Michaela Němečková
Čechům jsou nejsympatičtější Češi. Kdo se odlišuje, toho nemají rádi
Češi mají velmi pozitivní vztah sami k sobě a ke Slovákům. Zjistila to aktuální analýza Centra pro výzkum veřejného mínění, když téměř 90 % dotázaných Čechů vyjádřilo sympatie těmto dvěma skupinám. Další výzkum CVVM zjišťující toleranci k menšinám ale ukázal, že čtvrtina Čechů odmítá sousedit s homosexuály, čtvrtina s cizinci a osmatřicet procent dotázaných nechce bydlet vedle lidí jiné barvy pleti. Platí tedy, že Čechům jsou Češi sice nejsympatičtější, ovšem pouze za předpokladu, že jsou to heterosexuální běloši. Ve výzkumu sympatií se pak na poslední příčce umístili již tradičně Romové, kteří jsou nesympatičtí devětasedmdesáti procentům české populace.
Podle zprávy Amnesty International vydané 8. dubna, kdy si celý svět připomíná Mezinárodní den Romů, je tato menšina ohrožena čím dál více, a to jak v Česku, tak po celé Evropě. Přibývá totiž vyloučených lokalit a romských ghett na okrajích měst, ve kterých jenom na našem území žijí desítky tisíc lidí. Zpráva kritizuje nejvíce s Českou republikou také Francii a Řecko, zejména kvůli laxnímu postoji k řešení této problematiky. Podle romistky a publicistky Saši Uhlové otevřené nepřátelství majority vůči menšině představuje volání o pomoc. „Volání, které má sice odpudivou podobu, ale je opravdové a zoufalé. A odpovědí českých elit jsou mnohdy jenom řeči a pohrdání,“ uvedla.
S nápadem, jak problému čelit, přišel na podzim loňského roku senátor za ODS Jaroslav Kubera, který při jednání Senátu navrhl „omezit výrobu dětí za účelem zisku“ sociálních dávek. Lídra Úsvitu přímé demokracie Tomia Okamuru zase napadlo, že by Česká republika měla podpořit Romy při vystěhování do Indie. „Já jen upřímně říkám nahlas to, co si většina z nás myslí a cítí,“ vysvětlil na svém blogu. „Je to silně neodpovědná, populistická politika,“ okomentoval výroky politolog Tomáš Lebeda z Univerzity Palackého v Olomouci.
Nepřátelství vůči Romům nabývá na intenzitě, souvisí zejména s dlouhodobým přehlížením problému sociálního vyloučení romské menšiny a s ekonomickou krizí. O nevraživosti mezi většinovou společností a Romy svědčí série protiromských pochodů, kterou Česko zažilo v loňském roce. Jenom v období od června do října prošly průvody pravicových radikálů opakovaně více než desítkou malých i velkých měst. „Často nejde ani tak o Romy, jako o frustraci, která sílí,“ sdělila Saša Uhlová. Do protestů se tak kromě pravicových extremistů zapojují čím dál častěji také „obyčejní“ nespokojení občané. Pochody se stávají oblíbenou formou protestu a možností, jak svoji zlobu ventilovat.
Populární však jsou i jiné způsoby vyjádření nespokojenosti a nesouhlasu. Na sociálních sítích se už pravidelně objevují skupiny jako „Konec cikánů v Čechách“, výzvy k „beztrestnému vystřílení cikánů“ doplněné obrázky s nápisy „zabte ošklivé“ či „požadujeme veřejnou popravu“, následované výčtem jmen vlivných Romů. Facebook postupně nahlášené stránky se závadným obsahem odstraňuje, ale jenom ty, které prokazatelně podněcují k násilí. Obratem však vznikají skupiny nové, velmi podobné těm původním. Mnohdy je navíc těžké definovat, která stránka je závadná a která ještě v pořádku.
Jak uvádí jeden z loňských výzkumů CVVM, který se zabývá názorem občanů na přínos cizinců pro Česko, nejsou to jenom Romové, koho Češi nemají rádi. Více než polovina dotázaných si myslí, že cizinci u nás představují problém, a většina respondentů je spojuje zejména se šířením nemocí a kriminalitou. „Je velmi snadné a velmi nebezpečné ukazovat na nějakou sociální skupinu a dělat z ní příčinu problémů, které má zbytek společnosti,“ uvedl politolog Tomáš Lebeda. Nejdůvěryhodnější politik v zemi Tomio Okamura pak kritizuje „rozdávání občanství každému, kdo si o ně řekne“ a pod zástěrkou ochrany národního státu volá po přísnější regulaci migrace. Proces získání občanství v České republice je přitom dlouhodobě velmi náročný, podle Eurostatu dokonce pro příchozí představuje jeden z nejkomplikovanějších v Evropě.
Xenofobní tendence se neomezují pouze na etnické a národnostní menšiny. Stránka „Islám v ČR nechceme“ funguje na sociální síti Facebook od roku 2009, má více než třiašedesát tisíc fanoušků a podle vyjádření samotného Facebooku svým obsahem pravidla neporušuje. Zveřejněné příspěvky se ale často vyjadřují o „arabských prasatech“ nebo poskytují návod „jak nejlépe naštvat muslima“ - například místo Allahu Akbar (Bůh je velký) říkat Allahu Asghar (Bůh je nejmenší), případně těmito slovy posprejovat zdi mešity.
Šíření xenofobních nálad podněcují někdy i sama média. „Už se ani nepozastavujeme nad tím, že někteří novináři ve svých zprávách vycházejí z informací, které jim poskytne jedna strana konfliktu. Shodou okolností je to téměř vždy ta v uvozovkách česká,“ uvedla publicistka Saša Uhlová. Veřejnoprávní Česká televize, která se do velké míry podílí na utváření veřejného mínění, také nedávno odvysílala seriál Sanitka 2, jenž podporuje stereotypy o muslimech-násilnících a Romech-zlodějích. Když na to novináři z jiných médií upozornili, režisér Filip Renč reagoval vyjádřením, že chtěl, aby seriál byl pravdivý. „Kradou všichni, černí i bílí,“ vysvětlil médiím. Česká televize to nijak nekomentovala.
Ve společnosti jsou tedy často i lidé, kteří se k podobným výrokům hrdě hlásí a veřejně si za nimi stojí. To je také případ bývalého poslance za Věci veřejné Otty Chaloupky, který na svém blogu vyjádřil myšlenku, že „nechceme, aby po našich městech a vesnicích pobíhaly beztvaré hadrové pytle a několikrát denně nás rušilo kvílení jakéhosi šílence. A aby znásilnění a vraždy byly součástí našeho každodenního života.“ Kandidát do Evropského parlamentu za KDU-ČSL Tomáš Zdechovský podobně „nechce Evropu plnou nepřizpůsobivých imigrantů, kteří na předměstí pálí auta, prodávají drogy a zanášejí k nám mimo jiné radikální islám“. Xenofobní a rasistické výroky v současnosti nejsou výhradní doménou protestních uskupení a v Česku se staly velmi běžným a tolerovaným způsobem, jak si naklonit velkou část veřejnosti.
Objevují se i případy, kdy nezůstává jen u agresivní rétoriky. V prosinci loňského roku například neznámí vandalové pomazali kliku u dveří brněnské mešity sádlem, pověsili na ni vepřové a venku před budovou poházeli kosti. Přestože vandaly zachytily bezpečnostní kamery, policii se je nepodařilo dopadnout. Podle zprávy Amnesty International ale ani agresivní napadení Romů nejsou v České republice ničím výjimečným.
Protestní a protiromské pochody často zůstávají bez odezvy. Policie situaci obvykle ohlídá a zabrání případnému násilí, ale politické elity problém nijak dál neřeší. Češi se tak k nenávistným myšlenkám hlásí bez zábran dál, s tichou podporou ostatních. „Zejména pocit, že není dovolání, že není možnost cokoli změnit, podporuje puzení k nenávisti,“ uvedla Saša Uhlová.
Důkazem lhostejnosti ze strany politických elit může být protestní občanské sdružení D.O.S.T., na jehož mítincích mimo jiné řečnívá občas Václav Klaus a které zveřejnilo na svém webu bezmála tisíc signatářů, mezi nimiž nechybí učitelé, lékařky, kněží či právníci. Čelní představitelé sdružení hovoří o vnucování ideologie homosexualismu a oklešťování občanských práv konzervativních jedinců.
