Ondřej1
„Dodnes ukazujeme to své řecké lidové srdce,“ říká spisovatel Sotiris Joanidis
Rejvíz- Na svém pozemku vyvěšené dvě vlajky - českou a řeckou. Je totiž jedním ze čtyř a půl tisíce řeckých dětí, které přišli v roce 1948 do Československa. V Řecku zuřila občanská válka, a tak byly všechny děti z horských oblastí, kde se bojovalo, odvedeny do bezpečí spřátelených států komunistického bloku. Akce Řecké děti vzbudila tehdy velký ohlas a Řekové dodnes vzpomínají na solidární pomoc a lidský přístup českých orgánů a jednotlivých občanů k jejich nelehkému osudu. Přímý účastník přesunu, spisovatel Sotiris Joanidis, bydlí dnes na Rejvíze u Zlatých hor na Jesenicku.
Proč právě tady, na severním cípu republiky, se usadilo tolik Řeků?
Nebylo to o chtění. Když vznikla otázka řecké emigrace, tak komunistická strana Řecka se nejdříve dohodla se socialistickými státy, že sem přijdou Řekové. Nejdříve poslali děti, potom přišli dospělí. Československá vláda jim vyšla vstříc, to bylo i v jiných státech. Zároveň museli vybrat nějaké místo, kde by řecká komunita byla pospolu. V padesátých letech bylo na Jesenicku stále dost domů po sudetských Němcích, tak vybrali toto místo. Dokonce to musela schválit nějaké komise, která posuzovala, zda–li to Řekům vyhovuje. Většinou to byly vesnice, protože příchozí byli z horských osad, zvyklí žít vesnický život.
A jak na vás Jeseníky působily?
Je dobře, že byly vybírány vesnice, které byly osamocené, kde byl klid. Aby to připomínalo řecké feudální obce. Horní Údolí bylo velmi dobře vybrané. Dokonce česká vláda omezovala své občany. Práci dávala v těchto místech přednostně Řekům a Češi dělali vedoucí pozice-nějaké mistry v továrnách apod. Samozřejmě nemohli třeba kvůli Řekům vyhodit hajného. Totéž se dělo kolem Albrechtic, Javorníku, ale i ve východních Čechách, kde koncentrace českých obyvatel nebyla tak velká.
Máte tedy pocit, že lokalita byla vybráno dobře i vzhledem k tomu, že se Češi snažili na válku a na Němce zapomenout a Řekové přinesli nový impuls, novou kulturu?
Ze začátku o kultuře nemohla být moc řeč. Kultura Řeků z dědin nijak zvlášť nevynikala. Kulturní prvky se začaly více projevovat až po revoluci, kdy se ukázalo, že Řekové kulturním národem jsou, a ukazují dodnes to své lidové řecké srdce. Je vidět, že to je národ, který má za sebou bohatou historii.
Žijete v Sudetech. Při prezidentské kampani se ukázalo, že Sudety jsou politický pojem. Co si o tom myslíte?
Určitě je to politický pojem. Sudety poprvé použil v novinách nějaký vídeňský žid, redaktor. Odsun byl nešťastný pro Němce, já považuji odsun za dobrou věc. Od druhé světové války Němci chtěli český element zničit, zahubit, Hitler to měl spočítané, že třetinu odsune na Sibiř, třetinu zabije a další třetinu převychová. Němci si o odsun řekli sami.
Jak se díváte na divoký odsun? Kde se podle vás v Češích vzala to zloba, když Němci a Češi byli tolik let sousedé a najednou je Češi hnali holí?
Když jsem putoval spolu s ostatními řeckými dětmi do Albánie, tak řečtí vojáci po nás stříleli. Když jsem měl poprvé možnost vrátit se do Řecka, tak jsem měl na hranicích problémy. V lidech je zloba. A jakmile je to podporované vládními, politickými orgány, tak pak se zlo násobí. Lidé přestanou vnímat druhého jako člověka. A začnou ukazovat, že jsou silní. Ukázkou je hitlerovské Německo, Němci prožili první světovou válku, věděli, co to válka je, a stejně se pak zase skoro všichni přidali. A nedá se říci, že by byli k ostatním národům milí. A takoví byli i vzdělaní lidé. Třeba esesák, který dohrál na klavír Chopina, a pak šel střílet lidi. Takže zlo je v lidech asi dominující. I tady byli Němci zlí na Čechy a pak v se Češi mstili, protože jim ubližovali.
Sám jste velmi aktivním členem řecké komunity. Je řecká obec v Olomouckém kraji organizovaná?
V roce 1949 se ustanovil tzv. komitét, který všechny Řeky organizoval. Sháněl práci, domlouval se s českou stranou apod. To platilo do roku 1989. Později mírněji, protože pak se Řekové roztrousili po celém Česku a rozpadla se tady i místní řecká komunistická strana a vznikly místní organizace. Začalo to v Krnově, pak v Praze, v Brně, v Ostravě a Jeseníku. Dnes se dělají zábavy, oslavy řeckých svátků, stará se o to Asociace řeckých obcí.
V médiích je Řecko prezentováno jako sociální stát, kde lidé zneužívají systém a nepracují. Jak vnímáte podobné názory?
Nehledají řešení problému, jen uráží. Fakt je, že Řecko nezažívá první bankrot. Od roku 1821, kdy povstali proti Turkům a osvobodili se a měli první menší stát, bylo těch bankrotů asi osm. Dnes je skoro nemožné, aby Řecko nebankrotovalo. Je to hraniční pásmu EU, hlídají vstup emigrantů do EU a to stojí velké peníze. Řecko má přes 1400 ostrovů, z nichž je asi 900 obydlených. Obsluha těchto ostrovů je drahá. A taky je to dané podnebím, v Řecku se teploty občas šplhají k 38 stupňům, a to se nedá moc pracovat. A líní nejsou, v soukromých podnicích Řekové dřou od rána do večera. Úředníci dřinu nemají, stát je platí a platí je dobře. Ale tady je to podobné. Taky má Řecko velkou armádu, jednu z největších v Evropě, na kterou se dávají velké výdaje. Protože každý stát kolem Řecka si v historii dělal nároky na jeho území, takže Řecko se bojí.
Ovlivnily vás nějak ty útrapy, které jste prožil v dětství?
Těžkosti, které mají lidé do dvaceti let, způsobují, že si člověk uvědomí, co jsou skutečné problémy. Protože v té době vnímají všechno citlivě. Já sem procházel tři dny pěšky z Řecka do Albánie, neměli jsme co jíst, bombardovali nás, a ve mně to zůstalo tak hluboce, že se mi dodnes ježí vlasy hrůzou, kdy si na to vzpomenu. Už jako dítě zjistíte, co je zlo, co je hlad, že se musíte ukrývat. To se musí podepsat.
