Cíle projektu
Téma mého samostatného projektu působí na první pohled dost široce. „Proměny volejbalu“. Pod těmito dvěma slovy si můžeme představit velmi mnoho. Já se však ve svém projektu řídím zcela konkrétně a tento zastřešující název beru jen jako zaštítění toho, čeho chci dosáhnout. Konkrétnější představy o zaměření projektu si však můžeme udělat přečtením podtitulu celé práce.
Cílů mé práce bylo hned několik. Chtěl jsem formou rozhovorů a komentářů zmapovat volejbal na základě jeho dosavadního vývoje v České republice, potažmo Československu. A to od dob, kdy se československá reprezentace začala výrazněji prosazovat na mezinárodním poli, tedy od 50. let minulého století, až do doby dnešní, kdy je tento dříve velmi populární sport v ČR ve znatelném útlumu. Tedy alespoň co se týče stále se zhoršující struktury soutěží a celkového zhoršení výsledků reprezentačního týmu na mezinárodním poli. V rámci projektu jsem chtěl také řešit právě důvod toho, proč a jak se současný český volejbal v tomto útlumu ocitl. S konzultantem mého projektu Davidem Macháčkem jsme tento pokles popularity vystihli v následujícím přirovnání: „Stejně jako mají v USA za každým domem na garáži přidělaný basketbalový koš a všechny městské čtvrtě jsou plné streetbalových hřišť, byly v Česku dříve za každou sokolovnou vedle hospody volejbalové kurty, na nichž se neustále pinkalo a hrálo na všemožných úrovních a všemožných hráčských kategorií. Proč tomu dnes tak není? A není právě toto příčina poklesu popularity?“.
Třetím, nepopiratelným cílem mého projektu je tento: představit volejbal jako sport, který není v dnešní ČR mrtvý, popularizovat jej. Představit jej jako krásný, dynamický a rychlý sport s nezaměnitelným kouzlem a duchem.
To vše v kontextu blížícího se mistrovství Evropy v září tohoto roku, které Česká republika chystá spolu s Rakouskem.
Zdůvodnění volby tématu
Vzhledem k mé sportovní profilaci po celou dobu studia je jasné, proč jsem zvolil pro svůj projekt právě sportovní tématiku.
Na otázku, proč jsem si zvolil právě toto konkrétní téma, částečně odpovídám už výše. Chtěl jsem volejbal popularizovat a zároveň více nahlédnout do jeho proměn během 60 let jeho vývoje v naší republice a přijít na to, jak se tento sport postupně dostal až do stádia, v němž je teď. Jen toto zdůvodnění volby svého tématu však považuji za nedostačující, proto se je pokusím rozšířit. Když jsem přemýšlel o tématu svého projektu, napadlo mě více možností. Během své dvoutýdenní praxe v týdeníku Naše adresa v Olomouci jsem narazil hned na dvě velmi zajímavá témata, o kterých jsem nějaký čas přemýšlel. Jedním z nich bylo zmapování vychovávání mládeže ve fotbalovém klubu SK Sigma Olomouc. Mládež Sigmy totiž dosahuje v posledních letech velkých výsledků a trenérovi „A-týmu“ Sigmy Zdeňku Psotkovi se daří mladé odchovance úspěšně zapracovávat do sestavy.
Během své praxe jsem se setkal také s opačným fenoménem, a to v hokeji. Zjistil jsem, že řada dobrých odchovanců olomouckého hokeje nedostane v hokejovém týmu HC Olomouc dostatek příležitostí k vlastnímu prosazení, a tak končí na farmách v nižších soutěžích nebo dokonce rovnou končí kariéru.
Tato dvě témata se mi velmi líbila a připadala mi pro můj projekt nosná. Uvědomoval jsem si však, že příliš neznám prostředí hokeje či fotbalu v Olomouci, takže by nebylo jednoduché do něj proniknout. Zvláště pak právě co se týče hokeje, v němž bych řešil pro olomoucký hokej dosti palčivé a často mediálně propírané téma. Také výchovu mládeže fotbalové Sigmy Olomouc média často reflektují. I proto jsem si zvolil téma volejbalové. Hlavně tedy z důvodu, že volejbal jsem sám deset let hrál na vyšší úrovni a získal jsem tak k němu velkou vazbu. Dodnes se tomuto sportu alespoň okrajově aktivně věnuji a sleduji jeho vývoj v ČR i ve světě i jeho zobrazování v médiích. To, že volejbal nepatří mezi úplně nejpopulárnější české sporty a zároveň fakt, že jsme v něm kdysi bývali nejlepší na světě, atraktivitě a důležitosti tématu ještě více pomohl. A pomohlo i blížící se mistrovství Evropy v ČR a Rakousku, které hrálo roli v pozadí celého projektu.
Volejbal jsem hrál za tým městyse Drásov, který leží na jižní Moravě, asi 24 kilometrů severozápadně od Brna. Jižní Morava je tradiční baštou především mládežnického, ale i mužského volejbalu v České republice. Najdeme zde kořeny spousty minulých i současných reprezentantů a mládežnické týmy Volejbalu Brno se rok co rok umisťují do třetího místa v rámci celé České republiky. Právě díky těmto faktům jsem měl možnost důvěrně poznat prostředí výkonnostního i profesionálního volejbalu, významné i méně významné funkcionáře a lepší i horší hráče.
Zdroje, stav problematiky
Přestože je Česká republika ve volejbalu momentálně výsledkově na ústupu, stále je tento sport u nás velmi populární. To dokazuje i množství publikací a především diplomových prací, které jsou na téma volejbalu napsány. Málokterá z nich se však věnuje vývoji a dějinám tohoto sportu či mapování jeho proměn v průběhu let. Jedinou publikací, kterou jsem objevil, je kniha „80 let organizovaného volejbalu v České republice: 1921 - 2001“ od Jaroslava Víta . Ta je však popisná, změny volejbalu zobrazuje spíše teoreticky a až moc historicky. Nezkoumá už však tolik důvody těchto změn. Další publikace, které o volejbalu vychází, se vývojem popularity volejbalu už tolik nezabývají. Tedy až na výjimky v podobě různých almanachů, brožurek a novinových či časopiseckých článků zohledňujících vývoj volejbalu v nějakém konkrétním městě a vydaných právě při příležitosti nějakého volejbalového výročí v tomto městě či regionu. Příkladem může být třeba článek „Historie přerovského volejbalu“ v časopise Nové Přerovsko . Ostatní publikace se v souvislosti s volejbalem zabývají spíše jednotlivými herními činnostmi, jejich úspěšností, metodikou volejbalové výchovy různých věkových skupin hráčů a jinými fenomény spojenými se současným volejbalem. Nesmíme samozřejmě zapomenout ani na zpravodajství, jak televizní a rozhlasové, tak novinové a internetové. Televizní a rozhlasové stanice, noviny i internetové zpravodajské portály se samozřejmě věnují volejbalu, informují o výsledcích, o průběhu různých soutěží. Zde je ale důležité upozornit, že často ne tolik, jako třeba ve fotbale. Volejbalu se lidé v redakcích věnují spíše okrajově, protože specialistu jen pro volejbal si při menší popularitě tohoto odvětví redakce nemohou dovolit. Zajímavé a informačně bohaté jsou však různé volejbalové weby. Ať už jde o oficiální web Českého volejbalového svazu , na webu „volejbalová metodika“ , na oficiálních webech Mezinárodní volejbalové federace i Evropské volejbalové federace i mnoha dalších menších webech specializovaných na volejbal. Na všech těchto internetových doménách jsou k nalezení jak aktuální výsledky soutěží, tak i historie či pravidla volejbalu.
Teoretické vymezení volejbalu
Pro lepší pochopení problematiky rozebírané v rozhovorech samostatného projektu cítím potřebu vyložit zde alespoň v krátkosti vývoj volejbalu z pohledu hry samotné i z hlediska pravidel. Budu se zabývat prvotně volejbalem mužským. Ženský volejbal byl ve svém vývoji podobný, jen s malými odchylkami ve výčtu nejlepších týmů.
Vznik a vývoj volejbalu
Vznik volejbalu je popsán například na webu Českého volejbalového svazu. Volejbal vznikl 9. února 1895 na americké univerzitě v Massachusetts. Vymyslel jej profesor této univerzity William G. Morgan . Jeho záměrem bylo vytvořit bezkontaktní halový sport s minimálním rizikem zranění. Zpočátku se zdálo, že tento záměr se nenaplní, protože mintonette – tak se volejbalu v jeho začátcích říkalo – se hrálo s basketbalovými míči . Nebyla tak nouze o množství zranění, především vykloubených prstů a zápěstí.
Volejbal se však rychle stal velmi populárním sportem a rozšířil se do Evropy. Od roku 1921 se tak volejbal hrál organizovaně i na území dnešní České republiky. Právě rozšíření do Evropy znamenalo další velmi dlouhou kapitolu v historii volejbalu. Od počátku tradice organizovaných mistrovství světa mužů hrály totiž prim právě evropské týmy. Především Sovětský svaz a Československo byly světovými velmocemi. Tyto dva státy doplnilo Rumunsko, Bulharsko a po rozdělení Německa i tehdejší NDR. Teprve v roce 1970 stanul na stupních vítězů první neevropský tým – na třetím místě skončilo Japonsko. Podobně tomu bylo na olympiádách. Dnešní velmoci jako Brazílie, USA, Kuba či Argentina či z Evropy Itálie a Francie na vyšší pozice vůbec nemohly pomýšlet. Teprve 80. a 90. léta znamenala větší nástup těchto států a jejich první světové či olympijské medaile. Konkurence se rychle zvětšila a stále zvětšuje. Je však nutno podotknout, že největší velmoci zůstávají zhruba od dob 80. až 90. let 20. století stejné. Jen občas se na předních příčkách objeví nějaké překvapení v podobě výkonnostně slabšího týmu.
Vývoj pravidel
Pokud bych uvedl vývoj volejbalu z pohledu vytváření volejbalových velmocí a postupné globalizace a růstu konkurence, ale zapomněl upozornit na velký vývoj volejbalu z hlediska pravidel, byla by tato kapitola mojí práce polovičatá. „Neznám jiný sport, jehož vývoj by byl více ovlivněn změnami pravidel,“ řekl mi o volejbalu dlouholetý druholigový trenér Josef Mrkos, jedna ze tří osob, s níž jsem dělal rozhovor pro svůj projekt. Musím potvrdit, že má pravdu. Původní podoba volejbalu i s jeho pravidly se totiž současnému volejbalu podobala snad jen v tom, že se hrálo míčem přes síť. A nakonec i míč a podoba sítě doznaly od minulého století velkých změn. Volejbal se dnes hraje na tři doteky. Bod zaznamená tým, který donutí svou hrou soupeře k chybě. To znamená, že se míč buď dotkne soupeřovy poloviny hřiště, nebo jej soupeřův tým zahraje do zámezí. Na profesionální úrovni hraje na tři hrané sety do 25 bodů. Hraje se na hřišti o rozměrech 9 krát 18 metrů, na každé polovině hřiště je šest hráčů.
Nyní se jen stručně pokusím vyjmenovat největší změny pravidel, které volejbal změnily až k dnešní podobě:
- dříve se hrál volejbal na všech úrovních venku, dnes se na většině úrovní hraje v halách
- dříve byly jedinými povolenými údery prsty a smeč, teprve na olympijských hrách v Tokiu se poprvé hrálo i bagrem (úder obouruč spodem)
- dříve nebyl povolený přesah na bloku na soupeřovu polovinu, dotek míče blokem byl navíc počítán jako první úder ze tří. Dnes je tomu naopak.
