Ludmila Vehovská
I) Článek první
Policejní zásahy proti fotbalovým fanouškům ze tří pohledů: zadržený ale nevinný fanoušek, bezpečnostní agent klubu a policejní mluvčí
Fotbalový fanoušek, policista a pořadatel zápasu. Tři různí lidé, tři různé zkušenosti, tři různé pohledy na agresivní fotbalové fanoušky a s tím související ochranná opatření. Zadržený, ale nevinný fanoušek, policista, jehož úkolem je udržovat veřejný pořádek a zástupce klubu, jehož majetek je fanoušky mnohdy ničen. Každý z těchto tří lidí se dívá na problém násilných fotbalových fanoušků a souvisejících policejních zásahů jinak. Tři různé úhly pohledu tak skládají mozaiku, které odhaluje, k čemu všemu může při těchto zásazích dojít.
Pohled fanouška
„Měli všechno natočený na videu, celý náměstí zmapovaný, takže brzo zjistili, že jsem fakt nic nedělal a řekli, že můžu jít.“ Takhle mluví fanoušek AC Sparty Praha Lukáš Vokatý, který jel svému klubu loni na podzim fandit do Žiliny na Slovensku. Tam se dostal poblíž incidentu mezi fanoušky a žilinskou policií a ta ho zadržela a nakonec zas pustila jako nevinného. Před propuštěním z vazby ale zkusil agresivitu ze strany žilinské policie, ponižování a bití.
Podle Lukáše Vokatého však k žádnému střetu policie s fanoušky dojít vůbec nemuselo. „ Policajti v Žilině se těšili, až si bouchnou. Oni jsou tím pověstní na celém Slovensku, v Čechách a díky zápasu evropského poháru s Hajdukem Split v roce 2009 i v Chorvatsku. Na náměstí se fandilo, zpívalo, pilo, sem tam někdo odpálil nějakou světlici. Prostě nic, co by se nedalo vyřešit domluvou nebo vytáhnutím jednotlivce z davu.“ Jak k následnému incidentu došlo, Lukáš neví: „ Byl jsem dost bokem a popíjel s kámošem a pár fandama Žiliny na zahrádce pivo. Byl jsem mimo hlavní dění a tak jsem si chtěl celou věc natočit na mobil. Po pár vteřinách nás ale zezadu napadla skupinka těžkooděnců a po ráně teleskopem do hlavy jsem se úplně probral až když mi klečel jeden z nich na hlavě a snažil se mi narvat ruce za záda, aby mi mohl dát pouta.“
Následné chování policistů líčí Lukáš jako velice surové. „Narvali nás do antonu, tam nás zmlátili za doprovodu nadávek: "Vy pražské kurvy, mrdky české, zmrdi sparťanský," atd. Pak cesta na stanici, během níž následovalo opakované mlácení pendreky, teleskopy a hlavou o sedačky. Na stanici nás nechali vystoupit, museli jsme se vedle sebe postavit k vratům od garáže, o který jsme se opírali čelem. Stáli jsme tam takhle na přímém slunci asi hodinu a půl a když chtěl někdo na záchod, tak měl smůlu. Na výslech sem se těšil, protože byla ještě asi hodina do zápasu a já si myslel (teď už vím, že bláhově), že mi řeknou "omlouváme se, nic jste neudělal, máme to nahraný, můžete jít. Chyba. Nakonec nás postupně přivezli asi 40. Při pohledu na kluky, co přivezli později, jsem si říkal, že mám štěstí, že jsem jel hned tím prvním antonem, protože ti další byli tak domlácení, že jich většinu odváželi rovnou do nemocnice.“
Jak Lukáš říká, s normálním zacházením se poprvé setkal až u evidence, kdy ho policista nechal dokonce zavolat přítelkyni, aby věděla, že je Lukáš v pořádku. Tím to ale skončilo. „Pak nás všechny odvedli do jejich tělocvičny, kde jsme museli klečet čelem ke zdi jeden vedle druhého a nesměli jsme mluvit. Když jsme se dožadovali vody s tím, že máme právo dostat napít, tak jeden z těch vtipálků přines doprostřed tělocvičny karton perlivé vody s tím, že vodu teda máme a ať držíme hubu. Problém byl v tom, že kdo se chtěl zvednout a pro vodu si dojít, ten dostal pendrekem. Až když jeden kluk zkolaboval vedrem, tak určili jednoho, aby si vzal láhev a chodil dát napít těm, co si řekli. Ještě museli všichni nadýchat do přístroje (upřímně říkám, že mi změřili asi 1,2 promile). Pak si nás volali jednoho po druhým na výslech.“
U výslechu se už Lukášova situace výrazně zlepšila. Policisté, kteří Lukáše vyslýchali, se divili, proč byl vůbec zadržen, že na chuligána nevypadá a vyzvali ho, aby jim řekl svoji verzi o celé události. Jeho nevinu pak potvrdilo video z místa konfliktu, kde bylo jasně vidět, že Lukáš nic neuděl. Policisté mu tedy řekli, že může jít. Lukáš si to však nehodlal nechat jen tak líbit. „Chtěl jsem podat stížnost na brutalitu zákroku, řekl jsem jim i číslo toho policisty, který nás s takovou chutí mlátil v antonu, ale oni se jenom usmáli s tím, že stížnost klidně podat můžu, ale že oni si stejně všechno dosvědčí a akorát si mě tam nechají přes noc. Chtěl jsem tedy aspoň kopii své výpovědi, abych se mohl v ČR obrátit na právníka, ale tu mi odmítli vydat. Na moji poznámku, že mi ji ze zákona vydat musí, mi jen řekli: "Tady jsme zákon my, mladej."