Krátce po vašem příchodu do ČSR zemřel prezident Beneš, pamatujete na tuto událost? A pamatujete si i na jiné milníky v českých dějinách?
Pamatuju, protože jsem se narodil v roce 1939 v řeckých horách 1125 metrů nad mořem, snad proto jsem se usadil na Rejvízu. Učil jsem se tady česky, od roku 1962 jsem dělal hajného, a politické i společenské záležitosti mě vždycky zajímali. Když přijely sovětské tanky, měl jsem tady v srpnu na návštěvě mou tchýni, která byla Němka, a z Rusů měla úplnou hrůzu. Ráno si pustila rozhlas a o půl sedmé nás budila: děti vstávejte, je válka, napadli nás Rusové. Hned jsme vyskočili a poslouchali, co se stalo. Pak se nás v lesním závodě ptali, zda s tím souhlasíme. Já jsem byl proti okupaci. Řekl jsem jim, že kamarádi přece konflikt neřeší silou a tanky. Ale nic mi neudělali.
Události kolem Jana Palacha jste vnímal?
O Palachovi jsem se dozvěděl z novin, které o tom samozřejmě psaly úplně jinak, než to bylo. Jak bylo zvykem komunistů, tutlali to a dělali z Palacha blázna. Než se člověk dozvěděl tu podstatu, tak to chvíli trvalo. Potom následoval Zajíc a to už mi došlo, že je všechno jinak, než se píše.
Vnímal jste i politickou situaci v Řecku?
V Řecku demokracie nebyla, až po divokém vývoji se ustanovila republika. Všichni lidé, kteří jsou s Řeckem spjatí jako já, to vnímají. Spíše Řecko chválíme, než kritizujeme, protože pořád máme řecké srdce.
Celý váš život je spjatý s přírodou, dělal jste hajného. Jak vnímáte změny v krajině?
Myslivost byla vždy určitá nadhodnota, kterou využívali bohatší lidé. Tak to trvalo celé věky. Československo mělo svá pravidla a zákony pro lov, které byly relativně dobré. Příroda je ale ovlivněná globálně, třeba chemizací. Najednou mizí celé porosty lesů, maliny, vysoká tráva. Hajný jako člověk toho moc udělat nemůže.
Jste pro vznik Národního parku Jeseníky?
Myslím, že to nic neřeší a jen to bude stát zbytečně moc peněz. Teď dostane spoustu pozemků v Jeseníkách církev, tak uvidíme.
Jak jste prožíval řecký triumf na Mistrovství Evropy ve fotbale v roce 2004?
Vsadil jsem se o výhru s kamarády. A pak jsem auto ozdobil řeckou vlajkou, jezdil po okolí a troubil. Na hranicích s Polskem mě ale celníci donutili vlajku sundat, že prý takhle jezdit nemůžu. Tak jsem vlajku stáhl, ujel dvacet metrů, znovu ji vyndal a jel dál.
„Lidi rozlišuji pouze na dobré a zlé,“ říká saxofonista Nikos Kuluris
Velký ohlas vzbudila v padesátých letech minulého století akce Řecké děti. Tehdy přijalo Československo na čtyři a půl tisíce dětí z horských oblastí Balkánského poloostrova, kde zuřila válka. Řekové dodnes vzpomínají na solidární pomoc a lidský přístup českých orgánů a jednotlivých občanů k jejich nelehkému osudu. Minulý rok uplynulo 65 let od jejich příchodu, na našich stránkách proto najdete v příštích dnech jak příběh přímého účastníka pochodu, tak i osudy dalších generací. Dnes představujeme Nikose Kulurise.
Ostrava- Jeho prarodiče vyhnala z vlasti občanská válka. Usadili se v Jeseníku a tam vytvořili početnou řeckou komunitu spolu s dalšími krajany, kteří přišli do bezpečí spřátelených států bývalého komunistického bloku už dříve. Nikos Kuluris, saxofonista z kapely Kryštof, se v ostravské kavárně U Černého stromu rozpovídal o řeckých kořenech, ale i o Zlatém slavíkovi a nových výzvách pro kapelu.
Odkud přesně pocházeli vaši příbuzní? Zanechala v nich válka nějaké stopy?
U nás to bylo tabu. Děda to přímo zažil, byl v té době vysoce postavený kapitán. Prošel i tureckou válkou. Ale nikdy o tom nechtěl mluvit. Byl z Kréty a babička z Turecka, poznali se právě během druhé světové války. A pak přišli do Jeseníku.
Krátce potom se ale rodina odstěhovala do Havířova. Jezdíval jste i pak do Jeseníku?
Měl jsem tam prarodiče, pobýval jsem tam střídavě, často na prázdniny. Už tam moc lidí neznám, ale zůstal mi pořád nejlepší kamarád, který odtud také pochází.
Kdy jste se poprvé podíval do Řecka?
Asi v pěti letech. Jako dítě jsem tam jezdíval hodně, hlavně na prázdniny. Pořádali se tam tábory pro Řeky z celého světa. Bylo příjemné potkávat krajany z Mexika, Afriky, Austrálie nebo Argentiny. Dodnes mám schované jejich adresy.
Z vlastenectví jsem vystřízlivěl
Byl rozdíl mezi řeckou a českou společností?
Tam člověk sehnal úplně jiné věci. Nadšeně jsem sbíral prázdné plechovky a krabice od džusů, které jsem vypil. Všechny podobné poklady jsem schovával do velké bedny a táta mi je pak přivezl domů.
A sledujete současnou špatnou ekonomickou situaci Řecka?
Systém sociálního státu nešlo dlouho udržet, proto ta krize. Například platy českých a řeckých učitelů se nedají srovnávat. A spousta mladých lidí mé generace je neschopných. Jsou budoucností země, ale nemají jí co nabídnout. Jen vysedávají po kavárnách. Ze zarytého vlastenectví už jsem vystřízlivěl, sám mám mnoho špatných zkušeností s řeckou státní správou.
Považujete se tedy spíše za kosmopolitního člověka?
Lidi neškatulkuji, rozlišuji je pouze na dobré a zlé. Uvědomil jsem si to při studiích v zahraničí. Nemůžu přece někoho posuzovat pouze podle národnosti. Třeba k Turecku jsem měl odmala extrémní averzi, protože mi doma pořád vykládali, jak nám povraždili několik členů rodiny ve válce. A po návštěvě Turecka jsem zjistil, jak úžasní lidé tam žijí.
Cítíte jako velké plus, že jste byl vychováván v Československu?
Moje výchova byla trochu tvrdší a skromnější, než je zvykem v řeckých poměrech. U nás se kladl velký důraz na vzdělání. Rodiče se snažili, abych měl co největší rozhled. Když k nám přijel na návštěvu bratranec, divil se, že máme knihovnu a čteme. I ve vztazích s řeckými přítelkyněmi mi chyběl společný základ. Pro některé bylo nejdůležitější věcí, kam půjdou večer zapařit.
