po., 27. duben 2015 13:18

Střípky z kulturního života Křtin na Blanensku

Tisk

Samostatný projekt kulturní/psaná žurnalistika

„Křtiny jsou kulturním centrem,“ říká starosta městysu

Městys Křtiny v Jihomoravském kraji leží asi šestnáct kilometrů od Blanska a patnáct kilometrů od Brna. Za dobu své existence se stal nejen místem čilého turistického ruchu a spádovou obcí, kam se sjíždí lidé z okolních vesnic, ale i turistickou atrakcí. „Již dlouho tvrdím, že Křtiny nejsou jen poutním místem, ale staly se také kulturním centrem nejen okolního regionu. K tomu významnou měrou přispívá činnost spolků,“ říká křtinský starosta, František Novotný. Existenci velkého množství spolků různého zaměření zastupitelstvo obce vítá. „Jejich činnost podporujeme nejen bezplatným poskytnutím prostor a finančně, ale zástupce spolků je členem našeho zastupitelstvu a v dobrém slova smyslu tak za spolky lobuje,“ doplňuje Novotný. Zaměření organizací je skutečně velice rozmanité – věnují se sportu všeho druhu (TJ Sokol, Šachový kroužek), ochraně městyse (Sbor dobrovolných hasičů), zachování tradic (Křtinské hody), dětem i mládeži (Pionýr, Skaut, mateřské a rodinné centrum Smrček, Občanské sdružení při ZŠ a MŠ), seniorům (Klub seniorů) i různým oblastem kultury. Právě toto odvětví zastupuje komorní smíšený sbor Kantila, ochotnický divadelní soubor KŘOVÝ a taneční soubor Saltarín.

Ze jmenovaných kulturních organizací existuje nejdéle komorní smíšený sbor Kantila. Ten založili místní už v roce 1970. Prvním sbormistrem se stal Alois Švenda, ale už o osm let později převzal vedení sboru Bohuslav Navrátil, žák dirigenta Brněnského pěveckého sdružení Foerster. Právě pod Navrátilem začala Kantila růst jak početně, tak i umělecky. Brzy se sbor stal známým nejen v regionu, ale i v zahraničí, kam začal vyjíždět. „Tehdy se mnohem lépe držela morálka hlavně proto, že za komunistů chtěl každý někam vyjet. A Kantila dříve jezdila do zahraničí hodně,“ vysvětlil tehdejší situaci současný sbormistr Kantily, Lukáš Sotolář. Samozřejmostí se pro sbor staly tuzemské festivaly a soutěže, kde Kantila získávala mnohá ocenění. Sbor navázal spolupráci s Komorním sborem Gewandhausu Lipsko a na svých zahraničních cestách již navštívil Itálii, Bulharsko, Francii, Nizozemí, Německo, Rakousko, Řecko a Velkou Británii.

Po době úspěchů však zákonitě musí přijít také období těžší. To nastalo Kantile v roce 2000, kdy Bohuslav Navrátil zemřel. Přechodně se tak o zpěváky starala Dagmar Navrátilová a po ní profesor brněnské konzervatoře Petr Kolař. Teprve po dvou letech získal sbor opět stálého sbormistra, kterým se stal v té době student brněnské konzervatoře, Lukáš Sotolář. „Dirigování sboru jsem zkoušel už od svých sedmnácti let v době, kdy to vedla Dáša Navrátilová. To vždycky Svaťa Menšík, takový sborový atašé, řekl: „Tak pojď si to zkusit mladej, jestli na to nemáš nějakej jinej hudební názor.“ Já jsem byl přitom v té době rád, že se držím schématu. Kantila pro mě byla velká škola,“ zavzpomínal na své počátky v Kantile Sotolář. Kvůli křtinskému sboru se dokonce přihlásil i na druhý obor na konzervatoři. Ten mu však škola nepovolila a tak se studiem dirigování sboru začínal až na brněnské JAMU. „Na přijímací zkoušky mě připravoval pan profesor František Lavička. Ze základů gestiky, které mě naučil on jsem pak čerpal po celou dobu studia a vlastně i dodnes,“ dodal Sotolář.

V současné době se Kantila nachází ve složité situaci. „V současné době bohužel zažíváme takový drobný restart. Máme problém se na zkouškách sejít v nějakém pořádném počtu, zpeváci tam nechodí a v nejhorších případech se ani neomlouvají,“, přiblížil současnou atmosféru ve sboru Sotolář s tím, že opravdu poctivě chodí na zkoušky jen skalní členové. „Situace vyvrcholila letos v květnu, kdy jsme dostali nabídku jet hrát do Slovinska. Ptal jsem se nejprve na zkoušce, jestli by vůbec někdo jel. Přihlásila se slabá polovina, ale stačilo by to. Jenže jsem jsem se zeptal o týden později znovu, bylo zpěváků ještě méně. Museli jsme to tedy zrušit,“ řekl sbormistr. Poměry v Kantile se vyostřily až do té míry, že se zvažuje i zrušení sboru. „Někteří jsou naštvaní, protože se snaží a dělají maximum, ale hatí nám to ti volnomyšlenkáři. Samozřejmě je to těžké, každý má zaměstnání, do zahraničí už radši pojede s rodinou než s Kantilou. Pořád by ale nějaká ta zodpovědnost a základní slušnost měla být“, nastínil možný budoucí vývoj sboru. Stále však ale lze Kantilu zachránit, k čemuž se Sotolář přiklání víc. V plánu je tedy vypsat konkurz na nové sboristy. I v současnosti se stávající členové snaží neustále nacházet nové pěvecké talenty. Problém je podle Sotoláře ale v tom, že čím mladší člověk do sboru přijde, tím méně zodpovědnosti má. To se projevuje zejména při spolupráci Kantily s dalšími sbory, například brněnským smíšeným sborem Kantiléna či se sborem Virtuosi di Mikulov. „Z Mikulova je jich asi třicet. Oni mají ve sboru víc holek a my víc kluků, takže když to dáme dohromady, je z toho hezký koncert. I když mi pak třeba řekl jeden sborista z Kantily, že když jsem se tak zamiloval do těch tenorů z Mikulova tak ať řeknu jim ať se mnou jedou na zájezd,“ dodal pobaveně sbormistr.

Repertoár Kantily zahrnuje duchovní i světské skladby pro smíšený sbor, díla českých i světových klasiků, skladby současných autorů a úpravy lidových písní českých i zahraničních. „Snažím se skladby vybírat tak, aby například duchovní věci příliš nezahltily nevěřící. Zkrátka abychom měli v repertoáru od každého něco kvalitního a vkusného, “ objasnil způsob výběru děl Sotolář. Na většině svých koncertů vystupuje sbor bez instrumentálního doprovodu. V ojedinělých případech doprovází zpěváky varhany či smyčové kvarteto.

K hudbě má velice blízký vztah i křtinský spolek zastupující tanec – taneční soubor Saltarín. Sdružení vzniklo v roce 2007 a už od počátku bylo zřejmé, že má být spíše prostorem pro setkávání milovníků hudby a tance než výdělečná organizace. „Je to hodně volné. Už na začátku jsme si řekly, že se budeme scházet pro zábavu,“ vysvětlila zakladatelka a hlavní choreografka Saltarínu, Petra Říhová. O touze po volnosti vypovídá mnohé i to, že oficiálně patří taneční soubor pod divadelní sdružení KŘOVÝ. „Přemýšlely jsme jak to udělat, abychom nemusely vůbec nic papírovat a nakonec jsme se domluvily, že budeme oficiálně patřit pod KŘOVÝ. Společně s nimi tedy řešíme finance a podobně,“ doplnila Říhová. Ani pravidelné tréninky tanečnice nemají. Sejdou se vždy jen, když je třeba nacvičit něco na konkrétní vystoupení. I přes to ale vidí Říhová na členkách souboru, které tančí už několik let, výrazné změny. „Dřív mívaly holky spíše sklopené oči a vážně „jen“ tancovaly. Teď už vidím, že se umí usmívat, vystupovat a je na ně hezký pohled. To je podle mě v amatérském tanci nejdůležitější,“ řekla k jejich vývoji Říhová.

