Blanka Moravcová
Hlavní článek
Praktičtí lékaři se potýkají s novými potížemi
V minulosti to byly regulační poplatky nebo změny týkající se nemocenské dovolené, dnes jsou na scéně v souvislosti s praktickým lékařstvím další aktuální témata. Lékaři diskutují zejména o zajišťování kvalitní čtyřiadvacetihodinové lékařské péče, jejíž systém není v současné době vyhovující ani pro lékaře, ani pro pacienty. Dlouhodobě se pak hovoří o zvyšujícím se věku praktikujících lékařů nebo o jejich nedostatku mimo velká města.
Kraj nemůže lékaře nutit ke službě na pohotovosti
Účelem čtyřiadvacetihodinové lékařské péče je zajistit pacientům odbornou pomoc v běžných pracovních hodinách lékařských pracovišť i mimo ně. Na zajištění této péče se proto vedle „denních“ lékařů podílí hned několik institucí, zejména lékařská a záchranná služba první pomoci, ústavní pohotovostní služba (lékařská, dětská, stomatologická) nebo pohotovostní lékárenská služba. Lékařskou pohotovostní službu musejí provozovat pracoviště, která jsou k tomuto účelu technicky vybavena, zaměstnávají dostatek kvalifikovaných pracovníků a mají oprávnění od kraje tuto službu poskytovat. Pro Česko je typický model, v němž bývá lékařská pohotovost součástí krajskými úřady zřízených pracovišť, nejčastěji nemocnic. Lékaři pohotovostní služby se obvykle rekrutují z řad praktických lékařů nebo lékařů zaměstnaných v nemocnicích, sloužit případně mohou i lékaři záchranné služby.
Právě nejasnost v tom, kteří lékaři by se na lékařské pohotovostní službě měli nejvíce podílet, vyvolává značné rozpory. Nemocniční lékaři, kteří mají na starosti běžnou práci na svém oddělení, argumentují tím, že se nemohou dostatečně věnovat svým úkolům v nemocnici a poskytování pohotovostní pomoci zároveň.
U praktických lékařů je situace složitá z jiných důvodů: „V Česku nevznikl historickým vývojem systém, ve kterém by se praktičtí lékaři starali o své pacienty dvacet čtyři hodin denně. Nemají pro takovou službu vytvořené podmínky a na její zajištění jich není dostatečný počet,“ říká člen představenstva České lékařské komory a praktický lékař pro dospělé Petr Němeček. „V západních zemích je naopak běžné, že lékař vyrazí za pacientem třeba i o půlnoci.“
Kraj sice může praktického lékaře vyzvat, aby se podílel na pohotovostní službě, nemá ale právo tuto činnost vyžadovat bez předložení bližších podmínek a stanovení přiměřeného ohodnocení a do pohotovostní služby ho nutit. Praktičtí lékaři v Česku nejsou placeni za to, aby na své pacienty nepřetržitě dohlíželi. Nejpalčivěji tento problém vyvstává v souvislosti s lékaři sloužícími na interně, protože jsou si specializací s praktickými lékaři nejbližší.
„Vše je věcí vzájemné dohody kraje a lékaře nebo skupiny lékařů na podmínkách, za jakých budou pohotovostní službu sloužit,“ domnívá se Petr Němeček. Upozorňuje také, že povinnost této služby musí mít svůj limit: „Ač ze zákona skutečně vypadla výslovná formulace, že poskytovatel je povinen podílet se na žádost kraje na výkonu lékařské pohotovostní služby v únosné míře, mám za to, že je nutné mít tuto únosnou míru stále na zřeteli a že není možné plně vytíženému lékaři proti jeho vůli pohotovostní službu nařizovat.“
Lékařská péče po celý den stojí na přesčasech
V praxi pohotovostní službu často vykonávají lékaři v rámci přesčasových pracovních hodin, a to i v případě, že překračují jejich povolený limit, který stanovuje zákon. Navazují tak na systém, který fungoval před tím, než byla omezení přesčasových hodin pro lékaře striktně stanovena.
Nevyhovující situace se měla změnit k začátku roku 2007, kdy v platnost vstoupil nový pracovní zákoník. Podle něj směli lékaři stejně jako další zaměstnanci pracovat pouze osm přesčasových hodin týdně. Nový zákoník však problém nevyřešil. Vedl pouze k tomu, že začalo docházet k masivnímu obcházení pravidel a provozovalo se „dvojité zaměstnávání“, například v podobě dohody o pracovní činnosti.
O necelý rok později následovala další změna: Až do konce roku 2013 směli lékaři v jistých případech pracovat až dvacet hodin přesčas. Se začátkem letošního roku tato výjimka sice zanikla, ale převratných změn se zdravotnictví nedočkalo. Vrátilo se v podstatě do situace, ve které bylo před sedmi lety. Přesčasy a smlouvy uzavřené na různé, často bizarní činnosti tak i nadále představují nejběžnější praktiky, na základě kterých pohotovostní služby fungují.
Přes den je nutná specializace, v noci stačí diplom
Celodenní lékařskou péči navíc doprovází i další kuriozita. Zatímco přes den může nemocného ošetřit pouze lékař s atestací v daném oboru, mimo ordinační hodiny se požadavky na jeho kvalifikaci snižují: „Pravidla poskytování péče se zásadně mění úderem půl čtvrté. S mírnou nadsázkou platí, že do té doby je požadováno, aby pacienta vyšetřil superspecialista. Po půl čtvrté stačí, aby měl dotyčný lékař diplom. V sedm hodin ráno se situace opět obrací,“ vysvětluje člen představenstva České lékařské komory Miloš Koleman. Poukazuje tak na nelogičnost systému, v němž je ke stejně závažnému onemocnění jinak přistupováno v různých částech dne.
Další možností, jak se s problémem vypořádat, je do služby zapojit lékaře před atestací, na kterého dohlíží příslušně kvalifikovaná osoba. V praxi ovšem i tento systém opět pokulhává. Není výjimkou, že neatestovaný lékař zůstane v ordinaci sám a „má zavolat, kdyby se něco dělo“.
Lékaři stárnou, praktičtí obzvlášť
Už delší dobu zdravotnictví trápí také další problém: Průměrný věk lékařů v České republice stoupá a výjimku v tomto směru netvoří ani praktické lékařství. Naopak. Praktické lékařství představuje obor, pro který je vysoký věk lékařů charakteristický. Ke konci roku 2012 Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR evidoval přes pět tisíc praktických lékařů pro dospělé, z nichž pouze přibližně šest set nedosahovalo věku čtyřiceti let a více než patnáct set naopak praktikovalo po šedesátce. Věkový průměr se navíc stále zvyšuje. Horší situace než v praktickém lékařství pro dospělé je už jen ve stejném oboru pro děti a dorost.