Bez viny není ani prezident současný. „Prezident se musí postavit davu nefachčenků a říct jim, že nejsou obětí rasové diskriminace, ale měli by hledat odpověď sami u sebe,“ prohlásil v kampani Miloš Zeman. „Prezident celkovou atmosféru v zemi ovlivňuje a spoluvytváří hranice možného. V České republice nemá zase tolik pravomocí, toto je jedna z jeho nejpodstatnějších funkcí. Jistě, jsou to jen slova, ale slova mají v současnosti nebývalou moc, zejména pak, pronáší-li je chytrý a obratný politik z Hradu,“ uvedla romistka Saša Uhlová.
Když chcete v politice uspět, je snadné najít si terč, říká politolog
Proč se názory veřejnosti v poslední době tolik vyhrocují? V čem jsou nové politické strany pro voliče atraktivní? A jak se dívá na působení mediálního magnáta Andreje Babiše? Rozhovor o protestních stranách a české společnosti s politologem Tomášem Lebedou z Univerzity Palackého v Olomouci.
Protestní politické strany mají u nás čím dál větší podporu. Proč jim lidé věří víc než tradičním, etablovaným stranám? V čem se liší?
Je to trochu komplexnější problém. Zaprvé etablované strany zklamaly a nenaplnila se očekávání, která lidé měli. Navíc byly spojeny s řadou různých korupčních skandálů nebo minimálně s podezřeními z korupce. Druhou příčinou je, že v době globální ekonomické krize je velmi těžké uspět v politice. Dopady krize se projevily i u nás a lidé s tím samozřejmě spojují určitý neúspěch etablovaných politických stran.
Na protiromskou image už tradičně sází například Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. Nedávno ale šokovala také KDU-ČSL, která měla ve svém programu do evropských voleb výroky o imigrantech, kteří pálí auta na předměstích. Čím to je, že podobná hesla používají i jiné strany, které nevnímáme jako protestní?
KDU-ČSL byla v těchto otázkách vždycky velmi konzervativní. Vzpomeňme si třeba na starostu a později senátora Jiřího Čunka, který se na této půdě pohyboval relativně úspěšně. Přičítal bych to tomu, že na rozdíl od ekonomické dimenze, kde je KDU-ČSL v ekonomickém středu, je v sociální dimenzi ostře napravo. Na druhou stranu jsem nikdy neměl pocit, s výjimkou jednotlivců, že by KDU-ČSL jako celek byla xenofobní, což tedy nemohu říci o Úsvitu přímé demokracie Tomia Okamury, kde ten pocit mám.
Jsme výjimka, anebo je to evropský trend, že radikální názory získávají na popularitě?
V Evropě už od 80. let sílí extrémně pravicové strany, které mají společný odpor vůči přistěhovalectví, xenofobii, nacionalismus, odpor vůči Evropské unii a tak dále. Že se to dostalo i do prostoru střední a východní Evropy, není překvapení. Česká republika tomu dlouho vzdorovala a teď bohužel tento trend přišel i k nám v podobě Úsvitu.
Hrozí skutečně, že Evropu pohltí migranti? Jsou takové obavy opodstatněné?
Evropská unie a evropské státy se poměrně intenzivně brání nadměrné migraci. Podívejte se, jakým způsobem jsou regulovány migrační vlny, které míří třeba ze severní Afriky na jih Evropy. Také třeba velmi liberální Holandsko v posledních letech zásadním způsobem změnilo svoji přistěhovaleckou politiku. Není to jenom věc pravicově extrémních stran. I etablované politické subjekty pochopily, že se jedná o téma, které ve společnosti rezonuje, a snaží se ho řešit, byť ne tak hlasitě a radikálně.
V České republice oproti Francii nebo Německu není velký podíl přistěhovalců. Čím to je, že i Češi mají strach z migrantů a z islámu?
Podle mě to je naprostou neznalostí. Tím, že u nás je migrantů minimum, nemáme příliš velkou zkušenost s jinými kulturami. Je tady poměrně početná vietnamská minorita, ale většina obyvatel s ní nemá velký problém, obzvlášť když k nim chodí nakupovat. Určité minority tu máme, ale ve srovnání s Francií nebo Velkou Británií jsou ty počty zanedbatelné. Přesto je právě zajímavé, že se vůči migrantům určité strany vymezují. Když chcete snadno a populisticky v politice uspět, je vždycky velmi snadné najít si nějaký terč, jasně definovanou skupinu lidí, pokud možno takovou, kterou majorita vnímá jako cizí, a z ní udělat viníka všech problémů. V podstatě je celkem jedno, jestli je to pravda, nebo ne. Všechny evropské totalitní režimy s tímhle stereotypem pracovaly. Nacisté si vybrali Židy, komunisté si vybrali bohatou třídu… Je to velmi nebezpečné, ukazovat na nějakou sociální skupinu a dělat z ní příčinu problémů, které má zbytek společnosti.
Jsou menšiny v politických stranách málo zastoupeny? Měli by mít cizinci, kteří tu žijí, možnost vstupovat do politických stran?
Otázka je, jestli je tu poptávka ze strany příslušníků minorit. U nás jsou minority málo početné, navíc jsem si nevšiml, že by chtěly být politicky aktivní, třeba právě vietnamská menšina. V případě romské minority se pokusy o angažování v politice objevily, ale nikdy nebyly příliš úspěšné. Tam by to ale zrovna potřeba bylo.
Často se mluví o tom, že jsou v politice podreprezentované také ženy. Kdyby jich tam bylo víc, pozvedlo by to politickou kulturu?
Žen by v politice mělo být víc, to je nezpochybnitelné. Otázka je, jak toho dosáhnout. Další otázka je, jestli ženy, které jsou v politice, skutečně naplňují očekávání, která se s ženami v politice spojují.
Optimální by bylo, kdyby se společnost postupně proměňovala tak, aby pro ženy bylo zajímavé vstupovat do politických stran, aby měly šanci uspět bez jakýchkoli kvót a opatření, byť si umím představit, že na překlenovací dobu něco takového je možné zavést. Dnes nějaký podíl žen v politice je, ale jen některé symbolizují to, co se od nich očekává. Jiné naopak přejímají mužské vzorce chování, a tak si kladu otázku, jestli skutečně nakonec do politiky nejdou z určité části ženy, které mají myšlením blízko k mužskému politickému světu. Vůbec netvrdím, že to platí stoprocentně, to rozhodně ne, ale v některých případech to je patrné.
Prochází společnost morální krizí nebo krizí důvěry?
To je taková módní věc, hledat různá období krizí. Společnost se stále vyvíjí, 25 let po změně politického režimu jsme ve fázi, kdy nadšení už vyprchalo, a projevila se určitá deziluze. Je zřejmé, že ta očekávání, která lidi na začátku měli, byla nerealistická. Teď je zapotřebí pracovat na tom, aby zklamání ve společnosti přerostlo v chuť s tím něco dělat a něco změnit. To znamená zlepšit stav české demokracie, nikoli nahradit demokracii něčím jiným. Veškerou snahu bychom teď měli soustředit na to, aby se z nespokojených občanů stali kritičtí demokraté, nikoli kritičtí nedemokraté.
Chybí podle Vás morální a intelektuální elity, které by společnosti dávaly naději a sjednocovaly ji?
Nemyslím si, že tu chybí. Bylo by příliš drzé něco takového říct. Spíše se do politiky dostává málo osobností, které by mohly být zajímavými vzory. Lídři politických stran jsou nevýrazní, nedokážou přinášet zásadní politické vize a ve srovnání se západoevropskými zeměmi tady je personální deficit. Politické strany mají malou členskou základnu a z ní je pak velmi těžké vygenerovat kvalitní osobnosti nejen na pozici samotného lídra, ale vůbec do čela politických stran. Pokud lidé nebudou dostatečně politicky aktivní, nebudou vstupovat do politických stran, strany budou personálně strádat a podle toho bude politika taky vypadat.
Jak podpořit lidi, aby měli zájem do politických stran vstupovat?
To je velmi těžké. Je to jako kruh, který je potřeba na nějakém místě rozetnout. Lidé nechtějí vstupovat do politických stran, protože zvlášť na místní úrovni jsou to malé, uzavřené kluby, často ovládané místním vlivným podnikatelem a spíše než politické strany v pravém slova smyslu připomínají místní polomafie, jejichž představitelé se dopouštějí korupčního jednání, což logicky vede k nedůvěře. Navíc jsou strany po formální stránce demokratické, a proto je obrovský problém pro centrální orgány strany zasáhnout a změnit situaci na lokální nebo krajské úrovni. Paradoxně právě vnitřní demokratická struktura výrazně ztížila třeba v případě ODS nebo ČSSD možnost efektivně zasáhnout. Centra jsou bezzubá vůči místním organizacím, které jsou ovládané kmotry.
