Eliška Hrbáčková
Informačně-edukativní článek (popularizační forma)
Tanec je zlatý jazyk psaný tělem
Ať už zmíníme jakoukoli lidskou činnost, každá za sebou má více či méně dlouhý vývoj, opírá se o vzdálené tradice a neustále je obohacuje dalšími novými prvky. Stejně jako filosofie měla svého prvního myslitele, medicína šamana nebo země vladaře, také tanec má hluboké kořeny, které se rozpínají po celé zeměkouli a nechávají se jí „vyživovat“. Žádný ze společenských tanců nevznikl jen tak, po lusknutí prstů. V současné době můžeme sledovat již ustálené formy jednotlivých tanců, ale i ty mohou být za pár desítek let jiné, zcela modifikované. Historii však nelze lehkomyslně hodit za hlavu, díky ní se inspirujeme, můžeme tvořit nové figury, choreografie, show. Proto by ji měl znát každý (ne)tanečník, který se chce ve svém snažení posunout o stupínek výš.
Můžeme být pyšní, že jeden z nejkrásnějších společenských tanců – waltz – má původ právě v Evropě, ale přesto je přijímám a oblíben po celém světě. Jeho původ sahá až k přelomu 16. a 17. století, vyvinul se z anglických lidových tanců länder a weller a již tenkrát byl charakteristický těsným držením partnerů. V alžbětinské době se mu začalo říkat volta. „V roce 1816 vydává Thomas Wilson knihu o technice waltzu, ve které popisuje devět základních pozic a postup tance z leva doprava, tedy po směru hodinových ručiček,“ upřesňuje Venetia Murray ve své knize An Elegant Madness: High Society in Regency England. Později, ve století devatenáctém, v Americe vznikla rychlejší „předforma“ waltzu, takzvaný waltz boston, kterou na počátku 20. století zpomalili a následně v Anglii v roce 1929 standardizovali. Díky tomu se tanec rozšířil po Evropě a ve Francii dokonce získal unikátní podobu jako valse hésitation, vyznačující se měkkými pohyby a výdržemi. Úplnou standardizaci provedli angličtí mistři v roce 1933 na kongresu učitelů tance.
Tokan en tambor neboli tlouci na buben, tak zní originální označení pro tanec tango, jehož základ s největší pravděpodobností nacházíme v Argentině. V tangu se mísí černošské a španělské rytmy, charakteristické staccatem (rychlým oddělováním kroků). Zpočátku ho tančili námořníci v přístavních krčmách, mohli totiž na sebe pevně přitisknout svou partnerku. V roce 1888 přichází spolu s evropskými emigranty také možnost rozšíření a rozvoje, argentinská verze se začíná mísit s mazurkou, candone, habaneirou, molingou, díky čemuž vzniká typické argentinské tango, jak ho známe nyní. Jako první si tango zamiluje Francie v roce 1907, nejspíš kvůli erotickému náboji, který v tanci spatřují. Brzy také pořádají první soutěž v tangu, jak jinak než v Paříži. Po první světové válce jsou figury ovlivněny foxtrotem, takže k prvnímu ustálení dochází až během let 1922 – 1929 v Anglii. Tango si oblíbili mimo jiné němečtí vojáci, nazývali ho tvrdé tango. Po druhé světové válce je definitivně standardizováno, ale řazeno mezi tance latinskoamerické, to se mění až v šedesátých letech, kdy je přesunuto k tancům standardním. „Po pádu vojenské vlády v Argentině roku 1983 nastává tzv. Renesance tanga. Všichni ten den chtěli tančit a hýbat se,“ dokládá sílu tance Christine Denniston v knize The Meaning of Tango.
Valčík, vídeňský párový tanec. Přesvědčivě patří mezi nejstarší tance, jelikož se odděluje od tance länder, což byl tanec alpských horalů, v roce 1554, na rozdíl od waltzu si uchovává krouživý pohyb, namísto diagonálního (Francouzi však jeho původ vidí v tanci volta). Zvláštní oblibu si získává v 18. století na evropských šlechtických dvorech jako waltzer (1750). O osm let později je však zakázán jako zdraví škodlivý a hříšný, kvůli těsnému kontaktu. „Když se valčík objevuje na dvorech a začíná se rozšiřovat, začne být považován za tanec naprosto skandální. Nejen protože dívkám jsou vidět kotníky, ale také kvůli kontaktu ženy s mužem,“ vysvětluje Karen a Ian pro BBc. Naprostý vrchol slávy nastává v druhé polovině 19. století, pochopitelně díky valčíkovým melodiím Johanna Strausse, přesto první soutěž je organizována až v roce 1911. Ve třicátých letech se valčíku ujmou francouzští mistři, dodají mu švih a na konci padesátých let je tento tanec zcela standardizován. Přes všechny peripetie, které během vývoje nastaly, bohužel valčík není řazen mezi soutěžní tance na prestižních závodech v Blackpoolu.
Paradoxem mezi tanci je zajisté slowfox. Ač je uměle vytvořený, pyšní se těmi nejhonosnějšími přezdívkami – tanec pravdy, král tanců. Spojení dvou typických figur, pérového kroku a trojkroku, je dokonce označované jako zlatá vazba. Vraťme se ovšem k počátku. Ten nacházíme v roce 1910 na vystoupení amerického herce Harryho Foxe, který dává vzniknout tvz. „Foxovu kroku“. „Vzápětí ho přebírají Angličané a oblékají ho do nového, jemnějšího a ladnějšího kabátu, sepisují také první pravidla,“ píše ve své knize John Moore. Podle všeho se v tomto tanci odráží anglická povaha. V roce 1922 proběhne první soutěž pro amatéry, načež dochází k úpravě tempa a rytmizace. Poté však do šedesátých let zůstává slowfox ležet ladem a skladem, jakmile se desetiletí přehoupne, zájem se obnoví a tanečníci slowfox obohatí o figury a náklony.
Rychlé tempo okamžitě asociuje quickstep. Základy posbíral z amerického foxtrotu, ale navrch přidal vyšší rychlost. První světová válka zavane zaoceánské vojáky spolu s jejich tancem do Evropy, neuchytí se nikde jinde než v roztančené Francii, a to v roce 1917. V meziválečném období se nechává inspirovat tanci onestep a castle walk, ale vlastně už roku 1920 se jeho pravidla ustalují, tančí ho dokonce známá Josephine Baker. Jakmile války skončí, životní styl se zpomalí a spolu s ním také quickstepové tempo a jeho hudební doprovod, rozhodně ale neupadne do stereotypu. „Tanec je standardizován v roce 1927. V témže roce se také poprvé objevuje na Star Dance Championships v Anglii,“ potvrzuje Roxanne Minott pro deník Examiner. Průběžně se do spektra figur přidávají prvky charlestonu, polkového rytmu a skoků.
Tanec mnoha stylů, tanec vášně – samba. Do samby se již od počátku promítalo hned několik tanečních kultur, nejvýrazněji vnímáme rytmy africké, portugalské, indiánské, lidové. Není tedy těžké uhádnout, kde se nachází kolébka tohoto temperamentního tance, správně, v Brazílii. „Někteří historikové dokonce přirovnávají sambu k tanci butique, který do brazilského města Bahia připutoval spolu s černými otroky před 450 lety a je tančen v kruhy jedním sólistou,“ můžeme se dočíst v Encyclopaedii Britannice. Do Evropy proniká až o mnoho let později, konkrétně v roce 1913, jako tanec zvaný maxixe. V této době však Evropu ovládá tangová horečka, takže je tanec na parketech opomíjen. Zájem o něj vzroste až roku 1922, kdy Francouzi sepíší první pravidla samby. Těsně před druhou světovou válkou objeví sílu sambových rytmů také posluchači „za velkou louží“, není na ni v tu chvíli mnoho času, proto ke standardizaci tohoto tance dojde až po roce 1945. Jak všichni víme, dodnes je samba každoročně oslavována na karnevalu v Riu de Janeiru.
Z Kuby nepochází pouze kvalitní doutníky, rum a pomeranče, mezi krabicemi přicestoval také tanec chacha. Protkává se v ní kubánská kultura i hudební rozmanitost, ve své domovině je pro ni navíc typická improvizace. Chacha je z tanců nejmladší, na Kubě se osamostatnila až v roce 1953 a teprve poté pronikala na východ, kde byla ihned standardizována. „V šedesátých letech se často měnil timing (načasování) kroků, nakonec se ustálil na hranici mezi kubánským způsobem a mambem,“ vysvětluje tvůrce pravidel latinskoamerických tanců Igor Henzély. Spekuluje se především nad názvem tance, přičemž se objevují nejrůznější názory. „Chacha“ prý připomíná pokřik někdejšího indiánského kmene, jiné teorie připodobňují název ke zvuku, který vydávají taneční boty (chachacha má podle všeho znamenat klep klep klep). Pro nás je však důležité, že je již více než padesát let řazena mezi soutěžní tance.
Rumba je tancem zamilovaných, ve kterém rozhodně nejde jen o romantiku a procítěnost, ale i o bolavé kotníky. Rumbové pohyby se začínají, opět na Kubě, rozšiřovat v 16. století po připlutí otroků z Afriky, kteří tanec obohacují o jedinečné hudební nástroje, zvláště bonga, timbales a další. Několik století si ji kubánští obyvatelé nechávají „pro sebe“. Evropané se s ní seznamují až v roce 1923 a neshledávají ji příliš přitažlivou. Po třech letech zkouší prorazit znovu a tentokrát se jí ujmou tanečníci Francie, je ale příliš odlišná od verze kubánské, proto se v roce 1930 rozhodnou angličtí mistři sepsat jasná pravidla. V padesátých letech je nejlépe prostudovaným a tančeným tancem. O desetiletí později se rozpoutá rumbová válka. Následkem je rozdělení rumby na dva, podstatně odlišné styly – první, americký, se nazývá rumba square, druhý, dominující v Evropě, byl pojmenován rumba mambo bolero. Oba však mají do původní verze z Kuby daleko. „Konečnou podobu dávají rumbě dva tanečníci v roce 1955 – Monsieur Pierre a Doris Lavelle,“ píše Melanie LaPatin pro Latin American Guide. Současnou „kubánskou“ podobu rumbě dali až francouzští učitelé působící v Anglii.
