Vlasta Kubíková
Jak vnímáte letošní Mikulášský víkend? Jaké části nejraději navštěvujete?
Lukáš Stejskal, 26 let, učitel, Červená Voda
Letos jsem na Mixemu poprvé, tudíž nemohu srovnávat s předchozími ročníky. Měl jsem ale informace od svých kamarádů, kteří sem pravidelně jezdí, i proto jsem se rozhodl přijet. Mikulášský víkend je pro mě tedy výzvou, nevím, co mě přesně čeká, tak se nechám unášet atmosférou. Zajímají mě také jednotlivá témata, která jsou součástí přednáškové části, je to skvělé propojení umělecké stránky, kterou je bezpochyby Polibek múzy a Taneční večer, s edukativním programem, kde se mohu dozvědět něco nového. Rozhodl jsem se toho navštívit co možná nejvíc, proto půjdu na čtyři části.
Kristýna Brahová, 23 let, studentka, Brno
Nejdůležitější je pro mě nejspíš to, že se tady můžu setkat se spoustou kamarádů a známých z různých koutů České republiky, které přes rok nemám šanci vidět. Přednášek si užívám dost ve škole, tak mám z programu raději odpočinkovou část, jako je např. promítání filmů nebo scénické čtení. Letos jsem se těšila i na Polibek múzy, protože jsem ho minulý rok nestihla, ale trochu mě ten večer zklamal. Ne proto, že by zde nebyla kvalitní díla, ale spíš že ze začátku byla organizace chaotická. Naštěstí díky samotným účastníkům se vše dalo dohromady. To mi vždycky ukazuje, že skauti dokážou držet pohromadě.
Petr Martinec, 25 let, student, Kroměříž
Vždycky se moc těším na všechny části víkendu, ale bohužel se nedají stihnout, tak se musím rozhodovat. Letošní seminář je pro mě asi nejvíc nabitý, oproti jiným ročníkům. Každý rok mám radost z toho, že jsem alespoň na tři dny vytržen z předvánočního shonu. Přednášek mám během školy plno, tak se vždycky těším na nějaký balzám na tělo i duši, což je pro mě především Taneční večer. Letos si ho užívám i proto, že se účastním Dance battle, což je taneční výzva v podobě improvizovaného tance na 15 vteřin. Nejlepší tanečník pak dostane odměnu, ale mně spíš jde o dobrý pocit.
Kristina Záchová, 21 let, studentka, Štěpánov
Na Mikulášský víkend jsem letos jela jako servis team, tudíž jsem na celou akci měla asi trochu jiný pohled než běžný účastník. Viděla jsem i spoustu věcí, které zůstávají ostatním skryty. Ale určitě to nebylo jen o tom, že jsem tam pracovala nebo na něco dohlížela. Potkala jsem tam spoustu kamarádů, což je fajn na akcích takového rozsahu. Letos se mi nejvíc líbily přednášky, hlavně kvůli mediálnímu zaměření, které je mi blízké. Jednalo se např. o přednášku novináře Jindřicha Šídla, ta se mi moc líbila. Navštívila jsem také filmovou projekci. Chtěla jsem jít i na Taneční večer, ale neměla jsem tanečníka.
Roman Matějka, 22 let, účetní, Praha
Letošní ročník vnímám pro sebe jako velký přínos, a to nejen z toho důvodu, že jsem se toho hodně dozvěděl v přednáškové části, ale také z hlediska kulturního. Měl jsem možnost podílet se na organizaci jednoho workshopu na Polibku múzy a setkal jsem se tam se spoustou zajímavých lidí. Užívám si celkovou atmosféru, která zde panuje, a těším se, až si večer zatancuji.
Netradiční momentky ze skautského prostředí v podání mladé fotografky
O fotografování, inspiraci a skautingu jsem si povídala s Veronikou Gryčovou, vítězkou soutěže Polibek múzy v kategorii fotografie. Jednadvacetiletá zrzavá slečna, která studuje Vysokou školu ekonomickou, se kromě focení zajímá také o knihy, divadlo a sporty. Všude, kde to jde, se snaží zachytit zajímavé momenty ze života. Pro focení je pro ni nejzajímavější prostředí skautů.
Po kolikáté se účastníte Polibku múzy jako účastník?
Navštěvuji Mikulášský víkend a s ním spojený Polibek múzy od roku 2008, což znamená, že se účastním popáté. Rozhodně ale neplánuji se dál neúčastnit, každý rok si přijíždím pro nové zkušenosti a inspiraci. Je pro mě zajímavé, že zde můžu být jako účastník a navštěvovat všechny aktivity, ale také soutěžit a prezentovat svá díla.
Kolikrát jste zatím soutěžila v Polibku múzy?
V Polibku múzy soutěžím stejnou dobu, jako sem jezdím jako účastník, také pět let. Pokaždé jsem přispívala do sekce Fotografie a v roce 2010 jsem vyhrála také hlavní cenu Fotografie zároveň s cenou diváků.
Nemáte díky tomu problém s čerpáním nápadů na fotografie?
Vůbec ne. Během roku nasbírám tolik materiálu, že pak sedím a uvažuji, jakou fotku bych do soutěže dala. Inspirace přichází stále, to je na focení úžasné. Dost často ale jednotlivé snímky promazávám. Pečlivě si vybírám ty, které si chci nechat. Nejsem zastánce toho, že vše, co vyfotím, tak si nutně musím uschovat. Je to právě naopak. Mnohdy třeba z padesáti fotek vyberu dvě nebo tři, jež jsou opravdu dobré. Myslím si taky, že dobrý fotograf musí vidět nápad i tam, kde ostatní vidí jen obyčejnou věc.
Vzhledem k tomu, že jste na Polibku múzy získala již několik cen, musím se zeptat, jak dlouho fotíte?
