Jaromír Talák 
V roce 1989 jste vstoupil do Občanského fóra a stal se jedním z jeho prvních členů. Vzpomínáte si na váš vstup do organizace? Co vás přimělo k tomu, abyste se k ní přidal?
Asi je třeba předeslat, že tady mluvíme o Občanském fóru v Uherském Hradišti, které spontánně vzniklo v okruhu lidí kolem Slováckého divadla a dalších, zejména kulturních aktivit, a záhy se stalo takzvaným okresním koordinačním centrem OF. A mluvíme o období bezprostředně po 17. listopadu po konec roku, kdy zvolením Václava Havla prezidentem základní a v některých rysech snad opravdu revoluční etapa činnosti OF skončila.
Nejen já jsem do OF vlastně nevstoupil, ono spíš tak nějak vstoupilo do nás. Sešli jsme se, protože se po páteční demonstraci a masakru na Národní věci začaly hýbat. Bylo jasné, že teď je ta chvíle, kdy je potřeba reagovat už opravdu nahlas a masově. Bylo nepochybné, že přichází zlom, i když nikdo z nás v tu chvíli myslím neměl přesnou představu, jak se bude situace vyvíjet.
Dali jsme se během prvních asi třech dnů postupně dohromady v počtu přibližně deseti, patnácti lidí jaksi přirozeně, protože jsme se znali, nebo o sobě aspoň navzájem věděli z dřívějška, kdy jsme se na různých úrovních snažili otevřenějšími pohybu ve společnosti pomáhat. V Uherském Hradišti se spontánně, mimo tyto „dospělé“ struktury, jako první na veřejnosti k protestu u morového sloupu sešli v pondělí navečer středoškoláci, a to dalo dění další dynamiku. Já jsem byl tehdy v pozici člověka, který tu aktivní „středoškolskou veřejnost“, i díky předchozím letům systematické práce kolem klubu mládeže, přirozeně propojoval se zkušenějšími.
V průběhu hledání a debat nad dalšími kroky, kdy jsme s pražským centrem dění byli spojení jen přes pevnou telefonní linku občasné „kurýry“ (a ostatně také díky vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky), se ukázalo, že jsme součásí právě vzniklého hnutí, pro které byl v ústředí schválen název (myslím velice šťastně zvolený) Občanské fórum.
Vzpomínáte si na to, jak to vypadalo uvnitř? Byli jste většinou dobrými přáteli, nebo to uvnitř občas i trochu zaskřípalo?
Sestava jádra OF se během prvního zhruba týdne postupně proměnila, z pochopitelných důvodů přibyli i zástupci z dalších sektorů společnosti, zejména velkých výrobních podniků, ale také třeba lékařů z hradišťské nemocnice. Okresní koordinační centrum mělo svoji pragmaticky sestavenou strukturu a rozdělené role. Byli tam „mozkový trust“ na jedné, skromní a trochu až neviditelní, přitom naprosto nepostradatelní „pěšáci“ na druhé straně.
Debaty samozřejmě byly občas vášnivé, ale v období, o kterém tu mluvíme, si nepamatuju na žádný zásadní vnitřní konflikt. Jistě, člověk má tendenci to špatné a nepříjemné ze vzpomínek vytěsňovat. Ale zřejmě žádný střet opravdu nepřerostl do podoby, která by i po těch letech stála za pozornost. To, proti čemu jsme společně stáli, bylo myslím dobrým důvodem ke skutečně prožívané jednotě a vnitřní disciplíně zúčastněných. A fungovalo to i přesto, že se v kanceláři OF v těch hektických týdnech potkávali lidé různých profesí a generací a rozhodně nešlo o nějakou partu přátel. Různost politikých pohledů na budoucnost se začala naplno projevovat až později.
Během svého působení jste se hodně účastnil jednání s komunistickými politiky. Jak na vás tito lidé působili?