Přes to, že skladba tanečnic se ve spolku za a osm let jeho existence proměnila, počet zůstal téměř stejný – tancuje šest až sedm členek. Během této doby také předvedly už více než dvacet choreografií, jejichž žánrové rozpětí je skutečně široké – vedle historických se věnovaly i lidovým tancům, například dámskému „Kloboukovému čardáši“ a tancům dvacátého století jako Femme fatale (tanec inspirovaný charlestonem) a „tanci na způsob pražských Pepíků“ Koberští synci. Saltarín se však nevyhýbá ani těm nejznámějším tancům a tak už si dívky vyzkoušely i tradiční kankán.

Většinu tanců choreograficky zpracovala a s tanečnicemi nacvičila Říhová, ale není tomu tak vždy. Choreografii bollywoodských tanců měl na starost jedna ze členek souboru, Lucie Opletalová a ani na posledním vystoupení Saltarínu se Říhová nepodílela. „Měla jsem teď úraz nohy a necelého půl roku jsem nemohla chodit. To se špatně vymýšlí choreografie, protože člověk má v hlavě nějakou představu, ale nemůže to přenést na druhé. Takže naposledy holky samy nacvičily Pomádu,“ řekla na vysvětlenou. Do budoucna Říhová se spolkem žádné konkrétní plány nemá. Jejím hlavním cílem je udržet soubor v tak pozitivním duchu, aby to bavilo všechny, kteří se na jeho chodu podílí. Současně si ale uvědomuje, že by bylo možné docílit i toho, aby si Saltarín tancem vydělával. „Když jsem se zamýšlela co se mnou bude dál, když přestanu tančit, napadl mě třeba i ten Saltarín. Víc bych se do toho opřela. Měly bychom pravidelné tréninky, objížděly bychom více akcí a mohly bychom tak i vydělávat,“ vyložila jednu z možností budoucího směřování souboru Říhová.

Posledním ze spolků zastupujících konkrétní kulturní oblast je ochotnické sdružení KŘOVÝ. Název je zkratkou celého názvu Křtinský Ochotnický Výkvět. Divadelní soubor vznikl v roce 2001 a už o tři roky později se oficiálně zaregistroval jako občanské sdružení pod stejným názvem. Počet členů hereckého ansámblu i jeho složení se mění téměř rok od roku. Před čtrnácti lety však KŘOVÝ zakládalo jedenáct ochotníků, z nichž osm se podílelo i na letošní inscenaci. Už od začátku svého fungování přitom sdružení sázelo především na autorskou tvorbu zprvu inspirovanou televizními pohádkami. Tak vznikly hry jako Pekelné plány o hradu, který je vchodem do pekla, temná romance Panna a rytíř, dobrodružný muzikál Piráti a mnoho dalších. Inscenace jsou přitom vhodné pro každého. „Vždy se snažíme naše hry uzpůsobit publiku. A protože hrajeme pro děti i dospělé, odpovídají tomu i hry samotné,“ upřesnila Marcela Kuchyňková, scénáristka a režisérka současné inscenace. Tou je hra s názvem O duši. „Inspirovala mě povídka Jerome Klapka Jeromeho. V našem příběhu jde o výměnu duše hodného Jana a zlého mlynáře,“ přiblížila letošní počin divadelníků Kuchyňková. Jako již tradičně má KŘOVÝ letos naplánovaných hned několik představení. Premiéru i první reprízu odehráli ve Křtinách před takříkajíc domácím publikem. Další dvě reprízy se pak chystají do brněnského Café Práh a do nedaleké Rudice. „Letos výjimečně nebudeme vystupovat na každoročním Dnu Křtin na podzim. Tentokrát bychom se do programu zkrátka nevešli a tak derniéru pravděpodobně odehrajeme sice také na podzim, ale v Habrůvce,“ dodala stávající režisérka.

Bohatá činnost křtinských spolků má pro městys velký význam. V roce 2012 se totiž Křtiny poprvé přihlásily do soutěže Vesnice roku, která se každoročně koná v rámci Programu na obnovu venkova už od roku 1995. Při prvním přihlášení do soutěže sice městys ocenění nezískal, ale to se mělo už o rok později změnit. V roce 2013 dosáhly Křtiny Modré stuhy za společenský život vesnice a v roce 2014 Bílé stuhy za činnost mládeže. „Soutěž Vesnice roku všechny chytla. O tom, že máme co nabídnout svědčí naše výsledky v uplynulých letech. Bez účasti a ochoty všech spolků do těchto aktivit by nebylo možné naši obec prezentovat,“ řekl k účasti v soutěži Novotný. Podle něj zdaleka nestačí napsat přihlášku, ve které se vesnice představí. „To hlavní nastane až při návštěvě komise. Kdybych je přivítal já s paní účetní a posadil je do zasedací místnosti, kde bych jim pustil nějakou prezentaci, tak by to nebylo asi to pravé, co by je zaujalo,“ dodal křtinský starosta.

Kultuře v obci se samozřejmě věnuje i místní kronika, která je důležitým dokumentem aktuálního i historického dění v obci. Časté jsou v ní například zprávy o turné Kantily a zmínky o divadelním představení KŘOVÝ. V roce 2010 se kronika věnovala i účasti křtinských ochotníků v soutěži o nejlepší ochotnický divadelní soubor, v níž se mezi celkovým počtem osmi ochotnických divadel KŘOVÝ umístilo hned třikrát. První místo v kategorii herečka ochotnického souboru získala Petra Konečná, v kategorii režie Marcela Kuchyňková a ocenění získala i divadelní hra Jankovo přání. Stále však jde jen o krátké zmínky. „Snažím se zachytit co nejvíc z kulturního dění, ale jenom zmínkou. Víc tam toho dát nemůžu, protože kdybych tam dal například celé divadelní programy, tak by byla kronika plná už za dva roky,“ objasnil způsob zapisování Zdeněk Opletal, který je křtinským kronikářem už přes dvacet let.

Do dalších let mají Křtiny jasný cíl – získat ocenění Vesnice roku. V tom jim může napomoct i budoucí činnost nejen kulturních spolků. „Mým přáním je především to, aby se jim dařilo udržet současná úroveň, kvalita a nadšení. Aby měli co nejvíce členů a vychovávali svoje nástupce. Pokud se to bude dařit, bude se lidem u nás líbit, obec bude semknutá a bude se v ní dobře žít,“ uzavřel František Novotný.

Stručnost, spravedlnost objektivnost – to jsou podle Zdeňka Opletla vlastnosti dobrého kronikáře

Kroniku Křtin na Blanensku píše devadesátiletý Zdeněk Opletal. Během svého života vystudoval gymnázium Křenová v Brně a celý život pracoval jako lékař na Fakultrní transfuzní stanici. Do Křtin se přistěhoval během svého dětství z Břeclavi, protože odtud musela jeho rodina utéct před okupací. Křtiny si rodina pana Opletala pro svůj nový domov vybrala proto, že jeho otec pocházel z nedaleké Bukoviny. I přes to, že se v městysu nenarodil však dnes ví o všech místních událostech. Není divu – o každoroční záznamy toho nejdůležitějšího, co se ve Křtinách stalo, se stará už dvacet tři let. Za tu dobu stačil napsat přes šest set stran.

