Karolína Frýdová FEATURE
Rolničky, rolničky aneb jak zachránit život
„Jdete na první pomoc? Máma tady ještě není, ale za chvíli přijde. Klidně se pojďte dovnitř posadit,“ hlásí mi asi sedmnáctiletá černovlasá dívka na chodbě a odběhne. Prohodím tiché díky a vejdu do malé učebny, kde se má konat kurz první pomoci. Využiji výhody prvního příchozího a zaberu strategické místo u zdi, abych měla dobrý výhled. Zatímco si vytahuji tužku a papír, do učebny přichází další účastníci kurzu. Během pár chvil kolem sražených stolů sedím já a tři muži kolem čtyřiceti. Paráda. Začínám se bát představy, že na sobě budeme procvičovat cokoli z první pomoci.
Do místnosti se vrátí dívka, která před chvílí odběhla, sedne si na židli a vytáhne telefon, na kterém začne cosi zapáleně ťukat. Chvíli po ní přichází lektorka. Drobná, také zhruba čtyřicetiletá brunetka, která rozhodně nevypadá na to, že by se svou postavou mohla zachraňovat kohokoli, kdo by měl víc než třicet kilo. „Dobrý den, jmenuji se Libuše Terezie Vojtová, tohle je moje dcera Klára, která mi dělá asistentku, a dnes vás naučíme, jak se chovat, pokud se ve vašem okolí stane nehoda či úraz,“ zahájí instruktorka oficiálně kurz a vybídne nás, abychom se představili a řekli svoji motivaci zúčastnit se kurzu. Jako první padne její oko na mě. „Jmenuji se Karolína a žádný velký důvod nemám. Člověk nikdy neví, co se může stát,“ řeknu a zbaběle zatajím, že hlavní motivací byly mé studijní povinnosti. K mému překvapení lektorku odpověď nadchne: „To je ten nejlepší důvod, jaký můžete mít! Často mi lidi říkají, že se stali svědky nehody, ale to už je pozdě. Nejlepší je prevence.“ V tu chvíli se dveře učebny otevřou a s omluvami za pozdní příchod vejde dívka zhruba v mém věku. Uf, hned je mi lépe.
Postupně se i ostatní představí a sdělují svou motivaci k účasti. Pavel, otec od rodiny, se nedávno přichomýtnul k dopravní nehodě a pro příště by rád věděl, jak se správně zachovat. Milanovi a Karlovi, kteří přišli spolu a na první pohled mi připomněli dvojici Laurel a Hardy, se asi zalíbil můj chabý důvod zúčastnit se kurzu, a tak ho zopakovali. A Tereza prý neměla o víkendu co dělat na koleji, tak se rozhodla, že svůj čas využije efektivně. Teď už nic nebrání tomu začít výuku.
„Co uděláte, pokud budete svědkem autonehody?“ ptá se nás na úvod lektorka. „Půjdu se tam podívat, zavolám pomoc, začnu oživovat, dám na silnici trojúhelník…“ hádáme, ale dle výrazu přednášející to asi nebude to pravé. „Zásada je, že předtím než cokoli uděláte, musíte přemýšlet. Přemýšlet, jestli je pro vás v místě nehody bezpečno. Ať už se jedná o autonehodu nebo jakoukoli jinou situaci. Pokud se něco stane i vám, je to konečná,“ poučí nás přednášející. Že mě to nenapadlo, má to logiku. Přeci nebudu nikoho resuscitovat uprostřed dálnice.
Pak už se plynule přesuneme ke zdravotnické první pomoci, která následuje po zajištění bezpečnosti místa nehody. „Zůstaneme u příkladu autonehody. Uvádím ho proto, že v České republice se havárie stane každých 8 minut a každých 20-30 minut je někdo těžce zraněn. Je tedy velká pravděpodobnost, že se u nějaké naskytnete,“ říká lektorka a my na ní nevěřícně zíráme. Vážně každých osm minut?
Jak se dozvídáme, v první řadě je důležité správně diagnostikovat poranění. Zraněného vyšetřujeme pohledem, poslechem a pohmatem. Sledujeme barvu, polohu i výraz zraněného a pátráme po možných místech krvácení. Posloucháme, zda pacient komunikuje a jestli vůbec dýchá, a hmatem zjišťujeme zlomeniny, teplotu nebo dýchací pohyby. V případě, že zraněný nedýchá, krvácí nebo je v bezvědomí, musíme okamžitě začít poskytovat první pomoc. Bývá chybou, že zachránci nejprve volají záchrannou službu a až potom pomáhají. Pokud je však člověk v bezvědomí, během patnácti minut se může udusit, bez dechu pacient vydrží maximálně pět minut a v případě tepenného krvácení člověk umírá po jedné až dvou minutách. Dojezdová doba záchranné služby je legislativně stanovena na dvacet minut. Z toho vyplývá, že pokud nemáme v blízkosti nikoho, kdo by mohl zavolat záchrannou službu místo nás, musíme nejdřív zachraňovat a potom až volat. Aby byl telefonát na záchranku co nejefektivnější, nezdržujeme ho zbytečným představováním se, ale okamžitě hlásíme co nejpřesněji místo nehody, charakter a čas nehody, počet zraněných a závažnost poranění a až nakonec připojíme jméno a zpětné spojení. Během telefonátu dbáme pokynů dispečerky a nikdy nezavěšujeme jako první.
Při první pomoci musíme řešit v první řadě tři věci: krvácení, vědomí a dech. K mojí nelibosti začíná přednášející rozebírat téma krvácení. „Pokud někdo krvácí z tepny, krev většinou vystřikuje, může však i volně vytékat, a je v ní patrná pulsace. V takovém případě máte jednu až dvě minuty na to poraněného zachránit, než zemře na vykrvácení. Vždy je důležité stlačit tepnu prsty přímo v ráně,“ vysvětluje učitelka. V hlavě mi okamžitě naskočí situace, kdy jsem se řízla při loupání brambor, uviděla krev a omdlela. Jistě, prsty přímo ve stříkající ráně, co dál? Zástavu velkých tepen jako je stehenní, pažní nebo krční vždy řešíme stiskem v ráně, protože to je nejrychlejší a nejúčinnější řešení, a stisk nepovolujeme až do příjezdu záchranky. Krvácení z menších tepen můžeme zastavit tlakovým obvazem, který však musí být vysoký asi pět centimetrů a nesmí se postiženému zařezávat do kůže. K zástavě masivního krvácení se dá využít i škrtidlo, jeho použití je ale ve většině případů nevhodné. Aby bylo účinné, můžeme ho totiž umístit pouze na stehno nebo paži a nikdy ho nesmíme povolovat. Škrtidlo je však vždy definitivním řešením a jeho použitím ohrožujeme zraněného ztrátou končetiny. Všimnu si, že na rozdíl od mužského osazenstva, které hltá informace o sto šest, si slečna Tereza sedící naproti mně dala hlavu do dlaní a zhluboka dýchá.
