Jana Nováková
Průměrnost zvítězila nad genialitou
Příběh neuvěřitelného skladatele, blázna, génia Wolfganga Amadea Mozarta je v České republice velmi populární. Výrazný podíl na tom má stejnojmenný oscarový film Miloše Formana z roku 1984. Drama „o géniovi a průměrném“ se velmi často objevuje i na jevištích českých divadel. V současné době je hra dramatika Sira Petera Shaffera Amadeus na repertoáru čtyř tuzemských scén. Kromě Moravského divadla v Olomouci mezi ně patří Divadlo na Vinohradech, Divadlo Husa na provázku a Těšínské divadlo.
Moravské divadlo Olomouc ji uvedlo v premiéře jako poslední, a to 23. ledna 2015. Režie se ujal zdejší šéf činoherního souboru Michael Taranat. Dramaturgii dostala na starost Markéta Machačíková. Inscenace, která je přeplněna velkými vizuálními efekty a masovými scénami, trvá přes tři dlouhé hodiny.
Ať žije Mozart, Salieri budiž zatracen
Příběh začíná, jak je tomu vždy u režiséra Taranta zvykem, velkolepě. Na scéně burácí vítr, lidé přebíhají po jevišti sem a tam. Objevuje se stařičký, sešlý Salieri, kterého ztvárňuje herec Josef Vrána. Jemně, jakoby nepřítomně, začíná líčit svůj životní příběh, který je spojen především s osudem Wolfganga Amadea Mozarta. Má čas, tudíž nespěchá – mluví velmi pomalu. Právě postava Salieriho je v celé olomoucké inscenaci nejméně sugestivní. A to díky herci Josefu Vránovi, který se nedokázal do psychicky nevyrovnaného hlavního hrdiny patřičně vcítit. Vrána v celém představení jen tzv. „klouzal po povrchu.“ Nepodařilo se mu se zkrátka se Salierim sžít. Dlouhé monology herec odříkával s nepřítomným pohledem jako pohádku. Když už nějaký větší citový vzruch přišel, působil značně naddimenzovaně. Vrána s sebou škube, má autistické pohyby – zmítá s sebou dopředu a dozadu. Jeho postava nemá po většinu času ani žádné výrazné pohybové akce, pouze stojí nebo sedí v určité části jeviště a deklamuje nevýrazně text. Naproti tomu Vojtěch Lipina, alias Amadeus byl velmi uvěřitelný. Křehký, bláznivý mladík s maniakálním úsměvem lítal po celém jevišti jak střelený. Byl excentrický, živočišný a prudký. Zkrátka přesně takový, jak má pan Mozart být!
Hlavním „spoluhráčem“ Amadea v této inscenaci nebyl Salieri, ale klavír, který symbolizoval celý Amadeův život. Mohutné křídlo, výrazný scénický prvek, se skutečně snášelo v hlavních scénách z provaziště dolů na jeviště za Amadeem. Ten se s ním mazlil, lezl na něj, či se pod něj schovával. Klavír pro něj představoval všechno – hudbu, vášeň, lásku, bezpečí, moc. Zkrátka jen s klavírem byl Mozart skutečně šťastný. Scéna Jaroslava Milfajta, dvorního režisérova scénografa, obsahovala kromě zmíněného klavíru také další prvky. Výrazné byly např. velké papírové dekorace, které měly představovat vitrážovitá okna. Ty taktéž v průběhu inscenace sjížděla z provaziště dolů na scénu. Na jevišti byl rovněž přítomen nábytek v klasicistním stylu – stůl, židle. Vše doplňovaly klasicistně laděné kostýmy výtvarníka Tomáše Kypty. Ženy byly oděny do nádherných šatů, muži na sobě měli krásné, pestrobarevné, vyšívané obleky. Výsledný efekt dotvářeli velké, bílé paruky. Scéna tak působila dobově, opravdově, monumentálně a přepychově. Zaujaly velké dekorace doplněné zdobenými kostýmy.
Až moc velká blízkost?
Režisér se nebál rozehrávat svou velkolepou hru i mimo vytyčenou plochu jeviště. Herci se tak velmi často pohybovali v hledišti – procházeli se uličkami, které vedli k pódiu. Pokus o co největší propojení herců s diváky byl však nedotažený.
V brněnském nastudování Amadea využíval režisér Vladimír Morávek stejnou metodu. Jeho uchopení však bylo daleko propracovanější. Během jeho inscenace herci nevyužívali jen postranních uliček, ale dokonce přímo prolézali nad hlavami diváků. Morávek také usadil postavu císaře Josefa II. na divadelní balkón, což působilo velmi věrohodně. Zkrátka brněnská inscenace byla v tomto směru daleko více propojena s přihlížejícími diváky.
Hudba je základ
Drama Amadeus většinou režiséry láká k častému zapojení hudební složky. Hudba Wolfganga Amadea Mozarta je natolik známá a nádherná, že by byla škoda ji úplně vynechat. V inscenaci Moravského divadla je hudba v podstatě základním, nepostradatelným prvkem. Režisér Michael Tarant zapojil do činohry i pěvce ze zdejší opery. Nespíše tak chtěl co nejvíce využít potenciálu třísouborového divadla.
Co by se zprvu zdálo jako skvělý nápad, ztroskotává na nedůslednosti. Hlavní operní party jsou sice naživo zpívány, ale už ne doprovázeny. Přitom by se nabízelo využít klavíristu, který sedí v první lóži vpravo a je oblečen taktéž do klasicistního kostýmu. Sborové části bohužel také nejsou v live provedení. Hudební složka se tedy skládá z mixu předem připravených nahrávek, živého klavírního doprovodu a zpěvu. Režisér si měl zkrátka vybrat, zda preferuje živou nebo reprodukovanou hudbu. Konečný výsledek totiž působil rozpačitě.
Proč právě Amadeus?
Inscenace Amadea v Moravském divadle Olomouc je průměrná. Herecky nedotažená, scénograficky klasicky klasicistní, režijně velkolepá, dlouhá a táhlá. Dialogy se vlečou, monology jsou neskutečně vlažné. Režisér dramatický text nechal takřka v původní podobě. Divácky je však inscenace velmi oblíbená. Proč je tato divadelní hra oblíbenější než mnohé jiné? Proč se také v současnosti hraje na více českých scénách zároveň? A proč je inscenace Amadea v Moravském divadle Olomouc stále vyprodaná, přestože není natolik kvalitní?