- došlo k mnohem větší specializaci hráčů na jednotlivé činnosti, vznikl post blokaře, univerzála, libera. Dříve přitom byli jenom smečaři a nahrávači.
- vyvinulo se podání – dříve se podávalo vysoké podání z postavení bokem k hřišti, dnes se podává čelem k hřišti, přičemž podání je co nejplošší a pokud možno co nejrazantnější.
- koncem devadesátých let přešel volejbal od systému na sety do 15 bodů se ztrátami na systém setů do 25 bodů beze ztrát .
To by k základním změnám, které volejbal prodělal, na tomto místě stačilo. Více se o těchto i dalších menších změnách zmiňuje právě výše citovaný trenér Josef Mrkos ve svém rozhovoru. Jistotou je, že z volejbalu se v průběhu let stal naprosto jiný sport. Na tomto místě chci ještě podotknout, že nejvyšší volejbalovou soutěží v České republice mezi ženami i muži a ve všech věkových kategoriích (kadeti, kadetky, junioři, juniorky, muži, ženy), je vždy extraliga. Pokud tedy v textu mluvím o první lize, myslím tím druhou nejvyšší soutěž, druhá liga je pak třetí nejvyšší soutěží. Následují soutěže krajské a pod nimi soutěže okresní a případně městské.
Realizace projektu
V následujících řádcích podrobně rozepíši, jak jsem postupoval při realizaci projektu, jeho jednotlivých částí. Při té příležitosti představím i jednotlivé respondenty, s nimiž jsem projekt prováděl. V rámci projektu jsem měl původně v plánu provést čtyři rozhovory. S Josefem Mrkosem, trenérem druholigových mužů Drásova, s Robertem Urbánkem, místopředsedou ČVS a středoevropské volejbalové organizace MEVZA, se Zdeňkem Haníkem, předsedou ČVS a s Ondřejem Kubalcem, hráčem mužského extraligového týmu Volejbal Brno. Ondřeje Kubalce jsem však nakonec k rozhovoru ani nekontaktoval. O tom však budu mluvit později. Chci se totiž pokusit o zachycení celého vývoje realizace mého projektu v chronologické linii. Proto nyní představím jednotlivé respondenty a komunikáty, které z rozhovorů s nimi vznikly. Až potom se budu věnovat čtvrtému útvaru a důvodu, proč jsem se nakonec rozhodl rozhovor s hráčem extraligového Brna neuskutečnit.
Na každý rozhovor jsem si připravil tři až čtyři skupiny otázek. Většinu otázek jsem pokládal stejně všem respondentům (zhruba 50-70% otázek). Zbylé otázky se týkaly konkrétně jejich osoby a jejich role v rámci českého volejbalu. V prvních dvou sadách otázek jsem se s respondenty bavil o jejich vnímání vývoje volejbalu v ČR a ve světě. Na jejich názor na budoucnost, na příčiny, proč dnes není český volejbal v naprosté světové a evropské špičce a co je zapotřebí udělat pro zlepšení. Každý z dotazovaných je v jiném věku a volejbalu se věnují různě dlouho. Proto se dalo předpokládat, že jejich otázky budou rozdílné. Třetí sada otázek se týkala nadcházejícího mistrovství Evropy, které se v ČR a v Rakousku uskuteční. V tomto bloku jsem však už snažil vyhranit otázky více podle toho, jaké postavení v českém volejbalu ten který dotazovaný zaujímá. Čtvrtou sadou otázek jsem se snažil zabrousit do úplně okrajových věcí, které pro můj projekt nehrály prvořadou úlohu. Často jsem však některé z těchto otázek použil i ve výsledné podobě rozhovorů, protože z nich celkem nečekaně vzešla spousta užitečných a zajímavých informací.
Rozhovory jsem natáčel na nahrávací zařízení mobilního telefonu a zároveň jsem se snažil co nejvíce podstatných informací zapsat do notebooku už během rozhovoru. Pokud mě napadla nějaká doplňující otázka, kterou jsem v původních náčrtech rozhovorů neměl, zeptal jsem se na ni.
1) rozhovor s Robertem Urbánkem
První rozhovor mi poskytl Robert Urbánek, současný místopředseda Českého volejbalového svazu (ČVS) a středoevropské volejbalové organizace MEVZA, který je shodou okolností jedním z mých bývalých trenérů ve volejbalovém oddílu v Drásově. Panu Urbánkovi je 44 let a místopředsedou volejbalového svazu je teprve od května loňského roku, kdy byl z vedení svazu odvolán dosavadní předseda Antonín Lébl a vystřídal jej Zdeněk Haník a jeho pracovní tým. Pan Urbánek zároveň trénuje juniorský tým VS Drásov, se kterými hraje první ligu .
S Robertem Urbánkem jsme se setkali v sobotu 22. ledna v pauze mezi dvěma zápasy 1. juniorské ligy. Protože nebylo mnoho času, seděli jsme spolu jen něco málo přes půl hodiny. I tak jsme ale stihli probrat všechny mé připravené otázky. Často mi pan Urbánek odpověděl jednou výpovědí třeba na tři otázky zároveň, což bylo pozitivní. O některých tématech se však nechtěl příliš bavit, což je pochopitelné. Zajímavostí bylo, že pan Urbánek tvrdil, že volejbal v Česku neubývá na popularitě. Oponoval jsem, že rok od roku je znatelný pokles počtu týmů a tím i soutěžních úrovní. On však říkal, že jde o přechodný stav, který se klidně může zase vyrovnat.
V průběhu celého rozhovoru pan Urbánek kladl důraz na projekty svazu zaměřené na popularizaci volejbalu mezi mládeží, stejně jako později i předseda svazu Zdeněk Haník. Pan Urbánek však při vypočítávání důsledků a zlepšení, které tyto projekty přinesou, nepůsobil tak sebejistě a suverénně jako pan Haník.
Vzhledem k tomu, že pan Urbánek má na starost finanční stránku celého mistrovství Evropy, dotkli jsme se kromě společných otázek především finančního zajištění této akce a jejího předpokládaného mediálního účinku.
Protože to byl v rámci projektu můj první rozhovor a – ačkoliv jde o mého bývalého trenéra – mluvil jsem s místopředsedou ČVS, byl jsem během rozhovoru i po jeho skončení celkem rozpačitý.
Nahrávku rozhovoru jsem si zanedlouho několikrát poslechl po krátkých pasážích a přepsal vše do textového dokumentu. Otázky jsem následně rozdělil do pasáží tak, aby na sebe jednotlivé otázky co nejvíce navazovaly, dopsal jsem perex i nadpis. Použil jsem prakticky všechny formulace pana Urbánka. Jen občas jsem je upravil po gramatické či stylistické stránce. Ale jinak byly všechny informace velmi kvalitní a dobře použitelné. Výsledný rozhovor je druhou nejdelší součástí mého projektu a má 10 433 znaků.
2) rozhovor s Josefem Mrkosem
Josef Mrkos je dlouholetým volejbalovým trenérem. Už třináct let trénuje druholigové muže volejbalového oddílu v Drásově. Narodil v roce 1937 a jako hráč hrál druhou nejvyšší volejbalovou soutěž – první ligu. Za své trenérské kariéry dosáhl největších úspěchů s týmem Merty Předklášteří v druhé polovině devadesátých let, když s týmem postoupil do 1. ligy. Následně potom s několika krátkými zastávkami v jiných týmech přešel právě do Drásova, kde trénuje nepřetržitě od roku 1998. S týmem dokázal postoupit z nejnižší soutěže – Okresního přeboru přes Krajský přebor 2. a 1. třídy až do druhé ligy. V ní se drží nepřetržitě od sezóny 2002/2003, s výjimkou sezóny 2003/2004, kterou tým strávil o soutěž níž, v Krajském přeboru 1. třídy. Josef Mrkos je ve svých 74 letech velkou osobností a volejbalovým elévem Jihomoravského kraje. O tom svědčí i fakt, že se dodnes přátelí s mnoha vrcholovými trenéry a sportovci, např.: Miroslavem Čadou, trenérem žen Prostějova, či se snad největší osobností jihomoravského volejbalu – Karlem Lázničkou. Už od úplného prvopočátku mého přemýšlení o projektu jsem věděl, že v rámci něj určitě chci zařadit právě rozhovor s panem Mrkosem.
Setkali jsme se v neděli 23. ledna, tedy den po rozhovoru s panem Urbánkem. Se špatným pocitem z předchozího rozhovoru jsem ještě ze soboty na neděli upravil několik otázek. Zároveň jsem do přípravy zapracoval navíc sérii otázek souvisejících s hraním druhé ligy. Tyto otázky se týkaly finančního zajištění soutěže, její úrovně i hráčských změn v kádru.
Pan Mrkos přistoupil k rozhovoru výborně. Je to již starší pán, který něco pamatuje. Z naší konverzace mám dodnes velmi dobrý pocit a rád na ni vzpomínám. Zpočátku jsem byl nervózní, protože jsem na každou otázku obdržel vyčerpávající odpověď, přičemž často pan Mrkos lehce odbočil od úplného významu otázky. To však nebylo od věci. Především pasáže, v nichž více hodnotil pravidla, beru zpětně jako výborné. Právě díky nim jsem si více uvědomil, jak důležitý vývoj pravidel pro volejbal byl. Ačkoliv pan Mrkos trénoval „A-tým“ mužů Drásova už po celou dobu mého působení v mládežnických týmech, trochu mi vyrazilo dech, že opravdu právě on je jedním ze šesti mužů, kteří kdysi odhlasovali přechod vyšších volejbalových soutěží z venkovních hřišť do haly. Zjistil jsem, že zná spoustu současných a hlavně bývalých vrcholných volejbalových funkcionářů přezdívkou či o nich mluví jako o Mirkovi či Karlovi. Poslední věcí, která mě zaujala a především potěšila, byl souhlas pana Mrkose s mou tezí, že ubývá soutěží a že to dle mého znamená i snižování popularity volejbalu v Česku. Robert Urbánek se mnou v tomto nesouhlasil. Josef Mrkos souhlasil a bez většího rozmýšlení dal za pravdu tomu, že úbytek popularity není náhodný, ale naopak dlouhodobý a znatelný.
Ačkoliv je dnes již v pokročilém věku, duševně je na tom stále výborně, působí vyrovnaně a je vidět, že má nároky, ale i výsledky. Což jsem ostatně zažil i na množství tréninků, které jsem pod ním absolvoval.
Z tohoto rozhovoru jsem měl velmi dobrý pocit. Měl jsem ale také více práce s jeho zpracováním. Celkové nahrávky měly téměř dvě hodiny a po jejich hrubém přepisu do textového dokumentu měl tento dokument přes 8 stran. Druhým problémem byla délka některých otázek. Dvě odpovědi, na otázky týkající se vývoje pravidel, měly dohromady téměř dvě stránky. Další odpovědi už byly naštěstí kratší. Musel však celý rozhovor hodně přeskupit. Jednotlivé odpovědi jsem často rozsekal a předělil otázkami. Tím rozhovor získal větší dynamiku. Stejně jako u předchozího rozhovoru jsem dopsal perex i nadpis a dodělal podnadpisy. Navíc jsem ještě řešil jeden malý problém. Na začátku rozhovoru jsem Josefa Mrkose požádal, aby se krátce představil, přičemž následoval detailní popis jeho hráčské a především trenérské kariéry, který zabral asi půl stránky. Řešil jsem tedy problém, kam tyto důležité, ale příliš vyčerpávající informace v rozhovoru zařadit. Nakonec jsem vše vyřešil tím, že jsem vypsal jen opravdu věcné a důležité informace, čili všechny týmy, v nichž Josef Mrkos působil a podobné důležité údaje týkající se jeho kariéry, a zařadil je na konec textu už upraveného rozhovoru jako takzvané „informace do boxu“ .
