Šárka Novotná To vše jsem doplnila anketou, v níž jsem zjišťovala názor vltavotýnských občanů na výše zmíněná témata, ptala se jich, zda byli spokojeni s informovaností o záležitostech projednávaných na radnici a v čem hodnotí pozitivně její činnost posledních let.
Původně jsem se chtěla velmi rozporuplné přestavbě místní Sokolovny zcela vyhnout, ale jedná se o téma natolik výrazné a natolik prostupující takřka všemi tiskovými vyjádřeními Karla Hájka v letech 2005 až 2010, že jsem toto téma nemohla opomenout. Zároveň jsem si však uvědomovala, jak je nemožné hodnotit něco jen na základě mediálních výstupů, takže jsem se snažila zachovat pouze přístup pozorování a popisu jeho vyjádření a odůvodnění rostoucích nákladů a vyvarovat se hodnocení rekonstrukce samotné a jejího průběhu. O to samé jsem se samozřejmě snažila i v případě mediální prezentace řešení přesunu železného mostu v Týně a výstavby nového – vlastně rozhodování o této variantě, protože nový týnský most dosud nebyl vybudován.
2, Zdůvodnění volby tématu
Mé původní téma na samostatný projekt bylo zcela jiného rázu, zaměřené spíš na historický výzkum a hlavně, bohužel, příliš široké pro realizaci v podobě několika výstupních textů. Jednalo se o proměnu politika ve 20. století a já se na podzim loňského roku rozhodla, že se tímto tématem zabývat nebudu.
V té době se konaly v Týně nad Vltavou komunální volby a město zasáhla nebývale bouřlivá kampaň už týdny předem. Jednak se loňských voleb na Vltavotýnsku zúčastnilo nebývale velké množství volebních stran, ať už se jednalo o zástupce Věcí Veřejných, TOP 09 nebo několika nově založených místních seskupení, pak byla v městě znatelná i velká nevole vůči tehdejšímu zastupitelstvu, radě a hlavně starostovi Karlu Hájkovi. V podstatě zde vyvstaly dva tábory – jedni byli příznivci Karla Hájka, druzí jeho odpůrci. A zvláštní bylo i to, že průběh voleb a kandidáti nových politických stran byly častými tématy hovoru na ulici a mezi lidmi vůbec, což byla oproti předchozím volbám velká změna.
Při kampaních i mezi lidmi padala samozřejmě silná slova. Některé politické strany si vybudovaly svá hesla a předvolební prezentace na slibování boje s takzvanou ,,vltavotýnskou mafií“, kdy měli na mysli Karla Hájka a několik dalších lidí soustavně se podílejících na zásadních městských zakázkách a projektech, jiní ho zas osočovali, že z opravdu potřebných projektů neudělal pro obyvatele na Vltavotýnsku nic.
Z části šlo rozhodně o předvolební pózu, zvlášť nejagresivnější příspěvky pocházely od politické strany, která byla do jisté míry pochybná, ale volby v městě prostě vzbudily pozornost a bylo napínavé čekat, s jakým výsledkem nakonec v Týně nad Vltavou dopadnou.
Vyhrála, opět, Unie svobody – Demokratické unie, v jejímž čele kandidoval Karel Hájek. O výsledku voleb prakticky rozhodla část centra, která tuto politickou stranu v každých volbách podporovala a ty loňské nebyly výjimkou. Okamžitě po oznámení výsledku však začala debata o tom, zda Karel Hájek znovu nastoupí do funkce starosty nebo ne. Jednání trvala více než měsíc a nakonec se potřetí vltavotýnským starostou nestal.
Do funkce nastoupil Milan Šnorek, gymnaziální učitel, který kandidoval za ODS. Po volbách se v Týně nad Vltavou utvořila koalice osmi stran – ODS, KDU – ČSL, Věcí veřejných, Unie svobody, TOP 09, Sdružení nezávislých, Strany svobodných občanů a ČSSD. Karel Hájek zůstal ve správě města jako člen městské rady a vrátil se ke své původní profesi ředitele na gymnáziu.
Průběh vltavotýnských voleb mě přiměl k tomu, že jsem se začala o mediální prezentaci Karla Hájka více zabývat a po konzultaci se svým vedoucím, jsem si jako téma zvolila právě mediální prezentaci Karla Hájka. Bylo to také z vysloveně praktických důvodů. Toto téma mi nepřipadalo tak široké, jako to předchozí, týkalo se města, v jehož blízkosti jsem dlouho žila a kde v současnosti žije i má rodina. Navíc jde o maloměsto, takže jsem si slibovala snadnější kontakt s politiky. To, jak jsem se v tomto předpokladu zmýlila popíšu později.
K danému tématu jinak nemám žádný zvláštní vztah. Nikdo z mé rodiny není členem městského zastupitelstva nebo rady, ani ve volbách nekandidoval. A nebyl jím ani v době působení Karla Hájka.
Pokud mám téma zařadit v rámci zkoumané mediální oblasti, zřejmě bych ho nazvala průzkumem profilu a vyjadřování komunálního politika v klíčových otázkách. Vzhledem k tomu, že Karel Hájek byl vltavotýnským starostou osm let a v prosinci 2010 se v rozhovoru pro Českobudějovický deník zmínil, že je možná jeho kandidatura na funkci starosty opět v roce 2014 snad lze označit téma mého projektu i za, poměrně, aktuální.
3, Zdroje a stav problematiky
Nenašla jsem žádný podobný výstup ani žádné články a novinové speciály, které by se situací na Vltavotýnsku zabývaly. Veškeré informace jsem získala převážně z primárních zdrojů, ať už se jednalo o novinové články, reportáže nebo rozhovor, který také zmíním později.
Převážně jsem čerpala z místního měsíčníku Vltavín, kde je Karel Hájek prezentován nejčastěji, Českobudějovický deník jsem nakonec použila jen pro doplnění přehledu o tom, o čem se v něm v souvislosti s Vltavotýnskem psalo. Do této regionální mutace deníku se zpravidla dostaly různé takzvané ,,velké“ zprávy jako odsouhlasení nového mostu, výbuch v místním pečovatelském domě, zřízení městské policie v Týně nad Vltavou či také již zmíněná dostavba vltavotýnské Sokolovny, s tím, že Hájek se pro deník vyjadřoval většinou dost stroze.
Vzhledem k tomu, že jsem byla asi první, kdo se podobným tématem zabýval a v Týně nad Vltavou už dlouho prakticky nežiji, bylo zpočátku trochu obtížné se v práci s novinami a informacemi v nich obsaženými zorientovat. Často jsem konzultovala různé načrtnuté a v tisku Karlem Hájkem slíbené akce stylem: „A opravdu se teď něco děje v Jaselských kasárnách?. Tady v nich sliboval byty pro mladé rodiny a průmyslovou zónu.“ Rozlišovat mezi tím, co je pevně daný plán města a něco, co se možná zrealizuje, bylo občas těžké.
