Láska k fotbalu je věčná

Dřina se fotbalistům vyplatila v minulosti a vyplatí se jim i dnes

Josef Bican, Josef Masopust, Andrej Kvašňák, Antonín Panenka, Josef Chovanec, Patrik Berger, Pavel Nedvěd, Karel Poborský nebo Tomáš Rosický. To všechno jsou jména vynikajících českých, respektive československých fotbalistů minulosti i současnosti.

Léta plynou, doba se mění, ale fotbal přesto zůstává nejmasovějším a nejoblíbenějším sportem na světě. A také tady u nás v České republice. Dnešní postavení fotbalu v naší společnosti však není stejné jako v minulosti.

V době, kdy s fotbalem začínal například Josef Bican byl jediným masovým médiem tisk. A ten jistě nemohl přiblížit fotbalovou atmosféru jeho milovníkům a fanouškům tak, jak to později dokázal rozhlas a televize. O fotbal se zajímali jen ti, kteří k němu měli nějaký vztah a láska k němu se ve většině případů dědila z generace na generaci. Nejznámnějšími kluby byla Slavia a Sparta, tedy kluby s dlouholetou tradicí a také s velmi dobrými výsledky. Zájem a obdiv diváků si vysloužili jen ti hráči, kteří skutečně ovládali fotbalové umění, fotbal skutečně milovali a obětovali pro něj cokoliv.

Jedním z takových hráčů byl i Josef Masopust. Vyrůstal ve velmi prostých poměrech, což ho i v budoucnosti ovlivňovalo tak, že si vždy vážil toho co měl a nikdy nebyl nenasytný a nespokojený. Fotbalu se věnoval od útlého dětství. Společně se svým otcem, který lásku k fotbalu sdílel se synem, pilovali fotbalovou techniku a snažili se ji co nejvíce vylepšit. Josef věděl, že u fotbalu není zapotřebí jen talent, ale hlavně píle, dřina a také nějaké to odříkání, například v podobě alkoholu a cigaret. Vždy poslušně plnil všechny tréninkové dávky a nikdy si nic neodpustil. Po třicítce si dokonce sám ordinoval tréninky navíc a pomocí posilovacích cviků se snažil vylepšit si kondici, aby stále stačil těm mladším a rychlejším.

A stejný přístup k vrcholovému fotbalu platí i v dnešní době. Dnes je důraz na dobrou fotbalovou techniku a kondici ještě mnohem důležitější než v minulosti. Fotbal se neustále vyvíjí, je rychlejší a také tvrdší. Profesionální fotbalista k němu musí mít profesionální přístup. Jak potvrzuje mnoho fotbalových odborníků, spousta obrovských fotbalových talentů s předpoklady hrát fotbal na vrcholové úrovni s ním skončí proto, že si nedokázaly odpustit tzv. hříchy mládí, jako jsou právě cigarety, alkohol a také diskotéky. To potvrzuje i mnoho úspěšných současných českých fotbalistů. Například o Pavlu Nedvědovi je známo, že vždy po tréninku, když už všichni spoluhráči z tréninkového hřiště odešli, on sám tam zůstával, přidával si další tréninkové dávky a snažil se vylepšovat svou kondici i techniku. Podobně o svém přístupu k fotbalu mluví i další český reprezentant Tomáš Rosický.

Masopust byl členem generace, která už mohla díky fotbalu procestovat velký kus světa. Se svým klubem, nebo i s reprezentací navštívil takové země, jako Argentina, Uruguay, Chile, USA a samozřejmě i evropské země. Zpočátku jejich cestování, kdy československý fotbal nebyl ve světě příliš znám, bydleli ve velmi skromných hotelích, kde o nějakém luxusu ani neslyšeli. S postupnými úspěchy a rostoucím věhlasem rostla i úroveň hráčů a hostitelé se vždy snažili Čechoslováky ubytovat ve slušných, často velmi luxusních, podmínkách.

