Pavel Jahoda
Josef Zimovčák: Z Tour de France do boje proti rakovině
Se zlomeninami zdolal Tour de France, velocipedista Zimovčák nyní pomáhá nemocným dětem
Brno – Na vysokém kole lámal rekordy, zdolával tisíce kilometrů napříč několika kontinenty a podařilo se mu na něm absolvovat i tři nejslavnější etapové závody v čele s legendární Tour de France. Velocipedista Josef Zimovčák toho za svůj život stihl opravdu hodně. Nyní sedmapadesátiletý sportovec však v posledních letech dal osobní úspěchy stranou a pustil se do sportovního projektu Na kole dětem, jehož cílem je pomoc onkologicky nemocným pacientům. „Je to ten nejlepší způsob, jak po sobě něco mohu zanechat,“ říká hlavní patron celé cyklotour.
Jméno Josef Zimovčák je ve světě cyklistiky i mimo něj synonymem pro neuvěřitelnou výdrž, nezlomnost a skromnost. Ovšem jeho spojení s dopravním prostředkem na dvou kolech neplatilo vždy. Ve svých patnácti letech sice působil v cykloklubu Baníku Ostrava, ale poté se vrhl na atletiku, přesněji steeple, u kterého strávil téměř deset let. V roce 1985 se dokonce objevil na dnes již celosvětově známém mítinku Zlatá tretra, kde mezi závodníky obsadil poslední místo.
„Pravdou ale je, že vysoké kolo jsem otestoval již v roce 1975. Dostal jsem se k němu přes známého. Bylo v dezolátním stavu a já ho dal úplně amatérsky dohromady. Tyče jsme nahradili svářečskými dráty, na pneumatiku jsme použili zahradní hadici a na tom jsem se naučil jezdit. Dokonce mám fotku, jak jsem na tomto kole v prvomájovém průvodu,“ prozradil Zimovčák, jenž dokonce uvažoval, že by na svém „kostitřasu“ vyrazil na olympiádu do Moskvy v roce 1980.
Jeho láska k vysokému kolu však naplno propukla až po revoluci. Zimovčák totiž zjistil, že se na velocipedu jezdí mistrovství světa a společně se svými kamarády začal vyrábět jejich repliky. Další motivací pro změnu sportu byl i fakt, že jeho mentor, jenž ho na vysokém kole naučil jezdit, pan Šimek ze šampionátu v Americe přivezl zlatou medaili. A právě jeho dokázal hned při prvním vystoupení v Kyjově na tzv. Pedál Šou porazit. „Tento úspěch mě neuvěřitelně nakopl,“ prozradil rodák z Veselí nad Moravou.
Zimovčák začal poctivě trénovat a na mistrovství světa v roce 1993 konaném v Praze vybojoval bronzovou medaili. To však byl pouze start jeho blyštivé kariéry. „Po tom třetím místě to vzalo obrovské tempo a rok na to jsem ovládl světový šampionát, který se konal jihoafrickém Polokwane,“ řekl.
Doktoři si ve Francii klepali na čelo
Od té doby se sedmapadesátiletý velocipedista na nejvyšší stupínek na světových šampionátech postavil hned desetkrát, ale ke zlatům začal přidávat i další pozoruhodné úspěchy. V roce 1996 na brněnském velodromu vytvořil světový rekord v jízdě na 24 hodin, když urazil 522, 5 kilometrů. „Mohlo to být ale lepší. Prokaučoval jsem 53 minut, jelikož jsem si musel odskočit na záchod a rovněž jsem se převlékal,“ podotkl. Dva roky na to přejel USA od západu na východ, kdy během sedmadvaceti dnů ušlapal 4356 kilometrů, a dvakrát také v Austrálii ovládl kontinentální pohár.
Jeho sen ale mířil ještě výš, a to přímo na největší a nejslavnější etapový závod světa Tour de France. V jeho splnění mu však dlouho bránily finance. „V roce 2005 jsem se ale náhodou potkal s jedním podnikatelem, který byl milovníkem cyklistiky, a ten nápad ho natolik nadchl, že jsme se společně rozhodli, že do Francie vyrazíme,“ prozradil Zimovčák.
Tehdy osmačtyřicetiletý cyklista tak s vysokým kolem bez převodů a svým týmem vyrazil vstříc „Staré dámě“, při čemž všech jednadvacet etap, které ho zavedly i do Alp či Pyrenejí, chtěl zdolat v režimu profesionálních jezdců, tedy vždy den před pelotonem. „Byla to ode mě nesmírná troufalost. Na Tour de France mají nejprudší kopce stoupání 18–22 %. Na tomto kole je možné jet maximálně do takového, který má sklon 15 %. Pak to začne prokluzovat, protože se těžiště přesouvá dozadu a já musím klusat vedle něj,“ řekl.
Zimovčák veškerým nástrahám téměř 3600 dlouhé cesty dlouhou dobu odolával. Ať už to byly náročné výšlapy, či naopak nebezpečné sjezdy. Při nich musel rychlost 55-60 kilometrů za hodinu tlumit stylem, jak sám říká, „na pekaře“, kdy pravou nohou přišlápne zadní kolečko, až se začne pálit guma. Avšak dvě etapy před cílem, právě při jednom ze sjezdů, mu praskla pryž na zadním kole a on přelétl ve čtyřicetikilometrové rychlosti přes řidítka. Okamžitě upadl do hlubokého bezvědomí a do nemocnice ho musel transportovat vrtulník. Lékaři zjistili, že má sedm vyražených zubů, zlomenou čelist, žebra, očnici i klíční kost. Jenže Zimovčák se rozhodl, že bude i přesto pokračovat a po třinácti hodinách podepsal revers. „Když jsem se probudil a zjistil, že nemám zlomenou nohu, tak jsem si řekl, že těch závěrečných dvě stě kilometrů dojedu,“ nechal se slyšet.
A to se mu taky povedlo. Když chodil, měl problém držet rovnováhu, ale na kole se jeho indispozice ztratila, a tak když dojel do Paříže na slavnou Champs- -Élysées, místní tisk na něj pěl ódy. Dokonce ho označil za českého Meresjeva, což byl pilot letadla, který po pádu s rozdrcenými nárty absolvoval každý den obrovskou vzdálenost.
Italská tragédie
Kdo čekal, že tento výkon ho uspokojí, se nestačil divit. Zimovčáka to naopak nastartovalo a rok na to vyrazil na další ze slavných etapových závodů Giro d´Italia, jenž je považován kvůli strmosti horských výšlapů ještě za mnohem náročnější podnik. I zde ukazoval, proč je považován za nejlepšího velocipedistu světa. Dvě stě šestašedesát kilometrů před cílem však jeho skupinu zasáhla obrovská tragédie. Při výšlapu na Passo Gavia se jedno z jeho doprovodných aut srazilo s německým motorkářem, jenž na následky zranění zemřel.