Později jsem se dozvěděl, že z těch cca čtyřiceti zadržených obvinili tři lidi.“
Den na to se hlavních stránkách téměř všech českých tištěných deníků a na internetových zpravodajských serverech objevily fotky z policejního zásahu v Žilině. Byl na nich i Lukáš. „Problém byl v tom, že si toho všimla rodina, známí i zaměstnavatel, takže jsem měl dost nepříjemností i poté.“
Lukáš se rozhodl, že proti nespravedlivému jednání žilinské policie bude bránit. „Obrátil jsem se na zástupce sdružení 12. hráčem jsme my, které poskytuje i právní pomoc svým členům. Bylo mi ale řečeno, že v tomhle případě nemám šanci. Prý pouze v případě, že by mi vznikla větší újma na majetku. Bylo mi doporučeno, abych se v případě, že mi jde o mojí čest, obrátil z důvodu ušetření nákladů na právního zástupce v Žilině. Na to jsem chuť neměl.“
Na otázku, jestli ho tato negativní zkušenost odradila od toho chodit fandit Spartě přímo na stadion, kroutí Lukáš hlavou: „Přístup policie mi v podporování mého klubu nezabrání. Chodím na každý domácí zápas a často jezdím i ven. Změnilo se pouze to, že už policii jako instituci nevěřím a mám se víc na pozoru. Jak se říká: "Když jdou benga, hned zdrhej". Oni totiž mezi fanoušky nerozlišují a nejdřív mlátí a až pak se ptají.“
Co se přístupu zasahujících policistů týče, Lukáš velký rozdíl mezi Českou republikou a Slovenskem nevidí. „ Znám spoustu kluků, co taky jezdí podporovat Spartu ven a ten přístup je vesměs všude stejný. Akorát v ČR se mlátí míň, než v Žilině. Na tvářích většiny policajtů v Žilině bylo vidět, že se těší, až si bouchnou do "Pražáka". V Čechách je to podobné. Jakmile se vyjede mimo Prahu, tak jsme coby fanoušci jenom dobytek. Jinak jde všude hlavně o to fanouška nějakým způsobem ponížit.
Kromě nepříjemné zkušenosti s policií si Lukáš z Žiliny dovezl také nějaká zranění. „Měl jsem podlitiny na hlavě a zádech a taky roztržené obočí. Ale byli tam kluci se zlomenou rukou, nějaký zlámaný žebra, otřesy mozku a další tržný rány.“ Zranění pro Lukáše ale nebyla tím nejzásadnějším. „Asi nejhorší na celé věci byl ten pocit totálního ponížení a zbavení svobody a důstojnosti. A taky nemožnost dovolání se spravedlnosti.“
Pohled bezpečnostního agenta
Bezpečnostní agent SK Sigmy Olomouc Milan Zapletal stojí trochu stranou prvního případu. Jakožto člověk, který se stará o ochranná opatření v areálu stadionu, ve kterém se zápas hraje, nemá s pouličními střety fanoušků a policie nic společného.
„S policií ale samozřejmě při zajišťování bezpečnosti na stadionu spolupracujeme. Tuto spolupráci upravuje Dohoda mezi Českomoravským fotbalovým svazem a Policií České republiky, která platí od ledna 2009, a tou se řídíme,“ vysvětluje Milan Zapletal. Podle dokumentu tak Policie ČR přestává suplovat práci pořadatelské služby při fotbalových utkáních. Do prostoru stadionu policisté vejdou jen v případech, kdy vlastník sportovního zařízení sám nedokáže zjednat pořádek. Tato dohoda také ukládá klubům povinnost vydat a zveřejnit návštěvní řád. Tento řád má obsahovat pravidla pro vstup fanoušků na stadion a pravidla chování jejich, i pořadatelské služby.