To už je vážně docela dlouho. Svůj první kompaktní fotoaparát jsem dostala tuším v roce 2006. Můj táta byl vždycky nadšený fotograf, tak jsem po něm podědila nejen lásku k focení, ale také cit. V 18 letech jsem pak dostala „zrcadlovku“, která moje focení odstartovala ještě mnohem více. Stále se učím něco nového a díky tomu je to pro mě všechno zajímavé.
Chtěla byste se fotografování věnovat profesionálně?
Profesionálně asi ne. Myslím, že zase tak dobrá nejsem, i když člověk se může vypracovat, pokud se chce focení opravdu věnovat, ale je to pak velmi náročná práce prosadit se v dnešní době. Budu především ráda, když jednou budu mít tak krásné fotky své rodiny jako dělal taťka, když jsem byla malá já. Dokázal zachytit spoustu okamžiků, na které ráda nad fotkami vzpomínám. Asi bych nesnesla, kdybych o svoji krabici obrázkových vzpomínek přišla. Možná je to pro někoho nepochopitelné, ale ztratila bych tak kousek svého dětství.
Co vás tedy nejvíc táhne k tomu, abyste fotila? Musíte tomu jistě věnovat hodně času.
Pravda je, že tomu věnuji velké množství času a byla doba, kdy jsem si říkala, že bych měla začít dělat asi i něco jiného. Na druhou stranu jsem taková, že když mě něco baví, snažím se to dělat pořádně a nepřebíhat od jednoho k druhému. Hlavně je to také tak, že focení není stereotypní záležitost. Neustále se mohu posouvat dál a vždycky můžu mít pocit, že je co vylepšit. Nejzajímavější je pak pro mě asi to, když se podívám zpátky na staré fotky a na ty současné, tak vidím za ty roky posun ve své práci. Úžasný je také ten pocit, když svými výtvory mohu udělat někomu radost a zachytit nějaký důležitý okamžik života, na který pak rádi vzpomínáme.
Co fotíte nejraději?
Vzhledem k tomu, že se pohybuji ve skautském prostředí, tak skauty. Většinou se nebojí stát před objektivem a jsou nadšení, uvolnění, přirození a mají usměvavé výrazy. Díky tomu vznikají skvělé momentky, kdy se nikdo neotáčí, nezakrývá si obličej jen proto, aby pak nikdo neviděl, že se na táboře nemaluje nebo mu vítr rozcuchal vlasy. Skautské akce mi přinášejí spoustu příležitostí pro focení. Můžu pak vidět bláznivé lidi, kteří v běžném životě vykonávají práci, kde je třeba vážnost a není prostor na legraci. Velmi ráda také cestuji a k tomu patří i fotky z různých zemí a krajů, co jsem navštívila.
Kde hledáte inspiraci pro jednotlivé snímky? Pečlivě si je rozmýšlíte nebo máte raději momentky?
Jak jsem říkala, tak raději fotím lidi, kteří se uvolní, při nějaké činnosti, proto mám raději momentky. Naaranžované prostředí a osoby, co se umělé smějí, to pro mě není to pravé. Naopak jsou situace, kdy se musím připravit a přesně naplánovat kompozici a trefit okamžik, kdy mám zmáčknout spoušť. Takové chvíle vyžadují hodně trpělivosti a soustředění. Já raději jednám hned. Když se mi něco nebo někdo v určitém okamžiku líbí, vytahuji foťák a cvakám. Na druhou stranu se ale i momentky snažím pořizovat s rozmyšlením. Pokazit fotku je jednoduché, ale ji kvalitní, aby z ní vyzařoval příběh, vyžaduje soustředění i v okamžiku, kdy musíte jednat rychle.
Jaký vztah má podle Vás kultura a umění se skautingem?
Myslím si, že skauti mají předpoklady pro větší vnímání krásna obecně. Právě proto, že dokážou ocenit maličkosti, jako je rozkvetlá louka. Mnoho mých skautských přátel vlastní „zrcadlovku“ a vytváří vážně nádherné fotografie, mnoho z nich píše básně, povídky či kreslí. Z toho soudím, že vztah mají určitě kladný.
Co byste na závěr doporučila začínajícím amatérským fotografům?
Především aby neztráceli trpělivost a nenechali se odradit prvními neúspěchy. Ve skautském okruhu je to většinou tak, že vždycky najdete kolem sebe někoho, kdo vám může poradit jak technicky, tak i s inspirací. I já jsem měla kolem sebe vždycky spoustu lidí, kteří mi poradili, o to víc si vážím toho, že to byli většinou skauti. Proto s chutí do toho a za pár let se vám vše vrátí i s úroky.
Právnická fakulta v Praze ožila skauty. Uspořádali zde tradiční Mikulášský víkend
Potřeba se umělecky vyjádřit, rozvíjet v sobě kulturní duši, setkávat se a sdílet názory. S takovým cílem se rozjela téměř tisícovka roverů (skauti od 15 let) z celé České republiky do hlavního města. Shromáždili se tam během prvního prosincového víkendu na tradiční kulturně-vzdělávací akci s názvem Mikulášský víkend. Účastníky čekala pestrá nabídka přednášek, promítání filmů, představení mladých umělců a netradičních zážitků.
Setkání se uskutečnilo na pražské Právnické fakultě. Letošní ročník tvořilo pět částí. V pátek proběhl Polibek múzy – přehlídka a vyhodnocení výtvarných, fotografických, literárních a filmových děl mladých autorů. Návštěvníci si mohli díla umělců prohlédnout, ale také si sami něco vyrobit či vyzkoušet různé techniky zpracování materiálů. „Umění je pro mě něco neskutečného, co mě samotnou přesahuje, jelikož nejsem nijak výtvarně ani hudebně nadaná. O to víc jsem byla překvapená, když jsem se naučila rýt do skla. Není na tom vůbec nic těžkého a každá chyba se dá zamaskovat tak, aby to vypadalo přirozeně. Také jsem si vyrobila krásnou origami kytičku, o které jsem si myslela, že ji nikdy nemohu složit,“ řekla účastnice Polibku múzy Jana Hromádková. Souběžně s Polibkem múzy se odehrával Komponovaný večer, na kterém představili amatérští divadelníci nastudování první epizody rozhlasové série BBC – Cabin pressure, což je situační komedie od Johna Finnemora.
