Tereza Šumberová 
Kdybyste mohl popsat rozdíly, které nejvíc vnímáš od doby, co jsi přišel do redakce jako externista až po rok 2021, kdy jsi šéfredaktorem redakce?
Do České televize jsem nastoupil v lednu roku 2002. Původně jsem pracoval na dohodu pod redakcí zpravodajství, pak jsem přešel do redakce sportu, vedené mým otcem. Prošel jsem a zkusil v redakci téměř všechny profese, od redaktora, dramaturga, moderátora, komentátora, reportéra, kameramana i střihače. Souvisí to s tím, že naše redakce je malá a soběstačná “jednotka”. Momentálně pracuji jako vedoucí redaktor.
Co se změn týče v chodu redakce, moc jich není. Všichni členové jsou hodně samostatní, co se plnění úkolů týče, přinášení témat apod. Dost jich je univerzálních, jak jsem popsal výše. Často k redaktorské práci točí a stříhají. Pracovní doba je hodně pružná a nestálá. Samotná redakce se od chvíle, kdy jsem do ní naskočil, přeci jen trochu rozrostla. Veškeré změny souvisí především se začátkem vysílání sportovního programu ČT Sport. Když jsem do redakce přišel, měla beze mě dva redaktory a jednu produkční. V současné době je složení redakce následující:
1 x vedoucí redaktor
1 x kameraman
1 x vedoucí produkce
2 x produkční
3 x redaktoři
1 x režie, redaktor-dramaturg
Navíc příležitostně spolupracujeme se dvěma externími redaktory.
V souvislosti s programem ČT Sport nám narostla výroba přímých přenosů a záznamů. S tím je spojena větší náročnost pro naši produkci. Zajištění přenosové techniky, osádky vozů, kameramanů, zvukařů atd. Dříve na všechny přenosy jezdila pražská osádka, včetně režie, komentátorů, reportérů, střihač apod. Momentálně již řadu přenosů zajišťujeme vlastními prostředky a personálem. Výrazná organizační změna neproběhla. Jednu dobu byla tendence, aby sportovní redakce spadala pod zpravodajství, což se ale ukázalo, jako nešťastné řešení. Oficiálně, co se výroby týče, máme společně s redakcí zpravodajství společné vedení, ale šéfem programu ČT Sport je Jiří Ponikelský. Vedoucí redakce sportu v Ostravě pak spadá přímo pod ředitele ostravského studia.
Prohloubila se spolupráce právě s pražskou “centrálou”, pravidelné porady, byť online a větší pocit sounáležitosti k jednomu týmu – celkově České televize. Dříve jsem měl pocit jisté rivality mezi jednotlivými studii.
Kde vidíte největší plusy, co se týče techniky? A zároveň zmínit i její minusy, pokud jsou?
Co se techniky týče. Skok je obrovský a neustále směřuje rychle vpřed. S trochou nadsázky je měsíc stará technika zastaralá, stále výrobci přichází s novými technologickými výrobky. Digitální kamery se vyvíjí mílovými kroky a přibližují se výhodám stále nedostižného filmu, především co se třeba dynamického rozsahu kamer týče.
Když jsem nastupoval, zažil jsem ještě soumrak natáčení na UMATICové kazety, pak na Betacam, ať již analogový a později Digi Betacam, chvíli jsme používali DVCAMové kazety a momentálně střídají XDCAMové disky SxS karty. Rozlišení kamer se neustále vyvíjí. Začínal jsem s rozlišením SD, nyní natáčíme ve full HD rozlišení, kamery navíc umí 4 K a více. S tím souvisí velikost snímacího chipu, citlivost kamer, datový tok digitálního záznamu, slowmotion a možnosti snímkové frekvence. Tradiční formát obrazu 4:3 nahradil 16:9. To vše, především ve sportu je podstatné a umožňuje nám natáčet zajímavější obsah. Důležitý a zajímavý je vývoj akčních kamer a jejich velikost. Můžeme je používat při hledání zajímavých, akčních, netradičních záběrů a umístění kamer. Velký skok zaznamenala také oblast stabilizace obrazu. již to není nákladný a velký Stasycam, ale celá řada sofistikovaných gimabalů a gyroskopických stabilizátorů. Možnost využívání dronů, lanovek, pojezdů a jiné techniky.