Co se týče zápasů, u nichž je zvýšené riziko agresivního chování fanoušků, Zapletal říká, že o opatřeních pro tyto zápasy se klub rozhoduje s předstihem na bezpečnostní schůzce. „Ze zkušenosti už víme, co čekat od fanoušků konkrétních klubů. Podle různých faktorů vyhodnotíme rizikovost zápasu, pro niž máme tři kategorie, a podle toho se rozhodneme pro rozsah bezpečnostních opatření. Na pozoru se máme zejména, když mají přijet fanoušci Baníku, Opavy, Sparty nebo Brna.“
V souvislosti s Baníkem Zapletal zmiňuje přísná bezpečnostní opatření, která byla zavedena pro jarní zápas Sigmy s ostravským klubem. „Ze strany domácích fanoušků jsme měli hodně stížností, lidem se tvrdá opatření nelíbila. Podle mého názoru se ale tato opatření osvědčila velice dobře, zápas proběhl bez jediného závažného problému. Od policie máme informace o problémových fanoušcích, jejich databázi však k dispozici nemáme. Takový systém a sběr údajů však stojí velké peníze. Ideální by samozřejmě bylo zákonem stanovené prodávání vstupenek na občanku, taková praxe se však většině fanoušků nelíbí a odrazuje je od chození na zápasy. A v našem zájmu samozřejmě je, aby lidi na zápasy chodili. Bezpečností systém se snažíme stále vylepšovat, změny však musí být pozvolné, aby si na ně fanoušci zvykli.“
O potřebě neustálého vývoje bezpečnostních opatření svědčí i to, že stále dochází k poměrně častému ničení vybavení stadionů ze strany fanoušků. „Nejvíc škod je obvykle v sektoru hostů, kde fanoušci strhávají ochranné sítě a sedačky, ale také na sociálních zařízeních, která organizátoři nehlídají. Nejvyšší vyčíslenou škodu jsme tu měli kolem osmdesáti tisíc korun.“
Když se v návaznosti na škody materiální ptám i na případná zranění organizátorů, Zapletal má očekávání celkem vyvrátí. „K nějakým zraněním pořadatelů samozřejmě občas dojde, ale ne zas tak často. Lidé dohlížející na pořádek jsou totiž zběhlí v bojových sportech, všechno to jsou lidé, o nichž víme, že si dokáží v krizové situaci poradit.“
Z dlouhodobého hlediska si Zapletal myslí, že se situace postupně stále zlepšuje. „Když to srovnám s dobou před pěti, deseti lety, jsme teď skutečně dál. Všichni v tomto považují za vzor Anglii, kde problémy ze stadionů prakticky zmizely, je ale třeba vzít na vědomí, že ani tam agresivní fanoušci zcela nevymizeli. Jsou tam stále, rozdíl je v tom, že konflikty přesunuli do ulic a do nižších soutěží. Obecně se dá říct, že zvýšená agresivita v chování fanoušků přichází ve vlnách. Občas dojde k útlumu, pak třeba ale začne na zápasy chodit nová mladá generace fanoušků, která se chce předvést před těmi staršími, už umírněnějšími.“
Pohled policie
Oproti úhlu pohledu fanouška stojí úhel pohledu policie, jejíž úkolem je udržovat veřejný pořádek. Policejní mluvčí Michal Pižurin se samozřejmě v mnohém shoduje s tím, že co řekl Milan Zapletal. Opět se ptám na posuzování rizikovosti zápasů, na průběh bezpečnostních akcí a na policejní strategii.
„Rizikovost se posuzuje podle minulého protiprávního jednání fanoušků klubu a dále dle operativního šetření služby kriminální policie a vyšetřování,“ vysvětluje Pižurin a dodává, že už v tomto bodě Policie České republiky spolupracuje s jednotlivými sportovními kluby.
Co se týče ochranných opatření, Pižurin popisuje, že výcvik pořádkových jednotek probíhá pravidelně a ty tak mohou být v případě potřeby nasazeny ve velmi krátkém čase. „Na zápasy se ale samozřejmě připravujeme s předstihem, protože Policie ČR má v evidenci všechna sportovní utkání, která budou na přiděleném teritoriu probíhat,“ uzavírá tuto otázku mluvčí s tím, že vycvičené jednotky mohou v případě potřeby pomáhat s udržováním veřejného pořádku i v jiných krajích.
Postup policie v samotný den rizikového zápasu popisuje Pižurin takto: „Cílem Police České republiky je při těchto utkáních monitorovat situaci ve městě a blízkém okolí, kde se utkání koná a zajistit ochranu života, zdraví a majetku. V případě, že dojde k narušení veřejného pořádku, policie provádí zákroky a úkony, aby ho opět obnovila. Do akce se nasazují policisté z AKT (antikonfliktního týmu ), policisté pořádkové jednotky tzv. těžkooděnci, služební kynologie, policisté služby pořádkové, dopravní policie a služba kriminální policie a vyšetřování. Opatření začíná před samotným sportovním utkáním.“
A jak policie jedná, pokud skutečně dojde ke konfliktu, který si žádá její zásah? „V případě hromadného narušení veřejného pořádku policisté zakročují pod tzv. jednotným velením, kdy se všichni musí řídit přímo vydanými rozkazy policejního velitele. V těchto případech policisté využívají takticko - strategické postupy, které si osvojili během výcviku.“
Samotné zadržení a výslech fanouška vypadá takto: „Při omezení osobní svobody je podezřelý eskortován policisty na Obvodní oddělení Policie ČR. V případě, že je podezřelý pod vlivem alkoholu a podání vysvětlení nebo výslech není možný, je umístěn do PAZS (protialkoholní záchytné stanice k vystřízlivění), může být také umístěn i do cely. Jednotlivé policejní úkony závisí na tom, zda se jedná o přestupek nebo o trestný čin! Pokud se jedná o přestupek proti veřejnému pořádku nebo proti občanskému soužití, pachatel může odejít s blokovou pokutou nebo se jeho jednání oznámí přestupkové komisi obce s rozšířenou působností k rozhodnutí. Pokud se jedná o trestný čin (zde záleží na závažnosti protiprávního jednání) pachatel po omezení osobní svobody může být stíhaný na svobodě nebo vazebně.“
Na otázku o četnosti případů, kdy dojde ke zranění zasahujícího policisty odpovídá Pižurin podobně jako Zapletal. „Ke zranění policistů nedochází často díky moderní výstroji a výzbroji, kterou pořádkové jednotky používají. Minimalizace rizika zranění je spojena i s použitím policejní taktiky a strategie, jež se při zásazích využívá.“
Stejně jako Zapletal řadí Pižurin mezi kluby, jejichž zápasy v Olomouci jsou obvykle označeny jako rizikové, Spartu a Baník. Mluvčí olomoucké policie však nechce zacházet do generalizací. „Nejedná se o fanoušky sportovního klubu jako celek, ale o určité skupinky, které se těchto zápasů účastní s cílem vyvolat konflikt a úkolem policie je těmto konfliktům a obecně narušování veřejného pořádku předcházet. Když bych ale měl zhodnotit situaci z dlouhodobého hlediska, je teď rozhodně lepší. V minulosti tj. 90 létech nebyl fenomén diváckého násilí ještě natolik zmapován jako nyní. V současnosti na tento negativní jev reaguje legislativa, policejní výstroj a výzbroj i samotné kluby. Jedná se např. o zákaz vstupu na utkání a využití opatření, kdy se odsouzený pro výtržnost musí hlásit v době utkání na příslušném Obvodním oddělení PČR nebo také prodej lístků na občanský průkaz.“
Případ Lukáše Vokatého je ojedinělý a on sám říká, že žilinští policisté jsou pro svůj extrémní přístup k fanouškům známí ve více zemích Evropy. Stejně jako mluvčí olomoucké policie říká, že pokud jde o fanoušky, nelze generalizovat, protože agresivní jsou zejména menší skupiny, i tak je třeba pohlížet na zasahující policisty. Všude se najdou tací, kteří svých pravomocí zneužijí, nelze to však brát jako pravidlo.