Převážnou část sobotního programu tvořil samotný Mikulášský seminář. Letošním zastřešující téma všech přednášek mělo název Technologie…musí být?. Všichni přítomní mohli navštívit více než dvacet přednášek, které vedli odborníci v jednotlivých oblastech. Mluvilo se o kyberšikaně, nových technologiích, o technických nezdarech i o tom, jaké možnosti usnadnění nabízí informační technologie skautům. Mezi bloky přednášek se v hale Právnické fakulty prezentovaly jednotlivé skautské vzdělávací kurzy, mezinárodní akce Junáka a kulturní akce, které se budou konat v průběhu roku 2014. „Navštívil jsem seminář o nebezpečích a výhodách, která pro nás představuje Facebook a ostatní sociální sítě. Byl to pro mě opět jiný pohled na celou problematiku, protože velké množství mladých lidí si nedokáže představit svůj život bez Facebooku a internetu vůbec. Pravdou zůstává, že díky sociálním sítím se dozvídám každý den spoustu zajímavých informací, dostávám se na různé akce, o nichž bych jinak nevěděl, protože se konají v jiné části republiky, než bydlím. Na druhou stranu jsem si ale uvědomil opravdové riziko, jež Facebook představuje,“ dodal účastník Jan Větrovský.
Organizátoři nezapomněli v doprovodném programu ani na kulturní složku, která zahrnovala přehlídku filmů. Jednalo se o sérii dokumentárních snímků zaměřujících se na nová média, ale také filmy o mysli a paměti.
Sobotní část zakončil Taneční večer, který byl pro mnohé opravdovým kulturním vrcholem celého víkendu. Letošní rok zaplnili tanečníci Kongresový sál ČVUT na Masarykově koleji. Vyznavači klasických tanců se shromažďovali v hlavní sále, kde hrál Golden Big Band Prague. Příznivci diskotékových klubů nalezli svoje útočiště v suterénu Masarykovy koleje v klubu Masařka. Na stejném místě se také v průběhu večera konal tzv. Dance Battle, což je taneční souboj, kde během 15 vteřin přihlášení ukazují, co umí. Jedná se především o improvizované vystoupení. Během celého večera nechybělo ani předtančení profesionálních tanečníků, společný tanec všech zúčastněných a půlnoční překvapení.
Neděle se stala příjemným zakončením celého víkendu. Účastníci, kteří si chtěli prohlédnout Prahu netradičním způsobem, měli možnost zúčastnit se novinky letošního ročníku – Nedělní vycházky. Volili pak mezi třemi okruhy – Praha z pohledu bezdomovce, skrytá zákoutí staré Prahy či architektonická prohlídka. Prohlídka Prahy se tak stala pomyslnou tečkou za celým víkendem a nezbývá nic jiného, než se připravit na další ročník.
Díky skautingu našla svoji rodinu a mohla se umělecky rozvíjet
Usměvavá, upovídaná, energická a přátelská Anička Veselíková nepatřila vždy mezi tak otevřené lidi. Biologičtí rodiče jí zahynuli při autonehodě, když byla ještě malá. Poté se ocitla v dětském domově, kde jen tiše snila o tom, že by jednou mohla něčeho dosáhnout. „Moc ráda jsem vždycky malovala, ale v domově na malém městě nebylo moc příležitostí k tomu, abych se mohla výtvarně rozvíjet. Výuka v umělecké škole byla drahá, tudíž to pro mě byl nedosažitelný cíl. Pak se ale stalo něco, co dodnes považuji za osud a nikdy za to nepřestanu být vděčná, považovala jsem to tak trochu za kompenzaci toho, že jsem přišla o rodiče,“ vzpomíná na své dětství jednadvacetiletá studentka.
Jednoho dne totiž přišli do Dětského domova ve Štítech skauti, kteří zde dělali nábor nových členů. Tehdy sedmiletá Anička o skautech do té doby jen něco letmo zaslechla, ale viděla je převážně jako zvláštní lidi, kteří nosí kroje, stojí v pozoru a chodí do přírody. „Do domova tehdy přišli dva skauti a jedna skautka, na sobě měli kroje, tak jsem si říkala, že to není nic pro mě. Pak ale začali mluvit o tom, co dělají na schůzkách, jaké podnikají výpravy, víkendové akce a tábory. Zjistila jsem, že děti ve skautu dělají spoustu věcí. Viděla jsem to také jako příležitost k tomu, abych si našla nové kamarády.“
Anička se proto velmi brzy ocitla na své první skautské schůzce a organizaci již neopustila. Nejen že si našla spoustu přátel, naučila se jak přežít v přírodě, vychovávat děti a vycházet s ostatními lidmi, ale přišla také na možnosti rozvíjení svého výtvarného talentu. Když jí bylo devět let, přihlásila se spolu se svojí družinou na výtvarnou soutěž. „Tehdy za mnou přišla paní, která pro mě byla úplně cizí, a ptala se mě, zda navštěvuji výtvarný kroužek nebo uměleckou školu. Řekla jsem jí, že ráda maluji, ale protože jsem z děcáku, tak na uměleckou školu nejsou peníze. Měla jsem asi víc štěstí než rozumu, jelikož ta tehdy cizí paní se později stala mojí adoptivní mámou, ale to je jiný příběh. Každopádně skautingu vděčím za to, že jsem se dostala k malování.“
Později Anička začala opravdu navštěvovat uměleckou školu a vyhledávala výtvarné soutěže, kde by mohla svoje práce prezentovat. Díky skautům se jí otevřela brána do světa kontaktů. Tím, že navštěvovala skautské akce, které byly zaměřené nejen výtvarně, seznamovala se s lidmi, kteří jí pomohli směřovat tam, kam si přála. „Kdybych nepřišla ke skautům, možná by mě k malování dovedlo něco jiného, ale tím si nejsem tak jistá. Vždycky jsem se tam setkala s lidmi, co se mi snažili pomoct. Do té doby jsem neměla příliš láskyplné zázemí. Skauti se stali mojí rodinou a díky pomoci mých kamarádů jsem se tak dostala i na svůj první Polibek múzy v roce 2008. Tam jsem taky viděla to, že je opravdu tvrdý boj prosadit se mezi ostatními. Nikdo tam ale ke mně nepřistupoval s nějakým opovržením. Na naše práce se nahlíželo kriticky, ale přátelská atmosféra vše značně odlehčovala. O to překvapenější jsem pak byla, když jsem si odvezla druhé místo.“
V současné době studuje Anička Dějiny umění v Praze, malování má jako zálibu. Na Polibku múzy již svoje práce nevystavuje, ale patří do odborné poroty, která vybírá nejlepší výtvarná díla. Snaží se také pomáhat dětem z dětských domovů nacházet správnou cestu životem. Skauting považuje za velmi všestrannou činnost, která umožňuje dětem i dospělým, aby se rozvíjeli komplexně v mnoha oborech, které se jim pak hodí v praktickém životě. „Přála bych si, aby mělo víc dětí takové štěstí jako já.
