Záměr

Cíl práce

Hlavním cílem tohoto projektu je seznámit čtenáře s nejrůznějšími projevy lásky ke sportu. Chtěl bych ukázat, jak důležitá je tato láska v nejrůznějších odvětvích sportu a jak pomáhá samotným sportovcům nebo idem, kteří se kolem sportu pohybují. Nastíněných cílů dosáhnu vytvořením pěti textů, které se budou lišit žánrově, ale i různými pohledy na popisovanou problematiku.

Realizaci vytváří celkem pět textů nejrůznějších žánrů. Součástí projektu bude reportáž z velké sportovní akce, rozhovor s trenérem, který se věnuje mládeži a byl za to také oceněn, story o sportovci, jenž vykonává sport na jeho nejvyšší možné úrovni, ale přesto není profesionální hráč, komentář o vytracení lásky ke sportu a shrnující text, ve kterém využiju všechny získané informace.

Zdůvodnění tématu

Toto téma mého Samostatného jsem si zvolil, protože se pohybuji ve sportovním prostředí od malička a láska ke sportu je mi velice blízká. Zároveň se celý svůj život věnuji florbalu, což je sport, který má stále ještě statut amatérského sportu a láska ke sportu je hlavní motivací pro všechny hráče nebo lidi motající se kolem tohoto sportu v jeho vykonávání. Uvědomuji i také, že vášeň ke sportu je nutná i v jiných sportech a proto jsem zvolil toto téma a snažil jsem se jej zpracovat i z pohledu jiných sportů než jenom z pohledu florbalu.

Psanou verzi projektu jsem si vybral zcela záměrně, protože možnost přistoupit k tomuto tématu mnohem lépe než kdybych se snažil udělat verzi rozhlasovou.

Jelikož sám vykonávám sport a o sport se také zajímám, tak si uvědomuji, jak nezbytná láska ke sportu je a kolik sportovců nebo trenérů může být pro ostatní vzorem právě v přístupu ke sportu. Téma jsem se rozhodl postavit převážně na lidech, kterým sport nepřináší žádné nebo pouze nízké finanční ohodnocení. Ačkoli jsem si vědom, že láska ke sportu by se dala nalézt také u sportovců, kteří sportem živí. Ale protože je mi amatérský nebo méně finančně zatížený sport sympatičtější, tak jsem se rozhodl pro tuto variantu.  

Zdroje problematiky

Na žádný podobný projekt jsem dosud nenarazil, tudíž nemohu a nebudu na žádný navazovat. Na druhou stranu je to pro mě výhodou, že se mohu orientovat na problematiku, která mě zajímá bez ohledu na to, jestli už ji někdo zmapoval nebo ne.

Obecně láska ke sporu je dost abstraktní téma a je těžko k němu hledat určité zdroje. Nejlepšími zdroji jsou v tomto případě lidé, se kterými hodlám pracovat. Tito lidé jsou zosobněním lásky ke sportu a jsou tedy nejlepšími příklady. Bude to Michal Bíza, trenér z Hodonína, který se stará o mládež v místním fotbalovém klubu. Zdrojem mi bude také florbalista Petr Novotný, jenž nastupuje v naší nejvyšší florbalové lize.

Nepracoval jsem však pouze s lidmi. Využil jsem oficiální internetové stránky florbalové unie, kde jsem si hledal podrobné informace o Petru Novotném. Také online zpráva z internetové stránky idens.cz, kde jsem čerpal informace pro komentář o dopující atletce. Je důležité také zmínit internetové stránky hodonínského fotbalového klubu, kde jsem našel kontakt na Michala Bízu, se kterým jsem následně udělal rozhovor. U Michala Bízy jsem pátral také na internetových stránkách ankety Díky, trenére.

A v neposlední řadě mi jako zdroj posloužila také osobní zkušenost z mé dobrovolnické aktivity na Superfinále florbalu v O2 aréně. Zde jsem měl možnost také hovořit s některými dobrovolníky a jimi poskytnuté informace jsem rovněž zabudoval do psané reportáže o této akci.

Ideový plán

S mým návrhem tématu jsem došel za Mgr et Mgr Karlem Páralem, se kterým jsem konzultoval volbu a vhodnost zvoleného tématu. Zároveň jsem se s ním hned domluvil, jaké texty budu v rámci psaného projektu tvořit.

Poté jsem se snažil začít pracovat na prvních textech. Začal jsem rozhovorem, protože jsem se bál, že bude trvat dlouho, než najdu toho ideálního respondenta. Dále jsem také předpokládal, že pro dobrou reportáž budu muset najít vhodnou akci. Rozhodl jsem se pro Superfinále, protože se jedná o sport, který je mi blízký a kterému rozumím a rovněž se koná těsně před termínem odevzdání projektu. Proto jsem si reportáž nechal na závěr. Petra Novotného na story jsem si vybral okamžitě a věděl jsem, že jej musím rovněž kontaktovat ihned po konzultační schůzce. Komentář a shrnující text jsem si tedy nechal na úplný závěr.

