Taťána Ochmanová
Na počátku minulého století byl Zlín nenápadné, řemeslnické město. O dvacet let později však zažil nebývalý rozvoj a mluvilo se o něm jako o „městě století“. Zlín se v této době stal také centrem obuvnictví; v rozsáhlých areálech s továrnami, které produkovaly miliony párů obuvi, pracovaly tisíce zaměstnanců. Od roku 1921, kdy bylo ve Zlíně evidováno necelých pět tisíc obyvatel, stoupl jejich počet v polovině 40. let na více než třicet sedm tisíc. A všichni potřebovali někde bydlet. Díky dokonalému urbanistickému řešení a Baťově nápadu však Zlín, ani přilehlé Otrokovice, nikdy nezažili bytovou krizi.
Pracujeme společně, žijeme individuálně
Bytovou otázku svých zaměstnanců se Tomáš Baťa, zakladatel obuvnického impéria, rozhodl vyřešit osobně. Během 20. let minulého století začal stavět rozlehlé čtvrtě obytných domků. Byly jednoduché, avšak účelné. Dole malá kuchyň, jejíž rozměry byly voleny záměrně - Baťa usiloval o kolektivní stravování v podnikových vývařovnách; vedle obývák, v patře dvě malé místnosti, ložnice a dětský pokoj. Kolem domu malá zahrada, na které mohli mít Zlínští pouze květiny či okrasné keře. Pěstování vlastní zeleniny či mít na zahradě například králíkárnu bylo zakázáno. Dle Baťovy filozofie měl domek sloužit k odpočinku po práci.
Dalším z Baťova přesvědčení bylo, že pracovat se má kolektivně, bydlení však má být pro každého individuální. Proto stavěl rozsáhlé kolonie malých domků namísto domů činžovních či domů s mnoha byty.
Na počátku 30. let se však začaly objevovat kritické ohlasy, které poukazovaly na to, že dosud stavěné jedno-, dvoj- nebo čtyřdomky jsou příliš stejnorodé. Baťovy závody tedy kolem roku 1935 vypsaly dvě architektonické soutěže, jednu na vzorový čtyřdomek a druhou na vzorový jednodomek. V obou případech šlo o soutěže mezinárodní do nichž se přihlásilo téměř tři sta architektů. Zlín může být díky tomuto počinu spojován se jménem jedné z legend funkcionalismu, francouzským architektem Le Corbusierem. Ten zasedl v porotě architektonických soutěží a navrhl propojení Zlína s Otrokovicemi. Když v roce 1935 Zlín poprvé navštívil, byl jeho specifickou architekturou natolik očarován a prohlásil, že „Zlín jest zářivým fenoménem“.
Na urbanistickém řešení města i návrzích jednotlivých domků se podíleli nejslavnější čeští funkcionalističtí architekti - Josef Gočár, František Lydie Gahura či Vladimír Karfík. A právě v období meziválečné funkcionalistické architektury dostalo město Zlín svou nezaměnitelnou podobu.
Dům č.p. 1295 ve čtvrti Nad Ovčírnou
Už po několik desetiletí se do Zlína každoročně sjíždějí stovky fanoušků funkcionalismu, aby mohli obdivovat ojedinělý fenomén Baťových domečků. Vždy se však mohli kochat pouze červenými cihlovými fasádami domků, které se od sebe nijak výrazně neliší. Jeden domek je přeci jenom něčím výjimečný. Stojí v městské čtvrti Nad Ovčírnou a má číslo popisné 1295. Je to klasická kostka z pálených cihel, stejná jako domky okolo ní. V čem se tedy od ostatních liší? V dubnu roku 2007 jej zlínské Muzeum jihovýchodní Moravy přeměnilo na stálou expozici a funkcionalističtí nadšenci tedy dostali jedinečnou možnost nahlédnout i do interiéru a zjistit, jak se žilo střední třídě v meziválečném období v Česku.
Expozice vykresluje tehdejší život do nejmenších detailů. V domě nechybí původní nábytek, například typická kredenc či malý sporák, který za války vyráběly přímo Baťovy závody. Klasické bílé židle a jednoduché hrníčky se zlatým zdobením mnozí pamatujeme z bydlení našich babiček. Na zdech obýváků visí obrazy typické pro tuto dobu, krajinky a šeříkové motivy. Na kredenci v obýváku se vyjímá notoricky známé sousoší srnce se srnou, vedle křesla s květinovým motivem kdysi vyhrával dobový gramofon na kličku.
Hned první den, kdy byla expozice otevřena, ji navštívilo téměř dvě stě lidí. Mnozí z nich právě v takových domech s takovým zařízením vyrůstali a dlouhá léta žili. Přišli si vlastně připomenout, jak to kdysi u nich doma vypadalo.
I přes to, jaké úspěchy otevření domku č.p 1295 slavilo, atraktivní expozice je momentálně pro veřejnost uzavřena. Domek se potýkal hned s několika komplikacemi a znovuotevřen byl v roce 2009. Bohužel ani poté technické problémy nezmizely. „Domek prodělal již dvě ozdravné kůry, ale ani jedna nevyřešila pro nás zásadní problém, kterým je vysoká vlhkost v interiéru. Ta je podle našich měření i po stavebních úpravách stále nad hranicí 60 procent, což je pro sbírkové předměty z roku 1930 fatální hodnota,“ uvádí konzervátor Karel Šindel. Dalším z problémů je dřevomorka, která se v domku objevila již několikrát. Zainteresovaní odborníci se jednohlasně shodli na tom, že objekt vyžaduje radikální, a především urychlené řešení. „Dohodli jsme se, že Statutární město Zlín nechá vypracovat technickou studii, která bude obsahovat řešení odvlhčení a odizolování objektu včetně vyčíslení finančních nákladů. Na základě vypracované technické studie se rozhodne o dalším postupu,“ komentoval současnou situaci ředitel muzea Antonín Sobek. Jedno je však jasné - domek zůstane uzavřen minimálně do konce září roku 2011. Město Zlín tedy i v této turistické sezóně přijde o jednu ze svých největších atrakcí.
Poptávka po domcích neutichá
Nebude to již dlouho trvat a legendární Baťovy domky oslaví jedno století své existence. Těžko říct, zda tvůrci počítali s tím, že obydlí budou sloužit i několika dalším generacích či to byla pro ně pouze utopistická vize. Nicméně faktem zůstává, že domky i v jednadvacátém století nadále plní svou funkci a zájem o ně rozhodně neopadá.
To potvrzují i realitní kanceláře, na které se obracejí klienti se zájmem o bydlení právě v Baťových domcích. Mezi nejžádanější lokality patří městské čtvrti Lesní Čtvrť, Zálešná či Podvesná a za bydlení právě v těchto částech města jsou lidé ochotni připlatit i desítky tisíc. Na konci roku 2010 byl nejlevnější neopravený domek v méně atraktivní lokalitě ke koupi za necelý milion korun. S částkou okolo 1,5 milionu musí naopak počítat zájemce, který by rád koupil již dům rekonstruovaný, tzn. s vyměněnými okny, novými rozvody či topením.
I přes velký zájem šly však ceny Baťových domků během roku dolů a realitní makléři nabádají k výhodné koupi.
Památkáři nepřejí opravám
Na mnohých domcích jsou již viditelně znát stopy času. Pálené cihly mají svou určitou životnost a některé z domků začínají chátrat. Lidé, kteří v nich už spoustu let žijí, se je snaží rekonstruovat a zvelebovat. Mnozí z nich však narazí na problém - nařízení památkářů.
U domků, které se nacházejí v památkových zónách kam patří například čtvrť Letná, Podvesná, Zálešná, Lesní čtvrt, Nad Ovčírnou a další, jsou památkáři nekompromisní a opravy a rekonstrukce podléhají velice přísný pravidlům. V listopadu roku 2010 se město snažilo o zmírnění regulí a s památkáři jednalo. Majitelé domků jsou však povinni striktně dodržovat původní jednotný vzhled, tzn. jednoduché bílé dveře, bílé okenní rámy, trubkové zábradlí a jiné.
