Politické křoví. Důchodci, mladiství a lidé, kterým je to jedno

Záměr projektu

Cíl práce

Hlavním cílem tohoto samostatného projektu je představit kandidáty, kteří se nacházeli na spodních místech kandidátních listin v parlamentní volbách v roce 2017 na Vysočině. Snaží se zejména ukázat jejich názory a přesvědčení. Projekt je zaměřen na aktivní důchodce, ale také na mladé lidi. Práce ukazuje pohled z obou stran skrze sérii publicistických textů. Snaží se čtenářům ukázat, že ne vždy jde ve volbách o politiku. Na kandidátních listinách se jak v komunálních, tak parlamentních volbách vyskytují lidé, kteří o problematice voleb nemají nejmenší tušení. Převážně u méně etablovaných stran se setkáváme s velkou neochotou komunikovat. Projekt tak čtenáře vtáhne mezi nepopulární politické subjekty, kteří s politickou na Vysočině nemají nic společného. V neposlední řadě je v práci zahrnut i pohled odborníka na popsanou problematiku.

Zdůvodnění volby tématu

Když jsme během předmětu Politická žurnalistika s Mgr. Karlem Páralem dostali za úkol projít kandidátky u nás v kraji v parlamentních volbách a najít všemožné zajímavosti, zjistila jsem, že Vysočina je více než dobrý zdroj. Během práce na tomto textu jsem si uvědomila, že volební kandidátky si zaslouží mnohem více pozornosti. Proto také vznikl tento projekt s názvem „Politické křoví. Důchodci, mladiství a lidé, kterým je to jedno.“

Když jsem pročítala kandidátky, našla jsem tam několik známých jmen, které už jsem slyšela v minulosti. Zajímalo mě, proč kandidují. Co chtějí změnit a jak se na kandidátku dostali. Jak celý tenhle proces funguje, jaké podmínky musí splnit. A hlavně, jestli vůbec oni sami vědí, proč kandidují. Ve většině případů byli na spodních místech kandidátních listin, i když to nebylo pravidlem. Právě z tohoto důvodu jsem se v projektu zaměřila na dolní polovinu kandidátní listiny. Chci, aby se čtenář prostřednictvím tohoto projektu dozvěděl, jací lidé se objevují na kandidátních listinách, a jestli to dělají s nějakým záslužným přesvědčením.

Na kandidátních listinách se objevilo i pár lidí v důchodovém věku. Zajímalo mě, co může sedmdesátileté babičky a dědečky motivovat k tomu, vstoupit na kandidátku. Je to opravdu jejich vlastně přesvědčení nebo jsou jen politickou výplní?

Stejně tak je to u mladých lidí. Zde by se dala předpokládat ještě idealistická představa vedoucí ke změně politických poměrů u nás. Ale je to doopravdy tak? Nebo je to stejné jako u lidi v důchodovém věku? Jsou jen bezvýznamným číslem na volebním lístku. Chci, aby se čtenář mohl vcítit do obou pohledů. Ze strany mladých lidí, i z pohledu důchodců, kteří už za svůj život zažili všemožné politické situace. V projektu čtenář najde názory lidí, kteří opravdu chtějí něco změnit, i když jejich pozice na kandidátní listině není příliš vysoká, ale i lidi, kteří se ke kandidatuře dostali náhodou.

Zdroje / stav problematiky

Problematiku tohoto tématu spatřuji převážně v tom, že se regionální média dostatečně nezajímají o již zmíněné kandidátní listiny. Volby se pojmou z celostátního měřítka, nezapomene se na přední místa kandidátek v daném kraji, a tím žurnalistické pátrání končí. Dovoluji si pronášet takové soudy, protože od roku 2016 externě s jedním regionálním médiem spolupracuji.

Volební kandidátky, ať už ve volbách parlamentních nebo komunálních, by si zasloužily více pozornosti. Média by měla projít jednotlivé strany a zjistit, jací občané se uchází o naše hlasy. Při pátrání v dolních místech kandidátek jsem zjistila zajímavé informace, které by voliče zajisté zajímali. V práci reflektuji neochotu lidí, se k volbám vyjádřit. Na druhé straně i pozitivní tendence od kandidátů, kterým opravdu o něco jde. Tím, že budeme věnovat větší pozornost i méně etablovaným stranám, bychom mohli přispět k většímu politickému povědomí občanů České republiky.