Opět jsem upravoval některé menší gramatické a stylistické chyby. Celý hotový rozhovor je nejdelším segmentem mého projektu. Má celkově 24 923 znaků.
3) komentář o volejbalových funkcionářích (založený na rozhovoru se Zdeňkem Haníkem)
Z třetího rozhovoru, který se mi podařilo natočit s předsedou ČVS Zdeňkem Haníkem, vznikl nakonec komentář. O tom ale budu podrobněji mluvit až v závěru této části. Zdeněk Haník dlouhá léta nahrával za reprezentaci, jejímž byl zároveň kapitánem, a v letech 2000-2001 a 2006-2009 působil také jako trenér národního mužstva. Nyní je tedy předsedou ČVS.
Rozhovor s panem Haníkem jsem natáčel v pondělí 14. února za dosti neobvyklé situace. Pan Urbánek mi při rozhovoru o tři týdny dříve řekl, že pan Haník určitě nebude mít na rozhovor čas, ale že mu otázky můžu zkusit poslat e-mailem. Zkusil jsem to, ale bez odezvy. Když jsem panu Haníkovi poslal otázky znovu, odpověděl mi krátkým e-mailem, abych mu zavolal, že telefonicky bude vše lepší. To jsem však nechtěl. Vzhledem k tomu, kolik jsem potřeboval vědět informací, mi připadalo nemožné řešit vše telefonicky. Proto jsem zkoušel znovu sondovat u pana Urbánka, zda se pan Haník někdy neobjeví v Brně či v Olomouci. Nakonec jsem měl štěstí. V pondělí 14. února se v Olomouci hrálo finále Českého poháru žen mezi domácí Olomoucí a favoritkami z Prostějova. Na tomto finále, jak mi pan Urbánek v pondělí potvrdil, neměl chybět právě ani pan Haník. Finále začínalo v 18:00. Na místě jsem byl v 17:30. Pan Haník spolu s dalšími členy vedení ČVS dorazili zhruba v 17:45. Protože nedal jinak, musel jsem přistoupit na variantu, že budeme rozhovor dělat přímo v hledišti probíhajícího finálového utkání. Tím byla jasně vyloučena možnost pořízení zvukového záznamu rozhovoru. Musel jsem se tedy více soustředit a snažit se vše co nejrychleji zapsat do počítače.
Měl jsem připravené již tradiční otázky, ale i několik dalších otázek týkajících se reprezentační kariéry pana Haníka a zejména pak volejbalového týmu mužů Brna, kteří v této sezóně přišli o hlavního sponzora a takřka celou sezónu odehráli s mladými odchovanci ve věku 20-23 let. Pan Haník totiž na přelomu 80. a 90. let nastupoval v tehdejší československé nejvyšší soutěži právě za Brno a před nedávnem se v médiích právě k této problematice krátce vyjadřoval.
V průběhu rozhovoru pan Haník řešil asi dva telefonáty a jednou odběhl pozdravit svého známého na protilehlou tribunu. Díky tomu jsem měl na jednu stranu dostatek času na zapsání jeho odpovědí a promyšlení dalších otázek. Na druhou stranu se tím doba naší konverzace zbytečně natáhla. V bouřlivém prostředí finálového utkání Českého poháru žen jsem totiž chtěl mít celou záležitost rychle za sebou. Respondent odpovídal na všechny otázky pohotově, cítil jsem však mírnou tendenci mě v nich poučovat a částečně i povýšenost. Když jsem ve svých otázkách zabrousil k mistrovství Evropy, začal je pan Haník rozpitvávat a zkoumat jejich logickou strukturu místo toho, aby odpověděl. Musel jsem sice uznat, že některé otázky byly logicky špatně postavené, na druhou stranu byly i tak dobře pochopitelné, jelikož pan Urbánek mi na ně bez problému odpověděl. Nakonec tedy odpověděl i pan Haník, ale nezanechalo to ve mně dobrý pocit.
Další problém během rozhovoru se vyskytl při otázce, zda někdy vzpomíná na svou kariéru, na některé její momenty. Zdeněk Haník odpověděl, že není nostalgikem. Přiznávám, že šlo o nadbytečnou otázku, ale při setkání s člověkem, ke kterému jsem během své volejbalové kariéry vzhlížel jako k velkému vzoru, jsem nechtěl nevyužít příležitosti se na tuto věc zeptat.
Kromě zmíněných problémů Zdeňka Haníka s logickou strukturou mých otázek, odpovídal na dost věcí jen krátce. Především na otázky týkající se budoucnosti extraligového mužského volejbalu v Brně neměl příliš co říct. Vždy jen dodal, že do situace v Brně nevidí apod.
Po domluvě s konzultantem projektu panem Macháčkem jsem se rozhodl, že výstupem ze setkání s panem Haníkem bude komentář. Z odpovědí pana Haníka bylo totiž patrné, že je velmi zaměřený a upnutý na to, o co se snaží, tedy na popularizaci volejbalu v Česku. Bohužel se mi zdálo, že ostatní subjekty, které s volejbalem dost souvisí, celkem podceňoval. Říkal, že lidový volejbal sice pořád existuje, ale dále jej neřešil. Stejně tak beachvolejbal. Byl až příliš zaměřený na projekty, které chystá spolu se svazem, zaostřené na popularizaci volejbalu mezi mládeží. Sám v rozhovoru prorocky tvrdil, že od roku 2015 sice zaznamená náš volejbal, především ten mužský, znatelný propad, protože chybí zhruba šest ročníků kvalitních hráčů. Pak se ale opět ukážou plody nynější práce s mládeží. Vůbec si přitom neuvědomoval a nepřipouštěl, že by tyto velkolepé projekty nemusely přinést své ovoce. Při přemýšlení jsem zjistil, že v Česku snad není na žádný další sport kromě fotbalu a hokeje ani kapacita. A když už ano, rozhodně ne na volejbal, v němž Češi loni na mistrovství světa zaznamenali historický úspěch samostatné reprezentace „pouhým“ desátým místem. Když už se má nějaký sport vyšvihnout mezi populární, potřebuje mít nejdříve výsledky. Třeba jako florbal, který ještě před dvaceti roky nikdo neznal, ale najednou je mezi nejpopulárnějšími sporty v Česku. Navíc jsem názoru, že je potřeba čerpat ze všech modifikací sportu, nejen z jeho klasické podoby a profesionální základny. Tuto „nemoc vrcholných funkcionářů“ v urputném boji za své omezené cíle jsem se potom snažil vtipně vystihnout v komentáři.
Výsledný text je s rozsahem 2 635 znaků nejkratším článkem mého projektu.
4) reportáž o nacvičování volejbalového signálu
Po absolvování rozhovoru s předsedou ČVS jsem věděl, že materiálů z rozhovorů už mám dostatek, a proto jsem se rozhodl k malému odlehčení celého projektu, sepsání reportáže z volejbalového prostředí. Věděl jsem, že konečně využiji zkušeností z vlastní kariéry a zároveň dám projektu popularizační a větší emoční nádech. Už jsem tedy ani nekontaktoval svého známého Ondřeje Kubalce, který hraje extraligu za muže Brna.
Posledním komunikátem v rámci mého projektu je proto reportáž o trénování a cvičení volejbalových signálů. Jak jsem již naznačil, napsal jsem ji na základě svých vlastních vzpomínek ze sezóny 2006/2007, která se mně i týmu herně velmi povedla. Stejně jako při psaní celého projektu mi byl i zde velkým zdrojem inspirací konzultant projektu David Macháček.
Reportáž jsem se snažil napsat zajímavě a poutavě. V perexu jsem čtenáře mírně napnul vyjmenováním označení jednotlivých signálů. Tato označení totiž sama o sobě působí velmi neobvykle a slangově. Poté jsem vlastně popsal téměř celou jednu sezónu z pohledu nacvičování jednoho jediného signálu – krátké střílené střelby středem sítě. Tento signál je vrcholnou souhrou blokaře s nahrávačem a zvláště pro blokaře je vizitkou volejbalových dovedností. Snažil jsem se celou reportáž prokládat zajímavými příměry, aby nešlo jen o pouhý výčet toho, jak secvičování signálu probíhalo. Musím říct, že z reportáže mám asi největší radost. Jde o text, do nějž jsem vložil velký kus své osobnosti. Vzpomínky na léta největších úspěchů našeho týmu chovám v paměti už delší dobu.
Reportáž je, co se délky týče, se svou délkou 6 455 znaků na třetím místě ze čtyř.
Hodnocení projektu
Myslím, že se mi podařilo dosáhnout stanovených cílů. Díky čtyřem sepsaným komunikátům, především tedy díky třem absolvovaným rozhovorům, jsem získal spoustu cenných informací. Hlavně jsem však obdržel názory tří českých volejbalových osobností na stejnou etapu vývoje českého, ale i světového, volejbalu. Rovněž jejich vnímání vývoje volejbalu v Československu a později samostatné České republice, je velmi cenné. Právě z těchto názorů mohu dále čerpat. Díky tomu jsem získal vhled do situace a dokážu teď situaci českého volejbalu lépe vyhodnotit.
Třetím cílem byla popularizace volejbalu v rámci projektu. Myslím, že i tento cíl se mi podařilo splnit. Reportáží jsem, doufám, ukázal, že volejbal je nikdy nekončícím dobrodružstvím. Že tuto kolektivní hru stojí za to hrát a věnovat se jí, a to na jakékoliv úrovni.
Jednotlivé dílčí problémy jsem zmiňoval už v popisu realizace projektu. Zde se však chci věnovat celkovému zhodnocení a porovnání informací, které jsem obdržel od Josefa Mrkose a Roberta Urbánka. Odpovědi Zdeňka Haníka se ve všech případech prakticky shodovaly s výpověďmi Roberta Urbánka. Tím chci uzavřít otázku popularity volejbalu v Česku, zdůvodnit proměny popularity v průběhu let, a tak logicky uzavřít celou práci.
V rámci projektu jsem v souvislosti s popularitou řešil několik problémů.
- otázka profesionalizace a komercionalizace volejbalu v devadesátých letech:
o Profesionalizaci a komercionalizaci volejbalu v devadesátých letech označili všichni respondenti jako potřebnou. „Musela být, musela přijít,“ řekl k ní Josef Mrkos. Touto citací můžeme zaštítit i odpovědi Roberta Urbánka a Zdeňka Haníka. Druhou věcí je, zda hrála v rámci českého volejbalu kladnou roli. Všichni respondenti ji však brali jako logické vyústění situace, něco, co bylo zkrátka dané.
- otázka změny pravidel v průběhu 50. až 80. let a následně ještě poslední výrazné změny v druhé polovině let devadesátých:
o Co se týče změn pravidel, opět se respondenti shodli na tom, že všechny změny pravidel mohly popularizaci volejbalu jen a jen prospět. Josef Mrkos říkal, že nezná jinou hru, kterou by změny pravidel ovlivnily do takové míry. Zároveň však ihned potvrdil, že všechny dosavadní změny pravidel volejbalu jen a jen prospěly a popularizaci posloužily v pozitivním smyslu.