II) Článek druhý
Tři úhly pohledu podruhé – fejeton
O zeď ve dvoře policejní služebny stála opřena řada mužů. Ruce měli za hlavami, nesměli se ani hnout, ani hlesnout. Slunce pálilo a někteří muži téměř omdlévali horkem. Rány utržené od policisty při převozu v antonu pálily. „Co se to děje? Jak je možné, že tu stojím domlácený a čeká mě policejní výslech, když já jsem nic neudělal? Žádný z těch kluků tady nepatří k té agresivní skupince, která celý konflikt vyprovokovala, tak jakto, že jsme to schytali zrovna my?!“ Takhle nějak přemýšlela většina z nich.
Kolem oken vedoucích na dvůr policejní stanice prošel mladý policista. „A co provedli tamti, že musí stát v takovém horku tak dlouho na přímém slunci?“ zeptal se služebně staršího kolegy. „Ty jsme chytili na náměstí, dělali před zápasem bordel.“ „A proč jsou tam zbití, to se tak dorvali?“ „To bych ani neřekl, spíš, že je sem dovezl Šmíd…“ „To chceš říct, že je takhle domlátil on v autě?“ „To on tak dělává…“ „A to mu jako projde?“ „Co by neprošlo, všichni ho budou krýt.“
Bezpečnostní agent stadionu si povzdechl: „To už zase zničili záchody?! Vždyť to není tak dávno, co jsme je museli vyměnit. Co z toho mají? Že ničí ochranné sítě, to bych ještě možná pochopil, ale proč proboha záchody?“
Jeden naivní fanoušek se pokusil si stěžovat na neadekvátní chování zasahujících policistů. „Tohle je ale omezování osobní svobody, chci vidět důkazy, pro které jsem zadržovaný,“ dožadoval se svých práv. „Smůla hochu, nenaděláš vůbec nic,“ zněla odpověď.
Mladý policista byl pořád na rozpacích z toho, co mu starší kolega vysvětloval. „A ten bordel přitom většinou dělá jen menší skupina fanoušků. Chápeš to, že náš postup se odvíjí od toho, jak se tihle fandové chovali na posledním zápasu? Kdyby se třeba minule chovali o trochu slušněji, tak jsme tady dnes nemuseli dělat takový manévry. A nakonec to ti agresivní stejně nejvíc zavaří těm slušným, kteří fandí stejnému klubu jako oni! Vlastně jsou proti svým vlastním!“
Bezpečnostní agent si opět povzdechl. „To zas bude klub stát peněz a zanedlouho můžeme rekonstruovat znovu!“
„To mi chcete říct, že jste mě bili a ponižovali, ačkoli jsem nevinný, a já se nemůžu žádným způsobem bránit?“ „V podstatě to tak je.“
III) Článek třetí
Fotbaloví fanoušci a psychologie davu
Co vlastně vede některé lidi k tomu, aby se na fotbalových zápasech přestali ovládat a chovali se jako zvířata? Jsou to pouze vrozené násilnické sklony nebo hrají roli i jiné psychologické a sociologické faktory?
Politolog Miroslav Mareš, který se zabývá řadou různých druhů extremismu, v knize Fotbaloví chuligáni : evropská dimenze subkultury uvádí, že jednou z prvních teorií vysvětlujících agresivní chování fanoušků byla teorie psychologizující. Podle této koncepce jsou jedněmi z prvotních příčin fotbalového chuligánství právě agresivní sklony jedince a jeho temperament. Chuligána tak tady vykresluje jako sociálně nepřizpůsobivého člověka, který se vypořádává se svými problémy právě skrze agresivní chování na fotbalových zápasech. Podobné psychologizující teorie však byly později odmítnuty, protože u mnohých zadržených fanoušků žádné extrémní sklony k agresivitě nebo známky sociální nepřizpůsobivosti pozorovány nebyly. Čistě psychologické teorie o příčinách chuligánství tedy nahradily teorie sociologické a psychologicko-sociologické, které zohledňují i kulturu a sociální prostředí, ve kterém dochází k chuligánskému chování. Ian Tailor tvrdil, že agresivní chování na stadionech ve Velké Británii v 70. letech souviselo s nezaměstnaností a těžkou sociální situací mladých lidí. Jiný sociolog Wan měl zase za to, že fotbaloví chuligáni pocházejí výhradně z řad nevzdělaných členů nižších sociálních vrstev, proti čemuž zase stál Beyer, který argumentoval statistikou, podle které nezanedbatelný počet agresorů pocházel ze středních a vyšších sociálních vrstev. Vyvrátil tak tvrzení, že chuligánství je záležitostí pouze nižších vrstev společnosti.