Vraťme se ještě k tomu, jestli naše elity sjednocují společnost. Jakou roli má v tomto případě první přímo zvolený prezident Miloš Zeman? V době přímé volby a vlastně i potom se ukázalo, že společnost spíše rozděluje, než sjednocuje. Uškodila tomu sama přímá volba?
Ano, je to právě přímá volba, která výrazně napomohla tomu, že prezident, místo aby národ spojoval, ho spíše rozděluje. Přímá volba znamená, že se musí konat kampaň, při které se více kandidátů uchází o podporu veřejnosti. A ta se pak vede na emocionální a osobní úrovni a záleží jenom na osobní integritě jednotlivých kandidátů, jak daleko zajdou. Miloš Zeman zašel z pohledu velké části české veřejnosti příliš daleko. A z mého pohledu také.
Tím prvopočátkem ale bylo zavedení přímé volby prezidenta. Ne nadarmo největší důvěru mají hlavy státu v konstitučních monarchiích. Monarcha není volen nikým a je absolutně apolitický. Nechci říkat, že by Česká republika měla být monarchií, to je nesmysl a jaksi to nejde zavést, ale ukazuje se, že nejdůvěryhodnější je taková hlava státu, která nečiní žádná politická rozhodnutí, je skutečně jenom symbolem a nemusí procházet kampaní a rozdělit národ ve volbách. Nepřímá volba je relativně dobrou alternativou, přímá je podle mě zcela nevhodná. Obzvlášť v parlamentním režimu, kde silnou legitimitu z přímé volby prezident nepotřebuje.
Můžou sdělovací prostředky ovlivnit postoj veřejnosti k politice?
Je pravda, že média se skutečně nechovají příliš odpovědně. Upřednostňují negativistický pohled na politiku, dobré zprávy jsou velmi nezajímavé, a proto jsou zcela potlačeny. Dominují kritické zprávy. Když politik udělá něco dobrého, je o tom nějaký malý článek uvnitř deníku, když se objeví skandál, je to okamžitě na titulní stránce. Podobně je to i v televizi. Není se co divit, že dochází k jistému znechucení z politiky na základě toho, jak o ní média informují. Veřejnoprávní média a seriózní deníky by v tomto měly být odpovědnější.
Vidíte riziko v propojení politické sféry a médií?
Samozřejmě že ano! Pro mě je velmi těžko přijatelné, pokud politik zahájí svou politickou kariéru tím, že si koupí dva celostátní deníky, z toho jeden nejčtenější. To samo o sobě vyvolává obrovskou nedůvěru. Ale je vidět, že české veřejnosti to nevadilo. To je podle mě známkou určité nevyspělosti české politické kultury. Kdyby se toto stalo v zahraničí, myslím si, že by to veřejnost akceptovala v mnohem menší míře než u nás, protože chápe, jak problematické je propojení ekonomiky, politiky a médií. Ukazuje se, že česká společnost málo rozumí demokratickému procesu, protože jí to v podstatě nevadí. Nechci tvrdit, že Andrej Babiš chce manipulovat médii ve svůj prospěch. To ukáže čas.
Kromě soukromých médií jsou tu i média veřejné služby, a ta se stala velmi slabými. Česká televize je v podstatě bezzubé médium, které až na výjimky některých pořadů dokonale naplňuje představu ideálního média ze strany politiků. Nemusí stranit ani levici, ani pravici, ani nikomu jinému, ona totiž je natolik slabá, že nikomu z politiků nevadí. Na pozicích, kde v zahraničí jsou reportéři, kteří mají několik desítek let zkušeností s politickou žurnalistikou, jsou u nás čerství absolventi a velmi mladí redaktoři bez zkušeností a bez kontaktů, a ti rozhodně politikům strach nenaženou. Jejich schopnost dostatečně porozumět procesům, které se v politice dějí, je velmi malá. Ale možná je to i cíl a naplňuje tak představu českých politiků, jak by měla ČT vypadat. Bezzubá, neškodná, soustřeďující se zejména na formu, nikoli obsah.
Zmínil jste rozdělení levice - pravice. Nemyslíte si, že příliš zdůrazňujeme, jestli je někdo pravičák a jiný levičák, že přeceňujeme význam toho rozdělení?
Levopravá dimenze - jakkoli je pro většinu lidí abstraktní - je velmi důležitá, protože umožňuje předem jasně říci, jak se politické strany budou k určitým tématům stavět. Když strany samy sebe označují za politický střed, jsou velmi těžko čitelné. Nevíme, podle jakých kritérií se budou rozhodovat, a je nebezpečí, že to nebudou kritéria ideologická, která souvisí se zájmy sociálních skupin, jenž stranu volí, ale že to budou kritéria, která mohou souviset se zájmy někoho úplně jiného, třeba lobbistů. Můžete namítnout, že i etablované strany velmi často podléhají lobbistickým tlakům a je to pravda. Ale pokud to bylo v rozporu s jejich politickým programem a ideologií, bylo to vidět a musely se za to zodpovídat. Ve chvíli, kdy je strana bezbarvá, nemá jasný ideologický profil a program, může udělat cokoli a zdůvodnit to, že to bylo pragmatické řešení. Je to mnohem méně přehledné a méně praktické. Už Maurice Duverger řekl, že v politickém středu mají být voliči. Strany mají být buď nalevo, nebo napravo.
Je možné, že nové politické strany do budoucna nahradí některou z etablovaných stran?
Je to padesát na padesát. Ve volbách v roce 2010 se do sněmovny dostaly dvě nové strany, TOP 09 a Věci veřejné. Jedna zatím uspěla, ale je předčasné hodnotit, jak to bude dlouhodobě, druhá jednoznačně neuspěla.
Z TOP 09 se stala pravicová strana, která má ze všech stran elektorát nejvíce ukotvený v sociální struktuře. Liší se jenom v tom, že podpora strany je vázaná na osobu jejího lídra. Až Karel Schwarzenberg z čela odejde, ukáže se, jestli je to skutečně etablovaná strana, anebo jestli to bylo jenom velmi úspěšné hnutí. Potom tady byly Věci veřejné a víme, jak dopadly.
Teď, po volbách 2013, tady máme zase dvě nové strany, ANO a Úsvit Tomia Okamury. Netroufám si říci, jak to s nimi bude dál.
Pomohlo by vzdělávání voličů, aby byli schopni prohlédnout, co která strana nabízí a která má v zásobě jen populistická prohlášení?
Politické vzdělávání občanů je nesmírně důležité. Za posledních pětadvacet let tady chyběla výchova k demokratickému smýšlení, politická elita to podcenila. Téměř všichni občané České republiky v roce 1989 chtěli demokracii, a téměř nikdo nevěděl, co to demokracie je. Bohužel to u velké části společnosti přetrvává dodneška.
V politickém vzdělávání se neudělalo vůbec nic. Proto se nemůžeme divit, že spousty lidí, kteří podlehli deziluzi ze stávající podoby české politiky, za to viní demokracii a říkají, že demokracie je špatná. Je to právě proto, že ti lidé nikdy neporozuměli tomu, co to ta opravdová demokracie je a jak těžké je se k ní postupně dostat. Vidím tady obrovský deficit české politické elity, která měla pocit, že to přijde samo. Nepřijde to samo.
V Německu po druhé světové válce zavedli systém občanského vzdělávání a velmi důsledné výchovy k demokracii. Poté, co většina společnosti byla nakažena totalitním nacistickým smýšlením, bylo potřeba, aby porozuměli tomu, co je demokracie. Na základě toho je Německo dneska úspěšné, nejenže Němci tomu rozumí, ale taky demokracii aktivně podporují. Češi tomu příliš nerozumí a stále méně lidí u nás demokracii podporuje. Čtyřicet procent Čechů si už dneska nemyslí, že je demokracie nejlepší způsob vlády. To je příliš velké číslo.
Tomio Okamura si myslí, že by se Romové měli přestěhovat do Indie, a tvrdí, že jenom říká to, co si většina z nás myslí. Jaroslav Kubera zase navrhuje, že by Romové měli omezit výrobu dětí za účelem zisku sociálních dávek. Podobné výroky nejsou ojedinělé. Patří tohle k demokracii?
