Pod křídly otce. Když si kluci chtěli na tátu zanadávat, vycítil jsem to a odešel pryč

Vztahy s rodiči má každý jiné. Ve sportu ale může být vzájemná přítomnost rodičů s jejich potomky na jednom místě problematická. Zvlášť, pokud je každý hierarchicky v jiné roli, nebo pokud dochází ke zdánlivému střetu zájmů. Své o tom ví hokejový útočník Roman Vlach, který je synem Rostislava Vlacha, jednoho ze symbolů vsetínské zlaté éry a rovněž zlínského hokeje. Roman Vlach nikdy neměl se svým otcem špatný vztah, ba naopak. Vděčí mu za mnohé. Byl mu vzorem, který jej motivoval stát se stejně jako on hokejistou. Přesto v jeho kariéře došlo k nejedné situaci, kdy mu fakt, že je synem bývalého (a ne ledajakého) hokejisty, zkomplikoval, nebo minimálně ovlivnil jeho další cestu. Když se Roman Vlach začal napevno usazovat v sestavě Zlína, stál jeho otec na lavičce. Zprvu v roli pravé ruky hlavního trenéra Zdeňka Venery, po jeho odvolání následně v pozici nejpovolanějšího muže střídačky. Právě tento moment podnítil Romana Vlacha k tomu, aby učinil rozhodnutí poprvé v kariéře opustit rodné Baťovo město a zkusit něco nového. Za dva roky se však vrátil na místo činu, to už ale jeho kamarádi i otec byli bohatší o stříbrnou a hlavně zlatou medaili. Chvíle, které se do historie jeho milovaného Zlína zapsaly tučným písmem, sledoval jen zpovzdálí. Jak on, ani jeho otec se nevyhnuli v minulosti nejapným narážkám na to, že je svým otcem protěžovaný. Častá srovnání, která když se přemnoží, začínají lézt na nervy, také nebyly výjimkou. Proto se Roman Vlach rozhodl už víc s médii na téma „otec“ nemluvit. Tentokrát ale učinil výjimku. Útočník, který v době, kdy tento seriál rozhovorů vznikal, bojoval se svým nynějším klubem HC Oceláři Třinec ve finále play offTipsport extraligy o vysněné zlato, v interview popisuje výhody i nevýhody vzájemného soužití s „otcem trenérem“ v jednom týmu. Je složité být synem známého hokejisty? Je. Jste neustále pod drobnohledem, co se týká nějakého srovnávání s otcem a tak dále. Na druhou stranu je to ale i přínosné. Když má nějaký postřeh, tak ho řekne. To je fajn. Ale všeho moc škodí, proto otec podle mě časem pochopil, že mluvit mi do toho, jak hraju, taky není úplně dobré. Má to plusy i mínusy. Kdy vás s otcem začali srovnávat? Srovnávali nás pořád, až už mi to někdy nebylo příjemné a vadilo mi to. Proto už do médií nechci odpovídat na otázky ohledně otce, ale nyní jsem udělal výjimku. Straním se toho. Nejvíc toho bylo asi v době, kdy jsem s hokejem začínal. V hokejovém prostředí je spousta synů, kteří mají slavné otce. Třeba případ Roberta Reichela a jeho syna Kristiana. Ten se před sezónou 2017/18 přesunul z Litvínova do zámoří. Mimo jiné i proto, aby od všech srovnání utekl. Nepřemýšlel jste o tom jako mladý také? Zpětně, když nad tím přemýšlím, tak bych to asi udělal a vidělo by se. Těžko říct. Když jsem ale s mužským hokejem začínal, otec mi doporučoval, ať se nejdřív vyhraju tady a nějaká nabídka ze zahraničí nebo konkrétně z Ameriky se posléze objeví. Dlouhou dobu jste se pak pohybovali v jednom mužstvu (A-tým Zlína). Jaká úskalí to má, když vás trénuje otec? Úskalí to určitě má. Když mi bylo osmnáct let a já začínal v áčku, on do mužstva přišel jako asistent. To bylo celkem v pohodě, nebylo to až tak dramatické. Když se ale později stal hlavním trenérem… je to zkrátka taková jiná situace. Třeba i skrz kluky v šatně. Každý si chce občas zanadávat na trenéra a spoluhráči to neudělali nebo to nechtěli dělat, když jsem byl vedle nich. Několikrát jsem to vycítil, tak jsem se zvedl a šel do vedlejší místnosti. Člověk není v takových situacích svůj, necítí se komfortně. Z toho důvodu jsem proto tým po třech letech opustil. Řekl jsem vedení klubu, že bych chtěl jít pryč. Od nové sezóny jsem šel do Liberce. Tvrdil o vás