První konkurz byl hrozné fiasko
Pojďme k muzice. Jak jste se k ní dostal?
U nás v rodině se muzice nikdo nevěnoval. V patnácti jsem začal poslouchat různé rockové kapely, vtáhlo mě to. Miloval jsem Nirvanu. Zrovna v té době hledala havířovská kapela Kryštof saxofonistu. Můj otec byl obchodník se starožitnostmi a doma jsme měli několik saxofonů. Jeden z nich jsem vzal a šel na zkoušku. Samozřejmě to bylo hrozné fiasko, ale kluci si mě nechali stranou, trochu jsem pocvičil a po dvou letech se stal stálým členem kapely.
Kryštof se postupně vypracoval v jednu z nejúspěšnějších českých skupin, vše korunovalo vaše vítězství v anketě Zlatý slavík. Kde ho máte vystavený?
Každý máme brož a pak jednoho velkého Slavíka pro celou skupinu. Není to můj úspěch, ale ocenění pro celý tým. I proto nás bylo na pódiu při přebírání ceny tolik. Lidé kolem nás se opravdu snaží, to se projevuje i na koncertech. Máme například skvělá světla, protože osvětlovač jede na veletrh a snaží se zjistit nejnovější trendy.
A co říkáte na kritiku Slavíků, že to není soutěž kvality, ale popularity?
Pro nás je fajn po deseti letech sestřelit Kabát z prvního místa. Je to hrozně příjemné vyhrát, ale taky se ve mně mísí různé pocity. Nemůžu se ztotožnit s výhrami lidí, kteří pro hudební scénu v posledních letech neudělali vůbec nic. Celé je to ustrnulé a postavené na setrvačnosti. Je spousta jiných zpěváků a zpěvaček, kteří by si zasloužili ocenění.
Poslední dva roky jsou nejintenzivnější
Máte v kapele nastavené nějaké mantinely, za které byste nešli?
Jednoznačně. Nikdy bychom nehráli třeba v obchodním domě. Hudba nás živí, takže děláme VIP večírky, za to se nestydíme. Nejsou to akce pro veřejnost. Mockrát jsme řešili, zda nabídnutou akci vzít. O takových věcech rozhoduje porada. My se radíme neustále, věci kolem kapely prožíváme 24 hodin denně. Hudební nápady posíláme Richardovi. On dokáže rozeznat dobré melodie od špatných. Pořád se to prokazuje. U některých písniček jsem pochyboval, a nakonec z toho byly velké hity
V létě chystáte Kryštof kempy, které by měly být v mnoha ohledech pro fanouška průlomové. Nebojíte se toho kontaktu?
Myšlenka na podobný projekt se zrodila už dřív. Inspirovali jsme se třeba u Coldplay a rozhodli se, že uděláme spontánní koncert někde na lavičce. Udělali jsme to třikrát, a ta odezva a komunikace od lidí byla hrozně intenzivní. Tam je člověk úplně obnažený, lidé na vás pořvávají, mají různé nápady, děti vám šahají na nástroje. Chtěli jsme to udělat ve větší míře. A tak vznikly Kryštof kempy jako náš vlastní festival. Pojedou s námi spřízněné kapely, jako je třeba Nebe, Lenny, Michal Hrůza nebo Mňága a Žďorp. K tomu bude spousta doprovodných akcí. Každý z nás bude mít vlastní stan a v něm se bude věnovat něčemu jinému. Budu mít na starosti vaření. Nikos bude mít fitcentrum, tam budou asi všechny ženy. A třeba bubeník bude mít bubenickou školu.
Už dopředu jste ohlásili po kempech roční pauzu. Nic se na tom nezměnilo?
Poslední dva roky mám pocit, že pracujeme nejintenzivněji za celou dobu. Všichni táhneme za jeden provaz a vrací se nám to. Relaxace je ale taky nutná. Není to úplně pauza. Na podzim příštího roku bychom chtěli mít hotovou novou desku. V květnu přijedou kluci z Ameriky, budeme nahrávat prvních pět songů, a v říjnu bude druhá etapa. Bude to dvakrát dvanáct nahrávacích dní. A budeme pracovat i na turné, aby to byla zase show pro lidi.
Chystáte i něco v Olomouci?
V Olomouci vždycky rádi hrajeme, třeba v Účku jsme zažili na podzim skvělý koncert. Teď tam budeme hrát na plese. A v létě bude první kemp v Náměšti na Hané.
Kalimera, Haná aneb řecká menšina v Olomouckém kraji
Olomouc- Místo české vlajky vládne na autě řecká. Taneční zábava, kde se všichni drží kolem ramen v kruhu a hudba strhne i vás. A žádný Novák nebo Veselý, ale Kostas, Iliopulos, nebo Barbapostolu. I vy máte ve svém okolí podobné příklady z každodenního života, které se týkají řecké menšiny. A velkou stopu zanechává řecká obec a její kultura také v Olomouckém kraji.
Nebylo tomu ale tak vždy. Postupný vývoj řecké komunity u nás začíná po druhé světové válce. V Řecku v té době zuřila občanská válka. V zemi proti sobě stály levicové síly proti pravicovým, a zejména pro obyvatele horských vesnic nastalo období dlouhých měsíců hladu, protože potravu dostávali přednostně partyzáni. Když pravice v roce 1949 zvítězila, rozuteklo se z obavy před odsouzením a velkou bídou z Řecka na 80 tisíc jeho obyvatel. Mezi nimi i 14 tisíc do Českolovenska. Do dějin vstoupila tato událost jako „Akce řecké děti.“ Prozatímní demokratické vládě Řecka a komunistické straně nabídly pomoc tehdejší evropské státy s komunistickým režimem a Sovětský svaz a bylo rozhodnuto o přesunu několika tisíc dětí především z horských oblastí na severu Řecka. Akce, na které spolupracovali Komunistická strana Řecka, ÚV KSČ a Československý červený kříž, byla pár let po válce doplněna druhou vlnou dospělých občanů. Samotný přesun byl pro děti utrpením. „Stříleli na nás řečtí vojáci, několik dětí během přesunu zemřelo. Pamatuji si, že jsme celou cestu dostávali jen marmeládu. Pořád ji nemůžu ani vidět,“ říká přímý účastník přesunu a dnes spisovatel Sotiris Joanidis.
Řekové osidlovali oblasti severní Moravy (Jeseník, Zlaté Hory, Šumperk, Bruntál, Krnov, Karviná a Ostrava), odkud byla po druhé světové válce odsunuta německá menšina. „Je dobře, že byly vybírány vesnice, které byly osamocené, kde byl klid. Připomínalo nám to řecké feudální obce,“ přibližuje tehdejší pocity Řeků z nového domova Joanidis. V polovině padesátých let přestal pro ně platit zákaz stěhování a Řekové se začali usazovat v různých koutech republiky. Nejdříve pracovali jako dělníci v továrnách nebo v lese, postupně s nárůstem vysokoškoláků se Řekové přesouvali v zaměstnání do vyšších pozic a po roce 1989 spousta z nich rozjela své podnikání.