„Dvojitý krok“ neboli paso doble, pochází z původně mužských sólových tanců. Zrodil se na území Španělska a Jižní Ameriky, kde si obyvatelé uchovávají tradici býčích zápasů, paso doble totiž oslavuje právě toreadory a koridu. „Partner pohyby napodobuje matadora a partnerka v tanci představuje jeho šátek, muletu. Tanečníci také využívají figury a kroky dalšího španělského tance – flamenga,“ tvrdí trenérka Anne Leitch. Kolem roku 1919 v Paříži je paso doble konečně uznáno jako společenský tanec a jeho působnost se rozšíří dokonce až do Prahy (1923). Následuje však mrtvé období, během něhož tanec málem docela vymizí. Znovu se vrátí až v roce 1930 nejdříve jako tanec standardní, později ho taneční mistři přeřadí do skupiny latinskoamerické. Podstatné je, že paso doble si nejvíce uchovalo svůj původní charakter.
Plejádu tanců uzavírá jive, společností dlouho nenáviděný a zavrhovaný. Jeho afroamerický charakter pochází opět od otroků z Afriky pracujících v Americe. „Základy položili tanečníci v roce 1910, když se rozhodli sloučit několik černošských tanců a Lindyhopu. Dále k jeho rozvoji přispěl vznik nových hudebních rytmů, bluesu a rythmu, během 20. Let,“ píše taneční expertka Treva Bedinghaus. Jive se však inspiruje také tancem jitterbug, který má počátky v charlestonu, foxtrotu a black bottomu, oblíbeným u americké mládeže. Ze všech těchto prvků se rodí jive a rock´n´roll kolem roku 1927, oba se ovšem liší rytmizací a charakterem. Evropané si jive upravují ještě podle swingových harlemových tanců. Po druhé světové válce se jive standardizuje v Anglii a už v padesátých letech se pořádají první soutěže. Dlouho se také udržuje přezdívka „Cake walk“ neboli koláčová chůze, která vznikla díky cenám – koláčům- které získávali tanečníci na soutěžích.
Když už známe historii všech společenských tanců, musím Vám o nich říct také nezvratnou pravdu. O tanci nestačí pouze číst, musíte jeho sílu zažít nebo ji alespoň sledovat na skvělém páru. Jinak se krása pohybů objevit nedá. Takže jak pronesl Peter Saint James, učitel tance: „Vyprávět o tanci? Tanec není nic k vyprávění. Tanec je k tančení.“
Reportáž
Tanči, dokud můžeš. A pak ještě víc
„Tohle je poprvé, co budeme tančit na ledě,“ smály se české mládežnické páry připravující se na své velké odpoledne.
Ostravskou ČEZ Arénu v sobotu 4. října zaplavily blýskavé kostýmy tanečníků z celého světa. Odpolední program, který patřil třem zcela odlišným kategoriím jak standardních, tak latinskoamerických tanců, měl vypuknout ve dvě hodiny. Napjatá atmosféra ovšem začala houstnout už několik hodin dopředu. Jakýkoli volný prostor obsadili tanečníci, horlivě dokončující poslední přípravy před vstupem na ledovou plochu. „Pořád jsem si říkal, jak je možné, že cítím od nohou studený vzduch. Až když jsem si čistil boty po roztančení, zjistil jsem, že je parket položený na ledě,“ směje se jeden z českých es Ondřej Sliška.
S blížící se druhou hodinou se páry srocují u parketu, konkrétně kategorie Open latin Adult (Dospělí). Vysoké podpatky podupávají v těsné blízkosti jeden vedle druhého, zpod dlouhých řas metají oči partnerek bojovné pohledy – toť obranný mechanismus tanečníků v praxi. Osmdesát šest párů z třinácti zemí se chystá změřit svůj um během pěti tanců (samba, čača, rumba, paso doble, jive-džajv) a obhájit tak postup do druhého kola. Pro porotce, kteří mimochodem také zastupují širokou škálu států, je velmi obtížné vybrat určený počet postupujících. „V jedné skupině se současně předvádí patnáct párů a po ní následují další čtyři, stejně početné skupiny, jejichž sestava se na každý tanec mění. Navíc na každý pár má porotce jen asi dvě vteřiny, což samozřejmě není dostatečné pro kvalitní zhodnocení,“ vysvětluje méně zasvěceným rodičům trenér Marcel Gebert. Právě proto je vyhlášeno speciální kolo, tzv. re-dance, pro páry které jednoznačně nezískaly dostatečný počet „křížků“. Diváci teď mají ještě jednu možnost obdivovat a posuzovat nápadité, živé choreografie a důmyslné kostýmy. Je totiž pravdou, že ač převládá určitý dominantní styl soutěžního oblékání, každá země mu dodává své osobité kouzlo, své vlastní detaily. Po těle rumunských tanečnic se ovíjí dlouhé, rozevláté sukně, které jim při točkách olizují stehna a lýtka. Chvílemi je vyhrnují až k útlému, výrazně zdobenému pasu, aby tak nechaly vyniknout lesknoucí se svaly na nohou.
Jakmile doznívá energický džajv první skupiny, „zákulisí“ parketu se zcela mění jako při kouzelnickém vystoupení. Mladší, ale neméně zkušení tanečníci standardních tanců kategorie Youth (Mládež) nedočkavě přešlapují, aby už už i oni mohli předvést své dovednosti. Poslední rady od trenérů, finální kontrola líčení a zaznívají první tóny waltzu. Obecenstvo ve vteřině ztichne, takovou sílu a moc má jemná až tajemná waltzová melodie. Kromě ní snad není slyšet jediného dechu. Na parketě však probíhá skutečný boj, konkurence je obrovská, jelikož se na soutěž přihlásilo více párů zahraničních než domácích. Češi se ale nevzdávají bez boje, což přihlížejícím dokazuje například Kateřina Míčová, které během prvního tance jeden z německých párů podraží nohy. Až tento moment vytrhne diváky z tiché euforie a jako ryby na suchu začínají popadat dech. „V ten okamžik se mi utrhla část sukně a dokonce vyzula bota. Ale vůbec jsem neměla čas na to myslet, partner mě chytil a hned jsme pokračovali v sestavě. Při soutěži není čas ztrácet čas,“ svěřuje se s pocity Katka. S klidnou hlavou a úsměvem dotančila celé první kolo. Vůbec na sobě nedala znát, že za ní vlaje natržená spodnička a zbloudilý pramen vlasů. Na postup ale bohužel nestačí, a jelikož v této kategorii chybí hlavní čeští favorité, finále ovládnou pouze páry zahraniční.
Následně si slovo berou opět dospělí a vnášejí do haly záplavu energie, která srší nejen z párů ale také ze skladeb. Každý tanec ve mně zanechává jinou emoci, každý „píše“ zcela odlišný příběh. Samba svým rytmem probouzí skryté vášně, rozdmýchává radost, zaskládanou kdesi vzadu v mysli. Vzpomínku na ztracenou lásku vytáhnou táhlé, až plačtivé tóny rumby. Nejvíce pochopitelně rozzáří džajv, jehož svižné tempo a rozjívené motivy textů jednoduše rozproudí krev v žilách. Není daleko k tomu, aby se obecenstvo zvedlo a vytrhávalo sedačky, jako kdysi na koncertě Elvise Presleyho. „Je to nejlepší způsob tance, vnést se myšlenkami do každé skladby. Potom kroky nejen zatančím, ale doslova žiji. Jenže mi to zatím pokaždé nevyjde, zvlášť když danou skladbu slyším, až jakmile vcházím na parket,“ vysvětluje jeden ze zlínských soutěžících Tomáš Vořechovský.
Tento ohnivý, živočišný styl naposledy střídají elegantní pohyby standardu. Intenzivně vnímám klid a vyrovnanost, která mezi diváky opět vstupuje spolu s waltzem. Finalisté mládeže s jistotou plují po tanečním parketu, ani v nejmenším na sobě nenechají znát únavu, bolest nebo jakoukoli negativní emoci. Přitom jakmile zmizí z parketu, sundávají boty a zalepují puchýře rozedřené do krve. Na všechno mají jen pár sekund, proto hbitě nazouvají ty nenápadně vyhlížející mučicí nástroje a nechají červeň vpít do kožených výztuží. Myšlenky se ubírají pouze k tancům a jejich charakteristické atmosféře, kterou šíří na tribuny skrze figury a pohledy. Posledním tancem, který dnes uzavírá základní program, je quickstep, po němž si páry vydechnou, jelikož poté je čeká pouze vyhlášení výsledků.
Napětí, které doslova pulzuje halou, je však způsobeno něčím naprosto jiným. Blíží se nejočekávanější část sobotního dne – Mistrovství světa profesionálů v show dance latin. Mladší tanečníci, jejichž soutěž skončila, se stávají diváky, prostor k roztančení přenechávají patnácti profesionálům. S úžasem si uvědomuji, jak přirozeně se lidi, na parketě působící tak nedosažitelně, stávají diváky, obyčejnými pozorovateli. Jedinou odlišností je výrazné líčení a lesknoucí se účesy.
Jakmile končí přestávka, mou pozornost si usurpují nově příchozí páry. „V show dance, dříve volná tvorba, totiž nedominuje výhradně složka taneční. Podstatnou část hodnocení tvoří také herecký výkon, nápaditost kostýmů a celkový dojem vystoupení,“ uvádí diváky do situace moderátorka Jolana Voldánová. Většina soutěžících se zatím snaží své šaty skrýt pod župany nebo reprezentační soupravy, překvapení musí být dokonalé. Přesto sem tam vykoukne část sukně nebo rukávu, která prozrazuje, že se mají diváci na co těšit. Již proběhlo losování pořadí, ve kterém se páry představí, proto může být soutěž oficiálně zahájena čtením přísahy, jíž se tanečníci zavazují k dodržování pravidel show dance. Mezi diváky to ale napjatě šumí. Jeden pár chybí. Já se také nervózně rozhlížím po prostranství haly, protože onen chybějící pár je náš, česká jednička. Přísaha se blíží ke konci a Čechům hrozí vyloučení. Kolem mě se začnou rozsvěcet mobily jako lucerničky hledající opozdilce. Ve skutečnosti se jim všichni snaží dovolat. Štěstí jim však přeje a oni na poslední chvíli přispěchávají na parket a fanoušci si během skandování: „Radim a Kačka!“ mohou oddychnout, budeme mít komu držet palce.
