Tereza Skácelová 1. Cíl práce
Cílem samostatného projektu Proč lékaři odcházejí do zahraničí, je poskytnou formou několika druhů publicistických článků, na kterých spolupracovali právě lékaři, kterých se téma týká, ucelený pohled na mediálně opomíjenou problematiku odchodu lékařů do zahraničí. Jak je patrné, toto téma se netýká jen mladých lékařů. Věnuji se jak názorům studentům lékařských fakult z celé České republiky, tak se zajímám i o názoru lékaře, který hned po dokončení studií na lékařské fakultně odešel do zahraničí. Nemohla jsem ani opomenout názor lékaře, který ačkoli neodešel hned po dokončení studií, pracuje už šest let ve Velké Británii.
Celý projekt je založen na názorech a důvodech toho, proč lékaři do zahraničí odcházejí. Zajímám se o pozitiva i negativa práce v zahraničí, ačkoli z daných článků je patrné, že jen málo lékařů shledává na této práci nějaké negace. Bylo zajímavé poslouchat důvody jejich rozhodnutí a především cestu, jak se k práci dostali. Nejzajímavějším shledávám anketu se studenty. Někteří začali lékařskou fakultu teprve studovat, jiní jsou v polovině, nebo ji dokončují. Všichni se nad otázkou, jestli mají jít studovat do zahraničí, zamysleli, někteří odpověděli kladně, jiní ne a je opět zajímavé, jaké mají na věc názory.
Cílem projektu je ukázat důvody a příčiny, proč se lékařům v České republice nelíbí a odcházejí za prací do ciziny. Projekt se pokusí syntetizovat získané poznatky a nabídnout kritický pohled na tuto přehlíženou problematiku. To, že přehlížená dokazuje fakt, že na žádném zpravodajském serveru je poslední zpráva o tom, že lékaři dále opouštějí naši republiku z ledna loňského roku, tedy roku 2012. Největší ohlas měla tato problematika v roce 2010, kdy lékaři pořádali protestní akci Děkujeme, odcházíme. Z té doby je možné najít nepřeberné množství článků, které se zabývají tím, že lékaři protestují kvůli penězům a jaký počet jich chce utéct za hranice. Od té doby nebyly napsány žádné věty, které by informovaly, jak se situace změnila a jestli ministr zdravotnictví udělal nějaké kroky k tomu, aby se poměry v českém zdravotnictví změnily a lékaři nemuseli odcházet. Není cílem této práce zajímat se o ministerské zákony a vyhlášky, navíc rozhodnutí lékařů a jejich důvody jasně dokazují, že se nic takového ze strany ministerstva nestalo.
Oslovenými byli všichni ředitelé fakultních nemocnic s výjimkou Prahy, neboť tam je fakultních nemocnic několik a nepovažovala jsem za důležité oslovovat všechny. Použila jsem výrok jen jednoho z ředitelů, který ovšem mluví i za ostatní. Dále jsem vedla rozhovor Janem Ruskem, který hned po dokončení lékařské fakulty nastoupil jako lékař do nemocnice v Německém Bitbirgu. Oslovenými byli také manželé Suchomelovi, kteří žijí ve Velké Británii a oba dva jsou lékaři. V neposlední řadě jsem se obrátila na prezidenta České Lékařské komory, doktora Milana Kubka ohledně údajů týkajících se počtu lékařů, kteří odcházejí do zahraničí.
2. Zdůvodnění volby tématu
Toto téma mě provází téměř celým životem. Velká část členů rodiny je nějak spojená se zdravotnictvím. Od mala jsem slýchávala příběhy o tom, jaká byla práce v Tunisku, kam jeden z příbuzných v 90. letech odjel. Dále to byly pohlednice od známých, které se při setkáních ukazovaly a vyprávěly se jejich příběhy. Nepřipadalo mi jako nic zvláštního, když někdo pracoval v zahraničí. Až do roku 2010, do protestní akce lékařů Děkujeme, odcházíme. V té době udělala média z pracovního poměru v zahraničí velkou senzaci. Nikde jste se však nedočetli, kolik lékařů v zahraničí již pracuje a že to vlastně není žádná novina. V roce 2010 se psalo především o tom, že lékaři chtějí větší plat a proto protestují. Důvody médií se dají pochopit. Je to senzace a veřejnost nejvíce zajímají peníze. Další důvody zůstávaly trochu v pozadí. Jedním z důvodů byl také nedostatek lékařů, protože velká část z nich se orientovala do zahraničí. A pan ministr Heger slíbil vylepšení systému zdravotnictví. Paradoxně dnes ministerstvo zdravotnictví ruší nemocniční lůžka, což znamená i snížení počtu lékařů. Není se poté co divit, že lékaři rozhodují, zda hledat jiné místo, nebo zkusit pracovat v zahraničí. Naproti tomu bylo zřejmé, že lékařská zařízení hledají doktory. Stačilo se jen podívat na volná pracovní místa na internetových stránkách nemocnic.
Téma je relevantní zejména vzhledem k minimálnímu, de facto absentujícímu, mediálnímu prostoru, jehož se problematice lékařů v zahraničí dostává. Od roku 2010 se dají dohledat jen dva články, které se vyjadřují k tématu čeští lékaři v zahraničí. Pouze ve specializovaných časopisech pro zdravotníky se prezident České lékařské Komory, doktor Milan Kubka, vyjadřuje tak, že české lékařské fakulty produkují lékaře na import. Je jasné, že vše, o co se lékařská komora snaží, vede i k tomu, aby mladí lékaři zůstávali v České republice. Jen se mi zdá, že je tento fakt málo mediálně znám.
Podle mého názoru ke zmenšení počtu lékařů, kteří odcházejí za hranice, nepřispívají ani samotní lékaři v praxi. Tento dojem jsme získala z rozhovorů se studenty lékařských fakult. Mnoho z nich mi vyprávělo, že lékaři, u kterých dělali praxi, jim říkali, aby nezakrněli v malém českém rybníku a zkusili se prosadit ve světě. Dokonce i na některých přednáškách se setkali s takovými názory vyučujících.
Chtěla jsem toto téma pojmout tak, aby lékaři, kteří do zahraničí odejdou, nevypadali v našich očích špatně. Je přece normální, že si člověk vybere pracovní prostředí s lepšími vztahy, pracovními i platovými podmínkami. Pouze kvůli médiím se tento problém zdá větší, než opravdu je.
3. Zdroje, stav problematiky
Problematice odchodu lékařů do zahraničí se dostává zcela minimálního mediálního pokrytí. Nedostatečná informovanost, absentující literatura a přehledné zdroje, například internetové databáze a rozcestníky, až na čestné výjimky chybí a je obtížné najít důvěryhodné zdroje bez přímého kontaktování lékařů, což je samozřejmě logické s ohledem na to, že snaha o informovanost lidí médii je velice malá. Média vzhledem k jistým specifickým faktorům svého fungování (zejména vycházení vstříc publiku, příp. inzerentním zájmům) přehlížejí některé důležité informace a trendy, oblast lékařské vědy trpí zejména výběrem témat.