Téma, které tento projekt zpracovává, není možné vypracovat z teoretického pohledu pomocí odborné literatury. Většina práce proto spočívala v kontaktování osob, diskuzi s odborníkem a vlastním pátráním. Z hlediska celého projektu jsem nejvíce informací získala prostřednictvím rozhovorů, z kterých pak vyšlo několik publicistických textů.

Ideový plán

Téma jsem si zvolila hlavně proto, že mě problematika voleb zajímá, volby jsou totiž pro politické novináře hlavní událostí roku. Obzvlášť nyní, kdy nás čekají každý rok až do roku 2026. Máme se tak na co těšit a o to větší pozornost tomu musíme věnovat. Zajímat se o volby komplexně a neupozorňovat jen na lídry a favority. Proto vznikl tento projekt, aby na problematiku upozornil a inspiroval tak další regionální novináře.

V práci chci dosáhnout toho, aby čtenář pochopil, že kandidovat v parlamentní volbách může prakticky kdokoliv. Stačí naplnit pasivní volební právo pro určitý typ voleb. Ráda bych, aby práce přinesla pohled na lidi, kteří do voleb vstoupili. Na lidi, kteří nejsou lídry kandidátek a nejsou ve veřejném povědomí. Pohled na občany, kteří prostě jen podepsali papír a stali se kandidáty nebo na občany, kteří se snaží politiku měnit už několik let, i když v mnoha případech bez úspěchu.

Postup práce + zdůvodnění způsobu zpracování, volby jednotlivých řešení

Projekt vznikl v rozmezí února až dubna v roce 2017. Zdrojem primárních, hrubých informací byl server volby.cz, který poskytl data. Našla jsem zde volební lístky všech politických stran, které v parlamentních volbách 2017 kandidovaly na Vysočině. Jednalo se o dvacet čtyři politických subjektů. Postupně jsem prošla každý volební lístek a rozdělila ho na dolní a horní polovinu. Jak už jsem zmínila výše, pracovala jsem jen s dolní polovinou. Přes své známé jsem se ovšem dostala i ke slečně, která na dvacetičlenné kandidátce byla na sedmém místě. Svolila pro rozhovor, a tak vznikl jeden z nejdůležitějších textů projektu. První text, který jsem do projektu zařadila jsem paradoxně psala jako poslední. Jedná se o obecný text, který danou problematiku a téma představuje čtenářům.

„Nerušit, jsem v zahraničí!“ Kdo se uchází o naše hlasy na Vysočině? – žánrově nezačlenitelný text/publicistika s reportážními prvky

První ze série textů bych označila jako žánrově nezačlenitelný text. Blíže bych ho specifikovala jako publicistiku s reportážními prvky. Jde o publicistiku, která představuje dané téma, danou problematiku. Cílem textu je nalákat čtenáře. Ukázat, o čem celý projekt bude, představit jednotlivé části. Představit, jak celý projekt vlastně vznikal

Viktor Jílek definuje tento žánr jako „subjektivizované žánrově nezačlenitelné texty kombinující subjektivní úseky (například vyprávěcí) s úseky objektivizovanými citacemi.“[1]

Tento text nebyl zařazen už v původním plánu. Vzešel z celkového bádání po volebních kandidátek. Během zpracovávání projektu jsem měla desítky telefonátů a projekt vyžadoval zdlouhavou rešeršní činnost. Dostat se k těmt správným lidem je opravdu těžké. Když potřebujete mluvit s lidmi, kteří v daném politickém subjektu zastávají vyšší funkce, nejsou v politice nováčky a reálně jim jde o kandidaturu, není problém se s nimi spojit. O tom ale můj projekt není. Kdežto když potřebujete lidi z malých, nových a neetablovaných stran, je to problém. V mnoha případech nešel dohledat ani lídr kandidátky, natož pak člověk na dvacátém místě. Právě o tom je tento text. Pojednává o úskalích, které mě během celé práce doprovázely. Představuje nejrůznější typy lidí. Od ochotných tiskových managerů stran až po lídry, kteří se mnou odmítli jakýmkoli způsobem komunikovat.