Tímto projektem jsem chtěl poukázat na důležitost vášně a lásky ke sportu. Podle mého názoru je velice potřebné pro sportovce, aby lásku ke sportu cítil, protože ta mu může dopomoci k lepším výkonům. Zároveň bych rád poukázal na množství lidí ve sportu se pohybujících, kteří za něj neinkasují velké peníze, a přesto se mu dokáží věnovat i na relativně vysoké úrovni.

Postup práce

Při vytváření textů do tohoto projektu jsem postupoval vždy podobně. Snažil jsem se nashromáždit potřebné informace k výstavbě textu a následně si před samotným vypracováním textu pořádně promyslet jeho strukturu. Jelikož se však určité věci při tvorbě textů lišily, popíši postup výstavby každého textu zvlášť.

Rozhovor

Rozhovor jsem začal plánovat hned po konzultační schůzce. Měl jsem od začátku představu, koho bych chtěl oslovit. Jelikož jsem zaznamenal vyhlašování ankety s názvem Díky, trenére už dávněji, tak jsem se rozhodl udělat rozhovor právě s jejím vítězem. V anketě je vyhlašován nejlepší trenér mládeže v jakémkoli sportu. Na internetových stránkách ankety jsem si našel vítěze a pokusil jsem se jej zkontaktovat. Vítěze Michala Bízu jsem zkontaktoval pomocí elektronické pošty a byl jsem vděčný za rychlou odpověď hodonínského trenéra. Vyměnili jsme si několik mailů, kde jsem mu psal otázky, na které mi postupně odpovídal. Musím uznat, že jeho ochota a vstřícnost byla obdivuhodná a rozhovor vznikl velice rychle. Následně jsem otázky seřadil a odpovědi lehce upravil, aby splňovali určitá kritéria spisovnosti a srozumitelnosti. Na závěr jsem vymyslel titulek, který dle mého názoru nejlépe odpovídal celému textu.  

Story

Petra Novotného na žánr story jsem si vybral taky rychle. Podobně jako Michala Bízu jsem i Petra Novotného zkontaktoval pomocí elektronické pošty. Opět jsem byl překvapen rychlostí a ochotou dotazovaného. Nejprve jsme byli v kontaktu přes email a Petr Novotný mi poskytoval veškeré informace, o které jsem zažádal. Ačkoliv na některé odpovědi jsem musel čekat i několik týdnů, vždy mi je Petr Novotný poslal s omluvou a vysvětlením, proč mu to tak trvalo. Když jsem dostal veškeré informace, pokračoval jsem v dohledávání statistik a faktických informacích, jež jsem chtěl v textu využít. Poté jsem si rozvrhl strukturu samotného textu a následně jsem jej vypracoval. Text jsem dělil do odstavců, kterými jsem odděloval informace patřící k sobě a naopak informace k sobě nepatřící. Jako poslední věc jsem vytvořil titulek textu.  

Reportáž

Reportáž o Superfinále florbalu konaném v O2 aréně v Praze jsem se rozhodl napsat prakticky ihned. Věděl jsem, že musím najít nějakou velkou sportovní akci, kde hledají dobrovolníky a tato mě napadla téměř ihned. Prvním krokem k vypracování textu bylo přihlášení se k dobrovolnické činnosti. Po vyplnění krátkého dotazníku na oficiálních internetových stránkách florbalové unie jsem obdržel email s pozitivním ohlasem a zprávou, že jsem přijat. Byly mi zaslány podrobné informace o akci a večer před samotnou událostí jsem se vydal do Prahy, kde jsem na druhý den ráno absolvoval celý den jako dobrovolník na Superfinále florbalu. Na zpáteční cestě do Ostravy jsem se ve vlaku pokoušel zapsat si veškeré vzpomínky a důležité části, které jsem chtěl v reportáži zmínit. Po sestavení klíčových pasáží jsem si opět rozvrhl, jak bych chtěl, aby text vypadal, a poté jsem text vytvořil. Rozdělil jsem jej do odstavců podle toho, jak jsem chtěl vyjádřit určité logické celky celého textu. Poslední věcí provedenou u tohoto textu byl titulek.

