Zuzana Němcová
Žurnalistický text informativně-edukativního charakteru (rozbor)
Kulturistika v proměnách času
V dnešní době stále více lidí propadlo módě posilování. Fitness centra jsou přeplněná jedinci všech věkových kategorií, kteří si z různých důvodů vybrali právě tuto sportovní činnost. Kam až sahá tradice posilování? A kde můžeme hledat počátky kulturistiky, jak je známe dnes?
"Doba kamenná"- kolébka kulturistiky
I přes domněnky mnoha autorů, že za první sportovní aktivitu člověka nelze považovat kulturistiku, nýbrž závody v běhu, vrhání nebo zápase, se francouzský historik sportu Bernard Lajois ohradil a prohlásil: NA POČÁTKU BYL KÁMEN!
Pračlověk využíval sílu paží k lovu, při výrobě nástrojů, k obraně a v neposlední řadě k práci. Při všech činnostech se ukazovala síla jednotlivců, což vedlo v pozdějších dobách k nápadu, řešit spory silovou soutěží ve zvedání kamenů. Odtud už byl jen krůček k tomu, vyměnit balvany za činky, které považujeme za typické náčiní kulturistiky, a tím odstartovat éru tohoto silového sportu.
Nejslavnější silák z Krotónu
Počátky fyzického cvičení a rozvíjení tak kultu těla a ducha, které je označováno pojmem kalokagáthía, najdeme ve starověkém Řecku. Mnoho silových disciplín, jako například hod břemenem nebo boj pěstí, bylo součástí starověkých olympijských her.
Nejznámějším antickým silákem je zřejmě Milón Krotónský, šestinásobný vítěz řeckých olympijských her a přítel Pythagora. Svou ohromnou silou udivil celou Olympii už ve svých patnácti letech, když po svém prvním vítězství na hrách dovlekl svou bronzovou sochu do posvátného okrsku a sám ji vysadil na sokl. Milónovi lze připsat také objev a popularizaci tréninku s postupně narůstající zátěží. Traduje se, že denně nosil na ramenou býčka. S rostoucí vahou zvířete se zvětšovala i Milónova síla. Nejznámějším Milónovým projevem síly je jeho kousek s granátovým jablkem, které sevřel mezi prsty tak, že mu jej nikdo nedokázal vzít a zároveň jablko zůstalo nepoškozené. Milón je považován za symbol nepřekonatelné síly i díky jeho další ukázce fyzických schopností, tentokrát se strunou. Tu si omotal kolem čela, zatajil dech, až struna pod tlakem jeho svalů na čele praskla. Stejným způsobem trhal provazy a lana, které si nechal omotávat kolem hrudníku a paží a napnutím svalů je rozerval.
Podle Josefa Švuba spočíval Milónový přínos silovému sportu hlavně v rozpracovaném a promyšleném tréninkovém plánu, který kladl důraz i na techniku a taktiku zápasu. Od svého učitele Pythagora si osvojil pravidla životosprávy, díky kterým se na výsluní udržel dlouhých dvacet pět let.
Konec Milónova života je spojen se dvěma prohrami. Když se Milón dozvěděl o silácké pověsti vesnického pasáka Títormema, dostal chuť vyzvat ho na souboj. Právo prvního měl domácí Títormes, který pozvednul obrovský balvan a třikrát s ním předpažil s napnutýma rukama. Potom kámen odnesl stranou a mrštil jím o zem. Milón se mezitím rozcvičoval opodál. Vzal kámen, třikrát s ním předpažil a vrátil jej na místo. Jakmile byl Milón na řadě, vybral si ze stáda nejstatnějšího býka, chytil ho za nohy a přidržel na místě. Títormes se nenechal zahanbit a býka chytil jednou rukou, přidržel ho a druhou rukou uchopil dalšího. Milónova první životní prohra v něm probudila touhu potvrdit, že sílu neztratil ani po čtyřicítce. Druhá Milónova prohra byla jeho poslední. Smrt nejsilnějšího antického hrdiny popsal historik Valerius Maximus: Milón Krotónský spatřil v poli dub naštípnutý klínem. Přistoupil k němu a v pýše na svoji sílu strčil prsty do štěrbiny, chtěje dub roztrhnout. Klín však vypadl, kmen se stáhl a uvěznil mu prsty. Vítěz mnoha soubojů byl tak vydán na pospas dravé zvěři. Jiné prameny uvádí smrt v hořícím domě svého učitele Pythagora. Oheň údajně založili jeho odmítnutí žáci a političtí odpůrci.
Peníze a sláva díky svalům
Výhra na olympijských hrách znamenala zajištění živobytí na zbytek života, což pro mnohé prosté muže stálo za námahu. Aby atleti dosáhli na vítězství, začali praktikovat tvrdé tréninky a všechen čas věnovali přípravě na závody. Vyhraný zápas byl bohatě zaplacen, proto se mohli zápasníci věnovat pouze tréninku a nevykonávali žádné práce. Vznikla tak nová sociální skupina lidí.
Siláci v brnění
V 10. a 11. století došlo, především kvůli křesťanství, k odklonu od kultu těla a od sportovních aktivit a ideály antické kultury ustoupily křesťanské výchově člověka k oddanosti bohu. Feudalismus však tělesně zdatné muže potřeboval, proto se šlechticům dostávalo rytířského výcviku už od sedmi let věku. Na nabrání síly paží museli chlapci šplhat a cvičit s balvany, pro posílení nohou dělali dřepy se zátěží na ramenou, což se praktikuje dodnes.
Obroda antické krásy
Mistr světa v silové kulturistice Rémy Krayzel vzpomíná na znovuzrození antické krásy. Rehabilitace antické krásy starověkých atletů zajistili až renesance a humanismus v období 14. a 15. století. Vzor krásy této doby vytvořil italský sochař Michelangelo Buonaroti, který vytvořil mramorovou sochu Davida. Ta je dodnes považována za model mladého a silného, dokonalého těla. Průkopníkem v prozkoumávání fungování lidského těla je Leonardo da Vinci, který prohlásil, že síla svalů vzniká jejich zkracováním. Sám je považován za ideál těla a ducha v době 16. století. Traduje se, že svýma rukama dokázal zlomit koňskou podkovu.
Obdivováni byli i siláci, kteří během tradičních renesančních karnevalů bojovali se lvy nebo předváděli různé silové výkony převlečení za Herkula.