Zdrojem k této problematice jsou pouze statistická čísla, která má Česká lékařská komora. Obracela jsem se i na Ministerstvo zdravotnictví, to ovšem nedokázalo na otázky, kolik lékařů odešlo do zahraničí a jak se tento jev snaží ministerstvo eliminovat, odpovědět. Naproti tomu byli pracovníci z České lékařské komory velice ochotní a dali mi k dispozici prezentaci, ve které jsou zásadní čísla. V prezentaci sice není zaznamenán počet lékařů, kteří do zahraničí odešli, ale je v ní počet lékařů, kteří si zažádali o certifikát o profesní bezúhonnosti, který je potřebný, pokud chce lékař pracovat v zemích Evropské unie a slouží jako jakýsi výpis z trestního rejstříku. Další relevantní data jsou počty lékařů, kteří si zažádali o certifikaci o nečlenství v České lékařské komoře. Tu potřebují právě mladí lékaři, kteří dokončili školu a kteří v České republice ještě nenastoupili do zaměstnání, pokud chtějí jít pracovat do zahraničí.
Dalšími zdroji informací byli už samotní lékaři, kteří byli ochotní věnovat mi maximální čas ze svého nabytého programu. Nebylo ani lehké zajistit dostatečný počet studentů, kteří byli ochotní vyjádřit se k tomuto tématu. Během rozhovorů jsem zjistila, že spousta z dotázaných nemá vlastní názor a opakují to, co před ním řekl spolužák. Z tohoto důvodu jsem vybrala jen několik odpovědí studentů, ačkoli materiálu bylo mnohem více.
Články i reportáže na podobné téma mají stále stejnou strukturu. Na začátku reportérka oznámí, kolik lékařů odešlo v loňském roce do zahraničí, které státy mají o české lékaře zájem a nakonec důvody, ze kterých zmíní jen pracovní podmínky a vysoký plat. Nechci tvrdit, že to nejsou hlavní důvody, ale nejsou jediné. V reportážích nikdy nezazněly důvody, které mají například mladí lékaři. A to, že chtějí zažít dobrodružství, načerpat zkušenosti a ty poté aplikovat v českém prostředí. Proto jsem se snažila v anketě vybírat odpovědi, které se lišily důvody, proč by mladí lékaři chtěli odejít do zahraničí.
Projekt tedy nenavazuje na v médiích dostupné informace, ale snaží se vypracovat vlastní souhrnný pohled alespoň na část tématu, které považuji za důležité a přehlížené.
4. Ideový plán
Cílem samostatného projektu Proč lékaři odcházejí do zahraničí, je poskytnou formou několika druhů publicistických článků, na kterých spolupracovali právě lékaři, kterých se téma týká, ucelený pohled na mediálně opomíjenou problematiku odchodu lékařů do zahraničí. Jak je patrné, toto téma se netýká jen mladých lékařů. Věnuji se jak názorům studentům lékařských fakult z celé České republiky, tak se zajímám i o názoru lékaře, který hned po dokončení studií na lékařské fakultně odešel do zahraničí. Nemohla jsem ani opomenout názor lékaře, který ačkoli neodešel hned po dokončení studií, pracuje už šest let ve Velké Británii.
Celý projekt je založen na názorech a důvodech toho, proč lékaři do zahraničí odcházejí. Zajímám se o pozitiva i negativa práce v zahraničí, ačkoli z daných článků je patrné, že jen málo lékařů shledává na této práci nějaké negace. Bylo zajímavé poslouchat důvody jejich rozhodnutí a především cestu, jak se k práci dostali. Nejzajímavějším shledávám anketu se studenty. Někteří začali lékařskou fakultu teprve studovat, jiní jsou v polovině, nebo ji dokončují. Všichni se nad otázkou, jestli mají jít studovat do zahraničí, zamysleli, někteří odpověděli kladně, jiní ne a je opět zajímavé, jaké mají na věc názory.
Cílem projektu je ukázat důvody a příčiny, proč se lékařům v České republice nelíbí a odcházejí za prací do ciziny. Projekt se pokusí syntetizovat získané poznatky a nabídnout kritický pohled na tuto přehlíženou problematiku. To, že přehlížená dokazuje fakt, že na žádném zpravodajském serveru je poslední zpráva o tom, že lékaři dále opouštějí naši republiku z ledna loňského roku, tedy roku 2012. Největší ohlas měla tato problematika v roce 2010, kdy lékaři pořádali protestní akci Děkujeme, odcházíme. Z té doby je možné najít nepřeberné množství článků, které se zabývají tím, že lékaři protestují kvůli penězům a jaký počet jich chce utéct za hranice. Od té doby nebyly napsány žádné věty, které by informovaly, jak se situace změnila a jestli ministr zdravotnictví udělal nějaké kroky k tomu, aby se poměry v českém zdravotnictví změnily a lékaři nemuseli odcházet. Není cílem této práce zajímat se o ministerské zákony a vyhlášky, navíc rozhodnutí lékařů a jejich důvody jasně dokazují, že se nic takového ze strany ministerstva nestalo.
Oslovenými byli všichni ředitelé fakultních nemocnic s výjimkou Prahy, neboť tam je fakultních nemocnic několik a nepovažovala jsem za důležité oslovovat všechny. Použila jsem výrok jen jednoho z ředitelů, který ovšem mluví i za ostatní. Dále jsem vedla rozhovor Janem Ruskem, který hned po dokončení lékařské fakulty nastoupil jako lékař do nemocnice v Německém Bitbirgu. Oslovenými byli také manželé Suchomelovi, kteří žijí ve Velké Británii a oba dva jsou lékaři. V neposlední řadě jsem se obrátila na prezidenta České Lékařské komory, doktora Milana Kubka ohledně údajů týkajících se počtu lékařů, kteří odcházejí do zahraničí.
Snažila jsem se do velkého všeobjímajícího článku zařadit i názor lékaře, který se snaží zmenšit nadšení, kterým mladí lékaři oplývají. Nakonec bych ale poznamenala, že se toto snažení minulo účinkem, neboť oslovený lékař má v Německu svou vlastní ordinaci.
5. Postup práce
Jak už jsem se zmínila v předešlé kapitole, znám mnoho lékařů, takže zajistit si kontakt na lékaře, kteří pracují v zahraničí, nebyl problém. Pouze jsem měla obavy, jestli budou ochotní se podělit o své životní příběhy a zkušenosti. K mému údivu jsme se setkala s velkou ochotou. I je trápí nedostatečná informovanost české veřejnosti, která z nich dělá jen peněz chtivé lékaře, kterým není české prostředí dost dobré. Podle nich je to stejné, jako když jde někdo pracovat do zahraničí, například jako řidič kamionu. Podmínky odchodu za hranice jsou u obou povolání stejné.
