváme i nadále, ale tentokrát mi to vůbec nevadí. Na řadu totiž přichází něco, při čem můžu dát najevo své potlačované sklony k hysteričnosti. Uprostřed místnosti shromáždíme několik věcí, které najdeme v batozích a kabelkách. Představují věci po expříteli, které musíme přetřídit. Je jenom na nás, jaké k tomu zaujmeme stanovisko, zda budeme smutní, nostalgičtí či šťastní, že jsme se ho konečně zbavili. Vprostřed toho přijde bývalý nečekaně do bytu a my musíme na jeho příchod zareagovat. Těším se, že si střihnu roli ublížené ženy, která na svého ex pomýšlí jenom ve spojitosti se středověkými mučícími technikami. Bohužel mě v jejím ztvárnění předběhne Míša, která se rozvášní tak, že po Vaškovi, který představuje jejího expřítele, začne vší silou házet věci. Nechci se opakovat, proto rychle vymýšlím nějaké jiné zpracování. Nenapadne mě nic lepšího než vychytralá a lehce pomstychtivá děva. Při přebírání věcí je naoko nostalgicky hladím, pak se nenápadně rozhlédnu a schovám do kapsy. Řemeslné zpracování sice pokulhává, ale za nápad si vysloužím od ostatních smích. V duchu se pochválím, vždyť přece rozesmát diváka je jedním ze základních atributů divadelní improvizace.
Když si všichni vyzkoušíme porozchodové nepříjemnosti, oznámí Dan poslední aktivitu. Nevěřícně se podívám na hodinky, to už jsem tu skoro dvě hodiny? Bála jsem se, že protrpím každou minutu jako v čekárně u zubaře, ale nakonec se z toho vyklubal vcelku příjemný podvečer. I když tedy první věc, co udělám po příchodu domů, bude alespoň hodinová konverzace s rukama v klíně a minimálním zapojením obličejového svalstva. Trochu se totiž začínám obávat, aby mě zítra po probuzení nebolely tváře, čelo i brada z dnešní nadměrné aktivity.
Posledním cvičením je změna emocí v závislosti na proměně hudby. O tu se postará dorazivší kytarista přezdívaný Indián. Bude se hrát ve dvojicích, hráči budou mít mezi sebou nějaký vztah a přidělený prostor, ve kterém se bude vše odehrávat. Už při vysvětlování pravidel ve mně roste obava, že toto nejspíš nezvládnu. Je tu tolik věcí, na které se člověk musí soustředit! Myslet na dodržení své role a prostoru, poslouchat hudbu a přizpůsobovat jí svoje jednání, reagovat na hraní partnera, pantomimou vyjádřit, co právě dělám a k tomu všemu si ještě hlídat, abych byla stále čelem k publiku a neukazovala jim záda. Po první scénce opravdu zbaběle odmítám si tuto disciplínu vyzkoušet. Nechápu, jak hráči zvládají na všechno reagovat a ještě příběh dále rozvíjet! Já bych snad ani nedovedla znázornit, co právě dělám, ostatně pantomimické znázornění předmětů mi ve společenských hrách dělalo vždy potíže, natož pak měnit chování podle hudby. A to jsem žena, která na rozdíl od muže zvládá několik věcí zaráz. Po dnešku však musím uznat, že muži-improvizátoři nás nejspíše v evolučním žebříčku předběhli.
Trénink olomouckého improvizačního týmu Olíhně mi toho mnoho dal i mnoho vzal. Dal mi zcela nový pohled na divadelní improvizaci, prohloubil moji úctu a obdiv k improvizátorům a posunul mne o krůček dál k umění vyjadřovat emoce na veřejnosti (nebo je aspoň předstírat). Zároveň mě svým způsobem připravil o trochu sebeúcty, když jsem musela grimasy, které jinak dělám zamknutá v koupelně na tři západy, předvádět mezi cizími lidmi. Ráda bych řekla, že nově nabyté improvizační schopnosti využiji ve svém životě hned při nejbližší příležitosti, ale to bych musela lhát. Tu příležitost jsem totiž měla hned po skončení tréninku. Vchod, kterým jsme přišli, byl zamčený a já tak musela zaimprovizovat a najít alternativní cestu ven. Abych to zkrátila, po desetiminutovém bloudění jsem se musela vrátit a požádat o doprovod.
