Eliška Vrbová Vzpomenete si na své první setkání s Jiřím Skopalem? Jak na vás tehdy působil?
Poprvé jsme se setkali na univerzitě v Hradci Králové, kde nám přednášel hudební psychologii. Působil velmi charismaticky a přísně, měl velký přirozený respekt.
Studoval jste sólový zpěv, ale pak jste se začal věnovat vedení sborů, což je přeci jen trochu rozdíl. Proč jste se rozhodl přejít ke zpěvu sborovému?
Je to srandovní, ale ve sboru jsem opravdu nikdy předtím nezpíval. Zpívat sólově jsem začal až na univerzitě, předtím jsem hrál v různých orchestrech a kapelách na housle, violu, kytaru a tubu. Ke sborovému zpěvu jsem přešel ze dvou důvodu. Zaprvé, jako alergik mám v prašném prostředí, což je každé jeviště, někdy problém a zpěvák, který chrchlá, nikoho nepotěší. Zadruhé jsem spíš týmový hráč a poté, co mi Jirka otevřel sborový svět, jsem mu propadl.
Mnoho dnes aktivních sbormistrů zná Jiřího Skopala zejména jako svého sbormistra nebo učitele, ale vy jste pracoval jako jeho asistent. Jaký byl jako kolega a nadřízený?
Velmi náročný, zároveň však inspirativní a precizní. Dlouhé hodiny jsme si povídali o sboru, motivaci dětí, repertoáru... V podstatě si těžko vybavím jiné naše téma než sbor. Ohledně té náročnosti mám jednu historku. Na letním soustředění Jitra mi říká: „Od devíti do jedenácti s nima budeš dělat tyhle čtyři takty“. „Jako čtyři takty dvě hodiny?“ podivil jsem se. A on mi s klidem odvětil: „Jo, já jdu na pstruhy, chytám je u kořenů do ruky. Odpoledne si je přezkouším“. Zkoušela jste někdy „mordovat“ čtyři takty dvě hodiny s bandou puberťáků? To bylo náročné.
Jakou nejcennější radu vám dal? Řídíte se některými jeho radami dodnes?
Samozřejmě, že řídím. Těch rad a odkoukaných věcí bylo mnoho. Kdybych měl vybrat jednu, kterou považuji za hlavní, tak je to tahle: „Když po někom něco chceš, musíš to ty vždycky udělat první a lépe“.
Je nějaká věc například ve vedení sboru, kterou se naopak snažíte dělat odlišně, protože vám metody Jiřího Skopala nevyhovovaly?
My jsme s Jirkou jako oheň a voda. Jirka je precizní a důsledný, ve všem má dobře promyšlených několik kroků dopředu. Já jsem free týpek, klasický komediant a víc srdcař. Proto také dnes nediriguji Boni pueri, i když ta nabídka tady byla. Myslím, že jsem odmítnutím tehdy Jirku hodně zklamal. Ale pro mne je strašně důležitá svoboda a nezávislost, kterou bych úplně neměl. Proto jsem si založil sbor vlastní, aplikoval vše, co mi od Jirky přišlo dobré, tedy systém bodování, docházku, část motivace nebo některé věci z hlasových školení a zbytek dělám podle svého.
Co konkrétně myslíte?
Jirka je vynikající na současnou muziku, věnuje se jí, natáčí ji, miluje, když je to obtížné a dokáže vypracovat sebemenší detail. Jeho šálkem kávy není „popina“, swing, etno a ani obyčejná lidová píseň. Já současnou muziku moc neumím a ani mě moc nebaví. Zato ta „popina“, swing, etno či world music, to je slast. V tom je však muzika nádherná, že každý planeme pro něco jiného. A tak když se s Jirkou potkáme, máme dlouho o čem povídat. Ale dělat spolu? To bychom se pozabíjeli.
Myslíte, že Jiří Skopal ovlivnil podobu současné české sborové scény?
Myslím, že podobu sborového života určuje spíš doba než jednotlivci. Je to o chuti scházet se, pracovat společně, být aktivní, je to také o vkusu a nárocích posluchačů. Jirka je hybatel, co se jeho žáků týče. Málokterý sbormistr vychoval tolik sbormistrů nových.
Máte s Jiřím Skopalem ještě nějakou další historku, na kterou vzpomínáte dodnes?
Červenec 1989, Řecko, neskutečné vedro, chlapecký sbor na turné v autobusech Karosa s takzvanou „euroklimatizací“ realizovanou otevřením okénka. Každý den koncert. Chlapci na pláži sedí ve stínu a Jirka k nim promlouvá: „Kluci, víte, proč jsme tady. Je důležité reprezentovat a odvést stoprocentní výkon na jevišti. Samozřejmě, že v tom vedru by bylo příjemné se vykoupat a já vám teď dám možnost volby. Ti hloupí, co jim je jedno, jak dopadne koncert a co kašlou na svoje kamarády, tak ti se můžou jít koupat, pokud jim nevadí, že úplně přijdou o hlas, šlápnou si na ježka a nejspíš také dostanou úžeh. Ti zodpovědní zůstanou tady se mnou ve stínu a budou se dívat na ty blázny, co se koupou. Je to úplně na vás, jak se rozhodnete. Takže teď se můžete jít koupat.“ Kolik kluků šlo do vody, co myslíte. Správně, strávili jsme krásné dvě hodiny ve stínu a pozorovali azurové moře a ty idioty dovádějící ve vlnách.
Jaká úskalí provází vedení dětského sboru v současné době plné zábavy v podobě moderních technologií či jiných koníčků, které mohou být v očích dětí atraktivnější?
Hlavním úskalím je individualizmus, který je oficiálně podporován, protože každý se přece musí bít především za sebe. Pak jsou to právě ty technologie, protože děti sice jsou pořád spolu, ale ve virtuální realitě, což jim bere i spoustu času, takže se pořád omlouvají, že se nestíhají učit. Životem se „proklikávají“ a tím ztrácí schopnost soustředit se na delší dobu. A samozřejmě se mění také generace rodičů. Ale nechci jen bulit. To všechno se dá překonat, když má sbormistr dostatek empatie, autority a chuti do práce.
Může sbormistr přistupovat k vedení dětského sboru stále stejně nebo musí takzvaně jít s dobou? Myslíte, že se to Jiřímu Skopalovi daří?
Vždycky muzikanti museli jít s dobou a někteří ji dokonce předbíhali, takže i my. Jde jen o to, jakou cestu zvolit a kde jsou hranice možností a vkusu. Jirka trendům podléhat nemusí. Má ve sboru velmi dobrou značku, tradici, kvalitu, renomé a respekt, tím pádem může požadovat, aby se ostatní přizpůsobili jemu. Ale ani on se občasné úlitbě nevyhne.
Kdybyste měl Jiřího Skopala popsat jednou větou, jaká by to byla?
Jiří Skopal je inspirativní cílevědomý přírodní úkaz.
