Jaromír Talák 
Co se stalo s členy pražského Občanského fóra je nám většinou dobře známé. Například Václav Havel se stal posledním československým a prvním českým prezidentem. V roce 2003 vypršel jeho mandát, a ačkoliv se stáhl do ústranní, dál vystupoval na veřejnosti. Zemřel na konci roku 2011 a stát mu na jeho počest uspořádal velkolepý pohřeb. Václav Klaus založil jednu z odnoží původního fóra ODS a vystřídal několik politických pozic, mimo jiné i prezidenta. Z politiky odešel v roce 2013 a od té doby se příležitostně vyjadřuje ke světovému dění. Konečně, na pozici prezidenta se dostal i Miloš Zeman, který se v OF proslavil hlavně svým projevem na Letné v prosinci 1989. Stejně jako Václav Klaus, i on vystřídal několik důležitých mandátů v politice, domovskou stranou se mu však stala ČSSD. Po svém odchodu v roce 2007 se však o dva roky později vrátil s novou stranou a v letech 2013 a 2018 byl zvolen prezidentem ČSR.
Co se ale stalo s členy místních organizací Občanských fór už není tak dobře známé. Bližší informace o nich se můžete dozvědět z tohoto článku, který přináší sérii mini portrétů členů hradišťského fóra. Zatímco někteří se stali významnými osobnostmi regionu, ostatní se stáhli do ústranní a žijí klidný život obyčejného člověka.
Těžké začátky revolucionáře
Večer v sobotu 18. listopadu, kdy se po celé republice šířila zpráva o zásahu policie proti pokojným protestujícím, se nacházel právě na scéně Slováckého divadla Igor Stránský. Tam v této době působil jako dramaturg, režisér a herec. V této době zrovna divadlo hrálo představení V půli cesty na strom. Vystoupení mělo 10 minut do konce, když Stránskému do kanceláře zavolal jeho kamarád Přemysl Rutl, taktéž divadelní dramaturg. Po zjištění, co se stalo v hlavním městě, poprosil režisér svého přítele, aby mohl hru dokončit, že začnou jednat hned po padnutí opony. Ten mu na to nic nenamítal, a tak celé divadlo po skončení vystoupení zahájilo debatu, na jejímž konci se rozhodlo vstoupit do stávky. Následující den v Prostějově, kde mělo proběhnout hostované vystoupení ansámblu Slováckého divadla, nastoupil před shromážděné diváctvo režisér s proslovem proti zásahu policie v Praze. Vysvětlil, že ačkoliv jsou herci připraveni, kvůli stávce hru Strakonický dudák neodehrají. Za svůj proslov a vyzývání k nepokojům ho zatkla STB. Tajnou policii na něj zavolal ředitel Slováckého divadla Miroslav Kučera, jeden z jeho mála členů, který se postavil proti studentským protestům. „Herci dole před budovou skandovali: ‚Pusťte ho, pusťte ho!‘ Byl jsem vyslýchán, ale nikoho jsem nejmenoval, ani lidi, se kterými jsem telefonoval. Jenom jsem přiznal, že jsem do toho šel vědomě, protože současný stav země je špatný,“ vzpomíná na dramatický výslech na policejní služebně. Po podepsání trestu odnětí svobody na tři roky se vrátil do Uherského Hradiště, kde pokračoval s šířením informací o stávce divadel.
Jak udělat z okresního divadla celorepublikové
Zpátky na domovské scéně organizoval mítinky, besedy a veřejné diskuze s občany.
25. listopadu spolu s dalšími členy divadla a ostatními zaujatými občany založil uherskohradišťskou pobočku Občanského fóra. Hodně se veřejně profiloval, ale do diskuzí za zavřenými dveřmi mezi OF a místními členy KSČ se nezapojoval. Ačkoliv se považoval za nepolitika, po převratu působil 16 let ve funkci městského zastupitele v Uherském Hradišti.
Zpátky v divadle povýšil, stal se z něj ředitel uherskohradišťské scény, a na tomto místě setrval 25 let. Pokračoval v adaptování a režírování her od českých i celosvětových autorů. Díky svým dobrým rozhodnutím a uvážením se mu podařilo přetvořit okresní divadlo na scénu, která dosáhla celorepublikového významu a vyhrála dokonce několik ocenění. Jeden z nejznámějších členů divadla Tomáš Šulaj obdržel prestižní cenu Thálie za rok 2005 v kategorii Mimořádný herecký výkon.