Jak dlouho se ve Křtinách kronika píše?

Historie kronik sahá daleko do minulosti; začíná už u Kosmase a jeho kroniky. U nás – ne jen ve Křtinách, ale na našem úžemí - byly kroniky zavedeny za první republiky. Tehdy totiž vyšel výnos prezidenta Masaryka, který doporučoval městům a obcím, aby psaly kroniky. Ve Křtinách kronika v té době zřejmě neexistovala. Byla tady farní kronika, ale ta se týkala jenom narození či úmrtí a dále školní kronika, která se zase týkala jenom školy. Jsou různé hypotézy o tehdejší křtinské kronice, které už jsou prověřené a já sám jsem si to je žjišťoval. Říkalo se, že, kronika za první republiky se pro Křtiny psala, ale tenkrát za protektorátu se musela úředně odevzdávat. A tak se buď někde ztratila nebo byla zničena.

Na co či na koho jste navazoval, když jste psaní kroniky přebíral?

Křtinská kronika má dnes už pět dílů a každý z nich má asi dvě stě nebo tři sta stran, což je poměrně dost. Číslo jedna až tři jsou kroniky, které se psaly po druhé světové válce. Prvním kronikářem byl učitel Bilíček. To byl cizí člověk, přišel sem ze severní Moravy a byl psaním kroniky pověřený. Druhým křtinským kronikářem byl Jindřích Fárlík. To byl obchodník. A třetí byl inženýr Drápela. To byl redaktor a ten zase trošičku preferoval tu novinářskou stránku. On na to asi ani neměl moc času.

Po nich jsem to převzal já. Tito tři kronikáři, zvlášť Bilíček a Fárlík, byli postaveni před hotovou věc a museli události zaznamenávat z různých pramenů. Jenomže tenkrát byla politická situace taková, že nebylo možné psát tam do kroniky to, co se skutečně dělo. Takže se vesměs psalo o pětiletce, dvouletce, JZD a tak dále. Ale ty vlastní místní události tam vůbec nejsou.

Jakým způsobem píšete kroniku Vy?

Když jsem ji převzal, hrozně mi tam chyběla novější historie Křtin. Starší je už zpracovaná v publikaci Křtiny a okolí, ale ta novější nikde není. A tak jsem se snažil psát o Sokolu, o hasičích, o školství. Prostě takové ty důležité věci, které jsem dával dohromady z vícero zdrojů. V podstatě jsem ale řešil kroniku tak, že jsem dával do čela nějakou sumární zprávu. Potom jsem tam dával události obce v tom roce a stručně i světové události. Taky obyvatelstvo – kdo se narodil, kdo měl svatbu, kdo zemřel, kdo je nejstarší a tak dále. A počasí. Toto tam každý rok mého záznamu v kronice je v určité míře zaznamenáno.

Říkáte, že při psaní kroniky čerpáte z různých zdrojů – z jakých?

Stávající, běžné události, z toho roku musím sledovat. Musím číst noviny a sledovat různé významné světové i domácí události. Když mi přijde něco z toho důležitého, tak to do kroniky také zaznamenám. Údaje o obyvatelstvu čerpám z matričního úřadu. Zajímavé ale je, že teď nám nedovolují, abychom uvedli datum narození občana a datum bydliště svatebčanů. Já jsem to tam vždycky psal, ale dnes funguje ochrana osobních údajů a nesmí se to tam psát. Pokud to tam kronikáři napíší, jsou za to pokutováni. Ale je zajímavé, že když člověk zemře, tak to tam napsat můžu. Taky do kroniky píši tam taky kolik je občanů, nejstaršího občana a tak dále. Myslím, že to jsou zajímavé věci, to tam nikdy dřív nebylo.

Vy jste se během svého života zabýval historií?

Historii jsem nedělal. Měl jsem rád češtinu, byl jsem výborný češtinář a to mě k tomu asi dostalo. Pracoval jsem celý život v Brně na Fakultní transfuzní stanici, takže jsem i přednášel. To už byla ovšem odborná část. Zkrátka jsem se slovem i obsahem vypracoval abych se psaní kroniky věnoval. Ale dělám to až teď v důchodě.

Takže to je takový váš koníček?

Psát kroniku nejde při zaměstnání. Potřebuje to čas. Aby to člověk všechno obsáhl a pak taky aby to zpracoval. Já tu jednu stranu píši, přestože to mám v konceptu už propracované, minimálně přes hodinu, někdy i déle. Když tam lepím fotky, tak to jde rychleji, protože jedna fotka je za tisíc slov.

Já vím, že křtinské kulturní spolky tady vystupují každý rok třeba na Dnu Křtin a například divadlo KŘOVÝ má každý rok vystoupení. Zmiňujete to v kronice?

Jistě. Snažím se zachytit co nejvíc z kulturního dění, ale jenom zmínkou. Třeba u toho divadla – zaznamenám, že divadelní skupina KŘOVÝ uspořádala tehdy a tehdy představení a nic víc. Nemůžu, protože kdybych tam dal celý jejich program, tak by byla kronika plná za dva roky.

Bylo to takhle i dřív, že tady byl taneční soubor, divadelní soubor a pěvecký soubor?

Po druhé světové válce toho tady moc nebylo. Po roce 1948 byly politické zvraty, takže se to bralo jiným směrem. Existoval třeba Svaz mládeže, Pionýr a podobně. To já jsem tenkrát kronikářem nebyl.

Mě zajímaly jiné věci z minulosti. Například je tady socha lergionáře. Asi jako dvanáctiletý chlapec jsem tady chodil na setkání školy na Bílou sobotu u toho pomníku a byla minuta ticha za padlé v první světové válce. Za protektorátu byla ta socha zničena – o tom je v kronice taky jeden článek. To tam nikdy v těch dřívějších kronikách nebylo. A jestli někdo něco takového napsal, tak se to muselo zničit. Tito dřívější kronikáři číslo jedna a dvě to tam totiž nemohli psát. Ani že byla odstraněná socha. Prostě tam jen byl ten sokl „padlým ve válce“ ale socha tam nebyla.

Jaký člověk se podle Vás může stát kronikářem?

Kronikářem může být schopný člověk, který dovede zpracovávat události jasně, stručně, spravedlivě, objektivně. To je podle mě předpoklad.

Myslíte si, že by se kroniky neměli psát se subjektivním názorem? Prostě jen popsat co se stalo a svůj vlastní názor tam nedávat?

Já jsem spíš pro tu skutečnost, pro realitu. Pro objektivitu. Osobní názor je dost odvážný. Neobával bych se toho pokud by to někdo dokázal spravedlivě posuzovat. Ale myslím si, že by ten kronikář mohl narazit. Zvlášť v politických věcech. Už teď dostávají kronikáři pokutu když v kronice zmíní osobní údaje jako jméno a bydliště, protože ty podléhají podle zákona ochraně. Takže by se možná dostali do podobné situace.

KŘOVÝ se řídí heslem: Generálka nestála za nic, takže premiéra se povede!

Křik, vypjaté emoce, nervózní přecházení sem a tam. Tak to vypadalo na generální zkoušce před premiérou nejnovější inscenace ochotnického sdružení KŘOVÝ (Křtinský ochotnický výkvět, pozn.autora) ve Křtinách na Blanensku. Divadelní spolek tu funguje už dvanáct let a za tu dobu nacvičili jeho členové, jejichž počet je značně proměnlivý, každý rok jednu autorskou hru. Předností souboru je, že ke každé inscenaci hrála rovněž originální hudba z pera dvorního skladatele KŘOVÝ, Lukáše Sotoláře. Až na tu letošní. „Tentokrát jsme se bohužel museli smířit s písničkami z pohádek, protože Lukáš skládání minimálně pro tento rok přerušil,“ vysvětlila situaci režisérka hry O duši, Marcela Kuchyňková. "Jde o příběh na motivy povídky Jerome Klapka Jeromeho. Pointou je výměna duše hodného Jana a sobeckého mlynáře," přiblížila dále. Víc ale prozradit nechtěla.