Objevila jsem lidi, kteří sice na Vysočině kandidují, v České republice ale už přes deset let nepůsobí. Lidi, kteří si na svou podzimní kandidaturu ani nepamatují. Důchodce, kteří jsou na volebních lístcích jenom proto, že jejich syn je lídr strany. Pátrání doprovázely falešné údaje a odpojená telefonní čísla. Některé strany, tak jak je známe z podzimu roku 2017 už neexistují a dnes vystupují pod jiným názvem.

Tento text jsem napsala jako popis a výčet těch nejzajímavějších momentů, které vznikly během mého pátrání. Když jsem s projektem začínala, netušila jsem, jak bude těžké některé lidi dohledat. Dnes vidím, že to vlastně nebylo na škodu. Díky těmto problémům mohl vzniknout článek, který celému projektu dává rozměr. Ukazuje, že i politická žurnalistika na regionální úrovni může být časově náročná.

Žánrově nezačlenitelný text definuji slovy Viktora Jílka výše. Konkrétně tento text nazvaný „publicistika s reportážními prvky“ obsahuje reportáž, komentář a má subjektivní zabarvení založené na zkušenosti. „Základem reportáže je silně subjektivizovaný odraz reality. (…) Autor je součástí děje, je mu osobně přítomen a příjemci zprostředkovává své zážitky a dojmy. Reportáž má značný informační potenciál, a mimo jiné i proto bývá řazena do skupiny textů tak zvaně informačně popisných.“[2]

Text obsahuje i náznak komentáře. Viktor Jílek uvádí „závěr může interpretovat, shrnovat předchozí text.“[3] Proto jsem také tento text zařadila na poslední místo projektu. Shrnuje tak všechny zážitky, které se během pracování na projektu, udály. „V komentáři je užíván slohový postup, ovšem nejde o plnou úvahu. Charakteristickým rysem komentářů je aktualizované, neobvyklé, často vtipné vyjadřování. Uplatňována jsou obrazová pojmenování, prostředky nespisovného jazyka…“[4]

Stačilo podepsat papír, říká třiadvacetiletá zmrzlinářka – story

Rozhovor a Andreou Lecjaksovou, třiadvacetiletou živnostnicí, která v Havlíčkově Brodě provozuje stánek se zmrzlinou probíhal v přátelské atmosféře. Respondentku jsem ale objevila náhodou. Šla jsem po Havlíčkově Brodě a viděla plakát politické strany Rozumní, který měla Andrea vylepený na svém zmrzlinovém stánku. Dozvěděla jsem se od ní, že vlastně jen podepsala papír a stala se kandidátkou. Domluvily jsme se na rozhovor a já za pár dní přijela znovu do jejího zmrzlinového stánku.

Informaci, že opravdu jen podepsala papír mi následně potvrdila i v rozhovoru. Andrea byla na kandidátce na sedmém místě, aniž by o to jakýmkoliv způsobem usilovala. Přišlo mi to zajímavé z toho důvodu, že sedmé místo kandidátce se dá považovat za poměrně vysoké místo. Přesto se tam objevila slečna, kterou by před časem ani nenapadlo za nějakou stranu kandidovat. Bylo jí to jedno.

V tomto případě se jedná o žánr story a má za úkol představit příběh Andrei, která se na volebním lístku ocitla prakticky náhodou. Story je jakýmsi příkladem příběhu mnoha kandidátů ze spodních pozic volebních lístků. Představuje skupinu lidí, kteří existují jen jako politická výplň. Většinou z jednoho praktického hlediska, a to, aby kandidátní listina nevypadala prázdná. Tuto informaci potvrdil i politolog na Univerzitě Palackého Tomáš Lebeda, se kterým vznikl rozhovor právě pro účely tohoto projektu.