První kolo zahajují tanečníci ze Slovenska se svou choreografií Money od bývalého českého porotce Petra Horáčka. Je ale vidět, že se této soutěže účastní poprvé, protože variace už od začátku nedosahuje světových kvalit, chybí ucelenost, propracovanost a navazování figur. Za to následující páry z Itálie, Nového Zélandu a Ruska předvádí skutečnou show. Všem v hledišti je hned jasné, že pro „domácí“ budou tvrdým oříškem. Po několika dalších vystoupeních se konečně dostává na řadu tolik očekávaný pár Radim Přádka a Kateřina Kolmanová, kteří sklízejí mohutné ovace už při vstupu na parket. V choreografii, nazvané Pure diamont, se převtělují do dvou robotů, kteří s technickou přesností ovládnou parket všemi latinskoamerickými tanci. Kroky samby dokonce zvládají zatančit pozpátku. „Semifinále uzavírají odvážně odění ukrajinští tanečníci se svou sestavou Connections,“ představuje poslední pár Roman Vojtek. Ti porotu i diváky překvapují opravdu neobvyklým, místy až nebezpečným, spojením – jsou k sobě totiž přivázáni pomocí červené stuhy. Ta se během některých figur napíná natolik, že si představuji, jak praská a partnerka mizí mezi stoly diváků. Naštěstí tato situace zůstane jen v mé hlavě.
Následuje několik nekonečných minut, během nichž nedočkavě čekáme na sečtení bodů. Konečně začnou na výsledkové tabuli v čele parketu postupně naskakovat jména šesti finalistů. Celou halu naplňuje nervózní ticho. Až jakmile se před diváky rozsvítí jména českých reprezentantů, propukne na tribuně nekontrolovatelné výskání, potlesk a ovace. Nyní zbývá jen rozlosovat pořadí soutěžících, nachystat porotcům hodnotící tabulky a může odstartovat vrchol sobotního programu.
Fanoušci Radima a Kateřiny na své hvězdy nemusí dlouho čekat, vylosovali si totiž „jedničku“. Specialitou závěrečného kola, kterou připravil ostravský klub, je příchod párů na taneční plochu – každý tanečník je dovezen na svém osobním Harleyi Davidsonu. Výfuky těchto burácejících strojů sál zaplní bílým kouřem, který z parketu putuje dále na tribuny. „Trochu jsem z toho dýmu měl obavy, ale ve skutečnosti nebyl na škodu, vlastně se k naší choreografii přirozeně hodil,“ připustil po soutěži Radim. Češi si pro diváky ovšem připravili ještě další překvapení, jsou jím nové kostýmy. Kateřina zvolila černý, přiléhavý overal, který ji halí od špiček až po hlavu, aby zdůraznil linie těla je polepený lesklými skly, které lemují její šíji, pas, boky a prodlužují nohy. Radim naopak oblékl volnější kalhoty a body, které rovněž zdobí a zvýrazňuje množství sklíček. Po několika otočkách si všímám, že stejné ozdoby má dokonce nalepené ve vlasech. Opravdu máte pocit, že přiletěli z jiného světa, aby pokořili pozemšťany. Perfektní však nejsou pouze jejich šaty, i tancem dokazují, že již dávno nejsou začátečníci – především mě zaujme pohyb rukou. Sebemenší akce vychází z těla, je možné vidět, jak tělo vyšle impuls a ruka ho s elegancí vytvoří. Skvěle zvládnutou techniku jim odepřít nelze.
To samé platí i pro další finalisty. Každý tanečník si ze své země přináší do vínku určitou specializaci, konkrétní technický prvek, ve kterém nad ostatními vyniká. Ruské páry jsou daleko přesvědčivější ve výrazu, gestech, v celkové komunikaci s okolím. Krok od kroku prožívají s jinou emocí. Italové svůj temperament vkládají do rychlosti nohou. Sebejistotu nepotvrzuje Německo pouze odvážnými kostýmy, ještě více ji odhaluje ve figurách, zcela netradičních pro evropský styl. Tanečníci z Ukrajiny převyšují soupeře propracovanými pohyby kyčlí, které se dostávají až do nepochopitelně krajních pozic.
Šestý pár uzavírá finále, soutěž vrcholí, hala vře, soutěžící nedočkavě pošlapují v zákulisí. Nejdelší minuty dnešního dne. Pro jednou vypadají tanečníci i diváci stejně. Na čele se třpytí kapičky potu, z těl se dme nervozita, líčení pomalu opouští svou původní pozici. Konečně jsou páry pozvány, aby se vrátili zpět na parket, dostáváme se k vyhlášení výsledků. Ujímá se ho ředitelka Českého svazu tanečního sportu Eva Bartuňková: „Na šestém místě se umístil ruský pár Alexey Panov a Olga Shniakina. Páté místo získává Radim Přádka a Kateřina Kolmanová. První nemedailovou pozici obsadil ukrajinský pár Marco Mancini a Nadyia Dyatlova. Bronz si do Německa odváží Marius Cristian Iepure a Otlile Mabuse. Druhou příčku obsadil Vadim Garbuzov a Kathrin Menzinger z Ruska. A konečně mistrem světa v show dance pro rok 2014 se stává Giacomo Lucchese a Francesca Berardi, tudíž zlato letos poputuje do Itálie.“ Doznívá slavnostní famfára, během níž jsou vítězům předávány medaile a mistrovský pohár. Drobný italský pár je zaplaven zástupy gratulantů a tím se vlastně celý prostor proměňuje v hravou podstatu jejich choreografie – The Tramps.
Rozhovor (David Voráč)
Standard s grácií, latinu s vervou
Mladý trenér David Voráč působí jako pravý tanečník, zvláště svým (jako pravítko) rovným držením těla. Sportovní společenský tanec se mu přilepil na paty na základní škole a drží se ho doteď. Proto mu nedělalo problém, odpovědět na jakékoli otázky týkající se jeho zkušeností a samozřejmě také jeho svěřenců. „Mým cílem je, aby si páry splnily své sny,“ prohlásil ředitel zlínského tanečního klubu Dance studia Starlight.
Na jakou taneční událost se v současné době s páry připravujete?
V současné době chystá náš klub dvě taneční soutěže, které budou hned měsíc po sobě. Tudíž prioritou na tréninzích je připravit formu právě na tyto domácí soutěže, aby se zde páry ukázaly v nejlepším světle a zazářily.
Jaké jsou Vaše nejvyšší cíle týkající se Vašich párů?
Mým cílem je vytrénovat univerzální tanečníky, kteří budou co nejlépe ovládat jak tance standardní, tak latinsko-americké. Zároveň jim dávám nahlédnout i do jiných, nových stylů tance, jako je twerk, jazz, balet, moderna a podobně. Seznámení se s jinými pohyby pomáhá tanečníkům rozšiřovat svalovou paměť. Cílem prostě je, aby si mé páry splnily své taneční sny.
Máte pro trénování určité zavedené metody, nebo se pár od páru liší?
Každý pár, ale i jednotlivec v páru, je originál. Pochopitelně se všichni učí stejným věcem, ať už jde o základy nebo nadstavbové figury, každému jsou však popisovány a hlavně podávány jinak. Jak jsem řekl, každý vnímá jinak. Pro někoho je lepší, když mu dám pocit a zatančím s ním problematickou část, jiní spíš vyžadují přesný popis. Zkrátka je to hodně individuální, takže nějaké metody mám, ale spíše na základní variace.
Jak dlouho se již věnujete vedení klubu a samotnému trénování?
Svůj klub, Dance studio Starlight, vedu už tři roky, jsme tedy relativně mladý klub. Trénovat páry jsem začal, když jsem končil gymnázium, takže je to asi devět let, to jsem ještě sám tančil závodně.
Co Vás vlastně vedlo k tomu, že jste se rozhodl založit taneční klub?
Hodně párů, které si ode mne v té době braly lekce, byly nespokojené s vedením jejich klubu, především se to týkalo komunikace s ředitelem. Jelikož jsem už měl nějaké trenérské zkušenosti, rozhodl jsem se, že zkusím založit klub, abych mohl tyto své svěřence vést a trénovat podle svých představ. A to se, myslím, povedlo.
Je vedení klubu náročné? A vrací se Vám Vaše snaha?
Ze začátku to rozhodně náročné bylo. Bylo třeba nastolit pravidla, ale také zajistit trenéry, prostory a získat si reklamu, tedy prosadit se mezi ostatními kluby. Poté co jsme najeli do dobře nastavených kolejí, přestalo mi vedení brát tolik času a mohl jsem se věnovat rozšiřování působnosti. Navíc mi teď se vším pomáhají samy páry, takže už můžu říct, že to pro mě tolik těžké není.
Kolik hodin týdně asi strávíte se svými páry a čím?
Záleží, jaké páry máte na mysli, s těmi nejlepšími trávím každý všední den. Minimálně hodinu vedu jejich společnou lekci neboli seminář. Pak si páry samozřejmě berou individuální lekce, většinou má každý pár hodinu až dvě týdně. Na parketě s nimi celkově strávím kolem šesti hodin denně a nesmím zapomenout na coaching na soutěžích, kde jim pomáhám s vizáží, projevem a dávám rady k jednotlivým tancům.
Kde sbíráte inspiraci, nové trendy pro tanec? Respektive kde nebo jak se dále rozvíjíte, vzděláváte?
Neustále studuji nové techniky, účastním se seminářů, kongresů a školení. Také si dodělávám vyšší stupeň trenérské a porotcovské školy, abych mohl, mimo jiné, soudcovat vyšší výkonnostní třídy. Inspirovat se nechávám na soutěžích, ale taky často sleduji videa světových tanečních špiček z aktuálních šampionátů a mistrovství.
Myslíte si, že páry mohou získat v zahraničí cenné rady?
Rozhodně ano. Proto zvu na soustředění, ale i běžně během roku, nejlepší slovenský pár, aby mé páry získaly exkluzivní informace a jiný pohled než jen český.
Pokud jste se Vy sám účastnil zahraničních seminářů, kde Vám připadaly nejzajímavější a nejpřínosnější?
Účastnil jsem se mnoha zahraničních seminářů, nejpřínosnější pro mne byly ty z Bratislavy. Můj tehdejší trenér, Petr Horáček, měl spoustu kontaktů na hvězdy mezi trenéry a často je zval na semináře a lekce. Nejvíce k nám jezdili Italové a Rusové, ti hlavně na standard, jejich hodiny byly opravdu hodnotné, vždy jsme se po nich posunuli. Latinu jezdili učit rumunští trenéři, jednou dokonce přijela trenérka až z Kanady.