Zatímco dnes obvykle není problém najít si praktického lékaře, podle některých odhadů by tomu už za pět let mohlo být jinak. Až čtvrtina lékařů, kteří v současnosti praktikují, totiž do té doby dosáhne důchodového věku.
Absolventů lékařských vzdělávacích programů má přitom Česká republika dostatek, dokonce přesahuje průměr Evropské unie. Mladí lékaři se však často raději specializují, odcházejí do zahraničí a na jejich místa přicházejí cizinci. Otázkou zůstává, jak zamezit jejich odlivu. Například Josef Vymazal, náměstek ministra zdravotnictví pro zdravotní péči, navrhuje zjednodušit specializační vzdělávání a zvýšit platové ohodnocení mladých lékařů, které by je mohlo motivovat k tomu, aby zůstali v Česku.
„Problémy někdy bývají také s předáváním praxí. Staří lékaři se snaží co nejdéle si udržet své ordinace,“ připomíná Petr Němeček. Ceny zavedených praxí se pohybují v řádech statisíců či milionů korun podle počtu zaregistrovaných pacientů. Nastupující lékaři se tak hned na začátku své kariéry mohou dostat do obrovských dluhů. Druhá možnost je získat uvolněnou ordinaci v rámci výběrového řízení.
Začátky jsou krušné
Jsou to právě mladí lékaři, kteří se musejí vyrovnávat s nejhoršími platovými podmínkami. Zpočátku dostávají okolo sedmnácti tisíc korun hrubého. Studium potřebné pro získání atestace k provozování vlastní praxe je přitom velmi dlouhé a náročné. Před nástupem do tříletého specializačního vzdělávacího programu všeobecného praktického lékařství musí student absolvovat minimálně šest let na lékařské fakultě. Součástí přípravy na výkon povolání je i povinná roční praxe pod dohledem akreditovaného praktického lékaře-školitele a na mnoha specializovaných pracovištích. Praktický lékař má totiž být podle Ministerstva zdravotnictví ČR po složení zkoušek schopen nejen pomoci pacientovi v oblasti prevence, diagnostiky a terapie, ale poskytovat také psychosociální a kontinuální péči.
Stát vychází v současnosti mladým lékařům vstříc hlavně prostřednictvím zřizování takzvaných rezidenčních míst. Jedná se o státem dotované pozice v akreditovaných zdravotnických zařízeních, do nichž studenti mohou nastoupit jako zaměstnanci a splnit tak praxi nutnou pro získání atestace na náklady státu. Klíčové je zejména uzavření pracovní smlouvy mezi studentem a pracovištěm tak, aby platila minimálně po dobu specializačního vzdělávání.
Kolik pacientů, takový výdělek
Provozovat praxi ovšem není náročné jen pro čerstvé absolventy. Platy praktických lékařů totiž do značné míry závisejí na počtu pacientů, které mají zařazené ve své kartotéce. Například na vesnicích, kde žije potenciálních pacientů málo, jsou proto pravděpodobnější menší zisky. Tento problém je palčivý zejména v případě dětských praktiků. Dětí, které by mohli registrovat, není mnoho, a zpravidla se jedná o relativně zdravé mladé osoby.
Praktické lékařství pro dospělé a praktické lékařství pro děti a dorost jsou vedle stomatologie a gynekologie jediné disciplíny, které vyžadují registraci pacientů. Základním kamenem příjmu praktického lékaře je takzvaná kapitační platba, kterou dostává od pojišťovny za každého pacienta, o kterého pečuje. Většinou se jedná o částku zhruba padesáti korun měsíčně, zohledněn je ale i věk pacientů: Nejvíce peněž praktik získává za lidi mladší než čtyři roky a starší než osmdesát pět let. Další peníze pojišťovna vyplácí za úkony, které nejsou v základní kapitační platbě zahrnuty. Může se jednat například o komplexní prohlídku pacienta nebo o návštěvu u pacienta doma.
Pojišťovny lékaře odměňují i za to, že do své ordinace přijmou k zaškolení studenta nebo že se sami vzdělávají v rámci některého z programů celoživotního vzdělávání. Dalším zdrojem příjmu jsou pak poplatky, které si pacienti hradí z vlastní kapsy. Kromě regulačních poplatků, na kterých si lékař od lidí měsíčně vybere přibližně šest až deset tisíc korun, jsou to třeba i platby za vystavení dokumentů, jako je potvrzení potřebné při nástupu do zaměstnání.
„Třicetikorunové regulační poplatky většina lékařů považuje za trochu nesystémové, ale už si na ně zvykli. Představují koneckonců příjem navíc. O tom, že by regulovaly počet pacientů u lékařů, se ale nedá mluvit,“ vyjadřuje se tématu aktuálnímu zejména před několika lety Petr Němeček. Jeho názor podporují i statistická data. Přestože máme na tisíc obyvatel vyšší počet lékařů, než je průměr Evropské unie, na jednoho lékaře připadá oproti evropskému průměru téměř dvakrát tolik ošetření.
Venkov mladé neláká
Finance představují i jeden z faktorů, které mají nejzásadnější vliv na rozmístění praktických lékařů v rámci republiky. „Ve velkých městech je obvykle lékařů dost a otevřít novou ordinaci je velmi těžké. Jinde, například v Karlovarském kraji, je jich naopak nedostatek,“ říká Petr Němeček. Jak už bylo zmíněno, působit na venkově, kde není dostatek potenciálních pacientů, a tudíž hrozí nízké kapitační platby, pochopitelně není atraktivní. Sehnat lékaře, který by byl ochotný v odlehlém regionu působit, je navíc těžké i proto, že v těchto lokalitách často bývá nezaměstnanost všeobecným jevem. Pro mladé lidi, kteří by rádi založili rodinu, je pak složité ji uživit.
Na nedostatek pacientů v odlehlých lokalitách ovšem doplácejí hlavně sami nemocní. V některých případech musejí za svým praktikem dojíždět mnoho kilometrů a situace se zhoršuje, pokud některý z lékařů onemocní nebo si vezme dovolenou. Například na Karlovarsku zaznamenali také stížnosti na přístup praktikujících lékařů, kteří se spoléhají na nedostatek konkurence: Když vědí, že si pacienti nemohou zvolit jiného lékaře, chovají se k nim hrubě.
Kudy z krize
Proměny, které by praktickému lékařství pomohly vypořádat se se současnými problémy, jsou neoddělitelné se změnami v dalších oblastech medicíny a názory na ně se různí.