Kulturisté v sukních
Mužští zápasníci měli konkurenci i mezi ženami. Jednou z nejstarších, silově vybavenou ženou, byla tatarská princezna Ayiaruk. Ta svou obrovskou postavou přerostla všechny své sourozence, takže ji její otec prohlásil za následnici trůnu a věnoval ji dostatečnou péči. V dospělosti se rozhodla vzít pouze muže, který ji dokáže porazit v boji na žíněnce. Cestovatel Marco Polo uvádí, že princezna byla vysoká téměř 190 cm a vážila kolem 125 kilogramů. Silnou ženu můžeme najít také po boku Karla IV. Jeho čtvrtou manželkou se stala Alžběta Pomořanská, která dokázala lámat koňská kopyta a ohýbat nože a sekery.
Nejznámější silačkou moderní doby byla Kattie Brumbach, známá pod svým uměleckým jménem Sandwina. Švub v knize Historie síly uvádí, že vynikala v žonglování s dělostřeleckými koulemi, které vyhazovala vysoko do vzduchu a chytala je na sehnutou šíji. Velmi známé je její jevištní číslo, při kterém na ramenou držela dělo o hmotnosti 540 kilogramů.
Moderní kulturistika má jméno Sandow
Eugene Sandow, vlastním jménem Friedrich Wilhelm Müller, je považován za otce moderní kulturistiky. Jako chlapec byl velmi slabý a, jak on sám ve své knize napsal, křehký a nevěděl, co to síla je. Zlom v jeho životě nastal při cestě do Itálie, kde ho okouzlila krása soch antických hrdinů a bohů. Velkou zásluhu na Sandowově úspěchu měl jeho učitel Attila, kterého potkal při svých studiích anatomie v Belgii. Díky Attilovým těžkým tréninkům, které se vymykaly tehdejšímu přesvědčení, že zvedání těžkých vah způsobuje poškození svalů, si Sandow vybudoval tělo kulturisty. Attila zavedl do Sandowova tréninku také posilování na strojích, které sám konstruoval. Po pár vystoupeních se Sandow se svým trenérem Attilou rozdělili. Attila se usadil v Londýně a Sandow projížděl Evropu, až nakonec skončil v Benátkách, kde si mladého kulturisty všimnul americký umělec. Ten nabídnul Sandowovi práci modela při malování obrazu, kde siláka zobrazil jako gladiátora. Tato práce mu přinesla zkušenosti s pózováním, které se později staly základem úspěchu v jeho kariéře.
Zlom v Sandowově životě nastal po návratu do Londýna. Spojil se opět se svým bývalým trenérem Attilou a pod jeho vedením se zúčastnil zápasu se dvěma profesionálními siláky Sampsonem a Cyclopsem. Po přemožení obou siláků se stal Sandow přes noc sportovní hvězdou. Čtyři následující roky znamenaly pro Sandowa obrovský úspěch. Vyprodával jednu halu za druhou, kde předváděl nejen své silácké výkony, ale hlavně své vypracované tělo, na které nebylo obecenstvo tehdejší doby zvyklé. Tato vystoupení můžeme považovat za první v kulturistické historii vůbec. Po čtyřech letech pózování před evropským publikem se Sandow rozhodl předvádět své umění v Americe. Americké publikum však přijalo Sandowovo umění mnohem více vlažněji než očekával. Po několika vystoupeních v poloprázdných halách se rozhodl vrátit do Evropy. V baru si ho však všimnul Florenz Ziegfeld, který se stal jeho novým manažerem a přesvědčil Sandowa k prodloužení pobytu v Americe. Ziegfeld zaujímal v Sandowově životě nejen manažerskou roli, ale hlavně se stal jeho novým, a po Attilovi, druhým osudovým trenérem. Stejně tak, jako Sandow ohromil svým uměním Evropu, se mu nakonec podařilo vybudovat svou slávu i v Americe. V roce 1894 se v Chicagu konal vyhlášený světový veletrh s názvem World's Columbian Exhibition, kde pro diváky, zvyklé na obtloustlé a neohrabané siláky, kteří předváděli obkoukané triky, byl Sandow obrovským překvapením a atrakcí. V Americe si kromě velkého množství peněz vydobyl také slávu kulturistické superhvězdy. V tomtéž roce účinkoval i v dokumentárním filmu o kulturistickém pózování, jehož byl zakladatelem. O tři roky později založil v Londýně první kulturistickou posilovnu na světě pod názvem „Institute of Physical Culture“. Založil také kulturistický časopis Physical Culture, který vycházel jedenkrát měsíčně. Zorganizoval první velkou kulturistickou soutěž, která probíhala v Londýně, a zúčastnilo se jí kolem dvanácti závodníků. Na počátku 20. století vydal svou vlastní knihu s názvem „ Body- Building“, ve které popisuje zásady posilování lidského těla, které se staly základem moderního pojetí kulturistiky. Jeho obrovský význam pro světovou kulturistikou dokládá fakt, že od roku 1977 se jeho bronzová soška předává vítězi nejprestižnější soutěže v kulturistice Mr. Olympia.
Největší Sandowův přínos kulturistice byl v odklonu vnímání tohoto sportu jako silového a přiblížení kulturistiky více k estetičnu a umění.
Zlatá éra kulturistiky
Rémy Krayzel zavzpomínal na počátky moderní kulturistiky, která svůj největší rozvoj a popularitu zažívala v období od druhé světové války do konce osmdesátých let. Příčinou nastartování kulturistické éry po roce 1940 byl fakt, že válka byla impulsem pro muže, aby byli silnější, odolnější a tím připravenější na možnou válku. Dalším aspektem, strmého růstu počtu zájemců o tento sport, bylo objevování různých suplementů, které dopomáhaly k většímu nárůstu svalové hmoty. V této době se totiž posunulo vnímání ideálního těla, od subtilnějšího až atletického vzezření, které bylo antickým ideálem, směrem k masivnějšímu svalovému vzhledu. Ještě před druhou světovou válkou byla založena první světová kulturistická federace AAU (Amatérský atletický svaz), která uspořádala první kulturistický závod vedle závodů ve vzpírání. Rok po založení závodu, přezdívaného Mr. America, začala soutěž ztrácet příznivce, protože povolení startovat měli pouze amatérští závodníci, což způsobilo odchod velkého počtu příznivců kulturistiky do jiných silových sportů.