K řecké národnosti se podle posledního sčítání lidu hlásí více než 3200 osob, ale podle údajů komunity a jejích odhadů to ve skutečnosti může být až o 7000 osob více.
V roce 1996 vznikla Asociace řeckých obcí, kterou v současnosti tvoří 11 měst - Bohumín, Brno, Havířov, Javorník, Jeseník, Karviná, Krnov, Ostrava, Šumperk, Třinec, Zlaté Hory. Z Olomouckého kraje tak sem spadají rovnou čtyři - Javorník, Jeseník, Šumperk, Zlaté Hory. I to svědčí o silném zastoupení řecké minority v rámci našeho kraje. V Olomouci není řecká menšina tak aktivní, ale to nahrazují právě tyto čtyři řecké obce.
Řecká obec Javorník byla zapsána v roce 2009. Jejím předsedou je Alexander Papageorgiu. Vše podstatné o obci se lidé dozví z webových stránek nebo profilu na sociální síti Facebook. V Javorníku založili i taneční soubor a spolupracují s podobnými spolky ze Soluně.
Velmi dobré vztahy má Javorník s další řeckou obcí na území Olomouckého kraje – Řeckou obcí Šumperk. Ta funguje od roku 1996. Jejím prvním předsedou byl Christos Akritidis. Ze začátku pořádal spolek malé zábavy u příležitostí státních svátků Řecka a scházel se na pravidelných schůzích. Od roku 1996 funguje v Šumperku i řecká škola pro děti a mládež, kterou od počátku navštěvovaly i děti české národnosti. V roce 2001 uspořádala obec první taneční zábavu. Od počátku velkých zábav pořádá každoročně i kurs řeckých tanců pro veřejnost. Během prvních pár let se řecká komunita dostala do povědomí šumperské veřejnosti a setkává se s ohlasem jak ze strany občanů Šumperka, tak i vedení města. Od ledna 2007 zde funguje i taneční soubor řeckých lidových tanců Kalliópi. Počet členů šumperské řecké obce se pohybuje mezi 50 až 120 a členem může být i člověk s jinou než řeckou národností.
Další řeckou obcí v kraji jsou Zlaté Hory. Asociace je zapsala v roce 2008 a prvním předsedou byl Georgios Muratidis, který tuto funkci vykonává dodnes. Zlaté Hory byly vždy centrem řeckého dění v jesenickém regionu. Řekové tu hrávali divadlo, byl tu řecký učitel, vznikla tu řecká hudební skupina a stále tu žije ještě dost řeckých nebo alespoň smíšených rodin. V místním hotelu Mineral pravidelně organizují řecké večery a pro začátečníky i výuku řeckého jazyka. Kousek od Zlatých Hor je poslední řecká obec v kraji – Jeseník. Předsedou této obce je Zacharula Jordanidu.
Řecko je zemí silných tradic a neklidné historie. To všechno a občas i jižanský temperament se mnohdy projevuje i u Řeků, kteří u nás po roce 1949 zůstali. Jeden příběh za všechny - po vítězství Řeků na mistrovství Evropy ve fotbale slavil na Rejvíze i Sotiris Joanidis: „Auto jsem ozdobil řeckou vlajkou, jezdil po okolí a troubil. Na hranicích s Polskem mě ale celníci donutili vlajku sundat, že prý takhle jezdit nemůžu. Tak jsem vlajku stáhl, ujel dvacet metrů, znovu ji vyndal a jel dál.“ Řecká menšina má v Olomouckém kraji pevně zakotvené místo a to je jedině dobře. Kalimera!
Homo homini lupus?
Olomouc- Když děláte rozhovor s člověkem, který ve svém životě prožil tolik útrap, strachu a bolesti, nutí vás to k zamyšlení, kde se v lidech bere tolik hořkosti a zloby. Jak je možné, že jeden druhému jsme schopni ubližovat? Podobné otázky jsem si nedávno kladl i při zkoumání tzv. divokého odsunu. A teď znovu, když jsem měl příležitost položit otázku k zamyšlení spisovateli Joanidisovi. Popisoval, že jako malý kluk putoval spolu s ostatními řeckými dětmi do Albánie. A řečtí vojáci po nich stříleli. I když věděli, že jde o řecké děti. Joanidise to vedlo k úvahám, že v lidech zloba je, a od určitého okamžiku lidé přestanou vnímat druhého jedince jako člověka a začnou ukazovat, že jsou silní. Podle něj je nejhorší, jakmile je nenávist podporovaná vládními orgány. Pak se zlo násobí. Jako příklad sám uvedl hitlerovské Německo a divoký odsun. Němci prožili první světovou válku a celý národ moc dobře věděl, co to válka je. A stejně se pak zase skoro všichni k Hitlerovi přidali. A nedá se podle Joanidise říci, že by byli k ostatním národům milí. A takoví byli i vzdělaní lidé. Třeba esesák, který dohrál na klavír Chopina, a pak šel střílet lidi. Zkušenosti Joanidise ho vedou k názoru, že v lidech je zlo dominující. I tady byli Němci zlí na Čechy a pak v se Češi mstili, protože jim ubližovali.
Podle mého názoru není násilí ospravedlnitelné v žádné době. Excesy, ke kterým v průběhu tzv. divokého odsunu docházelo, ukazují, že spousta lidí to pochopila jako pomstu, a že německé obyvatelstvo muselo strpět bezpráví. Právě v prvních fázích odsunu byly němečtí občané vyháněni z domovů, a to bylo bohužel provázeno hojnými případy drancování, násilí a nelidskosti. A tyto události mě fascinují právě z hlediska humanity. Jak je možné, že po generace vedle sebe žijící lidé byli najednou schopní takových krutostí? Je člověk od přirozenosti zlý tvor a stačí mu nějaké ospravedlnění nebo spouštěč, aby páchal takové zlo jako Češi na Němcích v případě excesů, nebo řečtí vojáci na řeckých dětech? Samozřejmě někdo může namítnout, že Němci k nám během války také nebyli zrovna ohleduplní. Odpovědět, zda odsun byl správný (nebo spravedlivý/nemělo k němu dojít/dobře jim tak/snížili jsme se na jejich úroveň/bylo to porušení práva) v podstatě nelze. Názory se různí i v jednotlivých pohraničních obcích, kterých se odsun dotkl. Starousedlíci, se kterými jsem hovořil, na jedné straně popisovali bezpráví („Hnali pak Němce jak psy, mlátili je klacky, chalupy jim zabrali, ženské prohledávali i pod sukní, jestli si něco nevzali, byla to hrůza“), na druhé straně to jiní nevnímali jako něco nenormálního („Němci se s námi před tím taky nemazlili, tak co.“).