Lidé na repríze 17. března 2015odměnili tvůrce a herce potleskem ve stoje, přestože bylo očividné, že se v některých částech představení publikum malinko nudilo – pán vedle mě na několik málo minut usnul, přesto se nakonec při potlesku postavil. Jak je možné, že i přesto má hra neskutečný úspěch? Je příběh dvou skladatelů natolik poutavý, že dokáže oslovit každého člověka? Profesor anglické literatury, významný český překladatel a shakespearolog Martin Hilský hovoří o tom, že je to v podstatě hra o nás: „Příběh průměrného se dotýká všech. Každý jsme průměrný. Každý jsme Salieri. Každý toužíme po tom být nejlepší, být dokonalý. Salieri mluví za nás, za průměrné.“ Nejspíše je to právě tato myšlenka, která hru činí aktuální a poutavou.
Česky mluvící Amadeus
Žil byl jeden skladatel. Jmenoval se Antonio Salieri. Chtěl být nejlepší a nejdokonalejší. Pro slávu by udělal cokoliv, i zabil. Bohužel však byl průměrný, nedokonalý. Ve stejné době, na témže místě pobýval také Wolfgang Amadeus Mozart. Prostý mládenec překypující talentem a genialitou. Hrál na klavír a skládal hudbu. Salieri na něj žárlil. Neměl Mozarta rád. Viděl totiž, jak si chlapec svého talentu neváží, mrhá jím. Mozart byl dle Salieriho „individuum“ – člověk poháněný nízkými pudy a vášní. A tak se Salieri rozhodl, že se Mozarta zbaví, připraví ho o rozum.
Kolem osobnosti jednoho z nejslavnějších a nejgeniálnějších hudebních skladatelů Wolfganga Amadea Mozarta se vybudovala řada legend. Výše zmíněná je jednou z nich. Detektivní příběh o příčinách smrti klasicistního skladatele využil i spisovatel Peter Shaffer, který napsal úspěšné drama Amadeus.
Začátek hledejte u Shaffera
Spisovatel pocházející z bohaté židovské rodiny se narodil v Liverpoolu a vystudoval historii na univerzitě v Cambridgi. Během svého dosavadního života zkusil několik zajímavých povolání – pracoval jako knihovník, psal literární kritiky, fáral do dolů a nabízel knihy v knihkupectví. Nakonec však zakotvil u tvůrčí práce, psaní. V začátku své kariéry psal se svým bratrem detektivky. Za jeho první drama je považována Slaná země. Skutečný úspěch mu však přinesla hra Cvičení pro pět prstů z roku 1958. Ta ho dostala do Ameriky, na vytouženou Broadway. V roce 1962 překvapil veřejnost komediálními aktovkami Veřejné oko a Soukromé ucho. Ještě větší popularitu mu potom přinesla tragédie Equus, která vypráví o sedmnáctiletém klukovi, jenž oslepí šest koní.
Asi nejznámější hra tohoto britského dramatika měla svoji světovou premiéru roku 1979 v National Theatre of London. Krátce nato ji uvedlo souběžně několik divadel na americké Broadwayi. Inscenace tohoto dramatu byly v USA velmi populární, často beznadějně vyprodané. Úspěch hry se z Ameriky přenesl do Evropy. Hra byla přeložena do dvaadvaceti světových jazyků a začala se masově uvádět i u nás, na nejrůznějších evropských divadelních scénách. Hra byla mnohokrát ceněna, v Americe zaznamenala přes 1200 repríz.
Spisovatel se nikdy netajil tím, že se při práci na Amadeovi inspiroval dramatem ruského spisovatele Alexandera Sergejeviče Puškina Mozart a Salieri. Ten jako první přišel s motivem zklamaného, průměrného Salieriho, který žárlí na Mozartovu genialitu. Na základě uvědomění si své vlastní nedokonalosti se Salieri stává vrahem.
Filmař Jiří Mynařík k Shafferově dramatu dodává: „Shaffer využívá k vytvoření dramatických situací ve své hře charakterů skutečných historických postav, děj situuje do reálných míst, často podává odkazy na historické události, přesto s těmito fakty nakládá volně a v rámci svých vlastních uměleckých potřeb tyto faktické skutečnosti modifikuje, díky čemuž nezasvěcený laik nemá šanci rozpoznat, kde končí historické reálie a začíná autorova fikce, s níž si pohrává s mistrností sobě vlastní.“
Autor nás zavádí do Vídně na konec 18. století, nacházíme se na dvoře Josefa II. Hra je vyprávěna jako strhující zpověď Saliriho, který se divákům svěřuje se svými hrůznými myšlenkami a následnými činy – nástrahy, které připravil na Mozarta a jeho manželku Konstance. Sám Shaffer definuje téma dramatu jako „srážku génia s průměrností.“ Mozart a Salieri jsou jen modelovými příklady.
Formanův úspěch
Vyslovte slovo Amadeus! Co se vám vybaví? Bude to primárně divadelní inscenace? Pravděpodobně ne. Většina české populace si v prvé řadě spojí jméno s osobou skladatele. Hned na druhém místě si dozajista vzpomenou na stejnojmenný významný film českého režiséra Miloše Formana. Není se čemu divit. Americký film z roku 1984 obdržel osm Oscarů a měl celkem 13 nominací.
Miloš Forman, významný představitel tzv. Československé nové vlny, se největšího ocenění dočkal až ve Spojených státech amerických. Ovšem rychlý přechod do USA pro něj nebyl zas až tak úplně jednoduchý.
Forman natáčel v Čechách filmy jiným stylem. Soustředil se na obyčejné lidi v každodenních situacích. Nezaměřoval se primárně na děj, poutavý příběh. V zámoří musel přejít na jinou formu vyprávění. Jeho první zahraniční film Taking Off zdaleka neuspěl tak, jak si režisér původně představoval.
Amadeus je Formanovým pátým celovečerním americkým filmem. Před ním vznikly ještě snímky Ragtime, Vlasy, Přelet nad kukaččím hnízdem, Viděno osmi: desetiboj a výše zmíněný Taking Off. Pro natočení Amadea se režisér rozhodl ihned po zhlédnutí americké inscenace. “Bude-li druhá část tak skvělá jako první, natočím podle té hry film,“ vzpomíná oceňovaný režisér, na své první setkání s dramatem. Na přípravě scénáře spolupracoval s Shafferem. Dle Formanových vzpomínek strávili nad úpravami textu celé čtyři měsíce. Výsledek je dvě až tři hodiny (podle toho, jestli se díváte na režisérský sestřih) trvající film plný nádherných obrazů a krásné hudby.
Česká inscenační tradice
Hru Amadeus mohli poprvé čeští diváci zhlédnout už v roce 1982. Tři roky po jejím prvním světovém uvedení. Česká premiéra se tehdy uskutečnila v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Antonia Salieriho hrál René Přibil a Wolfganga Amadea Mozarta Antonín Procházka. Dle dobových ohlasů se jednalo o inscenaci komorní – uváděla se na malé scéně. Režie se soustředila na konflikt dvou ústředních hrdinů.