Jarně laděný improzápas dal prostor k seznámení i k oslavě učitelské profese
OLOMOUC – Dej si něčeho lok a bude z tebe pedagog. V duchu tohoto hesla se nesl improvizační zápas olomouckého týmu Olivy a pražského týmu Klika hraný v pátek 28. března a připadající tak na výročí narození Jana Amose Komenského. Učitelé měli své zástupce jak na pódiu, tak v hledišti, improvizovalo se na témata jako je školní výlet či třídní sraz po letech. Přestože se zápas hrál o pátečním večeru, návštěvníci naplnili divadelní sál na Konviktu až po okraj.
„Těší mě, já jsem Šárinka. Dnešní první jarní zápas bude velmi interaktivní, bude tam ten kontakt a to napětí, které se v nás na jaře probouzí.“ Těmito slovy zahájila konferenciérka Šárka utkání mezi Olivami a Klikami. „Jaro vybízí k seznamování! Seznamte se proto se svým sousedem po levici i s tím po pravici,“ vybídla diváky svým zpěvným sopránem a začala se osobně představovat lidem v hledišti.
Po interaktivním zahájení přivítala konferenciérka na pódiu hráče. Za Olivy nastoupili blonďatá Ivka, drobná Tereza a zarostlý Daniel, pražské Kliky nasadili dredaté mladíky Filipa a Bartha a kudrnatou Anču. Přísným a nekompromisním rozhodčím, který neodpustí hráčům sebemenší chybičku, se pro tento večer stala Zuzana, povoláním učitelka.
Před odstartováním první soutěžní kategorie se hráči rozhýbali tematickou rozcvičkou. Na písknutí museli zkamenět a vydržet v pozici, ve které se zrovna nacházeli. Diváci navrhli dvouslovné téma a improvizátoři vysvětlili, koho nebo co v tomto tématu ztvárňují. Poté přišly na řadu týmové pokřiky a konečně první kategorie Diapozitivy. V ní hráč z každého týmu představoval vědce, který má za úkol pronést řeč na téma zubní skřítek. Pro ilustraci jim sloužily diapozitivy, které vytvářeli zbylí improvizátoři.
Během večera bavili herci diváky celkem v osmi různých kategoriích. Improvizovalo se na dvouslovná témata, která měli návštěvníci možnost napsat před začátkem představení na papír a z nichž se pak vždy jedno vylosovalo. Hráči ztvárnili, jak to vypadá například vzhůru nohama nebo na školním srazu, podívali se do lesa, lékárny nebo na nádraží a vyzkoušeli si žánrové okovy westernu, románu či pohádky. Po každé odehrané kategorii publikum hlasovalo, který z týmů podle nich předvedl lepší výkon. Pořadím zamávaly i trestné body za porušení pravidel a odběhnutí od tématu, protože učitelskému oku rozhodčí Zuzany nic neuniklo. Rozdílem dvou bodů nakonec zvítězily olomoucké Olivy.
Podle Filipa z pražského improtýmu byl výkon soupeřů skvělý a za jejich vítězstvím není výhoda domácí půdy a domácího publika. „Za sebe jsem cítil, že se mohu o druhý tým opřít, díky čemuž jsem se možná občas nechal unést a nevzal si odpovědnost na sebe, i když jsem mohl. Zápas se zvládl, nicméně vím, že máme na víc. Určitě si ale dáme s Olivami odvetu v Praze!“ slibuje.