Novou federaci IFBB (Mezinárodní kulturistická federace), existující dodnes, založili bratři Ben a Joe Weiderovi a záhy začali pořádat vlastní soutěž, pod už zavedeným názvem Mr. America, kterou zpřístupnili amatérským i profesionálním kulturistům. Od roku 1965 se pod touto organizací koná nejprestižnější kulturistické klání Mr. Olympia. Od tohoto roku vstoupily do profesionální kulturistiky i ženy v soutěži Ms. Universe.
V Československu vznikla roku 1964 samostatná kulturistická komise a o dva roky později dochází k oddělení kulturistiky a vzpírání. Od tohoto roku se pro odlišení kulturistiky od té původní, vzpěračské kulturistiky, začíná používat označení estetická kulturistika. Za nejúspěšnějšího českého estetického kulturistu této doby lze považovat Petra Stacha, který vybojoval dvakrát titul mistra Evropy a ve světové konkurenci v roce 1976 obsadil čtvrtou pozici.
Moderní vymoženosti a kulturistika
V současné době se do kulturistiky dostávají různé technické vymoženosti, které monitorují tělesné funkce sportovce při zátěži, hlídají, kdy máme jíst a kolik kalorií přijmout, aby náš trénink byl co nejefektivnější. Nepřeberné množství práškových náhrad stravy nám šetří čas za dlouhé chystání po tréninkové večeře a iontové nápoje nám pomáhají doplnit ztracené minerály. Kulturistika dnes není jen o nespočtu strávených hodinách na cvičících strojích, kulturistika se dnes stala pro mnoho lidí životním stylem, kterému jsou ochotni obětovat maximum času a financí.
Rozhovor
„Více doplňků stravy a méně dřiny,“ komentuje stav současné kulturistiky Jaroslav Mlček
V začátcích estetické kulturistiky cvičili nadšenci v domácích, svépomoci, zařízených posilovnách. V dnešní době je prvotřídně vybavená posilovna téměř na každém rohu. „Místo činek jsme zvedali obrovské pneumatiky z traktorů,“ líčí své začátky Jaroslav Mlček, který výrazně pomohl rozvoji kulturistiky v Československu. „Dřívějšího kulturistu byste dnes v davu snadno přehlédli,“ zhodnotil kvalitu kulturistů pře pár desítkami let Mlček.
Už více než dvacet let vlastníte posilovnu, jste uznávaným kulturistickým trenérem. Jaký byl ale začátek vaší, přes čtyřicet let trvající, cesty tímto sportem?
Vždycky jsem tíhnul k nějakým těm silovým sportům. Začínal jsem u boxu a pak mi můj trenér ukázal obrázek Sandowa a nějak mě to nadchlo a už jsem u kulturistiky zůstal. Nezačínal jsem hned s estetickou kulturistikou, ale se silovým trojbojem a to v roce 1973. Tehdy ještě u nás kulturistika byla v plenkách, moc se o ní nevědělo. Byl to nový sport z Ameriky, takže se ani moc nepodporovalo jeho rozšíření. Ale ze silového trojboje, což je soutěž v bench pressu, dřepu a mrtvém tahu s co největší vahou, už to byl jen krůček k estetické kulturistice. Potřebovali jsme s kamarádem trénovat, tak jsme si pronajali starou tělocvičnu a založili jsme oddíl silového trojboje a kulturistiky. Po návratu z vojny jsem s trojbojem skončil a začal se naplno věnovat estetické kulturistice.
Zkuste si teď zavzpomínat a porovnat kulturistické vybavení nyní a v dobách vašich začátků
Kulturistika je teď někde úplně jinde. Tehdy nebyly žádné stroje, všechno jsme si vyráběli sami. Dokonce si pamatuju, že jsme si s klukama navzájem vytahovali třísky ze zad, protože jsme si lavice na cvičení udělali z prken. Činky jsme vyráběli ze starých nábojů kol nebo jsme zvedali obrovské pneumatiky z traktorů. Všechno se dělalo takzvaně na koleni, ale stačilo nám to. Postupně se vybavení zlepšovalo, jak se k nám přidávali kluci, a oddíl se rozšiřoval, bylo více financí a za ty jsme si třeba nakoupili nářadí ze západu, když byla možnost. Nebyly ani žádné doplňky stravy, které teď, dalo by se říct, dělají za kulturistu polovinu práce. Tehdy jsme veškeré informace čerpali z jediného časopisu Slovenský trenér. Víceméně to naše cvičení bylo pokus, omyl. Učili jsme se sami na sobě.
Začínal jste s kulturistikou v době minulého režimu. Pociťoval jste nějaká omezení, zásahy ze strany státu nebo vás v rozvoji nového sportu naopak podporoval?
Samozřejmě že bylo mnoho omezení. Dříve byla estetická kulturistika úplně zakázána komunisty, protože to byl americký sport. Všechno, co bylo ze západu, bylo zakázáno, proto jsme museli nejdříve založit jen oddíl silového trojboje. Nedostávala se tady ani žádná literatura, ze které bychom mohli čerpat informace. Když jsme se náhodou k něčemu dostali, střežili jsme to jako oko v hlavě a bylo na to uvalené informační embargo. Po revoluci se poměry trošku uvolnily, začaly se zakládat oddíly i estetické kulturistiky a pořádat různé soutěže. Po roce 1989 jsem založil fitness centrum a začal se naplno věnovat jen estetické kulturistice.
Na kulturistiku se dříve, kvůli dopingu, nahlíželo jako na nečistý sport. Vnímáte nějaký posun k lepšímu v tomto ohledu?
Nevidím moc velkou změnu ve vnímání kulturistiky v očích lidí. Když se bavím s někým nezaujatým, který se o tento sport moc nezajímá, hned se mě ptá, jestli jsem i já v mé profesionální kariéře bral steroidy. Veřejnost s tím tak nějak už počítá, že když jste kulturista, rovnou musíte něco brát. Vývoj jde dopředu a každý chce vypadat líp než ten druhý a být silnější a větší a zároveň to chce rychle a za co nejmenší námahu, pak sáhne po dopingu. Je to v každém sportu, ale na kulturistech to jde nejvíce vidět. Dříve bych právě řekl, že to bylo čistější než nyní. Nebyly takové možnosti a steroidy brala jen hrstka lidí, ke kterým se to dostalo.
