Nikola Mozgová
Ve dveřích mě už vítala usměvavá trenérka Bára, se kterou jsem byla domluvená, že mě zasvětí do jejich pátečního cvičení. „Pojď rovnou přes tribunu do naší provizorní šatny, kde jsou už další kolegyně,“ pobídla mě pětadvacetiletá Bára profesním zaměřením učitelka. Při vstupu do „nářaďovny“, ve které jsem viděla nejrůznější předměty určené ke cvičení, se převlékaly trenérky Jitka s Lídou. Obě jsou profesí také učitelky na základní škole Slovan. Zrovna vytahovaly prolézačky a domlouvaly se, v jaké části cvičení je použijí. „Dneska jim dáme zabrat, minule jsme je trochu šetřily,“ shodly se obě při svižné debatě o průběhu cvičení.
Po krátké chvíli dorazil i trenér Jirka se svou ženou Irenou, kteří jsou hlavními trenéry a celou organizaci vedou. Dneska provozují cvičení třikrát týdně. „Za hodinu a půl stihneme tak čtyři, pět cvičení, záleží, jak si to naplánujeme,“ říká mi při seznámení šéftrenér Jirka. Pětice trenérů se seřadí do improvizovaného kruhu a Jirka říká kolegyním, co má dnes v plánu. „Opičí dráha…“, slyším, jak nahazuje do placu Jirka. Podle počtu vyjmenovaných překážek to zabere opravdu dlouhý čas dnešního cvičení. Jirka na závěr shrne plán. „Takže,“ odkašle si, „Irča začne s pětiminutovou rozcvičkou, běh, pak protahování, mezitím Lída s Jitkou donesou pěnové míčky a zahrajeme pětiminutovou válku kluci proti holkám, pak rychlá hra na ovečky a na vlky, při které zatím zbytek nachystá opičí dráhu a pak je rozpočítáme. Na závěr vytáhneme velké skluzavky a trampolíny, které mají děti rády a často je chtějí,“ vysvětluje pro mě Jirka.
Rychle do tělocvičny!
Pět minut před začátkem se to na palubovce hemží energickými dětmi, které okřikují jejich rodiče, aby se chovaly slušně. Není to nic platné, jejich ratolesti si hledí svého a zase po týdnu vidí své kamarády. Někteří se honí, jiní křičí, další ostýchavě stojí u čáry a dívají se upřeně na své rodiče, kteří je vybízejí k pohybu k ostatním. Trenéři slyší šum a vybíhají s předstihem na prkna tělocvičny rozděleni do dvou skupin. Jedna část chystá nářadí a různé pomůcky pro první cvičení, druhá se soustředí na děti a snaží se upoutat jejich pozornost a dovézt je na bílou lajnu na jednom konci tělocvičny. Když se velká ručička zastaví na šestce, Jirka pískne do píšťalky, až se někteří leknou. Nastává ticho a děti se řadí na bílou čárou do pozoru. „Dnešní hodině NA – ZDAR,“ doplní křikem druhou část děti a po bílé lajně už běží krátkou rozcvičku za trenérkou Lídou. Upřeně tikám očima po dětech, trenérech a rodičích, jejichž řady na tribuně po odevzdání dětí nějak prořídly. „To se častokrát stává, že nám rodiče odevzdají své sviště a odejdou do nedaleké kavárny si v klidu dát kafe,“ odpovídá trenérka Bára, která postává vedle mě a upřeným pohledem na děti klidně odpovídá na mou otázku, kam všichni rodiče šli. K trenérům si za ty roky vypěstovali určitou důvěru a nebojí se jim své dítko svěřit.
Z myšlenky mě vytrhne pláč Davídka, ke kterému trenérka Bára vzápětí odbíhá. Zakopl v nepozornosti o nohu své kamarádky a teď se slzami v očích odbíhá k mamince, která automaticky vytahuje kapesník a se slovy „musíš dávat větší pozor“, mu utírá vlhký obličej. Rychlá přestávka a tleskání trenérů vrací Davídka zpět do rozcvičky. Po dvou minutách není poznat, že se mu něco stalo, úsměv od ucha k uchu a rozjařená grimasa u něj značí dobrou náladu. Při rozcvičce ztrácí děti trochu pozornost, a spíše než na trenéry, se dívají kolem sebe, co zajímavého se děje. Několikrát očima přejedu po skupince stojící uprostřed kruhu tělocvičny, ale nemůžu se dobrat konečného počtu, „30,“ říkám si nahlas. V tom kolem mě proběhnou dvě děti, které se vyřítily odněkud ze vchodu. Slyším jenom: „Pomalu!“ od maminky, kterou stále nevidím. „Honzík a Maruška,“ přivítá dvojčata trenérka Irenka a hned po nich chce dát ruce za hlavu kvůli protažení na opičí dráhu. Opět ke mně přibíhá Bára, která zdraví maminku opozdilců. „Zase pozdě z práce,“ říká s úsměvem Bára. „Tentokrát ne, měl je vzít manžel, jenže ten uvízl v práci a já měla vybitej telefon, ale vidím, že jsme rozcvičku stihli,“ pokouší se převézt téma maminka dvojčat.