V témže roce uvedla hru další tři divadla: Divadlo F. X. Šaldy Liberec, Státní divadlo Brno, Městská divadla pražská. O rok později se Amadeus dostal do Ostravy. Poté nastala dlouhá pauza. Hra byla v České republice znovu inscenována až roku 1991.
V následujících letech se hrála ve všech důležitých divadelních metropolích. Diváci si ji mohli vychutnat ve Zlíně, v Mostě, Hradci Králové, Opavě, Praze, Příbrami, Uherském Hradišti, Olomouci, Šumperku či v Pardubicích. Ani v jednom roce se však současně nekonaly více než dvě premiéry najednou. Rok 2014 byl v tomto ohledu výjimečný. Na svůj repertoár zařadila hru celkem tři divadla. Posledním nastudováním je pak olomoucká inscenace z počátku roku 2015.
První premiéru Amadea uvedla v roce 2014 Polská scéna Těšínského divadla Český Těšín v režii Bogdana Kokotka.
Donutil – Morávek – Donutil
Brněnští diváci si mohli Amadea vychutnat také v roce 2014. Hra zde měla premiéru dne 14. března. V Divadle Husa na provázku ji uvedl režisér Vladimír Morávek. Ten inscenaci dedikoval panu Miloši Formanovi, jelikož při své práci využíval právě motivů z jeho nezapomenutelného filmu.
Původně měl Morávek Amadea nastudovat už dřív, a to v pražském Divadle na Vinohradech. Ovšem tehdejší nastupující vedení přípravy na novou inscenaci zmařilo. K této kauze se Morávek vyjádřil v rozhovoru pro Literární noviny: „Domnívali se, že inscenace bude úchylná, perverzní, divoká a měšťanstvo šokující, zatímco já tvrdil, že půjde o velký herecký koncert, který bude mistrovsky promlouvat o nejdůležitějších věcech Evropana."
V Divadle Husa na provázku se hra uvádí pod názvem Amadeus (tj. Milovaný Bohem). Hlavní role zde nastudovali otec a syn Donutilové. Miroslav ztvárňuje Salieriho, zatímco jeho syn Martin představuje titulního hrdinu Amadea. Herci se na divadelním jevišti nepotkávají poprvé. Jejich první spolupráce proběhla v pražském Národním divadle v Sluhovi dvou pánů.
Brněnská inscenace je velkolepá. Jeviště je do posledního místa zaplněné nejrůznějšími dekoracemi. Najdeme zde kusy starého nábytku, sochy, nepovlečené staré matrace atd. Impozantnost výjevu doplňují účinkující herci se silným make-upem. Na scéně jich je vždy nejméně pět. Stojí ve stylizovaných polohách a mají strnulé pohyby. Výraznou složkou jsou také kostýmy, které jsou laděny do černých a bílých barev. Za zmínku ještě stojí obrovské paruky.
Morávek hru inscenuje co nejblíže k divákovi. Herci v průběhu představení záměrně vstupují do hlediště – chodí uličkami, hrají v lóžích, na balkóně. Největší přiblížení nastává, když lezou přes hlavy překvapených diváků.
Další výraznou složkou je v brněnské inscenaci hudba a svícení. Režisér se nebál a využil pěveckého talentu samotných herců. S nimi nastudoval sborový part – motiv z Mozartova Requiem. Ten se v rámci inscenace několikrát opakuje. Co se týče práce světlem, můžeme v tomto případě mluvit o light designu. Osvětlovači využívají zářivek, často se objevuje bodové svícení, důležité jsou kontrasty mezi ostrým a potemnělým svícením.
Morávkův Amadeus je zkrátka „Morávkův“. Neotřelý, nekonvenční, velkolepý a vizuálně silný. Inscenace je součástí projektu brněnské scény Géniové a podvodníci. V rámci něho nastudoval režisér ještě operu skladatele Miloše Štědroně Moc Art aneb Amadeus v Brně.
Vinohrady se konečně dočkaly
Amadeus se měl na slavné pražské scéně objevit už o několik let dřív. Ovšem tenkrát k tomu, z popudu „vrchnosti“, nedošlo. Tehdejší nový ředitel Tomáš Töpfer titul zakázal. Nově se však objevil na repertoáru divadla pro rok 2014. V listopadu se pak uskutečnila premiéra v režii Marina Čičváka. Hlavní role ztvárnili herci Jiří Dvořák (Salieri) a Ondřej Brousek (Mozart).
Pražská inscenace je specifická zaměřením na hlavní postavu Salieriho. Je zde patrný fokus na lidskou psychiku. Režisér společně s dramaturgem Milanem Šotkem vyškrtali z textu vše nepodstatné, hlavně monology. Inscenaci tak dodali na tempu. Na rozdíl od brněnské verze se pražští tvůrci neinspirovali Formanovým filmem, ale vycházeli z původního dramatického textu. Hraje se téměř na prázdném jevišti. Výraznými scénickými dekoracemi jsou pouze tři klavíry. Divákův pohled se má soustředit především na herce ztvárňující psychologicky nevyrovnané postavy.
Tarantova monstróznost
Moravské divadlo Olomouc uvedlo Amadea zatím jako poslední česká scéna. „Nehrajeme efektní hru. Hrajeme téma,“ dodává k hanáckému nastudování její režisér Tarant. Premiéru měla inscenace v lednu roku 2015. V hlavní roli Salieriho se alternují dva herci – hostující Josef Vrána a „domácí“ Petr Kubes. Titulní postavu ztvárnil Vojtěch Lipina.
„Jednak je to velká činoherní inscenace prakticky celého souboru. Vzhledem k tomu, že jsem chtěl, aby dvěma opravdu zajímavým hercům neunikla role Salieriho, tak vlastně zkoušíme dvě inscenace. Navíc je v tom ta nádherná hudební složka. Tím, že to dělá činohra jakoby ve své produkci, tak jsme si vlastně museli zajišťovat zpěváky, celou tu hudební stránku, což je práce krásná, ale náročná. Navíc ta hudba v té naší inscenaci a pěvecké výkony mají velikou roli. Takže to celé dát dohromady bylo poměrně hodně náročné, ale zároveň velice krásné,“ dodal k inscenaci v rozhovoru pro Český rozhlas režisér Tarant.
Režisér, současný šéf činohry zdejšího divadla, nepracoval s Shafferovým textem poprvé. Ve Východočeském divadle v Pardubicích ho uvedl s tamním souborem už v roce 2010. Roli Saliriho zde ztvárňoval taktéž Josef Vrána. Obě jeho inscenace se navzájem jemně podobají, především co se týče scénografie. Taktéž je pro Taranta příznačná monstróznost a impozantnost davových scén.
Proč tedy právě Amadeus?