Kultura a aktivity pro všechny, aneb skaut je také člověk
Představte si situaci, kdy by každá věc na světě měla pouze jednu jedinou funkci. Lžíce by byla pouze na jídlo, holínky bychom natahovali, jen kdyby pršelo a prsteny by nosili pouze manželé. Pravdou je, že existuje spousta věcí, které mají pouze jednu funkci, ale také velké množství, jež jich mají několik. Kdyby každá věc plnila pouze jeden úkol, museli bychom se obklopovat mnohem více předměty než nyní. Vše by bylo mnohem složitější.
Stejné je to se zájmy a aktivitami. Když někdo chodí do střeleckého kroužku, stane se jeho náplní pouze to, že celou hodinu drží pistoli a střílí? Pokud navštěvujeme zpěv, tak se učíme také mnohem více věcí, než zpěv samotný. Stejně je to i se skautingem. Domnívám se, že už z logiky toho, že žijeme v 21. století vyplývá to, co dělají dnešní mladí lidé. Kdyby skautská organizace neměla v současné době tolik členů, mohla bych si myslet, že je to nějaká specifická skupinka lidí, která se snaží žít o 100 let pozadu, ale není tomu tak. Naopak, členové každý rok přibývají.
Čím je to způsobeno? Odpovědí by mohlo být několik, ale jednou z nich je to, že se skautští vedoucí snaží jít s dobou a poskytovat svým svěřencům co nejširší rozhled v současném světě. Jak jinak by bylo možné, že spousta skautů zaujímá vysoké posty ve firmách a v mnoha zemích světa zaměstnají člověka, který napíše do svého životopisu o svém skautském působení? Tito lidé jsou vybaveni velkým množstvím vědomostí a dovedností, které se jim hodí nejen ve skautu, ale také v osobním životě.
Stejně je to i s kulturou. Již samotné setkávání lidí v sobě nese potenciál kultury, tím se to umocňuje v organizaci, kde se lidé setkávají pravidelně na schůzkách, víkendových akcích regionálního, celostátního i mezinárodního charakteru. Často se mě lidé, kteří nejsou skauti, ptají, co děláme na skautských schůzkách. Když vymýšlím rukodělné činnosti nebo plánuji návštěvu divadla, mnohdy se diví, co to děláme. Vždyť jsme přeci skauti a ti se pouze válí v lese, poznávají přírodu, nosí kroje a stojí v pozoru. V tom okamžiku mi občas dochází síly na to, abych vysvětlovala, že to tak není. Jsem však ráda, že se neustále skautská organizace zviditelňuje v médiích a na sociálních sítích. Ono všechno zlé, je k něčemu dobré. Nezbývá než doufat, že časem i méně informovaní lidé pochopí, že skaut je úplně obyčejný kluk nebo holka, kteří žijí velmi podobným životem jako ostatní. Navíc ale máme všichni tu výhodu, že jsme o něco bohatší, a to z hlediska znalostí, zkušeností, kultury i rozvoje ducha.
Záměr
1. Úvod do problematiky
V současné době je na světě 40 milionů skautů, v České republice pak více než 50 000 členů skautského hnutí. Nepřetržitý růst organizace můžeme sledovat od roku 1907, kdy byla založena v Anglii na základě myšlenek Roberta Baden-Powella. Skautem prošlo velké množství lidí, kteří se podíleli na významných událostech pro celou společnost a svět. Skauting reprezentovalo mnoho českých osobností, např. Edvard Beneš, Václav Vorlíček, Václav Havel, Eva Holubová a řada dalších.
Přestože je skautské hnutí velmi rozšířené, mnoho lidí má velmi zkreslené představy o tom, jak tato organizace funguje. Často škatulkují skauty pouze do oblasti poznávání přírody a pomáhání při dobročinných aktivitách. Opak je však pravdou. Skautská organizace zahrnuje škálu různorodých aktivit a činností, které může nabídnout dětem, mladým lidem i dospělým. Skauti se během roku účastní celé řady kulturních, společenských a vzdělávacích akcí, které je obohacují nejen v životě skautském, ale také osobním a profesním. Celá řada skautů se pohybuje na vysokých pracovních pozicích zejména proto, že je skauting naučil spoustu dovedností, které se ve škole nenaučili, především to, jak plánovat, organizovat, jednat s lidmi a vést tým.