Kontakt s diváky a avizovanou interaktivitu udržovali hráči po celou dobu představení. Kromě tradičního navrhování témat a prostředí a možnosti vyjádřit svůj nesouhlas s průběhem hozením papučí po rozhodčím či hráči, dostali návštěvníci možnost startovat jednotlivé kategorie. Pokud byl o navržení prostředí požádán někdo konkrétní a v tu chvíli ho nic nenapadlo, konferenciérka Šárka ihned přispěchala na pomoc a pomocí masáže stimulovala jeho myšlení. Ke konci zápasu diváci využili prostoru, jenž jim byl dáván, a začali opravovat Šárce neutrální slova na zdrobněliny, kterých ve své roli naivní blondýnky nadužívala. Stejně jako zahájení zápasu bylo i jeho ukončení interaktivní. Všichni hráči si stoupli před východ a každému návštěvníku podali ruku a poděkovali mu za účast.
Po celý zápas se publikum skvěle bavilo, na některých tvářích se objevily i slzy smíchu. „Na improvizačním zápase jsem dnes byla poprvé a jsem z toho nadšená. Znám pouze televizní Partičku, ale zde se mi líbí, že diváci mohou ovlivnit to, co se na pódiu odehrává,“ říká Pavla Žitníková. „Trošku lituji, že jsem se nepřihlásila, když hledali v hledišti nějakou učitelku. Studuji totiž učitelství pro 1. stupeň,“ vysvětluje. „Měla jsem strach, co po mně budou chtít, ale nakonec to spočívalo v tom, že se improvizátoři zeptali slečny každý na tři otázky a pak jí zazpívali písničku, v níž musely zaznět její odpovědi. Musí to být skvělé, když muži bojují o vaši přízeň písní,“ dodává se smíchem studentka Pavla.
Také členové Oliv zhodnotili zápas jako velmi zdařilý. „Na dnešním představení bylo speciální především to, že si Šárka poprvé vyzkoušela roli konferenciéra. Myslím, že se s tím poprala velmi dobře, postava naivní blondýnečky, co zbožňuje zdrobnělinky jí sedla a povedlo se jí získat diváky na svou stranu,“ říká za Olivy Dan. Filip z pražského týmu Klika dodává: „Dle reakcí diváků bych ohodnotil zápas jako povedený, ale jak už to my improvizátoři máme, později jsme si pěkně v reflexi zkritizovali, co nefungovalo.“
Cíl práce
Cílem mého samostatného projektu z kulturní a psané žurnalistiky je představit improvizaci jako jeden z tzv. divadelních sportů. I když se fenomén improvizace mezi veřejností stále více rozšiřuje, na mediálním poli mu není věnováno příliš prostoru. Svým samostatným projektem bych tak ráda přispěla k medializaci divadelní improvizace, a to zejména na regionální úrovni představením dvou olomouckých improvizačních týmu Olivy a Olíhně. Olivy fungují od roku 2007 a za dobu svého působení sehrály desítky zápasů a improshow. Letos se jim dostalo obrovské pocty, utkají se s brněnským týmem Bafni v největším zápase roku, který se odehraje v rámci čtvrtého ročníku festivalu Improtřesk. Olíhně jsou mladší odnoží Oliv. Byly založeny v roce 2010 jako tým určený improvizačním nováčkům.
Dále bych ráda přiblížila samotné fungování Improligy a týmů v ní registrovaných. Improliga je občanské sdružení zastřešující týmy z celé republiky, které se věnují zápasům v improvizaci. Improligové týmy se vyzývají k vzájemným zápasům, pořádají nejrůznější workshopy a prezentují své dovednosti na improshow. Pod záštitou Improligy probíhají také dvě největší improvizační setkání – festival Improtřesk a Improslet, což je akce pořádaná pro středoškolské týmy.