Na zkoušení zpěvu, které bylo naplánované na půl pátou odpoledne, se ale začali trousit první herci a tak jsem si mohla divadelní ansámbl prohlédnout detailněji. Ukázalo se, že v ochotnickém souboru může hrát opravdu kdokoliv, stačí jen chtít – mezi herci jsou lidé ve středních letech, středoškoláci, vysokoškoláci i lidé v důchodu. Přicházeli pomalu a skutečně všichni se sešli až po akademické čtvrthodince.

„Zpívání jsme původně zkoušeli ve skupině kolem klavíru, ale teď už to musí vypadat jako skutečné divadlo,“ dodala Kuchyňková na vysvětlenou, když herci posedávající po sále začali uklízet židle, na nichž seděli. Postupně se tak všichni odebrali do zákulisí. Tam už byla cíti ta pravá premiérová atmosféra plná napjatého očekávání a strachu ze zklamání. Sama sebe i ostatních. "Hrát divadlo je velká zodpovědnost. Když někdo nechodí na zkoušky nebo se nenaučí text, zkazí to nejenom sobě, ale i dalším deseti lidem," vysvětlil mi závažnost členství v ochotnickém souboru Martin Vojáček, představitel jedné z hlavních rolí, mlynáře Vladana Ryby.

Zdrojem neutuchajícího stresu však nebyla jen neznalost textu, která místy přepadla každého, ale i nečekané komplikace. To když na generálku nedorazil představitel dvojrole domkaře Kopřivy a Mága. Nepříjemné to bylo o to víc, že Mág je pro děj hry pravděpodobně nejdůležitější. „Sice se na scéně ukáže jen na pár minut, ale o to významnější roli má. Bez něj by totiž příběh neměl pointu,“ řekla k tomu Kuchyňková. Tentokrát se však museli obejít bez něj, protože jeho představitel musel nečekaně pracovně odjet na Slovensko. I s takovými věcmi se ochotníci musí umět vypořádat.

Byl čas začít zkoušet. „Zas už se kouří z domovů, tesaři buší do krovů,“ rozezněla se sálem křtinského Spolkového domu první píseň, původně ze známé pohádky Co takhle svatba princi?. Na jevišti se postupně vynořila postava zamilované Kristýnky, sobeckého mlynáře Ryby, hodného Jana, tří drben a řada dalších. Příběh se začal odvíjet přesně podle scénáře. Ne tak v zákulisí. To, co vypadalo pro scénáře neznalého diváka perfektně, bylo vzadu drsně zkritizováno. „To snad nemyslíš vážně, že to neumíš,“ ozývalo se ze všech stran. Odpovědí bylo většinou jen pohrdavé odfrknutí.

Generálka už skutečně divadlo připomínala – zkoušelo se se vším všudy. Opona z rudého sametu se zatahovala a roztahovala, reflektory pražily hercům do obličejů a během předscén se stěhovaly kulisy. Součástí představení tak byly hlasité rány, bolestivá syknutí a spršky sprostých slov. To když se na pozici kulisáka hrnul nezručný člen souboru. Občas také někdo přeběhl přes jeviště, když selhala pohybová paměť a herec odešel kam neměl. Nebo u sebe neměl co mít měl. Kromě kulisáků totiž ve křtinském ochotnickém divadle chybí i rekvizitáři. A nejen ti. „Každý z nás musí být téměř všemi divadelními profesemi najednou – kulisák, rekvizitář, osvětlovač, zvukař či kostymér. Jediné, co je dané jsou scénáristé, režiséři a maskérka,“ poučila mě o chodu divadla letošní režisérka. Pochopila jsem, že ochotnické divadlo znamená pořádnou dřinu. Možná ještě větší než to Národní.

Překvapilo mě ale, že se to v souboru kritikou a všudepřítomným stresem jen hemží. „To je běžný stav před premiérou,“ ubezpečil mě Martin Vojáček s tím, že generálka se povede na sto procent jen málokdy. „Já jsem ale v klidu. Svůj text umím,“ dodal s úsměvem Vojáček.

Nervozitou a vztekem nabitá atmosféra se začala uvolňovat až s blížícím se koncem představení. Závěr gradujícího příběhu jsem chtěla vidět na vlastní oči, takže jsem zůstala v hledišti a sledovala, jak se pohyby herců zrychlují a jejich řeč nabývá skutečně divadelních rozměrů. Najednou mluvili nahlas, zřetelně artikulovali a dělali rozmáchlá gesta. Jejich kostýmy se zdály barevnější a pohyby přirozenější. V té chvíli jsem věděla, že na premiéru příjdu i přes to, že jsem právě zhlédla celou hru. Když totiž dozněly poslední tóny písničky Mlýn klape svou z pohádky O Honzovi a Barušce a herci se ukláněli, široce se usmívali. A já s nimi. Nestáli už totiž jen ve křtinském Spolkovém domě. Stáli na prknech, která znamenají svět.

Radost z každého setkání a vášeň pro tanec – to je křtinský Saltarín

Šestadvacetiletá Petra Říhová je téměř osm let vedoucí a hlavní choreografkou tanečního souboru Saltarín ve Křtinách. Už na první pohled vyvolává dojem panenky a tak se není čemu divit, že se pro dráhu baletky rozhodla už v dětství. „Když jsem byla malá, začala jsem chodit na ZUŠku (Základní uměleckáškola, pozn.autora). Ráda jsem se hýbala, bavilo mě to a chtěla jsem tancovat dál," začíná vyprávět o plnění svého celoživotního snu. Právě na základní umělecké škole se dozvěděla o příjimacích zkouškách na Taneční konzervatoř do Brna a spolu se svou kamarádkou se rozhodla zkusit štěstí. Příjimací zkoušky tehdy mladá baletka zvládla a na konzervatoř skutečně nastoupila. Po roce studia se ale vrátila na základní školu do Křtin. "Byla jsem malá a nevěděla jsem co chci. Pořád jsem ale chtěla tancovat a věnovat se tomu i profesionálně, protože mě to úplně uchvátilo," pokračuje ve vyprávění. Není tedy překvapením, že se po ukončení základní školy chtěla Říhová na konzervatoř vrátit. Tehdy ale narazila na odpor rodičů, kteří chtěli, aby měla, podle jejích slov, „normální zaměstnání“. Nastoupila tedy na střední zdravotnickou školu.

Sny jsou ale od toho, aby se plnily a úspěšná křtinská rodačka je toho důkazem. Na konzervatoř se v osmnácti letech přece jen vrátila a úspěšně ji absolvovala. ´Nastoupila jsem v osmnácti letech do šestého ročníku, takže jsem tam byla nejstarší. Ve škole jsem byla tři roky a získala jsem titul Dis.,“ popsala Říhová. Tím ale její slibná kariéra teprve začala. Po studiu zvládla konkurz do Národního divadla v Brně a v současné době je členkou tamního sboru baletu. „Dostat se do divadla bylo docela náročné. Ve třídě nás bylo asi třicet a do divadla jsme se dostali jen čtyři, z toho jen dvě do Brna,“ vysvětlila co pro ni úspěšný konkurz znamenal. Ani to ale mladé Křtiňačce nestačil. Tanec se skutečně stal její celoživotní vášní a tak se mu věnuje i ve svém volném čase. Většinou ale z druhé strany než v divadle – choreografie tvoří nejen pro křtinský taneční soubor. Práce pro něj ale přece jen převládá.