Hlavní článek s názvem „ Ticho po pěšině, ale lékaři stále odcházejí“ jsem chtěla pojmout jako rozšířenou zprávu. Chtěla jsem v tomto textu ukázat, jak se změnil pohled médií na lékaře odcházející do zahraničí od roku 2010, tedy od velice medializované protestní akce lékařů Děkujeme, odcházíme. Komentáře ředitelů fakultních nemocnic jsem se rozhodla zařadit do článku kvůli tomu, že podle mého názoru jasně ukazují stav české lékařské komunity. Domluva s řediteli nebyla vždy jednoduchá. Potýkala jsem se s nedostatkem času, služebními cestami, jednáními. V některých případech se nedalo jednat jinak, než volit emailovou formu rozhovoru. Poslala jsem dané osobě dokument s otázkami a čekala na odpověď. Stalo se i to, že jsem se musela několikrát připomenout, až jsem si připadala jako obtížný hmyz. V jiných případech, například s paní ředitelkou plzeňské fakultní nemocnice Jaroslavou Kunovou, byl rozhovor velice příjemný a paní ředitelka mi ochotně odpověděla na všechny kladené otázky. Vyjádření lékaře, který se snaží snížit nadšenost mladých lékařů, jsem našla v jednom článku na aktualne.cz. Dozvěděla jsem se z něj, že si dotyčný lékař založil internetovou poradnu, kde se snaží radit a pomoct lékařům, kteří se chystají odejít za hranice. Nakonec jsem tuto informaci do textu nepoužila, protože se mi zdálo, že bych mu tím dělala reklamu, což opravdu nebylo cílem článku. Nakonec má článek podobu spíše syntézy poznatků, které jsem k tomuto tématu nashromáždila. Pokusila bych se ho označit jako mozaikovou zprávu s prvky komentáře. Snažila jsem se zachovat objektivitu a neutralitu pomocí vyjádření hned několika stran problému. Někdo by mohl namítnout, že vyjádření Ministerstva zdravotnictví chybí, ovšem problém je v tom, že ministerstvo nemělo potřebu a ani snahu se k tématu vyjádřit a z dřívějších článků jsem zjistila pouze vyjádření pana ministra Hegera, který konstatuje, že se nedostatku lékařů nebojí.
Jako další typ textu jsem zvolila anketu se studenty lékařských fakult z celé České republiky. Abych dodržela generovou korektnost, snažila jsem se oslovit stejný počet dívek i chlapců, bohužel chlapci jsou stydlivější a vyšla z toho mozaika spíše dámských názorů. Ze začátku jsem si také kladla za cíl oslovit studenty ze všech šesti ročníků každé fakulty, ale tento záměr se ukázal jako nerealizovatelný, neboť ne všichni byli ochotní odpovědět na otázku. Konečná výběr respondentů je založen na pestrosti jejich názorů, důvodů, věku, studovanému oboru i pohlaví. Pro úplnost tématu jsem do respondentů zahrnula i studenty zubního lékařství. Podle mého subjektivního názoru se jedná o spíše opomíjenou skupinu lékařů, která ovšem není žádným způsobem méně hodnotná než všeobecné lékařství. Sbírání dat d studentů bylo nejdelší aktivitou tohoto projektu. Studenti měli velký problém s tím, aby se nechali vyfotografovat. Nakonec jsme dospěli ke společnému rozhodnutí, že jistě vyberu nějakou vhodnou fotografii z jejich profilové stránky na sociální síti Facebook. Anketu jsem nepojala jen jako krátkou odpověď ano/ne na zadanou otázkou, ale použila jsem i vysvětlení studentů k dokreslení jejích důvodů.
Třetím článkem samostatného projetu je human interest story, zkráceně storka. V tomto případě jsem využila osobní známosti, neboť Jana Ruska a jeho rodinu znám od dětství. Sledovala jsem tragédii, která jeho rodinu postihla, a byla jsem moc ráda, že mi poskytl rozhovor, ze kterého jsem mohla napsat jeho životní příběh a dovolil mi zveřejnit i neštěstí, jakým byla smrt jeho otce. Na příběhu Jana jsem chtěla ukázat, jaké důvody vedou mladé lékaře k tomu, aby svůj první pracovní úvazek uzavřeli v zahraničí a ne v tuzemské nemocnici. Realizace probíhala formou rozhovoru přes skype. Nakonec se podařilo i to, že Jan přijel k rodině do České republiky, zavolal mi, že je tu, takže jsme se mohli sejít a ještě dopilovat drobné nedostatky a nedorozumění. Když jsme se bavili o jeho otci, byla na něm vidět, že se z celé tragédie ještě zcela nevzpamatoval, ačkoli už to jsou skoro dva roky. Jeho manželka Ivona s námi také byla, ale do hovoru se nezapojila. Pouze k poslední otázce, jestli se chystjí vrátit do České republiky poznamenala, že ona by to určitě jednou chtěla. Publicistický žánr storky jsem zvolila jako nejvhodnější, protože se v něm dal nejlépe vystihnout příběh Jana a jeho cestu do německého Bitburgu.
Poslední článek je rozhovor. Přesněji řečeno dvourozhovor. Manžele Suchomelovi jsem osobně neznala. Využila jsem však svého příbuzenského vztahu s doktorem Kubačákem, bývalým primářem chirurgického oddělení Úrazové nemocnice v Brně, nynějším hlavním chirurgem v nemocnici v Boskovicích. Doktoru Kubačákovi jsem zavolala s prosbou, jestli nezná nějakého lékaře, který by byl v tuto dobu v zahraničí. Za několik dní se mi ozval s kontaktem na manžele Suchomelovi. První kontakt s nimi byl přes email. Napsala jsem jim, jak s věci mají, jaké je téma mého projektu a jestli by byli ochotní si se mnou popovídat. Překvapila mě jejich okamžitá a kladná reakce. Paní doktorka Suchomelová se mnou okamžitě začala domlouvat, jakou formou náš rozhovor provedeme, jestli po skypu, nebo emailem. Nakonec jsme se domluvili na konec března, kdy měla přijet do České republiky, s tím, že k našemu setkání zapneme skype, aby se mohl vyjádřit i doktor Suchomel. Na konci března jsem ještě zavolala paní doktorce, abych se ujistila, že naše schůzka stále platí. Přijela jsem za ní do brněnské nemocnice, kde pracuje na Rychlé záchranné službě a paní doktorka mě vzala do jejich nového domu. Uvařila kávu, zapnula počítač a skype a začali jsme si povídat. Mluvili naprosto otevřeně o všem, na co jsem se jich ptala. Doplňovali se a dokonce k našemu rozhovoru přizvali i své dva syny, aby mi řekli i oni svůj názor na stěhování do Velké Británie. Po čtyřech hodinách příjemného povídání jsem odcházela se spoustou informací. Když jsme vypnuli skype, paní doktorka se mi dokonce svěřila i nevěrou svého manžela. To byl také jeden z důvodů, proč se za manželem do Velké Británie přestěhovala. Tato část jejich života se mi ale nezdála relevantní a ani vhodná, a proto jsem ji do rozhovoru nezahrnula. Rozhovor bylo díky velkému počtu informací možné bez problémů sepsat.
Ve fázi, kdy jsem už třetí měsíc čekala na vyjádření Ministerstva zdravotnictví, jsem se obrátila na Českou lékařskou komoru. Po telefonu jsem si domluvila schůzku na jejich pobočce v Olomouci. V domluvený den jsem se dostavila na jejich pobočku. Na sekretariátu se mě ujala mladá slečna a dovedla mě do kanceláře k panu Sojkovi. Po představení se vysvětlení mu, na jakém pracuji projektu a proč byl velice ochotný a poskytl mi potřebné prezentace, ze kterých jsem mohla vyčíst data, týkající se počtu lékařů, žádajících si o certifikace, kvůli práci v zahraničí. Ještě si se mnou popovídal o celkovém stavu českého zdravotnictví. Dozvěděla jsem se spoustu důležitých informací, které ale bohužel nejsou relevantní k mému tématu samostatného projektu. Proto je mi velice líto, že je nemohu zahrnout ani do jednoho z textů.