K demokracii patří svoboda projevu. Na druhou stranu odpovědný politik by se měl odpovědně vyjadřovat a ne pouze tlumočit názory určitých voličských nebo sociálních skupin. Měl by agregovat společenské zájmy, ale v podobě odpovědné politiky, ne populistické. Jenže populistická politika stojí právě na tom, že artikuluje zájem, který je velmi radikální a u části společnosti silně rezonuje. Nejhorší je, že ve společnosti rozdmýchává takové nálady, aby tyto názory rezonovaly ještě více. Je to silně neodpovědná, populistická politika. V tomto smyslu je bohužel demokracie mnohem slabší než jakékoli jiné režimy, protože ze své podstaty dává prostor i takovýmto hlasům.
Když lid zvolí málo rozvážnou osobu
Ač vystudovaný politolog, Viktor Paggio nemá nic proti protestním politickým stranám a nevadí mu být s nimi spojován. Přesně před čtyřmi lety kandidoval v parlamentních volbách za Věci veřejné. Dnes je členem strany LIDEM, ale na kandidátní listině pro volby do Evropského parlamentu jeho jméno chybí. Do sněmovny stále občas chodí oslovovat nové kolegy a snaží se, aby prosadili zákony, které se jemu samotnému nepodařilo dotáhnout do konce.
Na práci v dolní komoře Viktor Paggio vzpomíná rád a klidně by se tam znovu vrátil. Prostředí Poslanecké sněmovny v něm probudilo tvůrčí potenciál a začal se věnovat výtvarnému umění. „Ano, já maluju, ale maluju jenom opice. Mám nějaký blok, nic jiného prostě malovat neumím. Už jsem se o to pokoušel a nejde to,“ říká dvaatřicetiletý exposlanec, který na svém twitterovém profilu uvádí, že je „celkově málo rozvážná osoba a příležitostný malíř“.
Viktor Paggio sám sebe také považuje za antikomunistu a zdůrazňuje, že patří třeba mezi signatáře zákona o třetím odboji. „Odmalička jsem se hádal o politice se svým dědečkem. Byl to italský partyzán a byl přesvědčen o tom, že komunismus je skvělá myšlenka, jenom špatně implementovaná všude po světě,“ vzpomíná. Jeho názory se ale zásadně lišily. Dlouhé debaty nicméně přispěly k pozdějšímu rozhodnutí studovat politologii i na vysoké. Tenkrát Viktor Paggio netušil, jak rychlá a strmá kariéra jej v politice čeká.
S Věcmi veřejnými se poprvé setkal před evropskými volbami v roce 2009, kdy pomáhal s kampaní strany. „Volební kampaně mě zajímaly, už když jsem studoval VŠE. Četl jsem knížky o politickém marketingu, ale ten akademický svět je odtržený od reality,“ říká. Proto ho lákala možnost upotřebit něco z nastudované teorie ve skutečném politickém dění. Věci veřejné ho zajímaly čím dál víc, a přestože chvíli váhal, v roce 2010 už se v jejich barvách ucházel o přízeň voličů v parlamentních volbách. Do žádné jiné etablované politické strany přitom nikdy předtím vstoupit nechtěl. „Nemám rád velké strany jako třeba ODS a ČSSD, myslím si, že jsou nereformovatelné,“ vypráví. O Věcech veřejných ale měl jinou představu, a tak využil příležitosti a stal se jejich členem. Protože je v Česku řada malých politických uskupení, které se neřadí ani na levici, ani na pravici, Viktor Paggio si myslel, že VV rozdrobené strany dokážou dát dohromady. „Chtěl jsem, aby se z té protestní strany stala časem liberální strana bez nánosu konzervatismu, která by dokázala sjednotit malé středové subjekty. Teď se to zdá směšné s ohledem na to, co se dělo potom,“ dodává.
Úspěch v parlamentních volbách ho ale samotného zaskočil. „Když jsem tenkrát kandidoval za Jihočeský kraj, nepočítalo se, že bude takový výsledek, abych se tam vůbec dostal. Byl jsem překvapený,“ říká bývalý poslanec. Předvolební průzkumy sice naznačovaly, že strana uspěje, zisk 10,88 % však nikdo nečekal.
Viktor Paggio se tak ve svých osmadvaceti letech z ničeho nic octl ve sněmovně, politikou zcela nepolíben. „Vím, že je důležitá i komunální úroveň, ale mám pocit, že to není moje parketa,“ prohlašuje dnes a váhavě připouští, že na kariéru poslance skutečně nebyl připravený. Předchozí studium politologie mu podle vlastních slov politickou praxi v ničem neusnadnilo. „Věděl jsem, jak fungují mocenské mechanismy, ale to je asi tak všechno. Stačí se dnes podívat na pana předsedu Fialu. Jakkoli je politologicky na výši, bude hrobařem ODS, protože hyperkorektní diskutování je nikam neposune. Veřejnost nechce analytiky a chytré hlavy, ale buldozery, jako byl Paroubek, který pozvedl ČSSD,“ říká Paggio pobaveně.
A jak dnes hodnotí svoje volební období? „Myslím si, že jsem uspěl. Zajímal jsem se o Národní park Šumava, s Hnutím Duha a dalšími jsem bránil jeho vykácení, pomáhal jsem upravit exekuční řízení. Hodně jsem se angažoval v rozhodčích doložkách, na to jsem pyšný asi nejvíc,“ vyjmenovává, co se mu za tři roky podařilo. „V rovině velké politiky jsme ale samozřejmě neobstáli, jako strana jsme selhali,“ dodává. Z rozpadajících se Věcí veřejných proto Viktor Paggio s radostí a úlevou odešel poté, co se jeho pokusy o radikální reformu strany nesetkaly s pochopením kolegů.
S několika dalšími bývalými „véčkaři“ potom sepsali program a vznikla nová strana LIDEM - liberální demokraté. Když po čase přišlo na řadu hlasování o rozpuštění Poslanecké sněmovny, také Viktor Paggio zvedl ruku pro. „Bylo mi to líto. Chtěl jsem, aby to vláda dotáhla do konce a sněmovna dokončila svoje volební období. Průměrná doba vlády je dva roky a to je zoufale málo. Ale už to byla agónie,“ přiznává. Na své politické působení však vzpomíná rád a nevylučuje, že by se v budoucnu o místo ve sněmovně zase ucházel. „Bavilo mě to. Je to zajímavá práce,“ uzavírá.
Hon na cizince
Po večerech jako pilná studentka občas brouzdám v archivu České televize. Nedávno jsem tam narazila na znepokojivou zprávu o vlně arménských migrantů. Běženci z Arménie, jak ČT nazývá cestující, kteří přestupují na pražském letišti a mají platná víza do dalších států EU, se vyznačují několika rysy. Zaprvé se právě přes Prahu snaží dostat do Švédska a získat azyl, nebo žít v ilegalitě. Nevím, jak takoví správní běženci a běženky z jiných zemí vypadají; pro ty z Arménie je rovněž typické využívat přímou leteckou linku ČSA z Jerevanu do Prahy. Migranti z Arménie také obvykle cestují ve skupinách, přičemž mívají v cílových destinacích společné rezervace hotelů. Česká cizinecká policie se ale domnívá, že jsou rezervace falešné nebo špatně provedené, a tak cestující vrací zpět do Arménie. Pozornému divákovi jistě neuniklo ani tvrzení, že k nám takto přiletělo Arménů víc než běženců z Ruska a Turecka.
Je velká škoda, že vízová povinnost neplatí uvnitř EU. Bylo by zajímavé sledovat, jak celé léto cizinecká policie v Chorvatsku nebo Itálii legitimuje a vrací zpět do Česka podezřelé vlny migrantů. Dokud ale jsme sami členem Unie a těšíme se z výhod volného pohybu, můžeme osladit cestování alespoň lidem ze třetích zemí a mluvit o turistech jako o skupinách běženců.
Klíčové zjištění Andreje Babiše
Že se budou přepisovat mapy Evropy kvůli ruské anexi Krymu, už je jisté. Některým lidem to vadí, jiní v reakci na to založili spolek Přátelé Ruska. Tahle změna v atlase však nebude jediná. Ve stínu ukrajinské krize totiž mnohým starousedlíkům unikla událost daleko většího významu. V místě, kde ještě loni touhle dobou byla Česká republika, se objevil nový stát. Nikým nepozorován, Česko nenápadně vystrnadil z mapy a nahradil jej v samém srdci Evropy. Jmenuje se Babišistán.