Obsahem samostatného projektu bude představení jedné z typických kulturně-vzdělávacích akcí Junáka. Jedná se o Mikulášský víkend, který se koná každoročně v prosinci v Praze a je tradičním skautským setkáním lidí z celé České republiky. V roce 2013 se uskutečnil 22. ročník Mikulášského víkendu a za svoji dlouholetou tradici se na něm vystřídala celá řada zajímavých témat. Jednotlivé části víkendu se v průběhu fungování občas proměňovaly, ale základem zůstává vždy páteční Polibek múzy, sobotní Mikulášský seminář a Taneční večer. Letošní ročník se skládal z šesti částí: Polibek múzy, Komponovaný večer, Mixem, Filmová sobota, Taneční večer a Nedělní vycházky.
Během Polibku múzy se představují autoři filmových, literárních, výtvarných, fotografických a dalších děl, která byla zaslána do soutěže. Návštěvníci pak jednotlivá díla hodnotí spolu s porotou a na konci večera jsou vyhlášeni vítězové jednotlivých kategorií. V průběhu večera je také zajištěn doprovodný program, kde i sami návštěvníci mohou tvořit. Atmosféru doplňují také místa setkání, kde spolu mohou účastníci hovořit o tématech spojených s kulturou, uměním nebo o čemkoli zajímavém. Taková setkání zajišťuje čajovna či prostor vestibulu na pražské Právnické fakultě, kde celá akce probíhá.
Souběžně s Polibkem múzy se konal Komponovaný večer, který letos představil mezigenerační rozhovor dvou skautů v rámci projektu Skautské století. Tento projekt pak nabízel během celého večera všem účastníkům doprovodný program. Druhou část večera vyplňovalo scénické čtení v podání ochotnického divadelního souboru instruktorů dvou skautských kurzů (Instruktorské lesní školy a Vůdcovského lesního kurzu Gemini). Nastudovali první epizodu rozhlasové série BBC – Cabine Pressure. Jednotlivé vstupy pak prokládala vystoupení tanečního tria s názvem KGB.
V sobotu se konaly tři aktivity. Mikulášský seminář, kde probíhá vždy několik seminářů na určité téma. Letos se jednalo konkrétně o téma Technologie…musí být?. Účastníci si v jednotlivých blocích vybírali, co je nejvíce zajímá a tam se následně přihlašovali. Do letošního programu patřila témata jako např. Biotechnologie – hrozba nebo naděje?; Co o nás ví Google; Český pasivní dům; Digitální sebekvantifikace; Aktuální činnost tajných služeb v současném bezpečnostním prostředí; Facebook a společenské sítě ničí mozek; Detektivky z Facebooku; Technologie už nejsou, co bývaly; Asistivní technologie; Elektromagnetický smog; Email a co dalšího přináší skautské IT a další. Jednotlivé semináře přednášeli odborníci dané oblasti. Ve vestibulu pražské Právnické fakulty byly jednotlivé přednášky doplněny různými organizacemi a zástupci skautských kurzů, kteří zde nabízeli účast na různých akcích a prezentovali svoji činnost.
Další část tvořila tzv. Filmová sobota, kde byly promítány především dokumentární filmy, ale také klasické filmy spojené do celku jednoho tématu. Letos bylo zastřešujícím tématem všech dokumentárních filmů „Síla nových médií“ a téma druhé sekce filmů bylo pak „Hra s pamětí. Na hraně?“. V dokumentární místnosti bylo promítáno: Válka, kterou nevidíte; Noah a Příběh hacktivistů. Druhá místnost nabízela: Černé zrcadlo, Věčný svit neposkvrněn mysli a Zrno.
Sobota byla zakončena Tanečním večerem, kde se zpravidla schází všichni účastníci a mají možnost se věnovat jak tancům společenským, tak také tancům na populární hudbu, či navštívit diskotéku. Letošní ročník, stejně jako ty předchozí, obohacovalo předtančení profesionálních tanečníků a půlnoční překvapení v podobě travesti show. V letošním roce se zájemci mohli zúčastnit také Dance battle, což je improvizované taneční vystoupení, kde soutěžící během patnácti vteřin ukazují, co v nich je. Na základě síly potlesku diváků je pak vyhodnocován postupně vítěz v jednotlivých skupinách, až zbyde pouze jediný člověk. V této soutěži se nejedná až tolik o výhru, ale spíše o atmosféru a schopnost se předvést před publikem.
Nedělní dopoledne bylo vhodné především pro účastníky, kteří chtěli poznat Prahu trochu jinak, než je běžné. Na výběr měli tři varianty: architektonický pohled na Prahu, Praha z pohledu bezdomovce a skrytá zákoutí staré Prahy. Prohlídky tak byly zajímavé i pro lidi, co Prahu již nějakým způsobem znají.
2. Cíl práce
Cílem této práce je představit Mikulášský víkend jako jednu z kulturně-vzdělávacích akcí organizace Junák – svaz skautů a skautek ČR. Jako členka této organizace se velmi často setkávám s různými stereotypy vnímání skautů, kteří jsou často spojování pouze se životem v přírodě, skautskými tábory mnohdy bez elektřiny a nošením krojů. Proto si také pokládám za cíl ukázat to, jak se mladí skauti baví, setkávají se a žijí kulturním a společenským životem, který je velmi pestrý. Neméně podstatným cílem je také to, že se pokusím čtenářům přiblížit celou problematiku tak, aby byla co možná nejsrozumitelnější, a měli možnost co nejlépe si představit, jak Mikulášský víkend probíhá.
3. Volba tématu
Při volbě tématu jsem zohlednila několik aspektů. Jednalo se zejména o návaznost na profesní kulturní specializaci, kterou jsem absolvovala, stejně tak pak na workshop a seminář věnovaný psané žurnalistice. Rovněž jsem si téma vybrala i z toho důvodu, že jsem chtěla ukázat jednu z akcí, které se v médiích moc často neobjevují. Mnohem více jsou skauti v médiích spojováni s akcemi většího rozměru, zejména pak s těmi dobročinnými nebo naopak skandálními, které kazí reputaci celé organizaci.