Saltarín vznikl v roce 2007 v souvislosti s tradičními křinskými hody. „Když jsme nacvičovali tance na hody, pravidelně jsme se setkávali. A protože jsme se setkávali rádi, dohodli jsme se, že po konci hodů, že v tom budeme pokračovat a tancovat i při různých jiných příležitostech. Právě proto mě li název Saltarín. Ve španělštině to znamená „tančící“. Původně bylo ve spolku okolo šesti až sedmi tanečnic a i přes to, že jejich složení se dodnes proměnilo, počet zůstává stejný. „Vystupujeme hodně podle toho jaké máme příležitosti a jak moc se nám chce, protože je to dobrovolná aktivita. Už na začátku jsme si řekly, že se budeme scházet pro zábavu a tak to také funguje,“ přiblížila dvorní choreografka Saltarínu jak to ve spolku chodí.

napadlo založit taneční spolek,“ vyprávěla Říhová s tím, že nejprve si začali jen tak pohrávat se slovy a nakonec vymysle

Tanečních choreografií už Říhová se zbytkem tanečnic nacvičila opravdu hodně. Přesto jsou ale některé z nich výjimečné. „Hodně vzpomínám na tanec v oblečení z padesátých let. To byly šaty, které jsem sama šila a vymyslela jsem k tomu taneček. Takže to byla taková taneční přehlídka s tancem a myslím, že pro holky bylo tohle téma super. Bylo to koketní a hodně o úsměvech. Nic složitého, prostě si to jen užít, zatancovat a vypadat hezky,“ řekla Říhová. Podle jejích slov nacvičily už od každého stylu něco – od historizujích renesančních či gotických tanců přes indické tance až po choreografii, při které ožívají panenky. Nápadů má mladá baletka stále plno. „Někdy mě inspiruje něco na internetu, kdy rozvedu nějaký zajímavý nápad. Někdy ale mám prostě jen chuť zpracovat nějaké téma. Občas mám pocit, že se v tom trochu realizuju,“ vysvětlila.

Do budoucna má Říhová se spolkem velké plány. „Chtěla bych, aby se Saltarín udržel v pozitivním duchu a aby to všechny, kteří tam chodí, bavilo," popisuje. Současně dodává, že by samozřejmě chtěla, aby se saltarínky, jak své svěřenkyně familiérně nazývá, zlepšovaly. Už teď ale pokrok vidí i přes to, že pravidelné tréninky nemají. V amatérském tanci je podle ní důležitější umět vystupovat než naprosto přesně zvládat složité krokové variace. Kromě toho si je vědomá, že právě Saltarín by se v pozdějších letech mohl stát jejím útočištěm. „Vím, že dráha baletky je věkem a zdravím omezená. Když jsem přemýšlela nad tím, co pak bude dál, napadl mě i Saltarín. Víc bych se do toho opřela a mohly bychom tím i vydělávat, objíždět víc akcí. To už by ale bylo o něčem jiném než do teď. Byla bych přísnější a bylo by více tréninků. Ale uvidíme, třeba to tak ještě bude,“ uzavřela Petra Říhová s úsměvem a nadějnými vyhlídkami do budoucna.

Sbormistr bez uměleckých ambicí – to je Lukáš Sotolář ze křtinské Kantily

Housle, viola, klavír, varhany, cimbál, kytara, trumpeta, klarinet. To je výčet hudebních nástrojů, z nichž umí vyloudit tón Lukáš Sotolář. Vystudovaný violista je současným sbormistrem křtinského smíšeného sboru Kantila. Hudba se mu totiž stala osudnou už od dětství. Pevnou rukou ho k ní přivedl tatínek. „Bylo to kolikrát s pláčem. Řezal mě jak nezralé žito a když si teď na to vzpomenu, tak se tomu směju a říkám si, že mě mohl řezat ještě víc," zavzpomínal Sotolář. Hrát na housle začínal od první třídy základní školy. „Chtěl jsem hrát na kytaru, ale tatínek mi řekl ať se naučím na housle, že pak se naučím na všechno ostatní. A měl pravdu,“dodal. V páté třídě totiž vzal do rukou kytaru od maminky a s její příručkou pro samouky naučil se pár akordů. Zbytek už přišel velmi rychle sám.

Není proto překvapením, že Sotolář s úspěchem absolvoval Základní uměleckou školu. Tím ale jeho hudební kariéra teprve začínala. Dostal se totiž na brněnskou konzervatoř, kde pod vedením profesora Miroslava Kováře studoval hru na violu. O několik let později ale měl přijít určující zlom. „V páťáku nebo v šesťáku jsem toho chtěl nechat, protože pan Kovář šel dělat zástupce ředitele a musel část žáků odmítnout,“ začal vysvětlovat Sotolář. Nakonec ale studijně přešel k Emilu Machainovi. „Profesor Machain mě k tomu lanem dotáhl zpátky a říkal: "Pojď a cvič!" A dneska mu říkám strýčku,“ doplnil sbormistr s úsměvem.

Dirigentům v komorním smíšenem sboru Kantila asistoval už od sedmnácti let. Kvůli tomu se také ještě za svého studia hry na violu přihlásil na konzervatoř na druhý obor – dirigování. To mu však vedení školy nepovolilo. Údajně proto, aby nezanedbával svůj hlavní obor. „Na příjimací zkoušky na konzervatoř i pak na JAMU mě připravoval František Lavička. Celou vysokou školu jsem pak používal základy gestikulace, které mě naučil on a vlastně z nich žiju dodnes,“ řekl Sotolář. I přes to se ale na první pokus na obor dirigování sboru nedostal. Rozhodl se tedy pro učitelskou dráhu, s níž měl zkušenosti už od svých osmnácti let. Tehdy začal učit na Základní umělecké škole v Jedovnicích hru na violu, na housle nebo na klavír. K tomu si přibral i výuku hudební výchovy na jedovnické základní škole. Po dvou letech se však na JAMU přihlásil znovu. A uspěl. "Všechno jsem přerušil a přitom jsem si zachoval půl až třičtvrtě úvazku na škole,“ doplnil Sotolář vyprávění o studiu, po jehož absolvování získal titul MgA. (Magistr umění, pozn.autora).

Po škole nastává čas hledat si zaměstnání. Ani umělci to nemají jiné. Je ale vůbec možné uživit s hudbou? S tím získal Sotolář zkušenosti už na konzervatoři. Tehdy šlo však jen o drobné přivýdělky na svatbách nebo pohřbech. Hrál ale i v orchestru. „Ono to k tomu patří, že když člověk studuje hudbu, tak se snaží všelijak hrát a díky těm známostem má potom další nabídky,“ vysvětlil Sotolář. Dodal ale také, že uživit se v Čechách pouze hudbou je dnes takřka nemožné.

Momentálně pracuje jako učitel. Po dlouhých čtrnácti letech však kvůli neshodám ohledně snižování svého úvazku opustil Jedovnice. „Nejprve jsem měl třičtvrteční úvazek, pak poloviční, i když práce neubývalo. Když má člověk ženu a dvě děti, tak to prostě nestačí,“ řekl křtinský sbormistr. Už před definitivním odchodem z místa však nižší úvazek kompenzoval další výukou. Tentokrát šlo o hudební výchovu v Kanicích. Šlo však jen o záskok za mateřskou dovolenou, takže byl Sotolář opět nucen jít dál. „Jsem i docela rád, že to skončilo. Sice na to rád vzpomínám a kolikrát se tam s některými dětmi potkám, ale potom mi třeba cuká pravé oko a podobně,“ okomentoval svůj odchod se smíchem.