Naštěstí se pomalu přesouváme k bezvědomí. Nejdříve zjišťujeme, jestli dotyčný dýchá nebo ne. „Pokud člověk v bezvědomí nedýchá, zahájíme resuscitaci. Zahraju vám, jak taková situace může probíhat, a potom vám vysvětlím, co jsem udělala,“ řekne lektorka a hodí na stůl umělohmotnou horní polovinu těla. Osloví ji, zaklepe s ní, otočí, a když zjistí, že nedýchá, vyskočí na stůl. Klekne k panně, spojí ruce na její hrudi a začne s oživováním. „Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas? Kašpárek maličký nebo děda Mráz?“ zpívá učitelka a do rytmu stlačuje hrudník panny. Vypadá to jako brnkačka. Pacienta před resuscitací otočíme opatrně na záda, zatlačením na čelo a zvednutím brady mu zakloníme hlavu a spojenýma, v loktech napnutýma, rukama stlačujeme hrudník uprostřed hrudní kosti do hloubky zhruba pěti centimetrů. Frekvence stlačování by měla být asi 80–100 stlačení za minutu. Je pochopitelné, že zachránce v takové chvíli myslí na jiné věci, než je počítání stlačení, proto se doporučuje zpívat si u resuscitace písničku Rolničky, rolničky, která odpovídá dané frekvenci. Tato koleda se snadno vryje do paměti jako skvělá mnemotechnická pomůcka. Je zde však bohužel riziko, že když ji jednou použijete jako pomůcku pro masáž srdce, nikdy vám už nenavodí klidnou vánoční atmosféru.
S oživováním pak přijde řada i na nás. Kleknu k panně… A mám co dělat, abych hrudník vůbec stlačila. Abych si u toho ještě zpívala, mě ani nenapadne. I když to nikomu z nás nejde tak dobře jako jí, přednášející nás všechny pochválí. Potom už pokračujeme dál. „Když pacient v bezvědomí dýchá, dáme ho do zotavovací polohy, které se dříve říkalo stabilizovaná,“ pokračuje ve výkladu a já přemýšlím, jak je to dlouho, co jsem se učila základy první pomoci, že se za tu dobu stihla změnit terminologie.
Mezitím nás učitelka vyzve, abychom se přesunuli na chodbu, protože v malé učebně není dost místa. Na studenou kamennou zem hodí deku a řekne: „Klárko, lehni si na zem do bezvědomí.“ Na rozdíl od ochotné umělohmotné panny, si dcera s otráveným bručením lehne na deku obličejem dolů. „Pacienta uchopíte tady a tady, otočíte ho, zkontrolujete životní funkce, a pokud dýchá, uložíte ho do zotavovací polohy. Chytíte ho tady, ruku provléknete tudy, přidržíte hlavu, překulíte, zakloníte hlavu a je to,“ ukazuje a my na ní koukáme jako joja. Postupně si zotavovací polohu pod vedením lektorky zkoušíme na její dceři všichni. Klekneme si vedle Kláry, otočíme ji na záda a její horní končetinu, která je blíž k nám, uložíme do pravého úhlu k tělu a také v lokti. Druhou ruku ji podložíme pod tvář. Nohu, která je od nás vzdálenější, ohneme v koleni a jejím přitáhnutím Kláru otočíme na bok a hlavu dáme do záklonu. Nakonec to není tak těžké, jak se na první pohled zdálo.
Vracíme se do třídy a kurz se pomalu chýlí k závěru. Ještě nás ale čeká test, ze kterého mám trochu strach. Tolik informací najednou se člověku snadno pomotá. Co udělám, pokud si soused uřízne na cirkulárce prst? Ano, ruku zdvihnu, přiložím na pahýl tlakový obvaz a amputát dám do lednice, nikdy ne do mrazáku. A je to! Devatenáct bodů z devatenácti. Učitelka nám všem předává certifikáty o absolvování kurzu první pomoci v rozsahu šesti hodin.
„Nedělám si iluze, že byste po tomto kurzu uměli dát bezchybnou první pomoc přesně tak, jak jsem vám řekla. To neudělám ani já. Nedávno jsem pomáhala u autonehody, vytáhla jsem matku a zapomněla jsem na pětiletého chlapce a nechala ho sedět v nabouraném autě. Člověk nikdy neví, jak se zachová. Ale alespoň ty základní informace vám vždycky naskočí,“ uzavírá kurz přednášející.
Odcházím spokojená s kurzem i sama se sebou. Myšlenky se mi pomalu třídí a já jsem si čím dál jistější, že jsem tak slunečnou sobotu nestrávila zavřená v učebně nadarmo. I přesto, že bych už snad dokázala zachovat chladnou hlavu, stejně doufám, že horší zranění než pořezaný prst nebudu muset nikdy řešit.
ROZHOVOR
Ivo Novák: „Když člověku nepomůžete v prvních minutách, už mu nepomůže nikdo“
Už pětadvacet let pomáhá lidem a zachraňuje životy. V době, kdy zrovna neseděl v sanitce ani ve vrtulníku, si se mnou popovídal o tom, jak dnes laická veřejnost poskytuje první pomoc, která je v některých případech klíčová: „Pokud někomu například selže oběh, jeho přežití je stoprocentně závislé na tom, jak se s ním pracuje před příjezdem záchranky,“ říká záchranář a tiskový mluvčí královehradecké záchranné služby Ivo Novák.
Jakou část všech výjezdů záchranky tedy tvoří závažné stavy, kdy je potřeba pomoc před příjezdem záchranné služby?
Za loňský rok se v Královéhradeckém kraji uskutečnilo 48 tisíc zásahů, ze kterých jsme zaznamenali 500 případů telefonicky asistované neodkladné resuscitace. Což je více než jeden případ denně.
Jaká si myslíte, že je obecně úroveň poskytování první pomoci ze strany nás, obyčejných lidí - nezdravotníků?
Nejsem si jistý, jestli se to dá zobecňovat. Samozřejmě jsou lidé, kteří to neumí, a lidé, kteří to umí. Obecně si myslím, že naše komercionalizovaná společnost se bohužel orientuje spíše na mamon, než na tyto věci. Když už je někdo ochotný pomoct, tak leckdy ani neví jak. Jako záchranáři se lidem, kteří základy první pomoci neovládají, snažíme ulehčit situaci prostřednictvím telefonicky asistované první pomoci. Tuto činnost řeší dispečink záchranné služby, na kterém pracují školení zdravotníci, kteří se snaží přesvědčit volající k poskytnutí první pomoci a následně jim radí, co mají dělat. Toto trochu přispívá k tomu, že se vše nenechává naprosto na laicích. Obávám se, že kdybychom to nechali všechno na lidech, asi bychom se se zlou potázali.
Říkáte, že zdravotníci na dispečinku volající přesvědčují k poskytnutí první pomoci. Jak je to s ochotou lidí?