Proč si myslíte, že je taneční svět, spolu s tanečníky, tak málo známý pro širokou veřejnost?
Nemyslím si, že je taneční svět až tak málo známý. Díky různým televizním tanečním soutěžím se povědomí o tomto sportu určitě rozšířilo. Je ale pravda, že za ostatními sporty pokulhává.
Jak by se podle Vás dalo povědomí o tanečním sportu zvýšit?
Myslím, že by pomohlo zavedení tance do škol, nejlépe v rámci tělesné výchovy. Také by byla dobrá větší a viditelnější reklama propagující taneční akce, hlavně velké soutěže jako jsou například jednotlivá mistrovství, mezinárodní openy, ale i menší závody.
Máte v klubu nějaké motto, kterým se řídíte?
Když nemůžeš, přidej, když nestíháš, zrychli.
Story
Když mistři vytváří mistry
S blížícím se Mistrovstvím ČR v latinskoamerických tancích praskají tabulky individuálních lekcí ve švech. Každý pár chce mít nejpropracovanější tréninkový plán, nejlepší kondici a přípravu, ale samozřejmě i nejkvalitnější trenéry. O ně se kluby doslova přetahují. Mezi nejžádanější letos patří energický pár Radim Přádka a Kateřina Kolmanová, kteří se mimo úspěchy trenérské pyšní také těmi soutěžními. Jejich vrcholem mezi medailemi, poháry a cenami je rozhodně rok 2011, během kterého dovezli zlato z Mistrovství Evropy show dance a poté v téže kategorii vybojovali třetí místo na Mistrovství světa v Asdonu.
Pro Kateřinu byl tanec důležitou součástí života od malička: „V osmi letech mě do kroměřížského klubu přivedla sestra a už mě z parketu nedostala.“ O to více je překvapivé, že se později přihlásila zrovna na střední školu policejní. V roce 1991 spatřila poprvé světla soutěžních reflektorů, ta ji ohromila natolik, že již za čtyři roky ji oslovil tehdy nejúspěšnější partner klubu, Marek Dvorník. „S ním začalo zcela nové trénování, pravidelností se staly jak zahraniční soutěže, tak semináře. Naše výsledky nás dovedly až do nejznámějšího českého klubu LR Cosmetic dance team Ostrava, pro který jsme v roce 2001 vytancovali finále na MČR,“ vzpomíná nostalgicky Kateřina na první velké úspěchy. Ten rok také poznala Radima, který ji zaujal natolik, že se, poté co ji oslovil, stala jeho partnerkou.
Radimova cesta k tanci byla zcela odlišná, vlastně nebýt jeho kamaráda, který ho přemluvil k tanečním, možná by jeho dráha nikdy neodstartovala. „Po skončení přípravky jsem se zapsal do klubu Trend Ostrava a již v roce 1993 jsem si s první partnerkou vytančil třídu B. Brzy na to jsem klub změnil, díky čemuž jsem se dostal k cenným zkušenostem formačního tance a také k významným zahraničním trenérům,“ popisuje své začátky Radim. S klubovými formacemi poté reprezentovali Česko až ve finále ME a MS. Po Mistrovství ČR 2001 se začal zajímat o Kateřinu, která nakonec přešla za ním, tehdy už do klubu Jarky Cabákové Ostrava.
Už během prvního roku společného trénování dosahovali pravidelně finálových umístění na všech českých ligách. Přesto že na mistrovství 2002 zůstali těsně za postupem do nejlepší „šestky“, neodradilo je to, spíše naopak. „Naše tréninková aktivita musela stoupnout, tudíž vzrostl jak počet trenérů, tak hodin strávených na sále. Chtěli jsme dohnat náskok ostatních párů, které za sebou měli mnohem více společného tancování,“ doplňují se partneři navzájem. Toto snažení pochopitelně přineslo ovoce, od následujícího roku sbírali na domácích soutěžích pouze medailová umístění a v únoru si kondici potvrdili čtvrtým místem na MČR. Po přechodu do brněnského klubu TK Orel Telnice se největším dílem zasluhovali o zisk několika stříbrných a bronzových medailí z MČR družstev a také formací. Od roku 2004 se nezvratně zařadili mezi českou špičku, tudíž často vycestovávali na mezinárodní soutěže, například do Německa, Anglie, Ruska, Itálie, kde se pravidelně probojovali mezi elitních patnáct párů. „Po úspěších v zahraničí se nám otevřely také brány na „mistrovské“ stupně vítězů. Po třech letech jsme získali na MČR v Českých Budějovicích třetí místo,“ vypráví Kateřina s radostí v hlase. Podstatné je, že do konce „amatérské“ dráhy už medailové pozice neopustili. Bohužel nikdy se jim nepodařilo dosáhnout až na vytoužené zlato, což by jim přáli nejen trenéři, ale také jejich žáci.
Možná právě toto nevyřčené zklamání je postavilo před rozhodnutí přejít mezi profesionální tanečníky, kde by se jejich dráha mohla začít ubírat novým směrem. K tomuto kroku se odhodlali po deseti letech společné kariéry, v lednu 2011 a sami teď potvrzují, že nemohli udělat lépe. „Kategorie profesionálů nám otevřela nepoznané obzory. Kromě klasického tancování jsme se začali věnovat show dance, které nebylo tolik populární. Troufám si tvrdit, že díky nám se tento typ posunul dopředu,“ prohlašuje Radim. Brzy po přestupu opravdu postavili, s pomocí známého fitness a streetdance trenéra Aleše Kapouna, dech beroucí kreaci nazvanou Budoucnost. S ní hned v září 2011 zvítězili na ME show dance a v prosinci si připsali další obrovský úspěch na MS v Izraeli - bronzovou příčku. Následovalo stálé vypilovávání choreografie, hudby i kostýmů, díky čemuž si v listopadu 2014 do své sbírky přidali cenný bronz v ME v Drážďanech.
Radim s Katkou ale samozřejmě nevěnují a nevěnovali čas pouze sobě a svému tanci. Řadu let vychovávají nadějné tanečníky po celé republice, ale i mimo ni. „Já jsem začala dávat lekce v osmnácti letech, Radim pochopitelně později, asi ve dvaceti, to jsme spolu ještě ani netančili. Učila jsem v Ostravě, Kroměříži a ve Zlíně, kam si mě pozval Radek Felcman,“ prozrazuje Kateřina Kolmanová. Společně trenérskou základnu rozšířili o Hlučín, Brno, Šumperk, Prahu, ale také Polsko. „Kdyby měl Temelín tolik energie jako Katka, tak by jaderně-betonová lobby mohla odpískat další výstavbu a ještě bychom elektřinu vyváželi. Když s námi trénuje, ztrácíme schopnost rozeznat, kde máme nohy a ruce,“ vypráví s úsměvem vedoucí šumperského klubu Vlastimil Hošek.
Navíc od roku 2012 vedou vlastní klub TK Swing Kroměříž, který jim předal Kateřinin bývalý partner Marek Dvorník. Úsilí a informace které, párům předávají, nepřichází vniveč. Oba trenéři posunuli mnoho svých svěřenců až k mistrovským titulům, především v juniorských kategoriích. „Radim a Kačenka nás trénují asi pět let a neumím si představit trenéra, který by se nám věnoval pečlivěji. Na parketě jsou s námi čtyřikrát týdně, jezdí s námi na soutěže, radí při šití šatů i s image. Ale především jsou tou nejlepší podporou,“ svěřil se dvojnásobný mistr ČR v latinskoamerických tancích Alexandr Kalist.
Radim ani Kateřina nezůstávají jen u latiny, vyučují také standard, salsu a ladies dancing. Kateřina navíc navrhuje a šije šaty, Radim zase pomáhá a radí partnerům i partnerkám s líčením a účesem. Zkrátka kompletní taneční služby, jaké dostanete od málokterého trenéra.
Fejeton
Sviť, hvězdičko, sviť
Jedna malá holčička, s takovým hezkým českým jménem, si jednoho dne řekla, že chce být zpěvačka. Přišla tedy k tatínkovi s nevinnou prosbou: „Chci být slavná a známá zpěvačka!“ a dupla u toho nožičkou. Tatínek kývl a odešel. Uplynul nějaký čas a jakoby se na toto přání dočista zapomnělo. Nebylo však tomu tak, z čista jasna se na hudební scéně objevila pubertální hvězdička Ewička a začala se roztahovat v mediálním povědomí. Svými „promyšlenými“ texty oslnila davy, davy emocemi a hormony přetékajících náctiletých fanynek, které už při slovech láska, chci tě a měls mě rád propukají v pláč a histericky halekají jméno svého nového idolu. (Zřejmě klíč k úspěchu.) Ale už jsou tu alba a koncerty, na kterých se její hlas pitvoří v primitivních a nízkých slovech, přitom by hravě zvládl daleko víc. Přesto tuto stoupající hvězdu zná každá copatá dívenka i její brácha, namakeupovaná teenagerka, maminka s kočárkem (i bez něj), každý muž středního i postředního věku, dokonce i studenti připravující se na zkoušky. Jak je to, navzdory zhýralému plýtvání talentem, možné? Díky tomu nejjednoduššímu prostředku – bulvárním médiím (ale nejen jim). Fotografie, rozhovory, příspěvky plní titulní strany, z rozhlasů se co deset minut line ona duchaplná melodie, plakáty se množí v ulicích. Dokonalé zrození české star.
Čas však plyne dál, měsíce a roky běží. Fanynky naší celebrity opustily základní školy, vyrostly z triček s třpytivými nápisy, ale hlavně zjistily, že existují také skladby, jejichž text má smysl. Ty, které obsadily jejich místo v lavicích, už vzhlíží k jinému super singerovi. Co zbývá naší hvězdě, která si zuby nehty drží své místo v dívčích tiskovinách? Průšvihy, trapasy, přešlapy, přibrání a následně hubnutí, zisk řidičského průkazu a první nehody, maturitní ples a jeho dopady, přijetí na vysněnou vysokou a brzké vyloučení, pochopitelně nesmí chybět smyšlenky, pomluvy, randění, dohady a postřehy „módní policie“. Po zpěvu už není ani vidu, natož pak slechu.
Přesto jsem si jistá, že přesně víte, o koho jde.