Dnes je cestování fotbalistů samozřejmostí. Po celém světě cestují dokonce i žáčci, pokud na to jejich klub má dostatečné množství financí. Jen málokterý člověk se může pochlubit takovým množstvím zemí, které navštívil, tak jako fotbalista. Na druhou stranu je ale třeba uvést fakt, že hráč z navštívené země často vidí pouze letiště, hotel a cestu na stadion, kde se hraje utkání. Samozřejmostí také je luxusní ubytování fotbalistů. Trenéři se hájí tím, že hráči potřebují pro dobré výsledky dobré zázemí. Ale ani tenisové kurty či golfové hřiště v areálu hotelu mnohokrát nezaručí kvalitní hru a hlavně vítězství. Častěji tomu bývá opačně.

Finance jsou další podstatnou částí vrcholového fotbalu. Finanční částky se od dob Josefa Masopusta změnily podstatně. Jak Masopust uvádí ve svých pamětech, v Dukle činil jeho základní měsíční plat čtyři sta korun, plus prémie dvě stě za výhru, či sto korun za remízu. Prémie se jim navíc přidávaly k platu, a tudíž ztrhávaly daně i z nich. Po roce 1962 bylo dovoleno prémie za vítězství zdvojnásobit. V zahraničním angažmá v Belgii si Masopust už přišel na slušnější peníze.     Stále se to však nedá ani zdaleka srovnat s platy hráčů současnosti. Světové fotbalové extratřídy pobírají roční plat v řádech milionů euro. Hráči hrající v českých klubech jsou na tom o poznání hůře, ale i přesto se jejich platy pohybují v řádech desetitisíců korun. Také přestupové částky neustále stoupají. Nejlepší fotbalisté už nestojí „pouhé“ miliony, ale částky se v současnosti šplhají k miliardám korun. Necelou miliardu korun stál například i dosud nejdražší český reprezentant Pavel Nedvěd.

O tom, že jsou současní fotbalisté často přeplacení, se vedou neustálé debaty. Ze sportu a fotbalu zvlášť, se stal velmi výhodný byznys už před nějakou dobou. Točí se v něm obrovské sumy peněz. Jak už bylo řečeno, fotbal je dnes rychlejší, dynamičtější a také tvrdší. Mnohé zákroky jsou doslova likvidační. V současnosti už nezní příliš nadneseně věta, že ve fotbale jde hráčům často i o život. Jejich finanční ohodnocení tomu proto často odpovídá.

V minulosti, jak už bylo řečeno, tomu tak nebylo. Ani ti nejlepší českoslovenští fotbalisté nežili v luxusních domech a nejzdili v nejdražších autech. Jejich životní úroveň možná byla o něco lepší než u ostatních obyvatel, ale ani tak si nežili „nad poměry“. Často se proto stávalo, že po skončení hráčské kariéry, dožívalo mnoho výborných československých reprezentantů v nedůstojných podmínkách. I proto byla v roce 1994 založena Nadace fotbalových internacionálů, jejímž dlouholetým přdsedou byl po skončení hráčské i trenérské kariéry právě Josef Masopust. Nadace měla a má za úkol finančně pomáhat právě takovým bývalým vynikajícím fotbalistům.

Peníze zkrátka hrají v dnešním fotbale velmi podstatnou roli. V mnoha případech jsou právě ony motivací pro budoucí profesionály k hraní této populární hry. Dříve to byla hlavně láska k fotbalu a čest reprezentovat svou zemi na mezinárodní fotbalové scéně, co vedlo hráče k tvrdému tréninku a snaze zdokonalovat se všech ohledech důležitých pro hru. Dnes jakoby hráči na tuto čest zapomínali. Pocty reprezentovat se často dobrovolně vzdávají. Po prohraném utkání nesedí v šatně a nesnaží se přijít na důvod nepovedeného utkání tak, jako kdysi v šatně seděl smutný Masopust i se svými spoluhráči. Dnešní reprezentanti se jdou raději opít do barů nebo si na hotelový pokoj pozvou prostitutky, protože tak se jim asi na prohrané utkání zapomíná snadněji.