Důležitou roli hrají samozřejmě finance. Když začátkem dubna představila Česká lékařská komora vlastní plán stabilizace zdravotnictví, vysvětlila v nich i to, proč by stát měl do zdravotnictví, potažmo i praktického, investovat větší část HDP: „Investice do zdravotnictví patří spolu s investicemi do vzdělávání a výzkumu k těm nejefektivnějším. Pouze zdraví lidé mohou pracovat, vytvářet hodnoty a platit daně. Zdravotnictví plní funkci sociální a společnost stabilizující, ale může být též motorem ekonomiky jako významný zaměstnavatel a odběratel zboží a služeb.“
Prezident České lékařské komory se pozastavuje nad tím, jak si po finanční stránce stojí české zdravotnictví v porovnání s dalšími státy: „Ze všech států, které sleduje Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, investují do svého zdravotnictví menší podíl HDP pouze Korea, Polsko, Chile, Turecko a Mexiko.“ Sedm a půl procenta, které je zdravotnictví přisouzeno v Česku, podle něj nemůže stačit pro jeho uspokojivý chod.
Kapitál ovšem není všechno, záleží na tom, jak dobře se podaří jej využít. V případě čtyřiadvacetihodinové lékařské péče bude potřeba redefinovat, kdo a jakým způsobem se musí podílet na jejím zajišťování. Nutné pro praktické lékařství bude rovněž vytvořit podmínky, které by motivovaly studenty ke studiu příslušné specializace a zároveň zvýšily pravděpodobnost, že se budou mít kde uplatnit. Jednání se budou muset zaměřit i na problematiku regionů, které jsou pro praktické lékaře neatraktivními či vyloženě prodělečnými lokalitami k provozování praxe.
Středně dlouhý článek
Pilíř zdravotnictví i znevažovaný obor: Praktické lékařství od středověku dodnes
Ačkoli praktické lékařství vypadá z dnešního pohledu jako nepostradatelná a naprosto běžná disciplína, není to tak dlouho, co se většinová populace musela obejít bez ní. Navštívit lékaře a požádat ho o pomoc při zdravotních komplikacích bylo ještě do nedávna pro nižší společenské vrstvy nejen nemyslitelné, ale ve své podstatě i nemožné.
O jakýchsi předchůdcích praktických lékařů můžeme hovořit v souvislosti s osobními lékaři, které ve středověku zaměstnávali panovníci. Své lékaře si držela také movitá šlechta a takzvané fyziky měla i velká, často hornická města. Na venkově byla situace o poznání složitější. Vystudovaných lékařů byl nedostatek a neměl je kdo platit, a tak o nemocné pečovali téměř výhradně laici, kterým případně asistovaly porodní báby. V českých zemích žilo zhruba šest set vysokoškolsky vzdělaných lékařů a celá třetina z nich působila v Praze. Ještě v polovině devatenáctého století tedy můžeme mluvit o tom, že stav praktické medicíny, která by byla přístupná široké veřejnosti po celém našem území, byl neutěšený.
Změna zavedených poměrů přišla až se vznikem zdravotního pojištění a vytvoření obvodů, v nichž působili jednotliví lékaři. Tyto obvody se nazývaly praxe. Konečně se začal rýsovat zdravotnický systém primární péče v takové podobě, jak jej známe dnes. Přestože se však nyní lékařská péče stala přístupnější pro nižší lidové vrstvy, praktičtí lékaři si zpravidla udržovali i soukromou klientelu, protože plat čerpaný pouze z pojištění by je neuživil.
Prvním vrcholem českého praktického lékařství bylo období první republiky. Existoval zde dobře fungující systém založený na působení rodinných lékařů, kteří zajišťovali komplexní zdravotní péči pro své pacienty, kteří patřili do různých věkových a společenských skupin a přicházeli s různými druhy onemocnění. Častý kontakt s pacienty a znalost jejich zázemí umožňovaly vytvoření blízkého, důvěrného vztahu mezi pacientem a lékařem. Postavení praktických lékařů, jejich způsob práce, kompetence a financování se podobaly poměrům v tehdejším Rakousku.
Netrvalo však dlouho a situace se změnila. S nástupem německé okupace byla praxe zakázána celé řadě nejen židovských lékařů a zdravotnictví se po mnoho let nevrátilo na svou dřívější úroveň.
Poválečný komunistický režim postavení a možnostem praktických lékařů také neprospěl. Po převratu v únoru 1948 se české zdravotnictví začalo ubírat novým směrem – k sovětskému modelu. Nějakou dobu ještě existovalo několik soukromých ordinací, ale i ty museli do konce 50. let jejich majitelé předat státu. Výrazně se do novodobé historie praktického lékařství zapsal rok 1952, kdy došlo k takzvanému sjednocení lékařství na základě Nedvědova plánu, jehož důsledkem bylo rozsáhlé zestátňování privátních ordinací.
Éra rodinných praktických lékařů skončila a nahradila ji doba lékařů obvodních. Lidé tím ztratili možnost svého praktika si vybrat. „Na obvodě“ zpravidla působili málo zdatní lékaři nebo lékaři, kterým byli do role všeobecného lékaře postaveni za trest. Zejména zařazení na venkov nebylo pro lékaře dobrou vizitkou. Kolegové na praktiky zpravidla pohlíželi jako na zaměstnance určené především k vypisování neschopenek a k administrativním činnostem.
S postupem času vznikly ordinace zaměřené výhradně na děti a dorost a nově stát zavedl také závodní lékaře, kteří dostali na starost aktivně pracující obyvatelstvo. Praxe obvykle podléhala vedení interního oddělení nemocnice, pod kterou byla příslušná ordinace zařazena. „Obvoďáci“ a ambulantní specialisté ideálně působili na poliklinikách, které měly zajistit celkovou péči.
Prestiž praktických lékařů výrazně klesla. Z žádoucího oboru, který tvořil důležitý pilíř zdravotnictví první republiky, se stala neatraktivní disciplína. Stát před primární péčí, kterou představovalo praktické lékařství, upřednostňoval rozvoj jiných, specializovanějších disciplín. Obor ztratil kontakt se západní částí světa a ubíral se svou vlastní cestou.
Praktické lékařství dlouho vyžadovalo pouze minimální medicinské vzdělání a poté se jedinou podmínkou stalo absolvování atestace z vnitřního lékařství, která ale neodpovídala tomu, s jakými druhy onemocnění se lékaři nejčastěji setkávali. Teprve roku 1978 vznikl samostatný a svéprávný obor všeobecného lékařství, který si vysloužil i vlastní vzdělávací program.
Další světélko na obzoru znamenala pro praktické lékařství. Lidé si opět mohli vybírat svého lékaře, změnil se systém pojištění a ordinace mohly po mnoha letech připadnout soukromníkům. Hranice mezi západním a východním zdravotnictvím se pomalu, ale přece začala stírat.