Několik informací o Týně nad Vltavou. Jedná se o jihočeské město na trase mezi Českými Budějovicemi a Táborem. Obě větší města jsou od Týna vzdálena zhruba 30 km. Týn nad Vltavou měl, alespoň podle webových stránek města, k 31. prosinci 2009 8 419 obyvatel. Nejedná se však o všechny obyvatele města, do tohoto počtu je zahrnuto i sedm přilehlých vesnic a vltavotýnská čtvrť Malá Strana, která je však v podobných údajích uváděna samostatně. Samotný Týn má, pravděpodobně, kolem 5 000 obyvatel, přesné údaje jsem v současnosti nevyhledala. Nejvíce vltavotýnských obyvatel žije na rozlehlém Hlineckém sídlišti. Takzvané Hlinky byly vybudovány v osmdesátých letech v souvislosti s výstavbou blízkého Temelína. V Týně jsou dvě základní školy, jedna právě na Hlineckém sídlišti, druhá na Malé Straně. V roce 2003 se stal Týn městem s rozšířenou samosprávou.
4, Ideový plán
Svůj plán zpracování samostatného projektu jsem během své práce několikrát změnila, ať už v souvislosti se zdroji samotnými nebo poznatky, které jsem při jejich pročítání zjistila, nebo kvůli špatné domluvě s lidmi, kterých jsem pro svůj samostatný projekt chtěla využít.
Mým původním záměrem byl cyklus rozhovorů. A to rozhovory s vydavatelem Vltavínu, samotným Karlem Hájkem a nějakým z jeho oponentů v tisku. Byla jsem toho názoru, že Karel Hájek by se měl, pokud píšu o jeho mediálním obrazu, vyjádřit. A aby buď některé věci vysvětlil, případně alespoň, znovu, prezentoval sám sebe v rozhovoru. To vše jsem chtěla doplnit kratším článkem věnujícím se nějakému výraznějšímu rysu jeho mediálního projevu nebo článkem shrnujícím. Nakonec jsem měla v úmyslu doplnit celý svůj projekt anketou s vltavotýnskými občany.
Byla jsem si vědoma toho, že nevystihnu celkovou sebeprezentaci v médiích Karla Hájka, ale tato forma práce mi připadala jako nejkomplexnější a nejvíc vypovídající. Alespoň v rámci možností samostatného projektu.
Teprve pro pročtení většiny, mnou zkoumaných, rozhovorů a vyjádření Karla Hájka, jsem si také začala utvářet názor na to, o čem vůbec budu psát a jak budu témata, na které se budu nejen Karla Hájka, ale i jeho oponentů a vlastně i vydavatele Vltavínu Františka Fialy ptát. První verze otázek byly hodně obecné, teprve s přibývajícími informacemi o situaci na Vltavotýnsku,alespoň podle zpráv místního měsíčníku, se zkonkrétnily. Vytyčila jsem si body, které bych se svými respondenty chtěla řešit.
Myslím, že projekt zabývající se podobnou tématikou, i v rámci vltavotýnského regionu, by mi velmi pomohl jednak, co se ukotvení tématu a pak i koncepce mého samostatného projektu týče.
Nakonec jsem pracovala s tím, čehož jsem se nejvíce bála. Primární zdroje – tisk a reportáže jsem chtěla použít hlavně jako výstupní materiál. Pro zorientování se v oblasti a tvorbu otázek, které bych pak položila svým respondentům. Projekt by byl dynamický, navíc by bylo možné zjistit nové skutečnosti prostřednictvím odpovědí respondentů. Což je ostatně dobře vidět na rozhovoru s Ondřejem Bouškou, pro něhož však bohužel nemám protiváhu ve vyjádření se Františka Fialy nebo Karla Hájka. Nicméně jsem nakonec zcela změnila plánovaný koncept mého projektu a čerpala právě z primárních zdrojů, což je v konečném důsledku trochu statické a příliš popisné. Navíc se do podobných článků špatně komponovaly některé projevy Karla Hájka ohledně méně reflektovaných problémů a témat – například mě zaujalo vyjádření Karla Hájka v jednom rozhovoru o malé kapacitě vltavotýnských školek, o jehož zařazení do svého projektu jsem dlouho uvažovala, ale nakonec jsem to neudělala. Zároveň to však bylo skvělé téma pro otázku do rozhovoru.
5, Postup práce
Nejdříve jsem se rozhodla udělat si přehled o činnosti Karla Hájka v posledních osmi letech. Něco jsem sama jako obyvatelka Vltavotýnska reflektovala, ve většině případů mi ale pomohl právě tisk nebo internet.
Karel Hájek po svém nástupu do funkce starosty v roce 2002 kladl velký důraz na to, že se změní přístup radnice k informovanosti občanů o tom, co se projednává na zasedání zastupitelstva, městu navíc ještě v té době chyběly webová stránky. Ještě do roku 2002 tedy byly webové stránky města vytvořeny (a to na adrese www.tnv.cz ) a od ledna 2003 začaly ve Vltavínu vycházet zápisy z jednání městského zastupitelstva.
Jak už jsem zmínila, za svůj výzkumný materiál jsem si zvolila Českobudějovický deník a především místní měsíčník Vltavín. Zatímco seznámení se s články v Deníku bylo, v českobudějovické knihovně, poměrně snadnou a rychlou záležitostí, ohledně měsíčníku Vltavín jsem se obrátila na jeho vydavatele Františka Fialu a ten mi napsal, že bych sice mohla do měsíčníku ve Vltavotýnské tiskárně nahlédnout, ale lepší bude zajít do místního Městského muzea a zeptat se, zda nějaká čísla nearchivují. Archivovali. A nejenže mě nechali nahlédnout, ale poskytli mi i možnost prohlédnout si všech osm ročníků Vltavínu a posléze i vyfotografovat články, které mě, v souvislosti s mým samostatným projektem, zajímaly. Když se mi rozbil fotoaparát, zapůjčila mi ředitelka městského muzea několik ročníků i s sebou domů.
Pročíst a vyhodnotit všechny materiály za posledních osm roků starostova působení mi trvalo zhruba měsíc. Články jsem označovala a rozdělovala pomocí výpisků.
Zjistila jsem, že během prvních let svého působení ve funkci starosty si Karel Hájek velmi hlídal svou image a málokdy se vyjádřil nějak rozporuplně. Jeho hlavními tématy mezi léty 2002 – 2004 byly již zmíněné problémy s rozpočtem a jeho stabilizace, odstraňování povodňových škod na Vltavotýnsku nebo zřízení bezbariérových vstupů v místních, sociálních zařízeních. Zastupitelé se zabývali řešením investičních akcí svých předchůdců, například financováním výstavby rozvodů tepla a vody nebo dostavby podkrovních bytů na Malé Straně.