A co chuligánství vlastně fanouškům dává? „Vandalství je silně emotivní a také adrenalinový zážitek,“ říká Radim Bureš z odboru prevence kriminality Ministerstva vnitra. Na něj navazuje Josef Smolík z Masarykovy univerzity: „ Podle mých zkušeností s fotbalovými radikály je násilí baví, nacházejí v něm vzrušení, zážitky, dojem výjimečnosti. Na druhou stranu současně zažívají i pocity přátelství, důvěry, jednoty. Snad by se to dokonce dalo nazvat novodobým rytířstvím.“
Fotbalové chuligány můžeme také charakterizovat jejich zařazením do kategorie agresivního davu. Podle psychologa Jiřího Reichela jsou základními charakteristikami davového chování potlačení až úplná ztráta individuálních rysů osobnosti, pocity anonymity, beztrestnosti, ze kterých vyplývá ztráta sociálních a kulturních zábran, minimalizace odpovědnosti, vzestup iracionality (třeba pod vlivem kolektivních vášní a emocí), pocity moci a významnosti, solidárnosti a sounáležitosti, dále ovlivnitelnost a pokles zdravého kriticismu.
Významný francouzský sociolog Gustave LeBon popisuje dav jako něco, co je řízeno téměř výhradně nevědomím. Dav reaguje na podněty z vnějšku a není schopen ovládat své reflexy. Dav se nechá lehce strhnout jak k činnosti ušlechtilé, tak k činnosti kruté a násilné. Dav nepřemýšlí.
Dalším charakteristickým znakem davu je, že velmi lehce podlehne sugesci. Konkrétního jedince jen tak nepřesvědčíte, aby vypálil dům. Naproti tomu dav se k tomu nechá svést daleko snáz.
Jiným problematickým rysem davu je jeho tendence k přehnaným a zjednodušeným citům. Člověk v davu se tak chová velmi primitivně, není schopen řádné věci posoudit a všechno vnímá jen v hrubých obrysech. Přehnané a zjednodušené city se navíc v davu velice jednoduše šíří a dva také rychle ztrácí pocit odpovědnosti a naopak díky množství lidí získává pocit síly. Dav na rozdíl od jednotlivce také nikdy nepřijme nesouhlas a nepřipustí diskusi.
Otázka mravnosti davů je poměrně složitá. Protože se dav nechá lehce strhnout, může se chovat agresivně, ale stejně tak velice ušlechtile. LeBon píše: „Kolik davů se dalo hrdinně pobít pro víry a ideje, kterým stěží rozuměly! U davů je osobní zájem velmi zřídka hlavním motivem činů, kdežto u osamoceného jedince je téměř jediným.“
Fotbaloví chuligáni jsou tedy nebezpeční nejen tím, že je násilné chování baví a je pro ně adrenalinem. Ve větším davu navíc ztrácejí schopnost individuálně uvažovat a posoudit důsledky svých činů a nechají se ta mnohdy strhnout k činům, které by jako jednotlivci nikdy neudělali.
IV) Článek čtvrtý
Spolupráce mezi kluby a policií
Starat se o pořádek na stadionech mívala dřív Policie České republiky, od ledna 2009 ale začala platit Dohoda mezi Českomoravským fotbalovým svazem (ČMFS) a Policií České republiky, která upravuje pravomoci jak pořadatelů zápasu, tak policie při zajišťování bezpečnosti. Odpovědnost za pořádek na stadionech mají od té doby samotné kluby, policie jim však může ve výjimečných situacích, kdy o to samotný klub policii požádá, se zjednáváním pořádku pomoci.
A jaký je tedy obsah Dohody konkrétně? Dohoda vymezuje zásady a formy spolupráce Policie ČR a fotbalového svazu při konání mezinárodních fotbalových utkání a fotbalových utkání v rámci ČMFS. Dále vyjmenovává požadavky na stavebně - technické vybavení stadiónů a v neposlední řadě upravuje výcvik a činnost pořadatelské služby.
Dohoda ale neodstraní policejní dohled z fotbalových stadionů úplně. Zápasy budou přímo v ochozech monitorovat specialisté na problematiku násilí mezi diváky, tzv. spotteři. Jsou to policisté bez uniforem, kteří se snaží řešit drobné konflikty přímo ve středu dění, popřípadě fanouškovi domluví. Jejich hlavním cílem je však tvrdé jádro fanoušků – agresivní jedinci, kteří jsou schopní svým jednáním strhnout i ty fanoušky, kteří by jinak žádné problémy nedělali.