Hra britského dramatika je tedy nyní na repertoáru čtyř českých divadel. Proč tomu tak je? Co dramaturgy a inscenátory na této hře nejvíc přitahuje? Vladimír Morávek v rozhovoru pro Českou televize objasňuje: „Myšlenka hrát Amadea vznikla z mého velkého okouzlení Formanovým filmem. Ta hra je krásná, slavná a profláklá na všech světových jevištích. My k ní přistupujeme s vědomím, že máme od Miloše Formana dovoleno hrát ne ani tak to, co se ve všech těch zlatých divadelních domech hrálo, ale tedy to, co tenkrát vzniklo pro potřeby toho filmu.“
Režisér olomoucké inscenace zase dodává: „Amadeus vypovídá o nepřenosné středoevropské životní zkušenosti. Na jedné straně Ikarus rozpínající křídla a toužící letět, na druhé straně někdo, kdo Ikara z nebe strhává. K dílu přitahuje pozornost už samotná osobnost Mozarta, motiv boží přítomnosti v jeho hudbě. V neposlední řadě nabízí hra Amadeus skvělé herecké příležitosti. Peter Shaffer je zkušený dramatik, který dokáže vystavět nosné téma a příběh a pro herce napsat výjimečné role.“
„Mozart je blízký Treplevovi, kolikrát se při tom přistihujeme, že inscenujeme Racka a ne Amadea. Protože on je Treplev, má tam i tu zpěvačku, která má být takovou Ninou Zarečnou,“ přirovnal britské drama k ruské klasice pro portál idnes.cz režisér Martin Čičvák.
Promluva o jednom géniovi a průměrném
Do zvukově utěsněné místnosti v šestém patře divadla vstupuje několik mladých lidí. Po svém příchodu jsou ihned usazeni. Je nás tady na dvacet. Postupně do téže místnosti vcházejí herci, kostyméři a konečně i režisér a překladatel nové inscenace Amadeus, která bude mít v Moravském divadle Olomouc premiéru koncem ledna. Na jedné straně, u oken a velkého dlouhého stolu, na kterém je připraveno občerstvení, sedí realizační tým. Naproti jsme zase usazeni my – návštěvníci první, veřejné čtené zkoušky. Místnost, kde se nacházíme je nepravidelného tvaru. Na stěnách je nalepen černý molitan, nejspíše asi budeme ve zkušebně operního souboru.
Slova se ujímá člověk nejpovolanější – režisér Michael Tarant. Je oděn do černého obleku. Úvodem představuje všechny své kolegy a sděluje, že toto nastudování bude charakteristické volnější spoluprácí s operou. Což dokazuje tím, že ihned dává prostor operní pěvkyni Lence Zářické a povzbudí ji ke zpěvu. „Michala Davida,“ prosí Michael Tarant. Pěvkyně se na režiséra podívá, uculí se a pronikavým, zvonivým sopránem ze sebe vydá: „Pijeme colu,“ poté se zvedá ze židle a pomalými kroky míří k piánu, kde už je usazena starší paní, korepetitorka Milada Jedličková. „Takže bude to árie Paminy z opery Kouzelná flétna,“ uvádí se Zářická. Operní zpěvačka se nadýchne a s výraznou mimikou začne zpívat.
Po jejím výstupu si bere slovo opět režisér Tarant. „Nehrajeme efektní hru. Hrajeme téma,“ říká a následně mluví především o životě Wolfganga Amadea Mozarta. Tarant přesně ví, na která slova použít akcent a zapůsobit tak nejenom na přítomný inscenační tým, ale především na své hosty, které si na veřejnou první zkoušku pozval.
Dalším řečníkem je překladatel hry Martin Hilský, který se s Tarantem setkal už mnohokrát. Hilský začíná svůj projev vzpomínáním na své první setkání s Mozartem: „Když jsem začal překládat Shakespearovu Marnou lásky snahu, připletl se mi tam Mozart. Právě tato komedie totiž měla být libretem opery Cosi Fan Tutte.“ Překladatel hovoří klidně a rozvážně. V závěru své promluvy se soustředí pouze na osobnost dramatika Petera Shaffera a jeho hru Amadeus. O čem vlastně celé drama podle něho je? Hilský: „Salieri je Everyman. Salieri mluví za nás obyčejné, Mozart je génius a to opravdu nikdo z nás není. Kousek Salieriho je tedy v každém z nás. Každý z nás v životě zažije ústrk, zklamání ze sebe sama. Musíme si ale dávat pozor právě na toho Salieriho v nás, abychom nezašli dál, než je možné.“
V poslední části veřejné zkoušky velmi živočišně zpívá Jiří Přibyl finále prvního dějství Figara a ke slovu se dostává také muzikolog Jiří Štilec, který mluví především o Mozartově geniální hudbě.
Najednou jsme u konce. Veřejnost odchází (a tudíž i já). V odzvučené místnosti necháváme všechny tvůrce budoucí olomoucké inscenace pokračovat v započaté práci. Snad se jim vše vydaří a diváci budou z jejich díla jen a jen nadšeni. Co více dodat. Návštěva to byla příjemná. Nové informace se vždy hodí, vidět a slyšet vzdělaného Martina Hilského se mi taky opravdu nepoštěstí každý den.
Co si myslíte o současném nastudování hry Amadeus v Moravském divadle Olomouc?
Viděli už jste někdy předtím tuto hru na divadle? Jestliže ano, můžete inscenace v krátkosti porovnat?
Tomáš Novák, dělník, 50 let
Inscenace byla velkolepá, ale moc dlouhá. Přes tři hodiny sedět v divadle na jednom místě je vysilující. Nejhorší je, že to pořád musím srovnávat s Formanovým filmem, který mám stále v živé paměti. Hru jsem viděl také v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, kde ovšem byla méně velkolepá. Noty a konfety tam opravdu vzduchem nelétaly. Škoda. V Moravském divadle se v tomhle opravdu vyřádili. Čekal jsem na konci ještě ohňostroj. Musím říct, že v Olomouci mě ohromně překvapili, a to v dobrém. Neusnul jsem.
Iveta Sýkorová, učitelka, 42 let
Já jsem toho názoru, že představení bylo moc povedené. Herci se snažili. Nejlepší byl představitel samotné titulní postavy Amadea, který mě neskutečně dostal. Možná dokonce víc než filmový představitel téže postavy ve Formanově filmu. Salieri už byl o poznání horší. V naší alternaci hrál pan Vrána, který neskutečně přehrával a pořád jenom řval. Na pana Vránu mám asi trochu smůlu. Hru Amadeus jsem totiž vidělai v divadle v Pardubicích, kde postavu Salieriho ztvárňoval také on. Režisérem tam byl opět Michael Tarant. Musím říct, že inscenace v Olomouci se mi líbila daleko víc. I když pan Vrána byl problematickým článkem zde i tam. Svou roli ztvárnil příliš emotivně, až to někdy vypadalo, že přehrává.