Jak napovídá samotný název projektu Improvizace – divadlo jako zápas, jde o originální spojení sportu a divadla. Stejně jako na ledu nebo na hřišti se na podiu setkávají dva týmy a bojují o vítězství. Vítěze určují diváci svým hlasováním. Výhra nicméně není nejdůležitějším aspektem, oběma týmům jde ve skutečnosti o spolupráci, hladký průběh zápasu a pobavení diváků. Stejně jako při sportu je tu i rozhodčí, který hlídá dodržování pravidel a chod celého zápasu. Kromě něj je na podiu ještě konferenciér, který celý večer moderuje a tvoří předěl mezi hráči a diváky.
Ve svém projektu se kromě zmíněného představení improvizačních zápasů pokusím nahlédnout i „pod pokličku“ improvizace. Samotné vystoupení totiž tvoří pouhou špičku ledovce a pod hladinou, kam běžný divák nevidí, se skrývá každotýdenní trénování a rutinní opakování některých postupů. I toto bych chtěla ve své práci reflektovat, protože pouze tak lze téma improvizace obsáhnout komplexně.
Zdůvodnění volby tématu
Divadelní improvizaci jako téma samostatného projektu jsem si zvolila především z důvodu osobního zájmu o tuto problematiku. Ráda navštěvuji improvizační zápasy a improshow, protože jde vždy o jedinečný a neopakovatelný zážitek. O Olivách jsem se dozvěděla v začátcích svého pobytu v Olomouci a hned po první návštěvě jsem se do tohoto divadelního sportu zamilovala. Během tří let jsem navštívila nespočet improvizačních představení a nikdy se nestalo, že bych se nudila. Zároveň jsem si ale začala všímat, že spolu se mnou chodí stále ti stejní lidé. Samozřejmě, že část se obměňovala, ale více než polovina návštěvníků patřila vždy mezi ty pravidelné. Začala jsem si klást otázku, zda je to tím, že na nové diváky zkrátka nezbyde místo, protože většina zápasů je obsazená do posledního místa, nebo zda o tomto sportu neexistuje veřejné povědomí. Zeptala jsem se několika svých přátel a spolužáků a téměř od všech jsem dostala stejnou odpověď: Ano, vím, co je divadelní improvizace a vím, že tu existuje nějaký improvizační tým, ale proč bych na to měl chodit někam do divadla, když se můžu doma v křesle podívat na Partičku.
Televizní pořad Partička byl druhým důvodem, od kterého jsem se rozhodla odpíchnout. Velká část společnosti předpokládá, že improvizační zápasy probíhají stejně jako je tomu v tomto pořadu a já bych svou reportáží ze zápasu ráda dokázala opak. Přestože oba modely v podstatě naplňují podobná schémata, jsou mezi nimi výsostné rozdíly. První rozdíl spočívá především v úloze diváků. Nerada bych herce v Partičce nějakým způsobem urazila nebo podcenila, ale troufám si tvrdit, že diváci tu naplňují především ekonomický cíl, kdežto na improvizačních zápasech jsou diváci spolutvůrci představení. Mají možnost ovlivňovat, co se děje na podiu. Již před samotným zahájením představení napíší na papírek dvouslovná témata, ze kterých se následně před každou kategorií jedno vylosuje. V průběhu dále navrhují místa, na kterých se bude příběh odehrávat, nebo třeba vlastnosti, jež budou hráči ztvárňovat. Důležitým faktorem je také to, že mohou dát najevo svůj nesouhlas s rozhodnutím rozhodčího nebo výkonem hráče hozením pantofle po dané osobě. Pantofli a hlasovací kartičky má každý z diváků. Tím se dostávám k další divácké funkci v rámci improvizačních zápasů. Po každé odehrané kategorii diváci hlasují, který z týmů podle nich improvizoval lépe, a rozhodují tak o vítězi a výsledku zápasu.