1) Záměr Projektu
Cílem projektu je seznámit čtenáře do hloubky s průběhem zásahů policie při rizikových fotbalových zápasech, s ustálenými postupy, kterými se policie řídí a s průběhem vyšetřování zadržených fanoušků. Dalším cílem je informovat čtenáře o možných rizicích, jimž se vystavuje, pakliže se před, v průběhu, nebo po rizikovém zápasu vyskytuje poblíž policie a fanoušků, u kterých hrozí konfliktní chování. Posledním cílem je popsat problematiku násilného chování fanoušků z psychologického a sociologického hlediska a upozornit na ni také jako na zbytečnou finanční zátěž pro stát ( zvláště v období, kdy se snaží radikálně šetřit), který na zajištění bezpečnosti během rizikových zápasů vynakládá velké prostředky.
K volbě tohoto tématu mě přivedla zkušenost mého známého, který se nešťastnou náhodou ocitl v blízkosti agresivních fanoušků těsně před tím, než tito svými výtržnostmi vyprovokovali zásah policie. V tomto zásahu byl zadržen i můj známý, i když byl nevinný, a policie se k němu dále chovala jako k výtržníkovi, tedy velice hrubě. Po šesti hodinách ve vazbě s pouty zařezanými do rukou byl předveden k výslechu a po něm propuštěn jako nevinný. Druhého dne byly u všech internetových zpráv o tomto zápasu agenturní fotografie, na kterým bylo možné rozeznat tohoto muže. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem poprvé za své studium žurnalistiky narazila na téma, jehož zpracování mi umožní upozornit na problémy, se kterými se přímo potýkají jak mí známí z řad fotbalových fanoušků, tak spousta dalších lidí a přitom je to téma, kterým se média nezabývají. Jak bylo řečeno výše, agenturní fotografie u všech internetových článků o agresivních fanoušcích zobrazovali muže, který byl samotnou policí propuštěn jako nevinný.
Sportovní žurnalistika se obvykle zabývá výsledkovým servisem a zprávami či reportážemi ze sportovních událostí. Zprávy o agresivních fanoušcích se omezují pouze na výčet zasahujících policistů a zadržených osob, popřípadě stručně popisují samotný konflikt. Nezmiňují se už o psychologických a sociologických zákonitostech chování davu, o průběhu vyšetřování a o tom, že mezi poškozenými jsou často i fanoušci, kteří se agresivně nechovají, ale mají zájem pouze shlédnout zápas. Situace je taková, že neagresivní fanoušci určitého klubu jsou ohrožováni chováním agresivních fanoušků toho stejného klubu.
Téma zadržení nevinných osob při masovém policejním zásahu proti agresivním fanouškům je svým způsobem tabu, nemluví se o tom. Policisté při zásahu na jednu stranu nemají čas individuálně posuzovat, kdo se provinil a kdo ne, protože je třeba jednat rychle. Na druhou stranu ale v médiích nikdy není zdůrazněno, že nějaké osoby byly zadrženy v podstatě neprávem. Agresivní fanoušci, kteří svým chováním ohrožují okolí i sebe jsou pro média vděčným tématem. Slušní fanoušci, kteří doplatí na chování agresivních fanoušků jsou nezajímaví a pouze doplňují statistiku o počtu zadržených během zásahu. V tomhle podle mne spočívá důležitost mého tématu – v tom, že zpracovávám něco, o čem se nemluví, něco, co by mnoho lidí ani nenapadlo, že by se mohlo stát.
Zajímavost a atraktivita tématu mají stejný podklad. Téma je atraktivní právě tím, že se o něm moc nemluví a že jde o nový pohled na fanouška fotbalu. Současný fotbalový fanoušek je médii vykreslen jako člověk z nižší sociální třídy, agresor a alkoholik. Jde o vděčný obraz pro publikum, lidé chtějí padouchy, někoho, koho ho by mohli očernit. Fotbal však mají rádi i vzdělaní a inteligentní lidé, proč se tedy nikde nepíše o tom, že tito také trpí tím, co tropí ostatní fanoušci?
V rámci sportovní žurnalistiky jde o téma okrajové, které zasahuje i do psychologie a sociologie.
2) Stav problematiky I
Obecně se dá říct, že problematika agresivity fotbalových fanoušků je obsáhle popsaná. Pokud zadáme do vyhledávače Google hesla jako fotbaloví chuligáni nebo fotbaloví fanoušci, získáme desetitisíce odkazů k tomuto tématu. Většina přímo popisuje události, podává informace o poškozeném majetku, počtu nasazených policistů a počtu zadržených fanoušků. Některé články jako například jeden s názvem Konec násilí? Naivní myšlenka, který vydaly Hospodářské noviny (http://hn.ihned.cz/c1-19016780-konec-nasili-naivni-myslenka) , se však na problém dívají i z jiné stránky. V tomto článku se autor na problém dívá nejen z hlediska dnešního, ale i historického. Agresivitu fotbalových a sportovních fanoušků nepovažuje za fenomén dnešní doby, ale za něco, co sport doprovázelo odjakživa a to mnohdy v daleko drsnějších formách. Autor v článku cituje Josefa Smolíka z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně: "Kopaná má dlouhé dějiny. Historikové říkají, že podobné míčové hry se hrály už ve starověku. A jak dodávají někteří psychologové a sociologové, souboj samotný byl násilnický - stejně jako obecenstvo, které jej sledovalo. Hrám, jež se podobaly dnešnímu fotbalu, tehdy chyběla přesná pravidla a mezi hráči i obecenstvem docházelo nejenom ke slovním potyčkám, ale i k fyzickým výměnám názorů."