Karel Tomášek, důchodce, 73 let
Představení bylo nádherné. Jsem plný emocí a dojmů. Herecké výkony byly neskutečné. Pěvci nádherně pěli. Opravdu nádherný zážitek. Moc jsem si to užil. Jinak Amadea jsem viděl na divadle asi po třetí a vždy tady v Olomouci. Prvně jsem ho zhlédl v devadesátých letech. Tehdy hráli hlavní role Pavel Juřica a Radko Choc. Co si pamatuju, nebylo představení zas tak strhující. Potom jsem nějakou inscenaci viděl po roce 2000, ale to bylo baletní provedení. Ovšem nádherné. Tanečníci tehdy byli výborní, stejně jako dneska herci.
Olga Černá, kadeřnice, 27 let
Představení bylo dlouhé, opravdu. Po první půlce jsem myslela, že odejdu. Hra totiž obsahuje hodně monologů, které mě unavují. Nakonec jsem ale zůstala a byla jsem ráda. Musím říct, že herci byli neuvěřitelní – hlavně Amadeus. Vojtěch Lipina ho zahrál velice uvěřitelně. Tolik emocí, co ze sebe vydal. Opravdu mu tleskám ve stoje a gratuluju. Amadea jsem viděla ještě v podáníbrněnského Divadla Husa na provázku. Před rokem v Olomouci hostovali v rámci Divadelní Flory. Hlavní role tehdy hráli otec a syn Donutilové. Musím říct, že brněnská inscenace byla podle mě monumentálnější. A co si pamatuju, vůbec se nevlekla. Neměla jsem potřebu odcházet.
Robert Outrapa, podnikatel, 34 let
Představení se mi nad očekávání líbilo. Mám s Moravským divadlem špatnou zkušenost, co se týká činoherních představení. Musím ale konstatovat, že se realizační tým tentokrát předvedl. Inscenace je nádherná. Ani jsem nečekal, že se hra Amadeus dostane na repertoár zdejšího divadla. Když jsem se to dozvěděl, měl jsem strašnou radost. Miluju totiž stejnojmenný Formanův film a byl jsem zvědavý, jak se s tím v Olomouci vypořádají. Jsem rád, že se jim to povedlo. Ovšem jednu výhradu mám, a to k hudbě. Moc se mi nelíbilo, že nebyl dostatečně využit klavírista, který byl během představení neustále přítomen. Zbytečně se pouštěla hudba ze záznamu. Hru Amadeus jsem viděl taktéž v brněnském nastudování. Myslím, že to bylo Divadlo Husa na provázku. Řekl bych, že obě inscenace si byly dost podobné – velkolepé a překrásné. Herci skvělí, scéna a kostýmy úžasné.
Iva Hronešová, teatroložka, 25 let
Z dramaturgického hlediska musím konstatovat, že se jedná o titul velmi vděčný. Oblíbený u většiny diváků. Ovšem inscenační pojetí režiséra Taranta bylo velmi konvenční. Jeho snahou bylo zapůsobit na příjemce honosnou vizuální složkou. Výrazný problém vidím v herecké složce. Především v postavě Salieriho, kterého s vnějším patosem ztvárnil Josef Vrána. Hru jsem viděla taktéž v divadle v Pardubicích, rovněž v režii Michaela Taranta. Názor na jeho tehdejší nastudování se v podstatě shoduje s nynějším v Moravském divadle. Inscenace už tehdy sázela na výrazný vnější efekt.
Záměr
Cíl práce
Hlavním cílem předkládaného samostatného projektu je nové olomoucké nastudování dramatu britského spisovatele Petera Shaffera Amadeus. Moravské divadlo Olomouc uvedlo premiérově hru tento rok, přesně 22. ledna. Režisérem inscenace je šéf olomoucké činohry Michael Tarant. Velkou zajímavostí je, že hra Amadeus byla v průběhu roku 2014 uvedena v dalších třech českých divadlech. Do repertoáru ji zařadilo brněnské Divadlo Husa na provázku, pražské Divadlo na Vinohradech a Polská scéna Těšínského divadla.
Další mým vytyčeným cílem je tedy zmapovat ostatní současná česká nastudování. Pokusím se také přiblížit, proč je právě toto drama oblíbené a často uváděné. Také se zaměřím na to, jaká je zde inscenační tradice. Primárně se však budu soustředit na olomoucké ztvárnění.
Hlavní text mého projektu se soustředí na vývoj inscenování dramatu Amadeus v České republice. Čtenářům nejdříve přibližuji vznik samotné hry. Poté se zaměřuji na věhlasný film Miloše Formana, který inspiroval řadu divadelních tvůrců. Následně se věnuji pouze českým divadelním inscenacím. V závěru využívám četných rozhovorů s tvůrci, abych zjistila, v čem spočívá kouzlo tohoto divadelního textu. Dalším, obsahově rozvinutějším textem, je recenze. Ta kriticky rozebírá inscenaci Amadea v Moravském divadle Olomouc. Částečně je zde také brán ohled na nastudování téže hry Divadlem Husa na provázku. Divadlo svého Amadea představilo olomouckému publiku na loňské Divadelní Floře. K doplnění a úplnému naplnění mé práce jsem jako dva nejkratší texty zvolila reportáž a anketu. Reportáž bude sledovat průběh první čtené zkoušky hry v Moravském divadle v Olomouci. Anketa zase přinese názory na inscenaci od olomouckého publika.
Zdůvodnění volby tématu
K volbě daného tématu jsem se rozhodla především na základě svých sympatií k dramatu Amadeus. Jakmile jsem se doslechla, že se tato velkolepá hra dostala na repertoár zdejšího divadla, měla jsem jasno. Jsem taktéž velkým fanouškem Formanova filmu.
Dalším faktorem pro mě byla skutečnost, že mi bylo v rámci předmětu Kulturní žurnalistka umožněno zúčastnit se první čtené zkoušky. To byl další impuls pro to, abych se ve svém samostatném projektu zabývala právě dramatem Amadeus.
Amadea jsem v Moravském divadle Olomouc neviděla poprvé. Jsem divadelní vědkyně a tudíž je mou povinností sledovat divadelní scénu v její komplexnosti. Významný text Petera Shaffera jsem zhlédla už v Pardubicích, také v režii Michaela Taranta. Dále jsem hru viděla v Ostravě v Národním divadle moravskoslezském v režii Pavla Šimáka. Rovněž jsem navštívila představení brněnského Divadla Husa na provázku.