To je otázka spíš na román. Působili tak různě, jak různí byli osobnostně, svojí pozicí v hierarchii moci, svojí závislostí na panujícím režimu, svojí vírou v jeho ideologii… Asi bych se mohl prohlásit za antikomunistu, pokud jde o cíl vybudovat komunistickou společnost (nebo jakoukoliv jinou utopii). Ale nemám v sobě nějaký jednoduchý a zdánlivě zásadový antikomunismus v tom smyslu, že na všechny členy strany je potřeba pohlížet jako na odsouzeníhodné jedince. Hodný odsouzení je v posledních týdnech například soudruh Filip, komunistický poslanec, protože říká nehorázné a odsouzení hodné věci. Naopak bych mohl jmenovat členy KSČ, kteří nám před rokem 1989 naprosto nezištně pomáhali v našich snahách o „rozvratnou činnost“ (třeba na poli ochrany přírody). Svět je vždycky mnohem barvitější, než se vejde do kterékoliv ideologické poučky.
Igor Stránský, další z členů OF a bývalý dlouholetý ředitel Slováckého divadla, vyzýval v záznamu na výstavě k výročí, aby se lidé připojili k protestům proti současné vládě. Myslíte si také, že by dnes lidé měli vyjádřit svou nespokojenost stejně jako v listopadu 1989? Připojil byste se k nim znovu?
Vím, že to na první poslech ledaskomu zní jako otřepaná fráze. Jenže ano (nikoliv ANO), o demokracii se musí pečovat dnes a denně. Jsme v jiné situaci, než na podzim 1989, kdy věci byly v základních obrysech celkem jednoduché. Demokracie (přesněji spíš v tu chvíli sdílená základní představa o demokracii) proti vládě jedné strany, svobodný život proti žití svazovanému totalitou. „Kola dějin“ se navíc točila správným směrem a vlastně šlo, s nadsázkou řečeno, jen o to ten převrat moc nepokazit (což se snadno říká až takto z odstupu).
Situace, ve které žijeme dnes, je o hodně barvitější – je to vlastně jeden z výdobytků (nebo důsledků) svobody, po které jsme volali. Zdaleka ne všem otevřenější, a proto i více nejistotami a nutnostmi volby naplněná, skutečnost přináší uspokojení. A také se nám mnohé při budování demokratického státu po roce 1989 nepovedlo a celé skupiny obyvatel na to doplatily. K tomu všudypřítomné informační i jiné technologie vytvářejí úplně jinou „scénu“ našich životů – nabízejí až neskutečné možnosti, ale vybírají si v různých podobách i svoji daň. Z přemíry rychlých změn je znejistěna velká část obyvatel světa a reakcí je snaha najít nějakou, pokud možno snadno uchopitelnou, kotvu, jistotu. Je to ideální prostředí pro různé „spasitele“ a vlky v rouše beránčím.
Zatím tu (řečeno s Masarykem) máme demokracii, ale jaksi se nám úplně nedostává opravdových demokratů. Ti, na rozdíl od našeho prezidenta a premiéra, vědí, že demokracie není jen vláda většiny, vytvořené jednou za čas ve volbách. Demokracie je hra podle pravidel, která musí rozhodující většina hráčů dobrovolně ctít, protože jinak by se pořád jen pískalo a vylučovalo. Pozoruju, že zejména za léta působení M. Zemana ve funkci prezidenta, dochází k citelnému oslabování a doslova rozkladu vůle pravidla, i ta nepsaná, dodržovat.
Jsem přesvědčený, že není lepší „hry“, ve které se můžeme svobodně, ale v rámci pravidel přít o naše další směřování, než je systém moderní liberální demokracie. Pro její zdraví je potřeba, aby se dostek lidí angažoval v politických stranách, komunitním a veřejném životě a dalších úrovních života společnosti a aby přitom ctili pravidla. Pokud je naplňování pravidel ohroženo nebo rovnou pošlapáváno, je nutné se postavit na jejich obranu. Proto jsem vděčný mladé partě kolem Milionu chvilek pro demokracii, že tento základní étos do naší společnosti vnáší a dává nám naději. Snažím se, jak jen můžu, svoje chvilky pro demokracii také nalézat.