A co na bydlení v legendárních Baťových domcích říkají přímo někteří jejich obyvatelé?
Jiří M., 24 let: V domě bydlím od svého narození. Jelikož jsme v roce 1997 zažili povodně, prošel náš domek kompletní rekonstrukcí a téměř vše je vyměněné. Bydlíme v jednodomku a navíc jsme přistavovali, takže na nedostatek místa si rozhodně stěžovat nemůžeme. Co se týče negativ, tak možná máme pouze vyšší inkaso než lidé v činžáku, ale jinak bych rozhodně neměnil.
Jakub Š., 34 let: V domku bydlíme dva roky a moc spokojení tady nejsme. Dům nikdy neprošel žádnou rekonstrukcí, kvůli starému topení se špatně vytápí a jedním z dalších problémů jsou například průchozí pokoje. V podstatě se bohužel ani nenabízí nějaký způsob přestavby.
Michaela B., 36 let: Bydlíme tady už docela dlouho a domek prošel rekonstrukcí. Vyměnili jsme okna, zateplili ho a obložili cihlovým páskem. Byly však potřeba povolení památkářů, protože naše čtvrť leží v památkové zóně. Vnitřkem jsme taky rekonstruovali, jednak kvůli malé kuchyni a koupelně a také kvůli nevyhovujícím podlahám a schodišti. Po všech rekonstrukcích dům poskytuje veškeré pohodlí, je v klidné části města, ale zároveň kousek od centra. Neměnila bych.
Anna K., 18 let: V domě bydlím s rodiči už sedmnáct let. Za tu dobu jsme vyměnili pouze okna, žádné větší změny, jako například přístavby, neproběhly. Pro tři lidi je to celkem pohodlné bydlení, nedostatkem je pouze malá kuchyně a koupelna. A také v zimě bývá problém s vytápěním vrchního patra.
Že se v domcích dá i v dnešní době žít, dokazují jak zájemci o koupi těchto domků, tak přímo komentáře lidí, kteří takové nemovitosti již delší dobu obývají. Je tedy v zájmu jak majitelů, tak památkářů a samotného města Zlína, aby tento fenomén funkcionalistické architektury v Čechách uchovalo ještě pro pár příštích generací.
Zdroj citací: http://www.muzeum-zlin.cz/cs/objekty/batovsky-domek/
Dva světy funkcionalismu
Dělí je necelých osmdesát let. Jedna z nich přečkala druhou světovou válku. Za dobu, kdy vznikla první z nich a kdy byla realizována ta druhá, se stihlo vystřídat deset československých a českých prezidentů. Přesto mají tolik společného. Vila Tugendhat v Brně a olomoucká vila na silážní věži. Jedním z jejich největších pojítek je architektonický sloh, v jehož duchu vznikly. Funkcionalismus.
Funkcionalismus je považován za jeden z nejvýznamnějších a nejvíce plodných stavebních slohů v naší zemi. Když během 20. let minulého století vznikal, mluvilo se o zániku architektury jako umělecké disciplíny a zrodu architektury jako vědy. Největší důraz byl kladen na funkci stavby, tudíž jak půdorys tak rozmístění jednotlivých prostor a jejich vzájemné vazby byly důmyslně promýšleny. Vznikal logický celistvý systém, který se stal jakousi továrnou na bydlení.
A v 90. letech se na architektonickou scénu znovu vrátil. Česká historie nenabízela tehdejším architektům žádný sloh, na který by mohli navázat. Vrací se tedy k meziválečné architektuře a začínají opět vznikat budovy v duchu funkcionalismu.
Uskutečněná představa o svobodě
Černá Pole se stávají jednou z nejprestižnějších brněnských rezidenčních čtvrtí. Průmyslníci, obchodníci i advokáti, zkrátka vyšší vrstva brněnské společnosti si právě v této lokalitě nechává budovat svá sídla. Parcela na ulici Černopolní, své doby Schwarzfeldgasse, zůstává prázdná. Skýtá ovšem tak nádherný výhled na historické panoráma města, že přímo vybízí k tomu, aby na ni vzniklo něco jedinečného. Fenomenálního. Pozemek patří židovské německé rodině Tugendhatových. Manželé Fritz a Greta mají jasnou představu o tom, jak má jejich budoucí domov vypadat. Moderní prostorný dům s jasnými a jednoduchými tvary. Představa pokojů plných figurek a deček je přímo děsí. Greta Tugendhatová se proto obrací na německého architekta Ludwiga Miese van der Rohe. Jeho tvorbu měla možnost poznat jíž dříve v Německu, kde určitou dobu pobývala, a silně na ni zapůsobila. Je léto roku 1929 a započíná se projekt, který dá vzniknout jedné z nejvýznamnějších staveb světové architektury. Vile Tugendhat.
Základy pro druhou zmíněnou stavbu vznikají již na začátku 40. let minulého století. Samotná stavba si na svou realizaci musí ještě dalších šedesát let počkat. Obilná silážní věž na ulici Polská je vybudována jako součást obytných a provozních budov Hanáckých mlýnů. Časem však přestává sloužit svému účelu, v 50. letech částečně vyhoří a během devadesátých let je téměř nevyužívaná. Je vhodná akorát tak na vyvěšování velkoplošných reklam. Rodina Králíkových se na její střechu chodí kochat krásným výhledem do okolí. To jim však nestačí a v roce 1998 využívají výhodné nabídky a věž kupují. K čemu je člověku silážní věž, pomyslí si asi většina lidí. K tomu, aby na ni vznikla rodinná vila... Ať se tento nápad jeví jako zcela nesrozumitelný až absurdní, po dlouhých letech příprav je v roce 2004 odstartována stavba. Stavba rodinné vily, která byla později oceněna nejlepším rodinným domem v soutěži Grand prix architektů.
Stavba vily v Černopolní ulici č.p. 45 trvá přesně čtrnáct měsíců a Vánoce roku 1930 už rodina Tugendhatova slaví v jejich novém společném domově. Za oněch čtrnáct měsíců, pod vedením architekta Miese, vzniká třípodlažní vila ve svažitém terénu, na tu dobu v mnoha ohledech zcela jedinečná. Jedním z hlavních požadavků manželů Tugendhatových byl ten, aby dům poskytoval dostatek místa, byl vzdušný, jasný. Byly žádány velké prostory, neboť podle majitelky „velké prostory osvobozují; prostor má ve svém rytmu zcela zvláštní klid, který nemůže poskytnout uzavřená místnost“. Zároveň ale musel poskytovat dostatečné množství intimity. To vše se podařilo Miesovi ve vile skloubit. Díky užití správných materiálů, díky jeho mistrné práci s detaily i vizi „plynoucího“ obytného prostoru. Vilou Tugendhat je uskutečněna jedna představa o svobodě.
Vypracování projektu vily na věži trvá zhruba dva roky. Samotná výstavba rok a půl. Pouhé plánování zabírá téměř šest let. Za tu dobu se manželé Králíkovi nejdříve rozhodují, jak se silážní věží vůbec naloží; poté se věnují již konkrétním úvahám, jak by měl jejich domov v pětadvacetimetrové výšce vypadat. Důraz je kladen zejména na funkčnost bytu a jeho praktičnost. Architekti však chtějí navázat na industriální prvky bývalého sila a proto navrhují dům, který čerpá z průmyslového odkazu. Nakonec využívají silo pouze jako základovou desku a na ni tvoří dvoupatrovou vilu, která je koncipována tak, aby do ní žádným způsobem nebylo možno vidět a byla tak zajištěno totální soukromí obyvatel. Zároveň poskytuje nezaměnitelný výhled do okolní krajiny. Bíle omítnutý kvádr, který přesahuje do prostoru, vzbuzuje emoce. Některým se zdá být kontroverzní, nepřirozený; jiným bere dech, je obdivován.