Tento žánr bývá někdy označován také jako „human interest story“. Viktor Jílek definuje story následovně. „Žánr má blízko k povídce, je založen na slohovém postupu vyprávěcím, není však rozsáhlý jako povídka. (..) Vychází ze skutečnosti a pojednává o skutečných osobách, o jejich činech, situacích ve kterých se ocitli, událostech, které prožili. Sdělným záměrem může být představit zajímavou osobu, doložit na příběhu jedince společenský jev, problém, dopad určité události na konkrétního člověka.“[5]

Lidé nemusí mít žádný politický zájem, a přesto kandidují, říká politolog Lebeda – rozhovor

Třetí z řady publicistických textů je zároveň i nejdelší. Rozhodla jsem se zpracovat rozhovor s odborníkem na volební systémy, docentem politologie a vedoucím katedry politologie a evropských studií na Filozofické fakultě Univerzity Palackého, Tomášem Lebedou. Svými postřehy a nadhledem na probírané téma dává projektu punc pravdivosti a vážnosti. Rozhovor s odborníkem na danou problematiku se mi zdál více než příznačný. Setkali jsme se asi na dvacet minut, rozhovor jsem si nahrávala a následně zpracovala v rozsáhlé psané interview. Dopředu jsem měla připraveno několik otázek, které otevíraly danou část problematiky. Během rozhovoru ale vyvstalo na povrch mnoho dalších otázek, které odpovídaly tématu, a proto jsem je nechala i v psané formě. Na konci rozhovoru jsme sklouzli do obecnější roviny, kde Tomáš Lebeda popisuje nynější politickou situaci u nás a zamýšlí se nad možným pokračováním.

Viktor Jílek rozlišuje dva základní typy rozhovorů. Dělí je na zpravodajské a publicistické. Jelikož můj projekt je na rozhovorech založený. Použila jsem oba dva typy. Ze zpravodajských rozhovorů jsem ale následně vypracovala žánr story (viz výše). Publicistický rozhovor neboli interview publicistické jsem využila v nejdelším textu svého projektu. Tento typ rozhovoru mi přišel pro dané téma ideální, protože tazateli dovoluje reagovat na výpovědi dotazovaného. „Pro publicistické interview jsou užívány všechny typy otázek, tedy nejen alternativní, dichotomické a doplňující, ale rovněž otázky otevřené a kontrolní. (…) Dalším specifikem je náhrada otázky větou oznamovací v rámci dialogické repliky, případně užití nedokončené výpovědi, na které dotazovaný v intencích dialogu navazuje.“[6]

Za devatero horami, devatero řekami a devatero volbami – story

Další story (viz výše), která vznikla v rámci tohoto projektu má za úkol zmapovat tři příběhy. Ukazuje na tři na sobě nezávislé důchodce, které spojuje to, že všichni byli v dolní polovině kandidátní listiny. Jde o tři muže, každý z jiné politické strany nebo hnutí. Každý z nich je ale svým způsobem specifický. U dvou případů je znatelné, že politika je pro ně důležitá a že chtějí nebo chtěli něco změnit. Třetí z trojice se ke kandidatuře dostal přes svého syna, který je lídrem stejné kandidátky.

Se všemi respondenty jsem vedla stejný rozhovor, kterých bych definovala jako zpravodajský. Byl založen na předem přepravených otázkách, pro všechny tři muže stejné. S Vladimírem Lankem a Ivanem Kvasňou jsem telefonovala. Oba telefonáty zabraly okolo patnácti minut. S třetím respondem Bohumilem Trávníkem jsem telefonovala dvakrát, s tím, že jsem se dohodli, že mi odpovědi na otázky zašle e-mailem. Zmínil, že i když je důchodce, tak nemá čas a že si na vypracování odpovědí rád v klidu sedne.

Následně jsem vypracovala přepisy rozhovorů a spojila je v jednu story. Text tak ukazuje příběhy tří lidí, které spojuje umístění na kandidátce i věk. Představuje ale rozdílné politické postoje, příběh i motivaci.