Bylo patrné, že zastupitelé a radní jsou, co se městských financí týče, poměrně opatrní a rok 2004 byl Karlem Hájkem už v lednu označen dokonce za velmi kritický, s tím, že město musí omezit hodně investičních akcí.
Co se osobních výstupů Karla Hájka týče, tak mezi léty 2003 – 2007 měl na každé (s výjimkou jednoho čísla, kdy nestihl uzávěrku) titulní straně svůj sloupek starosty. Informační hodnota takových sloupků kolísala. Někdy, zvlášť počátkem roku, v nich Karel Hájek řešil celkem zásadní informace jako sestavování rozpočtu nebo plánované projekty města, v takzvané ,,okurkové sezóně“ psal o lehčích tématech. Často také poukazoval na velký týnský problém – vandalismus a v závislosti na tomto tématu věnoval obsah svých několika sloupků oznámení o zřízení a činnosti městské policie. Jinak se v jeho sloupcích promítala v danou dobu aktuální témata jako ptačí chřipka, stav hladiny řek v jarních měsících, případně zásahy městských hasičů, pokud se někde řeka vylila.
Od roku 2006 větší část obsahu sloupků starosty v létě tvořilo bilancování ohledně kulturních akcí, které se na Vltavotýnsku konaly. Právě tehdy začaly Vltavotýnské slavnosti, známějšími se staly výtvarné Vltavotýnské dvorky a zájmu místních i turistů se těšilo místní otáčivé hlediště.
Od roku 2008 nahradily sloupky starosty Tři otázky pro starostu. Starosty se tázali buď redaktoři Vltavínu na aktuální problémy nebo události ve městě, ptát se mohli také občané města – ale pouze pokud uvedli své jméno, příjemní a adresu.
Jisté ustálené tendence v jeho projevech jsem začala pozorovat až od roku 2005, kdy začala rekonstrukce Sokolovny. Nechci a ani nemohu podávat nějaké velmi neobjektivní závěry, ale bylo znát, že se pro Karla Hájka stala velkou prioritou a prakticky ve všech rozhovorech i jiných výstupech ji minimálně zmínil. Začal také zastávat některé postoje, které se promítly jak v problematice Sokolovny, tak například v případu přesunu železného mostu, možné výstavby bazénu a dalších, většinou jen načrtnutých, projektech. Tím postojem byla velmi malá schopnost (nebo ochota) k dialogu. Na doplňující otázky odpovídal obšírně nebo vůbec. Bylo znát, že Karel Hájek nerad ustupuje ze svých názorů, což jsem ale samozřejmě v praktickém projektu nemohla v plné míře prezentovat. Už proto, že čerpám především z mediálních výstupů. Pozadím řešení výše zmíněných akcí jsem se v praxi nikdy nezabývala natolik, abych ho mohla obviňovat. Ale linie mediálních výstupů na toto téma byly tak výrazné, že se jim, v případě Sokolovny od roku 2005, v případě mostu koncem jeho volebního období a stejně tak tomu bylo i u plánování výstavby zmíněných bazénů, nešlo vyhnout. Spíše naopak. Tvořily stálé body jeho mediální sebeprezentace a bylo jim věnováno opravdu hodně prostoru.
Co se realizace mého praktického výstupu týče, zhruba v březnu jsem si rozvrhla svůj projekt tak, že jsem jeho podstatnou část chtěla založit na výše zmíněných rozhovorech – a to se starostou, Františkem Fialou a oponentem. Velmi rychle jsem vyloučila místního zastupitele a člena KSČM a později i zastupitele za ČSSD, kteří mě svými pravidelnými příspěvky do Vltavínu příliš nepřesvědčili (ačkoliv u zastupitele za ČSSD jsem nějaký čas uvažovala o tom, že bych ho jako občasného oponenta Karla Hájka alespoň kontaktovala). Nakonec jsem zúžila výběr na tři osoby, které jsem se rozhodla kontaktovat. Pana Jaroslava Bezpalce, jsem znala zběžně i osobně, a jeho několikaměsíční sled připomínek a postřehů ohledně chyb nebo nedostatků městské samosprávy mi přišel zajímavý, dokud se v posledním z nich nepřiznal, že se jedná o kampaň politické strany Věci veřejné. Navíc jsem po zpětném pročtení některé kritiky, i ve srovnání s realitou, shledala jako opravdu přehnaně ostré a trochu samoúčelné.
Nakonec jsem kontaktovala Karla Hladečka, který byl na jaře 2009 autorem cyklu příspěvků poukazujících na špatnou komunikaci mezi radnicí a občany a nedostatečnou diskusi a informovanost ohledně výstavby nového vltavotýnského mostu. Pana Hladečka jsem kontaktovala emailem (osobně ho neznám) a pak i přes některé své známé, ale nikdy jsme se spolu nesetkali. Nakonec, přes dalšího známého, jsem však sehnala kontakt na jeho kolegu z občanského sdružení Železný most Ondřeje Boušku – a to telefonní číslo. Během této doby jsem zjistila, že autorem několika příspěvků ve Vltavínu, v nichž požadoval diskusi s radními, byl právě Bouška.
Zároveň jsem si sháněla kontakty i na Karla Hájka. Protože je znovu ve funkci ředitele vltavotýnského gymnázia, rozhodla jsem se mu zavolat do kanceláře, ale zjistila jsem, že pevná linka neexistuje. Napsala jsem mu tedy mail, na který mi však ani po týdnu nepřišla odpověď. Sehnala jsem si jeho číslo na mobilní telefon. K rozhovoru jsem ho přemlouvala poměrně dlouho a bylo znát, že vůbec nemá chuť mi odpovídat, ale nakonec k němu svolil. S tím, že mu mám na email poslat soubor otázek. Otázky jsem poslala, připomněla se, ale odpovědi jsem nikdy nedostala. A s panem Hájkem se nakonec nestřetla ani osobně. Někteří známí, i ti, co s ním měli různá jednání, říkali, že je to jeho typický přístup a měla jsem podobnou reakci čekat – ale nevím, prostě mi neodpověděl.
Podobné to bylo s vydavatelem Vltavínu Františkem Fialou. Ten mi, když jsem ho požádala o rozhovor, rovnou tvrdil, že na osobní setkání nemá čas a musím mu poslat vše, na co se chci zeptat, také emailem. Dál vše mělo stejný průběh jako u pana Karla Hájka.
Jediný povedený rozhovor jsem realizovala až v dubnu. Ondřeje Boušku jsem navštívila v hasičské zbrojnici a na diktafon nahrála více jak půlhodinový materiál. Ne všechny informace z tohoto rozhovoru jsem použila. Ne všechny se týkaly tématu, ohledně kterého jsme hovořili, a kterého se také můj článek týká, ačkoliv byly velmi zajímavé. A některé méně podstatné jsem zas vyškrtla z úsporných důvodů.