Každý druhý člověk, když se ho zeptáte, vám odpoví, že sportuje. Jde to vidět i v posilovnách?
Dneska chodí do posilovny daleko méně lidí. I když se v médiích hovoří, jak lidé více sportují, tak posilovny myslím zažívají pokles zákazníků. Je to dáno tím, že je více konkurenčních firem. Nemyslím tím jenom fitness centra, ale různé spinningy, trampolínky a různé další aktivity. Důležitou věcí jsou určitě finance. S rostoucí vybaveností jednotlivých sportovních center roste samozřejmě i jejich cena a lidé se snaží šetřit a první po čem v úsporách sáhnou, je bohužel sport. A co si budeme nalhávat, i když si to mnozí nemyslí, kulturistika je jeden z nejdražších sportů, pokud ji chcete dělat na nějaké úrovni.
Počty lidí v posilovnách se zmenšují, odráží se to i na množství závodníků?
Závodníků je pořád stejně, což je paradox, protože dříve se tomuto sportu věnovalo daleko méně lidí, ale když už se tomu někdo věnoval, tak se pak chtěl i předvést na soutěži. Dneska si kluci jdou zacvičit, ale na závody, právě i díky finanční stránce, jde jen hrstka. Ale určitě roste základna mladých kluků. Před třiceti lety na soutěžích byla jen kategorie mužů. Závodili chlapi kolem třiceti let. Na současných závodech vidíme kategorie od žáků, což jsou kluci kolem patnácti, až po seniory. Upadá ale ženská kulturistika, protože ty svaly na holkách už tak neletí. Ale reagovalo se na to založením kategorie bikiny fitness a body fitness, kde se hodnotí sportovnější vzhled ženy než je u klasické kulturistiky. Přidala se i nová kategorie u mužů, která se jmenuje physique a je obdobou ženské bikiny fitness. Všechny nové kategorie určitě v budoucnu přitáhnou nové závodníky a závodnice.
Sám jste byl aktivním kulturistou a setkal jste se s řadou světových šampiónů. Teď jste úspěšný trenér. Pokuste se porovnat kulturistu ze zlaté éry, tedy z osmdesátých let, a současného závodníka?
Dneska by se tehdejší kulturisté, ať už čeští nebo západní, nemohli rovnat se současnými borci. Nebyly vypracované stroje, které dneska najdeme v každém malém fitku. Tehdy i světoví šampióni cvičili v domácích podmínkách s minimálními prostředky. Kulturistika byla v počátcích a všechno tomu odpovídalo. Nebyly žádné doplňky stravy. Tehdejšího kulturistu byste dneska snadno v davu přehlédli. Současný kulturista je rozpoznatelný na sto metrů. Hranice vzhledu se stále překračují, co před deseti lety bylo nemyslitelné, v současnosti se to považuje za standart. Netroufám si ani odhadovat, jak bude muset kulturista vypadat za pár let, aby v té obrovské konkurenci uspěl.
Anketa:
Jaký je váš vztah ke kulturistice?
Aneta Fraňová, 24 let, na mateřské dovolené
Mně se vždycky líbili svalnatí muži, ale žádné fitness centrum jsem nikdy nenavštěvovala. Doma si občas zacvičím s kilovými činkami, ale teď spíše zvedám malého syna, což je lepší než kdejaké posilování. Přítel čas od času zajde do fitka, ale ty ceny za vstup jsou strašné. Pro normálního člověka je to dost finančně náročné a rozmyslí si, jestli cvičit doma nebo chodit do posilovny.
Radovan Spargel, 48 let, dělník
Já jsem se vždycky těm nabouchaným chlapíkům smál. Vůbec se mi to nelíbí a nikdo by mě do posilovny nedostal. Jsem dost utahaný z práce a ne ještě abych pak šel cvičit. Je to móda těch mladých, co nic nedělají a mají čas na hlouposti. Kdyby pořádně pracovali, mají svaly i bez toho blbnutí s činkami.
Josef Dostál, 63 let, v důchodu
Já jsem už od mlada tíhnul k fitness. Začalo to už ve škole, kde jsme měli skvělého pana tělocvikáře, který nás kluky k tomu přivedl. Takže už nějakých padesát let se kulturistikou bavím. Nejsem zastánce žádných doplňků stravy a podobných nesmyslů, které ti dnešní mladí kluci do sebe sypou místo toho aby cvičili. Dříve jsme cvičili pro zábavu a potěšení, ale dnešní generaci jde jen o to vypadat jako hora svalů.
Hana Červinková, 56 let, státní zaměstnanec
Já si, asi jako každá žena, dávám novoroční předsevzetí, že začnu cvičit. Samotné se mi nechce, takže s kolegyněmi z práce se vrhneme do cvičení v různých fitness centrech. Ale jak rychle se pro cvičení nadchnu, tak rychle mé nadšení opadá. Zvládnu cvičit maximálně tak měsíc. Ještě když tam vidím samé štíhlé, mladé holky, moc se mi tam nechce poskakovat. Ale obdivuji, hlavně slečny, které cvičí pravidelně a baví je to.
Petr Jančařík, 27 let, zubař
Dříve jsem se posilovnám vyhýbal obloukem a o klucích typu Schwarzeneggera jsem si myslel své. Od doby, co jsem nastoupil do zaměstnání a sedím někdy i dvanáct hodin denně, jsem změnil na posilování názor. Nejsem ten typ, co zvedá obrovské váhy, ale posiluji vlastní vahou a využívám služeb osobního trenéra a mé zdravotní problémy jsou pryč. Názor na posilování jsem přehodnotil, ale o těch nabouchaných chlapech, co různými anaboliky ohrožují své zdraví, si myslím pořád to, co před pár lety.
Diana Laštůvková, 31 let, účetní
Já fitness miluju. Začala jsem pravidelně chodit do posilovny před pěti lety a naprosto mě celé to prostředí uchvátilo. Nejdříve jsem chtěla jen zpevnit postavu, ale potom jsem se o vše kolem posilování a výživy začala zajímat tak moc, že jsem zkusila i soutěže. Ze začátku jsem byla jen zvědavá, jak na tom v porovnání s ostatními jsem, ale teď už tréninku podřizuji vše. Veškerý můj volný čas trávím cvičením, i když to není zrovna nejlevnější koníček. Nechápu ale lidi, kteří říkají, že nechodí cvičit, protože je to moc drahé. Já cvičím i doma a nepotřebuji k tomu žádné speciální stroje a nestojí mě to ani korunu.