Autor dále v článku pracuje s teorií, že vandalismus v rámci fotbalových utkání je zábava pro nižší vrstvy. Souhlasí s ní, co se týká fotbalových utkání v České republice a dalších zemích, kde lístky na fotbal nejsou drahé, naopak chození na fotbal ve Velké Británii je popisováno jako „středostavovská zábava“. Proti tomuto však staví fakt, že mezi agresivními fotbalovými fanoušky najdeme i manažery, protože i pro ně je vandalismus silně emotivní a adrenalinový zážitek. Autor také zmiňuje názory dalších sociologů, kteří říkají, že fotbalové chuligánství je jedním ze způsobů, jak se lidé vyrovnávají s napětím ve společnosti.
Podle citovaných odborníků je nejdůležitější vytipovat agresivní jedince a nedovolit jim, aby k agresivitě strhli i ostatní fanoušky. Josef Smolík však říká toto: „Domnívat se, že odstraníme násilí, které je spojováno se sportem, je stejně naivní jako si myslet, že odstraníme násilí ve společnosti,“ a naznačuje tak, že situace na stadionech do jisté míry i odráží situaci ve společnosti.
V závěru článku autor upozorňuje na rozdíly ve financování policejní ochrany v České republice a jinými zeměmi. Zatímco například na Slovensku platí policejní ochranu konkrétní klub, v České republice se zásahy platí z rozpočtu policie.
Tento článek zmiňuje, že existuje skupina fanoušků, kteří jsou bezproblémoví. To je ale vše, žádné další informace o lidech zatčených policií, kteří jsou později propuštěni jako nevinní, tam nejsou.
3) Stav problematiky II
Josef Smolík, citovaný v článku Hospodářských novin, se k tématu dále vyjadřuje v článku Fenomén jménem fotbalové fandovství (http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=20139). Smolík hned v úvodu článku píše: „Kopaná patří k zajímavým fenoménům majícím mnohdy zásadní vliv na další společenské jevy.“ K tomuto tvrzení uvádí konkrétní příklady jako třeba tzv. fotbalovou válku mezi Salvadorem a Hondurasem. „Po vzájemném zápase, který rozhodoval o účasti týmů na MS v Mexiku, se vyhrotila situace takovým způsobem, že v následné, přibližně stohodinové válce bylo zabito na 6000 lidí. Pravou příčinou války sice byla socioekonomická situace v regionu, nicméně záminkou byl fotbalový zápas mezi oběma zeměmi.“ Navazuje tak na svou myšlenku z článku Hospodářských novin o tom, že fotbalová utkání odrážejí situaci ve společnosti.
Smolík v článku dále uvádí, že čeští fotbaloví fanoušci nejsou ani zdaleka tak agresivní, jako ti zahraniční, zejména co se mezinárodních zápasů týče. K emocionálnímu prožitku fanoušků navíc píše toto: „Jak vyplynulo z desítek pozorování, intenzita emočního prožitku roste v souvislosti s počtem diváků, kteří jsou jednotně zaměřeni na svůj klub, a rovněž roste s významností samotného utkání, které může být různě vnímáno médii, klubem, hráči i fanoušky.“
4) Stav problematiky III
Článek s názvem Exploze fotbalového chuligánství, nebo mediální hysterie? (http://www.revuepolitika.cz/clanky/854/exploze-fotbaloveho-chuliganstvi-nebo-medialni-hysterie) se na fenomén násilného chování fotbalových fanoušků dívá z úplně jiného pohledu. Autor na konkrétních příkladech dokazuje, že současná situace co se chuligánství týče je daleko lepší ve srovnání s devadesátými lety minulého století a způsoby, jakými média popisují dnešní konflikty na zápasech, považuje za hysterické. Situaci v devadesátých letech autor srovnává s lety osmdesátými, které považuje za počátek moderní éry fotbalového násilí v Česku:
„Faktem ovšem je, že tyto střety ještě neobsahovaly takovou brutalitu bez psychických zábran, která se vyskytla především v první polovině devadesátých let. Tehdy fotbalové násilí a nově se objevivší rasismus a primitivní nacismus částečně ztratily mediální atraktivitu (pomineme-li protislovenské, resp. protičeské výpady na utkáních federální ligy i reprezentace v kontextu rozdělování společného státu), i když do jisté míry dosáhly svého vrcholu. Velké násilné střety ještě nepříliš ucelených skupin provázely většinu utkání, řádění chuligánů na stadionech ještě neřešily speciální policejní jednotky, ale nově vznikající bezpečnostní agentury a dokonce na výpomoc vzatí vojáci v základní službě. Hajlování na stadionech se mnohdy odehrávalo v takové míře, která by dnes vedla k několikadennímu mediálnímu skandálu. Na oblecích a transparentech byly symboly, které by dnes přivodily okamžité zatčení. Tato doba však přinesla i mimořádně tragické události, především pak brutální vraždu cestujícího vlaku (vojáka základní služby), kterého za jízdy vyhodili v roce 1994 při cestě z Prahy po slovní potyčce příznivci brněnského klubu.“