Rozhovor s panem Ondřejem Bouškou jsem už dělala s vědomím, že se mi výše zmíněné rozhovory nepodaří získat, tak jsem jeho finální podobu upravovala i podle této situace. S myšlenkou, že od Karla Hájka vyjádření k situacím, které Ondřej Bouška naznačil už nedostanu.
Jak už jsem zmínila, absence všech rozhovorů mi práci na projektu velmi zkomplikovala. Myslím, že pro daný typ výzkumu by byl nejlepší formou vyjádření se všech stran, které se na vytváření obrazu Karla Hájka v tisku podílely. Ale i poté, co zmíněné dva rozhovory nebyly realizovány, jsem se snažila alespoň zaměřit na přístup Karla Hájka k projektům, o kterých se často psalo.
Asi nejlépe proveditelnými částí byla anketa a posléze i rozhovor s Ondřejem Bouškou. Hodnotím je, z hlediska obsahu mého samostatného projektu, asi jako jeho nejpřínosnější části. Zbylé články jsou spíš shrnujícího charakteru.
6, Sebehodnocení
Jsem si vědoma toho, že můj samostatný projekt mohl vypadat mnohem lépe. Zpětně si uvědomuji, že jsem na své respondenty mohla být důraznější a urgovat je více. Varováním mi měly být i telefonní hovor s Karlem Hájkem, kdy bylo zjevné, že nemá vůbec žádnou chuť se o nějakém rozhovoru bavit. Nejsem si vědoma toho, že by otázky, které jsem mu poslala působily příliš podvratně nebo ostře.
Jak již jsem zmínila, otázky pro Františka Fialu se týkaly takřka výhradně věcí týkajících se konceptu měsíčníků Vltavín, otázek, kdo všechno do něj pravidelně přispívá nebo, jak a proč se v průběhu posledních let měnily rubriky listu. Tedy nic rozporuplného.
Práce na samostatném projektu však pro mě byla rozhodně poučením ohledně komunikace s lidmi. A průzkum starších ročníků Vltavínu i Českobudějovického deníku byl místy rozhodně zajímavý.
Možný přínos v projektu vidím v tom, že by mohl upozornit na některé záležitosti Vltavotýnska, případně nastínit diskusi o tom, nakolik funguje i na maloměstech interakce tázajícího se redaktora a odpovídajícího politika. Nakolik jsou občané informováni o tom, co se projednává na radnici. Myslím, že obsah rozhovoru s Ondřejem Bouškou ukazuje také to, že občané měst mohou, pokud si myslí, že nevědí dost nebo nemají možnost vyjádřit se adekvátně k nějaké projednávané problematice, s tou nevědomostí bojovat, ať už založením různých občanských sdružení, jejich podporou nebo pouhým ozváním se, třeba prostřednictvím tisku, aby si komunální politici uvědomili, že by měli být schopni dialogu.
V Týně kritika mnohdy přišla až opravdu pozdě. Sokolovna se opravdu nepopulární stala, až když byla v pokročilé rekonstrukci a později i po dostavění. Teprve nyní je v Týně opravdu příznivý názor na úpravu železného mostu spíš než na jeho přesun a výstavbu toho nového.
Z hlediska hlavního úkolu mého projektu jsem poznala, že Karel Hájek nabyl větší sebejistoty až ke konci svého prvního volebního období. Nemohu říct, že by byl neschopným politikem, během jeho éry vzniklo i několik pozitivních akcí, na což jsem se ptala v anketě, ale minimálně jako zarážející mi přišla jeho značná lhostejnost k názorům druhých lidí. Nikoliv odpor nebo vztek. K rozporuplným věcem se prostě nevyjádřil.
Svou práci na projektu určitě hodnotím jako dobrou zkušenost.
7, Literatura, konkurenční projekty
Jak již jsem zmínila, čerpala jsem především z Českobudějovického deníku a měsíčníku Vltavín.
O žádném spřízněném projektu s mým samostatným projektem jsem nevěděla a ani nyní nevím. Myslím však, že je možné na toto téma rozpracovat další projekty.
Týn bude mít vodní svět, tvrdil bývalý starosta. Dosud ho ale nepostavili.
Týňané se budou koupat ve vyhřívaných bazénech a relaxovat ve vířivkách. Aspoň to sliboval bývalý starosta Týna nad Vltavou Karel Hájek. Zatím se ale nic nepostavilo.
V roce 2008 provedl Českobudějovický deník v Týně nad Vltavou anketu, z níž vyplynulo, že Týňanům chybí ve městě bazén. Většina respondentů narážela na to, že městská plovárna je od roku 2002 nefunkční. Tehdy byla zatopena při vltavských povodních a postavena mimo provoz. Brzy na to začal Karel Hájek ve svých rozhovorech plánovat ne pouhou opravu plovárny, ale výrazné rozšíření celého areálu. Nastínil ideu vodního světa s dvěma vyhřívanými bazény, tobogány a sportovištěm. Celý projekt měl být opět financován z evropské dotace.
Radní nesměnili pozemky pro bazén.
Projekt začali zastupitelé reálné řešit v roce 2009, ale ani ne o rok později vše uvízlo na mrtvém bodě při problémech se směnou pozemků potřebných pro rozšíření vltavotýnské plovárny. A tehdy se také ve Vltavínu objevila nesouhlasná kritika od jednoho z obyvatel, bývalého vojáka Petra Noščáka. „Nyní nám starosta slibuje bazén za směnu pozemků. Neuvádí, že se však jedná o další megalomanský projekt za „pouhých“ 200 milionů korun“ Pak Noščák dodává, že není rozumné plánovat a pokoušet se realizovat další drahý projekt, naráží na rekonstrukci Sokolovny a zamýšlí se nad tím, zda ekonomové města nežijí s hlavou v oblacích.
Zatímco případné kritiky Sokolovny označoval Karel Hájek na stránkách Vltavínu za škarohlídy, na tento příspěvek nezareagoval vůbec. Těžko říct, zda nechtěl nebo už to pouze nestihl, protože v následujících měsících zaplnily stránky Vltavínu články o kandidátech nových politických stran a Karel Hájek na nich už dostal pouze minimum prostoru.
Stejně tak je obtížné spekulovat, zda se jednalo o reálný, nevydařený záměr nebo pouhý předvolební slib. Je půl roku po volbách a v Týně nad Vltavou městská plovárna i nadále chátrá.
V Týně přesunou železný most. A postaví nový. Každý to ale neocení.
V Týně nad Vltavou bude stát nový most. Někteří se těší, jiní by ho tam radši neviděli. Radní se v roce 2009 rozhodli využít možnosti získání nového mostu za státní peníze a v červenci 2009 odhlasovali postavení nového mostu přes Vltavu. Ale nový most má stát místo technické památky a část obyvatel byla proti.