Vládne tam Andrej Babiš, a i když se to nahlas neříká, všichni jsou s tím srozuměni. Život v zemi je v zásadě jednotvárný. Člověk ráno vstane, posnídá pečivo z Babišovy pekárny, přečte Babišovy noviny, cestou do práce si poslechne Babišovo rádio, vstřebá zprávy o Babišovi, jeho ministerstvu, jeho hnutí nebo jeho firmě, k obědu si dá třeba Babišovo kuře, na zpáteční cestě domů se zastaví na nákup Babišových potravin, večer si pustí zprávy (v překvapivě stále veřejnoprávní televizi), které, to by člověk nečekal, informují o Babišovi, kterak garantuje řádné přidělení evropských dotací sám sobě, o třetí sazbě DPH na knihy a tiskoviny či o zelené naftě, a jsou zakončeny příspěvkem, který zpravuje lid o tom, že téma odmítl kvůli střetu zájmů komentovat - považte - sám Babiš.
A takhle to jde den za dnem. Babišovi patří Mladá fronta Dnes, Lidové noviny, tedy také iDnes.cz a Lidovky.cz, Metro, 5plus2, Óčko, Rádio Impuls a několik dalších menších stanic. Občas se objeví zpráva, že se Babiš chystá zase nakupovat. Pár novinářů se chytne za hlavu, to už tedy překračuje všechny meze, ale co naděláme! Život jde dál, jen položky na nákupním seznamu se proměňují. Babiš si zatím odškrtl deníky, týdeník a rádio, které poslouchá víc než milion lidí. Zbývá sehnat nějakou pořádnou televizi, protože na hudebním Óčku se přece jen reklama na hnutí ANO dělá poněkud složitě. Plány na koupi Novy nicméně nedávno dementoval s tím, že by se všichni zbláznili, protože je politik, jak dodal na vysvětlenou. A v tom je právě ten problém.
V Babišistánu není jednoduché se zorientovat. Nejsem politik, jsem politik, mám střet zájmů, žádný střet zájmů nemám, všechno je transparentní - to jsou jen některé Babišovy výroky z poslední doby, jež mají asi tak stejnou výpovědní hodnotu jako legendární tvrzení Stanislava Grosse je to křišťálově čisté, že už to ani křišťálově čistější být nemůže nebo slavná zaklínací formule Michala Haška v interview Daniely Drtinové je to fáma, je to fáma, je to fáma, která se šíří. Skoro to ale vypadá, že to je v zemi už taková tradice. Hlavně hodně blábolit kolem a podstata problému se vždycky nějak zamluví. Zatímco Hašek byl usvědčen v přímém přenosu a Gross z politiky odešel, u Andreje Babiše to bude asi o něco složitější. Prvním novým signálem ale je, že si možná sám Babiš konečně uvědomil, že je politikem.
Zůstává záhadou, co motivuje jednoho z nejbohatších lidí v zemi k velkým nákupům médií. Druhou záhadou pak je, proč lidi v Babišistánu mlčí, i když se jim to příliš nezdá. Možná proto, že jim snahy o koncentraci moci v rukách jedné osoby vůbec nevadí. (Jinak by si například dva miliony sedm set tisíc lidí nezvolilo v prezidentských volbách Miloše Zemana, který se před lety třeba pokusil upravit volební systém tak, aby za hodně hlasů získala ve sněmovně jeho strana pokud možno všechny mandáty.)
Babiš tedy zvolil na tomto území pasivních ovcí geniální strategii. Nejdřív začal vydávat týdeník 5plus2, jehož milion výtisků týdně se rozdává zdarma v jednasedmdesáti mutacích po celé zemi. Zajistil si tak vliv i v každé poslední zapadlé vesničce, kde denní tisk není zrovna nejžádanější komoditou. Lidi si na noviny zvykli a pravidelně už je sami vyhledávají na stálých distribučních místech. Důležité je, že jsou zdarma, protože si je berou i jinak zapřisáhlí nečtenáři. I kdyby s nimi chtěli jenom zatopit nebo vycpat mokré boty, hodí se. A když už jednou ty noviny domů přinesou, samozřejmě je i prolistují.
Pro ty, kdo noviny čtou často a rádi, Babiš vydává plátky seriózní. I když se šéfredaktorka MF Dnes Sabina Slonková a všichni kolem ní dušují, že do jejich obsahu Babiš rozhodně nezasahuje, vyvolávají některé texty z poslední doby řadu otazníků. Když onehdy oznámil Respekt, že nebude psát o svém vlastníkovi Zdeňku Bakalovi, nikdo nic nenamítal. To rozhodnutí asi bylo jedinou možností, jak si zachovat důvěru čtenářů. Bakala vlastní i spoustu dalších médií, která by o něm taky nemusela psát, a to už by mohlo představovat problém. Od té doby se ale mediální trh velmi rychle a významně proměnil, a tak už dávno nejde jenom o Bakalu. Jen těžko nyní můžou podobnou cestu zvolit Lidové noviny a Mladá fronta Dnes a rozhodnout, že nebudou psát o Babišovi, hnutí ANO, ministerstvu financí a politice vůbec. Podstatný rozdíl tkví taky v tom, že Bakala, na rozdíl od Babiše, nevede momentálně nejoblíbenější politickou stranu v zemi.
Novináři, kterým se nové propojení médií s Andrejem Babišem nelíbilo, z obou listů odešli. Ti zbylí a staronoví tvrdí, že je to takhle v pořádku a vůbec nic se vlastně nezměnilo. A to není pravda. Hranice, která určuje, jestli o Babišovi psát, jak a nakolik, je velmi nejasná. I kdyby se novináři snažili být nestranní sebevíc, vždycky u čtenářů bude semínko pochybností, protože vědí, kdo za deníky stojí.
Je samozřejmě také tristní, že sám Andrej Babiš nedokáže odhadnout míru toho, co je přípustné a co už ne. Proč si vlastně ztrátové noviny těsně před volbami koupil? Aby na nich později vydělal? Tomu věří asi málokdo. Stejně tak je podezřelé, že by začal rozdávat 5plus2 jenom proto, že je lidumil a chce, aby všichni měli přístup k regionálnímu týdeníku. Daleko pravděpodobnější je, že si uvědomil, co dokáže zdařilá mediální masáž v kombinaci s kapsou plnou peněz a populární politickou stranou.
Ať je to, jak chce, nejsou média jedinou problematickou sférou v Babišově podnikání. Když přijela na návštěvu do země Ingeborg Grässleová, členka Výboru pro rozpočtovou kontrolu, upozornila na velký střet zájmů, který Andrej Babiš má. A co se stalo potom? Všichni ji vyslechli, pokývali souhlasně hlavou, a tím to skončilo. Prokazatelně protizákonné aktivity Andrej Babiš totiž neprovozuje a antimonopolní úřad v jeho podnikání problém taky nevidí. V Česku alias Babišistánu je tohle obecně velký problém. Jedince, kteří dokáží balancovat na hraně zákona a mít z toho osobní prospěch, inspiruje samotná hlava státu, která činí v podstatě totéž.
Nyní nezbývá než počkat, jak se situace vyvine dál. Jen čas ukáže, jaké cíle Babiš sleduje. Pozitivní zprávou pro začátek by ale mohla být Babišova klíčová zjištění jsem politik a mám střet zájmů. Opakování mantry, jak politice nerozumí a je v ní nový by tak mohlo konečně skončit. Při jeho schopnostech a dovednostech by ze svých zásadních poznatků mohl a měl vyvodit další kroky. Pokud ale situaci nebude chtít nijak řešit sám, nikdo jiný ho k tomu nedonutí.
Záměr
Cíl práce
Cílem mého projektu je upozornit na vzrůstající radikalizaci společnosti, která souvisí se současnou politickou situací. Důraz bude kladen zejména riziko, které s sebou přináší rasistické a xenofobní rozdělování společnosti na „my“ a „oni“. V sérii textů se budu věnovat radikalizaci společnosti a budu popisovat, co je příčinou čím dál častějších projevů násilí vůči menšinám a co způsobuje vyhrocené názory a nepřátelské postoje většinové společnosti ke všemu odlišnému, cizímu a neznámému. Jako velmi nebezpečný projev rasismu vnímám sérii protiromských demonstrací, která se odehrála v České republice v roce 2013. Chci zjistit, proč také v České republice, zemi, kde žije zanedbatelné množství cizinců a migrantů, získávají vliv a podporu politické strany, které volají po omezení imigrace, šíří strach z islámu, otevřeně vystupují proti menšinám etnickým, sexuálním, náboženským či národnostním. Kromě toho chci upozornit na to, že české politické elity přehlížejí či bagatelizují celospolečenské problémy a málokteří vrcholní političtí představitelé odsuzují projevy xenofobie a rasismu. „Obyčejní“ lidé nevidí kolem sebe pozitivní vzory a osobnosti, které by dávaly veřejnosti možnost ztotožnit se s jejich hodnotovými a morálními postoji. V neposlední řadě chci upozornit na to, jaký mají média vliv na utváření veřejného mínění. Zabývám se v projektu médii také kvůli novému fenoménu propojení sdělovacích prostředků a politiky, které může znamenat ohrožení vyváženosti a objektivity předkládaných informací, a také kvůli stereotypnímu zobrazování menšin a problematických témat. Smyslem je popsat aktuální společensko-politickou situaci v zemi a upozornit na souvislost mezi radikalizací politických subjektů, morálním úpadkem politických elit a veřejným míněním.