Nedaleko odsud začal den jednoho muže, jehož jméno prozatím neprozradím (stejně by Vám nic neřeklo). Ranní běhání střídá lehká snídaně. Sbalit věci a vyráží se na první fázi tréninku. Dopolední příprava trvá asi tři hodiny, s partnerkou se soustředí pouze na vyjádření charakteru tance, což je jedno z nejnáročnějších kritérií při hodnocení. Sálem po celou dobu zní pouze slowfox, jen tak se mohou dokonale koncentrovat. Trénink se chýlí ke konci, zbývá však ještě posilování a strečink – nic se nesmí vynechat. Oběd, kaloricky vyvážený. Následuje výuka individuálních lekcí, které přesto že nepatří mezi levné, jsou obsazené měsíce dopředu. Nyní je čas, aby také oni dostali nové informace, proto jejich odpoledne pokračuje dvěma individuály s nejlepším světovým trenérem a porotcem Fabiem Sellmim. Nově nabyté dovednosti je třeba upevnit a nesmazatelně vrýt do svalové paměti, zůstávají tedy na parketě další dvě až tři hodiny. Jestli není taková příprava přehnaně náročná? Určitě ne, když se schyluje k nejočekávanější soutěži sezóny – Mistrovství světa ve standardních tancích.
Tento taneční pár vlastně nemá přílišné obavy, co se výsledků týče. Prvenství na nejprestižnější soutěži společenského tance si drží již dvanáctým rokem, v podstatě mezi soupeři nemá konkurenci. Naopak je vrcholným vzorem pro tanečníky v každé zemi, jeho videa kolují po internetu jako výukový materiál. Sám mistr světa je tvůrcem několika figur a technik, které se k němu jezdí učit trenéři z celé Evropy. Pokud se jakéhokoliv „standarťáka“ zeptáte, kdo je podle něj nejlepší tanečník standardních tanců, všichni vám řeknou to stejné jméno. Každý touží mít v nohách alespoň polovinu talentu, kterým překypuje naše dosud tajemná taneční ikona.
Soudím, že ani přes všechny indicie stále nemáte ponětí, o kom je řeč.
Z historie by logicky vyplývalo, že jméno mnohonásobného mistra světa bude notoricky známé, snad i světově proslulé. Jako jména velkých vojevůdců, atletů, objevitelů. Mirko Gozzoli a Edita Daniute dokázali v tanečním světě získat mnoho ocenění (také privilegium předtančovat při výuce trenérských špiček), ale mimoto jsou považování za vrchol tanečního umu. Se jménem Gozzoli se pojí čistý talent. Ne však, vyjdeme-li vně tanečního kruhu. Tam uslyšíme možná: „Gozzoli? To je nějakej Ital, né?“ Co by se dalo tomuto páru poradit, aby se i on stal zářící star, miláčkem davů? Snad více opilých večírků, odhalených fotek, nebo třeba adoptované dítě z rozvojových zemí. Otázkou je, jestli po tom vůbec touží.
Glosa
Ztratit partnera, nebo důstojnost
Trendy přicházejí, zevšední a zase odcházejí. Pokaždé stejný scénář ať už se jedná o jakékoli odvětví – módu, literaturu, umění, technologie. Každý hledá exkluzivní prvek, kterým by rozpoutal svou soukromou (nebo i veřejnou) revoluci. Jinak tomu není ani ve sportovním společenském tanci. Časem se dominující styl okouká, pro porotce se stane nesnadnější rozlišovat kvalitu provedení, návrháři produkují to samé dokola, snad jen s drobnými obměnami, takže to na parketě vypadá, jakoby se otevřely brány klonovací laboratoře. Co teď aby nám páry nezakrněly?
Trenéři se rozjedou do tanečních velmocí, odkud se vrátí s hlavou (a nohama) plnou čerstvých figur, kuriózních kreací a vylepšených technik. Předními guru, určujícími „rytmus a krok“, jsou Rusko a Itálie. Dvě země kompletně se rozcházející snad ve všech aspektech tance, pronikají na českou scénu a mávají s pravidly.
S návratem lektorů však nepřichází pouze čerstvý vítr, vířící plejádu figur. Letošní novinkou číslo jedna, překvapením a „oživením“ tradic jsou zahraniční páry, které od ledna startují pod českou vlajkou se svými nápadně nečeskými jmény. „Boom“, převážně ruských a ukrajinských, párů způsobila prosincová úprava pravidel, která ruší nutnost českého občanství alespoň jednoho člena páru. Momentálně může kdokoli, odkudkoli píchnout prstem do mapy a říct: „Odteď tančím třeba za Českou republiku.“
Tento výmysl výrazně posílil dříve vzniklé tendence hledat partnera/partnerku mimo hranice státu. Pro tanečníky není problém si udělat výlet na východ, stačí jen co nejlépe vybrat z řady uchazečů. Tímto, zprvu nepatrným, tahem se dala do pohybu drobná kulička, která na sebe okamžitě začala nabalovat více a více komplikací. Na první pohled sice míšení národností přináší do tance zajímavou pestrost, spojí se dva odlišné temperamenty. Otázkou je, zda tohle opravdu porota hodnotí.
Předně se totiž stávají exkluzivní jména tanečníků, a to jak pro klub, tak pro pár samotný. Jakmile na soutěži přečtou jména Titus, Zemlyakov, Mikhalev, Voronina, Kypús, Kolesnichenko, Bohak, Grishchenko, Tyllich porotcům začne v hlavě blikat výstražné světýlko. A priory se v tanečním světě počítá s faktem: co cizinec – to kvalita. Kde je ovšem spolehlivá záruka, že tomu tak je, a bude, pokaždé?
Tento problém však situaci neuzavírá. S každou jednou partnerkou z Itálie, Bulharska, Polska, Německa nebo Ruska přichází o tanečníka a příležitost partnerka česká. Není překvapením, že dívky mají k tanci daleko blíž než kluci, proto je přirozeně v množství převyšují. Bohužel je společenský tanec sportem párovým, tudíž jediný boj neprobíhá pouze na parketě, ale také v zákulisí, kde se každý snaží „urvat“ toho nejlepšího partnera. Ne vždy těmi nejčestnějšími prostředky.
S cizinkami počet volných slečen nezadržitelně narůstá, především v kategorii dospělých. Přestup celého zahraničního páru, který nyní legislativa umožňuje, situaci nijak nezachrání. Možná spíše naopak. Nepřestanou mizet partneři, ale celá česká taneční identita. Nebo je snad přirozené, aby při čtení párů reprezentujících Českou republiku zaznělo: „Anton Kirpishchikov a Anastasia Eremenko“? Do jakých časů se to vracíme?
„Šibováním“ zahraničních tanečníků, které neprobíhá jen na našem území, brzy ztratí význam a váženost mezinárodní soutěže. S rostoucím počtem smíšených, nebo zcela cizích párů bude každá tuzemská soutěž vlastně mezinárodní.
Jaké řešení se nabízí pro české páry, či partnerky, které do vedení svazu mluvit nemohou? Co třeba změnit jméno? Nebo zemi.
Cíl práce
Mým záměrem a cílem při tvorbě samostatného projektu bylo přiblížení problematiky sportovního společenského tance široké veřejnosti, která se pravidelně a cíleně nezajímá, nebo nezabývá tímto sportovním odvětvím. Svými texty jsem chtěla cílit především na laiky, čtenáře, kteří se se sportovním společenským tancem denně nesetkávají a tudíž se o něm mají velice nízké povědomí. Většina ostatních sportů, převážně ty s delší tradicí, je vysoce medializovaná, jejich existence se vryla do mysli příjemců natolik, že jsou notoricky známé a v podstatě každý zná přinejmenším jejich základní charakteristiku, pravidla, zástupce, trenéry, apod. Mezi takovéto sporty samozřejmě patří hokej, fotbal, basketbal, tenis, házená, ale také atletika, gymnastika, plavání, nesmím opomenout ani sporty zastoupené na zimní a letní olympiádě. Mohla bych pochopitelně jmenovat dál. Tyto sporty denně vídáme na stránkách novin, posloucháme o nich na různých rozhlasových stanicích a sledujeme jejich průběh v televizi nebo na internetu. Kdykoli chceme, máme možnost se informovat o jejich aktuálním vývoji v jakémkoli médiu. Sportovní společenský tanec za tímto „medializačním modelem“ zaostává, přestože jeho tradice, nebo lépe tradice jednotlivých tanců, se může s ostatními sporty rovnat, ne-li je převyšuje. O tanečních soutěžích a událostech se však můžeme dozvědět maximálně v regionálních zpravodajích, a to jen zřídka kdy. Rozhlas této tématice prostor nenechává v podstatě vůbec. V poslední době, přibližně od roku 2014, věnují společenskému tanci alespoň minimální pozornost některé televizní stanice. Přesto, jak zmiňuji výše, je povědomí o tomto typu sportovní aktivity velice nízké. Chtěla bych tedy, pomocí mnou zvolených žánrů, toto povědomí rozšířit, znásobit informace o tanci, kterými běžný čtenář v dnešní době disponuje. Články chci oslovit i takové čtenáře, kteří o sportovním společenském tanci dosud neslyšeli, nebo kteří znají jen naprosté základy. Mým cílem tedy není orientovat formu a styl psaní na specializovaná periodika, naopak způsob a forma má odpovídat obsahům běžně dostupných (respektive známých) tiskovin. Jen tak se totiž články o tanci mohou dostat k většinovému příjemci a zaujmout jej.
Je důležité vysvětlit, proč tanec (respektive tuto tématiku) v tomto případě neřadím do specializace sportovní. Sportovní společenský tanec, jak už z názvu vyplývá, samozřejmě mezi sporty patří. Dominantním prvkem jak v hodnocení, tak v provedení výkonu je však estetický dojem, kterým je daná choreografie obdařena. Právě toto estetické provedení, ztvárnění tanců je umísťuje na pomezí sportu a umění. Není tedy vůbec nemožné vztáhnout problematiku tance do specializace kulturní, jelikož tanec, ať už v jakékoli podobě, neodmyslitelně patří do kulturního dědictví a tím do kultury samé. Mým primárním záměrem tedy není představit společenský tanec jako jedno ze sportovních odvětví, i když k posílení této pozice by mělo dojít automaticky s druhou možností, ale chci především zakotvit a upevnit tanec (konkrétně sportovní společenský), jeho tradici a současné dění do kulturního povědomí občanů (čtenářů), kteří se v tanečním prostřední běžně nepohybují a nejsou s ním tedy v přímém kontaktu.