Druhým a neméně podstatným rozdílem mezi televizní Partičkou a divadelní improvizací je úroveň humoru. V televizi je k vidění bohužel spíše jeho nižší úroveň spolu s prvoplánovanými a lacinými vtipy. Tím nechci říct, že improvizační zápasy produkují pouze inteligentní humor určený vyšším socioekonomickým kruhům, ale spíše to, že se snaží zachovat a rozvíjet i aspekt divadla, tedy příběh a vykreslení prostoru a postav. Právě divadelní zpracování může vyvolat smích stejně jako vyslovený vtip, ale přitom uspokojí i naše kulturní požadavky.
Improvizace se do Čech dostala před více než dvaceti lety z Francie. V roce 1999 byl založen v Praze první tým PRA.L.I.NY. Oproti jiným evropským zemím došlo k několika změnám, improvizace se stala více divadelní než sportovní záležitostí. Upustilo se tak například od ligového vyřazovacího systému a Improliga slouží především k zastřešení týmů a jejich vzájemné komunikaci. Přesto, že tady improvizace funguje už bezmála čtvrt století, napsáno toho o ní bylo velmi poskrovnu. I to je v neposlední řadě důvodem realizace mého samostatného projektu
Zdroje/Stav problematiky
Jak jsem psala již výše, zmínek o divadelní improvizaci je v mediálním světě opravdu málo. Při zadání hesla improvizace do katalogu Vědecké knihovny v Olomouci vyběhne v databázi regionálních článků pouhých devět odkazů, přičemž poslední je z ledna 2012. Za poslední dva roky tedy v místních periodikách zřejmě nevyšel o improvizaci jediný článek.
Několik reportáží lze najít v archivu České televize. Jsou to především reportáže z improvizačního festivalu Improtřesk. Ostravské studio dále natočilo poměrně rozsáhlou reportáž o improvizačním maratonu ostravského týmu Ostružiny.
V posledních letech se téma improvizace objevuje v odborných pracích. Vznikají bakalářské a diplomové práce rozebírající teoretické rámce a východiska divadelní improvizace. Komplexní výčet nelze podat a ani to není cílem mého projektu, proto pouze zmíním jako příklad bakalářskou práci Kateřiny Fafílkové s názvem Vymezení „theatresports“ v rámci kulturologie a disertační práci Martina Vasqueze Principy divadelní improvizace (v prostředí zápasů v divadelní improvizaci).
Právě Martin Vasquez je jednou z klíčových osobností české improvizace. Považuji za nutné jej zmínit, protože kromě založení improvizačního divadla JUST! IMPRO a účinkování v pořadu Na stojáka, pronikl jako jeden z prvních do tajů komerčního využití improvizace. V roce 2012 založil centrum výzkumu a rozvoje improvizace s názvem Impro institut, který připravuje kurzy a workshopy jak pro korporátní klientelu, tak pro veřejnost. Mezi jeho pravidelné klienty patří Nestlé, ČSOB, LEGO nebo Heineken. V loňském roce vydal publikaci Buďte mistry improvizace.
Můj samostatný projekt navazuje především na samostatný projekt Daniela Kunze s názvem ImprOtázky, který vznikl na Katedře žurnalistiky v roce 2012. Kunz zvolil formu televizního dokumentu. V něm se podle mého názoru věnuje především lidem spjatým s improvizací a emocím a pocitům, jež v nich improvizace vzbuzuje. Já bych se ráda na divadelní improvizaci podívala mnohem komplexněji, kromě lidského faktoru, který realizuji pomocí rozhovoru s členem Oliv, bych ráda zprostředkovala i pohled na improvizační zápas a běžný trénink, který probíhá každý týden. Samozřejmě je třeba brát v potaz formu samostatného projektu, televizní zpracování a zpracování formou série článků ani nedovoluje zpracovat identické téma identickým způsobem. Dovolím si proto tvrdit, že přestože je můj samostatný projekt již druhým v pořadí na téma divadelní improvizace, jeho zpracování je zcela originální a jeho přínos k dané problematice není zanedbatelný.