- otázka lidovosti a lidové popularity volejbalu:
o Robert Urbánek i Zdeněk Haník považují lidový volejbal za oddělenou sekci. Popularita se podle nich nevytratila, stále se pinká v kempech a osadách, hraje se na antukových hřištích vedle sokoloven. Ale jde už o jiný typ popularizace. Tato popularizace podle nich v dnešní době nemůže příliš napomoci konkurenceschopnosti českého volejbalu ve světě. Josef Mrkos říká, že volejbal rozhodně zaznamenal úbytek popularity na všech úrovních, tedy i na úrovni lidové. Nicméně ani on existenci osad a lidového volejbalu úplně nepopírá.
- otázka přechodu hry do zastřešených prostor:
o I zde se respondenti shodují. Přechod pod střechu musel přijít. Šlo o logické vyústění. „I když jsem byl původně proti, musím dnes říct, že volejbal je jednoznačně halovým sportem,“ potvrzuje Josef Mrkos.
- otázka využití modifikací volejbalu k zlepšení celkové úrovně klasického šestkového volejbalu v České republice a tím i konkurenceschopnosti naší reprezentace:
o Zde je odpověď podobná jako u využití lidového volejbalu. Beachvolejbal vnímají respondenti jako úplně jiný a nový sport, který nemá s klasickým šestkovým volejbalem příliš společného. Nejradikálnější je v tomto asi Josef Mrkos, když říká, že plážový volejbal na řadě míst vedl k rozpadu kvalitních volejbalových týmů. Co se týče smíšeného volejbalu, řadí jej respondenti spíše jako jednu z forem lidového volejbalu.
- otázka role komunistického režimu v popularizaci volejbalu:
o Komunistický režim dobré situaci československého volejbalu jen a jen napomohl. Lidé měli více času, jasnou pracovní dobu a byli ve sportovní činnosti podporováni (např.: ve formě refundací, jak zmiňuje Josef Mrkos). Také organizace tréninkových center, která se po sametové revoluci rozpadla, byla výhodou, k níž se dnes jen těžko vracíme.
Kromě odpovědí na zmíněné otázky uvedli, že pokles konkurenceschopnosti československé reprezentace je daný také růstem konkurence. Dříve se mistrovství účastnilo mnohem méně týmů, tudíž byla šance na medaili mnohem vyšší. Když je na mistrovství 24 týmů a skončíme desátí, je to přece stejné jako když je na něm 8 týmů a skončíme třetí.
Na projekt by samozřejmě bylo možné navázat. Momentálně mě napadá, že by bylo zajímavé zhodnotit, zda se předpovědi respondentů opravdu naplnily. Mohli bychom se zabývat tím, zda se aktuálně probíhajícími projekty opravdu podařilo nadchnout mládež pro volejbal a systematicky s ní pracovat.
Co se týče přínosu a jedinečnosti projektu, vidím je v jeho komplexnosti. Ačkoliv řeší na malém úseku relativně velký problém, ukazuje se nakonec, že jde o problematiku celkem úzkou, o které se lze bavit a snad ji i řešit.
Musím říct, že práce na projektu – kromě toho, že mě nadchla a bavila – mě ze žurnalistického hlediska posunula o velký kus dál. Dosud jsem sice už několik rozhovorů dělal a se sportovci a lidmi ze sportu pracoval, ale vždy šlo o menší rozhovory či články. Nikdy jsem navíc v článku neřešil nějaký větší problém či širší problematiku něčeho. V tomto volejbalovém projektu jsem však měl možnost naplno okusit vše, co k novinařině patří. Ať už příjemné chvilky, kdy má člověk dobrý pocit ze setkání s příjemnými lidmi, tak i chvíle rozpaků a pochyb o tom, zda jsem se zachoval dobře a správně. Za tuto velkou profesní zkušenost jsem velmi vděčný.
Literatura a zdroje
K literatuře a zdrojům, které mapují zkoumanou problematiku, jsem se vyjádřil již v kapitole „Zdroje, stav problematiky“. Žádný vyloženě totožný projekt tedy zatím nebyl napsán ani vytvořen.
Co se týče literatury a zdrojů, čerpal jsem kvůli neexistenci klasické literatury, která by se tématem zabývala, většinou z článků na internetových zpravodajských portálech či z webu Českého volejbalového svazu a z dalších popularizačních webů o volejbalu.
Zde je výčet použitých odkazů:
http://www.cvf.cz/?clanek=247, http://www.cvf.cz/?clanek=246
http://historie.volejbal-metodika.cz/historie-ms/
http://sport.idnes.cz/vybor-volejbaloveho-svazu-odvolal-predsedu-lebla-strida-ho-hanik-pyw-/volejbal.asp?c=A100516_124219_vol_reprez_rou
http://www.cev.lu
http://www.fivb.com
Realizace projektu
1) rozhovor s Robertem Urbánkem
Volejbalový místopředseda Urbánek: “Jen šikovnost a nadšení už k dobrým výsledkům nestačí.”
Působí jako místopředseda Českého volejbalového svazu (ČVS) i středoevropské volejbalové organizace MEVZA a zároveň trénuje prvoligové juniory Drásova. Robert Urbánek (44), nová tvář mezi nejvyššími tuzemskými volejbalovými funkcionáři, je člověk přátelský a otevřený, ale zároveň rázný. „Zaměřujeme se na nejmladší, ty je potřeba odchytit a pro volejbal nadchnout,“ má jasno.
Jen nadšení už nestačí
Můžete přiblížit, jak se změnil vývoj volejbalu v ČR (ČSSR)?
Jako ve většině sportů, které jsou nám národně blízké – tam, kde se dokážeme prosadit vůlí, šikovností, vtipem, intenzitou a především nadšením, dosahujeme vynikajících výsledků. Těch jsme dosáhli naposled na konci padesátých, začátku šedesátých let. Ve chvíli, kdy nás ostatní začnou dohánět především profesionalitou, samotné nadšení už nestačí. V té době jsme sice byli volejbalově na výši, ale ne profesionalitou, spíše šikovností. Poté, co nás začaly dohánět ostatní země, jsme se dostali tam, kde jsme dneska. Pracujeme systémově a profesionálně. Proto mohou být ostatní lepší, než my. My totiž žijeme jen z podstaty, z pocitů, že jsme kdysi byli nejlepší.
A proč byl podle vás zrovna volejbal ve svých v Československu počátcích tak populární?
Je to obecně poměrně jednoduchý sport, co se týče vybavení. Mohly jej hrát dohromady ženy s muži. Volejbal byl velmi populární na osadách. Každý víkend obsadili Pražané Berounku. O víkendech se tak na osadách nejen pilo, ale inteligentní lidé se bavili inteligentním způsobem. Také ne všude je možné hrát fotbal. V amatérském volejbalu navíc nehraje takovou roli fyzická kondice. Z popularity vzejde velká hráčská základna, z ní mnoho dobrých hráčů a tím i dobrých výsledků. Těmi se celé odvětví zase zpětně popularizuje.
S čím si myslíte, že tato popularita volejbalu zmizela?
Podle mě je rozdíl v nadšení masovém a nadšení, které vede k vrcholným výkonům. Podle mě je volejbal populární pořád, jen ne ten na antuce. Antuka je špinavá, musí se kropit, zametat, lajnovat, upravovat. Celý svět tak trochu zlenivěl a zpohodlněl, protože to podmínky umožňují. Ve chvíli, kdy je po celém světě tisíce tělocvičen a hal, je pro nás snazší si za ně zaplatit, hrát v teple, dát si sprchu. Máme také méně času. Nepopírám, že existují lidé, kteří vyhledávají antuku. Ale to jsou staromilci, kteří to na antuce mají vžité a mají to tak rádi. Podmínky se sice mění, ale to neznamená, že by se volejbal hrál méně, že by lidi nezajímal. Například antuková volejbalová liga (AVL) se hraje přes zimu v halách a hrají ji tisíce lidí po celé republice. Organizovaný volejbal pořád patří z hlediska členské základny mezi top sporty v ČR. Neřekl bych, že není populární. Míra nadšení je otázka nadšení, kterým můžeme dosáhnout vynikajících výsledků na vrcholové úrovni. Doba, kdy k vynikajícím výsledkům stačilo být šikovný a mít nadšení, už je pryč.
Může to tedy souviset s přechodem pod střechu a profesionalizací volejbalu zejména během 90. let?
Ne, to jsou zkrátka dva pojmy. Jedním z nich je nadšení a popularita, druhým pojmem je jakási morální vlastnost, která člověka žene k nadprůměrným výsledkům.
Zkuste odhadnout další vývoj volejbalu.
Je to strašně složité, podobně jako třeba řešit vývoj fotbalu. Volejbal je natolik starý sport, že provádění nějakých zásadních změn v pravidlech je složité a nemá smysl. Loni se na MS klubů v Dauhá zkoušelo nové pravidlo o hraní prvního útoku po podání jen z doskoku. Skončilo to však naprostým fiaskem. Jsou sice dohady o tom, že by se mohla zvýšit síť, aby se upřednostnil útok nad obranou. Osobně si však myslím, že zásadní změny v pravidlech volejbal dál neposunou. Jsem konzervativní, podle mě se budou zkoušet nové věci, ale ne zásadní.
Vše závisí na nasazení lidí
A co volejbal v ČR? Jak hodnotíte jeho stav?
To je jednoduché. Hráčská základna mírně ubývá, což je dáno úbytkem či spíše rozmělněním dětí do většího počtu sportů, především v chlapecké kategorii. Druhým důležitým momentem byl odsun hráčů, kteří nechtěli hrát registrované soutěže na nejnižší úrovni. Nyní s nástupem nového vedení Českého volejbalového svazu došlo k dohodě, že řádově 6000 členů amatérských lig se vrací zpět pod hlavičku ČVS. Tím se ten skutečný počet hrajících volejbalistů ustálí. Počet registrovaných hráčů bude více odpovídat celkovému počtu hráčů v ČR.
Běží také mnoho projektů se zaměřením na nejmladší. Jedním z nich je tzv. barevný minivolejbal, v němž byla připravena pravidla pro věkově nižší kategorie, než s jakými se zatím volejbal zkoušel hrát. Rozjíždí se turnaje a soutěže pro děti už takřka od první třídy. Je zpracovaná metodika pro učitele základních škol, aby dokázali i v tomto věku dát dětem metodicky správné pokyny. Především je to ale o nasazení lidí. Mimo jiné – teď jsme v Nymburku pořádali v barevném minivolejbalu turnaj pro 600 dětí. Směrem k zářijovému ME v ČR a Rakousku budeme pořádat ještě tři takové turnaje. Máme i příslib od olympijského výboru, že celkoví vítězové pojedou zadarmo na letní olympiádu Londýna. Snažíme se tedy o popularizaci, medializaci.
Jak vypadá vývoj struktury soutěží do budoucna? (ve fotbalu je 10 úrovní, ve volejbalu většinou 4-5, navíc juniorské a dorostenecké soutěže na krajské úrovni zanikají, nejvyšší je extraliga, nejnižší první liga – jen dvě soutěže)
Struktura soutěží odpovídá tomu, jak se hraje. To znamená celkovému zájmu. Ve chvíli, kdy je množství hráčů v amatérských ligách, musí se tomu struktura soutěží přizpůsobit. Když je dorostenců (mezi 15 a 19 roky věku) určité množství, struktura tomu množství odpovídá. Struktura soutěží je tak naprosto pružná, rok od roku se mění a ve chvíli, kdy se nám přihlásí 150 mužstev dorostenců, můžeme klidně udělat dvě krajské soutěže.