Odpovědět, zda je zlo pro člověka přirozené, se snažila i velká osobnost psychologie Erich Fromm ve své knize Lidské srdce. Fromm se v textu zabývá tím, co je zlo ve své podstatě, a pojednává o volbě mezi dobrem a zlem. Schopnost ničit popisuje jako syndrom rozpadu, který je utvářen láskou ke smrti a zhoubným narcismem. Knihu napsal v roce 1964, v době studené války, a z textu je patrné, jak si Fromm všímal, že lidé se mění v lhostejné mechanické věci, že lidstvo není poučené z historie a neustále pokračují závody ve zbrojení. Hned v první kapitole si klade otázku, zda je člověk vlk nebo ovce. Je člověk zlý a zkažený, nebo je v základě dobrý a schopný zdokonalení? Vyhladil Stalin miliony svých politických nepřátel sám? Ne. Znamená to tedy, že jsme rasa vlků a rasa ovcí, vlci jsou v menšině a ovce chtějí být ovládány? Fromm při odpovědi odkazuje na svou dlouholetou klinickou praxi a zdůrazňuje, že není možné podceňovat destruktivní síly v člověku. Tvrdí ale, že to, jak moc je člověk zlý, neimplikuje, že se to nedá přemoci.
Takže bojovat. Jsme sice od přirozenosti zlí, ale nemusíme to nikdy dávat najevo. I když něco dělá většina, neznamená to, že to musíme dělat taky. Je třeba se násilí v jakékoliv podobě a v jakékoliv době postavit a nenechat úplně potlačit humanitu v nás.
Záměr
1. Cíl práce
Dnes žije v České republice kolem 3 200 obyvatel hlásících se k řecké národnosti. Přibližně dvě třetiny z tohoto počtu žijí na území Moravskoslezského kraje, tedy asi 2 000 lidí. Zbytek žije v různých částech České republiky. Přesná čísla ale nelze zjistit, protože spousta obyvatel řeckého původu se už v dnešní době hlásí k národnosti české nebo národnost neuvádí vůbec. Cílem práce je přinést základní informace o historii Řeků a jejich menšiny na našem území se zvláštním zřetelem k Olomouckému kraji. Dalším cílem je zejména pomocí edukativního článku a rozhovorů s dvěma osobnostmi a představiteli řecké komunity v Česku zjistit, proč a jak se u nás Řekové usadili, jak se jim v ČR žije, jak vnímají politickou a ekonomickou situaci Řecka i Česka, jestli se cítí být více Čechy nebo Řeky, co jim vadí na Češích, jak vnímají české dějiny i důležitost řeckých dějin pro západní civilizaci.
Není možné v tomto psaném žurnalistickém projektu s vědeckým zaměřením blíže představit ani identifikovat Řeky v Olomouci, protože zdejší komunita není tak silná a není ani zapsána v Asociaci řeckých obcí v České republice – sem patří Bohumín, Brno, Havířov, Javorník, Jeseník, Karviná, Krnov, Ostrava, Šumperk, Třinec, Zlaté Hory. Ale je možné identifikovat a blíže poznat členy řecké menšiny v rámci celého Olomouckého kraje, neboť sem už spadají jednotlivé obce – Javorník, Jeseník, Šumperk, Zlaté Hory. V edukativním článku se proto zaměřím na tyto obce, v rozhovorech bude dán prostor názorům a zážitkům dvou osobností a představitelů řecké menšiny u nás. Prvním z nich bude spisovatel Sotiris Joanidis, který žije v obci Rejvíz v Olomouckém kraji. Druhý rozhovor přináší pohled a názory Nikose Kulurise, člena kapely Kryštof. Poslední část tématu tvoří úvahový text o širších souvislostech mezi odpověďmi spisovatele Joanidise na různé otázky a povaze člověka od přirozenosti – zda jsou lidé ve své podstatě zlí, nebo dobří.
1.1 Rozhovor se Sotirisem Joanidisem
1.2 Rozhovor s Nikosem Kulurisem
1.3 Edukativní článek - Kalimera, Haná aneb řecká menšina v Olomouckém kraji
1.4 Úvaha - Homo homini lupus?
2. Zdůvodnění volby tématu
Pocházím z Vrbna pod Pradědem, kde je řecká menšina velmi silná. Mám mezi Řeky mnoho kamarádů a nikdy mě nenapadlo se jich zeptat, proč mají jiné příjmení, odkud vlastně jsou jejich rodiče, jestli se cítí být Řeky, co to pro ně znamená, komu fandí ve fotbale apod. Až poté, co jsem se jako student a začínající novinář začal blíže věnovat problematice menšin u nás – například Němcům a otázce divokého odsunu, Židům v Olomouci a vypálení olomoucké synagogy a její historii – mě napadlo nastínit pohled řecké menšiny na život v Česku a vývoj příchodu Řeků na naše území. Jednak mě velmi silně zaujal příběh Jannise Samarase, majitele Kofoly (hodnota společnosti se pohybuje v řádech miliard korun), jehož otec odešel z rodného Řecka do Československa jako malé dítě podobně jako tisíce dalších Řeků prchajících před občanskou válkou. Po revoluci prodával zeleninu, pak koupil krnovskou sodovkárnu, od opavské farmaceutické firmy recept na Kofolu a udělal z ní jeden z nejprodávanějších nápojů u nás. Zajímalo mě, jak to s řeckými dětmi bylo, kolik jich bylo, jak se o ně československý stát postaral, jak se začleňovali apod. A zadruhé se ke mně dostala kniha Řekové v Česku od Sotirise Joanidise, která podrobně popisuje řeckou menšinu u nás, její historický vývoj a současný stav.
Po konzultaci tématu s editory Olomouckého deníku jsem se rozhodl zpracovat jej napříč generacemi – zpracovat postupně téma řecké menšiny pohledem samotných členů komunity, které jsou brány jako osobnosti, a to od přímého účastníka pochodu řeckých dětí, až po současnou generaci, která může postavení Řeků u nás vnímat úplně jinak. Rozhodl jsem se pro autora již zmíněné knihy, hajného a historika jesenického regionu – Sotirise Joanidise, protože právě on je přímým účastníkem pochodu řeckých dětí. Jako druhou osobnost jsem zvolil Nikose Kulurise, člena jedné z nejpopulárnější českých kapel současnosti Kryštof. U něj hrálo velkou roli i to, že je úspěšným představitelem mladé řecké generace u nás, a má tak k tématu co říct. Postupné směřování celého projektu a primárně odpovědi a zkušenosti spisovatele Joanidise pak ve mně vyústily v napsání úvahového textu. Motivací pro mě byla už dřívější zamyšlení nad dobrem a zlem v přirozenosti člověka v souvislosti s divokým odsunem Němců a vypálením židovské synagogy v Olomouci. Téma řecké menšiny budu nadále zpracovávat a dosavadní články jsou připraveny k publikaci. Až bude téma zpracováno více komplexně, bude po poradě s editory rozhodnuto o jeho publikaci v regionálním tisku.