Zimovčák měl v té době za sebou již 3260 kilometrů, ale když zjistil, co se stalo, tak z kola slezl a celou akci ukončil. Kolegové se ho snažili přemluvit, aby dojezd do cíle byl jakousi pietou, ovšem on to odmítl. „Hned mi bylo jasné, že končím. Neměl jsem s tím rozhodnutím nejmenší problém,“ řekl.
Tato událost ho však nezastavila. Již další rok se vydal na španělskou Vueltu, kterou se mu povedlo dokončit bez vážnějších komplikací a aby těch výzev nebylo málo, tak se v roce 2008 zúčastnil i závodu, kdy během 21 etap objel republiku.
Na kole k pomoci dětem
Zimovčák, jakožto jedna z velkých osobností českého sportu, si poté řekl, že by své popularity mohl využít ve prospěch ostatních. V roce 2010 tak vymyslel projekt veřejné cyklotour Na kole dětem, jehož cílem je pomoc onkologicky nemocným dětem. „S podobnou akcí jsem se setkal před sedmi lety, kdy mě pozval můj kamarád Miro Bjilík ze Slovenska na propagační jízdu z Bratislavy do Znojma. Jel jsem na vysokém kole a ostatní lidé jeli na nízkých. A já jsem si tehdy řekl, proč jezdit jen jednu etapu. Můžeme to spojit a pojedeme přes Česko a Slovensko, a tak vznikl projekt Na kole dětem,“ prozradil Zimovčák.
Sedmapadesátiletý velocipedista první tři ročníky organizoval ve spolupráci se slovenskými kolegy, a trasa tak kromě České republiky vedla i celým Slovenskem a dokonce i Rakouskem. V roce 2013 se ale Zimovčák se svými partnery rozdělil a cyklotour od té doby má v itineráři až na výjimky pouze česká města.
Princip akce však zůstal nezměněný. Zimovčák jede v čele pelotonu, jenž projíždí celou Českou republiku a zastavuje ve všech partnerských městech a obcích, kde se snaží vybrat finanční prostředky. „Celý zisk je určen onkologicky nemocným dětem. Z těchto peněz jsou financovány pro ně a jejich rodiče rekondiční pobyty v Tatrách, u moře a na dalších místech po Česku a Slovensku,“ nechal se slyšet patron celé akce.
Že se vydal tou správnou cestou, se projevuje i na neustále vzrůstajícím zájmu, jak ze strany veřejnosti, tak i známých osobností, které se rozhodly rovněž pomoci. Mezi cyklisty se objevují lékařské špičky jako profesoři Pavel Pafko či Jan Pirk, badmintonista a olympionik Petr Koukal, několikanásobný vítěz Rallye Dakar Karel Loprais, fotbalisté či hokejisté, herci a mnozí další.
Světový sen
Cyklotour však není pro Zimovčáka žádnou odpočinkovou záležitostí. Aby dokázal šlapat v čele pelotonu, trénuje po celý rok denně dvě až pět hodin. V rámci přípravy a zároveň propagace Na kole dětem dokonce loni vyrazil opět do Francie na Tour de France, kde absolvoval několik etap, a v tomto roce zase na italské Giro.
Letošní ročník cyklotour byl pro nejlepšího velocipedistu světa i přesto pořádně dramatický. Hned v první etapě mu totiž praskla pryž na předním velkém kole, zamotala se do ráfku a on ve vysoké rychlosti přeletěl přes řidítka. Okamžitě upadl do bezvědomí a z incidentu si i díky helmě odnesl „jen“ otřes mozku, silně pohmožděné ruce a tržné rány po celém těle. Zimovčák však znovu dokázal, že se nevzdává, a druhý den byl zpět v sedle a nakonec celou cyklotour dokončil. „Prognóza zněla hodně dramaticky. Nějakých pár dnů na pozorování, ruka v klidu na šest týdnů. V nemocnici bylo o mě skvěle postaráno a já si těch pár hodin v nemocnici užil, ale daleko více jsem si to poté užil v pelotonu s lidmi,“ prozradil s tím, že již nyní plánuje další ročník, na který má nachystáno několik novinek.
Ta největší, která je zároveň jeho snem, však má k realizaci zatím stále daleko. Zimovčák i přesto věří, že by se mu to jednoho dne mohlo povést. „Možná to bude znít trochu drze, ale v nějakém horizontu bych z Na kole dětem rád udělal celosvětový projekt. Mým snem je, aby se v jeden den rozšlapaly pedály po celé zeměkouli. To by bylo naprosto ideální,“ zasnil se Zimovčák.
Když se ale člověk podívá na kariéru Josefa Zimovčáka, není tento sen až tak nereálný…
Bez tréninku ani rána, aneb jak je zbytečné soupeřit s mistrem světa
Bruntál – Držet tempo s velocipedem, který nemá převody, i když na něm jede několikanásobný mistr světa? Mohlo by se zdát, že je to hračka. Přece jenom moderní kola jsou uzpůsobená na rovinky i do kopců. Fakt je ale takový, že aby člověk vydržel tempo Josefa Zimovčáka, jehož ještě brzdilo zranění z těžkého pádu, po celou horskou etapu cyklotour Na kole dětem, musí potrénovat. Jinak to bolí, a to pořádně.
Jakožto člen novinářského týmu jsem se na charitativní cyklotour Na kole dětem vždycky pěkně vezl v doprovodném autě. Pozoroval jsem krajinu, zapisoval si, co se během etapy událo, a s nevěřícným pohledem sledoval, co Josef Zimovčák předvádí na svém vysokém kole. To moje největší aktivita byla, když v městech, kde se zastavovalo, jsem rychle vyskočil, abych si poznamenal vše potřebné.
Tento fakt mi tak nějak vyhovoval, i když nebudu lhát, vždycky mě lákalo se stát alespoň na chvíli jedním z členů pelotonu. Neměl jsem však kolo, a tak jsem si říkal: „Ševče, drž se svého kopyta.“ Jenže pokaždé, když jsme projeli kolem hlavního pole, tak jsem si od známých tváří vyslechl svoje. „V tom autě tě to přece nemůže pořád bavit. Půjč si kolo a dej aspoň jednu etapu s námi. Vždyť tady jedou i malé holky,“ pokřikovali s velkým úsměvem na tváři.
Dlouho jsem odolával, ale po čtvrté etapě se ve mně něco zlomilo a řekl jsem si, proč bych to nezkusil. Pár let jsem závodil na kole a sedmnáct let hrál fotbal na poměrně vysoké úrovni, přece mě nemůže jedna etapa skolit. Pravdou bylo, že moje období největší formy již vzal čas, avšak ani tento fakt mně moje nadšení nemohl vzít.
Cože? Praděd?
Večer před další etapou jsem tedy zašel za hlavní pořadatelkou s tím, jestli by bylo možné si půjčit její kolo, že bych zkusil, jaké to je v sedle. Moje otázka jí okamžitě vykouzlila úsměv od ucha k uchu a s radostí souhlasila. „Uvědomuješ si, že zítra na nás čeká Praděd,“ prohlásila. Když jsem uslyšel tuto informaci, tak ve mně trochu hrklo, na druhou stranu trasa měla být nejkratší v ročníku, „pouze“ 95 kilometrů, a tak jsem si řekl, že do toho prostě půjdu.