Spory ohledně výstavby vltavotýnského mostu se v jihočeském tisku objevily náhle. Na jaře 2009 v krajských novinách, regionální televizi i v místním periodiku Vltavín začal starosta Týna Karel Hájek mluvit o možnosti města získat, v rámci splavňování Vltavy, druhý most přes Vltavu a to zdarma. Karel Hájek už v prvních článcích na toto téma zdůrazňoval především to, že druhý most uleví místní infrastruktuře, poslouží jako rezerva v krizových situacích a při případných povodních bude dobře propouštět vodu. Záležitost však měla jeden háček. Nový most měl být postaven na místě stávajícího železného mostu, který je technickou památkou z konce 19. století. V druhé polovině 90. let byl navíc nákladně rekonstruován. V případě postavení nového mostu, ho však zastupitelé plánovali přesunout zhruba kilometr proti proudu Vltavy k budově zchátralé Solnice, kde měl spojovat Podskalí a západní část malostranské čtvrti. Důvod proč nemůže železný most zůstat na svém místě tkví v jeho výšce. V současnosti pod ním proplují pouze malé lodě a hausbóty.
Nový most se městu vyplatí, říká starosta.
Spor ohledně přesunu starého mostu rozdělil obyvatelstvo na dva tábory. Zatímco někteří vidí ve výstavbě nového mostu pozitiva, jiní tuto možnost odmítali a upozorňovali na to, jak zásadně by změnil charakter centra města, že se železný most v případě přesunu dostane do pozadí nebo přesun vůbec neustojí.
Již z prvních mediálních výstupů na toto téma, bylo jasné, že Karel Hájek je příznivcem výstavby nového mostu, svůj postoj odůvodňoval tím, že je sice Týňan a silueta železného
mostu je pro něj důležitá, ale výhody nového mostu převažují nad dalšími typy řešení. Těmi byly buď zvednutí celého železného mostu, nebo zvedání jedné jeho části pokaždé, když by pod ním měla proplout větší loď.
,,Obávám se, že by tyto zásahy pokazily současný vzhled železného mostu“ odůvodňoval svůj příznivý postoj k postavení nového mostu starosta Karel Hájek. V místních médiích se osud železného mostu řešil zhruba tři měsíce. V prvních třech týdnech zůstávaly ve hře i varianty úprav železného mostu.
Některé Týňany ani výstava nepřesvědčila.
V květnu 2009 byla v podloubí vltavotýnské radnice uspořádána třítýdenní výstava, která měla obyvatele seznámit se všemi třemi projekty. Ačkoliv získala značnou publicitu, zazněly velmi brzy výtky, zda se nejedná pouze o reklamu na nový most, protože mu bylo věnováno nejvíc prostoru. Přímo na tuto otázku také v červnovém vydání Vltavínu starosta odpověděl slovy: ,My jsme pro výstavu požádali projektanty o zpracování lokality s novým mostem. Je to pro město a občany největší změna a měli jsme zájem, aby si ji na tomto modelu mohli dobře prohlédnout“. Vzápětí ale dodal: ,,Na výstavě jsou samozřejmě zpracovány všechny tři varianty, tak aby bylo vidět, kterými všemi variantami jsme se při řešení zabývali.“
Most bude stát – a zadarmo. Rozhodnutí padlo v červenci.
Karel Hájek věděl, jak citlivou otázkou je přesun železného mostu a občas mluvil opatrně. Na stranu druhou se snažil vyzdvihnout pozitiva mostu. Především opakoval, že město most získá zadarmo. A v dohledné době by na jeho výstavbu rozhodně nemělo dost peněz.
Po konci výstavy měly události rychlý spád. 19. června se v kulturním domě na Hlinkách konala beseda ohledně řešení vltavotýnské situace. O necelé tři týdny později radní a zastupitelé schválili variantu číslo tři tedy výstavbu nového mostu.
Při pohledu na mediální výstupy starosty Karla Hájka není sporné místo v tom, jaký názor zastával, ale v tom, že čtenáři dlouho nevědí, co si o článcích na toto téma myslet. Některé výroky svádí k názoru, že chtěl s vltavotýnskými občany o řešení přestavby nebo přesunutí mostu diskutovat, jiné zas naznačují, že na jaře 2009 už bylo rozhodnuto. A že se jednalo o vyloženě informativní akce. Asi nejrozporuplněji se Karel Hájek zachoval v reportáži regionální televize R1. Obsah reportáže pojednával o rozkolu mezi týnskými obyvateli v otázce mostu a Karel Hájek svůj názor obhajuje slovy: ,,Vidíte? Tady železný most narušuje panorama města.“ Přitom právě železný most byl po celé roky nedílnou součástí městského panoramatu, takže jeho tvrzení znělo absurdně.
Další otázkou bylo, proč se Karel Hájek nikdy přímo nevyjádřil k názorům svým oponentů. Na jaře 2009 vyšla v místním tisku řada příspěvků členů a příznivců sdružení Železný most, ale starosta na jejich dotazy a výtky nikdy přímo ani nepřímo na stránkách tisku neodpověděl, ani se o nich jinak nevyjádřil. Proč to udělal?
Karel Hájek neodpověděl ani na mé otázky. Týkaly se této záležitosti i jiných témat a odpovědi mi slíbil. Ale já se jich, ač jsem ho kontaktovala s velkým časovým předstihem, a osobně ho urgovala, nedočkala.
Člověkem, který ale na osobní setkání přistoupil a byl ochotný zodpovědět mé dotazy byl Ondřej Bouška. Ondřej Bouška je jedním ze zakladatelů občanského sdružení Železný most. Jeho odpovědi naleznete v rozhovoru na následující straně.
Železný most přesun nepřežije, říká člen sdružení na podporu mostu Bouška.
Ondřej Bouška, profesionální hasič z Týna nad Vltavou, založil v roce 2009 občanské sdružení Železný most. Původně prý proto, aby přiměli radní k lepší komunikaci s vltavotýnskými občany. Brzy se však on a jeho kolegové stali hlavními oponenty radních v otázce přesunu železného mostu přes Vltavu. Není dobré využít nejjednodušší cestu, která však může městu způsobit velké problémy, tvrdí.
Kdy a z jakého důvodu jste založili občanské sdružení Železný most?
Na začátku roku 2009 jsme se dozvěděli, že na únorovém zasedání zastupitelstva má být odsouhlaseno odstranění a přesun železného mostu. Na jeho místě měl být vybudován nový most pro pěší a automobilovou dopravu. Když jsme zjistili, že nevznikla žádná debata, rozhovory nebo alespoň informační letáky pro občany města, rozhodli jsme se reagovat. To bylo v lednu.
Začali jsme žádat větší informovanost o záměrech zastupitelů a radních, krom nich o projektu skoro nikdo nevěděl. Dobře nebyl informován dokonce ani stavební výbor, kde se řešily jiné projekty pro město,ale tento ne. I proto jsme začali jednat.