Komentář

Dlouhou dobu jsem si nebyl jistý jakou událost nebo sportovní dění bych mohl použít do komentáře. Nakonec jsem se rozhodl, že projedu sportovní zprávy za poslední dny a budu věřit, že najdu nějakou, která mi bude pasovat do tématu. Na internetových stránkách idnes.cz jsem si vyhledal sportovní rubriku a po přibližně dvacetiminutovém hledání jsem našel zprávu, kterou jsem hledal. Týkala se dopingu ve sportu, kde jsem spatřoval jistý protipól k lásce ke sportu. Přečetl jsem si celou zprávu a nejdůležitější informace jsem zakomponoval do začátku komentáře, abych se na ně mohl v dalších částech komentáře odvolávat. Pokusil jsem se ještě před začátkem psaní si v hlavě zformulovat hlavní pointu celého článku, k níž budu celý text směřovat. Následně jsem mohl již jen sepsat samotný komentář i s vymyšlenou pointou. Na závěr jsem se snažil vymyslet vhodný titulek, který by zajímavě poutal a zároveň dobře vystihoval celou pointu tohoto textu

Shrnující text

Když jsem sepsal všechny texty, zbýval vytvořit poslední. Shrnující text měl obsahovat poznatky získané při tvorbě předešlých textů a tak jsem se snažil k tomu přistupovat. Naplánoval jsem si, že se pokusím veškeré pohledy na lásku ke sportu, které jsem zde prezentoval shrnout vždy v jednom odstavci. Napsal jsem si tedy úvodní odstavec, kde jsem se snažil uvést celkový pohled na danou problematiku. Poté jsem vytvořil odstavec s příspěvkem o sportovcích inspirovaným florbalovým hráčem Petrem Novotným. Další odstavec je věnován trenérům mládeže, kde stěžejní roli hraje rozhovor s Michalem Bízou a poslední odstavec před závěrečným shrnutím jsem věnoval dobrovolnické činnosti. Tak jako u všech předcházejících textů jsem nakonec vytvořil titulek.

Sebehodnocení

Pokud bych měl hodnotit mé vypracovávání a finální zpracování projektu, musím přiznat, že některé věci bych mohl udělat lépe. Ale jinak si myslím, že jsem svoje téma zachytil podařeně. Podařilo se mi získat dobré informace a také osobní zkušenost z dobrovolnické práce přispěla na atraktivitě textů. Zároveň musím uznat, že zvolení respondenti na rozhovor popřípadě žánr story byli vybráni vhodně a navíc byli velice ochotní, což se projevilo na kvalitě i kvantitě informací.

Až překvapivě rychle a bez problémů proběhlo vypracování rozhovoru s Michalem Bízou. Ozval se prakticky hned na můj email a byl velice ochotný a hlavně vhodný respondent. Navíc byl velice milý, což velice usnadnilo mou komunikaci s ním.

Štěstí jsem měl i s výběrem druhého respondenta. Florbalového hráče Petra Novotného. Ačkoliv nebyl tak pohotový a rychlý jako pan Bíza, ale byl rovněž ochotný a příjemný a komunikace s ním byla opět bezstarostná a milá. Navíc se potvrdil můj předpoklad, že bude přesně tím tipem člověka, o kterém bych chtěl story napsat.

Za co jsem velice vděčný bylo to, že mě vybrali mezi dobrovolníky na Superfinále florbalu. Pro mě jako florbalového hráče a fanouška to bylo opravdu potěšující podílet se na této akci. A myslím, že se mi opět podařilo najít tu správnou akci, která by korespondovala s vybraným tématem projektu.

Trochu mě mrzí komentář, který jsem nakonec napsal na mírně jiné téma, ačkoliv jeho pointa vyloženě není v kontrastu s hlavní myšlenou.

Možné rozšíření či navázání na mnou zpracovaný projekt vidím v možnosti psát o lásce ke sportu z pohledu fanoušků, protože ty jsem ve své práci nezohlednil. Rozhodl jsem se tak v rámci toho, že ta láska fanoušků může být trochu odlišná od aktérů aktivně se podílejících se na sportovním výkonu či sportovní události. Ale určitě by byl zajímavý pohled právě na lásku fanoušků, která fandí a podporuje a lásku fanoušků, která se však skrývá až fanatickém pojetí fandění spojeným s násilím.       

Zdroje

Hlavními zdroji byly převážně rozhovory se sportovními osobnostmi nebo osobní zkušenost při vykonávání dobrovolnické práce na Superfinále florbalu. Dále jsem však využil i tyto internetové odkazy:

http://www.fkhodonin.com/kontakt

https://www.ceskyflorbal.cz/osoba/0608010021

https://www.ceskyflorbal.cz/superfinale/dobrovolnici

http://sport.idnes.cz/tatjana-cernovova-doping-0hk-/atletika.aspx?c=A170424_165347_atletika_ald

http://www.dikytrenere.cz/

Realizace

„Vášeň dělá sport i život hodnotnější,“ myslí si trenér mládeže z Hodonína

Trénuje žáčky v oddíle FK Hodonín a vyhrál v anketě o nejlepšího trenéra mládeže s názvem Díky, trenére! „Děti vám dokážou vrátit energii daleko lépe,“ hodnotí vítězný trenér Michal Bíza

Jste trenérem začínajících fotbalistů v Hodoníně. Dělal jste nějaký sport, když jste byl mladý vy?