Charakter vůbec byl pro Masopusta jedním z faktorů, podle kterých posuzoval kvality spoluhráčů, ale i protihráčů. Za jeho dob se ještě fotbal hrál v duchu fair-play a bylo ho možno považovat téměř za hru gentlemanů. Hráči nepoužívali zákeřné fauly a téměř nikdy zranění nefilmovali. Vždy se snažili vyhrát zápas poctivě. A právě takových hráčů si Masopust vážil nejvíce. Mezi jeho velké kamarády proto patřila nejen řada jeho spoluhráčů z klubu a z reprezentace, ale i spousta jeho protivníků ze zahraničí. Takovým přítelem byl například slavný portugalský reprezentant Eusebio, se kterým se Masopust vždy rád setkával i po skončení kariéry obou hráčů. Také Pelé, reprezentant Brazilíe a asi nejlepší a nejslavnější fotbalista všech dob, patřil k lidem, které Masopust vždy rád viděl a jichž si neobyčejně vážil pro jejich fotbalové i lidské vlastosti.

I v dnešní době se najdou čestní a pracovití fotbalisté, kteří touží dosáhnout sportovního úspěchu hlavně svým fotbalovým uměním a pílí. Stále častěji se však objevují hráči, kteří na sebe upozorňují, spíše než svým talentem, skandály, výstřelky a románky se slavnými modelkami. Tito fotbalisté však bývají v dnešní společnosti bohužel oslavováni mnohem více než ti, kteří se pro úspěch nadřou. Je to škoda, ale parametry dnešní společnosti už tak jsou bohužel nastaveny.

Rozvoj masových médií výrazně přispěl k oblíbenosti fotbalu u nás i ve světě. Začal si získávat stále větší množství příznivců. Dnes lze sledovat snad všechny ligy světa na kabelových televizích nebo na internetu. Zápasy fotbalové reprezentace jsou promítány na plátnech v mnoha hospodách po celé zemi. A pokud se mužstvo dostane v turnaji Eura či Mistrovství světa do vyřazovacích bojů, jsou tato utkání často promítána i na náměstích největších měst. To je ale v poslední době spíše záležitostí hokejových utkání.

Celosvětová oblíbenost fotbalu se stala i nástrojem mezinárodní spolupráce v nejrůznějších sférách. Fotbalové asociace se podílejí na nejrůznějších kampaních, do kterých se zapojují i kluby po celém světě. Jedná se například o celosvětové kampaně boje proti AIDS, boje proti rasismu a další.

Fotbal však nepřináší jen radost z vítězství a pomoc v nejrůznějších společenských sférách. Je i zdrojem problémů a nepokojů. Nejzásadnější problém, který řeší nejen fotbalové asociace FIFA a UEFA, ale i většina světových klubů, jsou fotbaloví chuligáni a ultras, někdy taky nazývané rowdies. Fotbalové chuligánství vzniklo v „kolébce“ fotbalu, tedy v Anglii. K jeho největšímu rozvoji došlo v osmdesátých letech dvacátého století. Skalní příznivci nejrůznějších anglických klubů se začaly seskupovat a organizovat a stále častěji vyvolávali spory s fanoušky soupeřícího týmu. Jejich styl povzbuzování spočíval v tom, že na tribunách předváděli pečlivě synchronizované vlny, zpěvy, chorály a slogany. Postupem času se začali oblékat do specifických oděvních značek. Proti nepokojům na stadionech začala postupně uplatňovat stále přísnější opatření. To způsobilo, že chuligánské boje příznivců nejrůznějších klubů se přesunuly do ulic a hospod.

V posledních letech patří k nejproblémovějším fotbalovým chuligánům vedle těch britských také fanoušci italských, řeckých, tureckých, polských, chorvatských, španělských, francouzských, ruských, holandských a německých klubů. Angličtí chuligáni však byli průkopníky ještě v jednom směru. V mnoha zemích platí, že chuligáni nepokoje vyvolávají jen při utkáních na klubové úrovni. Angličané však přivedli násilnosti a nepřátelství mezi příznivci i na mezinárodní úroveň, tedy i na utkání anglické reprezentace.

Masopust a jeho současníci za dob své hráčské kariéry skutečné fotbalové chuligánství v Čechách nezažili. To se u nás začalo organizovat v počátcích osmdesátých let po vzoru z Anglie. Dnes patří k neproblémovějším chuligánům v České republice příznivci Baníku Ostrava, Sparty, Slavie, Opavy a Brna. Proti nepokojům na stadionech byla i u nás vydána nejrůznější opatření jak Českomoravským fotbalovým svazem, tak vládou ČR.