6. Sebehodnocení
Cíle samostatného projektu se z mého pohledu podařilo naplnit. Myslím si, že díky názorům studentů a nastávajících mladých lékařů jsme se mohli přesvědčit, že mnoho z nich plánuje do zahraničí odejít, ale ne všichni to dělají jen kvůli penězům. Každý člověk je jedinečný a taky i jejich důvody, proč nezůstat v České republice jsou různorodé. Tématem je, proč mladí lékaři odcházejí do zahraničí. Na to jsem podle svého názoru odpověděla hlavně v anketě.
Nicméně projekt je limitován prostorem a časovými i technickými možnostmi realizovat téma v celé jeho komplexnosti. Přesto za pozitivní považuji nastínění základního rámce a poopravení několika desinformací, které jako autor spatřuji za zásadní v kontextu dané problematiky.
Jako dobrý nápad mi připadají rozhovory s řediteli fakultních nemocnic, které jsem použila v hlavním článku. Podle mého názoru velice vypovídají o stavu českého lékařství, počtu lékařů v nemocnicích a v jednom případě i propojení práce lékařů u nás a v zahraničí. Myslím, že by plzeňská fakultní nemocnice mohla být prototypem ideálního pracovního nasazení českého lékaře.
Do článku jsem také chtěla zahrnout názory děkanů lékařských fakult, jestli se snaží nějak motivovat studenty, aby neodcházeli za hranice, bohužel mi to čas nedovoloval. Nebylo jednoduché si s nimi sjednat schůzku a emailovou cestou to se mnou většina děkanů nechtěla řešit. Někteří ochotní byly, ale v rámci zachování objektivity, kdy jsem neměla vyjádření od všech děkanů fakult, jsem se rozhodla tuto část projektu vynechat.
Byla jsem velice překvapená ochotnou všech mnou oslovených. Ať už to bylo jen o pomoc nebo i o přímou účast v mém samostatném projektu. Problémem byla většinou vzdálenost účastníků a internetové spojení mezi námi.
Je mi jasné, že můj projekt na informování široké veřejnosti nic nezmění a lidé budou stále žít v domnění, že to lékaři dělají pouze pro peníze, ačkoli skutečnost je trochu jiná.
7. Literatura
PEREIRA-MAXWELL, Filomena. 1998. A-Z of medical statistics: a companion for critical appraisal. London: Arnold. ISBN 03-407-1940-0.
7. mezinárodní sympozium k dějinám medicíny, farmacie a veterinární medicíny: 8.-10. června 2005, Olomouc, ČR : abstrakta. 1. vyd. Editor Kateřina Ivanová, Pavel Urbášek. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005, 77 s. ISBN 80-244-1043-5.
Zlámal J., Bellová J. Ekonomické aspekty v řídící práci zdravotníka
Tempus medicorum: časopis České lékařské komory. Olomouc: Česká lékařská komora, 1992-. ISSN 1214-7524.
CESKATELEVIZE.CZ. Do zahraničí loni i přes přidání odešlo nejvíce mladých lékařů v historii (online). 2012. Dostupné z [http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/160562-do-zahranici-loni-i-pres-pridani-odeslo-nejvice-mladych-lekaru-v-historii/]
Jan Rusek je sedmadvacetiletý lékař, který žije a pracuje v Německu. Před rokem dokončil studia na Univerzitě Palackého v Olomouci a hned se vydal do německého Bitbirgu, aby zde nastoupil jako lékař na chirurgii.
„Asi jsem měl napsané v osudu, že budu doktorem. Můj tatínek byl doktorem, chirurgem, maminka zdravotní sestrou, celé dětství jsem prakticky prožil ve špitále. V dětství jsem si samozřejmě na doktora hrál, ale na gymnáziu mě chytly úplně jiné věci. Cvičil jsem taekwondo, zajímal se o biochemii a dokázal jsem si sebe představit i jako učitele. Musím podotknout, že mě otec nikdy do zdravotnictví netlačil a ve všem, co jsem dělal, mě podporoval. Nakonec biologie zvítězila. Odmaturoval jsem za jedna ze všech předmětů a na lékařskou fakultu se dostal bez přijímaček,“ vypráví Honza.
Podle svých slov to ale všechno dělal jen kvůli otci. „Chtěl jsem být nejlepší, protože jsem v něm měl velký vzor a nechtěl jsem, aby byl mnou zklamaný. Ačkoli byl chirurgem, staral se o své pacienty skoro jako rodinný lékař. Lidé už ani nechodili k obvodnímu a rovnou zašli za ním na ambulanci. Hodně ho také zajímala proktologie. Několika lidem zachránil život tím, že jim, s prominutím, strčil prst do zadku a objevil třeba počátek rakoviny. Chtěl jsem být jako on. Dokonce jsem u jedné zkoušky odmítl dvojku a domluvil jsem si jiný termín, protože jsem chtěl jedničku.“
V pátém ročníku se Jan rozhodoval, kterým lékařským oborem se bude zabývat. Vybral si urologii. A to navzdory plánům jeho otce, který si přál, aby byl Jan jeho nástupcem na chirurgické ambulanci, kterou vlastnil. „Cítil jsem, že chirurgie není tím pravým pro mě a dnes vlastně ani nevím, proč jsem chtěl dělat urologii.“
V posledním ročníku školy přišel zlom. „Do té doby jsem si myslel, že si najdu nějaké místo v Olomouci, abychom s Ivkou, mou tehdejší přítelkyní, mohli dál bydlet u jejích rodičů. Ona totiž z Olomouce pochází. Asi v půlce letního semestru jsme byli na Lékařském veletrhu, kde nás zaujala nabídka práce v zahraničí. Nabízeli nám nadprůměrný plat na české poměry, ubytování a možnost postupu. Vybírali jsme místo, kde by nás vzali oba dva. Nakonec jsme vybrali Bitburg v jihozápadním Německu. Ironie osudu je, že pro mě měli místo jen jako pro chirurga. Ivce nabídli místo internistky, což se jí moc líbilo. Klinika k nám byla velice vstřícná, dokonce nám drželi místa, než jsme udělali zkoušky. Rodiče z toho nebyli nadšení, ale chápali naše důvody.“
Před závěrečnými zkouškami přišla veliká rána. Janův otec zemřel. „Bylo to strašně nečekané. Odehrálo se to během 14 dní. Po cyklo výletě se mu udělalo špatně, ale nijak to neřešil. Kovářova kobyla chodí bosa. Nakonec ho jeho kamarád, který jezdil také sloužit na ambulanci, poslal do nemocnice. Tam ale podepsal revers. Dodnes si myslím, že kdyby to neudělal, mohl být ještě s námi. Nakonec se do nemocnice dostal ještě jednou a hned večer ho operovali. Měl špatné stěny tepen a žil, krev z nich prosakovala do celého těla. Během operace mu dali stěny umělé. Operaci přežil, jeden den byl v umělém spánku a nakonec jeho tělo vypovědělo službu. Já jsem se v tu dobu připravoval na zkoušky a byla to pro mě strašně těžká doba. Maminka mě o všem informovala po telefonu a já jsem se měl učit.“
Janův otec se jeho promoce nedožil. „Promoce pro mě byla šťastným i smutným dnem zároveň. Bylo mi strašně líto, že se táta promoce nedožil. Pak jsem měl taky dilema, jestli mám vůbec odjet. Nechal bych tu maminku se sestrou a zrovna v tak obtížné situaci. Nakonec jsem se s klinikou domluvil, že nastoupím ještě o měsíc později. Vyřídili jsme všechny důležité a potřebné věci. Odjížděl jsem s čistým štítem a slibem, že se budeme navštěvovat.“
Jak slíbil, tak udělal. „Každé dva měsíce se vracíme na týden domů, několikrát týdně si skypujeme abychom neztratili kontakt,“ říká Jan.