Zdůvodnění volby tématu
Tématem mého samostatného projektu je radikalizace společnosti. Protože psaná a politická žurnalistika je mojí specializací, rozhodla jsem se napsat sérii textů, která bude mapovat problém radikalizace společnosti, které s politikou a politickou situací v zemi úzce souvisí. Téma je velmi aktuální; o tom vypovídá jak podpora, jakou mají nové (protestní) politické strany, tak ochota většinové společnosti účastnit se protiromských demonstrací či se vyjadřovat k tématům souvisejícím s menšinami v internetových diskuzích.
Znepokojuje mě, že se v poslední době i „obyčejní“ lidé s umírněnými názory ztotožňují s extremistickými politickými stranami a nebojí se nahlas rasisticky vyjadřovat. Téma radikalizace společnosti je velmi široké a stále naléhavé. Loňské pochody extremistů upozornily, že pokud se problém v současné situaci nebude systematicky řešit, postupně nabude ještě větších rozměrů. Zprávy řady lidskoprávních organizací naznačují, že Česká republika má velký problém kvůli vzrůstajícímu násilí vůči menšinám. S tím se shodují průzkumy veřejného mínění, které ukazují, že občané často nechtějí být v kontaktu s lidmi, kteří se jakýmkoli způsobem odlišují, ať už jde o sexuální orientaci, barvu pleti nebo vyznání.
Tyto tendence velmi podporují média například tím, že o muslimských zemích často informují pouze v souvislosti s násilím a český divák potom má pocit, že se v těchto geograficky vzdálených oblastech vlastně nic dobrého neděje. Totéž platí o příchozích z třetích zemí. Svůj velký díl viny nesou také protestní politické strany, které jsou tolik populární proto, že se mnohdy nebojí zajít daleko, označit určitou skupinu jako viníka všeho špatného, co se České republice děje. Tyto strany mnohdy nemají co ztratit, protože bývají vytvořené ad hoc. Rychle vzniknou, lidé je rychle a bez velkého přemýšlení zvolí, strany se zase rozpadnou a dají prostor novým, podobným politickým uskupením.
Stav problematiky
Projekt navazuje na rozsáhlé celospolečenské diskuze o latentním rasismu a xenofobii. Ačkoli se konají veřejné debaty a o danou problematiku se některá média zabývají, velmi často místo vyvolání diskuze o možných řešeních problému bývají příspěvky velmi nepropracované a naopak ospravedlňují diskriminační tendence většiny.
Webový server Romea se pravidelně zabývá projevy násilí či diskriminace vůči romské menšině. Jedná se ale o úzce zaměřený portál. Také například portál Migrace online poskytuje velmi zajímavé a vyvážené informace a výzkumy týkající se cizinců a mezinárodní migrace. Opět se ale jedná o velmi specificky zaměřené stránky, na které se běžný čtenář médií nedostane. Mainstreamová média mnohdy problematiku menšin bagatelizují a spíše profitují ze „senzačních“ článků a témat, neboť například samotné slovo „Rom“ v titulku obvykle zvyšuje čtenost. V oblasti velkých médií je podle mého názoru prostor věnovaný radikalizaci v Česku nedostatečný.
Projekt se zabývá se tím, že z latentního rasismu se stal rasismus veřejně prezentovaný a veřejně přijímaný. Česká společnost akceptovala, že je zde velké množství lidí, kteří mají rasistické názory, a stalo se normálním, že politické strany, které se veřejně chlubí xenofobními postoji, získávají na oblibě. Je to velmi nebezpečný trend a značí to celospolečenský morální úpadek a ztrátu zábran. Objevují se jedinci a celé skupiny, které veřejně volají po lynči menšin, význam slova nepřizpůsobivý se naprosto posunul a už jej nelze vnímat jako sémanticky neutrální slovo. Posunuly se i hranice toho, kam až jsou jednotlivci schopni ve svých projevech xenofobie zajít. Někteří politici se uchylují k nepřijatelným výrokům na adresu menšin, jak z řad senátorů, tak také současný i minulý prezident České republiky. Na sociálních sítích lze pozorovat nárůst projevů nenávisti a je zřejmé, že tento fenomén nelze zastavit nebo potlačit ze dne na den. Je proto potřeba široká diskuze mezi většinovou společností, politickou reprezentací a zástupci menšin. Lidé se nebojí otevřeně volat po smrti nebo vystěhování určité minority, což je v 21. století nepřijatelné. Odstrašující je fakt, že se k sérii protiromských pochodů téměř nikdo z politické elity nevyjádřil, nikdo ji veřejně neodsoudil a nekomentoval. Není přípustné, aby zde byly menšiny diskriminovány a šikanovány majoritou. Nelze se chovat v duchu oblíbeného českého hesla „nehas, co tě nepálí“. Cílem textů je upozornit na vážné projevy celospolečenského problému v podobě vzrůstající inklinace obyvatel České republiky ke xenofobii a rasismu a navázat na ne příliš početné příspěvky, které se objevují v médiích.
Ideový plán
Jak jsem zmínila v úvodu, cílem tohoto projektu je vytvořit ucelený soubor textů, který bude reflektovat aktuální společenské a politické problémy, které souvisí s radikalizací společnosti.
Hlavní zprávu jsem koncipovala jakou souhrnný popis informací projevů nesnášenlivosti ze strany majoritní společnosti vůči menšinám. S odkazem na odborníky také uvádím, v čem spočívá hlavní riziko. Čtenář by měl ze zprávy vyvodit, že problém tkví jak ve společnosti, tak zejména v politických elitách, které zaujímají k problematice diskriminace a utlačování menšin mnohdy velmi lhostejný postoj. Upozorňuji na to, že přestože si Češi samotní myslí, že jsou velmi tolerantní národ, sociologické výzkumy i některé události ukazují pravý opak.
Mnohdy i umírněné, tradiční strany se uchylují k populistickým heslům, kterými se trefují do cizinců, případně islámu, protože odhalily, co bude mít u veřejnosti úspěch. Zpráva vybízí k zamyšlení nad výroky politiků. Čtenář by měl dojít k závěru, že je nutné se zamyslet a volit odpovědně, nedávat šanci stranám, za nimiž není žádná stabilní ideologie a u nichž absentuje kompaktní, propracovaný program. Pokud strana něco nabízí či slibuje, je občanskou povinností voličů ptát se, jak toho strana docílí. Pokud nejsou teze na volebním plakátu schopni lídři podložit řádnými argumenty, potom je otázkou, zda jsou to skutečně reálné plány do budoucna, nebo jenom fráze, které dostanou strany do Poslanecké sněmovny či Evropského parlamentu, a tím veškerá aktivita stran skončí.
Na zprávu, která tedy shrnuje nejvýraznější problémy, které se v české společnosti objevily v poslední době, navazují publicistické texty, které se věnují tématu podrobněji.
Dalším textem je rozsáhlý rozhovor s politologem Tomášem Lebedou, ve kterém se snažím čtenáři vysvětlit, v čem spočívá problém nových politických stran, která mají mnohdy líbivá hesla a nabízejí razantní řešení všemožných problémů. Upozorňuji na problém populismu, který je vlastní všem rychle vytvořeným novým politickým subjektům. Zároveň ale zdůrazňuji, že se v podstatě nejedná o nový trend, který by byl typický pro Českou republiku. Nicméně je pravděpodobné, že také doba Opoziční smlouvy vedla k vystupňování nedůvěry vůči politice jako takové a napomohla pozdějšímu úspěchu radikálnějších politických subjektů. Ale okolnosti, zejména globální ekonomická krize a zklamání z polistopadového vývoje tolik opěvované demokracie, způsobily, že je běžný český občan roztrpčen a mnohdy znechucen také z korupce, která se objevila v etablovaných politických stranách. Proto se ukazuje, že v posledních letech dává ve volbách šanci novým stranám s nadějí, že budou lepší než ty předchozí. Mnohdy také veřejnost volí nové strany ne proto, že by jí tolik vyhovoval jejich program, ale z principu chce volit proti tradičním stranám, které právě přinesly ono zmíněné zklamání. S tím souvisí také fakt, že se voleb často účastní jen malé procento voličů. Nízký je také počet lidí, kteří jsou ochotní vstupovat do politických strana a kteří jeví aktivní zájem o politiku.