Volné prolínání prostoru a formální čistota
Kdo kdy procházel Černopolní ulicí a míjel vilu Tugendhat, málokdo by ji přisoudil roli jedné z nejuznávanějších staveb světa. Tváří se nenápadně, stroze. Jako jednopodlažní budova s garáží. Ovšem při pohledu z jižní strany, nabývá vila zcela jiného rozměru. Je impozantní. Ční nad rozlehlou zahradou, s fasádami porostlými popínavými rostlinami, které evokují „optické zmizení“ stavby v zeleni. O to víc je dosaženo dokonalého spojení interiéru vily s exteriérem. I zahrada je navržena tak, aby hlavně sloužila svým obyvatelům. S velkými travnatými plochami a minimem porostů představuje malý ráj pro děti majitelů. A vegetace nechybí ani přímo v interiéru. V návaznosti na hlavní obytný prostor vily si Fritz Tugendhat zařizuje zimní zahradu. S obdélným jezírkem s vodními rostlinami a zelení v květináčích. Dle slov paní Tugendhatové je v zimě „pohled přes zeleň skleníku na sníh venku nádherný“. Nedílnou součástí propojující interiér s exteriérem je rozlehlá terasa. Situována na jihovýchod poskytuje dostatek slunce přes celý den a v letních měsících žije rodina s dětmi na terase prakticky nepřetržitě.
To druhá vila zahradu postrádá. Majitel nerad seká trávu. To byl jeden z hlavních důvodů, proč Králíkovi nevolili klasický rodinný dům se zahradou, ale alternativu na silážní věži. Na nedostatek zeleně si však nestěžují. Věž obklopuje hned několik parků, kousek dál najde rodina vyžití v golfovém areálu. Přímo uvnitř objektu nechybí zimní zahrada s atriem. Z několika místností je rovněž vstup na několik zatravněných teras. Nemusí se sekat a spolu s impozantní vyhlídkou jsou skvělým místem pro rodinnou relaxaci.
Filozof Roman Guardini ve svých textem poukazoval na skutečnost, že „dobrý vybudovaný niterný prostor má stupně, které vedou do hloubky“. A přesně podle tohoto pojetí interiéru, a budovy vůbec, se Mies řídil. Navrhl vilu, do níž se postupně sestupuje. Od prvopočátku je vše zaměřeno na funkci, tudíž i rozvržení jednotlivých podlaží má svůj opodstatněný systém. Z ulice se vstupuje do třetího podlaží, do vstupní haly. A již tady je cítit, že Tugendhatovi dali na Miesova slova, že moderní stavba bez přízdob a ornamentů vyžaduje užívání ušlechtilých materiálů. Kromě haly, obložené palisandrem a s bílou travertinovou podlahou, lze na tomto podlaží nalézt také ložnice rodičů a pokoje dětí a vychovatelky s koupelnami. První podlaží slouží jako technické zázemí domu; v suterénu je kotelna, sklep, prádelna se sušárnou, komora na uskladnění kožichů Grety Tugendhatové i černá komora pro majitele domu, vášnivého fotografa. Nejdůležitější prostor vily však představuje druhé podlaží. V hlavní obytné a společenské místnosti se odehrává většina setkání, je to zkrátka místo, ve kterém to žije. Spuštěním dvou velikých okenní tabulí lze navíc docílit dokonalého propojení interiéru se zahradou. Obytnou zónu tvoří jeden rozlehlý prostor, ve kterém ovšem pomocí vhodně umístěných příček z exotických materiálů vznikají menší celky, které poskytují dostatek soukromí a intimity. Příčka z medově žlutého onyxu, který byl dovezen až z afrického Maroka, odděluje pracovnu pána domu s knihovnou od prostoru s křesly z oceli a kůže či stříbrošedé látky. Půlkruhovou stěnou z makassarského ebenového dřeva je zase vymezena jídelna, které dominuje rozkládací stůl z černého hruškového dřeva. Pomocí závěsů z hedvábí a sametu je možno docílit dalšího oddělení prostor. Podlaha ovšem zůstává sjednocená, neboť Mies chtěl docílit efektu jednolité plochy a použil bílé linoleum. Je to barva neutrální, ovšem jak přiznává Greta Tugendhatová, velmi choulostivá na špínu a vyžadující velkou péči.
To paní Králíková komplikované a drahé materiály odmítá. Kvůli dětem nepřipadá v úvahu navrhovaný bílý nábytek, sedačka i koberce. Drahé vypínače nahradily obyčejné bílé. Pro výrobu nábytku v dětských pokojích posloužila struskovitá dřevotříska, která patří k nejlevnějším materiálům. Vše bylo voleno účelně; tak, aby se v domě rodině se dvěma dětmi žilo co jak nejpohodlněji, bez jakýchkoli kompromisů. Podobně jako předchozí vila, je i tato budova řešena víceúrovňově. Do zhruba pětadvacetimetrové výšky, což odpovídá zhruba 12. patru v paneláku, se rodina dostává výtahem. Lze se jím dostat do tří různých prostor domu. První zastávka je v mezipatře, které majitelům nabízí velikou terasu a na ní vanu jacuzzi, která doslova vybízí k relaxaci. Druhou zastávkou je hlavní obytná zóna. Jedná se o propojení obývacího pokoje, jídelny a kuchyně. Obývacímu pokoji vévodí vysoká šestimetrová knihovna a v interiéru se odráží inspirace z cest, které Králíkovi podnikli. Na terase se vyjímají houpací křesla z Kostariky, v obývacím pokoji zahřeje originální širokoúhlý krb. Místem, kde se členové této domácnosti nejčastěji schází, však není sedačka. Nejoblíbenějším místem setkání se stala vyvýšená plošina s huňatým kobercem a polštáři, jejíž zajímavostí je skleněný průhled, kterým lze pozorovat například dění v kuchyni. Tenhle nápad odkoukali Králíkovi v Íránu. Poslední zastávkou výtahu je klidová zóna s dvěma pokoji pro děti a menší ložnicí. Jak již bylo zmíněno, majitelé si nepotrpí na drahé, luxusní materiály. Za nadstandard však může být považována koupelna rodičů, kde byla použita příčka z oboustranně leštěné žuly, která odděluje vanu od části s klozetem a bidetem. Jedinečný je rovněž výhled - přímo z vany mohou majitelé pozorovat historické centrum města. A ještě jednu velikou výhodu takto umístěná vila má - její obyvatelé nemusí téměř svítit. Stačí jim totiž světlo z městského veřejného osvětlení.
S hosty se počítá
Ačkoli rozlehlé plochy, jak interiérové tak venkovní, přímo lákají k pozývání hostů a pořádání dýchánků, manžele Tugendhatovi příliš bohatým společenským životem nežijí. I přes to, jednou za rok pořádají bridgeový turnaj, na který se sjede až stovka hostů. Výtěžek z této akce je poté věnován Lize za lidská práva.
Zato ve vile na věži se s častými návštěvami počítalo už při realizaci. Vstupní hala dostává reprezentativní charakter a v přízemí za vchodovými dveřmi je dokonce pro hosty vybudován vlastní pokoj se zázemím a malou kuchyní. U manželů Králíkových se tedy hosté mohou skutečně cítit jako doma.
Miesova filozofie, souvislý prostor s vazbou na exteriér stavby, byla v případě vily Tugendhat dodržena do posledního puntíku. Přesto se však ozývaly spekulace, zda taková patetická stavba může sloužit jako dům pro rodinu s dětmi; zda se v ní dá vůbec žít. Jiné hlasy zase poukazovaly na přílišnou sterilitu. Vždyť dětské pokoje působí jako pokoje nemocniční a v celém domě je k vidění jedno jediné umělecké dílo. Plastika dívčího torza. Tugendhatovi však všechny podobné názory striktně odmítali a naopak vyjadřovali absolutní spokojenost s variabilitou domu. To o vile manželů Králíkových nejspíše nikdo nepřemýšlí jako o neobyvatelném prostoru. Domácí, přátelská atmosféra čiší z každé místnosti v bytě, dojem útulnosti a zabydlenosti umocňuje množství polštářků a jiných dekorací.