Většinou lidé po telefonu spolupracují. Ale i přes takto nastavený systém, kdy laikům po telefonu vysvětlujeme, že je nezbytně nutné poskytnout pomoct a jsme jim k ruce s radou, se setkáváme s lidmi, kteří odmítají cokoli dělat. Objevují se i názory, že je to náš problém a že jsme placení z jejich daní, což je mimochodem poznámka, kterou slýchám velmi často. Způsob práce operačního střediska ale vede k tomu, abychom tyto věci eliminovali. Že někdo i přes naléhání a vysvětlování odolá a nedělá nic, to je extrém.
Z jakého důvodu podle vás lidé odmítají pomáhat?
Mám pocit, že dnešní doba si prostě na nějaké „pomáhání si“ moc nehraje. Je spíše raritou, když chce někdo pomáhat. Organizace jako Český červený kříž nebo dobrovolní hasiči jsou, dle mých zkušeností, spíše na úpadku. Co se týká konkrétních odpovědí, nejčastěji slýchám, že mají strach z postihů nebo se prostě bojí, nevědí jak poskytnout první pomoc. K tomu se přidává ještě strach z krve a taky pověra, že když jsem zavolal záchranku, už nemusím nic dělat. Jenže zde je potřeba zdůraznit, že například přežití lidí se zástavou oběhu je ve sto procentech závislé na tom, jak se s nimi pracuje před příjezdem záchranky.
Dá se na první pomoci vůbec něco zkazit?
Pokud se někdo pustí například do srdeční masáže v momentě, kdy to dotyčný nepotřebuje, tak se nestane vůbec nic. Maximálně ho může pár týdnů bolet žebro. Ve světě nejsou zaznamenané žádné závažné případy ublížení, kdy by někdo někomu ublížil třeba právě masáží. Člověk, který se masáži nebrání, ji potřebuje. Když přijdete k člověku, který bude ležet v bezvědomí, a neposkytnete mu první pomoc, protože se bojíte, že byste mu ublížila, tak mu ublížíte daleko víc, protože může umřít.
Mezi lidmi panují i názory, že je lepší se zraněným nehýbat, abychom mu více neublížili, kdyby měl například zraněnou páteř. Jaký na to máte názor?
Když zraněného necháme bez pomoci, byť ze sebelíp míněné obavy, tak jsme neudělali nic. A když mu nepomůžeme v prvních minutách, už mu nepomůže nikdo, ani doktor nebo záchranář. V případě, že například někdo spadne ze střechy a bude před námi ležet na zemi, musíme být schopni odhadnout prioritu. Potřebujeme, aby dýchal a aby měl krevní oběh. Pokud jedno z toho nemá a my se budeme bát, že mu třeba uděláme něco s páteří, tak ho prostě zabijeme. Přitom stačí předsunout bradu nebo otevřít ústa, aby se zprůchodnily dýchací cesty, a on to přežije.
Co je tedy prioritou při záchraně člověka?
Můžeme si vzít i případ autonehody. Pokud bude v nabouraném autě sedět muž a řekne mi, že ho bolí záda a nebude hrozit žádné nebezpečí, třeba požár a podobně, tak ho můžeme nechat sedět v autě a teoreticky se nic nemusí stát. Ale když bude sedět s předkloněnou hlavou, nebude komunikovat a my ho necháme zadusit jen proto, abychom mu náhodou něco neudělali, tak potom bude ten černý Petr na naší straně. Jednoduše, prvořadé je aby člověk dýchal a měl srdeční akci. My ho musíme udržet naživu do příjezdu záchranky. Vše ostatní je v tu chvíli druhořadé.
Vzpomenete si na nějaké konkrétní příklady ze své praxe, kdy laik zachránil život?
Nedávno mi volali od hasičů, že jeden jejich příslušník zachránil dvouleté dítě, které se topilo v bazénku. Několik sérií umělých vdechů a masáží hrudníku vedlo k tomu, že se dítě probralo do plného vědomí ještě před příjezdem záchranky. Nebo holčička, kterou mám tady na fotografii, se málem utopila v žumpě. Její tatínek byl naštěstí duchapřítomný, hned ji vytáhnul a rozdýchal. Když jsme přiletěli s vrtulníkem, už měla spontánní srdeční oběh. Nebyla sice při vědomí a bylo tam pro nás ještě hodně práce, ale přežila.
Které nejzásadnější věci by měl člověk znát a za jak dlouho se je dokáže naučit?
Pokud je člověk dobře motivovaný a chce se to naučit, stačí čtyř až šesti hodinový kurz. Nemluvím o úplně všech situacích, které můžou nastat. Nejzásadnější je rozpoznat naléhavost stavu, přivolat pomoc a adekvátně reagovat. To učíme i na školách nebo v rámci různých kampaní. Nicméně, otázkou zůstává, na jak dlouho to lidem vydrží. Možná by legislativa mohla definovat nějakou periodicitu školení, například v rámci zaměstnání. Pokud by byla definovaná nějaká periodicita, tak by to bylo jenom ku prospěchu, protože opakování je matka moudrosti.
Jaké jsou nejčastější chyby, kterých se lidé dopouští?
Nejčastějšími chybami jsou nedostatečně prováděná hloubka kompresí, přerušování srdeční masáže na dlouhou dobu nebo snaha o pátrání po známkách oběhu. Laikům vůbec není doporučeno, aby hledali tep, byť na velkých tepnách. Další je častá záměna takzvaného agonálního dýchání s tím normálním. Přes padesát procent srdečních zástav je doprovázeno takovým zdánlivým lapáním po dechu, které ale nemá žádný efekt, nerozepne se hrudník, nedojde k nádechu a to často lidi zamění s normálním dýcháním, což je velmi špatně. Právě tento typ dýchání je jednoznačným příznakem zástavy oběhu. Občas mají také lidé tendenci zaškrcovat žilní krvácení. Škrtidlo se používá pouze v případě tepenného krvácení, ale i tam je lepší tlakový obvaz. Pokud už po třetí vrstvě prosakuje, tak se dá použít škrtidlo.
Právě použití škrtidla nebo dýchání z úst do úst jsou věci, které prošly v posledních letech určitými změnami.
Ano. Co se týká například dýchání, v momentě, kdy dojde ke kolapsu, je v oběhu člověka ještě dost kyslíku, na kterém se dá přežít. Má to však jednu velkou podmínku, a to je hned začít se srdeční masáží. Dělat ji dobře a co nejmíň ji přerušovat. V tomto případě vůbec nemusíte do postiženého dýchat. Druhá věc je, že dýchání je natolik intimní záležitost, že to spoustu lidí odrazovalo. Průzkumy ukázaly, že lidé jsou ochotní na druhého sáhnout a začít ho masírovat, ale dýchání bylo odrazující. Takže když se upustilo od bezpodmínečné nutnosti dýchání, byl to i krok k tomu, aby se vztah veřejnosti k této problematice zlepšil. Nutnost dýchat ale přetrvává, pokud se jedná o dítě, protože u nich bývá příčina úmrtí v devadesáti procentech jiná než kardiální.
Jaké jsou tedy nejčastější příčiny úmrtí dětí?