Nemůže to ale být negativní předzvěst do budoucna, když ještě před deseti roky se dorostenecká kategorie hrála pravidelně i na krajské úrovni a v posledních zhruba 5 letech už se nehraje?
To nelze takto říct. Za prvé: jednotlivé kategorie se nějakým způsobem prolínají. Druhá věc je, že junioři zabírají čtyři ročníky, muži jich zabírají od 17 let věku klidně do 47. Může se to samozřejmě někde projevit, ale systém je natolik pružný, že může tuto situaci v pohodě absorbovat tím, že v určitém období budou hrát starší hráči. To jsou každopádně fakta, která neovlivníme. My se musíme zaměřit především na nižší kategorie, zpopularizovat základnu a rozšířit ji už na úrovni základních škol.
Mistrovství Evropy? Prostor pro medializaci
Představte, prosím, nadcházející mistrovství Evropy (v září), které ČR pořádá společně s Rakouskem, z pohledu vedení svazu.
Rakousko chtělo pořádat ME, my jsme přijali jejich nabídku na společnou kandidaturu, protože Rakousko jako volejbalově slabá země na to nemělo a my jsme na samostatnou organizaci nebyli připraveni. Finále a semifinále se hraje ve Vídni, základní skupiny a nadstavbové skupiny budou v Česku v Praze a v Karlových Varech, v Rakousku pak v Innsbrucku a Vídni.
Může mistrovství nějak zlepšit a posílit mezinárodní spolupráci s Rakouskem ale i s jinými zeměmi?
K tomu nemůže ME nijak přispět. Posílení zahraniční spolupráce je třeba především na úrovni mládeže, protože naše reprezentační mládež má dnes poměrně dostatek kvalitních, ale tuzemských, zápasů (např.: reprezentační družstvo kadetů hraje pravidelně druhou ligu mužů – pozn. red.). Já jsem současně místopředsedou středoevropské volejbalové organizace MEVZA. V ní jsme se dohodli na pořádání mezinárodních turnajů na úrovni kadetů (15-18 let – pozn. red.). Ty by se měly konat dvakrát ročně jako společná klání Maďarska, ČR, Slovenska, Slovinska a Chorvatska.
Mistrovství Evropy bylo v Česku naposled v roce 2001, český volejbal se tou dobou na mezinárodní scéně pohyboval na vyšších pozicích. Co si od akce z pohledu volejbalového svazu slibujete nyní?
Je to prostor pro medializaci. My se zaměřujeme především na to, aby český národní tým měl vytvořené podmínky, v nichž by se mohl v domácím prostředí kvalitně prezentovat. Především jde potom o snahu o popularizaci tím směrem, kterým potřebujeme. To znamená do široké masy lidí a mládeže. Právě k tomu byl určen zmíněný minivolejbalový projekt. Série turnajů je pro tento rok nazvaná jako „festival minivolejbalu k ME“. Jednou z popularizačních akcí je i dvoudenní finálový turnaj minivolejbalu v rámci ME, který proběhne právě v září v Karlových Varech. Každá kategorie má nějakou barvu. Děti dostanou trička, která budou zároveň vstupenkou na ME. Vycházíme z toho, že uspořádání takto masové akce přinese povědomí o volejbalu do rodin, škol.
A co může mistrovství přinést z pohledu sponzorů a financí?
Především chceme, aby to byla akce, na kterou český volejbal nedoplatí. Akce tohoto charakteru není možné pořádat stoprocentně komerčně. Vždy je značný podíl financí od měst, z krajů, ve kterých se hraje. Dále jde o státní příspěvky od Ministerstva školství nebo Ministerstva financí. Vzhledem k tomu, že tyto zdroje jsou poměrně podstatné, není možné dělat tuto akci jako mimořádně výnosnou. V takovém případě bychom finance vůbec nedostali.
Jak důležitá je pro vás role médií?
Velmi. Součástí našich marketingových dohod jsou smlouvy s Českou televizí. Momentálně děláme koncept pořadu Studio volejbal, týdenního volejbalového magazínu. Ten má až do začátku ME obsahovat jak retrospektivu největších volejbalových úspěchů u nás, tak představování jednotlivých týmů, hráčů, měst. Tím má vše směřovat k informovanosti a medializaci. Máme prostor i pro marketingová plnění směrem k Evropě. To však nesouvisí tolik s ME, jako spíše se změnou přístupu ČVS. Doposud třeba neexistoval žádný sponzor národního týmu. Zatímco sponzory zajišťovaly externí agentury, reálné částky byly jen na úrovni mediálního a generálního partnera plus dodávání materiálů. Žádný další partner pro konkrétní volejbalový produkt de facto neexistoval. My se tedy snažíme využít ME pro to, abychom vybavili reprezentace. Naše národní reprezentace budou hrát s generálním partnerem na prsou. K tomu bychom chtěli zajistit ještě separátního partnera pro reprezentace.
Jaké výsledky očekáváte od českého národního týmu?
Na posledním MS žen i mužů jsme dosáhli z našeho pohledu vynikajících výsledků. Vzhledem k tomu, že ME se koná necelý rok po tomto úspěchu a týmy i realizační týmy zůstávají v podobném složení, dal by se zvlášť v domácím prostředí očekávat podobný výsledek. Tím je pro nás postup do nadstavbové části (osm nejlepších – pozn. red.).
2) rozhovor s Josefem Mrkosem
S volejbalovým elévem o změnách, kráse i problémech sportu pod vysokou sítí
Je na něm vidět, že vzpomíná rád a rád se rozhovoří. Z jeho slov je patrné, že volejbal mu nepřinesl jenom pozitivní zážitky. Ve svých 74 letech je však trenér druholigových mužů Drásova Josef Mrkos se vším velmi dobře smířený. Celou dobu tak o svém osudovém sportu mluví s obrovskou pokorou a až otcovskou láskou. „Výkonnostní volejbal je postavený vyloženě na obětavosti a volném času. Mě osobně však moje trenérská práce baví, jsem už v důchodu a můžu se jí věnovat.“ Z pouhého povídání s tímto v českém volejbalu možná po hříchu neznámým člověkem se tak díky jeho zápalu stalo pravé „volejbalové dobrodružství“.
Sport změněný pravidly
Můžete přiblížit, jak se volejbal od poloviny 20. století změnil?
Volejbal je jedním ze sportů, kterého se vývoj velice dotknul i co se týče pravidel. Neznám jiný sport, jehož vývoj k dynamičnosti a razanci by pravidla natolik poznamenala. Původně nebyly pásky, boční anténky. Úder do bloku se považoval za první úder. Teprve se zavedením pravidla, že blok není úderem, se začaly rozvíjet kombinace. Začalo se přecházet k dynamice a síle, průkopníkem tohoto přechodu byl legendární Karel Láznička, který zavedl silnou fyzickou přípravu po vzoru tehdejšího SSSR. To vše se událo mezi 50. a 60. lety. V okamžiku, kdy se začalo posilovat, a na důležitosti nabýval důraz, začala pravidla zvýhodňovat obranu. Což bylo i o dost zajímavější.
A co další změny?
Důležitou a významnou změnou byl například povolený přesah na bloku, přešlapování středové čáry, zavedení spodního úderu obouruč (bagru – pozn. red.). Dodnes platí, že mužstvo, které nehraje dobře první míč bagrem, nemůže čekat úspěch. Rovněž postavení hráčů prodělalo obrovské změny. Dříve se hrálo na 3 dvojičky (dvojice smečař-nahrávač). Každý smečař měl svého nahrávače vedle sebe a podle toho dostával nahrávky. Smečaři měli své doslova „dvorní“ nahrávače. Byli s nimi sehraní. Se zavedením bagru se přešlo na dva nahrávače. Následně začal v ČR Karel Láznička prosazovat vysokého hráče do kříže (protipostavení – pozn. red.) s nahrávačem. Tento hráč byl vysoký a zároveň technicky zdatný. Šlo vlastně o předzvěst dnešního univerzála. To předznamenalo postupný přechod na systém s jedním nahrávačem. Od toho okamžiku se zcela změnila obrana bagrem, první míč se zvedal vysoko, protože nahrávač musel mít čas jej doběhnout i ze zadní části hřiště. S tím se i zdokonaloval útok, vycházelo se ze signálů. Dnes je základních signálů asi 8, jednotlivé typy nahrávek mají svá čísla.
Změnilo se i podání?
Vývoj podání měl velký význam – dříve se hrály všechny soutěže pod širým nebem. V roce 1961 nebo 1962 bylo MS žen v Rio de Janeiro na fotbalovém stadionu Maracaná. Tehdy bylo jak v mužské, tak v ženské kategorii vysoce účinné vysoké rotované podání hrané bokem k hřišti. Zpracování působilo všem velký problém.
Volejbal se stal světovým sportem
Jak je to s volejbalem a jeho pravidly dnes?
V pravidlech šlo vždy vše do extrému. Buď byl povolený jako první míč jen bagr, nyní se zase může první míč zahrát jakkoliv, hlavně, že hráč udrží míč ve hře. S lepší atletickou připraveností volejbalistů se zvyšuje výskok. Dnes není nic mimořádného, když mají hráči světové úrovně dohmat 360 či 365 cm. Pamatuji si, že když hrál Miroslav Čada (nynější trenér žen VK Prostějov) nejvyšší soutěž, měl dohmat 338 cm, tehdy mimořádný. Dnes hraje hráč s takovým dohmatem druhou ligu.
Jestliže volejbal prodělal tak citelné změny, změnily se i týmy, kterým se daří. Lze tyto týmy, které jsou dnes ve světě volejbalově úspěšné, nějak charakterizovat?
Ve světě se prosazují státy, které mají v genech dynamiku. Kolem roku 1960 hrála Brazílie v Brně proti národnímu mužstvu ČSSR volejbal. V té době jsme je porazili jasně 3:0. Dnes jsou téměř nepřekonatelní, vyhrávají olympiády, MS, Světovou ligu. To samé Argentina. Dříve si nikdo nedovedl představit, že by hrálo volejbal Španělsko či Kuba. I v Japonsku či v Číně má hra navzdory menšímu výškovému průměru hráčů velkou tradici.
Tím vším chci říct, že volejbal se stal celosvětovým sportem, v němž o trofeje usiluje podstatně více celků, zvláště ty, kterým vyhovuje dynamická hra více než třeba evropským celkům.
Volejbal byl ale v ČR dříve populárnější. Sehrál v jeho popularizaci roli i bývalý režim?
Určitě, dokud bylo Československo, lidový režim, pracovali lidé do tří hodin. Pak se věnovali sportu. V té době bylo málo možností výběru. Na venkově mohl mladý chlapec hrát fotbal, když měl v zimě štěstí, tak hokej. Basketbal se hrál jen málo, protože brzy přešel do hal, přičemž vyhovujících tělocvičen pro basketbal bylo jen málo. Volejbal se hrál na všech úrovních venku, dokonce i reprezentační celky hrály venku.
V dnešní době, po pádu komunismu, jsou časové možnosti natolik jiné?
Ano, a nejen časové možnosti se změnily. Dnes mají chlapci daleko více možností. Kromě toho, že mladí využívají volný čas jinak, jsou na ně kladeny větší nároky ve škole. Vzniklo i množství nových sportů, které dříve neexistovaly. Ať už malá kopaná, florbal. Mládež nechodí tolik na hřiště, protože má daleko větší možnosti zábavy doma. Sedí u počítačů. Tento vliv je přitom negativní, mládež pohodlní a mužstev ubývá.