Fotbal vždy znamenal pro většinu jeho příznivců společenskou událost a zajít si v neděli na fotbal bylo pro mnohé příznivce svátkem. Byla by škoda, kdyby se tuto tradici nepodařilo zachovat jen díky výtržníkům, kteří fotbal využívají k tomu, aby si „spálili žáhu“ na příznivci nepřátelského týmu.

Fotbal je zkrátka populární už velmi dlouhou dobu a troufám si říct, že jeho popularita stále roste. Většina dnešních fotbalových hvězd je spojena s kultem celebrit, jako například David Beckham nebo Christiano Ronaldo. V médiích je neustále probíráno jejich soukromí, jsou často strůjci nejrůznějších skandálů. I přesto patří k celosvětově oblíbeným a nejlépe placeným hráčům. Je však nutné podotknout, že peněz, slávy ani obdivu by nedosáhly bez svého fotbalového umění, kterým udivují celosvětovou fotbalovou veřejnost.

Nezbývá než doufat, že v budoucnu bude příbývat spíše těch fotbalistů, kteří budou hrát fotbal pro svou lásku k němu, tak jako ve své době Josef Masopust, než těch, kteří budou toužit jen po slávě a penězích a fotbal pro ně bude jen jejich zprostředkováním. Fotbalový fanoušek vždy pozná, když hráč hraje s láskou k této hře a není to pro nej jen dřina a honba za penězi. Protože když hráč dává do zápasu srdce, je potom i celkový pohled každého fanouška na hru krásnější.

Cesta od „hadráku“ až ke Zlatému míči

Několikanásobný československý reprezentant, nejlepší fotbalista Evropy 1962, několikanásobný mistr republiky, člen výběrů světa i Evropy. Tohle všechno a ještě mnohem víc dokázal Josef Masopust (narozen 9. února 1931 ve Střimicích u Mostu), který se stal českou fotbalovou legendou už za svého života.

Pocházel z velmi skromných poměrů. Otec pracoval jako horník až do důchodu, jen aby uživil početnou rodinu. Josef byl nejstarší z šesti dětí, a tak musel brzy i on ulehčovat rodinnému rozpočtu jak jen to šlo. Nechával se najímat u sedláků jako pasák hus nebo krav, často jen za kus chleba nebo dokonce celou večeři. Už tehdy však každou volnou chvíli trávil na plácku s ostatníma klukama, kde proti sobě nejčastěji bojovaly týmy Sparty a Slávie, přičemž Josef byl vždy slavný Pepi Bican.

Jeho prvním skutečným fotbalovým klubem se stal Most, kam se brzy po válce přestěhovala celá jeho rodina. V osmnácti letech už hrál za A-tým. Tehdy poprvé dostal za fotbal peníze, a to když se fanoušci složili a Josefovi za dobře odehraný zápas věnovali klobouk plný bankovek.

V roce 1949 přestoupil do Teplic, kde poprvé začal hrát první fotbalovou ligu. Po dvou letech však musel nastoupit základní vojenskou službu. Tehdy se stal hráčem nově se rodicího armádního klubu ATK Praha, který později působil pod názvy ÚDA a hlavně Dukla Praha.

Josef Masopust odehrál v dresu Dukly šestnáct sezón a přispěl k zisku osmi titulů mistra republiky. S Duklou také procestoval velký kus světa. To když vyjížděli k mezinárodním pohárovým soutěžím, kde si fotbalisté Dukly brzy získali respekt a uznání ostatních zemí.

V sedmatřiceti letech opustil Duklu a poprvé přestoupil do zahraničního klubu. V belgickém Crossing Molenbeek strávil dva roky a mužstvu pomohl dostat se do první belgické ligy.