2.1 Rozhovor se Sotirisem Joanidisem
Pro zpracování životního příběhu a názorů Sotirise Joanidise jsem se rozhodl z důvodu, že v jeho případě jde o velkou osobnost řecké menšiny v Olomouckém kraji. Navíc je přímým účastníkem pochodu řeckých dětí, hajným, spisovatelem, a patronem osady Rejvíz na severu Olomouckého kraje. A jeho slovo k situaci řecké menšiny tak má velkou váhu.
2.2 Rozhovor s Nikosem Kulurisem
Volbou pro další rozhovor se stal saxofonista Nikos Kuluris z kapely Kryštof. Upozornil mě na něj právě Sotiris Joanidis, který na konci své knihy shrnuje úspěšné a známé členy řecké komunity u nás. Nutno říci, že jsem si nikdy neuvědomoval, kolik úspěšných lidí kolem nás jsou právě z řecké komunity. Po přečtení Kulurisova medailonku jsem se rozhodl, že jej oslovím, protože jsem pro projekt potřeboval právě úspěšného představitele řecké obce, který může nabídnout pohled mladé generace. Navíc mě velmi lákala možnost potkat s tak talentovaným a známým hudebníkem.
2.3 Edukativní článek - Kalimera, Haná – řecká menšina v Olomouckém kraji
Shrnující text, který popisuje řecké obce v Olomouckém kraji, vývoj řecké komunity u nás a věnuje se detailům a údajům z řeckého života.
2.4 Úvaha - Homo homini lupus?
Poslední část tématu tvoří úvahový text o širších souvislostech mezi odpověďmi spisovatele Joanidise na různé otázky a povaze člověka od přirozenosti – zda jsou lidé ve své podstatě zlí, nebo dobří.
3. Stav problematiky
Přímo téma řecké menšiny v Olomouckém kraji dosud nikdo nezpracovával. Řekové u nás v současnosti i minulosti se staly tématem mnoha knih – například Řečtí uprchlíci - Kronika řeckého lidu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Milana Konečného a Antula Botu, Akce „Řecké děti 1948“- Dokumenty, vzpomínky a komentáře na emigraci hellénských dětí v roce 1948 do Československa od Petrose Cironise, Řecká komunita v Československu - Její vznik a počáteční vývoj (1948-1954) od Pavla Hradečného. V mediální sféře byla věnována pozornost podobným tématům. Například příběh Vasily Vitoulové, který zpracoval Olomoucký deník – Vasila se narodila v České republice s příjmením Papasava, její rodiče přišli do Česka v roce 1949 z Řecka, odkud je vypudila občanská válka i změna politických poměrů, a většina Řeků usadila ve zpustlém pohraničí jako například na Jesenicku či Krnovsku. Nebo příběh Sotirise Joanidise zpracoval server Paměť národa.
K řecké národnosti se podle posledního sčítání lidu hlásí více než 3200 osob, ale podle údajů řecké komunity a jejích odhadů to ve skutečnosti může být až o 7000 osob. Řekové sídlí na celém území ČR, především ale v Jeseníkách, v Praze a v Brně. Řecká komunita je aktivní na území celé České republiky díky jedenácti řeckým obcím. Řecké komunita v Olomouci moc aktivní není, nejaktivnější komunitou je zřejmě řecká obec v Praze. Řecká obec Praha byla založena v roce 1990 a je jednou z největších obcí Asociace řeckých obcí v ČR.
Řecká obec Praha koná nejrůznější akce, které pomáhají propagaci řecké kultury, historie a řeckého jazyka. Řecké obce jsou sdruženy v Asociaci řeckých obcí v ČR. Podle webových stránek je AŘO nestátní neziskovou organizací, která se stala zastřešující organizací řeckým obcím s působností po celém území ČR.
Mezi její nejdůležitější ideje AŘO v ČR náleží prohlubování a podpora vzájemných vztahů mezi Řeky žijícími v České republice a Českou republikou, hlavně na poli kulturním a společenském. Dále sem patří podpora a rozvoj řecké identity skrze kulturní edukativní akce, zachování a rozvoj původního řeckého jazyka, náležité uchovávání a zlepšování vztahů s Řeckem, včetně různorodé formě pomoci Řekům od orgánů a institucí jak Řecké republiky, tak jiných. Patří sem i šíření řecké kultury prostřednictvím vzdělávacích programů a institucí, pořádání blokových naučných přednášek a seminářů, seznamování s aktuální a soudobou řeckou kulturou, organizování akcí folklorně-hudebních a tanečních, pořádání sportovních soutěží a klání, vydavatelská a publikační činnost a v neposlední řadě práce s dětmi i mládeží.
Posláním AŘO je rozvoj a posílení vzájemných řecko-českých společenských a kulturních vztahů. Asociace se tak stala základnou pro spolupráci všech řeckých obcí navzájem. Důležitá je i spolupráce se státními a místními orgány a institucemi v České republice a v mateřské vlasti. AŘO se snaží poskytovat a posilovat příležitosti pro rozvíjení vzájemné spolupráce svých členů, snaží se organizovat pravidelná setkávání členů i správní rady. A také podporuje kulturní a vzdělávací činnost řeckých obcí. Činnost asociace je podporována Ministerstvem kultury ČR, Ministerstvem školství ČR, Ministerstvem zahraničí Řecké republiky a orgány krajské a místní samosprávy v místech působnosti řeckých obcí a sponzoři.
Mezi hlavní aktivity řeckých obcí patří výuka řeckého jazyka a kultury od řeckých i českých učitelů, propagace řecké kultury prostřednictvím „Řeckých dnů“, výstav fotografií, řeckých produktů atd., stejně jako uměleckých vystoupení hudebních i tanečních, vydávání časopisu „Kalimera“, který je v České republice jediným časopisem v řečtině a který popisuje život Řeků v České republice a zaznamenává historii helénismu v České republice na základě archivních materiálů a fotografií. Dále vydávání knih o historii a životě Řeků žijících v České republice, přednášky o řecké literatuře, historii, kultuře, řecké kuchyni, oslavy státních jubileí a národních svátků a výlety po stopách Řeků v České republice.
Podle webových serverů jednotlivých obcí jejich nejrůznější aktivity pro podporu a propagaci řecké kultury a obecněji Řecka, stejně jako pro formování řecké identity třetí a čtvrté generace Řeků žijících v České republice v rámci politiky českého státu pro národnostní menšiny v ČR, vyžadují nejen dobrovolnou práci a entusiasmus členů obce, ale i podporu ze strany řeckých orgánů a Řecké republiky.