Nejčastěji je to právě z důvodu dušení, například vdechnutí žaludečního obsahu nebo cizího tělesa. Děti se tedy musí nejdříve půl minuty až minutu resuscitovat a pak až volat záchranku. Dýchat z úst do úst musíme také v případě, že jsme neviděli mechanismus zástavy. Zraněný tam může ležet delší dobu a kyslík už z těla mohl vyprchat. Umělé dýchání musíme také poskytnout, pokud šlo o mechanismus dušení, tedy o oběšení, topení a tak dále.
Jak často se objevují nové trendy v první pomoci? Je vůbec v silách lidí, aby je sledovali?
Každých pět let zasedá Evropská rada pro resuscitaci a vydává doporučení a stanovuje nové postupy podle nových vědomostí a znalostí. Je to věc, která se často mění. Její úplně špičkovou znalost mají jenom odborníci. Těžko můžeme chtít po lidech, aby každých pět let sledovali, jestli se nezměnila doporučení. Ale je hlavně na nás záchranářích a také na médiích, aby se šířila osvěta. Tady bohužel musím do řad novinářů zamířit nepěkný šíp, protože je tato problematika nezajímá. Jako mluvčí můžu vydávat čtyři tiskové zprávy denně, a čím větší „drasťák“ to bude, tím mám větší jistotu, že mi ho zveřejní. Pokud vydám zprávu o tom, že jsme někoho zresuscitovali, tak to nikoho nebude zajímat.
Co by mohlo pomoci k osvětě?
Určitě lepší výuka ve školách a mediální kampaně. Právě tam mohou být média hodně nápomocná, pokud na tuto problematiku budou upozorňovat. Je známou věcí, že co se vidí v televizi, to platí. Myslím, že televize a média obecně mají v tomto ohledu velkou moc.
Myslíte si, že v poslední době oblíbené seriály z nemocničního prostředí nějakým způsobem pomáhají osvětě?
Jak jsem řekl, média mají velkou moc, ale v tomhle případě bych řekl, že ten dopad je spíše negativní. Smyslem těchto věcí je mimo jiné asi i ukázat práci záchranky, ale není to dobře uchopené, práce záchranářů je zlehčovaná. Možná je to divácky zajímavé, ale je to odtržené od reality.
Jaká je podle vás úroveň výuky první pomoci na školách?
Nechci se nikoho dotknout, ale úroveň to má takovou, jakou má úroveň ten, kdo to vyučuje. Buď by to měli učit lidé, kteří se v této problematice pohybují nebo jsou alespoň těmito lidmi vyškolení. Pro nás je samozřejmě přijatelnější udělat jednodenní školení pro učitele, než docházet na hodiny. Už od pradávna byl na vesnici nejdůležitější člověk učitel a doktor a na těchto dvou lidech všechno dost záviselo. Takže jaká je úroveň výuky a učení, a to neplatí jen pro zdravotní výchovu, tak taková je úroveň celého národa.
STORY
Zachránila mu život, dnes je jako její syn
Bylo klidné červencové odpoledne, když třiatřicetiletá Šárka Bahníková seděla po práci před svým domem na terase a popíjela kávu. Po chvíli zaslechla hlas motorky, což nebylo nic výjimečného. Vzápětí se však podívala směrem k silnici, protože uslyšela zvláštní zvuk. „Zahlédla jsem jezdce na motorce. Rukama se držel řídítek, ale nohy mu vlály ve vzduchu. Pak mi zmizel z dohledu a ozvala se rána,“ vypráví Šárka. Vyběhla se podívat, co se stalo. Na chodníku viděla ležet osobu a o kus dál za ní motorku. „Běžela jsem k té osobě, kterou jsem vůbec neznala. Viděla jsem, že je to chlapec, ležel na břiše, skrčený obě nohy a jeho ruce snad ani nebudu popisovat,“ říká se znechucením ve tváři. „Byly poskládaný všelijak, vypadalo to jako z hororu,“ popisuje Šárka, která jako náhodou měsíc před nehodou absolvovala kadeřnický kurz, jehož součástí byly i základy první pomoci. „Lektorka nám dávala zrovna příklad motorkáře. Jako kdyby to byl osud. Kdybych ten kurz neměla, nebyla bych si jistá, co mám dělat,“ říká. Začala tedy jednat.
„Klekla jsem si k němu a slyšela, jak chrčí,“ popisuje zachránkyně. Té v tu chvíli problesklo hlavou, že by na zraněného měla mluvit, aby neupadl do bezvědomí. Vzala peněženku, která ležela na zemi a zjistila, že se jmenuje Daniel. K nehodě přiběhlo ještě několik mužů, kteří na přilehlém hřišti hráli volejbal. „Křičela jsem na ty chlapy, aby na Dana mluvili, že mu mezitím sundám helmu, ale oni na mě začali řvát, že s ním nesmím hýbat, abych mu neporanila páteř. Z kurzu jsem věděla, že je to nesmysl. Navíc jsem viděla, jak pod helmou začíná otékat. Proto jsem mu ji začala sundávat, i když to šlo velmi těžko.“ Dan mezitím přestal chrčet a upadl do bezvědomí. Když helmu sundala, zjistila, že mu zapadl jazyk. „Prsty jsem mu jazyk vytáhla. Kdybych dala na radu těch chlapů, udusil by se.“
Zatímco klečela u Dana, začala Šárka najednou cítit teplo na kolenou. „Říkala jsem si co to je, podívala jsem se a viděla všude pod sebou krev. Tekla po zemi jako olej na nahnuté pánvičce.“ Začala tedy hledat, odkud krev teče. Za chvíli zjistila, že z levé ruky. „Teklo mu to pod ramenem. Měl tam otevřenou zlomeninu, prorazil si tepnu a krvácelo mu to proudem. Snažila jsem se mu to zmáčknout, ale pořád to teklo. Zařvala jsem, ať někdo sundá triko, že to potřebuju ucpat, ale pak mi došlo, že to bude málo. Nezbylo mi nic jiného, než tam vrazit pěst. Tu jsem tam držela do doby, než přijela záchranka,“ vzpomíná Šárka.
Záchranná služba, kterou zavolal někdo z přihlížejících, přijela zanedlouho. Záchranáři museli Dana zajistit, sundat mu věci a připravit ho na převoz vrtulníkem do hradecké nemocnice. „Záchranáři řekli, že ho musíme otočit, což se mi zdálo naprosto nemožný. Ruce měl úplně zdemolovaný, měla jsem pocit, že se mu rozpadnou, když s ním pohneme. Nakonec jsme to ale nějak zvládli,“ říká Šárka a dodává, že ji překvapil přístup doktorů, kteří ji neodehnali pryč a nechali ji pomáhat. „Když jsme čekali na vrtulník, přišel za mnou jeden z těch záchranářů a řekl, že Dan málem vykrvácel, a že kdybych nezasáhla, umřel by.“
Ještě ten den musela Šárka celou nehodu podrobně popsat policii. Do té doby se statečná zachránkyně držela, ale když jí policistka začala předčítat pro kontrolu její výpověď, složila se. „Začala jsem brečet. Ne že bych chtěla, ale slzy mi samy tekly,“ vypráví. Tu noc nemohla usnout, tak do rána seděla venku, sama. Čekala, že se někdo ozve a řekne jí, jak to s Danem dopadlo, ale uvědomila si, že kromě policistů nikdo neví, jak se jmenuje.