Rozhodující při výběru tématu bylo také to, aby problematika, kterou se budu zabývat, nebyla příliš široká, protože rozsah skautských akcí je opravdu velký. Tím, že jsem musela přihlížet ke své kulturní specializaci, tak se výběr zúžil na několik menších akcí, z nichž pro mě nejzajímavější co se týká pestrosti programu, představoval právě Mikulášský víkend. Jiné akce bývají totiž spíše jednodenní, případně pokud se konají delší dobu, tak se zaměřují široce na více oblastí a nejsou takové, aby korespondovaly přímo s mojí specializací.
Toto téma se pro mě stalo zajímavým i z toho hlediska, že není nijak zvlášť medializováno, a pokud je, tak spíše pro skauty v jejich časopisech. A v tomto případě se již počítá se znalostí kontextu a skautské organizace, tudíž je skautům vykládána jiným způsobem.
V neposlední řadě mě vedla k výběru tématu osobní motivace, jelikož tato oblast je mi velmi blízká. V šesti letech jsem poprvé přišla na skautskou schůzku a od té doby jsem aktivní členkou této organizace. Postupně jsem se vypracovala na vedoucí družiny, instruktorku táborů a činovnici, která se aktivně podílí na rozvoji, vzdělání a výchově mládeže nejen v rámci skautského střediska, ale také okresu, kde působím jako zpravodajka pro výchovu a vzdělávání. Z osobního hlediska je pro mě důležité vidět za sebou a za ostatními lidmi odvedenou kvalitní práci, která ale musí být prezentována i široké veřejnosti. Zejména z toho důvodu, aby nevznikali nějaké nejasnosti týkající se skautské organizace.
Spousta lidí si mnohdy neuvědomuje, v čem skauting spočívá a co členové dělají, jak ovlivňují výchovu mladých lidí a jak ovlivnili historii. Ráda bych svým projektem ukázala, že skautská organizace má mladému člověku co říci, má mu co nabídnout a rozhodně má své postavení a je konkurenceschopná s ostatními.
Přestože Mikulášský víkend není pouze akcí kulturní, ale také vzdělávací, je na ní velmi dobře vidět, jak jdou tyto oblasti propojit a setkávání mladých lidí má v sobě také svoji specifickou a hodnotnou kulturu, a to především z toho hlediska, že to není akce jednorázová, ale má dlouholetou tradici.
4. Stav problematiky
Když jsem zkoumala současný stav medializace Mikulášského víkendu, nenalezla jsem žádný zdroj, který by byl přístupný široké veřejnosti kromě internetu, kde můžeme najít informace o akcích, které jsou zaměřeny pro úzkou skupinu lidí nebo pro ty, kteří se orientují nějakým směrem dle zájmu. Všechny informace, které byly vydány o Mikulášském víkendu, jsem nalezla v časopisech nebo na webových stránkách, jež jsou určené přímo skautům. Jednalo se vždy však pouze o krátký průřez celého víkendu, případně zaměření na jednotlivé části akce, aby nezúčastnění věděli, o co přišli a mohli se těšit na další ročník. Komplexní zpracování tématu jsem nenašla, za což jsem byla nakonec ráda, jelikož jsem nerada vázána na již vzniklé projekty, které nový projekt může pak určitým způsobem kopírovat a snaží se ho překonat.
5. Ideový plán
Plán pro zpracování projektu jsem pojala velmi obecně, a to z toho důvodu, že nelze detailně naplánovat projekt, jehož obsah bude uskutečněn až za poměrně dlouhou dobu. Navíc v případě mnou vybrané akce také záleželo na jejím průběhu, který se každoročně mění. Vše velmi ovlivňovala náhodě a směr, kterým se celá akce ubírala. I když ji mají organizátoři, tak účastníci mohou celou akci velmi změnit. Vzhledem k tomu, že o akci nebyl napsán žádný rozsáhlejší článek, měla jsem velmi širokou oblast, na co se mohu zaměřit. Jako důležitý jsem považovala svůj cíl práce, abych akci představila.
Jednalo se především o to ji zobrazit jednak jako komplexní celek, ale také detailněji ukázat některé její části, případně účastníky, kteří jsou důležitou součástí Mikulášského víkendu. I přesto, že jsem neměla přesný plán, vytvořila jsem si hrubou strukturu toho, co bych chtěla zařadit. Chtěla jsem vytvořit sérii čtyř článků, kde by byla anketa, která by zkoumala názory účastníků na letošní ročník Mikulášského semináře, jak se např. postupně vyvíjí, případně zda jeho kvalita neklesá. Poté jsem chtěla zpracovat rozhovor, s největší pravděpodobností s některým z účastníků. Následně jsem měla v plánu vytvořit komplexní zprávu o celém víkendu pro představu, co se tam vše děje a jaké mají účastníci možnosti. Zejména pro lidi, kteří nejsou skauty a zahrnují tu širší veřejnost, která takové akce nezná, aby si dokázala představit, jak taková akce funguje. Nakonec jsem měla v plánu napsat reportáž, s největší pravděpodobností z Tanečního večera. Samozřejmě je to tak, že naplánované věci se často mění, stejně tak to bylo i v mém případě. O těchto změnách informuji níže v postupu, jak jsem pracovala.
6. Postup práce
Vzhledem k tomu, že jsem jen velmi málo věcí mohla naplánovat předem, musela jsem na místě Mikulášského víkendu jednat poměrně rychle a uvažovat nad tím, jaké části navštívím. Vzhledem k tomu, že jsem se již v minulých letech Mikulášský víkend několikrát zúčastnila, tak jsem využívala této své zkušenosti. Prostředí mi bylo blízké i z hlediska lidí, kteří se tam vyskytovali, proto pro mě bylo mnohem jednodušší navázat s někým kontakt. Uvolněnost atmosféry také způsobila to, že se mnoho lidí přirozeně rozpovídalo.