Díky skvělým výkonům na levé straně záložní řady si Josef Masopust brzy vysloužil i pozvánku do československé reprezentace. Její dres oblékl poprvé v roce 1954 a nesundal jej až v roce 1966. Za celou reprezentační kariéru nechyběl v žádném důležitém mezistátním utkání. Jeho největšími úspěchy jsou třetí místo na Mistrovství Evropy 1960 ve Francii a hlavně druhé místo z chilského Mistrovství světa v roce 1962. I díky výkonu na tomto mistrovství získal Zlatý míč, který je určen pro nejlepšího fotbalistu Evropy.
Po skončení hráčské kariéry se začal věnovat trenérství. Vrátil se do Dukly jako asistent trenéra a po získání trenérské licence dovedl v roce 1978 Zbrojovku Brno k zisku titulu mistra republiky. V letech 1984-1988 trénoval i československé národní mužstvo, ale výraznějších úspěchů s ním nedosáhl. Stejně jako později s národním týmem hráčů do jedenadvaceti let v Indonésii, kde působil tři roky.

Ani po skončení hráčské a trenérské kariéry na fotbal nezapomněl. Stal se předsedou Nadace fotbalových internacionálů a později byl vyhlášen Fotbalistou století a Fotbalovou sportovní osobností století. V obou anketách porazil i svůj idol z dětských let Josefa Bicana. I tyto ceny jsou dokladem toho, že Josef Masopust se do historie československého fotbalu zapsal nesmazatelným písmem a přispěl i k jeho proslulosti ve světě.

Fotbalový Mozart dál předvádí své umění

Už od narození měl všechny předpoklady k tomu, aby se z něj stal fotbalista. Fotbal hrál ve Spartě už jeho otec Jiří, stejně tak i strýc Miloš Beznoska. Velkým Sparťanem byl i jeho dědeček. Proto není překvapením, že první skutečné fotbalové krůčky podnikl Tomáš Rosický, stejně jako jeho straší bratr Jiří, právě v letenském klubu.

Tomáš do Sparty přišel v sedmi letech. Dodnes jsou však u jeho jména jako první klub uváděny pražské Kompresory, kde hrál od šesti let. Zde však působil spíše jako maskot než jako fotbalista, a to hlavně z toho důvodu, aby nebyl pro svou malou a drobnou postavu zraněn.

Tomáš v klubu AC Sparta Praha působil třináct let. Prošel všemi fotbalovými kategoriemi od žáčků až do první ligy. Díky Spartě už v mladších kategoriích procestoval mnoho zemí, navštívil například Francii, Anglii, Belgii, Portugalsko i americký Washinghton. Vždy se jednalo o nějaký mládežnický fotbalový turnaj a Tomáš si z nich často odvezl i individuální trofej.

Jeho fotbalového talentu si ve Spartě brzy všimli i trenéři A-týmu a Rosický tak už v osmnácti letech začal pravidelně nastupovat v zápasech první ligy. Ve sparťanském dresu získal tři tituly Mistra Ligy České republiky (1999, 2000, 2001) a také poprvé ochutnal atmosféru Ligy mistrů. Nikdy se však se svým týmem nedostal výš, než do osmifinále.

Zkušenosti, které získal v první lize i v Lize mistrů zúročil v německé Bundeslize. V roce 2001 přestoupil ze Sparty do Borrusie Dortmund za téměř půl miliardy korun, do té doby to byla největší částka, jakou kdy nějaký klub zaplatil za českého fotbalistu. Jeho největšími úspěchy v dresu Borussie byl zisk německého titulu (2002) a postup do finále Poháru UEFA, které však dortmundský tým proti Feyenoordu Rotterdam prohrál.

Po pěti letech, které strávil ve vestfálském klubu, Tomáš v roce 2006 přestoupil do anglického Arsenalu Londýn, kde působí dodnes. Na výraznější klubový úspěch stále čeká. Arsenal sice patří mezi nejlepší kluby Evropy i světa, ale žádnou klubovou nebo pohárovou trofej už dlouhou dobu nezískal. Výjimkou je pouze vítězství v FA Cupu v roce 2007.