„Když jsme dorazili do Německa, musím říct, že se k nám všichni chovali moc pěkně. Ze začátku jsme sice sloužili jen s dohledem a ještě jsme chodili na kurz němčiny. Ale jinak bylo vše bez problémů. Nebyly potíže ani s platem, ani s bydlením, vše bylo tak, jak jsme se domluvili. A je to tak do dnes. Pokud nadřízený něco řekne, vždy se tak stane. Po roce práce už dostávám těžší případy a na ambulanci sloužím sám. Samozřejmě mi také stoupá plat. Rozhodně bych to všem doktorům doporučil.“
Jan s Ivanou se stihli i vzít. Svatba byla v České republice na hradě Bouzov a přijeli i němečtí spolupracovníci. „Bylo to moc pěkné. Všichni byli veselí. Byl to po dlouhé době zase důvod k radosti. Dokonce si myslím, že si kolega začal něco s mojí sestrou,“ směje se Jan. Jednu zvláštnost však svatba na české poměry měla. Ivana nepřijala jméno Rusková, ale Rusek. Prý aby s tím neměli v Německu problémy. Na poslední otázku, kdy plánují rodinu a jestli by se chtěli vrátit do Česka se Jan potutelně pousmál a řekl, že se uvidí.
Už jsou to dva roky od doby, kdy lékaři organizovali akci Děkujeme, odcházíme. Protestní akce byla podle médií zaměřena hlavně na platy lékařů. Lékaři tedy chtěli více peněz. Nutno podotknout, že peníze sice byly jedním z hlavních důvodů, ale ne jediným. Bohužel se česká média vyznačují silnou agendou setting, a proto je jasné, že je nejvíce uchvátilo téma peněz, které na druhou stranu zajímá téměř všechny Čechy.
Ale zpátky k důvodům protestů. Všechny důvody, které byly v akci Děkujeme, odcházíme zmíněny, vedly také k tomu, aby se mladí lékaři, a vlastně lékaři všeobecně, neobraceli k takovému řešení své neutěšené situace, jakým je odchod do zahraničí. Podle dostupných zdrojů odešlo v roce 2011, tedy po protestech, téměř na sedm stovek lékařů. Za loňský rok nejsou známy přesné počty lékařů, kteří odešli do zahraničí. Podle údajů z České lékařské komory si však za loňský rok vyžádalo 339 lékařů o certifikát profesní bezúhonnosti, který je potřebný k práci v EU. Lékaři, kteří po škole ani nenastoupili do českých nemocnic, si žádají o certifikát o nečlenství v ČLK, těch bylo v loňském roce 207. Dohromady tedy přes pět set lékařů. Podle Michala Sojky z ČLK předpokládají, že téměř dvě třetiny z nich z republiky opravdu odejdou. Milan Kubek, prezident ČLK se vyjádřil k tomuto tématu tak, že lékařské fakulty v ČR produkují lékaře na export.
Měla bych drobnou výtku na česká média. Řeší se různá zdravotní témata, reformy ministra Hegera, poplatky, redukce lůžek, ale už dlouho jsem si nepřečetla nic o tom, jestli se řeší důvody odchodů lékařů do jiných států. Už to prostě není tak žhavé téma, jako když byl odchod za hranice jedním z donucovacích prostředků protestní akce.
Samozřejmě, že ne všechno můžeme kategorizovat. Je tolik příběhů různých lékařů, kteří odešli do zahraničí a nevrátili se, nebo naopak odešli a rádi se vrátili. Je také mnoho lékařů, kteří možnost práce v zahraničí mají, ale nevyužili ji.
Například lékař, který pracuje v Úrazové nemocnici v Brně. „Hned po studiích, to bylo ještě za jiného politického režimu, byla možnost práce v zahraničí hodně omezená. Pokud jste měli dobrý kádrový profil, byla tu možnost Ruska nebo Východního Německa. To mě opravdu nelákalo. Po revoluci se sice podmínky změnily, ale také se změnila moje rodinná situace. Oženil jsem se a čekali jsme první dítě. Manželka kvůli těhotenství nechtěla z republiky odejít a já jsem ji tu nechtěl nechat samotnou. V podstatě nám nic nescházelo. Byt jsme zdědili po manželčině babičce a to, co jsme dohromady vydělali, nám stačilo a stačí i dnes. Já jsem chirurg v nemocnici a občas mám i jiné služby v jiných zdravotnických zařízeních. Manželka pracuje jako posudková lékařka, takže s penězi problém nemáme. Mnoho mých kamarádů ze studií a poté i z praxe odešlo do zahraničí, hlavně do Rakouska. A lákají i mě. Když se tak nad tím zamýšlím, jediným důvodem, proč bych práci přijal, by byla finanční stránka věci. Mám totiž české nemocniční prostředí rád, připomíná mi dětství. Ano ano, mohla by to být výtka vůči českému zdravotnictví, že se za třicet let nezměnilo, ale opak je pravdou. Zdravotnictví u nás je na velké úrovni. Všude je totiž chleba o dvou kůrkách.“
Jedním z lékařů, kteří nabídku práce v zahraničí využili, je Jan Rusek. „Můj otec byl lékař a matka je zdravotní sestra, takže jsem se od mala až do dospělého života pohyboval v nemocnici a znám stav dnešního českého lékařství. Už na vysoké škole jsem koketoval s myšlenkou práce v zahraničí. Když jsem začal chodit se svou, dnes už, manželkou, nějak jsem tento nápad vytěsnil. Pak s tím ale přišla ona a bylo rozhodnuto. Hned po dokončení školy jsme oba dva dostali nabídku práce v Německu. Nástupní plat byl třikrát vyšší než našich spolužáků, kteří nastupovali do nemocnic v České republice. Jsme tu téměř dva roky a musím říct, že mám jen pozitivní zkušenosti co se práce, chování i vzdělání týče. Ještě jsme se se ženou nebavili o tom, jestli se budeme chtít vrátit. A ani sám za sebe nemůžu říct, co bych chtěl. Je tu spousta pro a proti. Uvidíme, jak se situace vyvine.“
Lékaři mají pracovních příležitostí v zahraničí velké množství. Nejvíce v německých nemocnicích a klinikách. Zájem o Čechy je také ve Velké Británii, Rakousku a dokonce i na Arabském poloostrově, například v Kuvajtu. Pokud by byl největším lákadlem lékařů plat, pak by jim selský rozum velel přijmout místo v Kuvajtu. Tam by si totiž vydělali v průměru 150 tisíc korun. Což je ať chceme nebo nechceme velký rozdíl oproti českým 50 tisícům lékařského platu.