Avšak zatímco večer byla moje motivace na maximu, když jsem se v šest ráno probudil, někam všechna zmizela. Jak jsem si představil to martýrium, které mě čeká, vůbec se mi nechtělo z postele, ale nakonec jsem se přece jenom donutil.
Když jsem dorazil na snídani, informace o mém startu se již rozšířila mezi účastníky a já si vyslechl svoje, od motivačních formulek po popichování. „Hlavně se moc nepřejez, ať tě tam potom nemusíme tahat za zadek,“ byla jedna z mnohých. V té době mě ale nic nemohlo zastavit, a když se blížila osmá, již jsem stál připraven na startu na náměstí v Bruntále. Dokonce jsem vyfasoval dres. Můj plán ovšem potom dostal první malou ránu. Na místo silničního kola, s nímž jsem počítal, mi bylo přiděleno horské a ještě k tomu ženské. Jedna slečna z pelotonu totiž na něm nestíhala, a tak jsem jí jako správný gentleman nechal „silničku“.
S mojí výškou jsem na tom vypadal, jako kdybych jel na vepři. Pohled na Josefa Zimovčáka, který po pádu z první etapy byl těžce potlučen, a bylo na něm patrné, že pokračuje přes bolest, z mojí nesouhry s kolem udělal problém velikosti mravence, a tak jsem plný odhodlání v osm šlápl do pedálů a ve skupině cyklistů vyrazil polykat první metry.
Hned od začátku jsem se držel s jedním z účastníků, Honzou, který jel od prvního dne pátého ročníku. Snažil jsem se vyzvědět, jaké to je, jakou se jede rychlostí a jestli mám vlastně šanci dojet do cíle. Honza mě uklidňoval, že to je v pohodě. Že se jede poklidným tempem, které bych měl zvládnout.
A první kilometry mě v tom celkem utvrzovaly. Cesta vstříc úvodní zastávce v Krnově totiž byla z části z kopce, a tak jsem si dokonce dovoloval předjíždět. V můj prospěch hrálo i počasí. Nepršelo, nefoukal silný protivítr, naopak ráno svítilo příjemné slunce. Jakmile jsme tedy po přibližně dvou hodinách dorazili na Hlavní náměstí, cítil jsem se pořád fyzicky v pořádku. Nohy nebolely, akorát se začaly ozývat zadní partie, čehož jsem se obával již od prvního momentu.
První kopec, první zkouška
Nicméně zatím šlo o bolest z kategorie zvladatelných. Po chvilkovém odpočinku, propagování projektu a doplnění tekutin se naše skupina vydala vstříc další zastávce, Městu Albrechtice. Hned poté, co se se vyrazilo, jsem se nachomýtl na samé čelo k Josefu Zimovčákovi. Bylo vidět, jak maká. Po chvíli si všiml, že se na svém bílém „šípu“ držím vedle něj. Podíval a zeptal se mě, jak to jde. Když jsem mu odpověděl, že dobrý, jen se lehce pousmál.
Zatímco v ranních hodinách bylo slunce příjemným společníkem, s přibývajícím časem se z něj stal další nepřítel. Obrovské horko člověku, ještě k tomu v ne úplně skvělé formě, bere extrémně moc sil. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než šetřit energii, co to šlo. Držel jsem se neustále někomu v háku a doplňoval tekutiny jako o závod. Do Města Albrechtic jsem i přes několik mírných kopců dorazil stále v relativně dobrém rozpoložení. Okamžitě jsem ale musel na záchod, kde jsem se polil od hlavy až k patě studenou vodou. K tomu všemu se začínal ozývat stále vehementněji zadek.
První pořádná zkouška odvahy a výdrže se blížila. Po opětovném návratu do sedel se totiž vyrazilo údolím Opavice vstříc Vrbnu pod Pradědem a zároveň vstříc premiérovému pořádnému výšlapu. Naštěstí se začaly potvrzovat slova Honzy, že tempo není žádné vražedné a pokud nejsem úplná „lemra“, tak to zvládnu. Pomalu, ale jistě jsme se tak společně blížili další zastávce. Zatímco rychlost byla prozatím přijatelná, zvládat bolest zadní partie již dalo zabrat. I přesto jsem dřel na svém horském kole dál.
Neschopnost chůze
Z Vrbna se vyrazilo do předposlední partnerské obce Karlovy Studánky. „Pořád to zvládáš?“, ptali se mě často. Říkal jsem, že bez problémů, ale pravda byla již taková, že o sobě začaly dávat vědět stehenní svaly, a to byl vrchol teprve před námi. Proto jakmile jsme přijeli do lázeňské oblasti, snažil jsem se nohy promasírovat a dát jim alespoň chvilkový odpočinek. „Hele, jestli nemůžeš, klidně si hoď kolo do auta a vybodni se na to,“ přišel za mnou jeden z členů týmu.
Já však věděl, že vzdát to kousek před cílem, by ode mě byla zbabělost, a představa, že člověk jede pro dobrou věc, z mé hlavy okamžitě vyhnala jakoukoliv myšlenku na klidný dojezd v pohodlí novinářského vozu z hlavy.
Společně s ostatními jsem se tak vydal vstříc hodinovému utrpení, tedy utrpení alespoň pro moji osobu. Ostré stoupání, které podle značek kolem silnice mělo i dvanáctiprocentní sklon, si po chvilce začalo vybírat svoji daň. O bolesti zadní partie již nemá smysl ani hovořit, ale síla v nohou byla rázem tatam. Připadalo mi jako by mě řezalo sto žiletek, přesto jsem se držel. Ovšem zatímco ostatní odfukovali a jeli tempo, já vypadal jak při posledním tažení.
Namísto pohledů na Josefa Zimovčáka, který strojovou rychlostí ukrajoval metr po metru, můj zrak směřoval již pouze těsně před mé horské kolo, protože na víc nebyla síla. A pak to přišlo. Začal jsem odpadávat. V úvodu stylem „na gumě“, tedy, že jsem ztratil a pak se zase vrátil do balíku, pak však již vzdálenost mezi mnou a větší částí pelotonu vzrostla.
Věděl jsem ale, že to již vzdát nemůžu a metr po metru jsem se blížil cíli, a pak to přišlo. Vysílač Pradědu byl přímo přede mnou. Radostí a úlevou jsem měl slzy na krajíčku, i když to bylo spíše způsobeno bolestí nohou. Hned za mnou přišli ostatní, kteří mě gratulovali. „Vidíš, že jsi to zvládl,“ hlásil Honza. Pochvalu jsem si vysloužil i od samotného Josefa Zimovčáka.
V ten moment mi padl obrovský kámen ze srdce. Téměř jsem nemohl chodit a byl jsem totálně vyřízený, avšak hřálo mě, že jsem udělal něco pro sebe, ale taky pro dobrou věc.