Takže jste tuto proměnu v popularitě volejbalu na nejnižších úrovních pocítil i vy?
Jistě, dříve byl například v Drásově Okresní přebor (OP) a ještě okresní soutěž. Dnes hraje OP dohromady 6 družstev a žádné z nich nemá o postup do Krajského přeboru 2. třídy (KP2) ani zájem. Tam už je totiž pravidelný pořad zápasů, kdežto OP si odehraje těch šest mužstev formou turnajů jednou za 14 dnů. Nejraději by neplatili ani příspěvky svazu.
Kam celá tato situace vede?
Na nižších úrovních tím stále více směřujeme spíše k formě jakéhosi rekreačního volejbalu. Navíc se volejbal přestal hrát u rybníků. Dříve bývaly osady, kde se pořádaly i přebory. To vše dnes odpadlo. Lidé mají více povinností a celkově tak ubývá zájem. Je to znatelné tím, že máme stále méně družstev, zvláště v mužské kategorii, i když u děvčat ještě situace není tak zlá. Zároveň se však obtížně hledají trenéři pro výkonnostní volejbal.
Je mi jedno, zda děti dělají fotbal, volejbal či cokoliv jiného
Nemohla dnešní špatný stav zavinit profesionalizace během 90. let? Nebo jsme k současnému stavu dospěli už během dřívějších desetiletí?
Profesionalita musela být. Dříve se při volejbale dalo dělat ledacos, protože tehdejší režim se prezentoval, jak vychovává schopné lidi. Existovaly například refundace. Když jsem ještě dělal školení na trenéra 2. třídy, jezdil jsem po tři měsíce na školení a přednášky do Hradce a Nového Jičína. Za to jsem dostával v podniku refundace. To teď neexistuje. Člověk si může dělat, co chce, ale musí na to mít, umět si to zařídit. Lidé, kteří se chtějí ve sportu více realizovat, nesmí být tolik vázaní prací. Můj kamarád Miroslav Čada, který trénuje ženy Prostějova, mi říkal, že trénují sedmkrát týdně (5x týdně, z toho 2x dvoufázově – pozn. red.). Někdy však trénují až devětkrát týdně (čtyřikrát dvoufázově – pozn. red.). Všechny hráčky, které tam jsou, přerušily studium. Kdo se tomu chce věnovat, musí naplno. Nemůže mít jiné starosti. Hráč musí být plně k dispozici v klubu. Třeba v Prostějově se trénovalo ještě 23. prosince, potom 26. prosince, od 27. až do konce roku dvoufázově každý den. Profesionalizace by na zmenšení zájmu o volejbal tudíž neměla mít vliv. Protože profesionální a výkonnostní sport, to je diametrální rozdíl.
Už od šedesátých či sedmdesátých let jsme vozili o dost méně medailí z šampionátů a přitom profesionalizace byla ještě daleko.
Co tedy mohlo mít rozhodující vliv při ztrátě popularity volejbalu?
Celkový vývoj ve světě, větší možnosti vyžití mládeže, už nejen sportovní. Když pominu, že jsem trenér volejbalu, je mi jedno, jestli děti dělají fotbal, volejbal, hokejbal či cokoliv jiného. Důležité je, že vůbec sportují. Mají větší výběr a ne všechny nabídky mají sportovní charakter.
Na začátku jste mluvil o změnách pravidel. Ta se ale měnila i v 90. letech (přechod od ztrátového systému v 90. letech, sety do 25 namísto do 15 bodů, zavedení libera). Jakou roli sehrály tyto změny?
Změny pravidel byly vždy ve prospěch diváka a okolí. Dříve bylo složité dívat se na volejbal se ztrátami. I vznik pátého zkráceného setu znamenal větší atraktivitu. Sport tím získal novou dramatičnost. Jakákoliv změna ve volejbalu byla z mého pohledu ve prospěch odvětví.
A co ty poslední změny jako zavedení dvou liber či povinnost útočení prvního míče ze zadní poloviny hřiště?
Já jsem v české extralize ani ve světových pohárech ještě neviděl využití druhého libera. Pokud nedojde ke zranění jednoho, nevyužívá se. I zavedení libera znamená zatraktivnění sportu. I člověk s výškou třeba 175 cm, pokud je šikovný a má cit pro míč, může hrát volejbal na nejvyšší úrovni.
V čem pro vás spočívá největší odlišnost antukového a halového volejbalu? V čem vidíte jejich kouzlo?
Antukový volejbal vycházel ve své době z nedostatku podmínek (hal a tělocvičen – pozn. red.). Pamatuji si, že v Brně byla tělocvična na Kounicově ulici. Ani ta ale příliš nesplňovala podmínky. Proto se hrálo venku. Basketbal přešel do tělocvičen, byť nevyhovujících, velmi brzy. To mělo za následek, že basketbal velmi rychle vymizel na výkonnostní úrovni. Postupně se hlasovalo se o přechodu volejbalu z antuky dovnitř. Já jsem toho byl velkým odpůrcem proti Karlu Lázničkovi. Dnes už vím, že jsem neměl pravdu. Volejbal je jednoznačně halovým sportem. Přesnost, pestrost, kombinace jednotlivých signálů, vyžaduje dnes naprosto ideální podmínky. Bez větru, slunce, deště.
Nemohl „opadu“ zájmu o volejbal uškodit i vznik plážového volejbalu a jeho zařazení do programu OH (od 1996)?
Nejsem příznivcem beachvolejbalu, protože odvádí hráče od volejbalu a je to tak trochu jiný sport. Bohužel zatím nemá takové osamostatnění a rekrutují se v něm hráči z volejbalu, kteří nechtějí absolvovat halovou přípravu, chtějí být v lepším prostředí. Faktem je, že nedostávají tolik zabrat klouby. Ale se šestkovým volejbalem má plážový volejbal společné jen hraní přes síť. Jsou v něm výrazně jiná pravidla, míč, rozměry hřiště.
Odhadnete další vývoj ve volejbalu?
Jsem přesvědčený, že vývoj půjde směrem dynamiky a síly. Budou dostávat přednost ze somatického hlediska univerzální a atleticky vyspělí hráči. Vyšší postava je samozřejmě výhodou. Poslední olympiáda ale ukázala, že to nemusí být sport hráčů vysokých přes 2 metry. Je možné uplatnit i „menší“ hráče. Myslím, že bude kladen čím dál větší důraz na smečované podání. Dnes se zvažuje se i zvýšení sítě (dnes je síť ve výšce 243 cm – pozn. red.). Když jsem začínal hrát, byla síť ve výšce 245 cm. U žen se o zvýšení uvažuje více. Protože ženy mají výšku sítě 224 cm, přitom žáci (do 15 let věku) mají síť ve výšce 230 cm. Ženy, které mají výšku přes dva metry, jsou potom mimořádně zvýhodněné – zvláště Rusky. Faktem je, že v basketbalu se nic nemění, koš zůstává pořád ve stejné výšce 305 cm, ačkoliv zvláště černoši mají čím dál menší problém se zasmečováním míče z velké vzdálenosti.
Očekávám tedy od volejbalu stále větší dynamiku, přesnost jednotlivých úderů a úzkou specializace. Já to prosazuji i ve druhé lize. Jestliže je někdo úspěšný nejvíce z nějaké pozice, musí se mu umožnit, aby z ní útočil co nejčastěji. To umožňuje i dnešní systém. Určitě se bude útočit postupem času ze všech pozic v zadní části pole, nejen z prostřední (tzv. pipe) a pravé části. Bude se klást větší důraz i na přípravu jednotlivých hráčů, metodiku, cvičení jednotlivých činností. Ve fyzické přípravě se dříve nadělalo mnoho hloupostí. My například jsme v přípravě velmi mnoho běhali. Což nemá kromě morálně volních vlastností pro volejbal velký význam.
Návrat k know-how?
Zhodnotili jsme vývoj volejbalu z pohledu pravidel a herních trendů. Co si myslíte o vývoji celkové popularizace odvětví?
My Češi jsme zvláštní národ. Když si pustím TV z Německa, chodí na ně plná hala diváků. Do Itálie dříve chodili hráči od nás učit Italy hrát volejbal. Dnes tam třítisícové návštěvy nejsou výjimkou. To stejné Chorvatsko, Srbsko. U nás těžko naplňují stadiony i sporty jako fotbal. V Německu ve druhé lize fotbalu chodí na stadion 49000 diváků. Když pominu boom, jakým je třeba Kometa Brno v hokeji, na kterou je neustále vyprodáno, nemá u nás sport příliš diváckou tradici. Volejbal má své zájemce, příznivce, teď už i sponzory. Ale nikdy se to nebude vyrovnávat ostatním. S tím samozřejmě souvisí i popularita ze strany hráčů a lidí. Dříve byl v ČR mistr ligy Odolena Voda, která je teď znovu v extralize. Vychází z minima, o jejich úspěchy se postarali bývalí hráči. Prosakuje se, že nový klubový šéf Antonín Lébl (bývalý předseda ČVS – pozn. red.) chce stáhnout z italské ligy svého syna Martina Lébla, druhého blokaře reprezentace Michala Raka a prvního přihrávajícího smečaře reprezentace Petra Pláteníka. Pokud by k tomu došlo, dojde k velké popularizaci volejbalu v tom konkrétním místě. To jsou však mimořádné věci, které se podaří úspěšným funkcionářům a podnikatelům. Popularizace volejbalu je v ČR spojena jen s konkrétním místem, ale ne s celým státem. Nevidím to tedy příliš růžově.
Říkáte, že popularita stagnuje či klesá. Jaké by měly být kroky k nápravě, respektive udržení toho stavu?
Bylo chybou, že vedení této společnosti po roce 1989 začalo rušit všechno, co zavánělo socialismem a komunismem. Zrušila se tréninková střediska mládeže. To, co po nás začali dělat například Američané i další státy, podobně jako v hokeji Švédsko nebo Finsko, jsme sami po revoluci zrušili a jen velice obtížně se k tomu vracíme. To totiž znamená přísun peněz. Jestliže zřídíme středisko mládeže, musí v něm působit kvalifikovaný trenér, který svým platem uživí rodinu. Nemůže žít z 10 000 Kč hrubého. Vše tedy vychází z ekonomických možností, a také z postoje státu. Zda se volejbal dostane do vyšších sfér. To jde jen velice složitě a těžce. Samozřejmě se pořádají i řady kempů, ale není to až tak masové, ostatních se to víceméně nedotýká. Pokud bývalý hráč, který cosi znamená, nebude ve vrcholovém sportu finančně motivovaný, aby mohl trenérsky působit ve velkých klubech a měl za to dobré peníze, je to špatné. Ve výkonnostním volejbalu je to potom postaveno vyloženě na obětavosti a volném času. Mě osobně moje trenérská práce baví, jsem už v důchodu a můžu se jí věnovat. Ale kdo ze zaměstnaných lidí se tomu může věnovat stejně jako já? Člověk musí mít v tom týmu asi syna nebo dceru, sledovat je a být ochotný se metodicky vzdělávat. Protože získat ve druhé lize odměnu, například na postu trenéra, je opravdu výjimka.
Může být v popularizaci volejbalu plusem i intelektuálnost, potřebná vyšší inteligence než pro další sporty?
V každém případě. Vždycky platila zásada, že volejbal a basketbal se rekrutoval ze studentů, fotbal a hokej z dělnické mládeže. Tím je dána divácká úroveň i jakási morální a intelektuální úroveň konkrétní hry.