Rozhovor upozorňuje na to, že je společnost obecně velmi nespokojená, což vede k tomu, že se snaží najít viníka a svalit vinu za veškeré problémy na nějakou sociální skupinu. V případě České republiky, a nejen jí, se tímto viníkem mnohdy stávají menšiny, ať už etnické, národnostní, náboženské nebo sexuální. Výjimkou není také svalování viny za vlastní problémy na „Brusel“, přičemž si je třeba uvědomit, že Evropská unie jsme i my sami a vlastní politickou participací či angažovaností se můžeme podílet na rozhodování o věcech veřejných. Je nezbytné, aby si občané uvědomili, že instituce ani určité malé skupiny obyvatel ve skutečnosti nejsou zdrojem problémů, jenom představují často snadný cíl útoku. Násilím, ať už verbálním či fyzickým, se pak většinová společnost snaží zbavit své frustrace. To se projevilo v posledních letech útoky vůči romské menšině, ale také nepřátelským postojem vůči imigrantům, obzvlášť těm z východní Evropy.
Text se dále zabývá tím, že se v české společnosti nově objevují islamofobní tendence. V rozhovoru politolog Lebeda upozorňuje na to, že jsou tyto tendence mnohdy naprosto neopodstatněné a opět slouží jenom jako heslo, které zaujme nerozhodnuté či z dřívější doby zklamané voliče. Kvůli malé zkušenosti s jinými kulturami, nedostatku informací a stereotypnímu zobrazování náboženských menšin také například ve sdělovacích prostředcích mohou vznikat na straně většinového obyvatelstva obavy z neznámého.
Cílem rozhovoru je poskytnout čtenáři hlubší vhled do problému a dát mu podnět k zamyšlení nad vlastním rozhodnutím u voleb. Zároveň text upozorňuje na novodobý problém v české společnosti, jímž je propojení sféry politiky a médií. Pokud politik, který stojí v čele nejpopulárnější strany v zemi, vlastní velmi vlivná a čtenářsky oblíbená média, společnost by je měla vnímat velmi kriticky a být ostražitá. Úzce to souvisí s demokracií a jejími hodnotami. Zajímalo mě také, jakou roli hrají autority a média ve formování veřejného mínění a v textu na tento vliv elit či autorit upozorňuji. Proto je třeba jednak odpovědně vybírat politické zástupce, kteří uznávají určité morální hodnoty, a také pozorně sledovat média a trvat na jejich nezávislosti, nestrannosti a pokud možno co nejvyšší míře objektivity.
Následující text jsem se rozhodla napsat jako storku. Jako zástupce protestních politických stran jsem si vybrala Viktora Paggia, v minulém volebním období jednoho z nejvýraznějších členů tehdy nové politické strany Věci veřejné. Text přibližuje motivaci lidí vstupovat do protestních politických stran. Cílem je upozornit na to, že mnohdy lidé, kteří se rozhodnou vstoupit od vysoké politiky, nemají předchozí politickou zkušenost. Obvykle mají pouze svoje ideály a představy o tom, čeho by chtěli dosáhnout. Často se ale také mezi politiky objevují tací, kteří se rozhodli kandidovat ve volbách jenom krátce před jejich konáním, a následná politická kariéra je překvapila a v podstatě s ní nepočítali. Viktor Paggio je nyní členem strany LIDEM, která personálně navazuje na Věci veřejné. Nelze říci, že by postoje či názory, které zastává, byly univerzálně platné pro členy protestních politických stran. V zásadě má ale být tato storka reprezentativní ukázkou toho, jaká bývá motivace lidí a příčina vstupu do protestních stran a jaký přístup k politice členové podobných stran zaujímají.
Cílem textu je upozornit na to, že zástupci takových stran, jakkoli mohou mít dobré vize, nápady a úmysly, v momentě, kdy nejsou podpořeny propracovaným programem, jasnou strukturou a ideologií strany, mohou představovat problém na politické scéně. Příčinou může být také to, že v mnoha případech tyto strany vznikají velmi rychle a spontánně a často jejich jediným cílem bývá získat post pro několik málo osobností, které jsou ve vedení strany. Text navazuje na rozhovor s politologem, ve kterém je důležitost rozdělení stran na levicové a pravicové a jejich jasné ideologické vymezení rozebráno podrobněji.
Následující text je krátká poznámka, jejímž cílem je upozornit na stereotypní zobrazování menšin v médiích. Obzvlášť u televizních médií, které pro mnoho lidí stále představují hlavní zdroj informací, je zásadní, aby jimi podávané informace nebyly vytržené z kontextu a neříkaly divákovi, co si má myslet. Na zprávě, kterou odvysílala Česká televize v Událostech, ilustruji, jak málo pozornosti někdy novináři věnují výrazům, kterými problém prezentují. Pokud o cestujících z Arménie, kteří létají přímou linkou mezi Jerevanem a Prahou s ČSA, mluví ČT jako o běžencích, je to naprosto neprofesionální přístup. (V tomto případě ČT událost víceméně vytvořila.) Dalším problémem je to, že zpráva vyvolává strach v divákovi z vlny migrace, přičemž se žádná vlna migrace nekonala, pouze několik skupin Arménů přiletělo do Česka s tím, že chtěli pokračovat v cestě dál a měli platná víza. Zpráva byla typickým příkladem toho, jak můžou média manipulovat s diváky, vyvolávat paniku a obavy z cizinců ze třetích zemí a negativně ovlivňovat veřejné mínění.
Poslední text, který sérii uzavírá, je komentář, v němž se věnuji problému propojení peněz, politiky a médií, tedy problému, který představuje Andrej Babiš pro demokracii v České republice. Upozorňuji na to, že u nás (a pravděpodobně i jinde, Itálie a Silvio Berlusconi je toho důkazem) je problém v tom, že politické elity nemají morální zábrany. Andrej Babiš se rozhodl, že si koupí v Česku všechno, co půjde, a nic mu v tom nemůže zabránit. Úřady v jeho podnikání, politice a vlastnictví médií problém nevidí, a proto Babiš ovládl mediální trh a nyní není jasné, co se bude dít dál. Zřejmé ale je to, že představuje problém, ohrožuje pluralitu názorů i médií. Sám Babiš, kdyby měl určité morální zábrany, by takto nemanipuloval s veřejností. Protože zjevně ale zábrany nem a disponuje velkým finančním kapitálem, zdařile usiluje o politickou moc. V textu se letmo zmiňuji také o problému, který představuje Miloš Zeman, který podobně jako Babiš je ochotný zajít velmi daleko a také velmi rád a často balancuje na hraně zákona (například si interpretuje Ústavu ČR podle svého a odmítá činit to, co je zvykem).
Postup práce
K dosažení cíle projektu, tedy ke komplexnímu popsání problematiky radikalizace společnosti, jsem zvolila sepsání série textů, které na sebe navazují a vzájemně se doplňují. Nejprve jsem provedla postupnou rešerši zpravodajských a publicistických textů, které se věnují problematice utlačování menšin, protiromským protestům v loňském roce a radikalizaci obecně. Téma je velmi obsáhlé, takže vypracování projektu bylo časově velmi náročné.
Jako hlavní text jsem zvolila rozšířenou zprávu v kónické podobě. Jejím tématem jsou projevy nenávisti, násilí a současné populární formy protestu proti menšinám. Rozhodla jsem se ve zprávě uvést statistické údaje ze sociologických průzkumů, které vypovídají o postoji veřejnosti vůči minoritám. Zprávu jsem chtěla doplnit o vyjádřením odborníků na tuto problematiku z řad romistů a politologů. Nepodařilo se mi spojit s odborníkem na extremismus. Poté jsem oslovila Tomáše Lebedu z Univerzity Palackého s žádostí o rozhovor, který je taktéž součástí projektu, a jeho výroky jsem potom doplnila úvodní zprávu. Oslovila jsem také Sašu Uhlovou, publicistku, která vystudovala romistiku a tématu rasismu a radikalizaci společnosti se dlouhodobě věnuje a publikuje velmi kvalitní, vyvážené texty. Jejími tvrzeními jsem tedy doplnila úvodní zprávu, která jmenuje příčiny neschopnosti pokojného soužití minorit a většinové společnosti.