Spolu s tím bych chtěla ukázat krásu, ale současně náročnost a složitost tance, který pro mnohé není jen koníčkem či zájmem, ale plnohodnotným životním stylem nebo profesí. Necílím proto na tanec z pohledu globálního, ale zaměřuji se na konkrétní, detailnější jednotlivosti, které jsou pro tento obor hlavními pilíři, kuriozitami, problémy aj. Tato varianta je podle mě pro čtenáře atraktivnější, přitažlivější a zároveň mu přinese i více informací, respektive rozšíří jeho obzor daleko lépe.
Shrnuli-li hlavní body mého cíle – chtěla bych oslovit většinového čtenáře, nalákat ho k četbě jistým způsobem specializovaného tématu, ale pomocí spíše odlehčené, čtivé, popularizační formy, která pro něj bude lehce srozumitelná a zároveň poutavá. Mám v úmyslu těmito texty rozšířit čtenářovy znalosti problematiky tance, povýšit tanec do povědomí veřejného, každodenního života, což by mohlo (a mělo) vést k větší mediální prezentaci sportovního společenského tance, ve více médiích. Nechci ovšem zvýšit zájem o tanec jako o volnočasovou aktivitu, ale jako o kulturní (a současně sportovní) hodnotu, na kterou by měl být kladen větší důraz.
Zdůvodnění volby tématu
Dle mého názoru zájem, nikoli však příjemců, ale naopak tvůrců mediálních obsahů, o kulturu a o její odvětví stagnuje, případně není valný. Kulturní rubriky mnohdy „uhýbají“ tématům politickým, případně ekonomickým. Texty zaměřené na kulturu se uchylují do specializovaných tiskovin, nebo v druhém případě ustupují z těch většinových. Svou pozici si drží přední odvětví jako divadlo, kinematografie, hudba a snad umění výtvarné. Pro ostatní elementy kultury místo nezbývá. V dnešní době se však kultura rozrůstá velmi rychle, stále vznikají nové trendy a varianty, jsou pořádány nejrůznější festivaly (filmové, divadelní, literární, taneční atd.). Média však tento fakt jaksi opomíjejí, kromě zaběhlých akcí a organizací si kulturních novinek příliš nevšímají. Čtenář by však měl být, a zajisté by i chtěl být, o kulturní platformě více informován. Tím samozřejmě nechci upozadit pozici politiky, ekonomie, zdraví nebo jakéhokoli místního i zahraničního dění v médiích, jen by bylo vhodné zajistit kultuře stejný prostor, tj. větší než je jí přidělován v současnosti.
Mimo jiné právě z tohoto důvodu jsem si zvolila sportovní společenský tanec jako téma svého samostatného projektu, jelikož také on je v mediálních obsazích opomíjen, stejně jako mnohé jiné kulturní či kulturně-sportovní odvětví. Přitažlivosti této tématiky je rozhodně značná, lidé tanec obdivují ať už jako sport nebo umění. Zajímavý je fakt, že většinová populace vnímá tanec ryze pozitivně, považují ho za krásný, esteticky působivý, ale také fyzicky náročný, většina adjektiv, popisující tanec, ho povyšuje na rovinu jednoho z nejkrásnějších druhů sportů. Toto kladné hodnocení tanec dostává, přestože ho populace zná jen povrchově. Z tohoto faktu lze vyvodit, že příjemci by přítomnost článků, týkajících se společenského tance, uvítali i mimo specializovaná periodika. Z toho důvodu jsem si zvolila tuto taneční problematiku, abych svými články, tedy mimo jiné, dokázala, že i o tanci se dá psát poutavě a přitažlivě pro čtenáře.
Myslím si, že pro čtenáře by mohl být sportovní společenský tanec zajímavým tématem a tudíž by ocenili jeho přítomnost v mediálních obsazích. Navíc jde také o rozšiřování jejich znalostí, nebo ještě lépe jejich kulturního rozhledu, který není zanedbatelný. Pochopitelně se musíme orientovat jak ve světě politiky, práva, ekonomie, současného dění (zvláště co se týče znalostí naši republiky), ale kultura hraje též důležitou roli, podílí se stejným dílem na rozvoji osobnosti, dává na události nový pohled. Tudíž ač se může zdát tanec, co do důležitosti v mediální sféře, nepodstatný, také jeho znalost formuje dosavadní vědomosti a posouvá čtenáře v komunikaci o stupínek výš.
Nelze ovšem na sto procent říci, že se téma tance ve všeobecných novinách nevyskytuje vůbec. Čas od času je možné objevit zmínku o novém nastudování určitého baletu nebo o festivalu sdružujícím větší množství tanečních stylů. Pozici konkrétně společenského tance pozvedla také televizní soutěž Star dance aneb když hvězdy tančí, která ovšem postihla spíše média elektronická. V různých druzích periodik se články o této soutěži objevily také, nejčastěji ve formě rozhovorů s páry, medailonky, apod. I tento fakt mě přivedl k volbě tématu tance, chtěla bych totiž ukázat, že tanec nemusí být přitažlivý jen ve chvíli, kdy se ho „účastní“ nějaká místní hvězda. Naopak je tanec mnohem zajímavější, tančí-li skuteční profesionálové, nebo chcete-li výslovně taneční hvězdy.
Posledním faktorem, kvůli kterému jsem si toto téma zvolila, a které nemohu nezmínit, je fakt, že se tomuto sportu věnuji již od svých deseti let. Koncem této sezony to tedy bude dvanáct let, během nichž se neustále střetávám se společenským tancem, jeho zástupci a pravidly. Mám tedy v této problematice nepopiratelné zkušenosti a taky získané známosti, kontakty. Jsem tedy přesvědčená, že se v problematice přirozeně orientuji a že díky tomu můžu do článků vložit pravdivé informace spolu s vlastními postřehy a názory.
Zdroje/ stav problematiky
Téma sportovního společenského tance je velmi specifické, nejspíš proto se mu také dřívější práce nevěnují. Vyplývá to také z důvodu volby tématu, který jsem uvedla výše, totiž že problematika společenského tance je opomíjena ve více směrech. Začínají se však objevovat bakalářské a diplomové práce, zabývající se různými aspekty tohoto druhu tance. Jde především o studenty fakult tělesné kultury (nebo názvových obměn dle dané univerzity), kteří se zaměřují zvláště na tréninkové plány tanečníků, jejich životní styl (především na vliv, který na něj tento sport má), dále se práce orientují na trenéry, jejich způsob vedení párů nebo vlastního klubu, případně se zabývají kritérii hodnocení na soutěžích. V tomto směru jde ovšem předně o tanec jako sport, není kladen důraz také na jeho složku umělecko-estetickou. Ale samozřejmě i tyto práce mohou být jedním ze zdrojů.
Dalším zdrojem informací jsou ryze odborné publikace a články, které vydávají trenéři a porotci (s platnou, nejvyšší licencí). Ty jsou určené především tanečníkům (ale současně také ostatním trenérům), kteří se chtějí dozvědět aktuální (ale i tradiční) seznamy figur, nové úpravy v legislativě, hodnocení, oblékaní, timingu, apod. Zkrátka získávají informace potřebné k pohybování se v tanečním a samozřejmě soutěžním prostřední. Některé z těchto odborných textů slouží také jako učební pomůcky při přípravě na závěrečné zkoušky, které vedou k zisku dané trenérské a porotcovské licence. Musím také vzpomenout přednášky a tzv. lecture, které probíhají nejčastěji na soustředěních, nebo na speciálních konferencích. Na těchto přednáškách trenéři předávají své zkušenosti a znalosti párům. Tyto informace jsou užitečné jak pro tanec samotný, tak pro image a vystupování párů, často jsou vedeny formou motivace k trénování nebo na blížící se soutěže. Nejde však o „laické“ povídání, trenéři se drží tanečních faktů a pravidel.
Na tento typ zdroje informací navazují specializovaná, na tanec zaměřená periodika, jako je český Dance time, Taneční zóna, francouzský Dansemag, Danse magazine, nebo anglický Dance magazine a další. Autoři článků těchto medií ovšem zpracovávají články pro zainteresované, informované čtenáře, kteří znají problematiku a pohybují se přímo v tanečním prostředí.
Posledním zdrojem jsou pochopitelně mediální sdělení, která vycházejí, nebo jsou vysílána v kontextu společenského tance. Jako první zmíním přenosy z větších, respektive důležitějších republikových soutěží. Mezi takové patří Mistrovství republiky, Prague, Brno a Ostrava Open, případně World Open – soutěže s mezinárodní nebo vysokou prestiží. Problémem je, že soutěže nejsou vysílány brzy po jejich konání, ale až s dlouhou časovou prodlevou (většinou dva týdny po uskutečnění). Tudíž už zpráva není aktuální. Dalším televizním programem bylo již zmíněné Star dance (ČT1), kde páry hodnotí, alespoň z poloviny, odborníci, takže můžeme říct, že určitou hodnotu sdělení nese. Přesto se obávám, že v tomto pořadu jde více o zviditelnění českých „známých osobností“, než o tanec samotný, na druhou stranu zde rozhodně dominuje aspekt estetický, ne sportovní. Také proto ho chápeme jako jedno ze zpracování taneční tématiky. Asi nejnovějším pořadem s tanečním základem je dětský pořad Taneční hrátky s Honzou Onderem (ČT :D, „déčko“). Ten se sice taneční problematikou zabývá, dokonce ho vede i profesionální tanečník, ale cílí svou pozornost hlavně na děti, tudíž není podstatným zdrojem pro můj projekt.
Ideový plán
Mým plánem bylo spojit a rozšířit, obohatit výše zmíněné zdroje. Chtěla bych prezentovat sportovní společenský tanec jak z hlediska sportovního, tak uměleckého, kulturního, a to pomocí několika dílčích textů, jejichž forma by byla přitažlivá pro většinového čtenáře. Nesnažím se však pojmout celou problematiku tohoto typu tance v globálu, to by ani nebylo možné. Jen se zaměřuji na více témat, aby jejich spektrum bylo širší a zajímavější, a aby pojmulo více aspektů. Ve svých článcích tedy čtenáři představuji taneční soutěže, trenéry, páry, jednotlivé tance, taneční trendy a nadhodím i tématiku neznámosti tanečních hvězd, to vše pomocí různých publicistických žánrů.