Jak může působit v popularizaci hry možnost smíšeného či plážového volejbalu? Může nějak spolupracovat s profesionalizovanou formou?
Beach je ještě víceméně uzavřený, protože v ČR není příliš mnoho beachvolejbalových kurtů. Týká se to navíc prakticky jen studentů. Já ale dokonce tvrdím, že beachvolejbal znamenal na mnoha místech rozpad šestkového volejbalu. Pokud si jdou výkonnostní hráči zahrát mezi sezónami občas plážový volejbal, beru to jako dobrou aktivitu. Mají možnost se pohnout a jsou ve styku s míčem. Ale například ve Slavkově u Brna plážový volejbal opravdu znamenal rozpad tradice šestkového volejbalu. Přitom ve Slavkově bylo dříve velmi dobré druholigové mužstvo. Kdo chce uspět v beachvolejbalu, musí jej hrát intenzivně, nejen mezi sezónami. Samozřejmě, že existují i výjimky, ale klukům z mého týmu trvá i dva měsíce, než se po přechodu z beache zpět do šestkového volejbalu aklimatizují zpět, sladí rozběh, výskok.
Oproti tomu smíšený volejbal je záležitostí víceméně rekreační. Tady u nás v Drásově je jedno z míst, kde smíšený volejbal je. Sjíždí se sem na turnaj každoročně mužstva z celého kraje. To má význam pro rekreační volejbal, ale na soutěžní úroveň to vliv asi nemá.
Jak vidíte vývoj struktury soutěží do budoucna? V mužském fotbalu je 10 soutěžních úrovní, ve volejbalu většinou 4-5, přičemž během posledních pěti let přestaly například v dorostenecké kategorii existovat krajské přebory a hraje se jen extraliga a první liga. Myslíte, že jde v tomto případě jen o chvilkový pokles, který se může změnit nebo to může mít dopad v budoucnu i na mužskou kategorii?
Samozřejmě, že to dopad mít bude. Svědčí to o tom, že je méně kluků a holek, kteří se volejbalu věnují. Odpadá nám počet mužstev hrajících určitou úroveň, třeba krajskou. Momentálně je například ve druhé lize zajímavá situace – nezájem prvního mužstva postoupit do první ligy. Bučovice, které hrají naši skupinu druhé ligy, odmítly postup do první ligy už třikrát za sebou. Protože systém utkání v první lize už znamená jezdit každý víkend na zápasy po celé republice. Těžko bych dokázal dát dohromady každý týden tým, abychom byli už třeba v pět nebo v šest hodin večer v Plzni či v Chomutově. Stejné je to i v extralize, která už je profesionální, ale není zájem do ní postoupit. Hrotovice loni vyhrály skupinu B druhé ligy a následně i baráž o první ligu. A byl pro ně obrovský problém přesvědčit funkcionáře z týmu Hradce Králové, který má extraligové juniory, že by pro ně první liga mužů mohla mít význam. Tu soutěž jim prodali za láhev finské vodky. Dokud se systém první ligy nezmění na systém dvojzápasů o sobotách (což by i tak znamenalo, že by se tým třeba z Plzně vracel pozdě v noci), není možné tento stav a nezájem o postup změnit.
To přece ubírá popularitě sportu. I tady na mě lidé útočí, kdy už teda postoupím výš a budu hrát první ligu. Naštěstí jsme zatím byli vždycky nejlépe druzí, takže nám postup výš reálně „nehrozil“.
Dlouhodobá koncepce a vzestup? O tom v Česku nemůžeme mluvit.
Co si myslíte o blížícím se mistrovství Evropy?
Samozřejmě, že je to pro nás přitažlivé, když budeme mít tak dobrý volejbal přímo v ČR. Je otázkou, zda pro nás bude šampionát úspěšný. Protože náš volejbal už by úspěch potřeboval. Je tedy velká škoda, že se nebude hrát v Brně. Ale vybírají se místa, kde je to nejpříjemnější i z pohledu zisku ekonomické podpory. Česko by mělo dosáhnout alespoň postupu mezi osm nejlepších. Teď, když se volejbal velmi rozšířil, se bere i třeba 12. místo z MS jako velký úspěch.
Jakých příček by tedy mohla reprezentace ČR reálně dosáhnout?
Česko by mělo postoupit aspoň mezi osmičku. Dříve byl návrat bez medaile neúspěchem. Myslím ale, že spíše nepostoupí. Co se týče reprezentace v budoucnu, její vývoj zatím příliš optimisticky nevidím. Ta situace se bude zlepšovat jen velmi pozvolna, pokud vůbec. Jestliže extraligoví kadeti hrají druhou ligu mužů a mají minimum úspěchů, o něčem to svědčí. Jestliže reprezentační junioři hráli první ligu a byli v ní beznadějně poslední, to samé. Když nám sem do Drásova přijedou na turnaj druholigových mužstev rok co rok extraligoví junioři Brna (každoroční medailisté či vítězové extraligy juniorů – pozn. red.) a nepostoupí ze skupiny druholigových mužstev, je přece někde problém. Potom nemůžeme čekat, že budeme mít nějaké převratné úspěchy. Ty vychází jen z mimořádných okolností, když se sejde dobrá parta. Trvalý vzestup na základě nějaké koncepce, o tom v ČR nemůžeme mluvit. To je ale otazníkem i ve fotbale či hokeji. Stačí si vzpomenout na poslední mistrovství světa.
Myslíte, že ME přispěje k popularizaci volejbalu v ČR? Jakým způsobem?
Byl bych rád, kdybychom se mohli na zápasy dívat. I medializace v popularizaci sportu chybí. Velkou sílu mají novináři. Je však potřeba, aby se lidé na volejbal mohli dívat. Přece není možné, že hrajeme MS a naše zápasy přenáší jen jakýsi malý placený sportovní kanál, který nechytí ani některé hospody. Nebo že naše zápasy z posledního mistrovství světa vysílala slovenská STV, ale naše ČT ne. To přece není možné. To je to, co chybí v celkové popularizaci sportu.
Záleží i na tom, jak a jak moc se o sportu v médiích mluví. Komentáře musí být optimistické, musí ukazovat na pozitiva toho sportu. Je potřeba dávat konkrétnímu sportu určitou část novin, vysílání. Dávat prostor vyjádření trenérů, stěžejních hráčů.
Drásov – městys s volejbalovou atmosférou
Charakterizujte vaše trenérské působení v Drásově od svých začátků v roce 1998.
Přišel jsem trénovat nejprve okresní přebor. Někteří kluci mě znali z vyprávění, že hodně dbám na morálku, kázeň. Já jsem jim řekl, že pokud chtějí, abych tady byl, musí trénovat stejně, jako se pode mnou trénovalo ve druhé lize. V Drásově potom nastala velká euforie. Vyhráli jsme okresní přebor, krajský přebor 2. třídy. Hráli jsme na Lomnici v hale (v Drásově hala tou dobou ještě nebyla – pozn. red.) 1. třídu krajského přeboru, kterou jsme také vyhráli. V kvalifikaci do druhé ligy ve Šternberku jsme postoupili do druhé ligy. Tehdy se náš tým rekrutoval hodně z domácích hráčů. Na kvalifikaci s námi jel autobus diváků. To bylo před sezónou 2002/03. Po dvou dvojzápasech druhé ligy se nám však vážně zranil blokař Tomáš Světlík, ústřední hráč. Od toho okamžiku se to začalo lámat. Nedokázal jsem jej v rozehrané soutěži nahradit. Do odvet jsem sice získal smečaře Vancla z první ligy. Ten ale nepůsobil v kádru dobře svým charakterem. Z 2. ligy jsme sestoupili. Po sestupu jsme hráli rok krajský přebor. Já jsem klukům před sezónou řekl, že se do 2. ligy chci vrátit, zvýšit tréninkové dávky. V tom momentě jsem narazil. Do 2. ligy jsme se vrátili, ale už bez odchovanců. Klukům už se nechtělo podstupovat znovu tu řeholi. Postupně jsme získali své diváky, takže dnes máme největší návštěvy v celé druhé lize. Od té doby jsme za šest let byli jen jednou pátí, jinak už dvakrát druzí, přičemž ke druhému místu máme dost výrazně nakročeno i letos (rozhovor vznikl na konci ledna, Drásov v uplynulé sezóně 2. místo s velkým náskokem skutečně obhájil – pozn. red.). Kromě toho jsme byli jednou třetí a jednou čtvrtí. Myslím si, že pro propagaci Drásova jako městyse něco znamenáme. A neděláme hanbu ani Drásovu ani sponzorům. Faktem je, že zde je teď po společenské stránce nejvyspělejší celek. Ze čtrnáctičlenného týmu je devět inženýrů, další dva kluci ještě studují. Se všemi se s nimi dá férově na čemkoliv domluvit.
Je složité druhou ligu finančně zajistit?
Každý trenér je současně sám sobě manažerem mužstva. Já dávám dohromady zhruba 170 000 Kč na každou sezónu. Nové vedení našeho městyse je sportu nakloněno příznivěji. Stojí mě to ale i tak hodně času a úsilí, cest, telefonátů.
Letošní sezóna je ale z pohledu financí zatím úplně nejúspěšnější, je zajištěná, zbudou z ní finance i pro příští sezónu. Sponzorů je dohromady přes třicet. Někdy jsou to i malí podnikatelé, kteří mi dávají 1000 Kč, 5000 Kč. Ale i za to jsme rádi.
Myslíte si, že úroveň druhé ligy se v poslední dekádě nějak výrazně proměnila?
Ve skupině C máme nejvyšší úroveň druhé ligy v republice. Zvláště je to tedy dáno týmem Bučovic, v němž hrají bývalí extraligoví hráči. To jsou hráči, proti nimž je radost hrát a úroveň soutěže se díky nim hodně zvedla. Můžeme proti nim prokázat, jak jsme se zlepšili.
Cítíte sám tady v Drásově nebo jste někdy pocítil během posledních let trénování, že o volejbal je menší zájem?
V Drásově cítím spíše opak. Přicházejí noví lidé, kteří se zapojují do činnosti klubu. Je jasné, že někdy se nám roční období a s ním spojené práce na polích či zahradách projeví na návštěvnosti. Ale co se týče hráčů, nemám s tím problém. Kluci z týmu se, ačkoliv zde nebydlí, cítí být Drásováky. Často s námi trénují i cizí hráči, protože je u nás dobrá atmosféra.
Jak se v budoucnu vyrovnat s nedostatkem mladých? Jak se vyvíjí zájem mládeže o volejbal v Drásově?
Pořád je tu dluh. Letos jsme neudělali nábor mládeže ve škole. Máme nového trenéra pro žáky, který přitahuje kluky ze své vesnice (Předklášteří – pozn. red.). Dělají jakousi základnu juniorům. Hráče, kteří tady ty malé jedenácti- nebo dvanáctileté kluky převyšovali, jsme raději dali hostovat do Brna s tím, že se odtud vrátí zpět přímo do juniorského týmu. U mládeže je nejhorší překonat období střední školy, kdy je jasně daný rozvrh a navíc na mládež působí mnoho vlivů. S přechodem na vysokou školu si mohou vše upravit lépe a mají i jasno v pohledu na své cíle.
Jak je však možné do budoucna zařídit, aby v Drásově byla dostatečná a úspěšná základna už v nejmladších kategoriích, jako tomu bylo v posledním desetiletí?
Jakási popularita k volejbalu v Drásově i tak získává. Několik malých kluků tady máme. Jediná komplexnější možnost však je udělat nábor, tréninkovou hodinu během tělocviku a přitažlivě kluky nalákat.