Ač vily vznikly každá v jiném století a ve spoustě věcí by se nejspíš jejich majitelé neshodli, minimálně tři věci mají společné. Obě jsou ukázkami nebývale komfortního bydlení. Obě vznikly ve funkcionalistickém stylu, čímž byly svým způsobem předurčeny k tomu, aby na jedné straně ohromovaly, a zároveň vzbuzovaly nesouhlas. Obě mohou být směle zařazeny mezi klíčové stavby moderní architektury.
Obdivujme krásu krabic ...
Klepete si právě v tento moment na čelo, vrtíte hlavou a sami sebe se ptáte, kde jsem mohla přijít na takovou hloupost, jakou je „krása krabic“? Jednoduše, dámy a pánové, stačí vyjít z jednoduché rovnice. Krabicím nelze upřít jednu z jejich základních vlastností - jednoduchost. Staré rčení praví, že v jednoduchosti je krása. Máme tedy rovnici, jejímž výsledkem je tvrzení, kterému o pár řádků výše nikdo nevěřil - v krabicích zkrátka spočívá krása.
S trochou nadsázky budu tvrdit, že na principu krabic byl založený jeden ze směrů světové architektury, který zasluhuje nemálo pozornosti - funkcionalismus. V jeho duchu vznikaly stavby jednoduché, střídmé, liniově čisté... Zkrátka „krabicoidní“, to jim ovšem na jejich kráse nic neubírá. Ba naopak. Kdyby totiž ony domy krásné nebyly, nezapisovalo by si je UNESCO na seznamy svého kulturního dědictví. Než se ovšem nějaká ta funkcionalistická vilka na tento seznam dostala, neměla to lehké. Buďme konkrétní a vezměme v úvahu osud vily Tugendhat v Brně. Svého času vysoce komfortní bydlení pro rodinu s dětmi, o pár let později si z ní příslušníci Rudé armády udělali stáj pro své oře a po jejich odchodu zbyl notně zakálený prostor s vybitými okny. Ovšem ani teď, když už se na seznam dostala, to nemá lehké. Nesou se o ní zvěsti, že to není bydlení pro lidi, že by v ní nikdo normální nebydlel. Hold, není vila, co zavděčila by se všem a já asi tedy nejsem normální...
Mraky se nad funkcionalistickými počiny začaly stahovat i ke konci minulého století, kdy do Čech vtrhlo ono neslavně známé podnikatelské baroko a vypadalo to, že jednoduchost a vkus to mají spočítané nadobro. Razíc heslo „čím větší kýč, tím větší podnikatel“ se namísto jednoduchých kvádrů a krychlí začaly rojit věžičky, sádroví lvi, ornamenty a antické sloupy, až z toho jednomu oči přecházely. Naštěstí vždy existovali lidé uvědomělí a pozvolna se na naší architektonickou scénu začala vracet střídmost a styl, který slovo kýč nezná.
Žijeme v konzumní době, kdy věci vznikají proto, aby za krátký čas zase bez povšimnutí zanikly. Přežijí jen ty nejlepší. Troufám si tedy říci, že pokud funkcionalismus oslaví zanedlouho již téměř sto let na poli architektury, musí se jednat o věc nesmírně kvalitní. Kdyby byl pouze nudným, sterilní slohem, jak jej někteří často označují, dávno bychom již nemohli obdivovat krásu krabic...
Funkcionalismus jako základ nového životního stylu ve všech jeho podobách
Působí jako vedoucí oddělení dějin architektury a urbanismu Muzea města Brna. Mgr. Jindřich Chatrný, historik architektury, se podílí na realizaci mnoha výstav a je autorem nejedné publikace o meziválečné architektuře, zejména té brněnské.
Zdá se, že se funkcionalismus do současné architektury dostává čím dál tím více v posledních letech. Čím si tento trend vysvětlujete?
Inspirace předchozími styly vždy byla a i nadále bude součástí našeho každodenního života, je přítomná v mnoha oblastech lidských činností a není tedy výjimkou ani její transformace do soudobé architektury. Po roce 1989 se stal „neofunkcionalismus“ jednou z možností nových směrů a vizí v „osvobozené“ architektuře a svým způsobem i určitým pokračováním avantgardní architektonické tvorby, násilně přerušené v letech II. světové války a po komunistickém převratu v roce 1948. Kulturní význam architektury klasické moderny se navíc dostává v poslední době zesílenou formou do povědomí veřejnosti i díky zanesení některých staveb z tohoto období na seznam památek světového kulturního dědictví UNESCO. Například v roce 1996 to byl Bauhaus v Dessau, v roce 2000 Schroederhuis v Utrechtu, ve 2001 vila Tugendhat v Brně a například v roce 2003 tzv. Bílé město v Tel Avivu.
Je podle Vás návrat funkcionalismu pozitivem či by architekti měli přijít s něčím novým, neotřelým?
Z hlediska současné architektonické tvorby lze nacházet mnohé inspirační zdroje – kvalitní a nadčasové detaily, materiály či technologie – v období meziválečné moderní architektury tzv. funkcionalismu a ty aplikovat na aktuální požadavky a potřeby dnešní doby. Návrat by však neměl být „kopírující“, ale inovující a rozvíjející. Architekti musí samozřejmě přicházet „s něčím novým, neotřelým“, ale měli by mít na zřeteli již léty prověřené funkcionalistické heslo „forma následuje funkci“. Účelnost jakékoliv projektované stavby by tedy měla zůstávat na prvním místě.
Spousta lidí ve funkcionalismu, „betonových krabicích“, nevidí nic hezkého a působivého. Jaký je Váš názor na funkcionalismus všeobecně?
Označení „krabice“ – to je bohužel dodnes mylně vžitý názor u široké veřejnosti. Dle mého názoru je ale termín „betonové krabice“ spíše spojen s produkcí sídlištní architektury poválečných let.
Funkcionalismus jako styl prošel názorovými etapami s krystalizací svých hlavních proudů. Od stádia asketicky extrémního purismu, jehož znaky byla přísná pravoúhlost a potlačení architektonického dekoru - odtud ty „krabice“, se výrazně přesunul do organické architektury, se zaobleními a křivkami.
Funkcionalismus ovlivnil a utvářel nejen stavební produkci, koncepci interiérů, tvarové pojetí nábytku, bytové doplňky aj., ale stal se de facto základem nového životního stylu ve všech jeho podobách.
Co si myslíte o novodobých stavbách, které vznikají v duchu funkcionalismu?
Pokud mají jasnou ideu i koncepci, splňují požadavky a potřeby uživatelů pak jsou přínosem a obohacením soudobé architektonické produkce.
I když se funkcionalismus mnoha lidem nelíbí, přesto vzniká stále více rodinných domů, které jsou jím ve větší či menší míře inspirovány. Má podle Vás takový dům nějaká úskalí?
Úskalí a problémy jsou vždy spojeny s realizací jakékoliv stavby, tedy i objektů určených k rodinnému bydlení. Obecná snaha architektů uvést moderní život do souladu s již existujícími možnostmi technického a vědeckého vývoje i obnova vztahů mezi člověkem a jeho prostředím měla dopad na koncepci a vzhled meziválečného funkcionalistického rodinného domu. Naplňování těchto snah by mělo být aktuální i pro dnešní architekty. Pokud se jim to daří, pak můžeme hovořit o pozitivech či naopak.
Výrazným prvkem funkcionalistické architektury bývají veliká okna. Jakou roli sehrávala okna ve své době, v raném funkcionalismu?