Změnila se technologie odbavování příspěvků právě z analogu na digitál. Revoluční změny proběhly v režiích, odbavovacích pracovištích, střižnách apod. Velké možnosti přinesl Offline střih, tedy skládání jednotlivých střihů na časovou osu v digitálních střihových programech (AVID, Premiere Pro, Final Cut, Davinci Resolve apod.). Dříve používaný online střih, tedy střih z příspěvkového stroje na rekordér neumožňoval tolik variability, okamžitých oprav či úprav videa apod. Digitální střižny pracující na přenosných počítačích nám umožňují stříhat video přímo na místě natáčení, a dokonce ho distribuovat (posílat) prostřednictvím internetu přímo na odbavovací pracoviště. Výrazně se tak zkrátila doba mezi uskutečněním akce, jejím zpracováním a následném odvysílaní na minimum. Tzv. vysílací batohy, spojovací kufry (využívající sítě mobilních operátorů či internet) nebo SNG vůz (spojení přes družici), umožňují dokonce možnost přímých obrazových vstupů z míst, kde by se klasický přenosový vůz nedostal, a navíc by to stálo velké finanční prostředky. A to jsem se nedostal k vývoji světelné techniky či zvuku….
Co se minusů týče, je to především právě technická sofistikovanost některých zařízení, a tedy i jistá citlivost a choulostivost. Když to přeženu, kameře na kličku se nemohlo nic stát, byla bytelná, nebyla odkázána na zdroje elektrické energie, nevypověděla poslušnost v různých klimatických podmínkách. To dříve zmrzl kameraman než kamera… Dnes právě technická sofistikovanost, citlivost jednotlivých komponent, jejich provázanost ve výrobním řetězci a tedy riziko, že když se něco pokazí, zasekne se celá řetězec. Nevýhodou je i samotný pokrok, držet krok s trendy a konkurencí je vysoce nákladné, ceny techniky jsou vysoké a pokud vyměníte v řetězci jednu komponentu, je třeba často vyměnit i ostatní, a to je velmi nákladné. Zvláště v době, kdy koncesionářské poplatky jsou sprosté slovo a populisticky nebyly řadu let zvýšeny. Přitom televize musí platit stále se zvyšující komerční ceny za materiál, práci, energie, služby apod.
Kdybyste mohl popsat své největší milníky, kterých si dosáhl ve své kariéře?
Co se mých milníků v kariéře týče, určitě bych za ně považoval už svůj nástup do České televize a možnost spolupracovat s některými významnými jmény v oboru, o kterých jsem před tím slyšel třeba ve škole. Pak bych tam zařadil své dlouholeté působení v Buly týmu a podílení se na hokejovém programu, účast v roli reportéra na dvou mistrovstvích světa, na Davis Cupu, moderování olympijského studia v Praze v době ZOH v Salt Lake City, komentování (florbal, futsal, házená apod.) a především dokumentární tvorbu, která mě baví asi nejvíce. Některé dokumenty (např. Hledači větru či Sám ve vlnách) byly oceněny nejen na domácích, ale také na zahraničních festivalech.
Jak vypadá realizace velkých sportovních akcí (Olympiáda, Univerziáda apod.) od příprav na Kavkách až po „finiš“ přímo v místě?
Co se příprav olympijského programu týče, k tomu mi moc nepřísluší se vyjadřovat, to je otázka na fundovanější členy sportovní redakce v Praze. Je to složitý proces, který nyní komplikují i nová pravidla vysílacích práv. Veřejnoprávní televize a členové EBU již nemají neomezená práva. Vysílání olympijského programu je nyní běžné komerční “zboží”, jednotlivé televize mají nakoupeno či přidělen určitý vysílací čas, musí pečlivě skládat a vybírat program, co budou vysílat. Většinou s ohledem na účast a úspěchy českých sportovců, ale také těch atraktivních sportů je to dost nepředvídatelné. Zkrátka, dnes již Česká televize nemůže vysílat veškerý olympijský program a umístit ho na několik kanálů či internetových platforem. Nemůže dle vlastního uvážení reprízovat obsah. Vše podléhá přísným licenčním smlouvám a právům. Jedna věc je tedy zisk vysílacích práv ve stále se zvětšujícím konkurenčním prostředí. A veřejnoprávní televize přirozeně nedisponuje takovými prostředky jako komerční stanice, které mohou navíc prodávat reklamní čas. Další věc je pak naplánovat logistiku, počet lidí, kteří vyjedou přímo na místo her. V případě umístění studia na místě je to ještě složitější. Zajištění lidí v pražském studiu, trasy je třeba nabírat, skriptovat, připravovat příspěvky do vysílání, odbavovat. Každá takto velká akce vyžaduje nasazení spousty lidí 24 hodin denně, několik týdnů v kuse.
Daniel Šumbera
vedoucí redaktor Redakce sportu TS Ostrava, redaktor-komentátor, režisér
Dana jsme mohli zaslechnout jako reportéra při přímých přenosech z extraligy ledního hokeje, basketbalu, házené, volejbalu, Davisova poháru, Mistrovství světa v ledním hokeji či házenkářské Ligy mistrů. Jeho dva natočené dokumentární snímky – Hledači větru či Sám ve vlnách, které získali ocenění nejen na domácí scéně, ale také v zahraničí.