Ideový plán
Cílem mého samostatného projektu je komplexně obsáhnout téma divadelní improvizace pomocí série čtyř článků. Zaměřím se jak na improvizační zápasy, které je možné běžně navštívit, tak pozadí těchto zápasů, které představím pomocí reportáže z tréninku a rozhovoru s dlouholetým improvizátorem.
Improligu a fungování improvizačních zápasů obecně přiblížím ve zpravodajském článku. Tyto informace budou fungovat jako background, hlavní ideou textu bude blížící se vrchol improvizační sezony – festival Improtřesk.
V ostatních článcích se budu pohybovat na regionální úrovni a na improvizaci pohlížet skrze olomoucké improvizační týmy Olivy a Olíhně. V rozhovoru se členem Oliy Danielem Kunzem se zaměřím na jeho seznámení se s improvizací, na vztah k ní a na jeho práci jako trenéra Olíhní. V reportáži ze zápasu Oliv s pražským týmem Klika se pokusím vylíčit atmosféru a průběh zápasu a v reportáži z tréninku Olíhní naopak popsat svoji první zkušenost s improvizací.
Postup práce
Před přistoupením k realizaci samostatného projektu bylo nutné nejprve promyslet jeho podobu, stanovit konkrétní témata, jimž se budu věnovat a také žánry, pomocí kterých tato témata zpracuju. Zpravodajský článek osvětlující Improligu a improvizační zápasy v rámci ní pořádané a dále reportáž ze zápasu olomouckého týmu Olivy mě napadly okamžitě, další žánry jsem musela chvíli zvažovat. Nakonec jsem se rozhodla pro rozhovor s členem Oliv Danielem Kunzem, který patří v poslední době k nejvýraznějším osobnostem olomoucké improvizace, a pro reportáž z tréninku Olíhní, kde si improvizaci vyzkouším na vlastní kůži. Z tohoto článku jsem měla od počátku největší strach, ale rozhodla jsem se držet hesla, že dokud si danou věc sama nezkusím, tak nemám šanci ji pořádně pochopit.
Prvním krokem byla návštěva zápasu Oliv s pražským týmem Klika. Během představení jsem si dělala útržkovité poznámky do svého mobilního telefonu. Zapisovala jsem si především kategorie a témata, na která se hrálo, a dále důležité postřehy, na jejichž základě by se dala reportáž postavit. Po představení se mi povedlo odchytit člena Oliv Daniela Kunze, kterého jsem se zeptala, jak hodnotí dnešní zápas a zda na něm bylo podle jeho názoru něco speciálního. Zároveň jsem ho poprosila, jestli by byl ochotný se se mnou někdy sejít a udělat rozhovor. Bohužel neměl moc času, tak jsme se domluvili, že ho další den kontaktuji na facebooku a domluvíme se konkrétním datu. Ještě chvíli jsem čekala, zda se mi nepodaří zastihnout někoho z pražského týmu, ale měli dost práce s balením, proto jsem se rozhodla kontaktovat je elektronickou cestou. Druhý den jsem napsala Filipovi a Barthovi prosbu o zodpovězení následujících otázek: Zajímalo by mě, jak celkově hodnotíš tento zápas a zda na něm pro tebe bylo něco speciálního nebo výjimečného? A dále jak bys okomentoval výkon soupeřů? Byl jejich výkon opravdu lepší nebo jejich výhru ovlivnilo např. domácí prostředí? Odpověděl mi pouze Filip, proto cituji v textu jenom jeho. Vyjádření ze strany publika jsem získala od mé kamarádky Pavly, která byla ideálním respondentem, jelikož improvizační zápas navštívila poprvé a zároveň studuje obor učitelství, právě učitelé totiž byli jedním z hlavních motivů večera. Reportáž jsem začala psát hned následující den. Měla jsem však problém se zachycením atmosféry a především pak s popisem konferenciérky. V psaném projevu se velmi těžko reflektuje její „ukvílený“ hlas, který byl důležitým aspektem role hloupoučké blondýny, kterou zastávala. Zpracování jsem proto na pár dní odložila a průběžně si pouze zapisovala fráze, které mě k tématu napadly a které by se daly v konečném znění použít.