Chtěla bych tedy čtenáře oslovit natolik, aby se začali o tanec více zajímat, aby objevili nejen jeho zjevný půvab, ale také obtíže, ústupky, náročnosti s ním spojené. Zároveň by bylo přínosné, kdyby se o tanec začaly zajímat média sama, v mém případě konkrétně média tištěná a našla pro něj adekvátní prostor a umístění. Jak jsem již řekla, svými články necílím na tiskoviny specializované, nýbrž všeobecné. Představovala bych si tedy, že články s taneční tématikou by vycházely v rubrice Kultura, nebo v pravidelné specializované příloze, zaměřené například každý týden na jiné odvětví kultury (případně by se tato příloha střídala s jinou problematikou) – podobně jako vychází příloha Akademie, Orientace, Česká pozice, Relax apod. (Lidové noviny), nebo klidně jako příloha daného kraje, jak ji zpracovává Mladá fronta Dnes (ač třeba ne v takovém rozsahu). Další variantou by mohlo být zveřejňování článků v magazínových přílohách deníků, jako je Esprit, Pátek – Lidové noviny, nebo Ona Dnes, Rodina Dnes, Víkend Dnes, CITY LIFE – MF Dnes. Zde by jim mohl být vyčleněn prostor, například s týdenní periodicitou, ve kterém by se články o tanci objevovaly. Tomuto předpokladu jsem se také snažila uzpůsobit formu a zpracování svých článků, neboli aby působily spíše odlehčenějším, ale přesto informačně nasyceným, dojmem textu, který je psaný odborníkem v daném oboru.
Postup práce
Prvním úkolem pochopitelně bylo vymyslet adekvátní a vhodné téma vycházející z mé specializace (psaná/kulturní). Chtěla jsem zvolit takové téma, o kterém již mám určité znalosti a zajímám se o něj, tento fakt mi poté umožní vložit do textů svůj vlastní, osobitý názor, ale především budu vědět, jak se v dané problematice pohybovat, na co se nejlépe zaměřit, jaké žánry a jaký styl volit. Dále bylo důležité vybrat takové téma, které ještě nebylo mnohokrát zpracováno, takže bych díky svému projektu mohla „přinést“ nové informace a podněty. Téma zároveň muselo být svým způsobem atraktivní, neotřelé, také aktuální – bylo třeba najít takové téma, které se stále vyvíjí, tudíž mi umožní zpracovat určitý počet článků, ale mělo by aspirovat i na budoucí vývoj. Neboli aby nesloužilo jen jako momentální studijní pomůcka, ale aby bylo možné ho později zpracovávat tak, jak nastiňuje můj projekt, aby mohl být hypoteticky naplněn záměr mé práce.
Nemusela jsem vlastně dlouho přemýšlet, protože téma sportovního společenského tance mě napadlo velmi záhy. Složitější bylo vybrat, co z této tématiky by se dalo zpracovat jako samostatný projekt. Jelikož se v tanečním prostředí pohybuji již dvanáctým rokem, napadlo mě možností několik. Nejvhodnější variantou by bylo téma, které by se nezabývalo jen tancem samotným, ale cílilo by i na jinou složku z komunikačního procesu. Zvolila jsem si tedy příjemce, jako druhý aspekt tématu. Ze zkušenosti vím, jak lidé nepohybující se a neorientující se v tanečním prostředí na tanečníky pohlíží, co si o tanci myslí, jak celkový dojem hodnotí. Vím také, že se taneční problematikou média samy příliš nezaobírají, pokud nejsou organizátory akcí osobně pozvány a požádány. A když už média na nějakou taneční událost přijedou, jedná se v téměř naprosté většině o média elektronická.
Téma už tedy bylo stanovené, později také schválené, navíc odpovídalo mým požadavkům. Zabývám se prostředím, které důvěrně znám, mohu díky tomu volit vhodné prostředky pro zisk informací, mám přístup k osobám, které jsou pro zisk informací nepostradatelné, vím jaké žánry pro daný úsek problematiky zvolit. Téma dosud není informačně přehlcené, respektive již se jím nezabývalo velké množství studentů, badatelů. Splňuje pochopitelně mou podmínku budoucího vývoje. Sportovní společenský tanec je živý sport, který se neustále vyvíjí. Velmi často jsou pořádány soutěže nejrůznějších kategorií a úrovní, předtančení také získávají velkou oblibu na plesech, oslavách, akademiích, apod. Můžeme tedy předpokládat, že i v následujících letech bude stále možné o této tématice psát.
Následně bylo třeba zvolit přiměřené množství článků a zvolit jejich rozsah, plus adekvátní žánr. Rozhodla jsem se, že ve svém projektu budu psát články publicistické, případně beletrizující. Přeci jen jsou pro čtenáře přitažlivější, jelikož nejde jen o pouhé konstatování faktů, jak je tomu v případě zpravodajství. Autor do textů vkládá svůj osobní pohled, názor na věc, což je pro čtenáře podstatné také proto, že mohou předpokládat, že pisatel problematice rozumí (třeba na rozdíl od nich), tudíž jim jakoby pomůže se v tématu orientovat. Jde-li navíc o můj projekt, předpokládám, že se očekává, že bude částečně vycházet také z mých postřehů a názorů.
Nejpříhodnější mi pro danou problematiku připadala reportáž, což je zřejmě pochopitelné vzhledem k hlavním aktivitám tanečníků, ať už jde o soutěžení nebo trénování. Protentokrát jsem vybrala soutěž, přeci jen je zajímavější, objevuje se na ní více úspěšných tanečníků, páry tančí v šatech šitých speciálně na soutěže, v sále panuje naprosto odlišná atmosféra, v kostce všechno je mnohem intenzivnější a tanec výraznější. K tomu všemu se právě tuto taneční sezonu (2014/2015) konalo Mistrovství světa v show dance profesionálních tanečníků zrovna v České republice, konkrétně v Ostravě, a já jsem měla možnost se tam jet podívat. Vzala jsem to tedy jako ideální příležitost a téma pro napsání reportáže do samostatného projektu, ten den zde probíhaly také další dvě kategorie. Ač jde o show dance, ne o klasickou soutěž, jedná se o jednu z nejprestižnějších událostí v roce, na kterou se tanečníci připravují v podstatě celý rok. Jelikož jsem se soutěže neúčastnila, mohla jsem pozorovat celý její průběh, ať už z tribuny, okolí parketu nebo ze zákulisí. K tomu mi mimo jiné pomohlo to, že sama aktivně trénuji a závodím, protože jsem znala mnoho tanečníků a mohla jsem od nich získat exkluzivní informace a vyjádření. Nejvhodnější bylo, že jedni ze startujících v soutěži show dance byli mí bývalí trenéři, takže i s nimi jsem měla možnost mluvit, zeptat se na jejich připravenost, kostýmy a podobně. Současně ale do jisté míry znám techniku tance, takže jsem mohla objektivně (samozřejmě v rámci možnosti) posoudit výkony tanečníků, nehleděla jsem jen na dojem z tance, ale také na jeho provedení.
Další žánr, který se nabízel, byl rozhovor (interview). Otázkou bylo, koho vybrat jako respondenta, dotazovaného. Problém nebyl, že bych daný rozhovor neměla s kým udělat, spíše naopak, na výběr bylo až příliš mnoho možností. Nabízela se celá řada úspěšných párů se zajímavými příběhy, kterých bych se mohla ptát na jejich trénování, soutěžení, taneční soužití a na mnoho dalšího. Jejich rozhovor by poskytl přímý pohled tanečníků na problematiku tance. Napadlo mě však, že tato možnost by se dala použít i jiným způsobem, myšleno zpracovat jiným žánrem, takže si ho nechám na později. Poté se nabízelo získat názor rodičů, kteří se velmi často podílejí na taneční kariéře svých dětí, v některých případech je sami trénují, ale v každém případě se o tento koníček starají a financují ho, zvláště v kategorii Děti, Junioři a Mládež. Bohužel tuto variantu jsem zavrhla také, jelikož názory rodičů jsou poměrně dost zkreslené na základě zájmu vlastního dítěte, což je samozřejmě pochopitelné. Ihned mě napadla další, mnohem schůdnější a podnětnější možnost – zaměřit se na trenéry a porotce, kteří jsou jak odborníci se znalostí problematiku, tak tanečníci (ač bývalí), tudíž mohou do svých výpovědí zahrnout obě složky – taneční i odbornou. Tak jsem také vystavěla otázky k rozhovoru, aby pokryly do nejširší škály zájmů, ale zároveň aby byly ucelené a v rámci možností jednotné. Nejprve jsem plánovala, že rozhovory udělám tři, aby byly obsáhlejší a přinesly tak větší množství informací, více náhledů na danou otázku. Později jsem však od toho návrhu upustila a rozhodla se věnovat volný prostor jinému článku, aby se tak rozšířila pestrost tématiky. Mezi tři vybrané trenéry zprvu patřil Marcel Gebert, trenér a porotce mezinárodní třídy vlastnící svůj klub TK Sparta Praha (Praha), Radek Felcman, také trenér a porotce I. třídy řídící svůj klub TK Fortuna (Zlín) a David Voráč, nejmladší z trenérů, porotce II. třídy, který vede svůj Dance studio Starlight (Zlín). Volbu, kterého z těchto tanečníků vybrat pro rozhovor, nakonec rozhodli oni sami. Jelikož každý z nich je velmi časově vytížen, protože většinou neučí pouze v místě bydliště, ale také dojíždějí vyučovat do jiných měst, hrálo velkou roli to, komu z nich se uvolní čas na rozhovor jako první. Pochopitelně jsem všechny tři pravidelně urgovala, přesto se dlouho nic nedělo (částečně to bylo způsobeno mým dojížděním, respektive přejížděním ze Zlína do Olomouce a posléze do Prahy). Nejdříve se mi ozval David Voráč, a přesto že je z vybraných trenérů nejmladší, má už mnoho zkušeností s tanečním světem. Říkala jsem si také, že může vnést do rozhovoru, ale také do trénování a vedení, mladiství pohled a tím nastínit další vývoj tance a klubů.