Důležitý krok pro podporu praktického lékařství znamenalo založení profesní organizace Sdružení praktických lékařů České republiky. Ta pomohla oboru překonat tíživou situaci při změnách, se kterými se obor musel vypořádat – a dodnes poskytuje praktickým lékařům – především ekonomickou – oporu. Společně se Společností všeobecného lékařství České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně se rovněž zasloužila o profilaci nové podoby praktického lékařství a vytvořila nový postgraduální studijní program. Obě organizace dodnes podporují výchovu budoucích všeobecných lékařů i celoživotní vzdělávání lékařů už praktikujících.
Krátký článek 1
Začátky nejsou nikdy snadné, říká mladá praktická lékařka
Praktičtí lékaři jsou čím dál tím starší. Zuzana Čupalková ale k těm, kteří pracují v důchodovém věku, rozhodně nepatří. Vystudovala na Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a v roce 2012 získala atestaci z oboru praktického lékařství. Nyní ordinuje v tomtéž městě jako praktická lékařka pro dospělé. Vzhledem k tomu, že oslavila teprve třicet let, může nabídnout zajímavý pohled na svůj obor očima mladého lékaře. Právě těch je u nás v současnosti nedostatek.
Proč jste si za svou specializaci zvolila právě praktické lékařství?
O tomto oboru jsem začala uvažovat zhruba v pátém ročníku na medicíně. Možná i proto, že máme v rodině praktické lékaře, takže k němu mám blízko. Zaujala mě navíc představa, že se dostanu ke všem diagnózám, protože praktické lékařství není úzce zaměřená disciplína. Je to pro mě zajímavý obor také jako pro ženu, která chce mít rodinný život. Přece jen tu nejsou služby a stres není tak velký jako v nemocnici. Na praktickém lékařství se mi také líbí blízký vztah mezi lékařem a pacientem. Postupně se buduje vzájemná důvěra. K jednomu lékaři často chodí i celé rodiny. Ten je tak lépe schopen vyhodnotit potíže pacienta, když zná podrobně rodinnou anamnézu a psychosociální faktory v jeho okolí. Důvodů, proč jsem se pro praktické lékařství rozhodla, bylo více. Se svou volbou jsem každopádně spokojená.
Dostudovala jste poměrně nedávno, a tak jste nejspíš v kontaktu i s dalšími začínajícími lékaři. Co podle vás může mladé lidi motivovat, aby vůbec začali studovat medicínu a aby si jako svou specializaci vybrali praktické lékařství?
Myslím, že mnoho lidí vnímá lékařství jako poslání. Cítí, že chtějí pomáhat lidem. Touha být prospěšný druhým je podle mě nejdůležitější. Výběr specializace je už více individuální. Záleží na tom, jestli se student chce úzce zaměřit nebo jestli se raději zabývá méně do hloubky více oblastmi medicíny.
Studium medicínských oborů je zpravidla dlouhé a namáhavé. Nemůže to odradit potenciální zájemce o práci praktického lékaře?
Studium je samozřejmě v porovnání s jinými školami hodně dlouhé a náročné, ale myslím si, že studenti obvykle vědí, do čeho jdou. Na některá negativa přijdou spíš až během studia nebo při vstupu do praxe. Osmnáctiletý člověk, který nastupuje na lékařskou fakultu, si často neuvědomuje, jak náročný bude život lékaře. Po promoci si všichni myslíme, že to nejtěžší už máme za sebou, ale tak to vůbec není. Promocí teprve vše začíná a nastupuje tvrdá realita.
Pro složení atestace v oboru praktického lékařství je potřeba hodně odborné praxe. Jakým způsobem ji studenti mohou sehnat?
U praktického lékaře je tohle trošku složitější. Ideální pro studenta je najít si před ukončením studia takzvané rezidenční místo. Prvně si musí sehnat akreditovaného lékaře, který má o rezidenční místo zažádáno. Pak probíhá zdlouhavé výběrové řízení, kterého se účastní velké množství žadatelů. Tahle možnost je ale asi nejschůdnější cestou k tomu, aby člověk v praktickém lékařství atestoval. Druhá možnost je nechat se zaměstnat bez rezidenčního místa, což se ale málokdy podaří, protože pro zaměstnavatele tahle pozice není vůbec výhodná. Musí totiž hradit jak jednotlivé stáže, tak i plat lékaři, který pracuje polovinu předatestační přípravy na jiném pracovišti.
Jak vypadá situace se zaměstnáváním po atestaci?
Lékař po atestaci se samozřejmě může nechat zaměstnat. Míst ovšem není moc. Může také odkoupit ordinaci, ale ordinací na prodej je ještě mnohem méně než volných pracovních míst. Vzpomínám, že v šestém ročníku na přednášce o praktickém lékařství, nám bylo řečeno, že v době, kdy budeme po atestaci, budou pro nás ideální podmínky, protože mnoho praktických lékařů bude v důchodovém věku a budou své ordinace prodávat. Jenže je sice pravda, že mnoho lékařů v důchodovém věku je, ale skoro nikdo do důchodu nejde.
Pokud vím, situace s nedostatkem – nejen mladých – lékařů je nejhorší na venkově. Proč?
Především proto, že na venkově se většinou uživí jen jeden lékař. Ale i mladí lidé obecně se soustřeďují do měst – právě kvůli bohatšímu výběru pracovních příležitostí.
Proč podle vás lékaři s praxí nekončí dříve?
Vidím hlavně dva důvody. Prvním z nich jsou ekonomické faktory. Důchod, který by tito lékaři pobírali, se nedá srovnávat s tím, co dostanou, když zůstanou v ordinaci. Zadruhé je mnoho lékařů v důchodovém věku velmi aktivních a nemají chuť jít do penze a přestat cokoli dělat. Pokračují v praxi zkrátka proto, že je to baví a nechtějí s lékařstvím skončit v šedesáti jen z toho důvodu, že dosáhli určitého věku.
Máte představu o tom, jak se problém vysokého věku praktických lékařů v současné době řeší?
Řeší se hlavně pomocí rezidenčních míst, která jsou velmi výhodná pro mladé absolventy lékařských fakult. Právě díky rezidenčním místům je pro ně totiž atestační příprava zdarma. Sama to považuji dobrý způsob, jak studenty nalákat na praktické lékařství. Co se týká odchodu lékařů v důchodovém věku do penze, s tím se nedá udělat téměř nic. Když mají soukromou ambulanci, není možné jim poručit, aby s praxí skončili. Lékaři jsou limitováni jedině systémem celoživotního vzdělávání, v rámci kterého všichni lékaři musejí získat určitý počet takzvaných kreditů. Pokud lékař v důchodovém věku limit splní, může dál ordinovat. Rozhodně není pravda, že se žádní starší lékaři už nevzdělávají a používají jen své zaběhnuté postupy. Mnoho z nich se velmi aktivně zúčastňuje různých vzdělávacích akcí a mají zájem o nové léky a metody.