Okno je výrazný architektonický prvek průčelí objektů a spolu s celou fasádou patří k nejexponovanějším částem celé stavby. Funkcionalismu charakterizuje především požadavek účelného řešení staveb nejen z pohledu technického, ale i v širších souvislostech v oblasti estetické, hospodářské, sociální a kulturní zároveň. Z tohoto hlediska má okno, obecně jakákoliv výplň stavebních otvorů nezastupitelné místo. Jedním z hlavních znaků funkcionalismu, je tzv. průběžné okno. Aplikací nových konstrukčních systémů za použití železobetonu nebo ocelových skeletů bylo poprvé možné „osvobodit“ dispozice jednotlivých podlaží, tak aby byla navzájem nezávislá. Díky tomu se otevřel prostor pro volné uspořádání průčelí s širokým uplatněním pásových oken a výrazného horizontálního členění průčelí. Z hlediska estetiky a vnímání architektury tak bylo dosaženo celkové jednoduchosti a lehkosti okenních otvorů i celých průčelí funkcionalistických budov.
V závislosti na typu stavby, lišila se okna nějak výrazněji?
U bytových staveb více nalézáme tradiční řešení oken, z tradičních materiálů jako jsou dřevěné rámy a ploché sklo, a také tradiční kompozice fasády i konstrukčního systému, založeného na tradičních principech statiky. Okna byla většinou dvojitá, tzv. špaletová. Od třicátých let se uplatňují i u nájemních domů průběžná okna.
Zvláštní skupinou bytových staveb jsou rodinné domy a vily vyšších společenských vrstev obyvatel. Okna takových staveb jsou jen v menším měřítku tradiční a dřevěná. Více se zde uplatňují kovové úzké okenní profily, toho času moderní technologie sklopných oken, nebo dokonce výsuvných či zásuvných, tak jak je známe například z unikátní vily Tugendhat. Okna z kovových profilů dnes patří k charakteristickým znakům budov funkcionalismu.
I v současných budovách, které jsou stavěny v souladu s idejemi funkcionalismu, jsou okna výrazným prvkem. Zachovávají si však svou funkci i dnes?
Na základě výše uvedeného je dnes mnohdy zjevná absence účelné koncepce rozvrhu okenních otvorů, potažmo jejich tvarů, profilů či materiálů, jako jedné z nejexponovanějších částí stavby.
Je více takových podobných chyb, či spíše nedostatků, kterých se architekti navrhující funkcionalistické domy v dnešní době dopouštějí?
Mohli bychom jmenovat jistě i další, od chyb mimo jiné v půdorysné dispozici, konstrukci či materiálové skladbě aj. Ty se mnohdy nacházejí již v projektové dokumentaci přes prováděcí plány až po nedostatky spojené s vlastní realizací stavby, které by se projektant, například v roli stavebního dozoru, měl aktivně účastnit.
Závěrem ještě k již zmíněné vile Tugendhat. V současné době slouží jako expozice představující funkcionalistické bydlení, své doby však sloužila jako dům pro rodinu s dětmi. Přesto se objevují názory, že žít by se v ní dost dobře nedalo. Je na tomto tvrzení dle Vás něco pravdy či jde o omyl?
Osobně si myslím, že se v ní dalo žít příjemně a spokojeně, ale akceptuji i opačný názor. Své přesvědčení opírám o vlastní zkušenosti i vjemy spojené s častým pobytem v objektu a o níže uvedená fakta. Architektova prostorová koncepce vily, technologie výstavby objektu, unikátní vybavení aj., to vše bylo v souladu s požadavky a přáním zadavatelů. Tato skutečnost již sama o sobě vylučovala negativní reakce uživatelů – stavebníků, naopak Grete i Fritz Tugendhat ve svých vzpomínkách vždy přinášeli svědectví o stále nově objevovaných kvalitách bydlení v domě. Realizace vily plně odpovídala jejich společenskému postavení, finančním možnostem, reprezentaci i životnímu stylu.
Záměr:
1. Cíl práce
Cílem mého samostatného projektu je seznámit čtenáře s architekturou funkcionalismu. Toto období jsem zvolila hlavně z toho důvodu, že ačkoli jsou stavby stavěné v duchu funkcionalismu na naší české architektonické scéně poměrně častým jevem, je tento styl mnohdy přehlížen a stavby nejsou z architektonického hlediska doceněny.
Projekt jakožto celek se tedy zaměřuje na problematiku funkcionalismu a jednotlivé texty v projektu mají své opodstatněné místo a každý byl psaný s jiným cílem.
Článek „Jak se žije ve funkcionalistické fenoménu?“ je zaměřený na Baťovy domky ve Zlíně a cílem této reportáže bylo čtenáře seznámit s takovým domkem a jeho historií a poté jsem se již zaměřovala na současnou situaci - zdali jsou domky stále žádány, jak se v nich žije jejich současným obyvatelům. Zkrátka zdali téměř sto let staré funkcionalistické stavby stále plní svůj účel a funkci.
Druhým článkem je reportáž „Dva světy funkcionalismu“. Hlavní funkcí tohoto článku je srovnat dva domy. Dva poměrně avantgardní domy, které byly vystavěny ve funkcionalistickém stylu, ovšem dělí je bezmála sedmdesát let. Reportáž tedy měla hlavně popisnou a srovnávací funkci, cílem bylo porovnat v čem se stavby liší, v čem jsou si podobné. Zaměřila jsem se na požadavky, které kladli majitelé na architekty během výstavby a jak se jim ve vilách žije (žilo).
Třetím článkem projektu je rozhovor s historikem architektury Mgr. Jindřichem Chatrným z Muzea města Brna. Rozhovor jsem vedla na téma funkcionalismu a otázky byly kladeny s cílem objasnit funkci a podstatu funkcionalismu v současné architektuře. Proč se na scénu znovu vrátil, v čem spočívají jeho současné nedostatky a úskalí. Osvětlit čtenáři proč má funkcionalismus v české architektuře tak významné postavení.
Poslední článek plní funkci komentáře. V textu se vyjadřuji k současnému postoji lidí k funkcionalistickému stylu, jaké rozporuplné reakce vzbuzuje. Ovšem i přesto, že je většinou považován za něco, co nemá s uměním mnoho společného, inspiruje stovky jak architektů a designérů. Dostává se jak do exteriéru tak do interiérů, spousta lidí žije doslova obklopena funkcionalismem. Položila jsem si tedy otázku, jak je to tedy s funkcionalismem v Česku.
Samostatný projekt tedy mapuje docela široké pole funkcionalistické architektury, od nejjednodušších domků až po luxusní avantgardní stavby, a umožňuje tak nezainteresovanému čtenáři si ve funkcionalismu „najít to své“.
2. Zdůvodnění volby tématu
Každý projekt by měl začínat položením si tří základních otázek - co? proč? a jak?. Pod otázkou „co?“ se skrývalo téma práce. Vzhledem k mému zaměření na psanou žurnalistiku a tématickou specializaci kulturní, jsem se v samostatném projektu rozhodla zpracovat téma z oblasti architektury. I když jsem zpočátku váhala, neboť jsem se necítila být dostatečně fundovanou osobou v oblasti architektury, která by mohla dělat odborné či kvalifikované závěry a komentáře. Bylo mi ovšem řečeno „pokud chcete psát o architektuře, pište o ní“. Z obrovské nepřeberné škály témat, která architektura nabízí, jsem nakonec zvolila téma funkcionalismu. Nabízela se otázka „proč?“, jaké jsem měla důvody si zrovna toto téma vybrat. Odpovědí se nabízelo hned několik.
Jedním z hlavních důvodů byl můj osobní vztah k architektuře. Když pominu fakt, že jsem měla období, kdy jsem zcela vážně pomýšlela na studium architektury a připravovala se na něj, tak architektura mě vždy svým způsobem fascinovala. Zejména architektura dob ne tak dávno minulých. Konkrétně tedy zmiňovaný funkcionalismus, ve kterém spousta lidí nevidí nic jiného než studené betonové krychle bez nápadu; který naopak ovšem mě nepřestává udivovat, v dobrém slova smyslu.