Hledání stálé práce pro něj tedy neskončilo. Naděje na lepší zítřky svitla Sotolářovi až letos. Opět se vrátil na Základní uměleckou školu, tentokrát ale do Vyškova. „Pan ředitel se mi ozval s tím, že hledá někoho na zástup za mateřskou dovolenou. Říkal, že by mu stačil aspoň měsíc než by našel někoho na delší dobu. Takže jsem na měsíc zůstal a během té doby mi bylo nabídnuto jestli nechci zůstat na celý úvazek. To jsem vzal,“ pokračoval ve vyprávění svého příběhu Sotolář. Na tamní ZUŠ vyučuje hudební nauku a houslovou třídu, kterou tvoří šestnáct žáků od předškolních dětí až po středoškoláky.

Ani ve svém volném čase však Sotolář nezahálí. Kromě nejrůznějších uměleckým aktivit se i v něm věnuje pedagogice. Spolupracuje totiž na projektu Technické mateřské školy. Projekt sice tento rok končí, ale stojí za ním velký kus práce. „Já jsem dostal na starost tvorbu metodik a různých příruček pro učitelky. Jsem autor metodik pro VUT a Jihočeskou univerzitu. Teď dojíždím i lektorování toho projektu,“ vysvětlil svou spoluúčast Sotolář. Vymýšlel například jak vyrobit z bambusu hudební nástroje, které děti pak vyřezávaly. „Současně učitelkám ukazuji možnosti současné techniky – notační programy nebo třeba decibeloměr na tabletu. Děti tak vidí techniku ve spojení s hudbou,“ dodal ještě Sotolář k projektu.

Pokud tento všestranný umělec zrovna není v práci či s rodinou, věnuje se převážně hudbě, která se stala jeho celoživotní vášní. V nejrůznějších uskupeních zpíval, v dalších, se pak věnoval dirigování. Ač musel pro letošní rok mnoho z nich odvolat, stálicí na poli jeho zájmů je smíšený komorní sbor Kantila. V době, kdy začínal sbor dirigovat však Kantila zažívala krizi. „Zemřel pan dirigent Navrátil a řada lidí pak přestala chodit. Dáša Navrátilová pak sbor vedla tak, že jen tak přežíval. Nijak umělecky se nerozvíjel,“ zavzpomínal na krušné časy Sotolář. V současné době je to bohužel podobné. „Někteří zpěváci mají hodně špatný přístup. Nechodí na zkoušku, neomlouvají se. Všechno vyvrcholilo v květnu, kdy jsme kvůli nízkému počtu účastníků museli zrušit zájezd do Slovinska,“ vyložil současnou situaci sbormistr. „Momentálně máme dvě cesty – buď sbor zrušit nebo udělat nový nábor členů a pokusit se Kantilu zachránit,“ uzavřel situaci.

Místo ve sbormistrově diáři mělo ještě donedávna i ochotnické sdružení KŘOVÝ, pro něž skládal hudbu. I toho však musel alespoň pro letošní rok zanechat. „Vloni toho bylo na mě příliš a přece jen mám doma dvě děti a ženu,“ vysvětlil. Příští rok však chce ve spolupráci s KŘOVÝM oprášit jednu ze starších her a v budoucnu má v plánu se ke skládání divadelní hudby vrátit.

Své další umělecké směřování nevidí Sotolář příliš vážně. Umělecké ambice prý totiž nemá. „Kdybych je měl, tak už dávno obtěžuji někde v divadle. Někteří moji spolužáci hrají v Praze, v Brně, v Ostravě. A teď si vezmi mě – flegmatika alkoholika s rodinnými příslušníky. Pro mě tenhle profesionální svět není,“ uzavřel se smíchem notnou dávkou nadsázky Lukáš Sotolář. Jediným jeho skutečným přáním je udržet křtinský komorní smíšený sbor Kantila při životě.

Záměr projektu:

Cíl práce:

Vzhledem k tomu, že bych se i ve svém profesním životě chtěla věnovat především psané žurnalistice, vybrala jsem si pro zpracování mého samostatného projektu právě tuto technickou specializaci. V kombinaci s ní jsem si zvolila kulturní tematickou specializaci, protože se už několik let věnuji ochotnickému divadlu a mám tudíž k tomuto tématu velice blízký vztah.

Projekt se zabývá historií a fungováním kulturních spolků na vesnici, konkrétně ve Křtinách na Blanensku. Mým cílem bylo prostřednictvím případu městysu poukázat na existenci a důležitost těchto malých kulturních buněk v menších obcích. Podle statistik z roku 2013 žije ve Křtinách 806 obyvatel. Během všedního dne je však navštíví několikrát více obyvatel z okolních obcí, jelikož se jedná o spádovou obec, kde se pro mnohé nachází nejbližší pošta, zdravotní středisko a podobně. I proto je velice důležitý pestrý kulturní život Křtin, protože tak kulturně obohacují i obyvatele okolních, menších, obcí. Na tom se podílí mnoho místních spolků zabývajících se různorodou dobrovolnou činností. K nejvýznamnějším z nich patří divadelní spolek Křtinský ochotnický výkvět (KŘOVÝ), taneční spolek Saltarín a smíšený komorní sbor Kantila. Prostřednictvím svého projektu bych tedy chtěla přiblížit tuto dosud nezmapovanou oblast. Mým cílem je především poskytnout bližší náhled na nedávnou historii těchto tří spolků, protože právě ona by mohla mít velký dopad na jejich situaci, v níž se nacházjí v současné době. Paralelně s tím bych chtěla vykreslit fungování jednotlivých spolků, charakterizovat je a přiblížit jejich činnost. V některých případech může být součástí projektu také porovnání situace, která panovala při vzniku spolku (či před delší dobou již za jeho činnosti) se situací, jež ve spolku aktuálně nastává.

K podrobnému zmapování kulturního života znázorněného na příkladu těchto tří křtinských spolků jsem využila mimojiné i čtvrtý a pátý díl kroniky městyse Křtiny, které se kulturním životem zabývají, byť ve značně zkrácené formě.

Zdůvodnění volby tématu:

Ke zvolenému tématu projektu mám osobní vztah, protože se již několik let aktivně věnuji ochotnickému divadlu a působím v divadelním spolku KŘOVÝ. Díky tomu mám zkušenosti téměř se všemi vybranými spolky, protože v amatérském divadle se spojuje herectví, tanec i zpěv. Pomineme-li jevištní zkušenost, spolupracovala jsem již v rámci KŘOVÝ se sbormistrem komorního smíšeného sboru Kantila, Lukášem Sotolářem, a měla jsem tak možnost sledovat průběh pěveckých zkoušek vedených dirigentem význačného sboru, který úspěšně absolvoval studium dirigování sboru na JAMU. Mimo to se křtinským amatérským divadlem úzce spolupracuje i taneční soubor Saltarín, který v některých případech isncenace doplňuje svou autentickou choreografií z dob, v níž se příběhy odehrávají. Tak tomu bylo při inscenaci Doricha a Amasid, kde členky Saltarínu ztvárnily tanečnice z dob starověkého Egypta. Právě proto mě zaujala možnost spolky vzájemně porovnat – ať už jejich historii, současný stav či jejich aktivní fungování. Získané informace jsem tedy chtěla zpracovat a proto jsem si zvolila toto téma pro svůj samostatný projekt.

Můj výběr byl ale ovlivněn i tím, že si myslím, že právě spolková činnost, jíž se věnují lidé ve svém volném čase, si zaslouží mnohem větší pozornost než jaká jim je věnovaná například v médiích. Chtěla bych tedy poskytnou ucelený vhled do nedávné historie spolků a jejich současného stavu, což by mohlo být východiskem pro případnou rozsáhlejší práci (při předpokladu, že by její autor vycházel ze současného stavu).