Zimovčák: Někteří tvrdí, že jsem blázen, ale když chcete pomoci, musíte za to zaplatit
Aš – Sedřený obličej, stále patrné stopy po stezích, pohmožděné obě ruce a další zranění, jenž si přivodil při pádu z vysokého kola hned v první etapě cyklotour Na kole dětem. Josef Zimovčák sice v cílovém městě pátého ročníku akce, která má za cíl získat finanční pomoc onkologicky nemocným dětem, vypadal, jak kdyby zažil pořádnou pouliční rvačku, ale na jeho tváři byla vidět obrovská spokojenost. „Když chcete někomu pomoci, tak to asi musí být zaplaceno,“ řekl s úsměvem patron a hlavní postava celé cyklotour.
Ujel v čele pelotonu pouze pár kilometrů úvodní etapy a Josefu Zimovčákovi se stalo se to, co ještě nezažil. Smekla se mu z předního velkého kola duše, zamotala do ráfku a on v rychlosti kolem pětapadesáti kilometrů v hodině přelétl přes řidítka. Po tvrdém dopadu okamžitě upadl do bezvědomí a do znojemské nemocnice ho musela odvést záchranka. Sedmapadesátiletý velocipedista, jenž je desetinásobným mistrem světa a na vysokém kole zlomil několik rekordů, však na nemocničním lůžku nestrávil příliš dlouhou dobu. Po půl dni podepsal revers a vrátil se zpátky do čela cyklotour.
„Když člověk trénuje, tak se připravuje nejen fyzicky, ale také mentálně. Na vysokém kole se totiž může stát cokoliv a ve finále jsem byl rád, že se ten problém stal mě a ne někomu v tom pelotonu,“ prozradil muž, jenž na velocipédu zdolal například i Tour de France.
Nepřemýšlel jste, že byste se na cyklotour již v tomto ročníku nevrátil?
„Když jsem se probral a řekli mi, že to tak dramatické není, tak jsem měl hned chuť vrátit se na kolo. Zavolal jsem člověku v týmu, aby pro mě hned přijeli. Odezva byla však taková, že nejsem normální a i doktoři říkali, abych tam aspoň na noc zůstal.“
To se není čemu divit se zraněními, které jste utrpěl. (otřes mozku, silně pohmožděné obě ruce, tržné rány po celém těle)
„Doktoři mi říkali, že bych měl zůstat pár dnů na pozorování a že ruka by měla být v klidu na šest týdnů. V nemocnici o mě bylo skvěle postaráno a já si těch pár hodin užil, ale daleko více jsem si to poté užil v pelotonu s lidmi.“
Jaké byly první momenty na kole s tím zraněním?
„Nebylo to moc jednoduché, jelikož pravá ruka nebyla moc schopná řidítka držet. Ani koordinace nebyla po pádu tak dokonalá. Když jsem se ale vrátil, tak jsem cítil povinnost jet dál. Neměl jsem prasklou nohu ani lebku a na nás všude čekalo spoustu dětí. Někteří tvrdí, že jsem blázen, ale lidi v pelotonu ví, že je to především o pomoci těm nemocným dětem.“
Nemáte strach, aby se to nestalo znovu?
„No věřím, že ne. Ale člověk nikdy neví, co přijde. Může se zlomit ráfek, vběhnout do cesty srna. Těch možností pádu je obrovské množství. Já jsem tak trochu rád, že se to stalo. Jelikož lidi se alespoň uvědomí, že to není jen o mávání do kamery, ale o tvrdé dřině.“
Spousta lidí nemůže uvěřit, že jste čtyři dny po pádu vyšlapal na vysokém kole Praděd.
„Ten Praděd, to je pořádná výzva pro všechny. Je to kopec jako blázen. Člověk sám sobě chce dokázat, že na to má. Někteří tento rok s námi vyjeli do poloviny a hlásili, že příště to chtějí vyjet celé. Praděd je taková hozená rukavice, která v podstatě prezentuje ten projekt. Jelikož ten kopec, co se náročnosti týče, je podobný příběhu rodin, kterým se snažíme pomoct. Na cyklotour bychom ho chtěli v itineráři každý rok.“
Berete to tedy tak, že letošní pátý ročník byl vůbec tím nejtěžším doposud?
„V podstatě ano. Již před startem jsem se velice poctivě připravoval, když jsem absolvoval Giro d´Italia a také jsem se účastnil prezentací Na kole dětem. Musím říct, že se ta těžká příprava a stovky hodin, které jsem tréninku věnoval, nakonec zúročily, jelikož jsem dokázal pokračovat i v tom stavu, v němž jsem byl.“
Musíte trénovat asi o to víc, že jedete celou dobu na čele pelotonu, že?
„Přesně tak. Když chce být člověk na čele, tak musí tvrdě makat, aby nepodváděl a nezklamal ty účastníky. K čemu bych tam byl, kdybych jel pouze jako jakási figurka, která jenom mává. Ta jízda na vysokém kole skutečně náročná a riziková.“
Jak byste tedy zhodnotil pátý ročník?
„Já bych to popsal asi tak, že začal famózně. Odstartovali jsme v Brně prologem, který měl v rámci cyklotour premiéru, a bylo skvělé, kolik lidí přišlo na start. Pak však přišel ten pád a všechno bylo jinak. Naštěstí se ale projevil duch té myšlenky a rozhodlo se, že se pojede dál. Dokonce tam zaznělo, že by to Zimovčák nechtěl zastavit, což mě velice potěšilo. Ukázalo se totiž, že ten tým projektu není jenom o mně, ale že je to právě o té ideje a pomoci. Velkou radost mi udělalo i obrovské množství lidí, které se přidávalo, aby se s námi kousek svezlo a nasálo atmosféru. Ohlasy jsou takové, že se k nám chtějí vrátit. Dojeli jsme pátý ročník a oni už se hlásí do šestého.“
Zmínil jste spoustu lidí. Jste spokojen, jakým směrem se akce ubírá?
„Ano, ano. Když si vzpomenu na první ročník, tak ten byl takový smutnější. Ale postupně se projevuje práce úzkého týmu, který se snaží pomoci, a to je výborné. Děláme pokroky po malých krůčcích, ale je to správný směr. Je to prostě o třech věcech, lehkosti, radosti a srdci.“
Hodnotíte pátý ročník jako zatím nejlepší?
„To bych zase neřekl. Respektive ani nemůžu říct. Byl dobrý v tom, že můžeme pokračovat dál. Takže nejlepší ne, ale utvrdili jsme se, že idea pomoci je správná.“
Když se ohlédnete za prvním ročníkem, kde vidíte největší rozdíl oproti současnosti?
„Samozřejmě jsme udělali pokrok v různých oblastech, ale největší rozdíl vidím v kvalitě lidí v týmu, kteří se pouze netváří, že by rádi pomohli a přitom je to jinak. Tito lidé respektují tu myšlenku a hlavně jsou i tvůrčími elementy celého projektu. Není to tak, že v případě jakéhokoliv problému dávají ruce pryč. Právě naopak, zodpovědnost není pouze na mně, ale dokážou ji přebrat.“
Když jste v roce 2010 začínali, čekal jste, že se cyklotour stane tak populární?