Z pozice ředitele Slováckého divadla odstoupil ve prospěch režiséra Michala Zetela. Neznamená to ale, že by tím pro něj život divadelníka skončil. V divadle dál pracuje jako režisér a uvádí na scénu nové, někdy i běžnému diváku neznámé kusy od světových autorů. Jeho posledním režisérským dílem je Deskový statek od Vojtěch Štěta.
Svou domovskou scénu dál miluje a na to, co v roce 1989 udělal, je stále pyšný. Dokonce nedávno vyzval v rozhovoru ve Slováckém muzeu diváky, aby se nebáli vystoupit proti dnešním nepravostem, které se u nás dějí.
Náš protivník na udržoval pospolu
Michal Stránský před převratem působil v Okresním klubu mládeže UHáčko, kde se pořádal mj. setkání s umělci, kteří se nacházeli na indexu nepohodlných osob. I když se může zdát, že šlo o banalitu, tehdy to byl celkem odvážný výstup. Během listopadu 1989 se rychle zorientoval v situaci a spolu s podobně smýšlejícími lidmi založil ve městě jednu ze sítí OF. V době jeho existence vystupoval především jako mluvčí, který se nebojí mluvit zpříma s politickými oponenty. Na tuto dobu vzpomíná v dobrém: „To, proti čemu jsme společně stáli, bylo myslím dobrým důvodem ke skutečně prožívané jednotě a vnitřní disciplíně zúčastněných. A fungovalo to i přesto, že se v kanceláři OF v těch hektických týdnech potkávali lidé různých profesí a generací a rozhodně nešlo o nějakou partu přátel,“ vzpomíná na první léta hradišťského fóra. Na rozdíl od bývalého souputníka Radka Frýsy neodsuzuje všechny komunisty, se kterými se setkal. „Mohl bych jmenovat členy KSČ, kteří nám před rokem 1989 naprosto nezištně pomáhali v našich snahách o „rozvratnou činnost“, třeba na poli ochrany přírody,“ obhajuje částečně některé z nich.
Dnes se kromě práce grafického designera věnuje také literatuře (sbírky básní Meziokamžiky, Na hruškách nebe, Černé víno), divadlu a spolupracuje s organizacemi, které se zabývají ochranou přírody (například Centrum Veronica Hostětín). V rámci spolku Memoria se zasazuje o důstojné využití prostor dnes chátrající uherskohradišťské věznice, neslavně proslulé týráním vězňů.
Přítel města, literatury a dýmek
Ladislav Šupka vstoupil do OF později než většina zmíněných členů. Ze všech to ale dotáhl na nejvyšší pozici ve městě. V prvních svobodných volbách ho občané Uherského Hradiště zvolili jako svého prvního porevolučního starostu. Před revolucí působil jako agrochemik ve Starém Městě. Ve své funkci starosty přispěl k několika významným architektonickým změnám města. Otevřel nový atletický stadion, představil fontánu na nádvoří Klubu kultury Reduty. Přijal mimo jiné i Václava Havla v letech 1992 a 1998. Na bývalého prezidenta vzpomíná s obdivem a připisuje mu zvláštní kouzlo, které podle něho „dokázalo oslovit i jeho odpůrce“. Je členem Spolku přátel literatury a knihovny a Muzejního spolku, kromě toho si jako prezident klubu Academic Pipe Clubu Uherské Hradiště potrpí na dobrou dýmku.
S láskou k ženskému tělu
K dalším ze zakládajících členů patří Radek Frýsa. Do doby před začátkem revoluce pracoval v hradišťském Mesitu, společností zabývající se primárně strojní výrobou. Po ustanovení OF se stal jedním z jeho mluvčích a často diskutoval s představiteli místní základny KSČ. „Byli to jen obyčejní papaláši, kteří od vedení dostali za úkol s námi jednat“, vzpomíná na své tehdejší oponenty.
Po konci OF své zaměstnání změnil a namísto pracovníka se z něj stal fotograf. Dle jeho vlastních slov „se o toto povolání zajímal už od svých studentských let“. Jeho hlavním objektem jsou ženské akty, ke kterým má vybraných několik modelek. Rád ale fotografuje i mnohem skromnější objekty, jako zátiší nebo přírodní panoramata. Stal se ve svém oboru úspěšných, uspořádal po celé republice desítky výstav. Oženil se, se svou manželkou měl dceru. Pořídil si svůj vysněný dům. Vypadalo to, že jeho štěstí je bezbřehé. Život však má tendenci stát se nečekaně krutým.