Zdroje a stav problematiky:

V rámci zpracování tohoto projektu vycházím z tradičního chápání kultury jako ,,souhrnu věcí a jevů humanizujících a kultivujících člověka“ či jako „souhrnu hmotných a duchovních hodnot vytvořených lidstvem“. Do tohoto pojetí patří veškerá lidská činnost zabývající se kultivováním člověka, tudíž mimojiné i divadelní, taneční a hudební umění, na něž se chci v projektu zaměřit.

Druhým pojmem, který musím v rámci vypracování projektu vymezit je pojem ,,spolek". Jeho definici určuje občanský zákoník. V jeho nejnovějším vydání z roku 2014 došlo hned k několika úpravám, za spolek se však stále považuje uskupení tří a více osob vedených společným zájmem, který může být jak vnitřní, kdy se členové soustředí na svůj vlastní zájem týkající se jen jich samých, nebo vnější, což jsou například amatérské divadelní spolky pořádající veřejná představení. Členové se v něm musí sdružovat dobrovolně a spolek musí být veden samostatně. Spolek může navíc provozovat i příležitostnou výdělečkou činnost. V případě souběžné existence více spolků nabízí občanský zákoník také možnost utvořit svaz spolků, v němž by spolu jednotlivé organizace spolupracovaly. Co se týče změn v nejnovějším vydání občanského zákoníku, jednou z nejvýraznějších obměn je to, že spolek nově zcela nahrazuje občanské sdružení.

Při vypracovávání projektu jsem se zaměřila blíže na fungování spolků ve Křtinách na Blanensku. Křtiny jsou městys s 806 obyvateli, kde má spolková činnost bohatou tradici. V současné době funguje v městysu patnáct spolků včetně svazu spolků nazvaném Křtinské spolky, který zastřešuje jejich vzájemnou spolupráci. Kromě něj se tu nachází následující sdružení: Horní mlýn zabývající se renovací starého křtinského mlýna tradičními i netradičními způsoby či řemeslnou výrobou, komorní smíšený sbor Kantila s více než čtyřicetiletou tradicí, spolek křtinské mládeže Křtinské hody pořádající jednu z největších místních společenských událostí roku, Klub seniorů zaměřující se na nejrůznější přednášky, poznávací, relaxační i kulturní zájezdy, ochotnické divadlo KŘOVÝ – Křtinský ochotnický výkvět, Občanské sdružení při ZŠ a MŠ soustředící se na rozvoj zájmové činnosti žáků křtinské základní a mateřské školy, Pionýr, taneční soubor Saltarín, Sbor dobrovolných hasičů Křtiny, mateřské a rodinné centrum Smrček, Sokol Křtiny, Šachový kroužek a v neposlední řadě také Včelařský kroužek. K nejvýznamnějším událostem, na kterých spolky spolupracují patří každoroční Den Křtin pořádaný v souvislosti s první dochovanou zmínkou o Křtinách, od níž letos uplyne 778 let, pochod Křtinská padesátka, Spolkový ples či Ostatková zábava.

Oblast kulturních spolků ve Křtinách na Blanensku zůstala dosud neprozkoumaná. Právě proto jsem se rozhodla zmapovat současnost a nedávnou minulost tří místních kulturních spolků – ochotnického sdružení KŘOVÝ, komorního smíšeného sboru Kantila a tanečního souboru Saltarín. Každý z nich má svoje webové stránky, na nichž uvádí svou stručnou charakteristiku a oblast zájmu, historii spolku, seznam členů a případně další zajímavosti (například seznam zrealizovaných inscenací divadelního spolku KŘOVÝ, příklady tanců tanečního souboru Saltarín či repertoár komorního smíšeného sboru Kantila).

Při zpracovávání projektu jsem vycházela především ze čtvrtého a pátého dílu kroniky městyse Křtiny, kterou od roku 1992 vede pan Zdeněk Opletal. Před ním kroniky vedli: v letech 1952-1958 Rudolf Koudar, který napsal první díl současné kroniky, jež se ale ztratil a později byl vyhotoven jeho přepis, v letech 1963-1968 Zdeněk Bilíček, v letech 1969-1981 Jindřích Fárlík, v letech 1982-1991 Jiří Drápela. Každý z nich přistupoval k psaní kroniky svým osobitým stylem, což je patrné z jejich formátu (kdy například svazek číslo tři má téměř poloviční formát než svazky číslo čtyři a pět).

Ideový plán:

Projekt bude zpracován v podobě série článků zabývajících se současností spolků a jejich nedávnou minulostí, kterou bude v některých případech porovnávat. Článků mapujících oblast kulturních spolků ve Křtinách bude celkem pět a konkrétně půjde o informačně-edukační text, rozhovor, reportáž a dvě story.

Největší prostor věnuji informačně-edukačnímu textu, který má plnit funkci jednotícího prvku celého projektu. Budu se v něm věnovat jak lokalitě, na níž jsem tematiku projektu navázala , tedy Křtinám, krátce situaci, ve které se spolky momentálně nachází, především jejich počet a zájmové rozpětí, tak i nedávné minulosti mnou vybraných spolků, kterou bych chtěla – v případech, v nichž to je možné – porovnat se současným stavem. Součástí textu by mělo být i vysvětlení významu spolkového života pro Křtiny, který bych chtěla doložit názorem starosty městysu na jejich činnost, popřípadě reprezentování městysu za jeho hranicemi.

Podobně zastřešující funkci jako informačně-edukační text má plnit i rozhovor se současným křtinským kronikářem. V něm se chci zaměřit na to jaký význam má pro obce psaní kroniky či způsob jejich tvorby, ale krátce i na historii kroniky ve Křtinách a pokud jsou v ní záznamy o křtinských kulturních spolcích tak i na to jak velký prostor je jim v kronice věnován a jak se kultuře ve Křtinách věnovali předchozí kronikáři.

Následujícími třemi články bych chtěla obsáhnout především současnou činnost mnou vybraných kulturních spolků. Větší prostor chci věnovat reportáži ze zkoušky tanečního souboru Saltarín. Mým cílem je zjistit jak spolek funguje, jak spolu jeho členové spolupracují, jaký je poměr mezi dobou strávenou zkoušením choreografie a počtem představení a podobně. Komorní smíšený sbor Kantila i divadelní spolek KŘOVÝ by měly reprezentovat story o významných členech spolku – sbormistra Kantily a dlouholeté nápovědy KŘOVÝ. Story budou zaměřené na jejich životní příběhy, na to, jak se do nich prolnulo umění a samozřejmě také to jak se do své současné pozice dostali a jak fungují spolky v současné době. Součástí těchto článků budou opět zmínky o historii spolků (jejich vznik, změny týkající se jejich vedení apod.) a nástin jejich budoucího směřování. V ideálním případě by mělo jít o propojení osobního a profesního života obou vedoucích s jejich aktivní činností ve spolcích.

Postup práce + zdůvodnění způsobu zpracování:

Prvním bodem zpracování tohoto projektu bylo seznámení se se situací ohledně křtinských spolků. Sama s nimi mám osobní zkušenosti, ale potřebovala jsem konkrétní data ohledně počtu a charakteristik jednotlivých spolků, které jsem nalezla na oficiálních webových stránkách městyse Křtiny. Proto jsem je použila jako rozcestník, odkud jsem se dostala na webové stránky jednotlivých spolků. Odtud jsem čerpala základní informace o nich. Jako první jsem začala psát zastřešující informačně-edukační text, kam jsem zapracovávala takto získané informace a který mě měl zavést hlouběji do tématu. Kvůli tomu jsem také kontaktovala úřad městyse. Bylo mi umožněno nahlédnout do několika svazkové kroniky Křtin, jež mi rovněž poskytla důležité informace o významu psaní kroniky a o prvních zmínkách o činnosti kulturních spolků v obci. Nejprve se o spolkové činnosti či činnosti jakéhokoliv podobného uskupení občanů městyse nezmiňovala takřka vůbec. K jisté změně došlo v roce 1990, kdy vznikla ,,kulturní rubrika“ – šlo však pouze o datový výčet událostí, mezi něž patřily například koncerty cizích hostů či promítání filmů na místním koupališti, jež se po několik let stalo dokonce opakovanou tradicí a bylo nazýváno festivalem. V tomto výčtu však našly své místo i plesy a další oslavy.