V loni na podzim proběhl v Praze už čtvrtý ročník mezinárodního veletrhu Lékařství a zdraví. Právě zde lákají zahraniční nemocnice české lékaře do svých služeb a není s podivem, že přesvědčujícími zástupci zahraničních nemocnic a klinik jsou právě čeští lékaři, kteří odešli za prací za hranice. České lékaře hledá na veletrhu sedmadvacet německých nemocnic - zájemcům z Česka nabízí 450 volných míst. "Není tam poměrně výrazná jazyková bariéra, protože německy, na rozdíl třeba od francouzštiny, řada Čechů umí," vysvětluje prezident České lékařské komory Milan Kubek důvody, proč řada českých lékařů míří právě do Německa. Časté jsou i odchody do Velké Británie, protože i angličtinu řada absolventů ovládá.
Za hranice do bavorského Pasova zamířila i 28letá Zuzana Dukátová, která před dvěma lety našla místo na tamní radiologii rovněž na veletrhu v Česku. Nástupní plat měla 3 800 euro (přes 95 tisíc korun), v Česku by přitom dostala čtyřikrát méně. A to pracuje ve státní nemocnici, kde lékaři dostávají tabulkové platy.
Ministerstvo zdravotnictví se však odlivu mladých lékařů nebojí. Podle ministra Leoše Hegera u nás sice počty lékařů nejsou nijak přebytkové, ale nejsou ani katastrofální. Což se neshoduje s realitou. Můžeme se bavit o počtech i o kvalifikaci lékařů. Když se podíváme na nabídky pracovních míst nemocnic, a teď se budeme zabývat jen fakultními nemocnice, protože zjišťovat data týkající se všech volných pracovních míst lékařů by bylo nad lidské síly, zjistíme, že pan ministr nemá s počty pravdu. Aktuálně ve Fakultní nemocnici v Olomouci je nabízeno 8 pracovních míst. Dvě z nich jsou pozice týkající se administrativy, ovšem zbylá místa jsou nabízena lékařům a vedoucím lékařům. Přednosta I.chirurgické kliniky Fakultní nemocnice v Olomouci dodává, že situace neutěšená je. „Nemůžu tvrdit, že by za branami nemocnice stály fronty chirurgů, ačkoli bychom je potřebovali.“ I ředitel olomoucké nemocnice se k situaci vyjádřil spíše pesimisticky. „Rádi bychom měli v týmu mladé lékaře a snažíme se pro to dělat maximum. Ovšem plat, jaký si představují, u nás není možný.“
Fakultní nemocnice v Ostravě je v trochu lepší situaci. Tady nabízejí jen tři lékařská místa. Ředitel nemocnice, Svatopluk Němeček, komentuje situaci tak, že se setkávají se zlepšením personální obsazenosti od doby, kdy se otevřela lékařská fakulta na Ostravské univerzitě. „Mnoho lékařů zde učí a proto je pro ně jednodušší začít pracovat v Ostravě, aby nemuseli do práce dojíždět na druhý konec republiky,“ dodává Němeček.
V Brně se fakultní nemocnice také potýká s nedostatkem lékařů a zdravotnického personálu. V nabídce je aktuálně sedm míst. Podle ředitele nemocnice, Romana Krause, se hlavně Brno potýká s tím, že spousta absolventů i praktikujících lékařů odchází do zahraničí. „Do Rakouska je to blízko, takže se opravdu velmi často stane, že mladí lékaři hned po studiu odcházejí za hranice. Je pravou, že nástupnický plat u nás nedostanou takový, jako tam. Je také častou praxí, že doktoři mají pracovní úvazek v Česku i v zahraničí. U nás ve fakultní nemocnici je nejméně pět doktorů, kteří své zaměstnání takto rozdělili a zatím s tím nebyly žádné problémy,“ obhajuje práci v zahraničí Kraus.
Ve fakultní nemocnici v Plzni se s personálními podmínkami potýkají úspěšně. V nabídce jsou jen dvě lékařská místa. Ředitelka nemocnice, Jaroslava Kunová, si situaci vysvětluje tak, že je Plzeň blízko hranic, lékaři mají blízko do německého Bavorska i Saska, a proto mají poloviční úvazky v obou republikách. „Už dlouho je u nás běžnou praxí, že lékaři pracují na poloviční úvazek u nás a druhou půlku zaměstnaneckého poměru mají v zahraničí. Tento stav u nás trvá už dlouho, dalo by se říct minimálně deset let. A vyhovuje to lékařům i nemocnici. Spousta z nich pracuje v zahraničí ve stejném zdravotnickém zařízení, takže si služby mohou střídat. Když je jeden v Česku, druhý je v Německu a naopak. Můžeme tak lidem nabídnout širokou škálu odborníků a lékařské praktiky, které u nás nejsou tak zcela běžné, avšak v Německu ano a naši lékaři se v nich zdokonalili právě díky svým pracovním poměrům i v zahraničí,“ tvrdí Kunová. Dodává také, že s touto praxí neměla nemocnice nikdy problém a spokojenost jen a obou stranách. Vstřícností nemocnice a spokojeností je podle slov ředitelky i to, že se v roce 2010 lékaři z Plzně nezapojili do protestní akce Děkujeme, odcházíme.
Ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové je situace trochu jiná. „Na praxi k nám převážně přicházejí studenti vojenského lékařství, u kterých je nějaká mise v zahraničí běžnou věcí. Takže tu probíhají diskuse na téma, jaké probíhají zahraniční mise a kde studenti doufají, že by mohly probíhat. Ženy by volily spíše klidnější a mírové mise, naproti tomu mužům by se líbila i bojová akce. U nás neuslyšíte otázku zahraničí ano či ne, ale spíše kdy a kam,“ komentuje situaci Roman Prymula, ředitel Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Také s personálním obsazením nemají v Hradci problém. Aktuálně jsou vypsaná výběrová řízení pouze na dvě lékařská místa.
Praha má fakultních nemocnic hned několik. Data se ovšem moc neliší. Proto jsem zvolila výrok je jednoho ředitele, neboť jeho komentář je všeobjímající a zahrnuje problémy všech nemocnic. „Samozřejmě bych v našem týmu rád viděla mladé lékaře, ale v této souvislosti se potýkáme hned s několika problémy. Jedním z nich je plat. Ten bohužel nemůže dosahovat takové částky, jaké v zahraničí a někdy ani nepokryje náklady, které mladý lékař má. Přeci jen je bydlení v Praze nelevné a s tím jsou spojené finanční problémy. V Německu, ačkoli je nemocnice třeba jen okresní, mají platy několikrát vyšší, a proto pro ně ubytování není problém. Často se stává, že má nemocnice i své byty pro lékaře. To u nás takové možnosti nemáme. Jako další problém jsem v poslední době zaznamenal to, že starší a zkušenější lékaři nejsou moc ochotní zaučovat mladší kolegy. S tímto faktem se v Německu také neshledáte. Nedokážu si vysvětlit, čím je tato věc způsobená,“ tvrdí ředitel Fakultní nemocnice Motol Miloslav Ludvík.