Autor se také zabývá otázkou, zda-li násilí fanoušků negativně ovlivňuje návštěvnost zápasů, nebo je toto tvrzení spíše jen dalším projevem mediální hysterie. Doslova píše toto: „Dokonce byla s poukazem na "neúnosný rozsah" fotbalového násilí a rasismu odůvodňována i nízká návštěvnost české ligy. Ta je však způsobena spíše jinými faktory, jako je např. nízké herní nasazení hráčů a odpovídající "nepohledná hra", podezření z korupce rozhodčích a domlouvání výsledků.“
Stejně jako Smolík v článku Fenomén jménem fotbalové fandovství je zde jasně řečeno, že situace v České republice není tak hrozná, jak by se na první pohled mohlo zdát. „Fotbalové chuligánství se samozřejmě v určitých lokalitách v ČR může stát problémem vnitřní bezpečnosti. V České republice je však v současnosti např. ve srovnání s Polskem mnohem méně rozvinuté a není třeba podléhat i v této oblasti českému sebemrskačství, resp. sklouzávat k bezdůvodné kritice bezpečnostních složek v době, kdy je jejich angažovanost proti tomuto fenoménu poměrně rozsáhlá a relativně úspěšná, ba z určitého pohledu někdy i přehnaná.“
Tento článek se mezi ostatními už svým úhlem pohledu výrazně vymyká a to svou kritikou médií, která podle autora problém příliš dramatizují. Všechny tři zmíněné články spojuje snaha o hlubší pohled na problematiku a to v celoevropském i celosvětovém kontextu. Zvláště důležitý je popis situace v devadesátých letech, protože jasně ukazuje, že fenomén násilí fotbalových fanoušků se výrazně lepší. Tuto informaci si však média obvykle nechávají pro sebe, protože není dost senzační. I když se autoři všech článků snaží o komplexní vhled do problematiky, žádný z nich nezmiňuje, že zadržené fanoušky, kteří jsou po výslechu propuštěni jako nevinní.
5) Ideový plán
V rámci svého samostatného projektu chci dosáhnout podrobného popisu zabezpečování bezpečnosti na fotbalových stadionech i mimo ně. Dále chci upozornit na brutální praktiky, které používají někteří policisté i proti fanouškům, kteří byli policií zadrženi, ale byli nevinní.
6) Postup práce
Hlavní článek se opírá o tři rozhovory: rozhovor s neoprávněně zadrženým fanouškem Lukášem Vokatým , rozhovor s bezpečnostním agentem klubu SK Sigma Olomouc Milanem Zapletalem a mluvčím olomoucké policie Michalem Pižurinem. Tento způsob zpracování jsem zvolila z toho důvodu, abych v jednom článku konfrontovala tři různé pohledy na jeden problém a udělat tak popis problematiky komplexní a objektivizovaný.
Dalším článkem je fejeton, který reflektuje mé dojmy ze zvýše zmíněných tří rozhovorů.
Třetí článek se zabývá psychologickým a sociologickým pozadím celé problematiky a jeho cílem je přiblížit pohnutky, které vedou fanoušky k chuligánství.
Čtvrtý článek navazuje na informace od Milana Zapletala a Michala Pižurina o spolupráci klubů a Policie České republiky a způsob jejich spolupráce ještě konkretizuje.
Informace pro hlavní článek bude třeba sehnat od konkrétních lidí, tudíž bude potřeba je kontaktovat a zjednat si s nimi schůzku, abychom mohli udělat rozhovor. Časový horizont zde závisí především na jejich časové vytíženosti. Informace z rozhovorů zároveň poslouží i pro fejeton. Pro třetí článek bude třeba nastudovat problematiku v odborné literatuře. Pro čtvrtý článek získám informace z oficiálních internetových stránek Policie České republiky.
7) Sebehodnocení
Myslím si, že cíle se mi podařilo dosáhnout, co se týče pohledu napadeného fanouška, protože ten neměl důvod mi zamlčovat jakékoli informace. Naopak policejní mluvčí Michal Pižurin, který, ač byl velice vstřícný a nápomocný, mi nemohl odpovědět na některé otázky, aby neohrozil účinnost některých bezpečnostních opatření. Především mi však neodpověděl uspokojivým způsobem na mou otázku, co se děje v případech fanoušků, kteří jsou nakonec propuštěni jako nevinní. Zároveň ale chápu, že jakožto mluvčí mi nemohl podat žádné informace, kterými by nějak zpochybnil právnost postupu policie při zásazích proti fanouškům.
Přínos a jedinečnosti projektu je rozhodně v tom, že hlavní prostor byl dán napadenému fanouškovi a poněkud kontroverznímu tématu, o němž se nemluví.
8) Použité zdroje/Literatura
Rozhovory: napadený fanoušek Lukáš Vokatý, mluvčí Olomoucké policie Michal Pižurin, bezpečnostní agent SK Sigma Olomouc Milan Zapletal
Internetové zdroje zmiňované v Záměru Projektu:
http://hn.ihned.cz/c1-19016780-konec-nasili-naivni-myslenka
http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=20139
http://www.revuepolitika.cz/clanky/854/exploze-fotbaloveho-chuliganstvi-nebo-medialni-hysterie
Odborná literatura:
LE BON, GUSTAVE. Psychologie davu - z internetu
URBAN, Lukáš. Sociologie trochu jinak. Praha : Grada, 2008. 208 s.
MAREŠ, M., SMOLÍK, J., SUCHÁNEK, M. Fotbaloví chuligáni: evropská dimenze subkultury. 1. vyd. Brno: Centrum strategických studií: Barrister § Principal, 2004. 181 s. ISBN 80-903333-0-3.