Divadelní téma jsem ty tedy vybrala záměrně, jelikož je divadlo mou vášní již dlouhá léta. Zabývám se jím jak z teoretického hlediska, tak i z hlediska praktického. V roli dramaturga a herce jsem byla několikrát součástí připravovaných amatérských inscenací. Taktéž již pátým rokem vypomáhám s přípravou festivalu Divadelní Flóra Olomouc.
Pro psanou formu projektu jsem se rozhodla na základě svých zkušeností s přispíváním do internetového zpravodajsko-publicistického divadelního portálu Divá báze.cz. Kulturní specializaci jsem měla vzhledem k svému dřívějšímu studiu oboru Teorie a dějin dramatického umění a svému uměleckému zaměření zvolenou okamžitě.
Zdroje/stav problematiky
V České republice vychází řada časopisů a novin zaměřených na kulturu, potažmo na divadlo. Mezi nejznámější patří rozhodně Divadelní noviny. Teatrology potom zajímají odbornější časopisy Svět a divadlo, Divadelní revue a Theatralia. V České republice existuje také řada webových stránek zaměřených na divadlo: Rozrazil Online, I-divadlo, Divadlo, Divá báze a Nadivadlo.
Všechna výše zmíněná média se snaží věnovat současným českým inscenacím. Ovšem není v jejich možnostech mapovat komplexně celou Českou republiku. A tak se ohlasy a recenze na olomoucká divadelní představení nevyskytují ve všech. Reflexi olomouckých inscenací poskytují rovněž obecné internetové zpravodajské weby: idnes.cz, novinky.cz, ihned.cz, akutalně.cz.
Co se týče přímo olomouckého nastudování Amadea, najdeme rozsáhlou reflexi např. na stránkách Divé báze, recenzi také nabídl olomoucký portál Olomouc.cz. Z tištěných médií se inscenací zabývaly Divadelní noviny, dále časopis Instinkt, noviny Právo a Mladá fronta Dnes. Ve všech těchto médiích byly publikovány recenze nebo zprávy v rozšířené podobě. Žádný článek se však nezabýval fenoménem Amadea analytičtěji, hlouběji – nikdo nevěnoval pozornost faktu, že se hra uvádí na dalších českých scénách.
Ve svém samostatném projektu nebudu rozebírat pouze olomouckou inscenaci. Samozřejmě ji ovšem neopomenu. Moje pozornost se bude soustředit také na další česká nastudování této populární britské hry. Pokusím se taktéž objasnit, proč je pro inscenátory drama výjimečné, co je na něm tak lákavého.
Ideový plán
Cílem předkládaného projektu je tedy, jak jsem již výše uvedla, představit inscenaci Amadea v Moravském divadle Olomouc. Dále se ji pokusit zařadit do kontextu dalších českých nastudování. Toto téma je totiž v rámci českých médií velmi opomíjeno.
Abych dosáhla svého cíle, rozhodla jsem se v práci postupovat systematicky. První článek jsem vytvořila v rámci žánru reportáže. V rámci svého studia na Katedře žurnalistiky jsem totiž navštívila čtenou zkoušku v Moravském divadle v Olomouci. Na základě svých poznámek a zážitků tedy zpracuji obsahově kratší článek. Čtenáři budou moci alespoň takto nahlédnout do zákulisí přípravy nové divadelní inscenace.
Stěžejním je pro tuto práci článek o historii a současném inscenování Amadea v České republice. Tento text bude předkládat informace, které nejsou na českém mediálním trhu tzv. „k dostání“. Článek se bude zabývat britským dramatem, českou inscenační tradicí a současnou produkcí. Co se týče žánru, bude se jednat o text informativně-edukativního charakteru na pomezí zpravodajství a publicistiky.
Jelikož dalším logickým krokem je návštěva samotného představení, bude třetím článkem recenze. Olomouckou inscenaci jsem navštívila celkem dvakrát. Bohužel jsem vždy měla štěstí na pana Josefa Vránu coby Salieriho. V plánu jsem měla navštívit představení ještě jednou, ovšem z pracovních důvodů jsem nakonec nemohla.
Posledním článkem je anketa. Chtěla jsem tak čtenářům představit různorodé názory veřejnosti, neodborný i odborný pohled na olomouckou inscenaci. Při výběru respondentů jsem se snažila obsáhnout velkou věkovou škálu.
Původně jsem měla v plánu napsat místo ankety zpravodajský článek – zprávu v rozšířené podobě. Text měl být o připravované premiéře Amadea. Nakonec jsem se však rozhodla pro anketu, která spíše podpoří téma samostatného projektu a seznámí čtenáře s veřejným míněním.
Postup práce
Na samostatném projektu jsem začala pracovat ihned potom, co jsem se rozhodla pro dané téma. Stalo se to v době, kdy jsem měla možnost navštívit první čtenou zkoušku v Moravském divadle Olomouc. První článek, který jsem tedy zpracovala, byla samozřejmě reportáž z této události. Jako svůj druhý článek jsem napsala informačně-edukativní text. Nejdříve, ještě před zhlédnutím inscenace, bylo totiž důležité zjistit veškeré informace o samotné hře a jejím autorovi. Dále mě zajímalo, jaká byla v české historii další nastudování tohoto britského dramatu. Po této důkladné přípravě jsem byla schopna napsat druhý text. Třetím článkem v pořadí byla recenze, tu jsem napsala po zhlédnutí dvou představení v Moravském divadle Olomouc. Jako poslední jsem vytvořila anketu.
Reportáž
Pro žánr reportáže jsem se rozhodla v momentě, kdy jsem navštívila první čtenou zkoušku. Zapůsobila na mě atmosféra a zajímavý dojem udělal i realizační tým. Tak jsem se rozhodla, že je škoda neinformovat o této události širokou veřejnost.
První čtenou zkoušku jsem navštívila v rámci předmětu Kulturní žurnalistka. Své studenty na ni pozval tiskový mluvčí Moravského divadla Olomouc David Kresta. Zkouška se konala v budově Moravského divadla v šestém patře. Ráno v osm hodin jsem přišla do divadla, dostala jsem se dovnitř zadním vchodem. Tam na mě již čekal pan Kresta, který mě doprovodil do oné místnosti.
Celý průběh čtené zkoušky jsem si poctivě zaznamenávala na papír. Snažila jsem se zapisovat si veškeré informace a podrobnosti, které mi tvůrci během dne řekli. Taktéž jsem si všímala prostředí, gest, mimiky a oblečení jednotlivých mluvčích. Zkouška trvala přibližně tři hodiny. Potom byla vyhlášena pauza a veřejnost musela ze sálu odejít.
Na základě svých podrobných poznámek jsem pak doma napsala krátkou reportáž, která v rychlosti zachycuje nejdůležitější body první čtené zkoušky. Do reportáže jsem zakomponovala hlavní názory na hru samotného režiséra Taranta a překladatele Hilského. Taktéž jsem tam vklínila vtipné momenty ze zkoušky. Snažila jsem se, aby byl text pro čtenáře lákavý. V textu jsem využívala četných přímých řečí a myšlenky tvůrců inscenace.