Mnoho studentů lékařských fakult a mladých lékařů na položený dotaz, zda se chystají odejít do zahraničí, odpověděli kladně. Důvody jsou různé.
"Člověk si klade otázku, zda má vůbec smysl zůstat lékařem v Česku, kde si ani nemohu udělat atestaci ve svém oboru, což je oční lékařství, protože zde už přes rok chybí potřebná vyhláška. O platových podmínkách mluvit nebudu. Bez rodičů bych nedosáhla ani na nájem. V Česku bych nyní musela podle stávající legislativy sloužit dva roky na chirurgii. To nechci. Chci dělat oční a v Německu si mohu atestaci udělat. Můj nástupní plat bude navíc činit 3662 eur (92 tisíc korun). Němčinu mám průměrnou, ale budu chodit zdarma na doškolovací program," tvrdí mladá lékařka z Prahy.
Nesmím také zapomenout nabídnout názor lékaře, který v Německu pracuje už 7 let a velkou vlnu migrace českých lékařů do zahraničí nechápe. „Životní úroveň se mi tehdy nezvýšila ani o píď, v práci jsem byl zařazen na úplné dno striktní hierarchie, která mezi lékaři pruských klinik vládne. Znamenalo to administrativní práci, žádné operace, noční služby stejně často jako dříve, ale bez jakéhokoli nároku na odměnu. Zůstal jsem, protože jsem asi po roce začal dostávat složitější operace, než mí nadřízení. Po nějakém čase jsem odešel. Vybral jsem si ORL kliniku v rakouském Schwarzachu, uprostřed lyžařského ráje, se slušným platem, bez nočních služeb… sen všech českých odborářů. Nakonec jsem si zařídil vlastní soukromou ordinaci," vysvětluje Martin Tichý. Má se dobře a nechce lékaře od práce v zahraničí odrazovat, jen by si přál, aby dopad z euforie do reality nebyl tak tvrdý, a proto se snaží pomoci mladým lékařům, kteří do zahraničí odcházejí. Vysvětluje, že prvotní podmínky se zlepší, pokud je člověk dobrý ve svém oboru.
Odchody lékařů znamenají také to, že v České republice pracuje stále více lékařů ze zahraničí. V roce 2011 to bylo 2631 lékařů. Polovina z nich je ze Slovenska, zbytek z Polska, Ruska, ale najdou se tu například i Turci.
„Lékařů je možná podle ministerstva dost, ale otázkou je, jak jsou kvalifikovaní. Ministr Heger nedělá nic pro to, aby u nás mladí lékaři zůstávali a s tím by se mělo něco udělat,“ tvrdí Milan Kubek.
David a Jana Suchomelovi pocházejí z Brna. Ve Velké Británii žijí už šest let. Mají dva syny, Davida a Ondřeje. A oba dva jsou lékaři. David pracuje jako anesteziolog a Jana je internistka.
Jak se stalo, že jste se rozhodli odejít do zahraničí?
David: Popravdě, jako první jsem odešel já. A samozřejmě to bylo kvůli penězům. Chtěli jsme si postavit dům, protože bydlet v malém panelákovém bytě se dvěma dětmi bylo složité.
Proč jste se rozhodl pro Velkou Británii?
David: To taky nebylo tak jednoduché. Nejdříve jsem šel pracovat na Maltu. Tam jsem se poznal s různými lidmi a byla mi nabídnuta stáž v Anglii. V mém případě se stáž protáhla dnes už na šest let.
Co to bylo za nabídku, že se vám tak protáhla?
Jak už jsem říkal, ze začátku to byla stáž na klinice v Birminghamu. Později jsem dostal nabídku práce v jedné menší nemocnici mezi Birminghamem a Tamworthem. Byla mi nabídnuta práce hlavního anesteziologa a plat byl opravdu nemalý.
Mohu být tak smělá a zeptat se kolik?
Zeptat se samozřejmě můžete, otázkou je, jestli Vám odpovím.
Jana: Není to zase takové tajemství. Tenkrát začal brát 80 tisíc korun, dnes už je na 120 tisících.
Jano, bylo pro vás složité nemít partnera vedle sebe?
Ze začátku ano. Vlastně od druhého ročníku vysoké školy jsme byli pořád spolu, řešili věci společně a najednou tu nebyl. O tom, jestli má jít pracovat do zahraničí, jsme se samozřejmě radili a shodli jsme se na tom oba. Za doktorský plat v České republice bychom si nemohli dovolit to, po čem jsme toužili. Nebo určitě ne tak rychle.
Jezdil David často domů, nebo jste jezdili vy za ním?
Na Maltě byl dva roky. Za tu dobu jsme ho navštívili několikrát, většinou v létě, když měl Davča prázdniny. S Ondrou to bylo jednodušší, ten do školy ještě nechodil. Domů jezdil David jen na Vánoce.
Když jste přijal práci v Británii, jak se změnila vaše rodinná situace?
Po pár týdnech jsem si uvědomil, že to nebude práce jen na rok. Dlouho jsme se ženou řešili, jak to uděláme. Nakonec jsme se rozhodli, že se za mnou přestěhují. Měli jsme trochu strach ze staršího syna. Už chodil na gymnázium, obávali jsme se, že se nebude chtít odstěhovat. Ale překvapil nás, byl nadšený. A tak se všichni za mnou přestěhovali.
Jak tedy probíhá váš život v Británii?
Jana: Manžel chodí do práce, mladší syn nastoupil do školy, starší tu také chodí do školy, ale dělá i rozdílovky na českém gymnáziu a já jezdím koncem každého měsíce sloužit na Rychlou záchrannou službu, abych netratila místo.
Abyste neztratila místo? Chcete se tedy do Česka vrátit?
Ano, to chceme. Dokonce jsme už začali stavět v jedné vesničce blízko Brna. Chceme počkat, než mladší syn dostuduje základní školu, abychom ho nevytrhli ze známého prostředí.
Jak funguje domácnost, když jste pryč? David všechno stíhá?
Ale kde že. Nechci ho teď nějak urazit, ale bylo by toho na něj moc. Bydlí tu s námi moje sestra. Má invalidní důchod kvůli úrazu hlavy, takže nemá v Česku žádné závazky a může být s námi. Starost o domácnost zařizuje ona, když nejsem doma.
Davide, teď otázka na Vás. Jak byste popsal pracovní podmínky u nás a v Británii?
Když pominu větší plat, pak se můžeme bavit i o počtu lékařů. Je jich tu mnohem víc, než v českých nemocnicích. Což znamená, že neděláme přesčasy a přesto máme hodně dobré platy. Popravdě jsem se nikdy nezajímal o politiku a o to, jak peníze do zdravotnictví v Británii proudí. Ale líbil by se mi takový systém i u nás. Dál je to i atmosféra na pracovišti. I když se říká, že jsou Britové protivní, zatím jsem se s tím nesetkal. Samozřejmě, když je nějaký problém, tak hřmí hromy blesky, ale jinak je pohoda. Ta mi u nás na pracovištích taky schází.