Rozhodla jsem se zúčastnit se částí víkendu, které jsou tradiční a fungují dlouhodobě. Během celého víkendu jsem sbírala materiály na anketu, jež měla sloužit jako zjištění názoru účastníku na letošní ročník. Musela jsem vycházet z toho, že jsem nemohla zajistit příliš rozsáhlé věkové rozvrstvení jednotlivých kategorií, jelikož účastníci spadali do věkového rozsahu přibližně 15–25 let. Vzhledem k tomu, že nabídka akce byla poměrně pestrá, tak jsem zachytila různé názory z více pohledů. Nahrávala jsem přibližně patnáct názorů, ze kterých jsem pak vybrala ty, které mi přišly nejzajímavější. Některé informace se opakovaly a já jsem chtěla mít anketu pestrou. Anketa mi v průběhu akce také posloužila k tomu, abych se nasměrovala dále v tom, kam se půjdu podívat, a jaká dílčí témata budu zpracovávat.
Nebylo to ale nijak složité, protože materiálu se mi naskytlo během celé akce poměrně dost. Předem jsem se rozmyslela, že bych chtěla kromě ankety vytvořit ucelenou zprávu o celém víkendu. Samozřejmě jsem věděla, že nelze postihnout všechny detaily, ale chtěla jsem tak znázornit i naplněnost aktivitami celé akce. Tím, že bylo opravdu velké množství aktivit, které jsem mohla navštívit a některé se i kryly, musela jsem vycházet i z rozhovorů s lidmi, kteří mě o částech, kde jsem nemohla být, informovali. Případně jsem se konkrétně s někým domlouvala, abych měla co největší pokrytí a neunikl mi žádný podstatný detail.
Poté následovala část, kdy jsem se rozhodovala nad tématem rozhovoru. Chtěla jsem ho pojmout jako zobrazení některé z dílčích částí Mikulášského víkendu. Především pak jako autentické ozvláštnění a představení někoho, kdo navštěvuje tuto akci již několik let, dokáže jednotlivé ročníky porovnat, a především je něčím zajímavý. Situace pro rozhovor se mi naskytla hned během pátečního večer na Polibku múzy, kde byla prezentována jednotlivá výtvarná, filmová a fotografická díla mladých autorů. V rámci večera probíhalo také hlasování účastníků o nejlepší díla. Mělo to pomoci odborné porotě při výběru vítězů v jednotlivých kategoriích. Tento krok mi velmi pomohl k tomu, že jsem se rozhodla napsat rozhovor s jednou z vítězek, konkrétně v oboru Fotografie. Fotografie Veroniky Gryčové mě osobně velmi zaujaly a když pak byla vyhlášena za vítězku oboru, stala se pro mě jasnou volbou pro rozhovor.
Jelikož během večera nebylo na rozhovor moc času a chtěla jsem na celou věc nahlížet i s menším odstupem, domluvily jsme se na schůzce později. Slečna Veronika mi vyšla velmi vstříc a ochotně mi odpovídala na všechny mé otázky. Díky Veronice jsem také přehodnotila svoji koncepci článků. Zamýšlela jsem, že na úvod vytvořím anketu jako zobrazení názorů účastníků na letošní ročník Mikulášského víkendu, poté vytvořím komplexní zprávu o celé akci jako zachycení všech aktivit. Následně jsem pak chtěla udělat již zmíněný rozhovor, který měl reprezentovat nejdelší útvar projektu. Obě jsme se ale shodly na tom, že pokud by byl rozhovor příliš dlouhý, odvádělo by to příliš pozornost a nezachytila bych tak jen důležité informace, ale také nadbytečné věci, jež nemusí pak čtenáře zaujmout. Vzhledem k tomu, že se rozhovor týkal fotografování a umění, které Veronika spojuje velmi často se skautingem. Vyjádřila se tak, že většinou nejraději fotí skauty jednak proto, že je to pro ni prostředí, v němž se pohybuje, jednak také proto, že jsou během svých aktivit uvolnění a přirození.
Rozhovor jsem se proto rozhodla doplnit krátkým zamyšlením nad tím, jací jsou skauti, jaká je jejich činnost a že mají blízko ke kultuře a umění. Chtěla jsem tak znázornit pestrost aktivit v Junáku a upozornit na stereotypizaci skautingu z pohledu lidí, kteří nejsou dostatečně informovaní. Považovala jsem to za důležité zejména proto, jakou představu má většina lidí o skautech. Nechci generalizovat, ale během svého skautského života jsem se setkala s mnoha názory na skauty a kvůli nízké informovanosti má mnoho lidí zkreslené představy. Spojují často skauty pouze s přírodou, případně nějakými zaostalými rituály. Pravdou je však opak.
Skauti se musí přizpůsobovat době a nárokům, které mají dnešní děti i dospělí. Velké množství skautů má blízko k všemožným oborům uměleckým, technickým atd. Proto jsem touto úvahou chtěla ukázat mnohostrannost skautské činnosti, a to především ze strany uměleckého zaměření a kultury obecně.
Posledním článkem do projektu se stala story. Původně jsem zamýšlela napsat reportáž z Tanečního večera, ale sesbíraný materiál nebyl nakonec z mého pohledu tak zajímavý, abych z něj sestavila reportáž. Zajímavější informace jsem měla přímo z Mikulášského semináře, ale toto téma by se poněkud vymykalo mému kulturnímu zaměření. Nakonec se mi téma i druh článku naskytly zcela náhodou.