Text informativně-edukativního charakteru
Druhý text, který jsem se rozhodla zpracovat, má informativně-edukativní charakter. Jedná se o článek na pomezí zpravodajství a publicistiky. U takovéhoto textu je velmi důležité mít nastudovány všechny potřebné informace. Tudíž jsem si před samotným psaním musela přečíst několik knížek na dané téma. Informace jsem také vyhledávala na internetu. V článku jsem chtěla čtenáře seznámit s autorem dramatu, se slavným Formanovým filmem a samozřejmě s inscenační tradicí této hry u nás. Taktéž jsem se soustředila na současná nastudování. Zaobírala jsem se rovněž tím, proč je drama Amadeus tak často inscenované na českých jevištích.
Informace o autorovi dramatu jsem čerpala z doslovu Martina Hilského, který se nachází v závěru českého překladu hry Amadeus. Co se týče znalostí o filmu Miloše Formana, ty jsem získala z knihy Miloš Forman: filmař mezi dvěma kontinenty od Stanislavy Přadné. Pro doplnění informací jsem využila internetových zdrojů.
Problematika české inscenační tradice byla tématem mně blízkým. Jako divadelní vědkyně jsem přesně věděla, kde mám informace nalézt. Přehledný výčet všech inscenací Amadea, které byly na území České republiky nastudovány, jsem nalezla ve virtuální studovně Divadelního ústavu. Ta je dostupná online. Zde jsem rovněž nalezla k těmto inscenacím podrobnější informace.
Co se týče nejnovějších inscenací, které jsou v současné době na repertoárech divadel, měla jsem štěstí, že jsem tři ze čtyř osobně zhlédla. Brněnskou inscenaci v režii Vladimíra Morávka z Divadla Husa na provázku jsem zhlédla na minulé Divadelní Flóře Olomouc. Po zhlédnutí představení Amadeus v Moravském divadle jsem se rozhodla také zajet do Prahy. Tudíž jsem nakonec viděla i inscenaci z Divadla na Vinohradech. Jediné, co jsem neměla možnost zhlédnout, je polská inscenace z Těšínského divadla. Hra je ovšem uváděna v polštině, tudíž jsem se jí ve článku moc nevěnovala.
Na závěr jsem se pokusila zjistit, proč je zrovna Amadeus tak populární. Zde jsem využila názory režisérů, kteří hru již inscenovali. Myšlenky pana Michaela Taranta jsem získala při návštěvě první čtené zkoušky v Moravském divadle Olomouc a na tiskové konferenci k premiéře inscenace tamtéž. Ostatní názory jsem převzala z dalších médií, kde už rozhovory s režiséry byly publikovány.
Po prostudování všech potřebných materiálů jsem byla schopna napsat informativně-edukativní text, který v komplexnosti seznamuje čtenáře s hrou Amadeus s jeho českou inscenační tradicí a s jeho současným nastudováním.
Recenze
Abych byla schopná napsat fundovanou recenzi, bylo zapotřebí olomouckou inscenaci osobně zhlédnout. Tak jsem učinila rovnou dvakrát. Během samotného představení jsem si dělala podrobné poznámky, abych byla později schopná představení rekonstruovat a dobře popsat. Taktéž jsem si v divadle zakoupila program k inscenaci. V něm se totiž nachází všechny důležité, potřebné informace.
Během představení jsem se snažila všímat si všech divadelních složek, které byly v inscenaci zahrnuty. Velkou pozornost jsem věnovala především herectví. Důvodem k tomu bylo patetické herecké ztvárnění Salieriho, které z inscenace nevíce vyčnívalo. Dále jsem se zaměřila na vizualitu. Pořádně jsem si všímala celé scénografie, dekorací a rekvizit. Soustředila jsem se také na velkolepé paruky herců. Po představení bylo zapotřebí se nad zhlédnutou inscenací řádně zamyslet. Uvědomit si plusy a mínusy režisérského zpracování. Bylo zapotřebí si zkrátka vytvořit svůj subjektivní názor na to, co jsem právě v Moravském divadle viděla.
Po zhlédnutí dvou představení jsem se tedy pustila do práce. Na základě podrobných poznámek jsem byla schopna inscenaci popsat. Po dlouhém uvažování jsem ji byla taktéž schopna kriticky ohodnotit.
Článek jsem začala odstavečkem, ve kterém seznamuji čtenáře se základními informacemi – kdo, co, kdy, kde. Poté jsem se zabývala hereckou složkou. Tu jsem se snažila popsat co nejpodrobněji. Využívala jsem také častých popisů scén přímo z inscenace. Dále jsem se soustředila na scénografii, neboť ta je u tohoto nastudování velmi výrazná. Taktéž jsem se zabývala hudbou, která je v tomto případě také důležitá. Na závěr jsem napsala svůj vlastní názor. Rovněž jsem se snažila přijít na to, proč byla obě představení oceněna dlouhým, nadšeným potlesk.
Anketa
Na závěr jsem zpracovávala anketu. Ve studijních materiálech týkajících se stylistiky nalezneme informace, že žánr ankety má původ v odborné oblasti. Jedná se o určitý způsob získávání informací. Tyto informace se poté používají k dalšímu zpracování. Co se týče publicistické oblasti, zde anketa představuje způsob zjišťování veřejného mínění. Anketa se většinou skládá z jedné otázky (Jílek, 2000, s. 124-125).
Hlavní otázka, kterou jsem pokládala všem respondentům, zněla: „Co si myslíte o současném nastudování hry Amadeus v Moravském divadle Olomouc?“ Po jejím zodpovězení jsem se ještě dále vyptávala. Pokládala jsem další dvě doplňující podotázky: „Viděli už jste někdy předtím tuto hru na divadle? Jestliže ano, můžete inscenace v krátkosti porovnat?“ Moc dobře jsem věděla, že všechny podotázky nebude moci každý člověk zodpovědět. Spíše jsem měla obavy, abych našla respondenty, kteří budou schopni mi odpovědi poskytnout. Musím ale konstatovat, že jsem měla štěstí. Neuvědomila jsem si totiž, že většina pravidelných olomouckých diváků navštěvuje také zdejší festival Divadelní Flóra Olomouc, na jehož programu byla minulý rok inscenace Amadeus brněnského Divadla Husa na provázku. Rovněž jsem se respondentů tázala na jejich věk, dosažené vzdělání a práci.