Když to tak opěvujete, proč se chcete vrátit?
Protože mi nic nemůže vynahradit Pálavu a Brno. Peníze, které jsme potřebovali už máme, všichni jsme si zažili dobrodružství a teď je na čase vrátit se k babičkám a dědečkům.
Jana Nakládalová, studentka 5. ročníku LF UP, obor Zubní lékařství
Popravdě ano. Už asi od třetího ročníku, kdy jsem byla na Erasmu v Itálii. Nevím jak ostatní obory, ale zubařina je tam taková více lidská. Ještě nevím, jestli bych odešla hnedka po škole, nebo si udělám nějakou praxi tady. Jazyk jsem se už trochu naučila během stáže, takže by nebyl problém s jazykovou bariérou. Líbilo by se mi i natrvalo zůstat v Itálii. Miluju italskou mentalitu a myslím si, že by to byla i dobrá destinace pro budoucí rodinu.
Ivana Mrázková, studentka 3. ročníku LF UP, obor Všeobecné lékařství
Ačkoli vím o této možnosti, nikdy jsem do zahraničí nechtěla jít. Na lékařskou fakultu jsem šla proto, abych zaplnila místo, které zůstalo na naší místní chirurgické ambulanci. Doktor, kterému patřila, byl úžasný odborník i člověk. Pomohl mnoha lidem a i naší rodině. Před dvěma lety zemřel a od té doby se na ambulanci lékaři střídají. Každý den slouží někdo jiný a doktoři nemají přehled o lidech, kteří k nim chodí. Chtěla bych být chirurgem a takovým doktorem na malém městě, jako byl on.
Sandra Phillipová, studentka 6. ročníku LF UP, obor Všeobecné lékařství
Samozřejmě, že o tom uvažuju. A důvodů mám hned několik. Můj otec je Angličan, takže s jazykem bych neměla problém, od mala žiji v e dvoujazyčném prostředí. A dalším důvodem je, že můj bratr, taky lékař, je už dva roky ve Velké Británii. Pořád mě láká, ať jdu za ním. Nebráním se tomu, jen bych si chtěla udělat nějakou nástupní praxi u nás v republice. Samozřejmě ale musím nejdřív složit závěrečné zkoušky.
Petr Haltmar, student 3. ročníku LF UP, obor Zubní lékařství
Já se do ciziny nechystám. Mám plány tady v Česku. Nejdříve si udělat praxi ve větším městě, vydělat peníze a za ty si koupit dům, který kdysi patřil rodině a udělat si v něm ordinaci. Je sice na vesnici, ale široko daleko žádný zubař není, takže o klientelu strach nemám. Navíc mám přítelkyni, která by do zahraničí nešla.
Vítek Skřivánek, student 2. ročníku LF UK Hradec Králové
Nevím, jestli se dá říct, že plánuji práci v zahraničí. Rozhodně plánují jet na mise. To byl jeden z důvodů, proč jsem se nepřihlásil na klasické lékařské fakulty. Po odsloužení nějakých let v armádě bych možná uvažoval o práci a životu někde v zahraničí. Od mala jsem cestovatel. Je otázkou, jaké budu mít rodinné zázemí a podobně.
Tereza Toulová, studentka 3. ročníku LF UK Hradec Králové
Asi budu mít povinné nějaké mise, ale více méně se do zahraničí nehrnu. Mám tu velkou rodinu, přítele a hlavně prarodiče, o které se budu muset starat. Přála bych si být dětskou lékařkou, ale nevím, jak toto odvětví přijmou v armádě. Asi se na něj budu specializovat po dosloužení povinných let. Taky budu chtít rodinu a popravdě bych nechtěla, aby mé děti měly jinou národnost, než jejich rodiče.
David Vostrčil, student 2. ročníku LF Ostravské univerzity
Nikdy jsem netoužil po tom, abych mohl pracovat v zahraničí. Popravdě, měl bych asi jazykovou bariéru, protože mi cizí řeči nikdy moc nešly. Už na gymnáziu jsme s nimi bojoval. Navíc tu mám docela slibně rozjetou cyklistickou kariéru, jezdím za tým a nechtěl bych to ztratit ani po skončení studií. Navíc má přítelkyně chce pracovat v Česku, takže nemám co řešit.
Martina Homoliaková, studentka 4. ročníku LF Ostravské univerzity
Jsme Slovenka, čili pocházím ze Slovenské republiky. A pokud to, že chci zůstat v Česku znamená, že chci pracovat v zahraničí, pak ano, chci. Nelíbí se mi, jak je slovenské zdravotnictví zařízené. Vždyť tam už i když jdete rodit, má každá nastávající matka připravených deset tisíc korun pro lékaře. Zažila jsem případ, kdy měl můj příbuzný nádor na mozku a jediným řešením, jak ho dostat včas na operaci, bylo podplacení lékařů. Tak kde to jsme?
Sabina Bauml, studentka 6. ročníku LF MU Brno
Ano, chtěla bych pracovat někde v zahraničí. Ačkoli pro Slováka to znamená už i Česká republika. Chtěla bych si v Česku udělat nějakou praxi a poté bych šla ráda pracovat do Velké Británie. Miluji tu zemi a ráda bych tam asi zůstala. Na Slovensku i v Česku mi připadají jak politické, tak sociální poměry neutěšené.
Jan Horák, student 4. ročníku LF MU Brno
Ano ano, chci. Hrozně mě lákají sdružení, jako jsou lékaři bez hranic a podobně. Navíc jsem chtěl vždy cestovat. Vlastně ani nevím, jestli bych si chtěl dělat atestace v Česku, nebo raději někde v zahraničí. Byl jsem se podívat na stáži v Německu a moc se mi tam líbilo. Taky bych zkusil trochu exotičtější země, jako je Keňa, Indie a podobně.
Michal Kovalan, student 2. ročníku 1. LF UK v Praze
Popravdě jsem nikdy nad touto otázkou nepřemýšlel. Sice jsem velice silně vnímal protesty lékařů v roce 2010, ale nenapadlo mě, že jednou v této situaci budu i já. Když o tom tak uvažuji, nebylo by to asi špatné. Vyšší plat, lepší pracovní podmínky, možná i větší a lepší zkušenosti. Kdybych se musel teď hned rozhodnout, asi bych si vybral Rakousko, abych to měl blízko k horám.
Gabriela Hetešová, studentka 5. ročníku 3. LF UK v Praze
Oba dva moji rodiče jsou lékaři, i proto jsem se přihlásila na lékařskou fakultu. A oba dva byli v mládí na různých stážích a neustále mi o nich vyprávěli. Takže i já bych chtěla něco podobného zažít. Koketuji s představou lékařů v Africe, ale tam jsem dostala od rodičů zákaz. Další destinací, kam bych se chtěla podívat a načerpat zkušenosti je Norsko, Švédsko, ale třeba i Rusko. Ale asi budu muset začít pilovat jazyky, protože umím jen anglicky a německy.