někdy někdo– fanoušci, či dokonce spoluhráči, nebo kdokoliv jiný – že vás otec zvýhodňuje či protěžuje? Od spoluhráčů si toho nejsem vědom. Samozřejmě někdy něco řekli ve srandě. Třeba, když jsem od někoho dostal na tréninku hokejkou, a on se ohlédl a prohodil: „Tak, a teď budu mimo sestavu“ (směje se). Do očí mi nikdo nikdy neřekl, že hraju jen proto, že mě trénuje otec. Myslím si ale, že to tak určitě někdo vnímal. Člověk ale ani nechce nikomu takový názor vyvracet, stejně by to asi nemělo smysl. Co je v těchto situacích nejlepší? Prostě si těch řečí nevšímat? Je to asi to nejlepší řešení. Ale není to tak jednoduché. Když je toho hodně, tak to člověk v hlavě má, to je jasné. Má to nějaké výhody, když člověka trénuje vlastní otec? Nevím. Nechci říct, že marně hledám. Spíš asi ale převažují ty negativní věci. Výhoda je v tom, že mi narovinu řekne, co a jak. Jak už jsem ale říkal, všeho moc škodí. Navíc jsem v tu dobu ještě s rodiči bydlel, takže to byl hokej všude. I na snídani. Člověk z toho pak chce utéct, a i proto to dopadlo tak, že jsem nakonec před sezónou 2012/13 ze Zlína odešel. Když jste se vracel do Zlína, začátek soutěže se mužstvu nevydařil a otec vás, byť jste byl zdravý, na čas vyřadil ze sestavy (ne jako jediného). Je těžší tento tah skousnout od vlastního otce, než od jiného trenéra? Pro mě to bylo na stejné rovině. Byl jsem za to s trochou nadsázky i rád. Otec je ale takový, že všechno řekne narovinu. Vždycky říkal: Když budeš hrát dobře, budeš hrát, když ne, tak hrát nebudeš. Myslím si, že by to tak mělo být vždycky a všude. Samozřejmě to člověka štve, když nehraje, ať je to za jakékoliv situace. Chce hrát pořád. Já jsem to bral tak, jako by mě vyřadil ze sestavy kdokoliv jiný z trenérů. Byl na vás otec přísnější než na spoluhráče? Myslím si, že se ke mně choval stejně jako k ostatním klukům. Otec mě nikdy moc nechválil, spíš mi vždycky vytýkal věci, které dělám špatně. Občas řekl, že jsem něco udělal dobře, pak k tomu ovšem dodal nějaké „ale“. A takový je doteď. Na druhou stranu před vaším návratem do Zlínaváš otec veřejně prohlásil, že o váš návrat stojí. To musí potěšit, zvlášť když jinak příliš nechválil. Jo, to mě tehdy moc potěšilo. Sice se říká, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, ale já jsem chtěl být doma ve Zlíně. I když jsem měl i nabídky odjinud. Říkal jsem si ale, že mě chtějí. Nejen otec, ale i vedení klubu. Každopádně, když vás do svého mužstva chce trenér, nehledě na to, že šlo o vlastního otce, není nic lepšího. Navíc, když člověk ví, že dostane nějakou jinou roli, než kterou měl, když odcházel. Měl jsem radost, že o mě otec projevil zájem. Protože jsem si jistý, že kdyby o mě nestál, rovnou by mi řekl, ať se nevracím. Jak jste prožíval zápasy, kdy jste stál takzvaně na druhé straně barikády? Tedy v době, kdy jste hrál za Liberec, posléze Karlovy Vary. Nijak extra speciálně jsem to nevnímal. Samozřejmě jsem věděl, že stojí na střídačce. Většinou jsme jezdili do Zlína o den dřív, tak jsme se potkali, pokecali, ale pak už se šlo na zápas. Možná, když jsem hrál v Liberci, tak ty první zápasy byly takové trochu zvláštní. V těch dalších utkáních už to ale bylo skoro jako proti jakémukoliv jinému soupeři. Člověk pochopitelně ví, že tam má otce a kluky, se kterými odmala hrával. Ale jak už jsem řekl, zvláštní to bylo akorát ze začátku, pak už ne. Když jste ze Zlína odcházel, měl jste svým způsobem i docela pech. Zlínský tým za vaší absence prošel dvakrát do finále, poprvé neuspěl, napodruhé už mohl slavit titul. Zamrzelo vás při pohledu na slavící kamarády v čele s otcem na střídačce, že u toho nemůžete být taky? Byl jsem z toho hodně… ne že špatný, ale hrajete tam celý život, pak na dva roky odejdete, a oni hrají dvakrát finále. Trochu to zamrzí. Tak to ale holt je, takový je hokejový