Během sobotní části Mikulášského víkendu jsem se několikrát setkala na chodbě a přednáškách s drobnou dívkou, která kolem sebe šířila spoustu úsměvů a energie. Připadala mi jako velmi zajímavá osobnost. Když jsem se s ní setkala asi potřetí, začaly jsme spolu mluvit o této akci, ale také o užších tématech z umění a později jsme se dostaly i k malbě. Aničce Veselíkové jsem později sdělila, co dělám a že sestavuji školní projekt. Na základě toho jsme se začaly bavit trochu hlouběji a já jsem se dozvěděla něco o její minulosti, především také v souvislosti, že v okolí jejího skautského působení se velmi často pohybuji. Dozvěděla jsem se tedy to, jak se dostala ke skautům a že díky skautům poznala i svoji adoptivní matku. Tyto informace mi přišly velmi zajímavé a chtěla jsem je proto zachytit v podobě story. Upravila jsem tak svůj záměr na to, že napíšu reportáž o Tanečním večeru a psala jsem o tom, jak se Anička díky skautům a svému výtvarnému talentu dostala z dětského domova a našla novou rodinu.
Všechny materiály, které jsem získala, jsem musela následně zpracovávat. Většinu rozhovorů jsem nahrávala, a až později přepisovala do čisté podoby. Některé informace, zejména u story a rozhovoru, jsem doplňovala ještě později na základě dopisování s oběma dívkami. Přepis pro mi ulehčilo to, že v případě rozhovoru i ankety, jsem narazila na lidi, které jsem k odpovědím nemusela nijak pobízet, většinou se rozpovídali sami a vyjadřovali se poměrně spisovně bez výrazů, které bych nemohla do článků zařadit. Nechtěla jsem také jednotlivé výpovědi příliš stylizovat, aby nevypadaly uměle.
Okamžik velkého rozhodování nastal také v tom okamžiku, kdy jsem se rozmýšlela nad tím, zda napíšu čtyři články, které by obsahovaly jeden dlouhý článek, nebo pět článků, kde bych dlouhý článek eliminovala a rozdělila ho na dva kratší, které by se případně nějak doplňovaly. Jak jsem zmiňovala výše, tak mi s rozhodnutím pomohla Veronika Gryčová, která na situaci měla velmi podobný názor jako já. Domnívala jsem se, že je zbytečné psát rozsáhlý článek, který by byl neoriginální a neupoutal pozornost. V rozhovoru jsem chtěla informovat o základních souvislostech kolem Veroničiny účasti a výhry na Polibku múzy. Proto jsem se také rozhodla vytvořit dva kratší články. Úvaha pak v podstatě navazuje na otázku ohledně toho, jak souvisí skauting s kulturou a uměním, na níž mi i Veronika odpovídala.
Co se týká času, který jsem do zpracování musela vložit, tak sběru informací jsem se věnovala nejen během Mikulášského víkendu, ale také co možná nejvíce po něm, abych měla čerstvé informace. Materiály pro story jsem sbírala pak ještě o něco déle během rozhovorů s Aničkou, kde jsem vždy našla nějakou zajímavost.
7. Sebehodnocení
Na začátku svého projektu jsem si dala za cíl představit Mikulášský víkend jakožto jednu z kulturně-vzdělávacích organizace Junák-svaz skautů a skautek ČR, a to zejména z té perspektivy, abych dokázala, že skautská organizace je všestranná a snaží se své členy učit kulturnímu životu, setkávat se a prezentovat to, co každý umí. Myslím si, že svých cílů jsem dosáhla.
Domnívám se však, že by bylo jistě ještě co zpracovávat a vydalo by to na několik dalších projektů. Námětů a činnosti je v této oblasti opravdu hodně. Moje články měly čtenářům ukázat zajímavé příběhy a lidi, se kterými jsem se během celé akce potkala a také představit samotnou akci. Nelze objektivně posoudit fakt, zda jsou jednotlivé texty pro veřejnost dostatečně naplněné informacemi, zábavné a zajímavé, ale snažila jsem se zahrnout co nejpodstatnější a nezajímavější informace. Vzhledem k tomu, že je téma skautských aktivit velmi široké, bylo by jistě zajímavé, kdyby na můj projekt časem někdo navázal a podíval se na problematiku třeba zase z jiné strany.
Můj projekt se nesnaží podávat čtenářům nějaké řešení situace nebo ukazovat univerzální pravdu. Naopak chci, aby si čtenář díky mým článkům udělal na problematiku svůj názor nebo aby mohly sloužit jako odrazová plošina pro to, aby si zjistil něco více a mohly se tak zmenšovat stereotypy, které jsou ke skautům vázány. Snažila jsem se vytvořit články, které by byly rozdílné, na druhou stranu však, aby je pojila tenká nit souvislostí a byly ucelené, což si myslím, že se mi také podařilo. Z hlediska žurnalistické hodnoty nedokážu posoudit kvalitu svých článků, myslím, že je to mnohdy velmi subjektivní, případný soud nechám na povolanějších lidech.
8. Literatura
O tématu, které jsem zpracovávala, neexistuje žádná odborná literatura. Pokud bych šla do důsledků, tak existují samozřejmě odborné publikace obecně o skautingu, ale to by pro moji práci nebylo nijak užitečné a podstatné. Základní informace, které jsem zmiňovala v úvodu, jsou dostupné na veřejných stránkách organizace Junák – svaz skautů a skautek ČR. Další informace o akci, které jsem nemohla získat během konání akce, jsem zjišťovala přímo na webových stránkách Mikulášského víkendu. Z hlediska formální stránky jsem pak vycházela ze základních žurnalistických příruček, se kterými jsem pracovala také během celého studia.
Použité zdroje:
JÍLEK, Viktor. Lexikologie a stylistika nejen pro žurnalisty. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005.
JÍLEK, Viktor. Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009.
http://krizovatka.skaut.cz/
www.skaut.cz
http://www.skaut.cz/mikulas/
http://polibekmuzy2013.blogspot.cz/search/label/Polibek%20M%C3%BAzy