Protahování končí pokynem k rychlému občerstvení a s počítáním do deseti už stojí zase děti u trenéra Jirky, který společně s trenérkami dává kluky na levou stranu tělocvičny a holky na pravou stranu. „Šestnáct proti šestnácti, dneska to hezky vyšlo,“ řekne Jirka a v rychlosti vysvětluje pravidla další hry. Účelem hry je v pěti minutách naházet na druhou stranu co nejvíce míčků, kdo prohraje, musí je pak uklidit do společného vaku. S odpočítáváním se rozpoutává pěnová válka, holky hází, kluci kopou, převaha je zatím na straně holek. K žádnému úrazu překvapivě nedochází, i když jsem nejednou otočila při srážce dvou dětí hlavu. Po finálních slovech … „tři, dva, jedna, konec,“ … ale hra nekončí a děti se snaží potají přeházet míčky na druhou stranu, což je častokrát doprovázeno slovy: „On podvádí.“ Optickou většinu mají na své polovině holky, ale trenéři obcházejí pravidla, která určili na začátku a všechny cvičence zapojují do sbírání. Kupodivu nikdo neprotestuje.
Rychlá hra na ovečky a na vlky, kterou si pamatuju i já z mého dětství, se nese v poněkud ostřejším tempu, kdo zůstane poslední, ten vyhrává. Trenérky mezitím chystají prolézačky, bedýnky, pozemní žebříky, lavičky a další pomůcky na následnou opičí dráhu. Dvakrát zůstal mezi posledními Petr, jenž podle vzrůstu patří k nejstarším. Třetí hru vyhrává pětiletá Anička, která se schovala za závěs v rohu a vyskočila, až zbývalo pár posledních dětí. Nikdo si toho nevšiml. Obě děti se pak mají přihlásit po cvičení o bonbon.
Za námi je prvních dvacet minut a některé děti vypadají, že ztrácí energii. Pětiletá Jindřiška zkouší přechytračit maminku, že už nemůže pokračovat, že ji bolí kolínko. Na to ale okamžitě dostává odpověď, že v tom případě nebude žádné hraní na tabletu. S touto odpovědí se zvedá a vesele skotačí za trenéry do kruhu. Obracím se s úsměvem k mamince, která mi ho vrací se slovy: „Musím být tvrdá.“ Do ruky si opět bere časopis a pouští se do čtení.
Překážková dráha jako závod o sladkosti
To už ale trenéři rozřazují podle klasického pořekadla první, druhý, třetí, čtvrtý, děti do čtyř družstev. Čtyři skupiny po osmi je hodně. Jsem zvědavá, jak děti vydrží ty prostoje, než se dostanou na řadu. Tady ale zavládne zkušená parta trenérů. Jirka jako dirigent vysvětluje další hru, Lída s Jitkou stojí za dětmi a Bára s Irenkou jsou v poli u nejtěžších překážek, aby v případě nouze dětem pomohly.
Před ostrým startem následuje cvičný okruh, na kterém si všichni malí závodníci vyzkoušejí celou dráhu, aby věděli, jak jednotlivé překážky zvládnout co nejrychleji. Po doběhnutí se opět seřadí do špalíru v každé skupině a pečlivě poslouchají instrukce trenéra Jirky. „Další vybíhá, až si plácne s tím, co se vrací,“ opakuje Jirka třikrát hlavní pravidlo fair play. Vítězný tým dostane sladkou odměnu, motivace u dětí stoupá.
Závod právě odstartoval! Dopředu se vyřítili kapitáni hlavních týmů, kteří postupně zdolávají slalom mezi kužely, poté po jedné noze překonávají skákacího panáka provizorně postaveného z kruhových obručí. V tomto momentu se do čela dostávají závodníci z druhého a třetího týmu, kteří bezchybně zdolali i druhou disciplínu. Drobný náskok je ale rázem pryč, když vedoucí dvojice zaváhá u prolézačky, kterou zkouší zdolat z druhé strany. „Takhle ne, musíte zpátky a z té první strany,“ ozývají se trenéři, kteří své rady doprovázejí gesty. Zmatené děti pochopí, ale v té chvíli je dostihnou opozdilci. Ti se kolem nich proženou, ale v rychlosti jeden z nich padá na lavičce, po které se mu svezla noha. Následuje pláč a ošetřování trenérky Irenky, která ho odevzdává na uklidnění mamince. „Není to nic vážného, ať si chvilku odpočine“ říká trenérka Irena. Podle intenzity pláče to vypadá na převoz do nemocnice, lehká odřenina na koleni ale vypovídá o opaku. Maminka svého syna chlácholí a fouká mu na koleno, což ho značně uklidňuje. Schválně kontroluju čas od předání dítka po zařazení se zpět ke svému týmu a jsou to necelé tři minuty. Malý Pavlík, jak se dozvídám jméno od maminky, je zcela v pořádku. „On je trochu nešika, častokrát se mu tu něco přihodí, trochu si pobrečí a pak zase pokračuje. Od začátku se ale pohybově zlepšil a podobných pádů ubývá,“ vysvětluje situaci.