Story
„Cvičit se dá levou přední,“ s úsměvem tvrdí handicapovaná kulturistka Petra.
Na závodech v soutěžích bikiny fitness sice neobsazuje přední příčky, přesto se všechna pozornost soustředí právě na ni. Nejsou to jen její vypracovaná stehna a pevné břišní svaly, na které se upírají zraky přihlížejících. „Ze svého handicapu jsem udělala přednost,“ pochvaluje si zvýšený zájem o svou osobu pětadvacetiletá Petra.
I přes to, že je pravačka, ve škole se musela naučit psát levou rukou. „Jiná ruka než levá k dispozici nebyla,“ směje se mladá fitnesska a dodává: “moje levá ruka je vlastně mou pravou rukou.“ Život s druhou končetinou nezažila. Narodila se jen s levou a tak prý nemůže posoudit, zda se to ve dvou lépe táhne. Optimismus Petře nechybí a jak sama říká: „jedna ruka člověku bohatě stačí.“
Sportuje celá rodina
Maminka bývalá běžkyně na lyžích, tatínek a dědeček trenéři basketbalu. To, že by Petra seděla doma u počítače, nejspíš nehrozilo. „Jezdím na kole, hraju tenis, golf, plavu a hravě zvládnu hvězdu nebo přemet. Sportuji většinou bez protézy. Tu mám jen jako módní doplněk,“ s humorem sobě vlastním vypočítává své sportovní aktivity Petra. Nikdy si nepřipouštěla, že by pro ni nějaký sport nebyl možný, jen proto, že nemá ruku.
Láska jménem kulturistika
Jako většina handicapovaných, i Petra, nerada dává najevo své postižení a snaží se zdravým lidem vyrovnat. Její cesta ke kulturistice vedla přes lásku. „ Na škole jsem si našla přítele, který v posilovně trávil veškerý volný čas. Abych s ním byla co nejvíce, začala jsem cvičit i já.“ S přítelem se sice rozešla, ale našla si novou lásku, kulturistiku. „ Čím více jsem cvičila, tím více jsem se sama sobě líbila a zároveň jsem byla šťastná, že můžu naplno dělat činnost jako zdravý člověk.“
Poprvé na pódiu
Do fitness centra chodila čtyřikrát až pětkrát denně a když ji nevyšel čas zajít si do posilovny, zacvičila si doma. „ Po roce pravidelného tréninku jsem se už vyrovnala holkám, které chodily na soutěže.“ Její výkony nezůstaly bez povšimnutí a skupinka Petřiných obdivovatelů a kamarádů z posilovny v jedné osobě ji přihlásili do místní Velké ceny v bikiny fitness. „Chvíli jsem se bála, ale pak jsem si řekla, že jim všem ukážu, co dokážu,“ popisuje Petra pocity před svým prvním kulturistickým vystoupením.
Nic není překážkou
Nesnese výmluvy typu: nemám čas na sport, mám bolavá záda, ještě by se to cvičením zhoršilo, a podobně. „ Já chci být vzorem pro zdravé lidi, co jsou jen leniví.“ Petra doufá, že až ji lidé uvidí dělat věci, které oni sami nedokáží, zastydí se a posune je to k nějaké aktivitě. „ Když mi není psychicky dobře, jdu si zacvičit. Potom je svět hned veselejší. Kdyby všichni lidé dělali něco pro své zdraví, cítili by se pak lépe a svět by byl hned růžovější.“ Petra tak může být inspirací pro mnohé z nás.
Záměr práce
Nedílnou součástí samostatného projektu je vypracování záměru práce. V něm si definuji cíle práce, kterých chci dosáhnout, poté si zdůvodním volbu daného tématu. Dále se budu zabývat stavem dané problematiky. Důležité je vytvořit si ideový plán a rozplánovat si postup práce. Nakonec svou práci na samostatném projektu zhodnotím a v posledním oddílu záměru práce předložím použitou literaturu a zdroje.
Při zpracovávání projektu budu muset mít neustále na paměti základní funkce zpravodajství a publicistiky. Základem zpravodajství je informovat o aktuálních událostech, zatímco publicistika objasňuje informace, přináší k nim stanoviska. (Bartošek, 2002, s. 50-65)
Cíl práce
Cílem mého samostatného projektu ze sportovní a psané žurnalistiky je představit kulturistiku od počátku jejího vzniku až po současnou dobu. S ohledem na tuto skutečnost jsem si vybrala následující žurnalistické žánry.
Jako hlavní text, který se bude snažit co nejpodrobněji přiblížit historii kulturistiky, jsem si zvolila text informativně-edukativního charakteru, neboli rozbor. Tomu budu ve své práci věnovat největší část o rozsahu cca 12 000 znaků. V něm se budu snažit o zachycení nejdůležitějších etap v dějinách z pohledu kulturistiky. Druhým nejdelším oddílem bude rozhovor o 6000 znaků. Rozhovor se zaměří především na porovnání kulturistiky v době jejího vrcholu se současnou kulturistikou a jejími proměnami. K úplnému naplnění cíle mé práce jsem zvolila dva kratší texty o rozsahu 3000 znaků, které budou zpracovány jako story a anketa. Anketou se budu snažit přiblížit názory na kulturistiku a zájem o tento sport mezi širokou veřejností. V žánru story půjde o vytvoření jiného pohledu na kulturistiku pomocí příběhu člověka se zajímavým osudem.
Zdůvodnění volby tématu
K volbě daného tématu jsem se rozhodla hned z několika důvodů. Prvním hlediskem byla má sportovní specializace, kterou jsem si během studia zvolila, a je mi ze všech nabízených specializací nejbližší. Pro psanou formu projektu jsem se rozhodla na základě několika měsíční praxe v regionálním tisku, kde jsem se mohla blíže seznámit s psaním jednotlivých sportovních žánrů.
Ze sportovní oblasti mi je nejblíže běhání a kulturistika. Běhání je věnováno dostatek prostoru ve všech typech médií, tudíž jsem se rozhodla zpracovat kulturistiku. Samostatný projekt o kulturistice bude přínosnější.
Kulturistika je v médiích často opomíjena i přes velké úspěchy českých závodníků na světových soutěžích v posledních letech. Obliba kulturistiky roste i mezi širokou veřejností, přesto je o historii a vývoji tohoto sportu velmi málo informací.