„Na začátku jsem spíše netušil, co bude. Ale myšlenku jsem takovou měl. Moji mentalitou je totiž, že když se do něčeho pustím, tak umím prohrát, ale nechci. Já chci vyhrávat, ale abych toho mohl dosáhnout, musím pro to něco udělat. První ročník byl tedy takový testovací. Do druhého ročníku již jsem šel s tím, že jsem se ponaučil z těch chyb, které jsem udělal. A dneska už připravuji ročník šestý a samy města nám v současnosti píší, abychom přijeli a neminuli je. To je výborný signál.“
A co plánujete pro další ročník?
„Startovat se bude zase tam, kde jsme skončili, tedy v Aši. Prolog bude mít trasu přes Německo a cíl šestého ročníku bude v Bruntále. Výjimečnost bude závěrečný výšlap na již zmíněný Praděd. Samozřejmě se objeví i další drobné novinky. Třeba etapy budou mít maximálně 135 kilometrů, aby byl odpoledne prostor pro propagaci naší myšlenky.“
A bude Vuelta? Loni jste jel na Tour de France, letos Giro…
„Ano, bude. Dospívám a i ty persóny v pelotonu také. Rozhodli jsme se tedy, že když to neuděláme teď, tak už nikdy.“
Anketa: Znáte Josefa Zimovčáka, resp. jeho projekt Na kole dětem? Jaký máte názor na projekty na pomoc ostatním?
Adéla Hazuchová, 23, Krnov: „Projekt Na kole dětem znám, ale nevěděla jsem, že za ním stojí právě Josef Zimovčák. Je mi sympatická každá charitativní snaha, prostřednictvím níž vydělané peníze skončí u potřebných. Avšak některé projekty ve mně budí vyloženě nedůvěru, proto na ty neznámé nepřispívám ani na ulici. Ty, kterým věřím, jsou třeba Pomozte dětem a Lize proti rakovině.
Jarmila Novotná: 55 let, Kutná Hora: „Pana Zimovčáka znám již dlouho, stejně tak jeho cyklotour. Je to skutečně výborný projekt, který podporuji. Již jednou jsem se s ním pár kilometrů svezla a dneska pojedu znovu. Již se nemůžu dočkat. Vzala jsem sebou i celou rodinu, protože vím, že je to na dobrou věc.“
Ondřej Kykrych: 35 let, Plzeň: „Abych byl upřímný, tak pana Zimovčáka neznám. Neznám ani jeho akci a celkově podobným projektům nedůvěřuji. Osobně si myslím, že jen z lidí tahají peníze a akorát si ve finále namastí vlastní kapsy.“
Adam Petrů: 29 let, Miroslav: „Samozřejmě, pana Zimovčáka znám. Je to tady jihomoravský hrdina a všichni ho strašně obdivujeme. Jinak podobné projekty v rámci možností podporuji. Libí se mi myšlenka pomáhat těm, jenž to potřebují, a fandím lidem, kteří tomu obětují svůj čas.“
Petr Jošt: 48 let, Bruntál: „Neznám a takovým projektům nevěřím. Myslím si, že se ty peníze se z větší části ztrácejí u nějakých lidí a nedoputují tam, kam mají. Když se ale udělá sbírka dítěti na nákladnou operaci, tak to je v pohodě.“
Pavel Šikral, 26, Aš: „Pana Zimovčáka znám. Jelikož jsem fanda cyklistiky, tak vím o jeho úspěších na Tour de France atd., ale o jeho cyklotour jsem pouze něco slyšel. Co se týče různých akcí na pomoc lidem, tak jsem pro. Nebo alespoň ve většině případů. Upřímně nemám rád, když někdo nabízí plyšáky za padesát korun a podobně, avšak věřím, že akce jako Na kole dětem je pravým opakem a že zrovna pan Zimovčák to dělá poctivě.“
Petra Hyská, 38 let, Brno: „Ano, samozřejmě, že ho známe a s mým manželem mu fandíme. Dokonce jsem letos přinesla i nějaký finanční dar, jelikož vím, že to jde skutečně na správnou věc. Viděla jsem fotky z rekondičních pobytů, které nadace pana Zimovčáka platí a dojaly mě.“
Cíl práce
Cílem samostatného projektu ze sportovní a psané žurnalistiky je detailní představení jedné z významných postav českého sportu, velocipedisty Josefa Zimovčáka a jeho veřejné cyklotour Na kole dětem. Josef Zimovčák již dlouhá léta patří ke špičkám českého sportu, když na svém vysokém kole vytvořil několik světových rekordů a absolvoval na něm tři nejslavnější etapové závody, Tour de France, Giro d´Italia a La Vuelta Espaňa. Díky své popularitě a úspěchům začal pořádat akci, která má za cíl pomoci onkologicky nemocným dětem prostřednictvím financování rekondičních pobytů.
Při práci budou využity nasbírané zkušenosti ze studia na vysoké škole, zejména pak workshopu psané žurnalistiky, a zároveň praktické znalosti, které jsem získal ať již v dřívějších letech v novinářském kurzu Mladé fronty Dnes, spolupráci pro stránky www.premierleague.cz či v současnosti při práci redaktora sportovního webu České televize. K dosažení cíle budou využity čtyři žánry psané žurnalistiky, kterými jsou story, reportáž, rozhovor a anketa.
Článků na toto téma bylo napsáno v minulosti v mediích již celá řada, ale nóvum této práce bude především v komplexnosti a unikátních informacích, které se mi podařilo získat díky tomu, že s Josefem Zimovčáka a jeho nadací již několik let spolupracuji a na cyklotour tři roky v řadě působím jako novinář. To vedlo i ke větší otevřenosti v odpovědích a tím pádem k zatraktivnění jednotlivých článků.
Volba tématu
K volbě tématu mě přimělo zjištění, ke kterému jsem došel prostřednictvím veřejného průzkumu, že osoba Josefa Zimovčáka není až tak známá, jak jsem se domníval. Přitom právě Josef Zimovčák je ve svém oboru vůbec nejlepším na světě. Má na kontě spoustu rekordů, vyhrál desetkrát mistrovství světa, a jak již bylo zmíněno v kapitole první, na vysokém kole absolvoval všechny tři nejslavnější etapové závody v režimu profesionálního jezdce, tedy celou trasu vždy den před profesionálním pelotonem. Dalším faktorem je, že jeho příběh není pouze story o obyčejném životě úspěšného sportovce, nýbrž je protkaný spoustou dramatických situací, jež by nesportovce mohly motivovat. Přišlo mi tedy záhodno toto téma více rozebrat, jelikož v médiích sice občas dostane prostor, ovšem ne příliš obsáhle a ne příliš do hloubky.
