Dominika Kubištová Je situace v Borku ve všech domech stejná?
Ten dům, ve kterém jsme teď (kachlák – pozn. redaktorky) měl už od začátku kontakt na sociální službu. Když se začal osídlovat, tak už jsme tady jeden den fungovali. To znamená, že klienti přicházeli rovnou k nám a mohli jsme s nimi hned od začátku pracovat. Ten zadní dům, který byl přistavený po povodních (dům s pavlačí – pozn. redaktorky), tak to byl obdobný případ. Domy, které jsou tady pod námi, pod kopcem, tak ty nebyly v našem hledáčku od začátku. Tam jsme začali systematicky pracovat až před čtyřmi, pěti lety. Předtím občas lidé z těchto domů vyhledali naše služby, které jsme jim samozřejmě poskytli.
Bylo předem jasné, že tady budou bydlet převážně Romové?
To není jasné ani teď. Tohle nejsou byty primárně pro Romy, ale pro lidi, kteří mají sociální status níž než zbytek populace, takže tu jsou lidé i z majoritní komunity.
Jak taková systematická práce se sociálně vyloučenými lidmi vypadá?
V podstatě jde o to navázat kontakt. Zjistit, jestli ti lidé mají potřeby, které je sociální služba schopná řešit, a potom se dohodnout na způsobu řešení. Nejvíce jsme řešili dluhové poradenství, to znamená hlavně dojednávání splátkových kalendářů, protože hodně obyvatel tohohle sídliště mělo a má dluhy. Dále to byly záležitosti týkající se zaměstnání. Je to neobvyklé, ale momentálně tady velká část lidí zaměstnání má, někdy je to sice jen sezónní práce, ale mají ji. Alespoň tedy z domů, které máme pod patronátem. Poté se snažíme klientům pomoct s hledáním bydlení a posunem z vyloučené lokality do města, což znamená, že musí nejdříve splatit dluhy, našetřit na kauci. Několika klientům se už ale podařilo přestěhovat se. Spíš ale jde o to udržet si bydlení alespoň tady. Nejdelší smlouvy jsou tady totiž na rok a nejkratší na měsíc. Bydlení si mohou nechat prodloužit, pokud platí městu nájem a udržují tady pořádek.
Říkáte, že je neobvyklé, že si lidé ve vyloučené oblasti udrží zaměstnání. Proč se to tady daří?
Asi je to hodně o příležitostech. Jsou tady vstřícné firmy, například Eko-Bi, které jsou ochotné zaměstnávat naše klienty. Spolupráce s nimi je dlouhodobá a myslím si, že funguje.
Je těžké do této pobočky Naděje shánět pracovníky?
Hodně. Do nízkoprahového zařízení na práci s dětmi je to jednodušší, tam jsme dostali peníze, takže výplata celkem odpovídá, ale na terénní práci máme vyvěšený inzerát čtrnáct dní a nepřišla jediná nabídka. V tomto okamžiku tedy nevíme, jak budeme pracovat v terénním programu, jelikož lidé se do takové práce nehrnou. Je náročná a navíc není dobře honorovaná. Kraj od nás nevyžaduje čtyřiadvaceti hodinovou službu, ten chce dva terénní pracovníky, kteří tady budou pondělí až pátek po osmi hodinách, to jsou ochotní nám zaplatit. Dneska nám tady v podstatě chybí čtyři lidi. Pokud je během měsíce neseženeme, tak budeme muset jednat s městem o změnách.
Co je tak náročného na práci terénního pracovníka?
Terénní pracovník je tady v kanceláři dvacet čtyři hodin denně, střídají se po dvanáctihodinových směnách. Buď navštěvuje klienty v jejich domácnostech, nebo je vyhledává na sídlišti, popřípadě chodí klienti za ním a on jim pomáhá například s vyřizováním korespondence, psát úřední dopisy, případně jim hledá něco na internetu. Také s ním obyvatelé sídliště konzultují své problémy. Terénní pracovník poté hledá řešení a kontroluje, jestli je pro ně vhodné. Je to taková klasická sociální práce.
Už jste mluvil i o nízkoprahovém domě, který slouží pro práci s dětmi. Čemu se tam děti mohou věnovat?
V nízkoprahovém klubu řešíme běžné problémy dětí z téhle oblastí, tedy šikanu, že děti nemají kamarády nebo že je vylučují z kolektivu. Navíc se tam s nimi ale snažíme i navázat vztah během externích aktivit, jsou tam například deskové hry, stůl na ping pong, stolní fotbálek nebo se tam konají výtvarné a hudební aktivity. Snažíme se je těmi volnočasovými aktivitami motivovat, aby svoji situaci řešili. Pomáháme jim s učením do školy, aby byly schopny dostat se dál ze základní školy, a tím pádem si zvýšili uplatnění na trhu práce.
Využívají děti toto zařízení?