Ano, hrával jsem v rodných Mutěnicích fotbal, jak jinak. Začal jsem od přípravky, zhruba v osmi letech. Skončil jsem ve dvaceti osmi. Po celou tu dobu jsem byl brankářem, jen občas jsem nastupoval v poli. To jsem si pro změnu užíval v útoku. Všechno to bylo na krajské úrovni. Rekreačně jsem hrával snad všechny míčové kolektivní hry.

Kdy Vás poprvé napadlo, že chcete být trenérem?

Mám pocit, že jsem to tak nějak cítil už od dětství. Miloval jsem být v kolektivu, v týmu sportovců. Sledoval jsem mé i jiné trenéry při jejich práci. Představoval jsem si, co bych udělal já v pozici trenéra. Bavilo mě sledovat tréninky jiných týmů nebo třeba i rozcvičky před zápasy. Čím jsem byl starší, tím víc to ve mně sílilo. Být trenérem.

A proč právě trenérem mládeže (dětí)?

Těch důvodů je asi víc. Třeba proto, že u dětí začínáte úplně od začátku, že jste zpravidla ten první, kdo jim dává základy. A pro spoustu věcí jsou právě základy to nejdůležitější. Prakticky berete do rukou „nepopsaný list“. Navíc děti jsou bezprostřední, jejich reakce vás často překvapí. Oproti tomu ve svém zaměstnání vedu tým dospělých, takže to trénování mládeže beru jako takovou kompenzaci. Děti vám dokáží daleko líp vrátit energii, kterou do toho vkládáte.

A co Vám to dává? Co je vaším motorem pro trénování?

Dává mně to prostor a příležitost „něco“ ovlivnit. Rozvíjet a vychovávat budoucí dospělé. Přes fotbal je naučit být „použitelný v životě“. Chci, aby se kluci díky sportu naučili překonávat nejrůznější životní překážky. Byl bych rád, aby u sportu zůstali co nejdéle a pak k němu vedli své děti. Aby byli vzdělaní a řídili úspěšné firmy, které by pak díky nim zase podporovali sport. A k tomu mám jeden sen – vychovat světového TOP hráče!

 Je trénování Vaší prací nebo se jedná pouze o koníček?

Trénování bylo, je a bude mým největším koníčkem. Dlouho jsem do tohoto koníčku investoval své peníze, jak do vzdělání, tak do jeho samotného provozování. Dnes, díky získanému vzdělání (A-licence UEFA) dostávám od klubu měsíční sjednanou odměnu. Mimo to ale pracuji na plný úvazek v jedné firmě na pozici středního managementu. Peníze nebyly nikdy hlavní motivací, na druhou stranu, kdybych dostal příležitost trénovat na plný úvazek, tak budu ten nejšťastnější člověk na světě.

Vy jste také vítězem ankety Díky, trenére. Víte, kdo Vás do ní přihlásil?

 Nominovali mě rodiče mých bývalých svěřenců. Nominací jsem obdržel více už do 1. ročníku a jednu z nich potvrdil, čímž jsem byl organizátory do projektu zařazený.

A jak si vítězství ceníte?

V první řadě si nesmírně cením toho, že mně vůbec někdo z mých svěřenců řekl: „Díky, trenére“. To je vlastně smysl celého projektu. Upřímně si moc cením každého postupu v tom projektu. Výběr mezi 30 nejlepších byl pro mě překvapením. Postup do Top 10 byl šok. Výběr do finálové čtverky byla obrovská pocta. Vítězství – to bylo jako krásný, živý sen. Cením si slov, kterými mě ohodnotili takové trenérské veličiny jako Zdeněk Haník nebo Natália Hejková! To je fakt to nejvíc!

Co podle Vás rozhodlo o tom, že jste uspěl? Máte nějakou speciální trenérskou metodu?

Zařazení do projektu a výběr do třicítky přikládám nejspíš mému přístupu k výchově a tréninku mládeže, že ten můj styl prostě někoho zaujal. Postup do finální čtverky už byl o tom, jak vedu trénink. A to taky někoho zaujalo. Metodu nebo spíše naši filozofii jsme spolu s týmem představili při naší ukázce ve finále – je to jednoduché - hra, dril, zábava, kondice – a to v nejrůznějších kombinacích a obměnách. Důležité je vědět, proč jednotlivé cvičení děláte nebo proč hrajete právě takovou hru. Co se právě tímto chcete naučit, zlepšovat nebo rozvíjet. Bez tohoto je každé cvičení jen „spartakiáda“.

 

Co by podle Vás mělo děti motivovat, aby začali dělat sport?