Myslíte si, že mladí lékaři mohou pacientům nabídnout něco, co starší generace nemůže, a naopak?
Každý pacient má na tuto záležitost jiný pohled. Setkala jsem se s takovými, kteří byli rádi, že mají mladého doktora. Zdálo se jim, že mladí lékaři jsou vzhledem k tomu, že mají málo zkušeností a nechtějí nic zanedbat, zodpovědnější. Mnoho pacientů si zase naopak myslí, že praxe je nejdůležitější, a když vidí dvaceti třicetiletého doktora, utečou. Podle mě mají obě dvě skupiny lékařů co nabídnout.
Krátký článek 2
Pacienti si raději zavolají záchranku
Počet ošetření, který vykoná lékařská služba první pomoci, rok od roku klesá. Výrazný sestup naposledy nastal v roce 2008, kdy byly zavedeny regulační poplatky, a od té doby počet pacientů více méně stagnuje. Naproti tomu výrazně přibylo výjezdů záchranné služby, na kterou se regulační poplatky nevztahují. Vyplývá to ze statistiky, kterou zpracoval Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR.
U lékařských pohotovostí pro dospělé klesly počty ošetření v prvním roce po zavedení poplatků o více než čtyřicet a u pohotovostí pro děti a dorost o dvacet pět procent. Od té doby nenarůstají. Výjimku mezi pohotovostními zařízeními tvoří zubní pohotovosti. Ty sice v roce 2008 navštívilo o více než pětatřicet procent pacientů méně než v předchozím roce, ale hned nato se jejich počet opět zvýšil.
Využití záchranné služby naopak vykazuje zcela opačné tendence. Zatímco v roce 2007 záchranáři vyjeli k necelým 690 tisícům případů, o pět let později jich už bylo přibližně o 100 tisíc více.
Anketa: Při jaké příležitosti jste využili ambulantní lékařskou pohotovost nebo záchrannou službu?
Milan Řehořek
23 let, elektromontér, Brno
Záchrannou službu jsem ještě nikdy nevyužil a doufám, že taková situace v budoucnu pokud možno ani nenastane – jak v mém případě, tak v případě celé mé rodiny a mých blízkých. Pohotovost jsem zatím také nenavštívil. Nikdy jsem neměl tak závažnou nemoc nebo zranění, že bych potřeboval okamžitou pomoc.
Lucie Chudiová
21 let, studentka, Odry
Záchranku jsem využila jednou. Byla sobota a já jsem měla nesnesitelné bolesti břicha a zad, a tak jsem si ji musela zavolat. Později se ukázalo, že šlo o zánět ledvin. Odvezli mě do nemocnice v Novém Jičíně, kde jsem asi dvě hodiny musela čekat na chodbě, než mě vůbec přijali a přidělili mi lůžko. S péčí jsem tedy příliš spokojená nebyla. S pohotovostní službou zkušenost nemám.
Dominika Johanidesová
30 let, Martin, účetní
Naposledy jsem záchrannou službu využila, když jsem ji volala kvůli svému otci. Při práci na zahradě dostal astmatický záchvat. Astma je u něj důsledek povolání, pracuje v prašném prostředí. Bylo to vlastně poprvé, co jsem volala ambulanci někomu z rodiny. Operátorka byla milá, rychle se mě vyptala na údaje a předala je dál. Nebyly žádné těžkosti.
Záměr
Cíl práce
Cílem mého projektu je prostřednictvím série článků zmapovat profesi praktického lékaře a jeho postavení v systému českého zdravotnictví v minulosti a dnes s přihlédnutím k vyhlídkám do budoucnosti. Práce by měla čtenáři poskytnout nejen seznámení s aktuálními otázkami současného praktického lékařství, ale také přinést informace, které se týkají obecnější roviny vybraného oboru a jeho historie.
Zdůvodnění tématu
Systém českého zdravotnictví, jeho jednotlivé disciplíny a aktuální otázky uvnitř něj jsou dlouhodobě diskutovanými a médii hojně prezentovanými tématy. Z médií se nezřídka dozvídáme o úspěších české medicíny, o chorobách, které zasahují českou populaci, či o změnách, které na nás mají vliv jako na pacienty. Slýcháme názory odborníků na problematiku, na niž se specializují, a v neposlední řadě se setkáváme i se záležitostmi, které se týkají sociálního a ekonomického postavení lékařů.
Praktičtí lékaři v systému českého zdravotnictví tvoří důležitý článek mezi pacientem a specialisty. Jedná se zpravidla o osoby, na něž se jako na první obrátíme se žádostí o radu v momentě, kdy nás postihnou zdravotní potíže, s nimiž si nevíme rady, a očekáváme pokud možno účinnou a rychlou pomoc. Je to právě praktický lékař, kdo nám může poskytnout základní diagnostiku a odbornou péči při léčbě obvyklých, méně závažných onemocnění. Neméně důležitá je však jeho funkce prostředníka mezi námi, pacienty, a lékaři, kteří se specializují na konkrétní medicínskou oblast.
Pokud uvážíme, jak klíčový obor praktické lékařství v rámci českého zdravotnictví představuje, není divu, že se mu média poměrně často věnují. Praktičtí lékaři bývají tradičně využíváni jako autority, které v médiích hovoří například o epidemiích, které čas od času postihují českou populaci, nebo o všeobecných otázkách týkajících se zdravotnictví. Občas se v médiích s praktickými lékaři setkáváme jako s jednotlivci, kteří z nějakého důvodu – ať už pozitivního či negativního – vynikají mezi ostatními. V posledních letech jsou však velmi často prezentováni i v souvislosti s velice kontroverzními, diskutabilními tématy, jako jsou zavedení poplatků při návštěvě lékařské ordinace nebo změny pravidel pro čerpání pracovní neschopnosti.
Tak jako v řadě dalších případů, také otázky spjaté s praktickým lékařstvím je třeba chápat v širokém kontextu, který v sobě zahrnuje různorodé ekonomické, politické, společenské a další aspekty. Na opatření, která byla zavedena v uplynulých letech nebo jsou v současnosti zvažována, se dá nahlížet z mnoha různých hledisek a debaty, které se na daná témata vedou, jsou pro „běžného“ čtenáře, který je detailně nesleduje, často nepřehledné a nesrozumitelné.