V následujícím textu se věnuji problematice hlouběji v rozhovoru s politologem Tomášem Lebedou. Na základě předchozí rešerše jsem sepsala otázky, které jsem politologovi chtěla položit. Značná část rozhovoru se zabývá problematikou protestních stran a hnutí, neboť tyto získávají v posledních letech na popularitě, a to nejen v České republice, ale v celé Evropské unii. Důraz je kladen na mechanismy, jakými tyto strany jsou schopné oslovit voliče a získat si jejich přízeň. Protestní strany jsem se rozhodla důkladně prodiskutovat s politologem proto, že se domnívám, že politická scéna do velké míry odráží momentální názorové rozpoložení společnosti a její aktuální podoba je tedy důležitá. Populární strany, které svoji oblibu získávají zejména v důsledku populistických prohlášení na adresu neoblíbených minorit, mají velkou váhu a dokážou ovlivnit veřejné mínění. Zároveň se ptám odborníka, zda jsou obavy z rostoucí imigrace, například ze států severní Afriky nebo Východu, které Češi mají, opodstatněné. Zjišťuji, zda by nepomohlo napjatou situaci zlepšit větší zastoupení příslušníků minorit a podreprezentovaných skupin v politice. V průběhu rozhovoru jsem ale samozřejmě reagovala na předchozí odpovědi, a proto jsem se nedržela jenom předem připravených otázek.
Třetím textem byla storka. Oslovila jsem proto exposlance Viktora Paggia, který byl poměrně aktivním členem Věcí veřejných v minulém volebním období. Souhlasil s tím, abychom se setkali, a chtěl předem vidět otázky. Udělala jsem si malou rešerši, zjistila jsem, jakým tématům se v době vykonávání svého mandátu v Poslanecké sněmovně věnoval nejvíce. Připravila jsem několik málo otázek a poslala jsem mu je s tím, že budu ptát na to, co mě zrovna napadne, podle toho, co mi bude ochotný sdělit, a že seznam, který má, není definitivní. Při našem rozhovoru jsem potom zjišťovala, jaká byla jeho motivace vstoupit do VV a do politiky obecně, jaké měl vize, plány a podobně. Z toho jsem sepsala storku, ze které by měl vyplynout jakýsi „profil“ a čtenář by měl získat představu, jak asi vypadá člověk, který vstupuje do protestní politické strany a s nadšením pro ni pracuje.
Čtvrtým textem byla poznámka. Náhodou jsem v archivu České televize narazila na zprávu o arménských migrantech, která mě velmi šokovala, protože podle mého názoru je velmi neobjektivní a podsouvá divákovi pocit, že se do ČR brzy zřejmě nastěhuje celý Kavkaz, a stigmatizuje tak veškeré cizince, kteří v České republice jsou, zejména pak ty z východní Evropy. Proto jsem se k této zprávě rozhodla vyjádřit formou poznámky.
Posledním textem byl komentář o Andreji Babišovi a propojení politiky a médií. Napsání tohoto textu bylo mým úplně prvním krokem k zahájení práce na celém projektu, postupem času jsem jej ale z velké části přepracovala. Důvodem byly nové informace, které jsem zaznamenala v médiích, a proto jsem měla potřebu svoji vizi aktualizovat a doplnit o nové poznatky.
Sebehodnocení
Mým cílem bylo napsat sérii textů, které budou upozorňovat na problém radikalizace společnosti a budou se věnovat jejím kořenům. Cílem zprávy a rozhovoru bylo, aby komplexně vysvětlovaly příčiny současné společenské situace. To se mi podařilo. Další tři texty v podstatě celé téma doplňují a obohacují. Vypracování projektu jsem věnovala víc času, než jsem původně předpokládala. Jednak jsem chtěla, aby předkládané texty neodrážely situaci několik měsíců starou, proto jsem texty aktualizovala až do poslední chvíle. Dalším důvodem bylo téma samotné, které je velmi obsáhlé a předpokládá v zásadě nikdy nekončící monitoring zpravodajství a publicistiky věnované menšinám a jejímu utlačování. Posledním důvodem bylo to, že jsem se chtěla setkat osobně s politikem, který reprezentuje protestní strany, abych si mohla vytvořit vlastní představu o jeho motivaci a názorech. Totéž platí o rozhovoru s politologem.
Přepisování získaných materiálů z diktafonu bylo velmi zdlouhavé a i když jsem rozhovor upravila a některé pasáže zkrátila, je stále velmi rozsáhlý. (Totéž platí v případě storky.) Díky tomu ale rozhovor kvalitně objasňuje příčiny radikalizace a vysvětluje souvislosti.
Při práci na projektu se mi nepodařilo spojit s odborníkem na extremismus, což ale podle mého názoru vyvážilo to, že jsem oslovila romistku Sašu Uhlovou. Osobní setkání ale z časových důvodů nebylo možné, což je škoda, protože by určitě bylo velmi obohacující.
V textech se mi podařilo popsat velkou část problémů, kterým společnost v současné situaci čelí. Oslovila jsem odborníky a zástupce politických stran a díky jejich výpovědím jsem vypracovala sérii textů, která téma radikalizace společnosti obsáhla.
Zajímavé by jistě bylo pracovat i s příspěvky, které vznikají v různých recesistických skupinách na sociálních sítích a které parodují oblíbené výroky („nejsem rasista, ale...“) či postoje extremistů. (Existuje například stránka Čechy v ČR nechceme nebo skupina Nechceme, aby po našich městech pobíhal beztvarý pytel Otto Chaloupka.) Podobná uskupení a jejich příspěvky či názory se mi bohužel nepodařilo do textů zapracovat kvůli omezenému rozsahu práce. Téma z tohoto úhlu pohledu tak zůstává otevřené dalšímu zpracování.
Přesto si myslím, že jsem cíle, které jsem si vytyčila v samém začátku, splnila a že se mi pomocí pětice textů podařilo popsat příčiny radikalizace společnosti a upozornit na riziko s ní spojené.
„Konkurenční“ projekty a zdroje
Protože jsem si zvolila velmi široké téma, těžko můžu jmenovat všechny ostatní texty, které kdy byly publikovány a týkaly se radikalizace společnosti či diskriminace určitých sociálních skupin. Řada novinářů a publicistů se denně věnuje podobným tématům. Mezi stěžejní texty, které mi rozšířily obzory, patří bezpochyby texty publicistky a romistky Saši Uhlové. Její práci ale samozřejmě nelze označit jako konkurenční, spíše se jedná o velmi cenný zdroj informací a zajímavých postřehů. Výborně podle mého názoru dokládá přístup k menšinám v České republice také dokumentární film Víta Klusáka a Filipa Remundy Život a smrt v Tanvaldu. Protože mě toto téma dlouhodobě zajímá, nešlo nevnímat zpravodajské příspěvky týkající se migrantů či menšin vysílané Českou televizí. Zajímavé bylo také sledovat projekty, politické strany či občanská sdružení, která zaujímají právě opačný postoj a snaží se oslovit voliče skrze populistická hesla a nabízejí snadná řešení. Vybrala jsem si pár takových uskupení, která mě zaujala nejvíce, a jejich webové stránky a programová východiska jsem pročítala. Ale podrobná rešerše všech veřejných iniciativ, které se staví proti veškerým menšinám, není v silách jednotlivce. Velmi mi pomohly také níže uvedené webové stránky i odborná literatura.
Amnesty International. Roma in Europe: Demanding justice and protection in the face of violence. http://www.amnesty.eu/en/news/press-releases/eu/discrimination/roma/roma-in-europe-demanding-justice-and-protection-in-the-face-of-violence-0734/#.U1Y1e6KVw4J
Amnesty International. Zpráva AI k diskriminaci Romů v Evropě.
http://tadyated.amnesty.cz/doc/zprava-ai-k-diskriminaci-romu-v-evrope.pdf
Centrum pro výzkum veřejného mínění www.cvvm.soc.cas.cz
Linek, Lukáš. 2013. „Zrazení snu“ in Voliči a volby. Praha: Slon.
Charvát, Jan. 2007. Současný politický extremismus a radikalismus. Praha: Portál.
Texty Saši Uhlové na serveru Romea.cz http://www.romea.cz/cz/autori/sasa-uhlova
Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury http://www.hnutiusvit.cz/
Občanská iniciativa D.O.S.T. www.akce-dost.cz
Osobní blog Viktora Paggia www.paggioblog.idnes.cz