Motivací by měla být samotná radost z pohybu, ze hry. To je základ, mít ten sport rád! Všude se říká a píše, že dětí ve sportu je málo, že je „jiná doba“. Ale nemělo by zůstat jen u tohoto konstatování. Pokud je tedy jiná doba, tak hledejme jiné cesty, jak ty děti dostat zpátky na hřiště. Nevidím motivaci v tom, že jim za to budeme něco dávat, hmotně odměňovat. Je potřeba umět u nich vybudovat vnitřní motivaci – odborně řečeno. Jednoduše řečeno chuť si hrát, chuť se hýbat, chuť se zlepšovat, mít sport jako životní styl. Těžká úloha, velká výzva pro všechny trenéry, rodiče, učitele.

A jak důležitá je pro sportovce vášeň pro daný sport? Je klíčová?

Vášeň je klíčová pro veškeré lidské konání. Vášeň je to, co vás zvedá ze země, když upadnete nebo vás někdo podrazí. Vášeň je to, co vás žene dopředu, když už vůbec nemůžete nebo když vám všichni říkají, že už to nemá cenu. Vášeň je to, co odděluje úspěšné od průměrných. Vášeň smazává rozdíl mezi mírou vrozeného talentu.  Vášeň dělá váš život hodnotnější. Myslím, že to je jasná odpověď na to, zda je vášeň důležitá pro sportovce.

Vyměnil byste někdy v budoucnu mladé fotbalisty za dospělé? 

Nikdy neříkej: „Nikdy!“ Asi tak nějak bych si teď nechal pootevřená vrátka do budoucna. Kdybych za tím viděl nějaký smysl, a ne zrovna jen postupy a úspěchy, tak třeba ano. V současné době mě to ale neláká. Jak to tak vnitřně cítím, tak pro mě existují jen dvě, a to extrémní varianty, kdy bych trénoval dospělé. Buď být členem trenérského týmu u top klubu či reprezentace nebo jen jako „charitu“, abych pomohl nějakému, mně blízkému, týmu v „nouzi“.

Začínali jsme v tělocvičně a nikdo tomu nepřikládal velkou důležitost

Petr Novotný toho ve florbalu za svou kariéru zažil opravdu mnoho a není divu. V květnu oslaví své pětatřicáté narozeniny. To je věk, který už v nejvyšší české lize jen tak nenajdete. Ne, že by byl florbal tak náročný fyzicky, ale spíše není lehké v pokročilejším věku skloubit sport na nejvyšší úrovni, kterým se ale zatím neuživíte a prací. Petru Novotnému se to zatím daří a úspěchy týmu Mladé Boleslavi, kde působí, to jenom potvrzují.

Se sportem začal Petr Novotný už v šesti letech, kdy začal hrát fotbal. U něj vydržel deset let, než objevil florbal. „Myslím, že to bylo z počátku hlavně proto, že florbal jsem hrál s kamarády a brali jsme to jako takovou příležitost, kde se mužem potkat. Navíc fotbal jsem hrál od 6 let a florbal byl příjemná změna,“ komentuje přechod k florbalu. Petr se tedy dostal k florbalu až v šestnácti letech, což může být pro dnešní mladé hráče překvapivé „Chodili jsme si jednou týdně zahrát do školní tělocvičny a nikdo z nás tomu nepřikládal větší důležitost,“ popisuje své první zážitky s florbalem Petr Novotný. Z kamarádského ťukání se však rychle stala záliba a po roce se přihlásili do nejvyšší ligové soutěže. „Jsem přesvědčen, že jsme měli štěstí na lidi, které florbal v Boleslavi zaujal. Postupem času jsme všichni byli ochotni trénovat stále víc a florbal se stával v našich životech stále více důležitý,“ poukazuje na důvody rozkvětu florbalu v Mladé Boleslavi.

Florbal v Mladé Boleslavi začal prosperovat a tým kolem Petra Novotného se postupně probíjel až do nejvyšší soutěže. To se florbalovým nadšencům z města automobilů povedlo v roce 2004. To už Petr Novotný patřil k oporám týmu a často se umisťoval na nejvyšších příčkách v tabulce produktivity, avšak týmu se v prvních sezónách příliš nedařilo. Ale i přesto se už v roce 2005 dostal do reprezentace a v dresu národního týmu odehrál čtyřiatřicet utkání. Své působení v reprezentaci však nevidí příliš pozitivně. „Reprezentace je pro mě osobní ocenění. Myslím si ale, že pro mě přišla moc brzo. Bylo to hned po postupu do Extraligy a zpětně vidím, že jsem spoustu věcí ještě neuměl.“

Každým rokem tým z Boleslavi sbíral zkušenosti a stával se stále více konkurence schopným. V posledních letech je i díky výkonům Novotného favoritem na co nejvyšší pozice. A ačkoliv tým působí v nejvyšší soutěži už třináctou sezonu, tak se boleslavský kapitán končit rozhodně nechystá. „Určitě mě nenapadlo, když jsem začínal s florbalem, kam to dotáhnu a už vůbec mě ne nenapadlo, že budu hrát tak dlouho,“ konstatuje boleslavský hráč.   