život. Na druhou stranu bych asi neudělal tak dobrou sezónu, jaká se mi povedla ve Varech. Každopádně, když se na to podívám zpětně, titul je titul. Zážitek z finále musí být něco neskutečného, parádního. Vždycky říkám a doufám, že to na mě ještě čeká. Třeba letos. Zatímco Zlín bojoval o zlato, vy jste musel v sezóně 2013/14 bojovat s Karlovými Vary o udržení. Z osobního hlediska jste ale zažil nejlepší ročník v kariéře. Byly dva roky mimo Zlín s ohledem na další vývoj v kariéře klíčové? Nevím, jestli přímo klíčové, ale jak už jsme zmínili, udělal jsem hodně bodů. Zejména v té druhé za Karlovy Vary. Určitě se mi otevřely určité možnosti. I co se týká návratu do Zlína. Každopádně nevím, jestli bych tu sezónu nazval jako klíčovou. Spíš jako jednu z těch, které byly dobré. Byly jste s otcem hodně v kontaktu i v těch dvou sezónách, co jste byl pryč? Ano, byli. Ale to jsme pořád, i teď, kdy nejsem tak často doma. Když ale jedu domů, tak si zavoláme a potkáme se. Vždycky se o mě zajímal a zajímá. Jakým typem trenéra je váš otec? Myslím, že je takový, jak ho na střídačce vidí všichni. Někdy samozřejmě něco řekne, ale je takový méně emotivní než jiní trenéři. Na druhou stranu umí zakřičet, nebo alespoň zvýšit hlas, když je potřeba a je něco špatně. O tom se kluci mohli několikrát přesvědčit. Podle mě je ale takový rozvážný a než, aby plácl kravinu, tak raději chvíli pomlčí, a až pak po chvíli, kdy si to vyhodnotí, něco řekne. Je těžké v tak velkém kolektivu jako je hokejová šatna sundat masku na rovině vztahu otec a syn? Musíte se svým způsobem trochu přetvařovat. Nemůžu za ním chodit se slovy „tati, tati“. Je to takové jiné, ale není to až takový extrém. Nebyli jsme spolu v kontaktu totiž úplně neustále, protože trenéři mají, stejně jako hráči, svoji šatnu, kamrlík. Každopádně hrát si v šatně před ostatními spoluhráči na taťku se synem by nebylo vhodné. Jak jste jej oslovoval? Trenéra jako všichni ostatní? Ne, to ne. Normálně „tati“. To tak nějak vyplynulo. Říkat mu „trenére“ by pro mě bylo asi divné. Když jste spolu působili v jednom týmu, viděli jste se zřejmě od rána do večera. Může to být kontraproduktivní a vzájemný vztah nějak narušit? Určitě může. Na druhou stranu ale musím říct, že jsme oba věděli, kde je nějaká hranice. Když jsem toho někdy měl dost, tak jsem mu řekl, že už stačilo. Nebo to na mně viděl sám. Nějak jsme se korigovali. Každopádně možnost vzájemné konfrontace je větší, když jste spolu prakticky 24 hodin denně. Někdy třeba řekl něco, co mi nesedělo, navíc jsem byl v blbé náladě, tak jsme se trochu chytili. K takovým situacím někdy prostě dochází. U nás toho ale nebylo moc. Když jste vyrůstal, byla vůbec jiná možnost, než se stát hokejistou? Dřív jsem ještě hrával fotbal, takže těch možností bylo víc. K hokeji mě to ale tak nějak táhlo víc, takže z toho nakonec byla v podstatě taková jasná volba. Motivovaly vás otcovy úspěchy–tituly v extralize, dva bronzy z mistrovství světa – k tomu, aby z vás byl taky hokejista? Třeba se mu v těchto úspěších i vyrovnat? To víte, že jo. I teď, když se na to zpětně podívám. Bylo super s ním sdílet tu radost, vyhrál toho během kariéry opravdu hodně. Myslím si, že to se mi už asi nepovede. Každopádně to člověka určitě motivuje. Když jste hrál v Olomouci, byl jste v jednom týmu s Galvasovými, otec Lukáš a syn Jakub. Jak na vás působili oni? Mají takový trochu jiný vztah, řekl bych kamarádský, jak jsem stihl poznat. Já jsem měl k otci vždycky respekt, asi bychom se nikdy nechovali k sobě stejně jako Galvasovi. Oni na sebe řvou: „Hej, Galus“. Mají to trochu jinak, ale rozumí si dobře a myslím, že jim to tak sedí. Neposteskl jste si trochu, že jste sám neměl možnost si s otcem taky zahrát? Byla by to asi sranda, ale možná i trochu zvláštní. Nikdy jsem o tom ale nijak nepřemýšlel.