Když jsem se předtím rozhodla odsunout rozhovor s tanečníky, napadlo mě, že toto téma můžu použít v jiném zpravodajsko-publicistickém žánru – ve story. Podle mě je tato forma článku velmi příhodná pro můj projekt, protože dává nahlédnout do celého životního a tanečního vývoje daného páru. Tudíž se nezabývá jen tancem, ale také okolnostmi okolo něj. Jako nejvhodnější adept pro story mi připadal pár, který se jak věnuje aktivnímu tancování (tedy reprezentuje sebe a stát na soutěžích), ale také sám už nějaký čas vytrénovává a vychovává jiné páry a vede jejich kariéru. Pro takový pár jsem nemusela „chodit“ daleko. Radim Přádka a Kateřina Kolmanová splňují oba tyto požadavky a ještě k tomu jsou také porotci nevyšší třídy, vedou vlastní klub (TK Swing Kroměříž) a podílejí se na organizaci tanečních akcí a soutěží. Navíc jsou jakousi spojující linkou mezi dosavadními články – figurují v reportáži jako soutěžící, jsou ve stejné pozici jako dotazovaný v rozhovoru (trenér, porotce, ředitel/é klubu) a do story tedy promítnou také své taneční úspěchy. Mimo to patří mezi mé trenéry, takže k nim mám blízko a jejich taneční dráhu částečně sama znám.
V následujícím článku jsem se už nechtěla zabývat výhradně osobami, o ty se zajímaly články předešlé. Proto jsem se rozhodla vybrat jiný aspekt tance, který se zaměří na neodmyslitelné složky taneční sféry – nové trendy. Pro zpracování tohoto tématu jsem zvolila glosu, ve které mohu přímo projevit své názory, ale zároveň se do jisté míry musím držet faktů a musím článek postavit na ověřených základech. Původně jsem chtěla čtenáři představit novinky týkající se soutěžního oblékání. Ale po novém roce přede mnou vyvstal aktuální problém, který byl způsoben úpravou v legislativě (taneční). Jelikož vedení Českého svazu tanečního sportu schválilo, že Českou republiku mohou reprezentovat i nesmíšené, tedy zcela cizí páry (například oba tanečníci z páru mohou mít občanství německé), rozvířilo to mezi tanečníku vlnu kritiky a nesouhlasu. Zdálo se mi to jako lepší téma, už vzhledem k aktuálnosti problému. Nastudovala jsem tedy onu změnu legislativy, abych znala její skutečné znění, promluvila jsem s několika tanečníky (v soutěžním prostředí i mimo něj), čímž jsem získala i jiný než vlastní pohled a mohla jsem se pustit do psaní.
Předposlední článek jsem chtěla věnovat konkrétně tématice, která je vůdčí myšlenkou celého projektu – tedy neznámosti tanečníků mezi veřejností, přímo nezasvěcenou do tance. Příhodný mi připadal fejeton, jelikož dovoluje toto složitější téma zpracovat i zábavnější, volnější formou. Přesto ale hrozilo riziko, že kvůli obraznosti a literárnosti, kterou fejeton vyžaduje, by mohl být text nepochopen. Musela jsem tedy zvolit takový způsob kompozice a stylu, který bude zároveň v souladu s terminologií fejetonu a současně bude pochopitelný i pro laiky. Postavila jsem proto v článku do protikladu dvě osoby, jednu veřejně známou, zastupující dnešní českou „hvězdu“. Druhou, mající více talentu a úspěchů (pochopitelně tanečních), přesto mezi lidmi v podstatě neznámou. První z nich navíc musela splňovat podmínku vynucené mediální prezentace, druhá naopak co nejvyšší míru úspěšnosti, aby byly obrazy dobře čitelné. Obě pak musely dodržet kritérium aktuálnosti. Nejvhodnější mi po rozmyšlení připadali dva kandidáti – jako známou osobnost jsem vybrala Ewu Farnou, a jako zástupce taneční elity Mirka Gozzoliho s jeho partnerkou Editou Daniute. Ke každému jsem si nejprve musela zjistit daná fakta, aby se článek, stejně jako u glosy, zakládal na pravdě.
Zbýval mi už jen článek zastřešující ty ostatní, který by tak nějak vystihnul tanec celkově, ale aby nebyl jen povídáním o ničem. Při přípravě prezentace na předmět mého druhého oboru jsem narazila na informace, týkající se historie jednotlivých tanců. Připadalo mi to jako ideální téma pro onen zastřešující článek, rozhodla jsem se tedy, že napíšu článek informativně-edukativní o historii a vývoji každého společenského tance, avšak popularizační, nevědeckou formou, který bude pro čtenáře jak zajímavý, tak čtivý, tak i poučný. Při psaní jsem použila více zdrojů (převážně internetových) a udělala z nich jakousi kompilaci. Použila jsem také informace, které nám trenéři předávali během tréninků, přednášek a podobně. Řazení tanců v článku jsem zvolila stejné, jako je na většině tanečních soutěží; tedy nejprve standardní tance v pořadí waltz, tango, valčík, slowfox, quickstep, následně latinskoamerické ve sledu samba, chacha, rumba, paso doble, jive. Tento článek se mi psal asi ze všech nejlépe, možná také protože jsem měla osobní zájem, dozvědět se o tanci něco nového, co jsem dříve neznala.
Můj samostatný projekt vznikal několik měsíců, pochopitelně ale nebyl tvořen tak dlouhou dobu. Články vznikaly spíše impulsivně, podle momentálního dění a možností (například u reportáže, glosy, story). Byla jsem také závislá na časových možnostech ostatních (rozhovor, story), a samozřejmě také možnostech svých. Předem jsem si rozvrhla hlavně typy žánrů, které jsem chtěla zpracovat. A ty jsem z větší části dodržela, až na zastřešující článek, který měl být v původní verzi o historii tance v České republice, ale zaměnila jsem ho za vývoj každého tance zvlášť. Zcela na závěr jsem si nechala tuto teoretickou část, ke které jsem si dělala poznámky už v průběhu tvorby, ale chtěla jsem její sepsání začínat až po dokončení všech článků, abych mohla korektně vytvořit i postup práce a sebehodnocení.
Sebereflexe
Dle mého názoru jsem dodržela, až na drobné výjimky, svůj stanovený koncept, především co se žánrů týče. Ústupek jsem udělala jen při tvorbě rozhovorů, tedy že jsem upustila od rozhovorů tří a volný prostor jsem využila pro prodloužení posledního článku o historii tanců. Myslím ale, že to byl tah dobrý, protože čtenáři postačí pohled jednoho dotazovaného (trenéra) a raději si přečtou něco o tancích, které každoročně tančí na plesech atd. Ještě další zaváhání nastalo v případě story, kdy jsem získané výpovědi různých dotazovaných původně zahrnula do textu, což byla zásadní chyba. Naštěstí jsem si ji uvědomila, ještě před hodnocením (ale až po zaslání), takže jsem svůj omyl rychle napravila a ony výpovědi jsem upravila na požadované přímé řeči. Jinak si myslím, že jsem témata a žánry zpracovala vhodně, dle žánrových pravidel. I s výběrem témat jsem se snad trefila do mnou požadovaného rámce, aby díky nim mohla naplnit své cíle a záměry.
Také jsem dodržela zvolenou oblast, publicistickou, kterou jsem si prve stanovila, snad až na story, která stojí na pomezí zpravodajství a publicistiky. Myslím však, že story se do mého konceptu opravdu hodí, a zapadá do zamýšlených rubrik, tudíž by tento ústupek neměl být problémem ani na škodu. Články jsou dle mého názoru pestré, snažila jsem se témata střídat, aby se čtenář vždy dozvědět něco jiného a nového a současně aby se všechny držely mého záměru. Dbala jsem také na aktuálnost, jistou míru objektivity, důležitost témat a zahrnula jsem do svých požadavků také pohled čtenáře, tedy zamýšlela jsem se nad tím, co by pro něj mohlo být nejvhodnější a nejzajímavější.
Snažila jsem se také texty udržovat v přiměřeném rozsahu (délce), aby příliš neztrácely na čtivosti. Poslední článek toto pravidlo mírně porušil, ale jelikož jde o text zastřešující, musela být jeho délka přeci jen větší než u ostatních. Navíc jsem žádný z tanců vynechat nemohla, tak by téma nebylo zcela naplněno. Proto jsem se snažila psát o historii poutavě, ne jen stroze podávat informace.
Doufám, že mé články jsem zpracovala natolik zdařile, že čtenáře osloví (by oslovily) a ten se poté začne o tanec a jeho problematiku, události a jednotlivce (myšleno o tanečníky) zajímat více, čímž si rozšíří svůj kulturní rozhled. Dalším pozitivním výsledkem by bylo, kdyby se o tanec začala zajímat také tištěná média, která tuto tématiku prozatím opomíjejí. K tomu ovšem bude nejspíš zapotřebí rozsáhlejší kampaň, nebo projekt, možná ze začátku také větší aktivita samotných tanečních klubů. Je důležité říct, že psát o tanci není o nic míň než ho vysílat, protože dokud ho sami osobně nezažíváte, ani jedno není dostačující. Tím chci ale říct, že by se psaná verze neměla podceňovat, že je schopná podat stejné, ne-li i lepší, postřehy a svědectví o sportovním společenském tanci jako média elektronická.
Zdroje, literatura
DEGEN, Milan. Společenský tanec ve dvacátém století. Praha: Jiří Plamínek, 2003. 304 s.
JÍLEK, Viktor. Lexikologie a stylistika nejen pro žurnalisty, studijní text pro distanční studium. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. 126 s.
JÍLEK, Viktor. Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009. 120 s.
ODSTRČIL, Petr. Sportovní tanec. Praha: Grada Publishing, a.s., 2004. 116 s.
Internetové zdroje
is.muni.cz/th/142739/fsps_b/Hodnoceni_rozhodcich_ve_spolecenskych_tancich.pdf (bakalářská práce, část o historii tanců)
www.csts.cz/cs/Legislativa
www.bbc.co.uk/blogs/strictlycomedancing/entries
www.britannica.com/EBchecked/topic/520397/samba
www.dance.about.com/od/partnerdancestyles/qt/Jive.htm
www.dancesportinfo.net
www.dancevision.com/buyers-guide/resources/history_of_dances/90/
www.examiner.com/article/the-history-of-the-quickstep
www.fuego.cz/historie-tance
www.history-of-tango.com/tango-renaissance.html
www.instepdance.co.nz/paso%20doble.html
www.janeausten.co.uk/the-history-of-the-waltz/
www.kts-sumperk.cz/index.php?a=treneri/radim-pradka-a-katerina-kolmanova
www.latinamericanguide.blogspot.cz/2010/01/history-of-rumba-dance.html
www.lide.uhk.cz/fim/student/vesellu2/historie.html