Moje téma samostatného projektu jsem pojmenovala: Jak šel čas s kulturistikou a budu se převážně zabývat právě jejím vývojem a proměnami, které prodělala od pravěku až po současnost. Toto zacílení jsem zvolila především proto, že informovanost o této kapitole kulturistiky je velmi malá, jak jsem již zmínila. Kulturisté dnes vědí mnoho o správných stravovacích návycích, o různých typech tréninku, ale o tom, z čeho tento sport vzešel a kdo se prosadil o jeho popularizaci, toho moc nevědí.
Zdroje/stav problematiky
V České republice je vydáváno několik časopisů o kulturistice. Mezi nejznámější patří Svět kulturistiky, Muscle & Fitness a Nutrend magazín. Na internetu nalezneme nespočet webových stránek věnující se kulturistice a fitness. Nejnavštěvovanějšími jsou například Runnie.cz, kulturistika.net nebo oficiální stránky svazu kulturistiky a fitness skfcr.cz. Kromě toho můžeme na internetu nalézt řadu blogů od profesionálních kulturistů nebo amatérů zabývajících se touto problematikou. Známé a populární jsou také internetové kanály s videy, ve kterých předcvičují známí instruktoři. Zmínit můžeme blogilates.com, fitnessblender.com. Existuje i internetový televizní kanál zabývající se cvičením především pro ženy s názvem Hejbejse.cz, který založila známá cvičitelka Hanka Kynychová.
Všechna jmenovaná média se ale zabývají cvičením, stravou a novinkami z oblasti tohoto sportu. O vzniku, vývoji a historii tohoto sportu existuje jen minimum článků, které se historii věnují pouze okrajově nebo se podrobněji věnují pouze jedné době nebo osobnosti. Vznikají tedy především rozhovory, medailony nebo portréty, které představují osobnost z oblasti kulturistiky. Články pojednávají především o výkonech sportovců, o jejich životě a podobně. Málokdy však reflektují dobu, ve které osobnost žila nebo působila.
V tomto samostatném projektu nebudu reflektovat historii kulturistiky pouze na významných osobnostech, ale pokusím se zachytit i zlomové okamžiky v kulturistické historii. Podrobně budu sledovat počátky tohoto sportu, ze kterého se současná forma chápání kulturistiky vykrystalizovala. Vzhledem k tomu, že kulturistika je poměrně mladý sport a vývoj probíhal převážně v zahraničí, bude rozbor zaměřený převážně mimo naše území. Mapováním kulturistiky v domácím prostředí se budou zabývat ostatní žánry, jakými jsou anketa, rozhovor a story. Kde se budu snažit zachytit počátky rozvoje kulturistiky v Československu, dále budu zjišťovat zájem o tento sport a názor na kulturistiku v očích široké veřejnosti.
Ideový plán
Cílem tohoto samostatného projektu, jak název, Jak šel čas s kulturistikou, napovídá, bude pomocí různých žurnalistických žánrů popsat historii a vývoj kulturistiky. Snahou samostatného projektu je zvýšit informovanost o této stránce kulturistiky a obohatit tak znalosti zájemců o tento sport o kapitolu, která se v médiích vyskytuje málo.
Mnou stanovený cíl jsem se rozhodla naplnit ve čtyřech článcích, z nichž první a nejrozsáhlejší je text informativně- edukativního charakteru. Zde se pokusím co nejpřesněji a zároveň nejsrozumitelněji předložit informace o vzniku silových sportů, které byly předchůdci kulturistiky, přes rozvoj tohoto sportu v období renesance až po začátky kulturistiky v Československu.
Druhým žánrem bude rozhovor s jedním z průkopníků kulturistiky na našem území, Jaroslavem Mlčkem. Opět bude snahou zachytit historický vývoj kulturistiky od počátku kariéry Mlčka a doložit tak změny, které provázely tento sport od 70. let dodnes.
V pořadí třetím článek, kterým je anketa, se pokusím získat názor veřejnosti na tento sport a zmapovat jejich zájem o kulturistiku. Důležitý bude výběr dotazovaných. S ohledem na historický kontext samostatného projektu jsem si vybrala 6 dotazovaných ve věku od 24 let do 63 let, 3 muže a 3 ženy.
V posledním článku, story, půjde o představení zajímavé osobnosti z oblasti tohoto sportu. Vybrala jsem mladou ženu, pro kterou je kulturistika zábavou. Důvodem výběru byl opět ohled na historickou stránku samostatného projektu, kdy jsem v rozhovoru vybrala staršího muže, proto jsem hledala pro žánr story ženu mladšího věku.
Postup práce
Téma samostatného projektu jsem promýšlela už od druhého ročníku svého studia na vysoké škole. Byla jsem rozhodnuta o sportovní specializaci, která bude zaměřena buď na atletiku, nebo kulturistiku. Po zvážení přínosnosti každého tématu jsem zvolila kulturistiku, která je médii opomíjena. Při studování zdrojů, kde nebyla detailně popsána historie tohoto sportu, jsem došla k názoru zaměřit se u svého samostatného projektu právě na historii kulturistiky a její vývoj. Po absolvování workshopu psané žurnalistiky a workshopu televizní žurnalistiky jsem si vybrala kombinaci sportovní a psané žurnalistiky, které jsou mi nejbližší. Téma samostatného projektu, Jak šel čas s kulturistikou, jsem musela mít neustále na paměti, abych se od něj neodkláněla.
Realizovat samostatný projekt jsem začala v červnu 2014, kdy jsem se začala více věnovat kulturistice. Zájem mě přivedl k nastudování dostupných zdrojů, kterých bohužel není mnoho. Velké množství informací jsem čerpala ze zahraničních časopisů. Jelikož se historií tohoto sportu téměř žádné médium nevěnuje cíleně, mohla jsem téma samostatného projektu zpracovat jakýmkoli způsobem. Důležité bylo vybrat žurnalistické žánry tak, aby mé uchopení tématu bylo originální a zajímavé. Z těchto důvodu jsem zvolila žurnalistické texty: informativně- edukativního charakteru (rozbor), rozhovor, anketu, story. Žádný z mých žánrů není zpravodajský. Ve svém projektu použiji publicistické žánry v užším slova smyslu a žánry beletrizující.