Právě rozpor mezi těsným a jednoznačným sepjetím praktického lékaře a pacienta a poněkud odtažitou, složitou situací praktického lékařství, která je popisována v médiích, je důvodem, proč jsem si praktické lékařství, jeho proměny, problémy i otázky zvolila za ústřední téma svého projektu. Za kritérium jeho zajímavosti považuji jeho dlouhodobou aktuálnost, informativnost a blízkost, kterou má prakticky ke každému čtenáři.
Zdroje, stav zkoumané problematiky
Jak již bylo řečeno, praktické lékařství se z různých důvodů v médiích objevuje poměrně často, většinou v souvislosti s relativně úzce vymezenými tématy. Pro realizaci projektu bylo proto nezbytné z nepřeberného množství vybrat ty z nich, která jsou v současné době skutečně aktuální. Na žádnou práci, která by se pokoušela komplexněji uchopit praktické lékařství tak, jak jsem plánovala já, jsem při rešerši nenarazila.
Vzhledem k těmto okolnostem jsem hned zpočátku musela prostudovat velké množství literatury a vytřídit důležitá a méně závažná či méně zajímavá témata. Nejednalo se o snadný úkol, protože k praktickému lékařství nemám žádné zvláštní vazby a nikdy jsem se mu nijak blíže nevěnovala. Proto jsem se rozhodla obrátit na odborníka, který mi ve stručnosti shrnul vše, co mu v souvislosti se současným praktickým lékařstvím připadalo jako použitelné.
Jako velmi cenný zdroj informací, který mi tento konzultant doporučil, mi posloužily stránky České lékařské komory (ČLK), konkrétně pak na nich umístěné prezentace z jedné z nedávných konferencí. Využila jsem i její zhodnocení v jednom z oborových časopisů. Jejím ústředním tématem bylo poskytování čtyřiadvacetihodinové lékařské péče, které jsem zařadila do svého nejrozsáhlejšího článku. Jedná se o relativně nové téma, a proto se o něm zatím, alespoň pokud vím, příliš explicitně nepojednávalo ve zdrojích určených pro „laiky“. Musela jsem proto sama zorientovat v odborných materiálech, pochopit daný problém a vybrat, co by pro čtenáře mohlo být zajímavé.
Tvrzení, na která jsem v průběhu rešerše narazila, jsem se pokud možno snažila porovnávat v rámci na sobě nezávislých zdrojů, abych se vyhnula vlastní nesprávné interpretaci. Využívala jsem nejen dříve publikované texty, ať už odborného či publicistického charakteru, ale i statistiky, které se mi podařilo dohledat. Články publikované v médiích jsem využila spíše jako rozcestník pro vyhledávání dalších informací spíše než jako jejich zdroj. Podrobnosti jsem studovala převážně z webových stránek lékařských sdružení nebo vyhlášek ministerstva zdravotnictví.
Ústně, které mi byly předány ústně, v mnoha ohledech posloužily ještě lépe než texty. Mohla jsem totiž klást otázky, když jsem něčemu neporozuměla, a ujistit se, že to, jak jsem si určitá tvrzení vykládala, bylo správné. Při konzultacích jsem si rovněž mohla ověřit správnost některých údajů.
Ideový plán
Jak vyplývá již z cíle mého projektu, důraz měl být v rámci celé práce kladen na informativní, lehce edukativní ladění textů. K celému tématu jsem na druhou stranu nechtěla přistoupit ze striktně zpravodajského hlediska. Například článek o dvanácti tisících znaků, který by přinášel pouze co nejobjektivnější informace, by byl podle mého názoru pro čtenáře nestravitelný, nehledě na to, že bych pravděpodobně nebyla schopná sesbírat dostatečné množství stoprocentně ověřených informací, které by prostor zaplnily. Tím samozřejmě v žádném případě netvrdím, že jsem se nesnažila vycházet z informací, které by byly pravdivé, pouze to, že při rozsahu článku a šíři tématu, které jsem si zvolila, nebylo možné zapojit do textu všechna možná hlediska a názory, a tak prezentuji ty, se kterými jsem se setkala nejčastěji.
V souladu s pokyny k tvorbě projektu jsem se snažila své téma postihnout pokud možno komplexně. Žánry a původně plánované zaměření některých komunikátů, které jsem původně chtěla zrealizovat, se ale bohužel ukázaly jako nedosažitelné. Přesto jsem usilovala o to, aby se mezi jednotlivými součástmi práce dala najít spojitost.
Hlavní článek se zabývá současnými problémy v praktickém lékařství, které v bližší či vzdálenější budoucnosti bude potřeba řešit. S tématem, které je velice široké, jsem se velmi potýkala, ale doufám, že se mi i přesto podařilo vytvořit text, který má pro čtenáře určitou informační hodnotu a alespoň v některých bodech se dostává více do hloubky, než jak je tomu u řady dalších, stručnějších textů, které se zabývají podobnými tématy. Praktické lékařství, jeho minulost, současnost i budoucnost jsou totiž úzce spjaty s dalšími medicínskými obory, a proto je zajímavé zmínit i širší kontext.
Opačným směrem se na pomyslné časové lince ubírá druhý, zhruba poloviční článek, v němž se věnuji historii praktického lékařství v Česku. Jedná se o primárně výkladový text, který byl inspirován podobnými články s edukativní funkcí, které čas od času bývají zveřejňovány v novinách (v současnosti např. série článků o české historii, kterou uveřejňuje MF Dnes).
Jako třetí článek jsem zvolila rozhovor, který se přímo vztahuje k jednomu z dílčích témat článku hlavního – zvyšujícího se průměrného věku praktických lékařů. Jedná se o rozhovor s mladou praktickou lékařkou, s níž jsem hovořila o tom, jak mladí lidé, kteří se pohybují v oblasti zdravotnictví či přímo praktického lékařství, vnímají tento obor. Vtaženo k ostatním článkům jej můžeme považovat rovněž za určitý pohled do budoucnosti této specializace. Původně jsem měla v plánu udělat rozhovory alespoň dva, ideálně s osobami, které by stály na opačných koncích věkového spektra. Ukázalo se však, že je velmi obtížné najít respondenty, a tak jsem rozhovor zrealizovala pouze jeden.
Čtveřici článků doplnil krátký zpravodajský text s anketou, která se váže k dalšímu dílčímu tématu ústředního článku, zajišťování kvalitní čtyřiadvacetihodinové lékařské služby.
Postup práce
Vzhledem k tomu, že oblast zdravotnictví včetně praktického lékařství není oborem, o kterém mám dostatečné znalosti, bylo nutné práci začít rešerší. Vyhledala jsem si proto napřed některé teoretické texty, které se praktickým lékařstvím zabývají.