Jakožto sportovní novinář, jehož zaměřením je primárně fotbal, který téměř dvě desetiletí víceméně aktivně hraje, jsem si však jako první téma vybral historii klubu SK Líšeň, jež jsem měl v plánu zmapovat prostřednictvím rozhovorů s několika bývalými či současnými hráči. Ovšem kvůli tomu, že v Brně již tolik času nebývám a hlavně moje vazby na místní funkcionáře značně ochladly, bylo by toto téma mnohem hůře realizovatelné. Zároveň jsem se v roce 2012 i dílem náhody dostal právě k projektu Josefa Zimovčáka Na kole dětem, kde jsem bez nároku na jakýkoliv finanční honorář pracoval jako novinář a mým úkolem bylo psát každý den reportáže z jednotlivých etap. Během této doby jsem se stal víceméně členem týmu organizátorů, a měl jsem tak možnost zjistit, jak celá akce funguje.
Právě to bylo rovněž dalším neopomenutelným faktorem při volbě tématu, jelikož mi přijde jako důležité, aby se projektu cyklotour Na kole dětem dostalo mnohem větší medializace, než je tomu doposud. Akce, jejíž hlavním cílem je získání pomoci pro onkologicky nemocné děti, pro které jsou z peněž financovány rekondiční pobyty v Tatrách, u moře a na dalších místech po Česku a Slovensku, totiž na rozdíl od jiných akcí podobného ražení dává 100 % vybrané částky přímo dětem.
Stav problematiky
Jak již bylo napsáno v předchozích kapitolách, Josef Zimovčák je známou persónou českého sportu, tudíž není překvapením, že článků, fotek či televizních a radiových reportáží pojednávajících o jeho kariéře či dílčích úspěších jeho kariéry je v archivech či na internetových stránkách jednotlivých deníků či magazínů nespočet. Jejich frekvenci zvýšila ještě letošní vážná nehoda během pátého ročníku, při níž Josef Zimovčák spadl ze svého kola v rychlosti kolem šedesáti kilometrů v hodině, upadl do bezvědomí a museli ho odvést do nemocnice. I přes to se za den se na kolo vrátil.
Avšak dle rešerše žádný z článků nemapuje život v současnosti sedmapadesátiletého Josefa Zimovčáka obsáhleji, než můj projekt, který kromě jeho kariéry zahrnuje i informace vztahující se k cyklotour Na kole dětem. Hlavním důvodem toho je fakt, že na rozdíl od ostatních novinářů přímo spolupracuji s Josefem Zimovčákem, tudíž jsem se dostal k do té doby například méně známým faktům.
Stejné či podobné témata nikdo na naší katedře doposud nezkoumal či se o něm nesnažil psát. Na portálu portal.upmedia.cz se mi nepovedlo najít žádné téma vztahující se k Josefu Zimovčákovi či dokonce projektu Na kole dětem. Ani žádna bakalářská či diplomová práce zmíněné téma nerozebírá. Postava Josefa Zimovčáka se v některém z nich sice objevuje, ale pouze v náznacích a nikoli obsáhle. Nadační fond a cyklotour Na kole dětem naopak vůbec, a proto považuji za nezbytné o něm alespoň krátce pojednat.
„Na kole dětem – nadační fond Josefa Zimovčáka na podporu onkologicky nemocných dětí vznikl v roce 2010 jako benefiční součást mezinárodního sportovního projektu Na kole dětem. Cílenými aktivitami se snaží rozšířit možnosti solidarity, tolik potřebné finanční pomoci a podpory dětí v boji proti zákeřnému onemocnění. Svojí činností se především zaměřuje na sportovní aktivity a zajištění rekondičních pobytů, které usnadňují dětem a jejich rodičům překonávat traumata způsobená těžkou nemocí. Úzce spolupracuje s občanským sdružením Haima a nadačním fondem Krtek, které již řadu let podporují dětské onkologické kliniky fakultních nemocnic v Praze a v Brně.“ [1]
První ročník cyklotour odstartoval v Nové Sedlici na východu Slovenska. Během dvanácti dnů urazili cyklisté přesně 1490 kilometrů a projeli městy Košice, Revúca, Bánská Bystrica, Nitra, Bratislava, Veselí nad Moravou, Brno, Olomouc, Heřmanův Městec, Praha, Plzeň, Karlovy Vary a Aš. Celkově se vybralo 250 tisíc korun českých.
Druhý ročník byl velice podobný, avšak jeho start byl na místě, kde první skončil, tedy západočeské Aši. Během čtrnácti dnů se podařilo vybrat na pomoc onkologicky nemocným dětem přesně 310 tisíc korun českých.
Třetí ročník dle tradice odstartoval znovu v Nové Sedlici. Během čtrnácti etap peloton absolvoval 1946 kilometrů a projel 423 městy a obcemi. Trasa vedla třeba na Štrbské pleso, do Žiliny, Trenčína, rakouské Vídně, Brna, Rožnova pod Radhoštěm, na Praděd, do Tábora a končila znovu v Aši. Díky získávání renomé vydělala 540 tisíc korun českých.
K velké změně došlo ve čtvrtém ročníku, kdy se odpojili slovenští partneři a trasa Na kole dětem již vedla pouze Českou republikou. I přesto byla ještě delší, než dříve. Za deset dnů urazili cyklisté na trase Aš - Velehrad 1505 kilometrů a projeli 316 městy a obcemi. Celkově se povedlo vybrat 800 tisíc korun českých.
Jubilejní pátý ročník byl pak o něco kratší. Měřil 1414 kilometrů a během deseti etap projeli jezdci 351 městy a obcemi. Na všech akcích se kromě Josefa Zimovčáka podílí i celá řada známých osob, lékařské špičky profesoři Pavel Pafko, Jan Pirk, sportovci Petr Koukal, Karel Loprais a mnozí další.
Zdroje
Hlavním zdrojem pro tuto práci byla již zmíněná vlastní zkušenost s akcí, potažmo osobou Josefa Zimovčáka, díky které jsem získal spoustu informací, které žádné médium či práce dříve nezmínili. Kromě toho byly při práci použity zdroje, které se v současnosti či minulosti tímto tématem zabývaly. Primárním byl archiv článků na stránkách České televize sport, které jsem sám publikoval.
• http://www.ceskatelevize.cz/sport/exkluzivne-na-ct-sport/
• http://sport.idnes.cz/zimovcakovi-vzala-nehoda-happy-end-dts-/cyklistika.aspx?c=A061214_185453_sporty_no
• http://www.rozhlas.cz/brno/hoste/_zprava/mnohonasobny-mistr-sveta-v-jizde-na-vysokem-kole-josef-zimovcak--1357539
• http://www.cykloserver.cz/aktuality/?a=30001162&d=240000807
• http://www.nakoledetem.cz/
Ideový plán
Jak již bylo popsáno v první kapitole, hlavním cílem této práce je představení jedné z významných postav českého sportu Josefa Zimovčáka a jeho veřejné cyklotour Na kole dětem, která má za úkol pomoc onkologicky nemocným dětem. Po konzultaci s panem magistrem Karlem Páralem jsme došli k rozhodnutí, že k adekvátnímu zmapování a splnění těchto cílů bude zapotřebí čtyř žánrů psané žurnalistiky, a to story, reportáže, rozhovoru a ankety.