Pohledem se vracím zpět na závodiště, kde jsou už noví závodníci a tentokrát jde vše hladce. A tak to jde postupně a žádný větší zádrhel na trati se nepřihodí. Po doběhnutí všech závodníků získává první bod druhý tým. Tento závod je však na pět kol, obratnost a rychlost je úspěšným lékem na přehnanou energii dětí. Druhý bod si opět připisuje druhý tým, ale třetí kolo urve vítězství tým číslo čtyři. Poslední dvě kola patří třetímu družstvu. Bez bodu zůstává skupinka kolem kapitánky Martinky, která je trochu naštvaná a ohlašuje trenérovi Jirkovi, že druhý tým podváděl. Avšak přehodnocení se nedočká. Prohra děti ale mrzet nemusí, podle trenérů si za své výkony zaslouží sladkou odměnu všichni.
Jak to ty trenérky dělají?
Po celou dobu jsem se snažila sledovat práci trenérek, které pomáhaly dětem. Lída s Jitkou byly neustále zaměstnány dětmi, které skákaly a lezly na žebřiny, nebo se pošťuchovaly s ostatními v týmu. „Dávat na ně pozor stojí vždy hodně sil,“ říká mi po cvičení Lída a Jitka ji doplňuje: „Kolikrát odcházím po těch devadesáti minutách úplně vyšťavená, musíte je neustále okřikovat, motivovat je, aby dávaly pozor, fakt to není jednoduché.“ Irenka s Bárou oproti tomu pomáhaly po celou dobu dětem u překážek a po skončení se na jejich čele objevovaly kapky potu. „Tak nevím, jestli jsme daly do těla my jim, nebo oni nám,“ směje se po skončení opičí dráhy Bára.
Závod na překážkové trati ukrojil z devadesáti minut asi pětačtyřicet včetně chystání a sklízení. Následujících dvacet minut je vyhrazeno na skluzavky a trampolíny, na kterých děti dovádějí pod dohledem trenérů. Jeden po druhém šplhají po nafukovací skluzavce, trenér je jistí a ze dvou metrů se sklouznou dolů. Zhruba vteřinová jízda děti nesmírně baví a ihned se jdou zařadit na konec řady. Na velké trampolíně zase za sebou skáčou z jednoho konce na druhý a poté se řadí do fronty na další kolo. Kolem atrakcí jsou ještě záchranné žíněnky, které jsou jistícím prvkem v případě vypadnutí. Nic takového se ale nestalo. Pět minut před koncem zapojují trenéři všechny děti do společného úklidu. Zapojí se opravdu každý a nafukovací skluzavky a trampolíny jsou rázem přesunuty k nářaďovně, kde si je už přebírají trenérky, jež se pouští do jejich finálního uklizení mezi ostatní atrakce.
Děti se poté rozbíhají nedočkavě k rodičům, ale píšťalka jejich pohyb zastaví. „Ještě se všichni seřadíme na bílou čáru a rozloučíme se,“ udílí poslední pokyny Jirka a Irenka už přichází s košíkem plným drobných sladkostí. Po sborovém AHOJ se Jirka obrací k rodičům a sděluje jim pokyny o tom, že příští hodina nebude, ať děti přivedou zase za dva týdny. Rodiče pokyvují a pomalu se zvedají ze svých židliček. „No to je škoda, to s nimi další týden bude k nevydržení,“ posteskne si maminka dvojčat. Irenka mezitím obdarovává každého malého cvičence a poté se už trenéři odebírají do nářaďovny. Tam hodnotí uplynulé cvičení. „Dneska je musím pochválit, byli hodní, nepřišli dva největší experti, kteří vždycky strhnou ostatní a pak už se to nedá zastavit,“ začíná Lída. „Dneska to bylo fakt fajn,“ přidávají se sborově další. „Hlavně nezapomeňte na ten další týden,“ připomíná trenérům víkendový pobyt v Beskydech Jirka. „Vždycky jednou za rok zarezervuju pro nás trenéry víkend někde na horách, dáme si turistiku, wellness a po večerech tužíme kolektiv,“ vysvětluje mi hlavní trenér Dráčku na závěr. „No to se neboj,“ odpovídají trenérky a jedna po druhé opouští nářaďovnu se slovy: „Tak další týden.“