Nakonec se přeci jen dočkala. Ozvali se Danovi rodiče, se kterými Šárka jela do nemocnice v den, kdy ho měli vzbudit z umělého spánku. „Když jsme se poprvé viděli, bylo to dojemný. Oba jsme měli slzy v očích,“ vypráví. Až v nemocnici se dozvěděla, že Dan měl zlomenou lopatku, rozdrcený hrudní obratel, silný otřes mozku, rozdrcené obě ruce, poškozenou slinivku, ledviny, játra i slezinu a několik zlomených žeber, které mu protrhly plíce.
Od nehody už uplynuly skoro tři roky. Dan si z ní kromě drátů v rukou, které mu nahrazují rozdrcené kosti, neodnesl vážnější následky. Se svojí zachránkyní Šárkou se pravidelně stýká. Vždycky, když se vidí, obejmou se. „Od doby, kdy se stala tahle nehoda, mám nové přátele. Vlastně je to moje druhá rodina a Dana beru skoro jako svého syna,“ uzavírá s úsměvem Šárka.
ANKETA
Dokázali byste v případě potřeby poskytnout první pomoc?
Lenka Kalousková, 22 let, studentka, Pardubice: „První pomoc bych neprovedla správně. Nemám zažitý postup a v podstatě bych nevěděla, co dělat. Ale určitě bych zavolala pomoc a snažila se být zraněnému nějakým způsobem nápomocná. Například, pokud by byla zima, tak bych ho přikryla, nebo při autonehodě zajistila, aby byl v bezpečí.“
Pavel Šafář, 48 let, obchodní manažer, Pardubice: „Ano, nedávno jsem se s tím bohužel setkal. Když přišlo na věc, nevěděl jsem co dřív. Člověk začne zmatkovat. Perfektní věc je vedení od operátorky na záchrance, v podstatě takové „nepřemýšlej a dělej, co říkám“. Ale člověk stejně musí vědět, jak se dává umělé dýchání nebo masáž srdce.“
Jiří Tydlitát, 33 let, učitel, Pardubice: "Naštěstí nikdy nedošlo k tomu, abych musel poskytovat první pomoc. Školením základní první pomoci jsem sice jako držitel řidičského oprávnění a stejně tak jako učitel na univerzitě na chemické fakultě, kde je potřeba být připraven na situace tohoto typu, prošel, ale úplně jistý bych si v takové situaci nebyl."
Lenka Machurková, 40 let, právnička, Praha: „Myslím, že bych snad nějakou pomoc poskytnout dokázala. Několik stupňů kurzu mladého zdravotníka ze základní školy ve mně snad zanechalo nějaké návyky, i když za těch třicet let je už ledacos překonáno. Teprve konkrétní situace by ukázala, zda moje první pomoc nebyla ta poslední.“
David Shejbal, 24 let, grafik, Holice: „Občas myslím na to „co kdyby“, ale mám obavu, že bych neuměl první pomoc poskytnout, nejsem si v tom jistý. Vím, že se základy první pomoci probírali třeba v autoškole, ale bohužel jsem zrovna chyběl. Jsem ale přesvědčený, že bych nikdy nenechal zraněného jen tak nebo třeba dokonce ujel od nehody. Nedokázal bych s tím žít.“
Vladimír Šmilauer, 56 let, programátor, Praha: „Už několikrát jsem ošetřoval vymknuté končetiny, řezné rány, popáleniny a několik záchvatů epilepsie, ale nevím, zda bych dokázal rozdýchat utopeného nebo dát masáž srdce po těžké bouračce. Poslední praktický výcvik jsem zažil na vojně a za můj život se už tolikrát zásadně změnily zásady první pomoci, že nevím, zda jde při první pomoci opravdu stále o stejný živočišný druh. Ještě na devítiletce se doporučovalo člověku v bezvědomí propíchnout jazyk zavíracím špendlíkem a připevnit mu ho ke kravatě, aby nezapadnul, a chladit popáleninu vodou bylo naprosto nemyslitelné a bylo hodnoceno nedostatečnou ze zdravovědy. V případě bezvědomí se aplikovalo téměř výlučně umělé dýchání a masáž srdce byla spíše pro lékaře. Lékařská doporučení už by se měla konečně ustálit.“
Jakub Šťastný, 12 let, žák, Pardubice: „Nedokázal. Bál bych se, že někomu ublížím. Ale určitě bych zavolal záchranku.“
Zuzana Štefaničková, 50 let, administrativní pracovnice, Pardubice: „Myslím si, že bych v případě nouze první pomoc zvládla poskytnout, ale vzhledem k různým šířícím se virům (žloutenka, HIV apod.) nejspíš jen lidem, které znám.“
Michal Klouček, 29 let, auditor, Praha: „První pomoc bych samozřejmě poskytl, nebo se o to alespoň snažil, protože mám o ní v podstatě jen ty absolutně nejzákladnější znalosti a nikdy předtím jsem ji neposkytoval, ale určitě bych se o to minimálně pokusil.“
Ludmila Horká, 43 let, OSVČ, Pardubice: „Ano dokázala. Již jsem párkrát ji i poskytla. Táta mě od dětství učil základy první pomoci a já se to snažím předat i mým dětem. Samozřejmě každá situace je jiná, není jednoduché zachovat chladnou hlavu a správně se rozhodnout. Bohužel už vím, že ne všichni pomůžou. Zažila jsem situaci, kdy lidé odmítli odvést uštknutou dívku do nemocnice, protože zdražili benzín.“
Záměr projektu
1. Cíl práce
Cílem samostatného projektu, který spojuje zdravotně-sociální a psanou žurnalistiku, je upozornit na problematiku první pomoci ze strany laiků. Přestože k tématice první pomoci najdeme nepřeberné množství knih a příruček a mnohé organizace nabízejí kurzy první pomoci pro širokou veřejnost, velmi často se setkáváme s mnoha případy, kdy lidé první pomoc neposkytnou. Nejčastějšími důvody jsou nedostatečné znalosti o poskytování první pomoci nebo nedůvěra člověka ve své vlastní vědomosti, dále nezájem a lhostejnost či strach z postihů i přenosných chorob. Dle průzkumů se 82% lidí bojí, že by první pomoc nezvládli a pacient by zemřel. Neuvědomují si však, že pokud je pacient v ohrožení života, více už mu ublížit nelze. Základní požadavek první pomoci je udělat alespoň něco a pokusit se zraněného zachránit, byť i špatným postupem, než neudělat nic. V těch nejzávažnějších případech totiž život zraněného závisí pouze na tom, jestli mu někdo poskytne pomoc okamžitě, tedy ještě před příjezdem záchranné služby. Cílem tohoto samostatného projektu není zmapovat úroveň poskytování laické pomoci, ale upozornit čtenáře na nezbytnost poskytnutí první pomoci a důležitost znalosti jejích základů. Jednotlivé články by měly čtenáři rozšířit znalosti o první pomoci, v lepším případě ho i přimět k zamyšlení nad sebou sama a v tom nejlepším případě jeho kroky nasměrovat do nějakého z nabízených zdravotnických kurzů.