Jak jste postupovali? A kdo patřil mezi iniciátory vzniku občanského sdružení?
Nejdříve jsme zašli za panem architektem Jiřím Koberou, který vytvořil model podoby nového mostu. Každý jsme měli svůj názor. Já vím, že v Týně chybí most pro krizové řízení, ale nesouhlasili jsme, aby se tento problém řešil tak, že se starý most přesune a nový zpřístupní automobilové dopravě. Jinde se podobné věci řeší obchvaty a v Týně by to mělo být naopak? Naše klidová zóna s parky je známá po okolí. Byli jsme proti tomu, aby ji přeťala dopravní tepna.
Po tomto setkání jsme vyřešili právní stránku věci a založili naše občanské sdružení. Zakladateli jsme byli já, Karel Hladeček z místního regionálního centra a nakonec se k nám přidal pan Miroslav Jareš. S kolegou Hladečkem jsme připravili petici pro obyvatele.
Jak jste petice šířili a kolik se pod ní podepsalo lidí? Kdy jste ji předložili zastupitelstvu a jaké jste na ní zaznamenali odezvy?
Získali jsme ke dvanácti stovkám podpisů. Jako věkovou hranici jsme určili 15 let, ale překvapilo nás, že se o tento problém zajímali i mladší lidé. Petice kolovala formou petičních listů a posléze jsme ji předložili na březnovém zasedání zastupitelstva prostřednictvím tajemníka pro tuto záležitost, pana Luďka Chlandy.
Pan starosta Hájek ji viděl a neřekl nic. Nikdo s námi vlastně přímo nediskutoval. Různé negativní reakce jsme však zaznamenali už v době kolování petice mezi lidmi. Někteří tvrdili, že jsme zpátečníci, nebo že si nepřejeme pro město dobré změny. Na některé výtky jsme reagovali na některé ne.
Krátce po vzniku sdružení jsme uspořádali několik akcí na podporu zachování železného mostu. Buď právě u mostu nebo na týnském náměstí. S občany jsme také diskutovali a ptali se, jaký na to mají názor. Protože jsem však měl některé poznatky dokladované od různých stavebních inženýrů e-maily a dopisy, shodli jsme se zpravidla na tom, že sice můžeme mít nový most, ale ten starý přijde vniveč.
Jaký je podle vás největší problém v přesunu železného mostu?
V počátcích naší iniciativy jsem kontaktoval stavební inženýry z různých koutů republiky. Posílali mi zpracovaná řešení přestavby i přesunu některých problematických mostů i své názory na ten železný v Týně. V naprosté většině případů říkali, že je nereálné úspěšně přesunout tento typ mostu. Existuje prý jen 5% šance, že by se to podařilo, protože nýtování je vázáno pouze na jedno místo. Navíc jsme se pídili po detailech rekonstrukce železného mostu v 90. letech. Zjistili jsme, že tehdy, v roce 1997, už při jeho kolaudaci stavitelé věděli, že udělali několik závažných technických chyb. Most je v určitých místech prakticky zakonzervován.
Zkoušeli jsme také apelovat alespoň na zachování klidného charakteru této části centra. A omezení automobilové dopravy na novém mostě. Radní plánují povolit na vjezd autům do 3,5 tuny, což znamená, že po něm budou jezdit i nákladní auta. Podle názoru radních je však toto nastavení pro městskou infrastrukturu nezbytné. My to považujeme za výmluvu.
V dubnovém čísle Vltavínu roku 2009 byla otištěna poznámka, že někteří lidé zaměstnaní na radnici, museli po podepsání petice takzvaně „na kobereček“. O jaké osoby se jednalo? A víte, jak se obhájili?
Zaměstnanci radnice petici ani nepodepsali. Nesměli. Jediným takovým člověkem, který naši petici podepsal a svůj podpis si obhájil, byla ředitelka Městského muzea paní Martina Sudová.
Radní nakonec občany informovali. Květnovou výstavou a červnovou diskusí v kulturním domě. Jaký je váš názor na tyto akce?
Třítýdenní výstava byla spíš informační akcí podle jejich vkusu. V popředí stála samozřejmě varianta nového mostu – ale nic proti, byla t jejich akce. Alespoň začali občany vůbec nějak informovat. Samozřejmě zde stála také osoba, která nový most prezentovala v dobrém světle.
Po výstavě asi se čtrnáctidenním předstihem určili termín diskuse pro občany. Na ní byla nízká účast. Lidé už asi poznali, že je rozhodnuto a ztratili chuť stavět se proti názoru radních. Zúčastnil jsem se já a nějací další skalní příznivci železného mostu.
Zajímavé bylo, jak se k této otázky stavěli členové některých politických stran. Někteří bouřili, že radní nepostupují demokraticky a pak se stáhli. Největší rozkol ale rozhodování o železném mostu způsobilo v místní ODS.
Co se stalo?
Nemůžeme to prezentovat veřejně, protože žádný se o těchto událostech oficiálně nevyjádřil. Ale členská základna strany byla od počátku proti postavení nového mostu, zatímco zbytek jim oponoval. Nakonec to vyústilo v to, že před rozhodnutím vystoupili naráz ze strany čtyři někdejší členové. Ale jak říkám - nikdy své důvody nepotvrdili veřejně. Nemohli jsme na to poukázat a dodnes nemůžeme.
Vaše občanské sdružení tedy stále funguje?
Ano. Výstavbu nového mostu v červenci odsouhlasili. Loni na podzim jsem byl zvolen městským zastupitelem a na zrušení tohoto rozhodnutí stále nikdo neslyší. Ačkoliv to před komunálním volbami to měli mnozí ve volebním programu.
Děkuji za rozhovor
Po zprávě o rozhodnutí zastupitelstva už osud železného mostu v tisku nikdo neřešil. Ani jeho příznivci, ani ti, kteří byli pro postavení nového mostu.
Železný most je i dnes na svém místě. Kvůli odkladu rozhodnutí se etapa splavnění tohoto úseku Vltavy posunula až na poslední místo. Nedávno se lidé z Ředitelství pozemních vod ptali týnských zastupitelů, zda nechtějí svůj názor přehodnotit. Odmítli to a trvají na tom, co v červenci 2009 předchozí radní a zastupitelé odsouhlasili.
Vybudování nového mostu a přesun toho železného k budově Solnice je naplánováno na rok 2015. V jednom ze svých rozhovorů, na jaře 2009, starosta Karel Hájek sliboval, že zchátralou Solnici opraví a vznikne v ní muzeum Vltavy. Železný most, pod kterým se v minulém století plavili voraři, se prý k tomu místu bude hodit. S jakým výsledkem vše dopadne však uvidí vltavotýnští nejdříve v příštím volebním období.
Sokolovna byla nejdražší vltavotýnskou stavbou. A také nejvíc kontroverzní.