Najednou, během krátkého období, ho postihla celá řada neštěstí. Rozvedl s manželkou, ztratil dům, na který si šetřil a v roce 2009 mu diagnostikoval jeho lékař Parkinsonovu nemoc. Řada nešťastných událostí ho však nezlomila. Rozhodl se, že bude pomáhat lidem s podobnou nemocí, a založil proto projekt Projekt Pomoci Parkinsonikům, ve kterém sám působí jako osvětový pracovník. Přestěhoval se na okraj města, kde žije v krásné přírodě se svou přítelkyní v útulné chatě. S manželkou se urovnal a jeho život se stal opět šťastným.
Jablko nepadlo daleko od stromu
Jan Gogola starší studoval na Filosofické fakultě na Palackého univerzitě v Olomouci. Po dokončení studia pracoval nejprve ve škole v Kunovicích, pak se ale jeho zájem soustředil na úplně jinou oblast. Stal se z něj scénárista a dramaturg Slováckého divadla. Během revolučního léta spoluzaložil místní pobočku fóra a účastnil se jednání s komunistickými pohlaváry.
Po převratu navázal na své zkušenosti ze Slováckého divadla a začal pracovat jako dramaturg a scénárista pro filmy. I když se na některé filmy podepsal pod tímto povoláním už před sametovou revolucí, jeho úplný talent mu umožnilo rozvíjet až polistopadové období. Pod jeho rukama vznikly scénáře nebo filmografie k filmům jako Kouř, Requiem pro panenku nebo Tobruk. Podílel se i na tvorbě seriálu Poste restante. K jeho posledním počinům na filmovém poli patří role spoluscenáristy na filmu Úsměvy smutných mužů, zachycujícího život lidí trpících alkoholismem na protialkoholní léčebně. Na samotném stříbrném plátně se moc neobjevil, naposledy v roce 2015 v oceňované Domácí péči jako starosta.
Jeho syn, Jan Gogola mladší se vydal ve stopách otce a také on pracuje jako scénárista na FAMU v Praze. Věnuje se především dokumentární tvorbě, mezi jeho díla patří Bratří Saudkové, Český mír, Ptáčata aneb Nejsme žádná béčka nebo Váňa. Spolu s otcem se podíleli na dramaturgii k seriálu Poste restante. I on se objevil v několika menších rolích, např. v Čert ví proč si zahrál čerta.
Dramaturg folkloru
Dalším ze členů Slováckého divadla, kteří zakládali OF byl Miroslav Potyka. Před revolucí pracoval jako hlavní organizátor mnoha folklorních festivalů. Zároveň byl i fotograf a autor pořadů, v nichž tyto tradiční slavnosti dokumentoval. Podobně jako Michal Stránský, i on navazoval kontakty s osobnostmi nebo seskupeními, které režim zařazoval do seznamu nepohodlných. Jeho přičiněním se v Hradišti upořádala výstava děl Jiřího Suchého, Adolfa Borna nebo Oldřicha Kulhánka. Ve Slováckém divadle působil jako dramaturg a fotograf.
Po revoluci se vrátil ke svému zaměstnání dále se setkával se svými kolegy z oboru. Od roku 1991 pracoval v Klubu kultury, v němž setrval až do roku 2014, kdy odešel do předčasného důchodu.
Kontrabasista s duší fotbalisty
Někdy se stane, že se dva neslučitelné zájmy nějakým záhadným způsobem dají dohromady. Málokoho by asi napadlo, že člověk, který doslova dýchá sportem, bude zároveň i hudebníkem ve swingové kapele. Ale stalo se, v tomto případě se Zdeňkem Pilátem. Ten celý svůj život žil hudbou. Uváděl večery u cimbálu, hrál na basu v kapele Metronom, zpíval ve sboru Svatopluk. Zároveň ale založil fotbalovou jedenáctku pro hradišťské kantory, kteří chtěli vyměnit sborovnu za šatnu mužstva, nebo pracoval pro Slováckou Slavii jako hlasatel.
Do fóra vstoupil krátce po jeho založení a ve volbách roku 1990 se stal členem městského zastupitelstva a rady. Poté, co mu vypršel mandát, nastoupil na místo učitele na základní škole v Uherském Brodě a poté v Boršicích. Mezi vyučováním dětí si našel čas na svůj oblíbený sport a přispíval do sportovní rubriky Slováckého deníku. V roce 2008 dostal zvláštní uznání Českého svazu tělovýchovné jednoty za významnou a výjimečnou činnost v oboru.