Tomáš Rosický se také stal stálou oporou české fotbalové reprezentace. Za A-tým pravidelně nastupuje už od svých dvaceti let. Jeho přesné přihrávky a tvorba hry uprostřed záložní řady jej pasovaly na nepostradatelného tvůrce celé hry. I proto po odchodu Pavla Nedvěda a Karla Poborského z reprezentace, se Rosický stal jejím novým kapitánem. Tomáš se s reprezentací zúčastnil Eura i Mistrovství světa 2006 v Německu. Jeho největším dosavadním úspěchem s reprezentací je postup do semifinále na Euru 2004, kde Češi prohráli s pozdějšími Mistry Evropy z Řecka.

O Tomáši Rosickém se často mluví jako o výjimečném talentu českého fotbalu. Pro jeho umění na trávníku se mu často přezdívá fotbalový Mozart. Jako záložník nemá v popisu práce góly střílet, ale připravovat je. To, že se mu to daří na výbornou dokazují i mnohá individuální ocennění, která získal (Fotbalista roku ČR 2001, 2002, 2006). Jeho kariéra však byla ještě v nedávné době ohrožena. Od ledna 2008 nehrál přes rok kvůli zranění kolene. Mnozí diskutovali o konci jeho kariéry, ale Rosický se uzdravil a vrátil na fotbalové trávníky. A dál předvádí, že na jeho fotbalové umění neměla dlouhá pauza žádný vliv.

Kovář: Mým velkým snem je zahrát si první ligu

Když s fotbalem začínal, měl v plánu góly střílet. Díky jednomu nepovedenému utkání jeho týmu si náhodou vyzkoušel post brankáře. Osvědčil se a mezi tyčemi už zůstal. Přemysl Kovář (25) s fotbalem začínal v Boskovicích a postupně vystřídal týmy Drnovic, Kunovic a Slovácka. Zažil i roční hostování v třetiligovém řeckém klubu FC Lamia. Nyní je brankářem prvoligového týmu FC Slovan Liberec, kde stále čeká na svůj vysněný první start v první fotbalové lize.

Co konkrétně pro Vás fotbal znamená?

Fotbal je pro mě vším. Až budu mít rodinu, určitě tohle stanovisko rád přehodnotím, ale teď mám fotbal na prvním místě. Ze začátku to pro mě byl jen koníček. Nyní je pro mě koníčkem a mou prací zároveň, takže nejlepší možná kombinace. Pamatuji si, když jsem byl mladší a trenér nám vždy říkal, že když nebudeme pracovat na sto procent, klidně nám tu smlouvu zruší a můžeme vstávat na pátou hodinu ranní do fabriky, když se nám nechce trénovat. On si to pak každý v hlavě přehodnotí a začne jinak makat. Tím nechci říct, že bysme na to kašlali, jen to byla taková vzpomínka. Každý den žiji fotbalem a težko se najde den, kdy bych na něj nemyslel. Ať přijde vítězství nebo porážka. Fotbal je radost i smutek. Samozřejmě, že když se vyhrává, jde všechno snáz. Za výhru jsou peníze, za peníze zase zábava...

Kdy Vás poprvé napadlo, že byste se mohl začít fotbalem živit?

Tak na tento okamžik si už asi nevzpomenu. Určitě to mohlo být někdy v době, kdy jsem se stěhoval z mého mateřského klubu v Boskovicích do prvoligových Drnovic. V té době jsem byl sice jen žáček, ale myšlenky na to, že bych se mohl stát prvoligovým fotbalistou a živit se jen fotbalem, tam byly. Ale tak to má asi každý malý prcek, když vidí v televizi ty hvězdy, co se fotbalem baví, a sní o tom, že jednou by tam takhle chtěli hrát taky.

Jak proběhla Vaše cesta od amatérského k profesionálnímu fotbalistovi?