Florbal však není jedinou časovou náplní boleslavské hvězdy. Hraní florbalu musí také stíhat při zaměstnání, což v jeho letech není jednoduché. „Pracuji ve firmě, která se zabývá prodejem úklidových prostředků. Mám na starost obchod, takže hodně cestuju po republice za zákazníky,“ popisuje svou práci. Petra během kariéry trápila zranění a uvažoval dokonce o tom, že by přestal hrát florbal. „Už několikrát jsem myslel, že budu muset k vůli zdravotním potížím skončit. Jsem rád, že jsem to vždy překonal a mohu být dál součástí tak skvělého týmu.“ U florbalu ho však stále drží dobrá parta a hlavně láska ke sportu s děrovaným míčkem. „Času to zabere asi hodně, ale vůbec o tom nepřemýšlím. Vím, že v mém věku potřebuji trénovat více než ostatní. Navíc mě to baví. Patří to do mého života stejně jako práce. Důležitou roli hrají spoluhráči. Máme v týmu hodně kvalitních hráčů a je motivující být mezi nimi a snažit se jim vyrovnat.“

Petr Novotný může být vzorem oddanosti pro všechny sportovce svou oddaností a láskou ke sportu, která ho neopouští ani ve věku, který rozhodně není pro florbalistu typický. Navíc neztrácí chuť do dalších pokračování. „Zatím mám víc v hlavě to, co jsem nezvládl. Uvidíme, jak na to budu koukat třeba za deset let,“ uzavírá jedna z florbalových legend nejen mladoboleslavského florbalu.

 

Superfinále: Den, kdy florbal patří všem. I dobrovolníkům!

Praha – Hodinky mi ukazují pět minut po sedmé a já mířím ze zastávky pražského metra k O2 aréně. Zatímco většina chlapců a chlapů pomalu vstává a s upleteným karabáčem vyráží vstříc dobrodružství velikonočního pondělí, já mám před sebou Superfinále florbalu, kam jsem se přihlásil jako dobrovolník.

Přicházím ke vchodu do arény č. 31, kde už nervózně postává hlouček asi dvaceti lidí. Přidávám se k nim a pomalu čekám na kontrolu věcí a na svou visačku, díky níž se budu moci pohybovat volně po hale. Jde to celkem rychle a s visačkou na krku scházím po schodech do suterénu a následuju spletitými chodbami šipky. Ty mě zavedou do velké šatny, kde už sedí většina dobrovolníků. Je jich tady odhadem padesát až šedesát. Sednu si vedle mladého kluka a ptám se ho po kolikáté tu už jako dobrovolník je a co bude mít dnes za úkol. „Tady jsem už podruhé a dneska bych měl být na ploše,“ sděluje. Trochu mu závidím, protože on uvidí zápasy z první řady, zatímco já mám být na prodejním stánku v útrobách haly. Ale to už se do šatny došourali poslední opozdilci a šéf dobrovolníků Martin Valenta se ujímá slova. Oznamuje nám, že dorazilo méně dobrovolníků, než bylo nahlášených a bude teda třeba některé přesunout. Po chvilce dorazí do šatny prezident Českého florbalu Filip Šuman. „Chtěl bych poděkovat vám všem, že jste přišli a věřím, že všechno dobře proběhne i díky vám,“ přeje nám všem.

Poté si nás už přebírají vedoucí různých sekcí. Já jdu s Petrou Dufkovou, která je vedoucí oddělení prodeje. Konečně se dostáváme ze suterénu, procházíme halou těsně kolem hrací plochy, až nakonec dorazíme do vrchního patra O2 arény. „Tady je váš stánek,“ oznamuje nám vedoucí. Je tady stolek, skříň na věci, které budeme prodávat a asi šest plných krabic s věcmi. „Roztřiďte si to a připravte si to na prodej,“ jasně nám říká naše dnešní šéfka. Je asi půl deváté a za hodinu se otvírá hala pro veřejnost.

U prodejního stánku, kde budu dnes prodávat trička, mikiny a nejrůznější upomínkové předměty, jsou ještě dva prodavači. Daniel z Prahy a Martin z Havířova. Rychle se seznamujeme a já poslouchám pokyny Dana, který prodává na Superfinále už pošesté. Přesně devět třicet je vše vybalené a my jsme připraveni na nápor lidí. Jelikož jsem v nejvyšším patře arény, kam je prodaných nejméně lístků, tak máme zpočátku docela volno. Aspoň máme možnost se dobře připravit na odpoledne, kdy je naplánovaný mužský zápas. „Nejvíce lidí bude před mužským finálovým zápasem, to skončí i finále žen. Tak je to vždycky,“ konstatuje zkušený Daniel. Zatím pomalu začnou přicházet fanoušci a mezi nimi jsou i první zákazníci. Těch je však poskromnu a do ženského finále, které je na programu v jednu hodinu, nám ze stánku zmizlo jen pár triček a několik placek.