Hlavní a stěžejní částí projektu je story. Důvodem této volby je především fakt, že někteří z potencionálních čtenářů nemusí Josefa Zimovčáka či jeho nadaci znát, tudíž považuji za nezbytné prostřednictvím ní vytvořit alespoň základní kompetenci pro pochopení zbylých tří článků. Sama story bude rozebírat celou kariéru Josefa Zimovčáka a vznik veřejné cyklotour. Bude popsán způsob, jakým se z atleta stal cyklista, kdy poprvé se dostal k vysokému kolu, seznam jeho rekordů a největších úspěchů. Velká část se bude věnovat jeho historickému úspěchu, při němž na vysokém kole jako první člověk na světě absolvoval v režimu profesionálních jezdců jak Tour de France, Giro d´Italia a Vueltu, které byly poznamenány pády i tragickými událostmi. Rovněž zde bude rozebráno, jak a kdy vznikl projekt Na kole dětem a jaké plány s ním má Josef Zimovčák do dalších let.
Reportáž, která bude společně se story nejdelším článkem, nabídne naopak alespoň částečný pohled na průběh akce z pozice cyklisty, účastníka, i když kvůli dramatičnosti a zajímavosti byla zvolena jedna z nejtěžších tras, jejíž cíl byl na vrcholku Pradědu. Budou v ní využity, jak již bylo zmíněno, znalostí z praktické činnosti, ale také charakteristika dle Jílka. Podle něj má reportáž sice značný informační potenciál, objevuje se v ní však subjektivizovaný popis, vypravování i úvahová linie. Důležitým rysem reportáže je také selekce zajímavých a atraktivních skutečností, nejsou zaznamenávána všechna fakta. Reportáž může mít více funkcí, konkrétně informační, estetickou a zábavní.[2]
Poslední, tedy jubilejním pátý ročník akce bude rozebrán v rozhovoru s Josefem Zimovčákem. Měl by nabídnout jeho pohled na vážnou nehodu, kterou měl hned na úvod první etapy, kdy spadl ve vysoké rychlosti. Zároveň by měl vysvětlit proč se i s vážnými zraněními vrátil na start, jak ho omezovaly v jízdě, jak celý ročník hodnotí, co plánuje do dalších let a ještě mnoho dalších.
Nejkratším, ale i přesto velmi důležitou části je pak anketa. Ta oproti předchozím třem částem dává prostor názorům mimo účastníky projektu Na kole dětem. Dojte tak k větší vyváženosti celé práce. Otázka, která jim byla pokládána, je: Znáte Josefa Zimovčáka, resp. jeho projekt Na kole dětem? Jaký máte názor na projekty na pomoc ostatním? Při hledání respondentů jsem se snažil o vyváženost, ať se již týče pohlaví, věku či místa, odkud pocházejí. Je samozřejmostí, že odpovědi dotázaných nebudou vypovídat o obecném názoru, avšak poskytnou alespoň částečný náhled, jaké znalosti a názory na tuto oblast v rámci celé České republiky panují.
Průběh práce
Ještě před tím, než jsem vůbec mohl přemýšlet o tom, jaké žánry budou k tématu: Josef Zimovčák: Z Tour de France do boje proti dětské rakovině, nejlepší, musel jsem si udělat řádnou a důkladnou rešerši. Jak již totiž bylo zmíněno, Josef Zimovčák je sice velice známá postava české sportu, avšak nelze opomenout, že málokdo má o jeho úspěších detailní znalosti. To platilo i pro moji osobu, i když jsem samozřejmě díky tříleté spolupráci nějakou kompetenci již měl. Tudíž jsem pár hodin strávil prohlížením různých webových stránek v různém časovém rozmezí, abych si svoje znalosti ucelil do jednotlivých bloků a mohl z nich při další práci čerpat.
Tento fakt je důležitý i z jiného hlediska. Není totiž žádným tajemstvím, že zpovídaný daleko lépe reaguje na otázky novináře, který je kvalitně připraven, dokáže se ho zeptat na dotazy, které ještě nikdy nedostal apod. Díky tomu se respondent uvolní a novinář se tak mnohdy dostane k informacím, o nichž nikdo nikdy nepsal, což je v tomto případě více než žádané.
Již předem mi bylo jasné, že stěžejním žánrem bude buď reportáž, nebo story Avšak právě díky rešerši jsem se rozhodl, že to musí být story, jelikož Josef Zimovčák má tolik úspěchů a tolik neuvěřitelných příběhů, že i přes svoji délku bude dobře čitelná. Zároveň (viz. předchozí kapitoly) díky ní získá čtenář povědomí o všem, co k zbylým textům potřebuje.
Po důkladné přípravě jsem se tedy podobně jako v předchozích letech vydal na cyklotour Na kole dětem, kde jsem svoji práci chtěl udělat. Moje plány ale hned v úvodu byly málem ukončeny, když měl Josef Zimovčák vážnou nehodu a nevědělo se, jestli bude i nadále pokračovat, jestli bude cyklotour pokračovat a co bude dál. Naštěstí pro mě se po dni vrátil, což mi ve finále pomohlo i při tvorbě témat na rozhovor.
První věcí, na které jsem začal pracovat, byla anketa. K té jsem nepotřeboval Josefa Zimovčáka, tudíž po celou dobu cyklotour jsem v každém městě zpovídal přihlížející. Důležité bylo, abych se snažil o věkovou, ale i pohlavní rozmanitost, jelikož jsem se obával, aby nedošlo ke stejným odpovědím. Josef Zimovčák je totiž přeci jenom známější mezi starší generací, než mezi tou mladší. Dilema také bylo jakou otázku zvolit. Měl jsem jich vybraných několik. Dlouho jsem si pohrával s myšlenkou, že by anketní otázka měla návaznost na již zmíněný pád, ovšem ve finále mi přišlo mnohem zajímavější ptát se na otázku: Znáte Josefa Zimovčáka, resp. jeho projekt Na kole dětem? Jaký máte názor na projekty na pomoc ostatním? Celkově se mi povedlo nahrát přibližně čtyřicet odpovědí. Ve finále jsem jich vybral pouze osm. Některé totiž byly příliš krátké, nedávaly smysl a zároveň se část vzorku vždy víceméně shodovala, a tak i pro přehlednost čtenáři bylo zvolen zmíněný počet.
Nejnáročnější, a to jak fyzicky, tak i psychicky, byla tvorba reportáže z jedné etapy. Důvodem byl fakt, že jsem si vybral sice nejkratší, ale zároveň nejtěžší trasu, která měla cíl přímo na vrcholku Praděd. Avšak pro atraktivnost článku to bylo nezbytné, jelikož rovinaté etapy mají stereotypnější průběh. Důležitou věcí při tvorbě této reportáže bylo mít neustále u sebe diktafon. Vzhledem k fyzické náročnosti totiž mozek přeci jenom nemyslel zrovna na to, že si musí pamatovat každou zajímavou informací, která se během jízdy stane nebo dialog, který člověk zaslechne. Tudíž jsem si v každém městě, obci, kde se zastavilo, nahrával potřebné informace, abych je při psaní mohl využít. Samozřejmě některé poznatky jsem si v daných momentech neuvědomil a naběhly mi až při psaní samém.