Odpovědi jsem získávala ihned po představení. Ve foyer divadla jsem oslovovala návštěvníky, kteří právě vycházeli ze sálu. Seznámila jsem je s otázkou a s tím, že budou odpovědi publikovány. Jejich reakce jsem ze začátku zaznamenávala pomocí diktafonu, který mám zabudovaný ve svém mobilním telefonu. Později jsem zvolila pomalejší metodu zápisu perem na papír. Druhá technika záznamu se mi osvědčila daleko lépe. Respondenti nebyli pod tlakem. Dokázali se o daném tématu hlouběji rozmluvit.
Snažila jsem se oslovovat lidi napříč všemi věkovými kategoriemi. V mé anketě odpovídali studenti, pracující i senioři. Taktéž jsem chtěla, abych byl můj výzkum gendrově vyvážený. Ptala jsem se jak mužů, tak žen. Zaměřila jsem se rovněž na vzdělání. Chtěla jsem, aby mi své názory řekli lidé jak s maturitou, tak i s vysokoškolským diplomem. Mé otázky si vyslechlo celkem třicet šest lidí, z toho osmnáct mi v závěru oznámilo, že si nakonec nepřejí, aby jejich názory byly veřejně publikovány. Těchto osmnáct respondentů jsem tedy ihned vyloučila. Dále jsem nakonec nepublikovala respondenty, kteří nebyli schopni zodpovědět mé dvě položené podotázky. K co nejlepšímu splnění mého cíle byly důležité zejména dvě položené podotázky. A jelikož jsem nakonec našla dostatek respondentů, kteří byli schopni na otázky odpovědět, zbytek jsem mohla vyloučit. Na všechny tři otázky mi odpovědělo celkem patnáct respondentů, z těch jsem nakonec ve finále vybírala. Z tohoto počtu jsem vybrala šest odpovědí. I zde jsem se snažila, aby byly zastoupeny všechny věkové kategorie. Taktéž jsem chtěla docílit genderové rovnováhy. Zvolila jsem tedy tři odpovědi od mužů a tři od žen. Věková hranice mých respondentů se pohybovala od dvaceti čtyř do sedmdesáti tří let.
Sebehodnocení
Práce na samostatném projektu mi zabrala necelý půl rok. Přípravu jsem fakticky zahájila 1. prosince 2014, kdy proběhla v Moravském divadle Olomouc čtená zkouška. Ihned po ní jsem se pustila do práce.
V rámci svého snažení jsem několikrát pozměnila žánrové formy daných článku, nakonec však mohu konstatovat, že jsem s výsledkem nadmíru spokojená. Původně plánovaný zpravodajský text by tématu příliš neprospěl. Zmiňoval by to totiž jen základní informace, které se čtenář může dočíst také v recenzi.
Text informativně-edukativního charakteru čtenáře seznamuje s historií a s různými současnými přístupy k nastudování dramatu v České republice. Přináší také názory režisérů na dané dílo. Reportáž a recenze se zase spíše zaměřují na problematiku olomoucké inscenace režiséra Michaela Taranta. Recenze přibližuje čtenářům charakter inscenace – na co se její tvůrci zaměřili, co se jim povedlo a co naopak ne. Také v určitých částech srovnává režisérské postupy Michaela Taranta s postupy režiséra Vladimíra Morávka (inscenace v Divadle Husa na provázku). Reportáž zase přináší pohled do zákulisních příprav z příprav inscenace. Také předkládá názory tvůrců. Poslední žánr ankety pak doplňuje celý samostatný projekt o veřejné mínění. Tím, že část dotazovaných byla schopna odpovědět na všechny tři otázky, je anketa dobrým ukazatelem. Poskytuje nám názory občanů nejen na olomouckou inscenaci, ale zároveň nám přináší srovnání s dalšími českými nastudováními této populární britské hry.
Nedostatek své práce vidím v tom, že jsem využívala zdrojů již někde publikovaných. Názory od tvůrců jsem nacházela v médiích, kromě myšlenek olomouckých inscenátorů. Ty jsem nashromáždila v rámci osobních setkání – čtená zkouška, tisková konference. V rámci své práce jsem kontaktovala také Vladimíra Morávka, ovšem ten mi na moji výzvu neodpověděl. Jeho názory na Amadea jsem našla v rozhovoru pro Českou televizi, tudíž jsem využila jich.
Série mých textů tedy přináší komplexní pohled na hru Amadeus a jeho české inscenování. Akcentují je na současné olomoucké nastudování, avšak čtenář se také dozví, jak vypadá toto britské drama i na dalších českých jevištích.
Ráda bych, aby mé texty navnadily čtenáře k návštěvě divadel. Nemusí jít nutně o inscenaci Amadea, ale o jakoukoliv jinou hru, která by se jim podle jejich uvážení mohla zalíbit. Divadlo je totiž krásné umění a je škoda ho zavrhovat.
Dle mého názoru jsem splnila své stanovené cíle. Podala jsem informace o olomoucké inscenaci Amadeus a zároveň jsem na ni vyjevila svůj názor. Při mém subjektivním hodnocení jsem se snažila své myšlenky řádně podložit a problematická místa inscenace představit na ukázkách. Dále jsem se také zaměřila na další česká nastudování. Ta jsem zevrubně popsala. Taktéž jsem využila názory tvůrců inscenací na hru Amadeus. Poskytla jsem informace o tom, proč byla hra právě u nich inscenována.
Literatura a zdroje
JÍLEK, Viktor. Lexikologie a stylistika. Olomouc: Středisko distančního vzdělávání FFUP, 2000. 39 s. Studijní texty pro distanční studium (UP Olomouc).
KOŘÍNEK, Jakub, OBRTELOVÁ, Nora, MILOTOVÁ, Bára a kol. Amadeus na provázku. Divadlo žije! online televizní záznam pořadu. Česká televize: Televizní studio Brno [cit. 22. 4. 2015]. Dostupné z WWW: <http://www.ceskatelevize.cz/porady/1095352674-divadlo-zije/314294340050002/video/>.
MYNAŘÍK, Jiří. Amadeus – filmová adaptace dramatu. Bakalářská práce. Zlín: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, 2014. Fakulta multimediálních komunikací.
PŘÁDNÁ, Stanislava. Miloš Forman: filmař mezi dvěma kontinenty. Brno: Host, 2009, 371 p. ISBN 80-729-4322-7.
SHAFFER, Peter. Amadeus. V nakl. Artur vyd. 1. Překlad Martin Hilský. Praha: Artur, 2013, 131 s. D (Artur). ISBN 978-80-7483-014-3.
Tisková konference k inscenaci Amadeus. Olomouc: Moravské divadlo Olomouc.
První čtená zkouška k inscenaci Amadeus. Olomouc: Moravské divadlo Olomouc.
www.idnes.cz
www.ihned.cz
www.novinky.cz
www.akutalne.cz
www.ceskatelevize.cz
www.literarky.cz
http://vis.idu.cz/