Rozhovor se členem Oliv Danielem Kunzem jsem si domluvila na následující týden. Sešli jsme se v kavárně a o improvizaci si povídali asi hodinu. Měla jsem předem připravený seznam otázek, nakonec jsem ho ale nepoužila. Většinu otázek jsem si pamatovala a snažila jsem se spíše reagovat na podněty, které mi Dan svými odpověďmi dával. Povedlo se mi tak dle mého názoru zachovat kohezi textu a rozhovor neskáče od jednoho tématu k druhému. V rozhovoru jsou kromě divadelní improvizace věnovány dvě otázky i slam peotry. Tyto dvě disciplíny spolu značně souvisí a konkrétně u Dana se velmi prostupují. Daniel je jak schopným improvizátorem, tak básníkem. Ostatními otázkami jsem se snažila postihnout jeho příchod k Olivám, oblíbené kategorie a role při zápasech a trenérství Olíhní. Celý rozhovor jsem nahrávala na diktafon značky Olympus, zvuková stopa má délku 51 minut.
Při přepisování jsem nejprve zvolila strategii téměř doslovného přepisu zvukové nahrávky a následného upravování do vhodné formy. Tento přístup se však brzy ukázal jako časově příliš náročný a neefektivní z důvodu množství materiálu. Bylo nutné některé otázky vypustit a zachovat pouze ty nejrelevantnější, které spolu s odpověďmi vypovídají něco o vztahu improvizace vs. Kunz. Přešla jsem proto na strategii přeposlechnutí 3-4 minutových úseků a z nich přepsání pouze toho nejdůležitějšího.
Vzhledem k tomu, že se jedná o studentský projekt a dělala jsem rozhovor s člověkem stejné věkové kategorie, dovolila jsem si v otázkách ponechat tykání. Ze stejného důvodu jsem ponechala také mírně neformální ráz rozhovoru, který se projevuje například ve výrazech jako „v kramflecích“ nebo „z fleku“. V odpovědi na otázku ohledně průběhu tréninku zmiňuje Dan kategorii Polovina času. Zde jsem pro úplnost doplnila kurzívou do závorky stručná pravidla této kategorie.
Největší obavy jsem měla z reportáže z tréninku improvizačního týmu Olíhně. Samotné domlouvání návštěvy se protáhlo na několik týdnů, trénink se totiž zrušil například z důvodu probíhajícího AFA. Během tréninku nebyla možnost poznačit si myšlenky, které mě napadaly, ani aktivity, které jsme zkoušeli. Ve snaze vše nezapomenout jsem po příchodu domů napsala okamžitě téměř celý článek. Reportáž tohoto typu jsem psala poprvé. Nebyla jsem si jistá, zda dokáži odhadnout hranici vtipu, který si můžu dovolit, a hranici subjektivity tak, aby článek byl ještě publikovatelný v některém z periodik. S výsledným textem jsem ale nadmíru spokojená a musím říct, že mě jeho psaní opravdu bavilo.
Na tomto místě bych ráda obhájila zvolení dvou reportážních textů. Myslím si, že jak reportáž ze zápasu, tak reportáž z tréninku jsou podstatné pro naplnění cíle mého samostatného projektu – komplexního obsáhnutí pojmu divadelní improvizace. Zároveň je třeba brát v potaz diametrálně odlišné zpracování obou textů. Reportáž ze zápasu Oliv s Klikou se snaží být objektivní, využívá k tomu citace druhých osob a je spíše svědectvím o proběhlém představení. Naproti tomu reportáž z tréninku Olíhní je maximálně subjektivní a reflektuje moji osobní zkušenost s improvizací.