Sebehodnocení

Mým hlavním cílem bylo ukázat čtenářům lidi, kteří nejsou v našem širokém povědomí. Občany, kteří kandidovali v posledních parlamentních volbách v roce 2017 na Vysočině, ale činili tak z posledních pozic kandidátek. Velkým problémem, který projekt zdržoval, bylo shánění kontaktů. Dostat se k obyčejným lidem jako jsme my, není lehké. Zlaté stránky nefungují tak jako dřív. Na městě vám žádné osobní údaje neposkytnou. K jednomu kandidátovi se dostáváte přes další čtyři lidi. Největší úskalí mé práce ale shledávám v neochotě kandidátů. Když jsem mluvila s někým, koho politika zajímá a má na ní svůj názor, komunikace je samozřejmě jednodušší. Tito lidé si s vámi rádi popovídají a předají vám své postřehy. Typickým příkladem byl Ivan Kvasňa, kandidát za ANO. Skoro sedmdesátiletý pán byl rád, že si ho někdo všiml a o politice si rád popovídal. Na druhé straně pak stojí nejmladší kandidát za kraj Vysočina Jakub Jaša, ke kterému se dostáváte přes několik lidí. Domluvíte si s ním telefonát, ale on už se vám nikdy neozve.

Během své práce jsem mluvila s mnoha institucemi. Obvolávala jsem kraje, obce, média a v neposlední řadě i samotné strany. Překvapením pro mě byla komunikace s menšími obcemi. V několika případech se mi potvrdilo, že úředníci v obcích jsou mnohem ochotnější, než úředníci ve městech. Snaží se vám pomoct a chápou, že jim nevoláte se špatným úmyslem.

Komunikovala jsem osobně, ale i přes e-mail, telefon i Facebook. Taktéž se mi potvrdilo, že špatná komunikace bude probíhat u méně etablovaných stran. Strany, které jsou založené na populistických větách a nenávisti. Například strana Blok proti islamizaci mě z počátku překvapila. Lídr kandidátky pro Vysočinu Milan Čtveráček se jevil jako ochotný pán. Brzy jsem ale v naší komunikaci skončili se slovy: „Už vám nadále o nás nebudu poskytovat žádné informace.“ Stejně tak nebylo možné se spojit se stranou Referendum o Evropské Unii. Strana má dlouhodobě odpojený telefon, i když dnes ji můžeme najít pod novým názvem Strana nezávislosti České republiky.

Díky velkému počtu kandidátů jsem ale našla lidi, kteří byli ochotní se mnou mluvit a sdílet svůj příběh. Myslím, že v konečném důsledku jsem našla právě ty, kteří přesně ukazují jednotlivé typy lidí, kteří na spodcích kandidátních listin objevují. Sama jsem se obohatila o velké množství informací. Jako nejpřínosnější vnímám rozhovor s politologem Tomášem Lebedou, který v rozhovoru jednoduše vysvětluje problematiku politické výplně na kandidátkách.

Byla bych ráda, kdyby tyto texty inspirovaly politické novináře na regionální úrovni. Aby se na pár dní ponořili do volebních lístků a zajímali se o lidi, kteří se uchází o jejich hlasy. Komunální volby v roce 2018 jsou ideální příležitostí. V mém projektu by se samozřejmě dalo pokračovat i dále. Na toto téma se dá navázat i v jiných krajích. Věřím, že nejen Vysočina je plná lidi, kteří jsou na volebních kandidátkách ze zajímavých důvodů. Projekt byl pro mě velkým přínosem ve zdokonalení mých žurnalistických schopností. Věřím, že se mi podařilo naplnit cíle práce a její prezentované výstupy jsou kvalitní.

Literatura a zdroje

JÍLEK, Viktor. Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů. Olomouc: Univerzita Palackého, 2009.

Jména všech kandidátů a jejich výsledky [cit. 2018-03-03] Dostupné z www.volby.cz

rozhovory s jednotlivými respondenty:

Tomáš Lebeda

Andrea Lecjaksová

Ivan Kvasňa

Vladimír Lank

Bohumil Trávník

[1] Jílek, 2009, s. 143.

[2] Jílek 2009, s. 101.

[3] Jílek 2009, s. 92.

[4] Jílek 2009, s. 92.

[5] Jílek, 2009, s. 102.

[6] Jílek 2009, s. 95-96.