Od rána jsem docela hladový, moc jsem toho nesnědl. Využívám tedy toho, že u stánku nikdo není a ani nevypadá, že v blízké době budu a odcházím na oběd. Ten máme jako dobrovolníci zajištěný od pořadatelů.  Akorát musíme najít kantýnu. Ta je schovaná v útrobách haly, ale po chvilce bloudění ji přece najdu. Už je tady pár strávníků a tak si přisedám. Ze čtyř jídel jsem si vybral hovězí na houbách s knedlíkem. Výborné. Dal bych si lehkou siestu. Škoda jen, že musím zpátky ke stánku. 

 Během finálových zápasů (mužských i ženských) mám docela klid, ale během přestávek stojí před stánkem fronty a my nevíme kam dřív. „Prosím, co to bude?“ „Podáš mi to černé tričko ve velikosti L?“ „Další, prosím!“ Nestíháme a jsme rádi, že pauza trvá jen patnáct minut.

Podobné šílenství panuje o všech přestávkách a hlavně v asi hodinu dlouhé pauze mezi mužským a ženským finálovým zápasem. Výhodou toho však je, že během každé třetiny můžeme sledovat finálový zápas a musím uznat, že máme pěkný výhled na celé hřiště. Atmosféra je úžasná, fandí téměř dvanáct tisíc lidí a i samotný florbal stojí za to.  Po skončení finále mužů začínáme sklízet náš stánek, a zatímco dole na ploše křepčí vítězové, tak já počítám, kolik nám zbylo klíčenek. Je jich 545. Naštěstí ostatního zboží tolik nezbylo a po hodně odevzdáváme všechno naší vedoucí. „Tak to sedí. To je super. Můžete jít,“ vzkazuje nám. To jsou pro mě zlatá slova. Rychle se loučím se svými prodejními kolegy a utíkám na nedaleké libeňské nádraží. Za dvacet minut mi jede vlak domů. Jsem vyčerpaný, ale spokojený. Na sobě mám jedno z triček, které jsem prodával. To je moje dnešní výplata, ale i tak to tálo za to.

Je třeba najít ten správný doping!

                                                                                                    

Ruská sedmibojařka Taťjana Černovová přišla kvůli dopingu o bronzovou medaili z olympijských her z Pekingu, které se konaly v roce 2008. Už dřív musela kvůli porušení pravidel užíváním zakázaných látek vrátit olympijský bronz z Londýna 2012 a přišla i o titul mistryně světa z roku 2011.

Říká se, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, ovšem devětadvacetiletá ruská atletka s tím nemá problém. Brát doping na dvou olympijských hrách po sobě je doopravdy rarita. Doping je ve sportovním světě už zabydleným evergreenem a konkrétně v atletice nebo cyklistice pobývá na docela dobré adrese. Touha vyhrát byla pro sedmibojařku asi silnější než zkusit své štěstí bez podpůrné chemie. Zajímalo by mě, jak jako dítě s atletikou začínala. Proč si vybrala atletiku? Chtěla už v dětství vyhrávat podvodem? Myslím, že ne. Věřím, že si královnu sportu vybrala, protože třeba ráda běhala a že jí to asi i šlo. Je škoda, že si někde cestou řekla, že to zkusí trochu jinak. Může nás jenom mrzet, že dětská láska k tomuto sportu, která ji dokonce přivedla, až na vrcholovou úroveň se někde cestou vytratila. Když přece někoho mám rád, tak se ho nesnažím oklamat, jenom proto, aby mi dal pusu.

Co by tedy mohlo nejen této Rusce, ale všem dopujícím sportovcům pomoci? Podle mě právě ta láska k tomu co dělají. Ke sportu. Vždyť i v reklamě na Kofolu slogan jasně hlásá: Když ji miluješ, není co řešit! Říká se, že láska hory přenáší. Tak to by bylo, aby je nedonesla do cíle a třeba i na prvním místě. Možná by všem těmto neférovým sportovcům pomohlo, kdyby si vzpomněli, když jako malí běhali na atletickém ovále. Jak je to bolelo, ale druhý den šli znovu, protože je to bavilo a měli to rádi. Přesně toto by mohl být ten nejsilnější a zároveň nezjistitelný doping.