Taneční sál v Týně nad Vltavou, osmitisícovém městě na Českobudějovicku, chyběl roky. V druhé polovině 90. let byla z technických důvodů uzavřena místní Sokolovna a v provozu zůstala jen přilehlá, soukromě pronajatá restaurace. V roce 2004 se v místním měsíčníku Vltavín objevila zmínka o plánované rekonstrukci Sokolovny s předběžných rozpočtem ve výši 46 milionů korun. Další zpráva přišla až o necelý rok později. Tehdy cena plánované rekonstrukce stoupla na 72 milionů korun. Vltavotýnský starosta Karel Hájek k tomu tehdy v rozhovoru pro Vltavín řekl: „Myslím, že je potřeba, i s ohledem na okolnosti prodeje kulturního domu Hlinecká, postupovat velkoryse. Výsledkem rekonstrukce by neměl být pouze funkční taneční sál, jak předpokládala původní varianta opravy, ale víceúčelové kulturní zařízení, které bude díky pokrokové kulturní technologii sloužit Týňákům dalších 80 let.“ Radní a zastupitelé opravdu v té době řešili problém s odkoupením kulturního domu na Hlinkách z majetku státu. Stát ho nabízel za příliš vysokou cenu, takže argumentace ohledně zvýšení nákladů zněla v tisku poměrně logicky. Jenže v roce 2006 vyšla, opět ve Vltavínu, zpráva o tom, že se odhadovaná cena rekonstrukce přehoupla přes 100 milionů korun, a to proto, že žádná z pěti finálových nabídek rekonstrukce není nižší. Redaktor Václav Brom tehdy ve Vltavínu zmínil, že se jedná o nejdražší rekonstrukci v historii města a byla to pravda. Náklady na opravu školy na Vinařického náměstí, která se konala v 90. letech, byly třetinové.
Zastavte stavbu, žádali někteří občané. Ale prý by se prodražila.
Co se financování projektu týče, podle prvního plánu do něj mělo město vstupovat pouze s dvacetimilionovou účastí. Zbytek rekonstrukce se měl zaplatit z dotace Evropské unie a státního příspěvku. ,,Mám informaci, že pro většinu týnských občanů je oprava Sokolovny jednou ze stavebních priorit ve městě“ řekl roku 2006 pro Vltavín Karel Hájek.
Tento finanční plán však padl v době, kdy v roce 2006 žádost o dotaci, údajně v důsledku vládních zmatků, město nedostalo a muselo se zařídit svépomocí, konkrétně úvěrem v hodnotě 36 milionů korun. Město vystavilo 70 směnek, které odkoupila Komerční banka a město se zavázalo splácet úvěr do roku 2015.
Tehdy se objevily první kritické hlasy, zda by se rekonstrukce, jejíž cena v té době stoupla už na 120 milionů korun, neměla pozastavit. Aspoň dokud nebude možné použít evropské peníze. Když se však v září 2009 ve Vltavínu na tuto otázku zeptali hlavního architekta Jiřího Kobery, řekl, že zastavení prací nepřichází v úvahu, protože nedokončená stavba se prodraží.
Od roku 2006 se prognózy ohledně plánovaného dokončení Sokolovny často měnily. Nejdříve měla být zrekonstruována a otevřena v roce 2007. Když však byly vypůjčené peníze proinvestovány, hovořil ve Vltavínu Karel Hájek i o možném provizorním provozu a postupném dokončování stavby. O několik měsíců později, v lednu 2008 však zase tvrdil, že vše bude do konce roku hotové. V létě 2008 získalo město 51 – milionovou dotaci. Vzápětí však upadla dodavatelská firma do konkurzu, zastupitelé hledali novou a některým Týňanům už začala docházet trpělivost a začali o takzvaném „Týnském Žofínu“ mluvit s despektem.
V Sokolovně je loutková scéna i 3D kino.
Nakonec byla opravená Sokolovna lidem poprvé zpřístupněna v rámci Vltavotýnských slavností v červenci 2009 a v říjnu téhož roku oficiálně otevřena. Je v ní sál pro klasické i loutkové divadlo, 3D kino, sportovní zázemí a přestavěná restaurace. Brzy po otevření se mezi lidmi mluvilo o tom, že cena přesáhla 120 milionů korun. Koncem roku 2009 se na konečnou cenu redaktoři Vltavínu také zeptali. Odpověděl, že rekonstrukce stála celkem 142 milionů korun a hned to také ospravedlnil slovy: „A co jsme za tyto peníze získali? Moderní, multifunkční zařízení s krásným vzhledem a příjemnou atmosférou, které zkvalitní nabídku kultury pro týnské občany.Nejen dle mého názoru máme nejhezčí kulturní dům v Jižních Čechách.“
Sokolovna sklidila i kritiku. Je prý pro Týn příliš velká. A drahá.
Účel, praxi a realizaci přestavby Sokolovny řešit na základě mediálních výstupů Karla Hájka vyřešit a detailně popsat nelze. V roce 2010, hlavně před volbami, Karla Hájka jeho političtí oponenti v tisku i mimo něj napadali kvůli rekonstrukci Sokolovny. A mezi vltavotýnskými obyvateli se pro ni ujalo přízvisko ,,megalomanská“ a dodnes jsou pochyby o tom, zda je vůbec možné, aby byla v Týně taková stavba plně využita.
Každopádně má rekonstrukce vltavotýnské Sokolovny dvě nej. Byla nejpropagovanější i nejkontroverznější projekt éry Karla Hájka. V médiích i v praxi.
Je dobré, že opravili školu, říkají Týňané.
1. Myslíte, že komunikace mezi radními, starostou a občany probíhala v minulém volebním období dobře? Ať už osobně nebo prostřednictvím tisku?
2. Jaký máte názor na velké akce typu rekonstrukce Sokolovny nebo schválení výstavby nového mostu přes Vltavu?
3. Co myslíte, že bylo v minulém volebním období dobře prezentováno, co se v Týně povedlo?
Ladislava Prosová, 64 let, v důchodu
1. Já myslím, že jsem o událostech na radnici informovaná dostatečně. Ať už prostřednictvím tabulí, co visí v podloubí radnice nebo místního měsíčníku. S tímto nemám problém.
2. Sokolovna byla zbytečný, megalomanský projekt. Zdaleka teď není využitá. Bylo by mnohem lepší opravit třeba ulice tady na Hlinkách. Jsou strašné. A taky by se tu mělo postavit nějaké dětské hřiště, protože děti nemají kde trávit čas a jen se tu poflakují. Prostě tu chybí lepší zázemí. Přestavbu Sokolovny nevidím jako dobrý tah.