Rešeršní práce byla klíčová zejména pro náhled do historie praktického lékařství jakožto oboru. Článek věnující se této oblasti neměl být hlavním textem projektu, a tak jsem věděla, že nemusím hledat příliš mnoho informací. Nicméně i přesto mi dalo práci najít tolik materiálu, abych z něj byla schopná sestavit smysluplný a ucelený článek.
Při tvorbě samotného textu jsem zvolila nejjednodušší kompoziční postup a celý komunikát jsem vystavěla chronologicky. Vzhledem k edukativní funkci textu mi tato forma připadala adekvátní. Využila jsem výkladový a informační slohový postup, který rovněž vycházel z všeobecného, naučného zaměření článku. Pokoušela jsem se o odlehčenější, ne příliš náročný způsob vyjadřování, který by byl srozumitelný čtenářům různých sociálních skupin a který by mohl zaujmout i ty čtenáře, kteří se o danou oblast nikdy blíže nezajímali. Titulek jsem založila na protikladnosti různých období v historii praktického lékařství, která celý text provázela.
Velmi rychle se ukázalo, že pokud se chci v hlavním článku projektu zabývat skutečně aktuálními tématy, bude potřeba promluvit si s někým, kdo se v daném oboru pohybuje a má přehled o tom, co by se pro účely mé práce dalo využít. Rešeršní práce mi totiž mohla nabídnout určitý povšechný přehled, ale aby článek přinesl něco nového, bylo třeba pustit se do komunikace s lidmi, kteří se v oboru pohybují a vědí, která témata jsou stále (nebo nově) diskutovaná, a která nikoli.
Protože nemám mezi praktickými lékaři známé, na které bych mohla své dotazy směřovat, musela jsem vymyslet jiný postup. V úvahu přicházelo vybrat více méně naslepo za pomoci internetu někoho, kdo by mohl posloužit jako informátor, zodpovědět některé mé otázky a případně doporučit další osoby nebo zdroje, které by mi mohly být prospěšné.
Nakonec jsem se však rozhodla pro druhou možnost: Zjistila jsem, že v Olomouci sídlí část České lékařské komory, a usoudila jsem se, že by to mohlo být správné místo, kde požádat o radu, koho bych ve své situaci měla oslovit. Osobně jsem se tam vypravila a bohužel se ukázalo, že místní pobočka zahrnuje pouze ekonomické oddělení. Jedna ze zaměstnankyň mi ale zprostředkovala kontakt s MUDr. Petrem Němečkem, praktickým lékařem pro dospělé a členem představenstva ČLK, který souhlasil, že se mnou projekt probere.
Pan doktor mi velmi pomohl. Ukázal mi některé internetové stránky, které by mi mohly být užitečné, a poskytl mi základní informace o tom, jak praktické lékařství v současnosti vypadá. U počítače jsem si jednotlivé body, o nichž jsme hovořili, znovu prošla a udělala jsem si prvotní představu o tom, jak bych si ústřední článek představovala, přestože jsem věděla, že bude velmi náročné jej napsat tak, aby na sebe jednotlivé části navazovaly.
Vyplynula mi tři témata, která jsou pro současné praktické lékařství aktuální: První z nich je zajišťování čtyřiadvacetihodinové lékařské péče, druhé stárnutí praktických lékařů a třetí nerovnoměrné rozložení praktických lékařů po republice. Nejedná se o témata, která by byla spjata výhradně s praktickým lékařstvím, ale přesto se ho výrazně dotýkají a řešení obou problémů bude mít pravděpodobně vliv na pacienty.
Nechtěla jsem téma popsat pouze povrchně, proto jsem za základní článek zvolila převážně úvahový text, který ale vychází z co nejlépe ověřených informací. Zapojila jsem i výkladové pasáže, které mají za úkol osvětlit uvedené otázky komplexněji než krátký background. Vzhledem k tomu, že jsem do textu chtěla inkorporovat tři témata, která se ale v některých bodech stýkají, nebylo možné striktně dodržovat model obrácené pyramidy, který by i v případě publicistického textu mohl být přehlednější. V prvním odstavci jsem proto shrnula, kterými třemi tématy se budu zabývat, a pak jsem se každému postupně věnovala. Pro přehlednost textu jsem zařadila mezititulky, které jednak posloužily jako určité předěly mezi jednotlivými tématy.
Bylo třeba dohledat si velké množství informací, a to nejen na stránkách ČLK, ministerstva zdravotnictví a různých lékařských organizací (které ovšem byly velmi užitečné), ale i ve zpravodajských článcích, které byly sepsány dříve. Žurnalistické texty jsem nepoužívala jako bezezbytku důvěryhodný zdroj informací, ale spíše jako pramen pro inspiraci a jako rozcestník. Za spolehlivý zdroj jsem naopak považovala informace získané ze statistik, které sestavují specializované instituce (např. ÚZIS), které jsem rovněž prostudovala.
Samotná realizace textu byla velice náročná, a to zejména kvůli velké komplexnosti tématu. Zdroje, které by prezentovaly čistě faktické informace, se prakticky nedaly dohledat, a tak jsem jich vždy musela porovnávat několik, abych něčí názor mylně pokládala za objektivní data.
Z jazykového hlediska jsem vždy nevolila zcela nepříznakové výrazy, protože se domnívám, že by – tím spíše, že se jedná o rozsáhlý a složitý text – nebyly pro čtenáře stravitelné. Před striktním dodržováním nepříznakového vyjadřování jsem upřednostnila srozumitelnost a větší odlehčenost textu. Můj projekt je zacílen na „běžného“ čtenáře, který se sice zajímá o dění kolem sebe, ale jen zřídka si přečte náročný a dlouhý text.
Přestože jsem chtěla, aby byl článek informačně bohatý, snažila jsem se nezacházet do zbytečných podrobností, jako jsou přesná čísla apod. Důraz jsem kladla na celkové vyznění textu a osvětlení problémů v širším kontextu současného praktického lékařství v ČR.
U třetího článku, rozhovoru, se jako nejnáročnější ukázalo sehnat lékaře, který by se mnou byl ochoten interview vést. Zkoušela jsem sehnat lékaře v důchodovém věku a začínajícího lékaře, kteří by mi mohli poskytnout dva pohledy na jedno téma. Nakonec se mi podařilo zrealizovat rozhovor pouze se zástupkyní mladší generace, přestože jsem několik starších lékařů kontaktovala. Rozhovor odmítli buď proto, že nemají dobré zkušenosti s novináři či se zkrátka nechtěli zúčastnit, popřípadě i proto, že byly členy některé instituce, za kterou může rozhovor poskytovat pouze tiskový mluvčí. Bylo by samozřejmě možné od prvotního plánu upustit a pokusit se o interview s lékařem z úplně jiné kategorie, která by byla vzhledem k tématům v hlavním článku zajímavá, ale z časových důvodů jsem to nestihla.