Hlavní článek story šla napsat již dávno před oběma zmíněnými žánry, ovšem kvůli zranění Josefa Zimovčáka jsem se sérií otázek počkal, až se bude cyklotour chýlit k závěru. Faktem bylo, že jsem již nějaký materiál měl. Z předchozích dvou ročníků jsem měl nahrané desítky minut rozhovorů, k čemuž je nutné připojit i další desítky minut, které jsem dostal prostřednictvím emailů a telefonní aplikace Whatsapp z průběhu Tour de France a Girdo d´Italia. Samotný rozhovor přímo ke story trval asi necelou hodinu. Svoje dotazování jsem začal otázkami na počátek kariéry a postupně jsem se propracoval celým životem. Během rozhovoru se mi několikrát stalo, že mě napadly ještě dodatky k předchozím otázkám, a tak jsem se vracel k tématům předchozím. Při diskuzi se opět potvrdilo, že Josef Zimovčák rád hovoří, tudíž jsem měl mnohem více materiálu, než jsem čekal, ovšem díky tomu jsem se dostal občas k informacím, které mi v závěrečném psaní pomohly. Po vzniku rozhovoru mě čekala možná ještě horší práce. Můj diktafon Olympus VN-7700 totiž nelze propojit s notebookem, tudíž při přepisu textu jsem strávil mnohem více času. Vzhledem k množství informací jsem si musel již dopředu udělat osnovu, abych z hodiny nahraného materiálu přepisoval jen to potřebné, které mi přesně zapadne do textu.
Vzhledem k tomu, jak dlouhý rozhovor vznikl, jsem se rozhodl, že závěrečný rozhovor, jehož hlavním cílem má být zhodnocení pátého ročníku cyklotour Na kole dětem, udělám až několik týdnů po konci. Důvodem bylo, že možná poněkud netradičně, jsem se chtěl vyhnout emocím, které jsou po dojezdu. Mým cílem bylo spíše získat objektivní náhled na věc. Náš poslední rozhovor tak vznikl prostřednictvím telefonu. Již jednou jsem s ním takovýto rozhovor dělal a tehdy jsem udělal velkou chybu, když mi diktafon rušil signál mobilu. Tentokrát jsem naštěstí zvolil systém dvou telefonů, kdy jeden volá, druhý nahrává, což fungovalo na výbornou. Připravil jsem si přibližně sedm základních otázek, které jsem během našeho hovoru ještě různě doplňoval. Josefa Zimovčáka jsem nechal rozmluvit, tudíž vznikl dvacetiminutový záznam, jež adekvátně odpověděl na všechno, co jsem potřeboval.
Sebehodnocení
Cílem tohoto projektu bylo detailně zmapovat život Josefa Zimovčáka, jednoho z nejslavnějších českých cyklistů české historie, a jeho cykotour Na kole dětem, což se mi dle mého názoru povedlo. Přispěla k tomu i relativně poctivá příprava, která mi pomohla jak při rozhovorech, tak i při psaní reportáže. Celkově jsem nad prací strávil spoustu hodin, avšak faktem je, že mě moje práce velice bavila.
Hlavním článkem, který se zaměřuje na představení Josefa Zimovčáka, je již zmíněná story. Osobně si myslím, že by šla napsat i mnohem kratší, protože není tajemstvím, že většina čtenářů s rostoucí délkou textu ztrácí zájem a mnohdy si tak přečte jenom titulek a perex. Na druhou stranu ji považuju za poměrně čtivou a pro příjemce zajímavou, k čemuž přispívá i velice bohatá kariéra Josefa Zimovčáka. Dalo by se tedy i uvažovat, že by story byla ještě o něco delší. Ovšem nejsem si úplně jistý, že by byla stejně atraktivní. Samozřejmě nepochybuji, že by na ní některé věci šly změnit. Avšak pokud jde o cíl představit Josefa Zimovčáka, plní ho dostatečně.
Zbylé tři žánry mají kromě samozřejmé vazby na Josefa Zimovčáka především informovat o cyklotour Na kole dětem. Co se týče rozhovoru, myslím, že dobře zachycuje letošní ročník. Má atraktivní začátek v podobě nehody, která by měla upoutat čtenářovu pozornost a měla by ho tak přimět k dočtení celého textu. Při jeho psaní jsem si však na sobě jedné překvapivé věci. Tím, že už se s Josefem Zimovčákem již do jisté míry známe a tím, že k němu mám obrovský respekt, nedokázal jsem mu při odskakování od tématu nikdy nic říct, i když by to bylo mnohdy záhodno a usnadnilo mi to práci. I přesto ale považuji text za relativně dobrý, k čemuž pomáhá i to, že není nikterak dlouhý.
Reportáž pro mě byla fyzicky nejnáročnější a zároveň byla pro mě premiérou, co se podobné formy týče. Jejím cílem bylo zachytit dobrou atmosféru, která celkově během akce panuje a také čtenáři přiblížit, jak taková etapa vůbec vypadá. To se mi i přes to, že jsem málem fyzicky odpadl, adekvátně zvládl. Podobně jako u story je text poněkud delší, ale reportáž z větší části zachycuje atraktivní informace, a tak ji považuji zvládnutelnou.
Anketa ukázala dle mého názoru dvě věci. Že názor na podobné akce, které mají podobný cíl, je lidmi vnímána velice rozdílně a že jejich poměr je tak přibližně stejný. Zároveň se ukázalo, že Na kole dětem zatím není tak veřejné známá oproti jiným akcím s podobným zaměřením. Na druhou stranu bylo patrné, že vysoké kolo a pozitivní přístup Josefa Zimovčáka by to jednou mohly změnit.
K tomu by mohl přispět i můj projekt, jehož skrytým cílem by měla být motivace minimálně si o této akci něco více na internetu dohledat, či dokonce se na ni přijít podívat nebo se jí zúčastnit. Člověk totiž dělá v tomto případě něco dobrého pro druhé, ale zároveň i pro svoje zdraví, což je ta nejlepší možnost.
Zároveň si myslím, že toto téma by šlo dobře uchopit i například pro projekt televizní žurnalistiky, který by možná ještě daleko lépe ukázal, co Josef Zimovčák pro pomoc dětem dělá.
Použitá literatura a zdroje
JÍLEK, Viktor. Lexikologie a stylistika. Olomouc: Středisko distančního vzdělávání FFUP, 2000.
www.ctsport.cz
www.sport.idnes.cz
www.rozhlas.cz
www.nakoledetem.cz
www.denik.cz
www.cykloserver.cz
[1] www.nakoledetem.cz
[2] JÍLEK, Viktor. Lexikologie a stylistika. Olomouc: Středisko distančního vzdělávání FFUP, 2000.