3. Líbí se mi, jak tady na Hlinkách opravili školu.
Jaroslav Sloboda, inženýr, 30 let
1. O bývalých radních i starostovi si myslím své. Před několika lety jsem do místních novin napsal příspěvek. V něm jsem poukazoval na absurdní věc – u nás v ulici postavili pět zpomalovacích prahů. Odpovědi, proč se tak stalo, se mi dodnes nedostalo.
2. S rekonstrukcí Sokolovny jsem nesouhlasil už dlouho. Stála spoustu peněz a ani konečný výsledek není dobrý. A nový týnský most? Také jsem proti. Hodně to naruší podobu centra a města vůbec.
3. Bylo dobré, že pokračovali v opravách městského centra.
Michal Koch, student informatiky, 21 let
1. Nemám Karla Hájka rád a nesouhlasím s většinou jeho aktivit. I tím, jak se prezentoval.
2. Proti Sokolovně jsem vlastně vyhlásil bojkot. Já a pár mých přátel, ale slyšel jsem, že to tak dělá víc lidí. Příliš drahá stavba, nelíbí se mi, jak ta rekonstrukce probíhala.
3. Je fajn, jak opravili hlineckou školu. I když tam už roky nechodím. Ale jinak na Hlinkách zařídili strašně málo úprav. Ta kvalita života je tu nic moc.
Eva Kopencová, na mateřské dovolené, 29 let
1. S manželem jsme se sem přistěhovali začátkem roku, tak o situaci před volbami nic nevím.
2. Sokolovna se mi líbí. Ale abych pravdu řekla, ještě jsem ji nenavštívila, prohlédla jsem si ji jen zvenčí. No a návrh nového mostu jsem taky ještě neviděla.
3. Je tu pěkné centrum. To oceňuji.
Helena Stopková, v důchodu, 70 let
1. No. Já bych k tomu radši neříkala nic.
2. Sokolovna je pěkná na pohled. Jsem ráda, že je zase v provozu. Nový most si v Týně nedovedu představit. Ale uvidíme.
3. Krásně opravili Podskalí. To povodně hodně poničily a teď je tam zase hezky.
Karel Novák, technik, 46 let
1. K tomu je lepší se nevyjadřovat.
2. Sokolovna mě míjí. Železného mostu bude škoda. Mrzí mě, že se zastupitelé tak málo věnují Hlineckému sídlišti. Žije tu spousta lidí, léta nám slibovali nový výjezd a hodně se o tom psalo, ale kde nic tu nic.
3. Dobře, že opravili školu. Ta stará vypadala hrozně.
Jiří Tomek 33 let, grafik
1. Já myslím, že to není úplně zlé. Hodně si přečtu u informačních tabulí při radnici.
2. Sokolovnu jsem dosud nenavštívil. A most? No, bude to asi zvláštní pohled.
3. Určitě škola, i když na můj vkus je až moc divoce barevná. Ale aspoň to není ten komunistický, prosklený panelák. A pak je tu krásné nábřeží, ale to už vzniklo před lety.
Týňané dostali více kultury. Mají své slavnosti i koncerty na náměstí.
Největší změny začaly se před pěti lety. V Týně nad Vltavou, osmitisícovém městě na Českobudějovicku, se tehdy konal první ročník takzvaného Oranžového roku.
Oranžový rok je reklamní projekt ČEZu, jehož prostřednictvím získává Vltavotýnsko každý rok zhruba dva miliony korun,které pak týnští radní částečně přerozdělí místním sportovním organizacím a spolkům a částečně s nimi hospodaří samy. Tak například vzniklo dětské hřiště v nedalekých Netěchovicích a tímto způsobem jsou také každoročně financovány prázdninové Vltavotýnské slavnosti pořádané na týnském náměstí.
Partnerství s ČEZ se městu vyplatilo.
První zmínky o Oranžovém roku byly otištěny ve Vltavínu a Českobudějovickém deníku v březnu 2006. Starosta Týna nad Vltavou Karel Hájek se však tehdy k plánovanému projektu vyjadřoval opatrně a odůvodňoval to tím, že město s ČEZ dosud nepodepsalo smlouvu. Na druhou stranu nepopřel, že by se jednalo značný a pravidelný příjem pro městskou kasu. O dva měsíce později už v květnovém rozhovoru pro Vltavín potvrdil, že město smlouvu uzavřelo a pro rok 2006 zastupitelé získali a přerozdělili dva a půl milionu korun.
V té době už se dva roky konaly letní, víkendové koncerty na vltavotýnském náměstí. Protože jednou z podmínek ČEZu mělo být uspořádání nějaké větší akce, jejímž prostřednictvím by se mohl prezentovat, rozhodli se radní ještě v roce 2006 uspořádat první ročník Vltavotýnských slavností. V srpnovém rozhovoru pro Vltavín Karel Hájek na toto téma řekl, že slavnosti navštívilo zhruba tři tisíce lidí. A že hodlají v jejich pořádání pokračovat a podporovat tím pádem i rozvoj turismu na Vltavotýnsku a prezentovat tak Týn nad Vltavou v dobrém světle.
Slavnosti si oblíbili místní i turisté.
V roce 2007 už byl průběh Oranžového roku věc, kterou Karel Hájek často a rád zdůrazňoval a netajil se jak tím, že finance městu pomohly, tak myšlenkou toho, že se pořádané akce budou opakovat: „V létě budou největší společenskou akcí v Týně již druhé Vltavotýnské slavnosti, které se konají poslední týden v červenci na náměstí. Právě tyto slavnosti, které loni navštívilo několik tisíc lidí vznikly jako zcela nová akce díky podpoře Jaderné elektrárny Temelín.“ Uvedl Karel Hájek v březnu 2007. O finančním přínosu ČEZu ostatně často mluvil nejen v souvislosti s Oranžovým rokem, ale i další finanční podporou. Například reklamní partnerství ČEZu s místní galerií u Zlatého slunce nebo příspěvek nadace ČEZ na odkrytí části podzemních chodeb pod vltavotýnským náměstím. Podobné akce vzbuzovaly zájem o město, a protože Týn nikdy nepatřil přímo mezi turisty vyhledávané lokality, starosta je vítal a s náležitým důrazem také propagoval. A v případě vernisáže každý rok pořádané výstavy Vltavotýnské dvorky si zas uvědomoval, že podobná akce zvyšuje prestiž města a postupoval podobným způsobem. Na vernisáž bývají zváni známí čeští umělci – například Kristián Kodet nebo Sára Saudková. Všechny zmíněné akce zaznamenal i Českobudějovický deník a další jihočeská regionální periodika, což pro město bylo další reklamou zdarma.
Dá se říci,že zprostředkování projektu Oranžového roku i další finanční podpory od ČEZu považoval Karel Hájek ze jeden ze svých velkých úspěchů, co se kultury a aktivního života v Týně nad Vltavou týče. A faktem je, že obyvatelé na tyto akce reagovali vesměs příznivě a přijali slavnosti i další akce jako stálou součást kultury města.