Rozhovor s mladou lékařkou proběhl bez jakýchkoli komplikací. Dostala jsem se k ní opět přes pana Němečka, i když poněkud oklikou, a ona ochotně souhlasila, že mi pomůže. Otázky, které jsem jí kladla, jsem směřovala k problematickým bodům praktického lékařství, na které jsem narazila při tvorbě hlavního článku. Hotový rozhovor jsem jí zaslala k autorizaci a upravila na základě drobných připomínek.
Za čtvrtý článek jsem zvolila krátký zpravodajský text spojený s anketou. Vzhledem k tomu, že předchozí články obsahovaly velké množství informací, a přestože jsem se snažila nepodávat pouze „suchá“, nudná fakta, nevyhnula jsem se zdlouhavému vysvětlování, jsem usoudila, že by bylo vhodné zařadit také jeden žánr, který by byl skutečně odpočinkový.
Chtěla jsem, aby se anketní otázka vztahovala k ústřednímu textu, a tak jsem se vrátila k tématu pohotovostní a záchranné služby. Respondentům jsem proto položila dotaz, který zněl: „Při jaké příležitosti jste využili ambulantní lékařskou pohotovost nebo záchrannou službu?“ Poměrně velký počet respondentů k mému překvapení prohlásil, že tyto služby nikdy nevyužili. Vzhledem k tomu, že jsem se pokoušela o zachycení různých odpovědí od pokud možno co nejrozmanitějšího vzorku lidí, musela jsem si tedy dát práci s tím, abych dosáhla určité pestrosti. Oslovila jsem relativně vysoký počet osob, ve finále jsem však do projektu zařadila jen tři odpovědi.
Článek je rozsahově kratší, než jak by měl vypadat podle pokynů, ale při schvalování projektu nám bylo řečeno, že pokud projekt bude celkově dostatečně obsáhlý, není tyto pokyny nutné přesně dodržet.
Sebehodnocení
Jsem si vědoma některých nedostatků, které jsem v rámci projektu nedokázala překonat. Přesto doufám, že se mi podařilo docílit alespoň některých cílů, o jejichž dosažení jsem usilovala.
Prvním a nejspíš největším úskalím bylo samotné téma. Myslím si, že se mi v něm v rámci možností nakonec podařilo zorientovat, nicméně skutečně seriózní, erudované zpracování by vyžadovalo daleko větší míru znalostí týkajících se praktického lékařství, ať už získaných jeho studiem nebo čistým osobním zájmem o tuto tematiku. Opakovaně navštěvovat odborníky a nechávat je informace uvedené v práci kontrolovat nebylo možné, protože se zpravidla jedná o velmi zaneprázdněné osoby.
Šíře tématu a její obrovská složitost vyplula na povrch zejména v hlavním textu. Jak jsem uvedla v popisu práce, musela jsem nakonec zvolit poněkud netradiční kompozici a upustit od záměru informovat zcela objektivně. Myslím si ale, že ani úvahový a výkladový postup nebyly nakonec špatným řešením, zejména proto, že se příslušné pasáže opírají a rozsáhlou rešerši. Pro čtivost textu by možná bylo dobré využít více citací, to se mi ale nepodařilo. Jakožto studentka, ne novinářka zastupující některé periodikum, jsem nenašla odvahu lékaře obtěžovat. Řešením by pochopitelně bylo vybrat si pouze jedno základní téma a věnovat se mu, tím bych se však značně odchýlila od cíle práce, který jsem si zvolila v návrhu projektu. Snažila jsem se tedy se vzniklou situací vypořádat tak, jak bylo v mých silách.
Na obdobný problém jako při hledání odborníků ke konzultaci jsem narazila i při snaze sehnat lékaře, kteří by mi byli ochotní poskytnout interview. V tomto případě jsem se sice odhodlala požádat o pomoc, ale několikrát jsem byla odmítnuta. S rozhovorem, který jsem nakonec uskutečnila, jsem však poměrně spokojená. Myslím, že potvrzuje některé teze a dokresluje témata, kterých jsem dotkla v hlavním článku. Ve formě rozhovoru jsou rozebírána na více osobní, pro čtenáře bližší a méně abstraktní rovině. Doplňující charakter má také krátký zpravodajský text spojený s anketou.
Článek týkající se historie praktického lékařství se sice přímo nevztahuje k ústřednímu textu, ale představuje jakýsi rozsáhlejší background, který dokládá, že nejen v současnosti, ale už od svého vzniku se obor neustále vyvíjí a potýká se s různými problémy, které je potřeba řešit, a proto v kontextu práce nepostrádá určitou logiku.
Zdroje
http://www.uzis.cz/
http://www.mzcr.cz/
http://www.lkcr.cz/
http://www.svl.cz/
http://www.splcr.cz/
http://www.lkcr.cz/tempus-medicorum-353.html
http://www.lkcr.cz/aktuality-322.html?do[loadData]=1&itemKey=cz_99467
http://www.lkcr.cz/informace-262.html?do[loadData]=1&itemKey=cz_99462
http://www.tribune.cz/clanek/29895-slaba-mista-systemu-specializacniho-vzdelavani
http://www.sanquis.cz/index2.php?linkID=art562
http://zdravi.e15.cz/clanek/priloha-lekarske-listy/historie-oboru-vseobecneho-lekarstvi-a-praktickych-lekaru-167237
http://zdravi.e15.cz/clanek/postgradualni-medicina/od-obvodaka-k-plne-kompetentnimu-praktickemu-lekari-473043
http://zpravy.aktualne.cz/domaci/pacienti-od-zavedeni-poplatku-mene-chodi-na-pohotovost/r~e4629d762a9a11e396900025900fea04/
http://finance.idnes.cz/plat-mladeho-lekare-v-prumeru-jen-17-tisic-korun-hrubeho-pgz-/poj.aspx?c=A110128_095704_poj_sov
http://plzen.idnes.cz/nedostatek-praktickych-lekaru-plzensky-kraj-fna-/plzen-zpravy.aspx?c=A140409_091453_plzen-zpravy_pp
http://olomouc.idnes.cz/lekari-v-kraji-resi-nedostatek-mladych-praktiku-ftc-/olomouc-zpravy.aspx?c=A131203_2007524_olomouc-zpravy_tas
http://vary.idnes.cz/v-okrajovych-castech-kraje-chybeji-lekari-f1w-/vary-zpravy.aspx?c=A140312_2044146_vary-zpravy_pl