Mezi další organizace patří Klub přátel Řecka, jehož cíle jsou velmi podobné: snaží se podporovat aktivity, které vedou k vzájemnému poznávání a sbližování české a řecké národní kultury a k zachování národního povědomí řecké diaspory v ČR a dále pečují o odkaz první předsedkyně KPŘ Mgr. Lidie Kopecké. Vždy připomíná církevní svátky a aktivity spojené s kulturou či občanskou společností. Kromě toho se věnuje pořádání či podílu na filmových, literárních nebo divadelních aktivitách.
Velký pocit sounáležitosti mezi jednotlivými členy řecké komunity je dán primárně vědomím společného původu a emigrantského osudu. Dalšími faktory jsou aktivity spojené s řeckým tradičním tancem, řecké oslavy, řecké jídlo, kurzy řečtiny a další připomínající kulturu a původ.
Řecká emigrace probíhala v několika vlnách. V Řecku se v letech 1946-49 odehrávala občanská válka. Proto bylo rozhodnuto o přesunu několika tisíc dětí především z horských oblastí na severu Řecka. Prozatímní demokratické vládě Řecka a Komunistické straně Řecka nabídly pomoc tehdejší evropské státy s komunistickým režimem a Sovětský svaz. Celkem byl počet dětí přesídlených do zemí východní a střední Evropy (Československo, Polsko, Rumunsko a SSSR) odhadnut na 24 až 28 tisíc.
Tato emigrace dětí, na které spolupracovali KKE, ÚV KSČ, Československý červený kříž a také ministerstva školství a práce a sociální péče byla pár let po válce války doplněna druhou vlnou dospělých občanů. Celkem dosáhl počet řeckých emigrantů, kteří odešli z Řecka kvůli občanské válce, zhruba 80 tisíc. Do ČSR konkrétně přišlo v letech 1948 až 1950 až 14 tisíc lidí.
4. Ideový plán
Jelikož téma řecké menšiny v Olomouckém kraji není nikde komplexně zpracováno a řecká komunita v Olomouci není tak silná jako jinde, rozhodl jsem se pro žánr publicistické interview, informativně – edukativní text a úvahový text, kde rozvíjím poznatky z rozhovorů a vlastní myšlenky a názory v kontextu vyššího mravního principu.
4.1 Publicistické interview
Pro publicistické interview jsou použity všechny druhy otázek - alternativní, dichotomické, doplňující, otevřené a kontrolní. To jej odlišuje od zpravodajského interview. Z kompozičního hlediska je klasické řazení úvodů, ovšem ne jen shrnujících, jak tomu je u zpravodajství. Zdůrazněn může být i určitý názor, úvaha, případně může být v úvodu interviewovaný představen. Kompozičním specifikem, které publicistický typ rozhovoru odlišuje od zpravodajského, je skutečnost, že novinář ve svých otázkách navazuje na předchozí výpověď interviewovaného. Dalším specifikem je náhrada otázky větou oznamovací v rámci dialogické repliky, případně užití nedokončené výpovědi, na niž dotazovaný v intencích dialogu navazuje.
4.2 Informativně- edukativní text
Informativně – edukativní segment řadíme do dílčí oblasti publicistické. Náleží sem sdělení, která zprostředkovávají veřejnosti výsledky vědeckého poznání, dále texty, které příjemce seznamují s praktickými zkušenostmi týkajících se jejich přímých zájmů a dokumentární komunikátory, které akcentují minulost nebo reflektují současnost. Text má za úkol seznámit čtenáře s vývojem akce řeckých dětí, s jednotlivými řeckými obcemi v Olomouckém kraji a s řeckou menšinou.
4.3 Úvahový text
Úvaha náleží v obecném pojetí k základním žánrům, které nejsou typické pro jednu určitou stylovou oblast.
Původce komunikátu v úvaze vychází z faktu, skutečnosti, myšlenky, rozebírá ji, hodnotí a zaujímá k ní argumentačním řetězcem podpořený postoj. V úvaze je nutno a předpokládáno hlubší analytické konzistentní sledování, hodnocení jednoho základního tématu, fakta jsou jako prostředek argumentace zakotvována do souvislostí, slouží na podporu názoru. Logická výstavba je dána strukturovaností a sevřeností. Nepatří sem jen o jednoduché asociativní, nahodilé, účelové atd. řazení konstatování a interpretací na posílení podpory názoru. Touto skutečností se úvaha odlišuje od komentáře.
Kompozičním základem úvah je trichotomické členění na úvod, stať a závěr. Úvod vybízí k úvaze, obsahuje jednotlivou zkušenost, čin, výtvor, vyjádření, chování jedince, příběh, událost, situaci, ale také citový stav, náladu. Ve stati je pak stanoveno hodnocení a v závěru definitivní názor V případě žurnalistických komunikátů nebývá úvod jen podnětem k úvaze, významná je rovněž jeho informativní hodnota. Výstavba úvahy může mít různé podoby, přičemž v jednotlivých úpravách mají v závislosti na logické struktuře složky trichotomického členění různou funkci a míru důležitosti.
5. Postup práce
5.1 Přípravná fáze
Prvním krokem pro mě byla příprava na rozhovor se Sotirisem Joanidisem. Vyhledal jsem na něj kontakt na internetu, zavolal mu, vysvětlil, o co jde, a domluvili jsme si rozhovor u něj v obci Rejvíz. Jako příprava mi sloužily obecné informace o Řecích z internetového vyhledávání a dále článek o spisovateli Joanidisovi na serveru Paměť národa, kde popisuje svůj příběh („...narodil se 1. ledna 1939 v Řecku. Vyrostl ve vesnici Glikoneri, která leží vysoko v horách Gramos nedaleko albánských hranic. Po občanské válce v Řecku, která skončila v roce 1948, byl spolu s tisíci dalšími řeckými dětmi vyslán na strastiplnou cestu do zemí s lidově demokratickými režimy. Sotiris Joanidis se, stejně jako další čtyři tisíce jeho vrstevníků, dostal do Československa. Mezi lety 1948 a 1955 pobýval v různých dětských domovech vyčleněných pro řecké děti (například Lesná u Varnsdorfu, Kyselka, Velichov, Bílá Voda, Loučná nad Desnou či Chrastava u Liberce). Navštěvoval jen 6. - 8. třídu základní školy. V roce 1955 se poprvé dostal na Rejvíz“...). Vytvořil jsem kostru rozhovoru a sepsal řadu otázek, tak, jak jsem chtěl, aby rozhovor probíhal.