2. Zdůvodnění volby tématu
Při volbě tématu mého samostatného projektu hrálo roli několik věcí. Za prvé to byla zdravotně-sociální žurnalistická specializace, kterou jsem během studia absolvovala a která mě velmi bavila. Dalším faktorem pro zvolení tématu byla bohužel i osobní zkušenost. Na malé sjezdovce si při lyžování můj osmiletý bratr zlomil stehenní kost. Jak to většinou bývá, jednalo se o „poslední jízdu“ na naprosto prázdné sjezdovce, takže bez možnosti bleskové profesionální pomoci. K bratrovi jsem jako první běžela pouze já s matkou a tehdy jsem opravdu plně na vlastní kůži poznala, jak důležité je mít alespoň základní povědomí o poskytování první pomoci. Je velmi těžké reagovat s chladnou hlavou u případu, kdy nejsme schopni diagnostikovat problém a navíc jsme citově zainteresováni. I když si to většinou nepřipouštíme, nikdy nemůžeme vědět, jestli ten, kdo bude potřebovat první pomoc, nebude někdo z našich blízkých. A zavolat záchrannou službu je v tu chvíli opravdu málo. Těch pár minut do příjezdu záchranky, které normálně utečou jako voda, se v takové chvíli nekonečně táhne a vy nechcete, a vlastně ani nemůžete, jen nečinně přihlížet.
Důležitou roli při mém rozhodování sehrála také tragická událost, která se stala koncem srpna 2014 v Pardubicích, tedy v místě mého bydliště. Na hlavním nádraží se začal postarší muž dusit pečivem. I přesto, že se kolem pohybovalo několik desítek lidí, většina lidí ho ignorovala a první pomoc přišla až po pěti minutách (jednalo se o náhodně kolemjdoucího, v tomto ohledu profesionálně proškoleného, policistu), kdy už byl muž v bezvědomí. Zavolaná záchranná služba převezla muže do nemocnice, kde zemřel. Podle lékařů přitom stačila včasná pomoc, kterou by zvládl i laik, a muž mohl žít. Tato událost na krátký čas rozvířila diskuzi o poskytování laické první pomoci, která ale brzy zase utichla. Když jsem se začala více zajímat o to, jak tato problematika objevuje v médiích, zjistila jsem, že ve většině případů je vždy spojena s nějakým, pro média zajímavým, úrazem nebo nehodou, kdy laik poskytl či neposkytl první pomoc. Ačkoli jde o závažné a důležité téma, žádné médium se mu nevěnuje systematicky či pravidelně. Všechny tyto okolnosti mě utvrdily v mém přesvědčení, že téma první pomoci je a vždy bude aktuální, a bude tedy užitečné opět upozornit na tuto problematiku trochu jinou formou.
3. Zdroje a stav problematiky
Jak již bylo řečeno, tématu první pomoci se věnuje nepřeberné množství publikací i internetových stránek, které jsou určené buď pro odbornou, nebo laickou veřejnost. Hlavním zdrojem pro můj samostatný projekt byl však šestihodinový kurz první pomoci, který jsem absolvovala v únoru 2015 a kde jsem si také ověřila, že praxe je v tomto případě lepší než jakákoli příručka.
Protože základní školy zajišťují největší rozsah výuky, co do obsahu i šíře populace a protože základní školou musí projít úplně každý, dalo by se očekávat, že by do výuky měly být zařazeny i základy první pomoci v rozsahu, který zajistí patřičné znalosti a dovednosti. Zajímalo mě, jak je legislativně ukotvená výuka první pomoci na tomto stupni škol, ale protože jsem se těžko orientovala v učebních dokumentech Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, které určuje, co se má vyučovat, požádala jsem o objasnění učitelku ze Základní školy Eduarda Nápravníka v Býšti Marii Vaškovou, která sama na škole první pomoc vyučuje. Dozvěděla jsem se, že základní školy mají výuku první pomoci zařazenou v rámcovém vzdělávacím programu. Ačkoli jsou zde vypsány konkrétní dovednosti, které by děti měly znát, není zde určen časový rozsah, který má být učivu věnován, a proto záleží jen na konkrétním učiteli, jak velký prostor tomuto tématu věnuje. Jedna hodina věnovaná této problematice samozřejmě nestačí a závisí na vůli vyučujícího, zda dá přednost výuce první pomoci nebo jinému tématu v příslušném předmětu. Co se týká kvalifikovanosti vyučujících, je pouze na jejich osobní zodpovědnosti, zda absolvují kurz první pomoci vedený odborníkem nebo se základy první pomoci naučí z příručky nebo internetu. Odborně proškoleni být nemusí a může se tak stát, že dětem předají i zastaralé nebo špatné informace. Praktická výuka první pomoci také není valná, protože dětí je ve třídách mnoho a není čas na to, aby si všechny zkusily, jak někoho uložit do stabilizované polohy nebo jak správně provést masáž srdce. Jen některé školy jsou tak aktivní, že si pro výuku první pomoci pozvou profesionální záchranáře nebo zdravotníky. Z nedostatečné nebo spíše vůbec žádné výuky a výcviku pak vzniká strach na celý život, že nedokáží správně pomoci. Tento pocit může mít v některém okamžiku až fatální následky. Je proto k zamyšlení, zda je opravdu důležité věnovat tolik času například vlastnostem nerostů a hornin nebo prvokům a parybám na úkor dovedností, které mohou zachránit lidský život.
Výchova k první pomoci na středních školách, pominu-li zdravotnicky zaměřené odborné střední školy, je i z mé osobní zkušenosti naprosto nulová.
Dle mého průzkumu jediná mimoškolní výchova k první pomoci probíhá zásluhou zapálených a osvícených vedoucích letních dětských táborů, kroužků v domech dětí a mládeže nebo skautských a podobně zaměřených oddílů. Takto je nad rámec povinné školní výchovy proškolen pouze zlomek dětské a dospívající populace.
Je zarážející, že výuce těchto dovedností není věnován větší prostor, ačkoli je poskytování první pomoci upraveno i zákonem. Dle trestního zákoníku osobě, která neposkytne první pomoc někomu, kdo je v nebezpečí smrti, jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, byť tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, hrozí až dva roky odnětí svobody.
Co se týká konkurenčních projektů, na naší katedře jsem neobjevila žádnou práci, která by se zabývala podobnou tematikou. Našla jsem však poměrně velké množství bakalářských i magisterských diplomových prací z různých českých vysokých škol, které se věnují problematice první pomoci poskytované laickou veřejností. Ve všech případech se však jedná o dotazníkové šetření v rámci různých věkových či profesních skupin, regionů nebo se práce zaměřují na jeden konkrétní zdravotní problém a jeho řešení laiky.