Láska. To je silná čarodějka

Co je to láska? Láska je silné pouto k něčemu nebo k někomu. Ale láska je také motor, jestli se to dá takto nazvat. Motor, který nás žene a pohání v našem konkrétním snažení. Například když se muž zamiluje do ženy, tak pro něj není nic překážkou. Žádný čas ani peníze. Podobně taky můžete milovat sport. Láska ke sportu vám dává sílu a motivaci do všech závodů, i kdybyste pokaždé skončil poslední. Můžeme najít několik typů lásky ke sportu. Může to být oddaný sportovec, který svému sportu odevzdá maximum svého času a energie a přesto mu to není líto. Dělá to rád. Fanoušci cestující se svým oblíbeným týmem nebo sportovcem po celém světě. Nehledí na peníze, ale pouze na to, kam je táhne jejich srdce. Dobrovolníci pomáhají na sportovních akcích a jejich jediná motivace dělat to zadarmo je právě to, že milují sport a chtějí mu něco obětovat. Láska ke sportu je důležitá a mnohdy je pro fungování sportu naprosto nepostradatelná.

Mohl bych uvést hned několik sportovců, kteří zasvětili svůj život sportu. Všichni známe Jaromíra Jágra, hokejistu hrajícího nejlepší ligu na světě i ve věku, kdy ostatní začínají své trenérské kariéry nebo se věnují něčemu jinému. On stále hraje. Ačkoliv to je pro něj těžké se připravit na každou nadcházející sezonu, tak tomu pokaždé obětuje nesmírné úsilí a velkou porci času. A kdo si myslí, že to dělá pro peníze, tak je vedle jako jedle. Ale nadšené a láskou ke sportu oplývající sportovce najdeme i v mnohem menších sportech. Třeba florbalista Petr Novotný z Mladé Boleslavi. Florbal je u nás jeden z nejoblíbenějších sportů, ale je to velice mladý sport a má pořád statut amatérského sportu. Tedy, že žádný hráč se jím neživí. Je doménou převážně studentů, ale najdou se i takoví (jako Petr Novotný), kteří ho hrají i při zaměstnání a dávají mu téměř veškerý volný čas. Takových hráčů je málo a jsou téměř nepostradatelnými vzory pro mladé, protože jim ukazuje tu nejlepší cestu, jak dosáhnout úspěch a zároveň je důkazem, že láska ke sportu je velice důležitým hnacím motorem.

Sport je životní láska. A pokud máte nějaký sport opravdu rádi, určitě se od něj nevzdálíte ani po ukončení aktivní kariéry. Můžete sport sledovat jako fanoušek nebo se z vás může stát trenér. Trenérem se stal také Michal Bíza z Hodonína. Ten sice nikdy nehrál fotbal na vrcholné úrovni, ale byla to pro něj taková vášeň, že se rozhodl u něj zůstat jako trenér mládeže v Hodoníně. Má toho dost. Chodí do práce, trénuje mládež a ještě se pomáhá starat o místní fotbalový klub. Takového zapáleného člověka aby pohledal. A to je přesně to láska, když má člověk rád, tak nehledí na nic jiného a v konečném důsledku mu to vynese ovoce. A dočkal se i Michal Bíza. Stal se totiž vítězem celorepublikové ankety Díky, trenére! pořádané pro lidi věnující se dětem napříč všemi sporty.  Do soutěže ho přihlásili jeho vlastní svěřenci a to nasvědčuje tomu, že se láskyplný přístup ke sportu i ke svým svěřencům vyplácí.

Žádné olympijské hry se neobejdou bez velkého počtu dobrovolníků. Na každé takové velké akci jich je několik tisíc a pomáhají, kde se jenom dá. Ať už jako pomocníci na sportovištích nebo v olympijské vesnici. Ale nejedná se jenom o olympijské hry. Dobrovolníkem člověk může být při pořádání jakékoliv vrcholné sportovní akce od mistroství světa ve fotbale po republikový šampionát ve stolním tenise. A pokaždé bude mít ten dobrovolník pro organizátory stejnou cenu. Tito nadšenci jsou velice důležití. Každá taková akce má svůj rozpočet a ten nikdy není bezedný a proto jsou dobrovolníci tak cenění. Nedávno jsem se účastnil jako dobrovolník Superfinále florbalu a musím říct, že ačkoliv to bylo náročné a unavující, tak jsem nelitoval a už vůbec mi nevadilo, že jsem nedostal zaplaceno. Pro tyto lidi peníze důležité nejsou. Dostanou plat, který na peníze přepočítat nejde. Podílení se na sportovní akci, kterou mají rádi, je prostě silným zážitkem.

Kdo někdy dělal sport, tak ví, že tréninky i závody (zápasy) někdy hodně bolí. To ke sportu prostě patří. Ale pokud víte, že chcete něco obětovat právě pro sport, jde bolest stranou. To silné pouto ke sportu vás činí resistentními vůči všem bolestem, které vás sužují. Milovat sport znamená čistou férovou hru, ze které mají radost všichni aktéři. Tak vás tedy prosím. Milujte sport!