Pořadí textů jsem zvolila následovně:
Text informativně-edukativního charakteru (rozbor)
Základem tohoto textu, kterému jsem ve své práci věnovala největší prostor, je složka informativní a edukativní. V textu se může vyskytnout i jistá míra nepřímé persvaze, která je dána výběrem a uspořádáním informací. Cílem mého výběru tohoto žánru nebylo vyjádřit vlastní názor ani problém uzavřít, ale poskytnout čitateli dostatek informací o daném problému k tomu, aby si sám utvořil vlastní názor.
Před psaním rozboru bylo nezbytné důkladné nastudování problematiky. Jak jsem už výše zmínila, není mnoho zdrojů o vývoji a historii kulturistiky. Důležitým zdrojem informací mi byl Rémi Krayzel, mistr světa v bench pressu, který se kulturistice věnuje velkou část svého života. Poskytl mi i řadu publikací, ze kterých jsem čerpala další informace.
Po získání dostatečných vědomostí jsem mohla začít psát. Z důvodu rozsáhlého textu jsem se rozhodla pro využívání mezititulků, které umožní čtenářovi lepší orientaci v textu. Článek by tak mohl být vydán i v tištěných médiích jako série textů o historii kulturistiky.
Po krátkém úvodu se text zabývá historií kulturistiky od pravěku po současnost a bude mapovat i pozici kulturistiky v dějinách lidstva. Podíváme se na kulturistiku v různých etapách lidstva, ale zároveň budou představeny významné osobnosti, které se zasloužily o její popularizaci nebo posun kulturistiky tam, kde ji známe dnes. Veškerý vývoj bude zachycen tak, jak následoval za sebou. Dostaneme se až ke kulturistice v Československu a v České republice. Detailnější pohled na vývoj kulturistiky u nás však bude podán v textech následujících, jakými jsou rozhovor, anketa a story.
Základním prvkem textu informativně-edukativního bude nejen informace o tomto sportu předat, ale zároveň navýšit vědomostní základ příjemce.
Rozhovor
Druhým článkem v samostatném projektu je interview s bývalým kulturistou a současným úspěšným trenérem Jaroslavem Mlčkem. Jako nejlepší volbou interview se mi pro náš záměr jevilo publicistické interview zjišťující názory. Tento typ rozhovoru je nejčastěji se vyskytující typ interview, který zjišťuje názory dotazovaného na určitou skutečnost, popřípadě jeho podíl na ní, zjišťuje souvislosti a pozadí události. (Jílek, 2000, s. 131)
Osobnost, s níž budu dělat rozhovor, jsem měla vybranou od začátku samostatného projektu. S Jaroslavem Mlčkem jsem se seznámila před třemi lety při mých začátcích v redakci regionálních novin, kdy jsem psala reportáž z kulturistické soutěže Grand Prix Jalexu, kterou pořádal. Po pár měsících jsem začala navštěvovat jeho fitness centrum, kde jsem se o jeho osobě dozvěděla další informace. Kulturistice se věnuje od svých 16 let až dosud. Prošel přes klasické disciplíny kulturistiky, jakými jsou mrtvý tah, dřep a bench press, až k současnému trendu estetické kulturistiky. Sám se zúčastnil několika soutěží, založil kulturistický oddíl jako jeden z prvních v republice a přispěl tak k rozvoji tohoto sportu. V současné době vede úspěšné fitness centrum a připravuje několik svých svěřenců na mistrovské závody. Jeho zkušenosti ho předurčují k porovnání kulturistiky před 40 lety, kdy se v Československu začala rozvíjet, a dnešní kulturistiky, což bylo záměrem mého rozhovoru.
Před samotným rozhovorem bylo důležité zjistit veškeré dostupné informace nejen o Jaroslavu Mlčkovi, ale také prostudovat dřívější rozhovory s ním. Nedílnou součásti přípravy na rozhovor byla příprava otázek, které mi co nejlépe pomohou naplnit záměr rozhovoru.
Volba místa rozhovoru byla pro mě velmi důležitá, proto jsem zvolila nejpříjemnější prostředí pro nás oba, a to posilovnu. Nejdříve jsem pana Mlčka seznámila s obsahem mého projektu, jeho záměrem a způsobem, jakým ho chci zpracovat. Rozhovor, jelikož se dobře známe, probíhal v přátelském stylu. Po první položené otázce se pan Mlček rozpovídal a hovořil nepřerušovaně asi čtvrt hodiny. Odpověděl mi tak na většinu mých připravených otázek. Přes to jsem mu poté položila ještě upřesňující nebo doplňující otázky.
Troufám si říct, že náš přátelský vztah do jisté míry ovlivnil podobu rozhovoru, především výpovědi pana Mlčka. Například tabuizovaná otázka, ohledně dopingu a používání zakázaných látek v kulturistice, kterou jsem váhala položit, ho určitým způsobem rozčílila natolik, že se potřeboval vypovídat a já ho nepřerušovaně nechala vyprávět o tomto problému několik minut. Přitom stejnou otázku jsem mu položila už při našem prvním setkání právě na soutěži Grand Prix Jalexu, kde se k ní odmítnul vyjádřit.
Velkou měrou při zpracovávání rozhovoru mi pomohla kronika krnovské kulturistiky, kterou pan Mlček píše od roku 1973. Díky jejímu prostudování jsem lépe pochopila vývoj této sportovní disciplíny a vztah pana Mlčka k tomuto sportu.
Pan Mlček mě o autorizaci nepožádal, já jsem však, po přepsání rozhovoru a jeho editaci, rozhovor vytiskla a předložila panu Mlčkovi k posouzení. Rozhovor se mu zdál velmi povedený a po pár menších úpravách mě požádal o jeho otištění v regionálním tisku.
Anketa
Anketou se rozumí žánr, který má původ v odborné oblasti. Tam představuje způsob získávání informací pro další zpracování. V publicistické oblasti představuje způsob zjišťování veřejného mínění k určitému problému. V praxi je obvyklá anketa s jednou otázkou, kterou jsem použila i já ve svém samostatném projektu (Jílek, 2000, s. 124-125).
Mnou položená otázka zněla: „Jaký máte vztah ke kulturistice?“ Protože se projekt nezaměřuje na kulturistiku pouze na určitém území, snažila jsem se respondenty vybírat z celé České republiky. Díky cestování po celé republice jsem s respondenty mohla mluvit osobně. Při výběru osob jsem se snažila o průřez všemi věkovými kategoriemi. Pro rovnocenné zachycení názorů mužů a žen jsem z každé kategorie vybrala 3 respondenty.