Další důvodem proč jsem si zvolila zrovna toto téma pro samostatný projekt byl ten, že mi přijde, že funkcionalismus zažívá v posledních letech v současné architektuře jakýsi boom. Když čas od času zavítám do sekce „bydlení“ na například Novinkách.cz, zdá se mi, že pokud se mezi články objeví nějaký, který informuje o nějakém zajímavém nově postaveném domě, z drtivé většiny se jedná o rodinné domy, které se v určitém směru shlédly ve funkcionalistickém období. Ať už využívají pouze některé prvky či jsou navrženy a vybudovány zcela v konceptu funkcionalismu. Existují rovněž developerské společnosti, které se přímo zaměřují a svůj úspěch založily na budování rodinných domů inspirovaných tímto architektonickým stylem.
Třetím důvodem, který mě přivedl na nápad zvolit si za téma svého projektu právě funkcionalismus, byla zvědavost, jak je otázka funkcionalismu přijímána veřejností. Dalo by se říct jakási kontroverze tématu. Když si na výše zmíněném serveru pročítám diskuze pod články zaměřenými na funkcionalisticko-moderní architekturu, nabývám dojmu, že existují dva typy lidí. Na jedné straně stojí ti, který funkcionalismus obdivují. Na straně druhé jsou lidé, kterým funkcionalistické stavy připadají chladné a neosobní a neumějí si představit, že by v „betonovo-skleněných kvádrech“ měli žít a vybudovat si v nich domov. S nejvíce zápornými body končí na takových diskuzích ti, kteří s funkcionalismem sympatizují.
Neméně důležitým bodem při výběru tématu pro tento projekt byla jakási atraktivnost. Když jsem, po konzultaci s vedoucím svého projektu, určila, čemu konkrétnímu se budu věnovat, o čem budu psát, ukázala jsem návrhy textů pár svým známým. Ač se jednalo o malý vzorek lidí, ve většině případů mi bylo řečeno, že by si takové či podobné články přečetli, pokud by vyšly v novinách či časopise. A to i v případech, že dotyčné architektura nezajímala, či měli o ní pouze velmi malé povědomí. Usoudila jsem tedy, že oblast architektury je svým způsobem zajímavá i pro ty, kteří se v ní přímo nevyžívají.
Nakonec zbývalo odpovědět si na otázku „jak?“, tudíž jakou pro svou práci zvolím formu a postup. Po konzultaci s vedoucím projektu jsem se rozhodla pro napsání čtyřech textů, dvou delších (reportáže), jednoho středně dlouhého (interview) a jednoho kratšího (fejeton). Postup práce je detailněji rozveden v bodu 5).
3. Zdroje, stav problematiky
Když jsem se rozhodovala jaké téma pro samostatný projekt volím, byla jsem limitována dvěma skutečnostmi - zaměřením a specializací. Přičemž specializace, v mém případě kulturní, sehrávala větší roli. Zjišťovala jsem, čemu se věnovali studenti, mající kulturní specializaci v předešlých letech, když vypracovávali samostatný projekt. V drtivé většině se jednalo o oblast filmu.
Poté, co jsem si tedy zvolila oblast architektury a konkrétní téma, tzn. funkcionalismus v současné architektuře, jsem pátrala po tom, kolik mediálních výstupů je tomuto tématu věnováno. Velice záhy jsem došla k závěru, že architektura, jakožto jedna z významných složek umění, je opomíjené téma a v rámci celostátních médií je mu věnován docela malý prostor.
Nejdříve jsem se zaměřila na oblast internetu, která nabízí nepřeberné množství informací všeho druhu. I já jsem mezi nimi našla to, co jsem najít potřebovala - spousty textů o funkcionalismu, články jak o vile Tugendhat tak o domě na silážní věži, mnoho článků a zpravodajských textů o Baťových domech ve Zlíně... Ani jedna webová stránka, či text na webu, však nebyli zaměřeni konkrétně na problematiku funkcionalismu v současné době.
Pouze zpravodajské weby, konkrétně Novinky.cz či iDnes.cz, nabízejí sekci „Bydlení“, ve které se čas od času zveřejní článek o zajímavých rodinných domech či komerčních stavbách, které jsou inspirovány funkcionalistickým stylem.
Televizní stanice se tématu architektury rovněž věnují pouze povrchově. Na komerčních stanicích typu TV Nova, Prima či Barrandov nebyl nalezen ani jediný program, který by byl zaměřen na architekturu. Výjimkou byla Česká televize, která nabízí několik pořadů, zaměřených na architekturu. Je to dáno zejména povahou ČT, jakožto veřejnoprávní stanice, jejímž úkolem je mimo jiné poskytování „vyvážených a všestranných informací, [...] rozvíjení kulturní identity obyvatel České republiky a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel“1, jak uvádí Článek II Statutu České televize. Tato povinnost je spolu s dalšími zakotvena v Zákonu o České televizi, §483/1991 Sb.
Ovšem formulace, že „ČT nabízí několik pořadů...“ není zcela přesná, neboť na jejich webových stránkách jsem nenašla ani jeden pořad, který by byl vysílán v současnosti. V minulosti ČT nabídla hned několik dokumentů a pořadů na téma architektury. Konkrétně se jednalo například o časosběrný britský dokumentární cyklus Architektura interiéru, který se vysílal v roce 2008. Ve stejném roce měli diváci možnost sledovat další z britských dokumentárních cyklů a to Výjimečná architektura. Téma architektury reflektoval také dokumentární cyklus Deset století architektury; pořad, který diváka seznamoval s českými stavebními skvosty vznikl v roce 1999.
Zajímavým počinem přímo v režii České televize byl magazín Styl, který se věnoval kromě architektury ve velké míře také designu. Pořad byl vysílán od dubna 2006, vždy v pátek od 17 hodin, a o tom, že si získal své diváky svědčil např. článek, který vyšel v časopise Architekt. Zmíněný článek začínal slovy „Na obrazovkách České televize došlo k jevu nevídanému - objevil se nový, neobvykle kultivovaný pořad. Magazín Styl“.2 Nicméně i přesto bylo vysílání ukončeno v srpnu 2007.
Pořad, či spíše dokumentární cyklus, který by se zabýval přímo funkcionalismem jsem nenašla. Funkcionalismu byl pouze věnován jeden díl Dobrého rána z Moravy a Slezska,
1 ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2011-04-21]. Statut ČT. Dostupné z WWW:
http://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/statut-ct/#s2.
2 ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2011-04-21]. Napsali o nás. Dostupné z WWW: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10098875020-styl/1708-napsali-o-nas/.
z roku 2007.
Dalším médiem, u kterého jsem zjišťovala do jaké míry se věnuje tématu architektury,
byly rozhlasové stanice. Po tom, jak nevalně dopadly televizní stanice, jsem moc nedoufala v to, že se rádia této tématice budou věnovat. Přeci jenom, dle mého mínění, je architektura hlavně
vizuální záležitostí. Byla jsem ovšem mile překvapena. Podobně jako tomu bylo u televizního vysílání, soukromé rozhlasové stanice pořad zaměřený přímo na architekturu nenabízejí. Spíše se o ní někdy v éteru pouze okrajově zmíní. Výjimkou mezi rozhlasovými stanicemi je veřejnoprávní Český rozhlas. Stejně jak tomu je u České televize, povinnost Českého rozhlasu poskytovat vyváženou nabídku pořadů pro všechny skupiny obyvatel vyplývá ze Zákona o Českém rozhlasu, §484/1991 Sb.
Významný pořadem, který je architektuře věnován, je pořad Bourání na ČRo Radio Wave. Tvůrci pořadu si jsou vědomi toho, jak málo česká média reflektují tuto tématiku a zároveň jak důležitá a zajímavá architektura je. Představení tohoto pořadu začíná větami „Architektura je všude kolem nás. Zásadním způsobem ovlivňuje naši psychickou pohodu. [...] Přesto o ní víme tak málo. [...] Proto stojí za to, něco se o architektuře a o jejích tvůrcích - architektech, dozvědět“.3 Pořád je vysílán každou středu v čase mezi 18. a 19. hodinou.