S fotbalem jsem začínal na vesnici a asi jako každý malý kluk jsem hrával s klukama za barákem. V té době jsem ještě vůbec netušil, co všechno obnáší skutečný fotbalový trénink. Můj věk se však už blížil tomu, abych si vybral, co bych chtěl v životě dělat. Už odmalička jsem chtěl hrát fotbal a u nás doma to všichni věděli. Jenomže, jak vždycky říkal můj táta, škola je základ života a je důležité mít v ruce nějaký papír, jelikož nikdy nevíte, co se může kdykoliv přihodit. Vždy může přijít nějaké vážnější zranění a váš sen je pryč. Proto bylo důležité zdárně odmaturovat, což se mi povedlo. V té době jsem už byl ve fotbalové akademii v 1. FC Slovácku a stejně jako mých dvacet spoluhráčů a dalších tisíce kluků jinde, jsem snil o tom, stát se profesionálem. Každému se to však nepoštěstí, často je to velká dřina a je potřeba mít i trochu toho štěstí. Když se vám podaří pár zápasů, všimne si vás nějaký ten manažer nebo skaut a nabídne vám profesionální smlouvu, pak je to splněný sen. Někomu se to podaří na začátku fotbalové kariéry, někomu až později. Mnohokrát jsem měl myšlenky, že už to nemůže přijít, ale vždy jsem zůstal trpělivý a říkal si, že pokud budu na tréninku makat na sto procent, že on si toho někdo všimne a ono se mi to v dobrém vrátí. A vrátilo (smích). Těsně po maturitě, když jsem přecházel do mužské kategorie, dostal jsem profesionální smlouvu v mužstvu Slovácka.

Čeho byste to rád v kariéře profesionálního fotbalisty dosáhl? A máte nějaký vysněný klub, za který  byste si rád zahrál?

Mým velkým snem je zahrát si první ligu. Je hezké, že se fotbalem živíte, ale důležité také je, jaké jsou vaše výsledky. Když jsem přecházel do mužského fotbalu a dostal jsem smlouvu, hrával jsem pouze třetí ligu za juniorku. Už to byl pro mě v té době velký zážitek. Přece jen jsem neměl vůbec žádné zkušenosti. Ty je potřeba získat právě v těchto zápasech nižších fotbalových soutěží. Stejně důležité je i pravidelně hrát. Hráč, který pravidelně nastupuje každý zápas, si poté víc věří a nabírá další zkušenosti, které bude pro další fotbalový růst své kariéry potřebovat. Také jsem vždy snil o tom, abych si mohl zahrát fotbal na vrcholné úrovni v nějaké jiné zemi, než jen u nás. To už se mi částěčně splnilo, jelikož jsem rok hostoval v Řecku a moc rád na tohle období vzpomínám. Určitě bych se nabídce odejít v budoucnu někam do zahraničí nebránil. Ale mým velkým snem nadále zůstává především to, abych si zahrál první ligu tady u nás. Přece jen nastupovat proti Spartě či Slávii, to bych si chtěl splnit především. Teď už mi chybí jen ten poslední krůček, který bývá nejtěžší, aby se mi můj sen splnil. Jsem v kádru prvoligového mužstva Slovanu Liberec. Ligovou atmosféru už jsem sice okoukal, ale zatím pouze v pozici náhradníka. Na svůj prvoligový start v kariéře stále čekám. A můj vysněný klub? No teď přece Slovan Liberec (úsměv).

Měl jste nebo stále máte nějaký fotbalový vzor?

Měl jsem dva fotbalové vzory. Tedy stále mám oba dva. Tím prvním je můj táta. To po něm jsem zdědil post fotbalového brankáře. Táta sice nebyl nikdy profesionálem, ale pro mě profesionál je. Stále rád vzpomínám na to, jak jsme si kopali doma za domem a máma na nás křičela, jestli jsme normální, ža jí to tam všechno zničíme (smích). Vždy mi dokázal ve všem poradit. Když mi něco nešlo, pořád říkal, že silou vůle to všechno zvládnu. Na to si vzpomenu vždy, když je mi nejhůř, ať už při tréninku nebo při zápase. Je to můj velký vzor, jak na hřišti, tak mimo něj. Mým druhým vzorem je bývalý brankář Bayernu Mnichov Oliver Kahn. Nebyl to vysoký brankář, stejně jako já, ale dokázal ten handicap nahradit něčím jiným. Líbilo se mi, jak byl vždy dravý jako tygr, na hřišti neustále křičel a dirigoval své spoluhráče. Nebál se jít do žádného souboje, i když v nich schytal několik ošklivých úderů. Pro mě to byl pan gólman s velkým G. A takovým bych se rád jednou stal i já sám (úsměv).