Žurnalistické příspěvky věnované tématu první pomoci se čas od času objevují, většinou jsou však spojeny se zprávou o nehodě, úrazu a podobně. Co se týká televizních příspěvku s tímto tématem, Česká televize vysílala od roku 2007 do roku 2012 pořad Dětská záchranka v akci, v roce 2013 pak odvysílala několik desítek dílů pořadu První pomoc. V současné době však žádný podobný pořad nevysílá. Český rozhlas se tématu první pomoci věnuje nárazově, naposledy například v pořadu Klub Rádia Junior, Zapiš si to za uši nebo Radioporadna.
4. Ideový plán
Cílem práce, která má název První pomoc bez bílého pláště, je, jak už bylo zmíněno, upozornit na téma první pomoci, kterou (ne)poskytuje neodborná veřejnost. Mým plánem bylo sepsat několik textů, které by čtenáře informovaly, obohatily jeho vědomosti, přiblížily mu tuto tematiku a přiměly ho k sebereflexi, případně k vlastnímu prohloubení znalostí z této problematiky či k absolvování kurzu.
Původně jsem chtěla vypracovat pět textů – story, rozhovor, anketu, reportáž a informativně-edukativní text. Protože by však poslední zmíněný byl jen jedním z mnoha dalších textů, které pouze suše poučují o provádění předlékařské první pomoci, rozhodla jsem se informativně-edukativní text a reportáž spojit do podoby feature.
Hlavním textem samostatného projektu je tedy feature, který se skládá z jednotlivých sdělení, které jsou promyšleně řazeny do podoby komplexního komunikátu, který má za úkol jak informovat a poučit, tak i přesvědčit a pobavit (Jílek, 2000, str. 138).
Cílem mého feature je alespoň okrajově seznámit čtenáře se základními zásadami první pomoci čtivou a přitažlivou formou a zároveň jim přiblížit průběh kurzu první pomoci pro širokou veřejnost, kterého určitě není potřeba se bát.
Dalším útvarem práce je poměrně rozsáhlý rozhovor se zdravotnickým záchranářem. Pro tento text jsem zvolila žánr publicistického interview. Jeho cílem je zjistit názory respondenta za použití více druhů otázek (dichotomické, alternativní, doplňující, otevřené a kontrolní). Pro tento žánr je také typické nahradit otázku větou oznamovací nebo otázkou navázat na přechozí odpověď respondenta (Jílek, 2000, str. 131).
Původně jsem chtěla rozhovor vést s ředitelem Zdravotnické záchranné služby Pardubického kraje Pavlem Svobodou, protože jsem předpokládala, že by mohl mít největší přehled o této problematice. Setkání však nedopadlo dle mých představ, a proto jsem se spojila s tiskovým mluvčím a záchranářem Zdravotnické záchranné služby Královehradeckého kraje, který se se mnou sešel do týdne od prvního kontaktu. Cílem rozhovoru je ukázat, jak je na tom široká veřejnost s poskytováním první pomoci z pohledu odborníka, jakou roli hraje okamžitá, byť laicky provedená, pomoc při záchraně lidského života a jak by se dle něj případně mohla situace zlepšit.
Předposledním textem je story (příběh) o Šárce Bahníkové, ženě, která se náhodou ocitla v situaci, kdy se před jejím domem stala vážná nehoda. Upravit její zážitek do podoby story se přímo vybízelo. Tento žánr, který má blízko k povídce a jehož základem je vyprávěcí slohový postup, totiž vychází ze skutečných událostí či situací a pojednává o skutečných osobách (Jílek, 2000, str. 144).
Ačkoli je Šárka Bahníková laik a kromě skromných základů první pomoci, které absolvovala v rámci kadeřnického kurzu, nemá zdravotnické vzdělání, neváhala a pomohla zraněnému, který by bez jejího zásahu nepřežil. Nicméně sama přiznala, že bez těchto elementárních znalostí by si nevěděla rady. Úkolem mé story je emotivní a zajímavou formou ukázat čtenáři, že je důležité mít alespoň základní povědomí o zásadách první pomoci, protože do situace, kdy bude pomoc potřeba, se můžeme dostat kdykoli a kdekoli.
Anketa je posledním útvarem samostatného projektu. Je to žánr, který má původ v odborné oblasti a zjišťuje názory veřejnosti na konkrétní problém (Jílek, 2000, str. 124).
Odpovědi respondentů na mou anketní otázku „Dokázali byste v případě potřeby poskytnout první pomoc?“ by měly čtenáři nastínit, alespoň v tomto malém rozsahu, jak lidé hodnotí své dovednosti v poskytování první pomoci a jak se k ní staví.
5. Postup práce
Feature
Nad tím, že bych si udělala kurz první pomoci, jsem přemýšlela už dlouho, ale nikdy jsem nenašla čas a možná ani odvahu. Přiznávám, že sama jsem typ člověka, který omdlévá při první kapce krve v reálném životě. Napsání feature bylo tedy dobrou motivací myšlenku uskutečnit. Textem jsem chtěla čtenářům přiblížit průběh kurzu a vyvrátit případné obavy. Kurz jsem začala hledat přes internet už v průběhu prosince 2014, ale žádný vhodný jsem nenašla. Pátrání jsem obnovila v lednu 2015. Chtěla jsem najít kurz v místě mého bydliště, v Pardubicích, což se mi bohužel nepodařilo. Organizace, které kurzy pořádají, buď žádné nevypsaly, nebo neměly stanovené termíny. Přihlásila jsem tedy na kurz do Prahy. Ten se konal 21. února od 9 do 15 hodin v Praze 1. Kurz probíhal nenásilně, v příjemné atmosféře a relativně malém počtu účastníků, což dle mého umocnilo kvalitu kurzu. Během celé doby jsem se kromě výuky snažila vnímat i ostatní kurzisty a dělala si poznámky. Když jsem se vrátila domů, pustila jsem se hned do psaní, dokud jsem měla zážitek v živé paměti. Na kurzu jsme dostali i příručku o zásadách první pomoci, kterou jsem využila pro doplnění informací, které jsem si nezapamatovala. Ve feature, který jsem tvořila, upravovala a doplňovala několik dní, jsem se pak snažila spojit prvky informativně-edukativního textu, abych rozšířila vědomosti čtenáře, a reportáže, kde jsem chtěla přiblížit zábavnou formou průběh kurzu.