Dalším z pořadů, i když ne zcela zaměřených pouze na architekturu, je pořad Mozaika. Jedná se o živě moderovaný pořad zaměřený na kulturní zpravodajství a publicistiku. Vysílá jej stanice ČRo 3 - Vltava a to ve všední dny v časech od 7 do 9 hodin, a v odpoledních hodinách mezi 15 a 16. Pořad sleduje aktuality z kulturního dění; nabízí rozhovory, reportáže či recenze. Zabývá se ovšem i architekturou; bylo tomu tak např. 23. března tohoto roku, kdy hostem ve studiu byla pracovnice Národního památkového ústavu v Kroměříži a zabývala se otázkou „současná architektura versus historické město - Zlín“. Legendární liberecký SIAL - Sdružení inženýrů a architektů Liberec, byl představen 14. dubna a např. 20. dubna pořad Mozaika odvysílal rozhovor s Ing. architektem Romanem Čerbákem na téma „současná architektura v historickém prostředí - Brno“. Co se týče přímo konkrétně tématu funkcionalismu, je mu věnována opět pouze okrajová pozornost.
3 rozhlas.cz [online]. [cit. 2011-04-21]. Pořad Bourání. Dostupné z WWW: http://www.rozhlas.cz/radiowave/bourani.
Nejvíce se o tématice funkcionalismu a architektury obecně, lze tedy dozvědět ze
specializovaných médií, konkrétně časopisů. Je to kupříkladu časopis Architekt, který vychází desetkrát do roka, či časopis ASB - Architektura, stavebnictví, byznys, jehož periodicita je pětkát ročně + speciál. Časopisem zaměřeným spíše na bydlení a interiéry je časopis Rezidence, jež má šest vydání za rok.
Po zmapování všech výše uvedených médií jsem tedy došla k závěru, že architektura více méně (a spíše tedy více, než méně) opomíjeným tématem. Nebyla jsem tedy schopna svůj samostatný projekt na něco navázat, neboť problematika funkcionalismu v současné architektuře skutečně není v českých médiích dostatečně obsažena.
4. Ideový plán
Jak již bylo řečeno v úvodní kapitole projektu, hlavním cílem je seznámit čtenáře s architekturou funkcionalismu. Konkrétně se jedná o funkcionalistické stavby v České republice. Hlavním cílem projektu bylo přinést čtenáři informace jak o architektuře z minulého století, tak té novodobé, funkcionalismem inspirované a jejich srovnání. Mým záměrem rovněž bylo poskytnout tvrzení fundované osoby, specialisty v oboru. Dle těchto záměrů jsem tedy volila konkrétní texty - jejich témata a žánry. Zvolila jsem tedy celkově čtyři texty, dvě reportáže, interview s historikem architektury a projekt jsem rovněž doplnila o fejeton.
Jedním z hlavních úkolů projektu bylo podat čtenáři stručný přehled dané problematiky. V záměru se počítalo s nepoučeným čtenářem, v textu se tedy neobjevují žádné odborné výrazy a pokud se přeci jenom vyskytly, byly doplněny komentářem a vysvětleny. Výhodou psané žurnalistiky je, že se čtenář může k textu opakovaně vrátit. Narozdíl od rozhlasové či televizní žurnalistiky jsem tedy mohla použít i dlouhá souvětí. Snažila jsem se jim ovšem spíše vyhýbat, volila jsem věty kratší, snazší na srozumitelnost. Místy jsem použila například věty pouze o jednom či dvou slovech; to zejména v případech, kdy jsem chtěla konkrétní věc zdůraznit.
Důležité také bylo, neodklánět se v jednotlivých textech, a zejména reportážích, od tématu, aby se čtenář v textu takzvaně neztratil. S tímto bodem nakonec nebyly žádné větši potíže.
5. Postup práce + zdůvodnění způsobu zpracování, volby jednotlivých řešení apod.
Po zvolení tématu bylo nutné vybrat konkrétní texty, jejich zaměření. Po promyšlení záměru projektu, zjištění do jaké míry je téma pokryto v literatuře či na internetu, a zejména po konzultaci s vedoucím projektu, bylo rozhodnuto, že můj projekt budou tvořit čtyři texty. Přičemž každý z textů má, dle mého názoru, své opodstatnění pro zařazení do projektu. Texty vznikaly zhruba v průběhu čtrnácti dní, během níž jsem kontaktovala osoby, které mi poskytly buď celý rozhovor, či odpovědi na pár otázek. Jejich odpovědi mi posléze posloužily jako „hlasy“ do reportáží či podpora mých názorů v reportážích vyjádřených. Projekt je tedy postaven na čtyřech textech a v následujících bodech bude nastíněn postup práce a způsob zpracování u každého z nich.
Funkci hlavního článku projektu převzala reportáž z vily Tugendhat v Brně a z bytu na silážní věži v Olomouci (pro představu o jaký typ budov jde, viz foto níže). Původně se mělo jednat o dvě reportáže, nezávislé na sobě. Po konzultaci s vedoucím projektu mi bylo doporučeno tyto dvě věci spojit dohromady a napsat jeden obsáhlejší text, dvě paralelně ubíhající reportáže. V reportáží jsem se zaměřila zejména na význam staveb, co vedlo majitele k jejich výstavbě, jaké rodiny domy obývali či obývají, a další. Jedním z prvních úkolů bylo zjištění všech podpůrných dat pro reportáže, načtení faktů atd. Dále bylo nutné si vyhledat již existující texty o olomoucké vile na silážní věži. Téměř všechny byly doprovázeny fotografiemi, což mi umožnilo udělat si zevrubný přehled o interiéru. Jelikož se jedná o soukromou nemovitost, nebyla návštěva možná. Vilu Tugendhat jsem před pár lety, než byla uzavřena kvůli rekonstrukci, navštívila. V tomto případě jsem tedy vycházela ze své zkušenosti.
Část reportáže, která se týká olomoucké vily, jsem zamýšlela doplnit o citace majitele. Toho jsem tedy kontaktovala, bohužel se do dnešního dne nepodařilo navázat kontakt. Rozhodla jsem se tedy pro záložní řešení, citace jsem v reportáži nakonec nepoužila vůbec, ani v jedné části a přistoupila jsem k parafrázování, které se opírá o výroky z již publikovaných článků.
Žánr, který jsem pro zpracování tohoto textu použila, je reportáž jejímž základem je dynamický popis. Dle Čechové stojí reportáž na pomezí několika stylů. „Svou funkcí informativní se jeví jako útvar zpravodajský, ale styl reportáže vykazuje přesahy do jiných stylů. [...] Přináší přímé svědectví o určité události, popisuje fakta, [...] vyjadřuje i postoje autora. Prostřednictvím masmédií jde o líčení skutečnosti.
Dalším textem je reportáž pojednávající o Baťových domcích ve Zlíně. Když mi bylo toto téma navrhnuto, přemýšlela jsem jak nejlépe jej uchopit. Nakonec jsem se rozhodla následovně: v úvodu reportáže věnuji pár vět historii Baťových domků (proč vznikaly, jak tehda vypadaly, pro koho byly určeny). V druhé části textu jsem Baťovy domky pojala jako fenomén, který obdivují lidé z celého světa a jezdí se na něj do Zlína koukat. Zlín na tento stav reagoval otevřením expozice v jednom z takových domů (viz foto níže) a na tomto příkladu jsem demonstrovala co vše mohou tedy návštěvníci vidět a s jakými potížemi se expozice potýká. Další část textu je věnována současné situaci. Konkrétně lidem, kteří domky obývají. Zaměřovala jsem se zejména to, jak se v takovém obdivovaném fenoménu žije, zda své domky přestavují, co jim na žití v nich vyhovuje a
kde naopak spatřují negativa. V poslední části tohoto textu jsem viděla největší úskalí
4 ČECHOVÁ, Marie. Současná česká stylistika. Praha: ISV nakladatelství, 2003. s. 227.
v sehnání kontaktů na osoby, které v Baťových domcích skutečně aspoň nějaký čas žijí. Nakonec se mi podařilo získat kontakt na pět osob, což je myslím pro takovou reportáž dostatečný vzorek a každému z nich jsem položila pět stejných otázek. Následně jsem dotazníky zpracovala do krátkých textů, které jsem zařadila na konec reportáže a slouží jako anketa.