Josef Mrkos, 74 let
- trenér druhé třídy
- volejbal hraje od dorosteneckých let
- zažil vývoj volejbalu od počátků až do současnosti
- hrál tři roky druhou nejvyšší soutěž (1. liga)
- od 35 let trénuje (Baník Tišnov – Krajský přebor 2. třídy; Kuřim – Krajský přebor 1. třídy; Předklášteří – 2. liga; TJ Sokol Drásov, VS Drásov – 2. liga)
3) komentář o volejbalových funkcionářích (založený na rozhovoru se Zdeňkem Haníkem)
„Ne moc“ funkcionářů?
„Proč se volejbalu v ČR nedaří?“, ptal jsem se předsedy Českého volejbalového svazu (ČVS) Zdeňka Haníka. „Lidovost volejbalu nezmizela. A to je cenné,“ řekl mi mimo jiné. Zároveň se mi však zdálo, že lidový volejbal je předsedovi v čase profesionálního sportu tak trochu vzdálený. Smíšený či plážový volejbal? To samé. Svaz příliš nezajímá. „Jsou to odvětví, která si jdou svou vlastní cestou.“ Pozitivním zjištěním bylo, že po roce 2015 nás prý čekají opět lepší výsledky na mezinárodní úrovni. Vedení svazu na nich pracuje, zaměřuje se na nejmladší, pořádá pro ně masové turnaje a lákavé kempy s reprezentanty. Je však pro nás profesionální sport rozhodující? Ano a ne. Když hraje reprezentace, několik volejbalových nadšenců si k televizi opravdu sedne. Možná je jich dokonce stejně jako při přímém přenosu z mistrovství světa v korfbalu. Zdá se však, že v zemi, v níž nevíme, co dělat s posledním titulem z hokejového MS či jak napravit neúspěchy fotbalové reprezentace, už v sobě na žádné další sporty nenacházíme – a snad ani nehledáme – kapacitu. Byť jde o sport, kterému naše země před padesáti lety kralovala. „Sport je především byznys,“ řekl mi pan Haník. Byznys a show jsou však přece jen větší ve sportech, v nichž se daří? Florbal dnes zažívá obrovský boom. Ačkoliv ještě před dvaceti lety v Česku ani neexistoval a před deseti roky byl považován za módní výstřelek. A proč? Češi jsou v něm úspěšní. Komu by se chtělo dělat na profesionální úrovni malé sportovní odvětví, v němž snad, jednou, když bude opravdu hodně dobrý a dostane se do reprezentace, skončí patnáctý na světě? Když se nad tím zamyslím, zdá se mi, že top funkcionáři jsou v tomto nechápaví. Bojují za klasický volejbal, ale zabývat se jeho lidovými formami či beachvolejbalem? To je jim cizí. Volejbal či jeho plážová varianta se přitom pinká na každém koupališti i u sokoloven. Nejde sice o žádnou vyšší úroveň, ale hraje se a spojuje lidi. Není se tak čemu divit, že vznikají další odnože typu plážového volejbalu, které jsou po několika málo letech najednou součástí olympiády (pozn. red.: plážový volejbal je mezi olympijskými sporty od roku 1996). Možná by se měli vrcholní funkcionáři více zaměřit právě na tyto sporty, spolupracovat s nimi a nedívat se na vše jen z pohledu svého klasického pojetí hry. Zatím ale stále jen hledají důvody neúspěchů a organizují projekty, které mají být příslibem pro budoucnost, a kterým věří. „Je třeba podchytit nejmladší generace a vychovat více trenérů a manažerů na vysoké úrovni,“ řekl mi pan Haník. Manažerů tedy není moc. Možná je to ale dobře, když se u všech projevuje stejná nemoc.
4) reportáž o nacvičování volejbalového signálu
Čtyřkou do tří metrů
Jednička, dvojka, trojka, čtyřka, pětka, áčko, béčko, céčko, malíček, bochan, jedna-pět, jedna-čtyři, jednonožka. Nejde o názvy hospod ani vězeňský žargon. Je to jen krátký výčet nejčastějších volejbalových signálů. „Šlo o nacvičený signál,“ slýcháme často z úst sportovních komentátorů, a to nejen při volejbalových přenosech. Právě ve volejbale ale vše proběhne během dvou tří vteřin, tedy v čase, kdy se třeba fotbalista k zahrání nacvičené standardní situace ještě pořád rozbíhá. Kolik však nacvičení takové souhry zabere ve skutečnosti?
Je září a já přicházím na jeden z prvních halových tréninků. Po tvrdé a nezbytné venkovní fyzické přípravě a několika přátelských utkáních na zaprášené antuce si po třech měsících konečně můžeme s chutí zaskákat na nablýskaných parketách. Jde o klasický první hrací trénink.
Vím, že kromě signálu číslo 1, tedy klasického blokařského útoku středem, a jeho varianty za hlavou (s číslem 3), existuje ještě jeden typicky blokařský signál. Čtyřka, nebo též krátká střelba. Útok, při němž si blokař nabíhá dva až tři metry nalevo od nahrávače a dostane krátkou střelenou nahrávku vodorovně nad úrovní pásky. Už když jsem ji viděl kdysi na extralize, učarovala mi. Vše je naprosto sehrané, na milimetry přesné, a hráči soupeře pak nedostanou nejmenší šanci k jakémukoliv zpracování míče. Vzpomínám, jak dlouho mi kdysi trvalo, než jsem si zvyknul jen na takovou maličkost, že při rozběhu musím začít levou a udělat tři kroky namísto dvou. Pro tuhle souhru je však potřeba synchronizovat náběh, výskok, rotaci v trupu, zatažení paže i následný švih, do kterého musí jít energie z celého těla. „Ten signál asi nikdy nedokážu zahrát,“ pomyslím si.
Když na tréninku dojde ke smečování, zkouším nejprve několik klasických jedniček. Vtom mi nahrávač ukazuje, že bychom mohli zkusit čtyřku. Ok. Přihrávám mu míč a rozbíhám se. Ve vzduchu však míč chytám, mám ho nízko. „Všechno špatně,“ podotýká trenér. „Najeď si dál od nahrávače a buď tam rychlejší a vyšší, jinak se nikdy nesejdete,“ dodává. Zkouším to celé znovu. Po pěti zkouškách, z nichž jsem jednu radši jen chytil, dvě nedoskočil a zahrál do sítě a poslední dvě zlostí švihnul až do kouta haly, si říkám, že pro dnešek to stačí.
Za dva dny je na řadě další trénink a čtyřka mi stále nepřestala vrtat hlavou. Bohužel výsledek je stejný, a tak znovu končím frustrovaný a znechucený tímhle „stupidním signálem“. To se opakuje ještě dva týdny, až do konce září. Jen s tím rozdílem, že už všemu přicházím trochu na kloub. Asi pětkrát z celkových minimálně čtyřiceti pokusů se mi podařilo trefit hřiště, dvakrát dokonce i se slušnou razancí. Dalších pětatřicet pokusů ovšem skončilo v síti, v autu či v mých rukou.
Je říjen a začíná soutěž, volejbalová první liga juniorů. Během prvních čtyř zápasů se ani nedostanu na hřiště. Poté se však vážně zraní jeden z blokařů a já začínám nakukovat do sestavy. Od listopadu už hraji pravidelně v základní sestavě. A na trénincích se s nahrávačem neustále snažíme sehrát dobrou čtyřku. Jde mi to čím dál lépe. Zhruba po třech stech pokusech mi nahrávač ukazuje čtyřku poprvé i při zápase. Tou dobou už se procentuální šance, že míč při horší souhře alespoň nějak uhraju do hřiště, pohybuje alespoň v řádech desítek procent. Většinou na ni ale nedojde, protože příjem v poli není natolik ideální. Občas pak při zápase dojde i k uskutečnění celého signálu, ale bez výsledku. Míč jen bez větší razance uhrávám na soupeřovu polovinu. Začínám však čím dál víc pociťovat dost zajímavou únavu. Když se druhý den po trénincích a zápasech budím, bolí mě vždy nejvíc břišní a lýtkové svaly. „Copak smečuji břichem?“ ptám se sám sebe. Je vidět, že nejen ruce dostávají při snaze o dobré provedení signálu zabrat.
Během vánoční zápasové pauzy máme další měsíc na lepší sehrání celé akce. Právě při těchto vánočních trénincích vypadá naše souhra poprvé slibně. Začínáme se s nahrávačem nad sítí čím dál lépe scházet. Navíc necítím zápasový tlak, protože druhá polovina soutěže začíná až v půlce ledna. V nohách a rukách mám už přes 500 pokusů s všemožným koncem, během posledních dvou stovek však úspěšnost souhry a mého zakončení, ačkoliv si ji nepočítám, rapidně stoupla. A s ní i můj pocit ze signálu. V půlce ledna hrajeme doma s Lanškrounem a v koncovce prvního setu se nám poprvé povede solidní čtyřka, která se odráží na zem od nohou soupeřova polaře stojícího asi čtyři metry od sítě. V týmu však necítím radost, protože tou dobou jen stahujeme soupeřův pětibodový náskok a spíše dohráváme špatně rozehraný set. V zápase sice nakonec vítězíme, ale žádná další čtyřka se mi už nepodaří. Už jsem tomu signálu přitom věnoval tolik času. Několik hodin trénování jedné dvouvteřinové akce. Přemýšlím, jestli to už není trochu moc..
O dva týdny později přichází další domácí zápas. Je sobota druhého března, hrajeme proti týmu Ingstavu Brno. Probíhá druhý set, v němž hosty stejně jako v prvním jasně přehráváme, vedeme 17:10. Stojím za nahrávačem, oba schovaní pod sítí. „Co pudem?“, ptám se. Ukazuje za zády ruku s prsty rozepjatými do vějíře, jen palec schovaný v dlani. Čtyřka. Cítím z toho trochu strach a napětí, ale budiž, za tohoto stavu. Soupeř podává. S prvním míčem jsme si v poli dobře poradili, nahrávač přebíhá na své místo a čeká na míč. Já zatím dvěma dlouhými kroky ustupuji na čáru označující útočnou zónu. Tři metry od sítě. Vidím, že míč je už skoro u nahrávače. Pokračuji v pohybu. Levá, pravá, odraz. Tři dynamické kroky před útokem. Snažím se najet aspoň dva metry od nahrávače. Ten se během mého náběhu odráží a ve vzduchu prsty nastřelí míč podél horní pásky. Jsem zrovna v nejvyšším bodě svého výskoku, když dostávám míč přesně do dlaně natažené ruky a shora jej z velké výšky smečuji téměř kolmo na soupeřovu polovinu. Ne dál než tři metry od sítě. Dopadám na zem, v návalu radosti beru pod krk nejbližšího spoluhráče, který mě vykrýval, a řvu. Na naší polovině vypuká obrovská radost. Stejně jako po každém nacvičeném signálu. Během posledních pěti měsíců jsme soustavně pracovali na sehrání tohoto signálu a nyní za něj konečně sklízíme zasloužené ovace. Protože první juniorská liga není extraliga mužů, ještě mnohokrát se signál nepovede tak, jak by měl. Přestože nemůžeme popřít kvality jednotlivých hráčů, hrají na této úrovni velkou roli i štěstí a zároveň vítězná nálada v týmu. Téměř půlroční etapa, která je za námi, je však pro mužskou kategorii velkým příslibem a v juniorech velkou hrozbou.