Rozhovor
Rozhovor je dalším článkem samostatného projektu a měl by čtenáři přiblížit problematiku laické první pomoci z pohledu odborníka. Rozhovor jsem vedla se zdravotnickým záchranářem a tiskovým mluvčím Zdravotnické záchranné služby Královéhradeckého kraje Ivo Novákem. Původně jsem měla rozhovor domluvený s ředitelem Zdravotnické záchranné služby Pardubického kraje Pavlem Svobodou. Ve smluvený den a čas jsem na místo dorazila, ale pan Svoboda mi řekl, že na mě bohužel nemá čas, a předal mě mladému záchranáři, který měl právě službu. Ten však na záchrance pracoval teprve dva měsíce, a byť byl velmi ochotný, neměl mi do rozhovoru co říci. Předal mě tedy staršímu kolegovi, který však nebyl příliš sdílný a na otázky odpovídal velmi stručně. Po neúspěchu s pardubickými záchranáři jsem se spojila s Ivo Novákem a domluvili jsme si schůzku na 19. března. Ivo Novák je nejen tiskový mluvčí Zdravotnické záchranné služby Královéhradeckého kraje, ale hlavně dlouholetý zkušený záchranář působící v pozemní i letecké záchranné službě. Předem jsem si připravila otázky, na které jsem se chtěla zeptat. Rozhovor probíhal přímo v budově hradecké záchranky. Ivo Novák byl velmi vstřícný, bez problému odpovídal na položené otázky a několikrát mě svým povídáním přivedl na další dotazy, které jsem neměla připravené a pokládala je dodatečně. Rozhovor, který trval necelou hodinu, jsem nahrávala na diktafon a ještě ten den upravila do finální podoby.
Story
Na myšlenku napsat story o Šárce Bahníkové mě přivedl můj kamarád, dnes aktivní sportovec, Daniel Nedvídek, kterému Šárka zachránila život. O své nehodě mi několikrát vyprávěl on sám. Když jsem se rozhodla, že svůj samostatný projekt zaměřím na téma první pomoci ze strany laiků, napadlo mě, že by bylo zajímavé poslechnout si příběh i ze strany jeho zachránkyně a ukázat, jak je důležité znát první pomoc, jak jednoduše se člověk může v takové situaci ocitnout a také jak záchrana života může člověku změnit život. Protože jsem se Šárkou neznala, poprosila jsem Dana, aby mi s ní domluvil schůzku. Po několikatýdenních domluvách jsme se sešly 21. ledna u ní doma. Kromě nás dvou se schůzky účastnil i Dan, Šárčin manžel a její sestra. U čaje nám všem vyprávěla minutu po minutě, jak se celá nehoda odehrála, a já si vše nahrávala na diktafon. Překvapilo mě, jak si Šárka dokonale vybavovala veškeré detaily. Často se také ve vyprávění vracela, aby něco doplnila. Celá schůzka byla velmi emotivní, což bylo ještě umocněné přítomností Dana. Všem přítomným určitě proběhlo hlavou, jak málo stačilo, aby tam s námi neseděl. Hned druhý den jsem vyprávění přepsala do počítače a následujících několik dní postupně upravovala do podoby story.
Anketa
Jako poslední část mého samostatného projektu jsem na konci března provedla anketu. Otázku „Dokázali byste v případě potřeby poskytnout první pomoc?“ jsem rozeslala po sociální síti Facebook, e-mailem nebo položila osobně několika desítkám svých kamarádů, známých či příbuzných. Do ankety jsem se snažila zahrnout muže a ženy různých věkových kategorií, povolání a dosaženého vzdělání. Ze všech odpovědí, které mi přišly zpět, jsem vybrala deset, které byly nejfrekventovanější nebo něčím zajímavé. Ačkoli se jednalo o celkem malý vzorek dotazovaných (35), závěr je poměrně alarmující. Z celkového počtu pouze čtyři lidé odpověděli jednoznačně kladně. Ostatní, pokud by první pomoc neodmítli poskytnout úplně, si nebyli jistí sami sebou nebo svými znalostmi. Bohužel se mi potvrdilo, že jednoznačná odpověď „ano, jsem schopen poskytnout první pomoc“ se objevila jen u lidí, kteří jsou spojeni nějakým způsobem se zdravotnictvím nebo jsou dobrovolně proškoleni.
6. Sebehodnocení
Práce na samostatném projektu mi trvala několik měsíců. Kromě psaní textů do toho zahrnuji i přípravy, shánění kurzu či domluvu s respondenty.
Myslím, že cíle, které jsem si vytyčila, se mi podařilo naplnit. Chtěla jsem především poukázat a znovu upozornit na problematiku první pomoci, která není, vzhledem ke své důležitosti, bohužel a naneštěstí dle mého mínění příliš frekventovaným tématem a je často opomíjená. Pestrým výběrem žánrů i formou zpracování jsem svým samostatným projektem chtěla přispět k osvětě tohoto tématu čtivější, zábavnější a emotivnější formou.
Feature, který je hlavním článkem projektu, a kterému jsem se snažila dát atraktivní titulek, aby přitáhl čtenářovu pozornost, dle mého splnil svůj úkol. Informuje zábavnější formou, než jen suchým výčtem informací a zároveň reportážními prvky přibližuje průběh kurzu první pomoci.
Rozhovorem, jak již bylo zmíněno, jsem chtěla přiblížit danou problematiku očima odborníka, který se v ní pohybuje řadu let. Myslím, že díky vstřícnosti a výřečnosti Ivo Nováka se mi cíl podařilo naplnit nad mé očekávání. Protože Ivo Novák mluvil často v odborných termínech, snažila jsem se jeho povídání upravit do formy stravitelné pro běžného čtenáře, ale samozřejmě zároveň ponechat smysl sdělení, proto mi také přepis a následná úprava hodinového rozhovoru zabrala asi nejvíce času.
Zpracování story mě bavilo asi nejvíce ze všech textů a podle mého názoru také splnilo své cíle. Protože je to velmi silný a emotivní příběh, snažila jsem se ho tak i přenést na papír, což se mi, doufám, podařilo. Do textu jsem zařadila jak vyprávění, tak poměrně hodně přímé řeči, aby story čtenáře zaujala a vtáhla ho do děje. Z toho důvodu jsem i volila kratší rozsah story, aby čtenáře neodradila přílišná obsáhlost.
Anketa měla ukázat postoj lidí a jejich sebehodnocení, což se podařilo. Překvapilo mě, že znalosti laiků jsou, až na několik výjimek, opravdu na špatné úrovni, a i když si to uvědomují, v drtivě většině případů s tím nic nedělají.
Velkou měrou k dosažení cílů přispěli i samotní respondenti. Ověřila jsem si, že ať už se jedná o rozhovor, story nebo anketu, velmi záleží na ochotě dotazovaného. Při prvním pokusu o rozhovor jsem se nesetkala s velkou vstřícností, a právě proto jsem si poté o to víc cenila respondentů, kteří byli při vyprávění či odpovídání milí a ochotně mi poskytli zajímavé informace a velmi tak pomohli naplnit cíle této práce.
7. Zdroje
JÍLEK, Viktor. Lexikologie a stylistika nejen pro žurnalisty. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2000.
http://zdravi.e15.cz/denni-zpravy/z-domova/tretina-lidi-by-podle-pruzkumu-prvni-pomoc-neposkytla-boji-se-478322
http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/1040049
http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2009-40
http://www.rozhlas.cz/portal/portal/
http://www.ceskatelevize.cz/