Odpovědi respondentů jsem zaznamenávala na diktafon, což mnoho lidí znervóznilo, proto jsem přistoupila na skryté nahrávací zařízení. Respondenti však byli obeznámeni, že jejich odpovědi budou publikovány a souhlasili s jejich zveřejněním.
Z celkového počtu 20 dotazovaných jsem nakonec vybrala 6 osob. V anketě odpovídají vždy dvojice muž a žena z jednoho místa. I přes to, že bydliště dotazovaných není v anketě uvedeno, pro zachycení názorů veřejnosti z celé České republiky, považuji za vhodné uvést místa, kde jsem anketu prováděla. První dvojice respondentů pocházela z Krnova, druhá z Brna a třetí dvojici jsem dotazovala v hlavním městě České republiky.
Většina dotazovaných na otázku odpověděla obsáhle, takže nebyl důvod klást doplňující otázky. Zvolila jsem i jasnou otázku, abych ji nemusela respondentům objasňovat a zároveň, aby odpovídající byli ochotni na tuto otázku odpovědět. Snahou anketní otázky bylo, aby odpovědi doplňovaly komplex textů o současném stavu kulturistiky a aby vyjádřily vztah lidí ke kulturistice.
Story
Story je žánr na pomezí zpravodajství a publicistiky s velkou mírou beletrizujících prvků. Tyto texty se označují jako tzv. „human interest story“, a jde o příběhy, které se vztahují k nějaké osobě. Story je žánr, který se podobá povídce. Na rozdíl od ní se však story vztahuje ke konkrétní osobě, vychází ze skutečností, pojednává o činech nějaké osoby, o událostech, které prožila. Základem je slohový postup vyprávěcí, oproti povídce story není tak rozsáhlá. Základními funkcemi story jsou informativní, persvazivní, zábavní, ale také získávací.
Cílem story je představit zajímavou osobu, její životní příběh, činy nebo na příběhu jednotlivce doložit společenský jev (Jílek, 2000, s. 144).
Story, která je posledním článkem v mém samostatném projektu, je vystavěna na příběhu kulturistky Petry. S Petrou jsem se seznámila přes Jaroslava Mlčka. Když jsem panu Mlčkovi sdělila svůj záměr se samostatným projektem, seznámil mě s příběhem Petry, kterou sám poznal přes fitness soutěž. Pan Mlček mi dal kontakt na tuto slečnu a já jsem si s ní domluvila osobní schůzku. Naše setkání bylo velmi příjemné a trvalo několik hodin. Po sepsání story jsem Petře příběh poslala ke schválení. Po pár úpravách jsme byly obě spokojené a Petra souhlasila s použitím story v mém samostatném projektu. Jedinou podmínkou bylo nezveřejnění příjmení od Petry. Přání jsem vyhověla. Story tak splňuje požadavek na tento žánr, kterým je příběh skutečné osoby, a zároveň jistá míra anonymity přispívá k větší totožnosti čtenáře se skutečností, která měla story přiblížit a tou je, že kulturistika je sport pro každého.
Snahou tohoto příběhu bylo přiblížit současnou kulturistiku, jako sport pro kohokoli. Mnohdy je totiž tento sport chápán jen jako záliba vysportovaných mužů. Příběh handicapované ženy by tak mohl ke kulturistice přitáhnout více lidí.
Sebehodnocení
Práce na samostatném projektu mi trvala téměř rok. Nejdříve jsem sbírala informace o tomto sportu a poté jsem dva měsíce na projektu pracovala tak, aby získal finální podobu.
Hlavním cílem samostatného projektu, Jak šel čas s kulturistikou, bylo pomocí vybraných žurnalistických textů zachytit historii a vývoj kulturistiky. Pro splnění vytyčeného cíle bylo zachycení historie pomocí různých úhlů pohledu. Jedním z úhlů pohledu byl rozbor historických událostí v kulturistice, dále pak úhel pohledu Jaroslava Mlčka, kulturistky Petry a nakonec názor veřejnosti na tento sport.
Ke splnění cíle samostatného projektu jsem si vybrala žánry: informativně-edukativní text, rozhovor, anketu a story. Kostru projektu tvoří nejdelší žánr, kterým jsem zvolila rozbor. Na něj poté navazují ostatní texty.
V rozboru jsem použila informace, které jsem považovala za nejdůležitější a které nejlépe přiblíží problematiku kulturistiky. O historii kulturistiky by se toho dalo napsat daleko více, kvůli omezenému rozsahu jsem však musela informace eliminovat a zmínit jen ta nejdůležitější fakta.
Rozhovor s Jaroslavem Mlčkem cíl samostatného projektu zcela naplňuje. Jednak dokáže hovořit o počátcích kulturistiky v Československu a zároveň má mnoho co říct i k současnému stavu kulturistiky u nás. Díky časté spolupráci pana Mlčka s médii a současně náš přátelský vztah byl pro mě rozhovor nejen příjemný, ale zároveň i velmi přínosný.
Anketa měla přiblížit stav současné kulturistiky v České republice. Odpovídalo 6 dotazovaných, kteří byli vybráni následovně: 3 dvojice vždy muž a žena ze stejného města a různých věkových kategorií. Dotazování probíhalo v Krnově, Brně a v Praze. Cílem ankety bylo zmapování názorů lidí na kulturistiku a jejich vztah k tomuto sport
Poslední text samostatného projektu, story, byl vybrán spíše k odlehčení a k pobavení. V příběhu Petry se však současně objevuje i persvazivní funkce. Story má také inspirovat nesportovce k aktivitě.
Mnou vytčený cíl samostatného projektu se mi myslím podařilo naplnit. Přínosem samostatného projektu by mělo být přinést nové informace o kulturistice širokému publiku.
Literatura a zdroje
BARTOŠEK, Jaroslav. Základy žurnalistiky. Vyd. 1. Zlín: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, 2002, 108 s. ISBN 80-731-8059-6.
JÍLEK, Viktor. Lexikologie a stylistika. Olomouc: Středisko distančního vzdělávání FFUP, 2000. 39 s. Studijní texty pro distanční studium (UP Olomouc).
ŠVUB, Josef. Historie síly (geneze těžkoatletického sportu). 1. vyd. Pardubice, 1997. 245s.
http://kulturistika.net/