Zpravodajský článek se mi psal ze všech textů nejsnadněji, což je zřejmě způsobeno tím, že během studia jsem podobných zpráv napsala již desítky. V textu jsem využila toho, že se v brzké době, konkrétně 8. – 11. května, bude v Brně konat festival divadelní improvizace Improtřesk. Bližší informace k této události jsem získala na webových stránkách a telefonickým hovorem s jednou z organizátorek Kateřinou Fufílkovou. Improligu a improvizační zápas jsem představila v backgroundu zprávy. Původně jsem chtěla celý článek věnovat tématu Improligy a improzápasů, ale takto vystavěný text, jehož hlavní myšlenkou je upozornit čtenáře na blížící se festival, mnohem více odpovídá zásadám zpravodajství.
Po napsání všech článků jsem přistoupila k editaci a opravování chyb a překlepů. Přestože jsem si mezi psaním a kontrolou nechala časový odstup, měla jsem problémy odhalit drobné překlepy, které mi použitý MS Word nepodtrhl jako chybné. Stále jsem si pamatovala mnohé formulace a bylo tak obtížné přistoupit k textu jako objektivní a neutrální čtenář. Poprosila jsem tedy o korekturu kamarádku, která mi chyby vypsala, a já je v článcích opravila.
Sebehodnocení
Myslím si, že sérií čtyř článků se mi podařilo objasnit fungování divadelní improvizace a naplnit tak hlavní cíl samostatného projektu na téma Divadlo – improvizace jako zápas. I čtenář, který předtím nikdy o divadelní improvizaci neslyšel, získá přečtením poměrně dobrou orientaci v dané problematice. Po přečtení by měly být příjemci jasné také patrné rozdíly mezi improvizačními zápasy a televizními pořady jako je Partička, což bylo jedním z důvodů realizace tohoto projektu a mým osobním cílem.
Zadařilo se i představení improvizace na regionální úrovni. K tomu přispěl zejména rozhovor s Danielem Kunzem. V tomto ohledu je významná i reportáž z tréninku Olíhní, která upozorňuje na existenci dalšího improvizačního týmu v Olomouci. Většina lidí si totiž pod olomouckou improvizací představí pouze Olivy a netuší, že tu už přes tři roky funguje i jiný tým.
Některé aspekty divadelní improvizace by se samozřejmě daly blíže rozpracovat. V začátcích projektu jsem uvažovala například o tabulce nejhranějších kategorií, ale později jsem tento nápad zavrhla. Každý tým si upravuje pravidla na míru a výsledný text by nebyl příliš atraktivní pro čtenáře. Stále je tu tak prostor pro navázání a pokračování v mé práci.
Se zpracováním textů jsem spokojená, jsou čtivé a čtenáře nenudí. Podle mého názoru se obzvláště povedla reportáž z tréninku Olíhní, kde jsem si vyzkoušela improvizaci na vlastní kůži. Inspirací k napsání této reportáže mi byly články Tomáše Poláčka a troufnu si tvrdit, že má práce se k těm jeho přibližuje.
Jsem si vědoma toho, že téma i zpracování mého projektu spadá spíše do oblasti publicistiky, ta ale s kulturním zaměřením lépe koresponduje. Jako hypertéma by se články daly publikovat ve víkendové příloze novin, v časopise zabývajícím se kulturou nebo v Divadelních novinách.
Zdroje
VASQUEZ, Martin. Principy divadelní improvizace: (v prostředí Zápasů v divadelní improvizaci). Vyd. 1. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 2009. 178 s. Výběrová řada doktorských prací. ISBN 978-80-86928-66-1.
www.ostruziny.eu/kategorie.php
www.youtube.com/watch?v=dwjAXn1aqYU