Je v něm věkový limit, je to pro děti od šesti do osmnácti let, a pak kapacitní limit. Vejde se do něho jenom čtyřicet dětí. V začátcích se stalo, že jsme tam měli devadesát dětí denně, a to se opravdu nedalo zvládat. Teď je denní průměr asi na třiceti dětech. Někdo přijde třeba na deset minut, pak zase odejde, takže jich je tam během dne zhruba šedesát, ale těch, co ho za den opravdu využijí, je zhruba těch třicet.
Vydavatel Českotřebovského zpravodaje Milan Mikolecký se mi zmiňoval, že by ten dům potřeboval rekonstrukci, je to pravda?
Potřeboval by obrovskou rekonstrukci. Měly by se snížit stropy, jelikož teď je to těžké vytopit. Dále by bylo potřeba ho rozdělit. Teď je tam totiž jedna velká místnost a dvě malé, kancelář a malá kuchyňka, kde bychom s dětmi chtěli zkoušet vaření. Kdyby ten prostor byl rozdělený, mohli bychom ty aktivity lépe zacílit. V jedné místnosti by byla sportovní aktivita, v další klidová zóna, kde by děti psaly úkoly, a v další by mohly být výtvarky.
Zkoušeli jste žádat kraj nebo město o dotaci?
Mohli jsme to financovat z peněz Evropské unie, ale bohužel je tam podmínka, že ta aktivita by tam musela být provozována pět let, což nejsme schopni garantovat. Peníze jsou tedy v tomhle případě spíš druhotný problém.
Ocenili by tady i nějaký klub třeba senioři?
Myslím si, že by to pro ně nemělo význam. Tady terénní služba pokrývá dospělé a každá romská rodina se stará o svého seniora. Spíš by stálo za úvahu zřídit tady ke dvěma stávajícím aktivitám (terénní práce a nízkoprahový dům – pozn. redaktora) ještě sociálně aktivizační službu pro rodiny s dětmi. Na druhou stranu tady Charita a sdružení Amaltea tuhle službu pokrývají, ale není to provázané. Pro nás je skvělé, že máme provázanou terénní práci s „nízkoprahem“, protože pokud potřebujeme oslovit rodiče s problémem, tak můžeme.
Docházková vzdálenost do centra je asi 30 minut, autobus potom jezdí zhruba jednou za dvě hodiny. Myslíte, že to místním lidem stačí?
Těžko říct. Vím, že autobusy jsou vyhledávané, protože naši pracovníci jim hledají, kdy spoje jezdí, ale jestli je to dostatečné, to nevím. Je pravda, že hodně lidí tady má auta, ne všichni mají řidičské průkazy. Proto tady vznikla i vzdělávací aktivita, při které jsme umožňovali místním dělat testy na řidičské průkazy v kanceláři, na počítači. Naprostá většina lidí, která se téhle aktivity zúčastnila, potom řidičský průkaz dostala. Jeden dokonce teď řídí popelářské auto. Nedá se ale rozhodně říct, že by všichni měli auta.
Po zavedení inkluze se tady téměř zrušila ZŠ Praktická, což je i jeden z důvodů, proč tady teď tolik žáků musí dojíždět do města. Momentálně v ZŠ Praktické funguje jedna třída. Město má ale v plánu budovu koupit od kraje a obnovit tam výuku prvního stupně základní školy, bylo by to externí pracoviště ZŠ Nádražní. Myslíte, že je to řešení?
Možná ano, protože určitě by to bylo pro děti jednodušší a zároveň by jim to mohlo zvýšit docházku. Na druhou stranu se tahle lokalita ještě víc vyloučí. Když všechno přestěhujete za nimi, nebudou mít důvod jít do města. Otázka je, jestli je to cíl nebo důsledek, ale v tomhle směru to dobré není, protože z ghetta se stává ještě větší ghetto. Nedokážu ale posoudit, co z toho je větší problém.
Pozorujete tady za dvacet let Naděje nějaká konkrétní zlepšení?
Určitě. Znatelné to bylo, když jsme začali navštěvovat domy níž po svahu dolů. Nejdříve bylo vidět, že domluva s lidmi, se kterými se dlouhodobě pracovalo, byla na daleko lepší úrovni, stejně tak schopnost plnit sliby. Snížila se cyklická zadluženost a jsem přesvědčen o tom, že ti lidé, už vědí, že dopis z úřadu není možné hodit do koše a neřešit to. Lidé naopak sami začínají řešit svoje problémy a neignorují je, to vidím jako největší posun.
Infobox: V Naději pracuje od roku 1992. Deset let jako ekonom, poté se stal oblastním ředitelem. Momentálně má Milan Nádvorník pod sebou domov důchodců ve Vysokém Mýtě, zařízení pro děti a mládež v Litomyšli a českotřebovské sídliště Borek.