I pro tento text jsem jako žánr zvolila reportáž založenou na dynamickém popisu. Navíc je kombinovaná s již zmíněnou anketou a v úvodu, kdy popisuji historii domků využívám prvků rozšířené zprávy, kdy odpovídám na klasické otázky kdo, co, kdy a kde; plus na další dvě, které jsou typické právě pro zprávu rozšířenou, tzn. jak a proč. Jak uvádí Čechová, „rozšířená zpráva přebírá už přebírá vlastnosti publicistického reportu a kromě základních informací, [...] obsahuje rozsáhlejší zpráva také informace původní. [...] Delší zpráva s prolínáním slohového postupu popisného se v některých znacích blíží reportáži.“5
Třetím textem mého samostatného projektu je interview. Dlouhou dobu jsem strávila přemýšlením, na koho se zaměřit a na jaké konkrétní téma s v rozhovoru zaměřit. Nakonec jsem usoudila, že nejlépe bude obrátit se na fundovanou osobu v oboru architektury, která mi bude schopna odpovědět otázky týkající se funkcionalismu. Volba padla na Mgr. Jindřicha Chatrného, vedoucího oddělení architektury a urbanismu Muzea města Brna. Bohužel jsem z časových důvodů neměla možnost sejít se s Mgr. Chatrným
5 ČECHOVÁ, Marie. Současná česká stylistika. Praha: ISV nakladatelství, 2003. s. 226.
osobně, interview jsme tedy realizovali prostřednictvím elektronické pošty, kdy mu byly otázky zaslány emailem. Otázky
byly zaměřeny zejména na tématiku a problematiku funkcionalismu v současné architektuře. Bylo položeno celkem osm otázek, přičemž byly pokládány se záměrem, aby odpověď byla založena na osobní názoru či postoji Mgr. Chatrného. Jedna či dvě otázky byly zaměřeny na konkrétní problematiku, kdy se v odpovědích očekávala fakta. Poté, co mi byly doručeny odpovědi, jsem interview zpracovala do výsledné podoby. Aby byl rozhovor pro potencionální čtenáře co nejsnazší na pochopení (primární zaměření je totiž na laického, nezasvěceného čtenáře), jak původní otázky tak i odpovědi jsem rozdělila do menších celků. Některé z původních delších otázek jsem rozdělila na více otázek kratších a odpovědi Mgr. Chatrného jsem buď ponechala v jejich původním znění, či jsem je nepatrně upravila do čtivější podoby. Pokud byly odpovědi delší, popř. zaměřené na více věcí, doplnila jsem rozhovor novou otázkou a použila k ní tu část rozdělené odpovědi, aby spolu korespondovaly. Výsledné interview jakožto celek, mapuje problematiku funkcionalismu jako současného trendu v české i světové architektuře.
Když jsem volila žánr pro tento typ text, volba logicky padla na interview. Jak píše Čechová, „interview plní sdělnou, uvědomovací a získávací funkci publicistického útvaru. [...] Právě prostřednictvím otázek a odpovědí mezi komunikujícími dochází ke zveřejnění informací.“6
Posledním článkem, který soubor reportáží, zpráv, komentářů a interview uzavírá, je text mapující otázku funkcionalismu v současné architektuře. Jedná se o text, který se rozbíhá hned několika směry. Zabývá se otázkou, proč zažívá funkcionalismus jakýsi návrat, přestože spousta lidí jej odmítá. Zabývá se jak funkcionalismem, který se projevu v exteriéru budovy, tak i tím, jak tento směr ovlivňuje současné interiéry a zároveň vybavení domů a bytů. V textu také byly použity citace Mgr. Chatrného, které jsem převzala z interview a které dokreslují text a výroky podporují zmíněná fakta.
Co se týče žánrového vymezení tohoto textu, volila jsem komentář. Text tedy obsahuje jak fakta a informace, tak i autorův postoj ke konkrétnímu obsahu.
6 ČECHOVÁ, Marie. Současná česká stylistika. Praha: ISV nakladatelství, 2003. s. 229-230
6. Výsledky práce, vlastní hodnocení
Zpracování samostatného projektu se pro mě zpočátku jevilo jako úkol velice komplikovaný. Zejména splnění daného rozsahu, 24 tisíc znaků, se mi na začátku zdálo jako nepřekonatelné, konkrétně nejdelší text o zhruba 12 tisících znacích. Šlo však pouze o to, jak správně článek uchopit a ve výsledku zpracování tohoto, ani dalších textů nebylo tak složité.
Před psaním samotných textů jsem musela provést rozsáhlejší rešerši, abych získala adekvátní informace a měla se následně v textech o co opírat.
Tento samostatný projekt by se dal uchopit rovněž např. jako soubor rozhovorů, kdy bych se kromě historika architektury obrátila např. na developerskou společnost, která se zaměřuje výlučně na výstavbu domků ve funkcionalistickém stylu, poté např. na člověka, který v takovémto domě žije a nakonec např. na designéra. Druhou možností zpracování takového projektu by bylo vytvořit soubor reportáží ze tří nebo čtyřech různých novodobých funkcionalistických staveb a na závěr provést srovnání.
S výběrem a konečným zpracováním mého samostatného projektu jsem ovšem spokojena. Práce na projektu byla pro mě obohacením a potěšením, a zároveň si troufám říct, že se mi podařilo vytvořit komplexní soubor reportáží a rozhovoru, kdy každý z textů má v projektu své opodstatněné místo.
7. Literatura, zdroje
ČECHOVÁ, Marie. Současná česká stylistika. Praha: ISV nakladatelství, 2003.
ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2011-04-21]. Statut ČT. Dostupné z WWW: http://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/statut-ct/#s2.
ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2011-04-21]. Napsali o nás. Dostupné z WWW: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10098875020-styl/1708-napsali-o-nas/.
H.O.M.i.E [online]. 2008. [cit. 2011-04-22]. Nad věcí. Dostupné z WWW:
http://www.homie-mag.cz/index.php?id=341
iDnes.cz [online]. 2010. [cit. 2011-04-20]. Baťův Zlín obdivoval i legendární francouzský architekr Le Corbusier. Dostupné z WWW:
http://bydleni.idnes.cz/batuv-zlin-obdivoval-i-legendarni-francouzsky-architekt-le-corbusier-1kh-/architektura.aspx?c=A100416_153457_architektura_web
iDnes.cz [online]. 2008. [cit. 2011-04-22]. Rodinný dům na silu: stavba, která se vznáší nad městem. Dostupné z WWW:
http://bydleni.idnes.cz/rodinny-dum-na-silu-stavba-ktera-se-vznasi-nad-mestem-pcx-/dum_osobnosti.aspx?c=A080731_004457_dum_osobnosti_rez
lidovky.cz [online]. 2008. [cit. 2011-04-22]. Vila na sile. Dostupné z WWW:
http://www.lidovky.cz/tiskni.asp?r=home-stavba&c=A080522_145650_home-stavba_byt.
radio.cz [online]. 2007. [cit. 2011-04-20]. V jednom z baťovských domků ve Zlíně byla otevřená stálá expozice bydlení. Dostupné z WWW:
http://www.radio.cz/cz/rubrika/kultura/v-jednom-z-batovskych-domku-ve-zline-byla-otevrena-stala-expozice-bydleni.
rozhlas.cz [online]. [cit. 2011-04-21]. Pořad Bourání. Dostupné z WWW: http://www.rozhlas.cz/radiowave/bourani.
sedmicka.cz [online]. 2010. [cit.2011-04-20]. Opraví si lidé baťovské domky? Dostupné z WWW: http://www.sedmicka.cz/zlin/clanek?id=240845
ŠVÁCHA, Rostislav. Od moderny k funkcionalismu. Praha: Victoria Publishing, 1995.
Vila Tugendhat [online]. [cit. 2011-04-22]. Dostupné z WWW: http://www.tugendhat.eu/