Po absolvování rozhovoru jsem znovu prolistoval knihu Řekové v Česku. Spisovatel Joanidis mi doporučil spoustu svých řeckých známých nebo kamarádů na rozhovor s tím, že telefonní čísla mi poskytne. Pro mé téma se mi ovšem zdál nejlepší saxofonista Nikos Kuluris. Nutno podotknout, že jde o velmi vytíženého člověka, a celý rozhovor se domlouval déle než měsíc. Telefonní číslo jsem nesehnal, proto jsem jej kontaktoval na sociální síti Facebook. Zprávu o požadavku na rozhovor přijal, poslal telefonní číslo, a domluvili jsme se, že za ním i s fotografkou přijedeme do ostravské kavárny. Příprava na rozhovor s ním znamenala důkladné rešeršování informací o jeho osobě na internetu a také sběr informací o jeho hudební skupině Kryštof. O muzikantovi Kulurisovi informace dostupné byly, o jeho soukromém životě ovšem nikoliv, proto jsem nevěděl, zda o celé věci bude chtít mluvit. Nakonec šlo o jeden z nejpříjemnějších rozhovorů, které jsem absolvoval.
Pro informativně-edukativní text jsem zvolil jako východisko knihu Řekové v Česku a oba rozhovory. Dále informace z webových stránek AŘO, jednotlivých řeckých obcí, novinových článků o řecké kultuře a Řecích dostupných na webu.
Pro úvahový text mi jako základ posloužily oba zmíněné rozhovory, kniha Lidské srdce od Ericha Fromma, a mé předchozí práce o divokém odsunu. To vše mi posloužilo jako základ k úvahovému zamyšlení.
5.2 Sběr informací
Rozhovor se spisovatelem Joanidisem probíhal v jesenickém regionu velmi známé hospodě s židlemi ve tvaru vyřezávaných hlav v osadě Rejvíz. Už při vstupu do restaurace bylo vidět, že Joanidise tady zná opravdu každý, od číšníka přes starousedlíky. Rozhovor byl informačně velmi nasycený, bylo vidět, že spisovatel je velká osobnost a hrdý představitel řecké komunity v Olomouckém kraji. Rozhovor jsem nahrával na diktafon a poznámky psal do bloku.
Stejným způsobem proběhl i sběr informací v případě druhého rozhovoru s Nikosem Kulurisem. Opět jsem použil diktafon a blok, rozdíl oproti prvnímu rozhovoru byl v tom, že tady jsem měl s sebou fotografku, která průběh setkání zachytila na fotoaparát.
K ostatním textům - k informativně edukativnímu a úvahovému - mi jako podklad sloužilo především důkladné rešeršování a sběr informací o Řecích v novinových článcích, knihách a serverech zabývajících se řeckou komunitou.
5.3 Tvorba textů
Texty vznikaly celý minulý rok, protože záleželo na časových možnostech dotazovaných. Zejména důležitá byla vždy zpětná vazba od editorů v Olomouckém deníku, kteří mi rozhovory vraceli k přepracování s tím, že je ještě co zlepšovat. Problém byl hlavně v tom, aby otázky navazovaly na odpovědi, aby neskákaly z jednoho tématu na druhý. Něco jsem musel i čtyřikrát přepisovat, než dostal text výslednou podobu. Jak jsem již zmínil výše, rozhovor se spisovatelem Joanidisem byl velmi informačně nasycený, musel jsem proto některé otázky vyřadit a celou linku rozhovoru měnit a přepisovat. Rozhovor s Nikosem Kulurisem je specifický v tom, že se kromě řeckých kořenů zabývá i hudbou, protože rozhovor nakonec musel sklouznout k muzice a hraní v jedné z nejpopulárnějších českých kapel, Kryštof. Na muzikantovi bylo vidět, že si své soukromí chrání, ale u hudbě se rozpovídal a přepis a tvorba textu pak následně nebyla tak náročná, jako u spisovatele Joanidise. Poté jsem psal informativně-edukativní text, a jako poslední, po zhodnocení a zamyšlení se nad všemi zjištěnými informacemi, jsem napsal úvahový text.
6. Sebehodnocení
S výběrem tématu jsem byl spokojený i po jeho zpracování. Informací a zajímavých dotazovaných, kteří se dají najít, a jsou k tématu relevantní, je mnoho. Přesto si myslím, že akce řecké děti a řecká komunita kolem nás, její historie a vývoj, je pro většinu čtenářů nová a stále je co objevovat a informovat o tom. Jsem rád, že mohu alespoň takto přispět k zase trochu jinému náhledu na vybranou menšinu u nás.
Při získávání informací jsem narazil na faktor času, neuvědomil jsem, si, že dotazovaný má také svůj čas a najít vždy vhodný termín setkání nebylo vůbec snadné. I proto projekt nadále pokračuje a další rozhovory s osobnostmi řecké komunity budou následovat. Při tvorbě textu jsem si uvědomil, jak těžké je napsat kvalitní rozhovor. Dřív jsem tento žánr považoval za jeden z nejjednodušších, nyní na něj nazírám jako na jeden z nejtěžších. Bylo velmi příjemné dělat rozhovory s takovými osobnostmi, snad to bude v textu vidět, že oba dotazovaní neměli problém mluvit o svých názorech a pocitech, že se z mé strany nejedná o žádný bulvární nebo útočný styl zjišťování informací.
Největším problémem pro mě byl faktor času, kdy jsem zjistil, jak dlouho, než je rozhovor kompletně hotový - od prvního kontaktu s člověkem až po několikeré přepsání a zabudování zpětné vazby do další verze textu. Nepodařilo se mi úplně reflektovat celou řeckou komunitu v Olomouckém kraji. Je to dáno zčásti tím, že zdejší komunita není tak aktivní, zčásti, tím, jaké dotazované jsou zvolil pro rozhovory. V rozhovorech převažuje spíše obecná příslušnost k řecké komunitě, než příslušnost k olomoucké řecké komunitě (zejména v rozhovoru s Nikosem Kulurisem je akcentována spíše hudební rovina jeho života).
7. Literatura a ostatní zdroje
BOTU, Antula a KONEČNÝ, Milan. Řečtí uprchlíci: kronika řeckého lidu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1948-1989. Vyd. 1. Praha: Řecká obec Praha, 2005. 523 s.ISBN 80-239-5462-8.
CIRONIS, Petros. Děti Helady. 2. dopl. a opr. vyd. Rokycany: Státní okresní archiv, 2002. 201 s.
JÍLEK, Viktor. Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009. 120 s. ISBN: 978- 80- 244- 2219.
JOANIDIS, Sotiris. Řekové v Česku. 1. vyd. Rejvíz: Rula, 2013. 171 s. ISBN 978-80-904122-8-6.
Sotiris Joanidis – Životopis. Dostupné z: http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/1244?locale=cs_CZ
Web Asociace řeckých obcí v České republice- dostupné z http://www.arovcr.cz/index.htm