Na první pohled mě zaujala zmínka o založení komorního smíšeného sboru Kantila v roce 1970, na níž se odkazoval jiný text věnující se evropskému turné Kantily a v pozdější době byl o vzniku Kantily sepsán samostatný záznam v kronice. (Nutno podotknout, že o této události není v roce 1970 žádná zmínka.) Obecně se ve čtvrtém a pátém svazku často objevovaly novinové výstřižky o koncertech či turné Kantily. Zajímavým se také ukázal fakt, že zdaleka nejvíce ze všech kulturních událostí se kronika věnuje právě pěveckým vystoupením, které se konaly v městysu – ať už jde právě o Kantilu či například o koncerty Váchova sboru moravských učitelek. Shodou okolností obě tato tělesa dirigoval současný sbormistr Kantily, Lukáš Sotolář. Méně často jsem nalezla záznamy aktivit ochotnického divadla. Většinou se jednalo o oznámení premiér nejnovějších inscenací, z nichž první proběhla v roce 2004, či o zmínky o – od založení KŘOVÝ každoročně jimi pořádanými – Ostatky a večerní Ostatkovou merendu spojenou s tradičním pochováváním basy. Stejně tak ale nebyla v kronice opomenuta účast křtinských ochotníků v soutěži o nejlepší ochotnický soubor v roce 2010, v níž se KŘOVÝ umístilo hned třikrát. Ocenění získali ochotníci v kategoriích herečka, režie a divadelní hra s inscenací Jankovo přání. Naopak mě překvapilo, že se kronika prakticky nevěnovala činnosti tanečního souboru Saltarín přes to, že od svého počátku měl tento spolek se svými tanečními choreografiemi vystupovat na nejrůznějších akcích, především na těch křtinských. První zmínku o této jejich činnosti v kronice však pochází až z roku 2012 z programu Dne Křtin.

Také jsem se přesvědčila o tom, že se křtinská kronika věnuje i účasti obce v soutěži Vesnice roku a to obsáhlěji než jiným událostem. Z toho bylo patrné, že tato soutěž má pro městys skutečně velký význam.

Po návštěvě úřadu městyse jsem také e-mailem kontaktovala křtinského starostu, Františka Novotného, kterého jsem se ptala na význam spolků pro obec a jeho názor na spolkovou činnost. Z rozhovoru s ním i z mého pátrání v kronice jsem zjistila, že zastupitelstvo obce spolkovou činnost velice podporuje. Sám starosta mi sdělil, že do budoucna by si přál především udržet tradici spolkového života ve Křtinách, s čímž souvisí především snaha o aktivní vyhledávání nových členů a vychovávání nástupců současného vedení spolků. Co se reprezentace týče, zmínil, že se obec každoročně účastní soutěže Vesnice roku, ve které s reprezentací obce spolky velice pomáhají. Proto jsem se rozhodla zapracovat do zastřešujícího textu i tuto soutěž a k tomuto účelu jsem navštívila její oficiální webové stránky. Při postupném vytváření dalších článků projektu jsem neustále nacházela informace, které tento článek doplňovaly novými informacemi či zajímavostmi. Proto jsem pro tyto účely využila všechny tři rozhovory, které jsem provedla. V zastřešujícím článku se tedy nachází hlasy vedoucích spolků Saltarín a Kantila i režisérky aktuální iscenace KŘOVÝ. K některým informacím zmíněných v informačně-edukačním textu se pak vracím i v dalších článcích.

Na můj prvotní průzkum situace kulturních spolků ve Křinách navázal rozhovor s místním kronikářem. O koho jde jsem se dozvěděla jak z kronik tak i na úřadě městysu. Už od roku 1992 se jejímu psaní věnuje Zdeněk Opletal. Po celoživotní kariéře lékaře je kronika jeho koníčkem v důchodě. Na rozhovor s panem Opletalem jsem si připravila celkem čtrnáct otázek. Při jejich tvorbě jsem vycházela především z již mnou zjištěných informací ze křtinské kroniky. Rozčlenila jsem je do tří oblastí – první z nich byla osobnost kronikáře. Zajímal mě jeho životní příběh (zvlášť proto, že se do Křtin přistěhoval), jeho vztah k historii a podobně. Druhou oblastí byl okruh otázek směřujících na psaní kroniky obecně a naopak jeho vlastní styl při psaní kroniky, čemu se věnovali předchozí kronikáři, co upřednostňuje on, jaký by podle něj měl být člověk, jenž chce psát kroniku a podobně. Poslední okruh otázek se pak týkal kroniky samotné – o jaké záznamy v ní jde, jakým tématům by se měla věnovat či jak je to s tradicí psaní kronik v České republice. Po skončení rozhovoru vyjádřil pan Opletal radost nad tím, že se někdo tímto způsobem věnuje Křtinám a požádal mě o poskytnutí projektu v jeho finální podobě. Stejně tak mě upozornil, že zaznamená mou činnost do křtinské kroniky.

Dalšími třemi texty jsem chtěla profilovat každý z mnou vybraných spolků. Bohužel jsme právě v tomto bodě narazila na komplikaci, kvůli níž jsem byla nucena změnit rozřazení článků a jejich žánrů. Chtěla jsem začít reportáží ze zkoušky tanečního souboru Saltarín, jenže se během domlouvání schůzky ukázalo, že vedoucí spolku a současně jeho hlavní choreografka, Kateřina Říhová, měla dlouhodobé zdravotní potíže a v současné době se vrací zpět do pracovního života. V době její pohybové indispozice sice tanečnice nacvičily svou vlastní choreografii na melodie ze známého filmu Pomáda, ale v dohledné době vystupovat neplánují. Rozhodla jsem se tedy napsat reportáž o generální zkoušce nejnovější inscenace divadelního spolku KŘOVÝ. Místo reportáže jsem si pro zastoupení tanečního spolku Saltarín vybrala žánr story, v němž se prolnul osobní a kariérní život jeho vedoucí, Kateřiny Říhové, s historií a fungováním spolku.

Po drobné komplikaci jsem začala tedy právě tímto žánrem. Říhová sice se spolkem aktivně pracuje, ale v současné době žije kvůli své profesi baletky v Národním divadle v Brně – proto jsme se setkaly v brněnské kavárně Savoy. I při tomto rozhovoru jsem si připravila více oblastí, na které jsem se chtěla svými otázkami zaměřit. Nejprve šlo o osobní a profesní život Říhové – ptala jsem se jakou školu studovala a jakým směrem se její život ubíral po studiích. Další okruh otázek se zaměřoval na Saltarín – na jeho vznik, způsob fungování a choreografie, které již Říhová s dalšími tanečnicemi nacvičila. Poslední oblastí otázek bylo další umělecké působení Říhové – kde jinde působila jako choreografka a čeho chce dále dosáhnout ať už v osobní kariéře či se Saltarínem. Rozhovor jsme vedly velice zvláštně – šlo spíše o dialog než monolog zpovídané osobnosti. Při tvorbě otázek jsem vycházela z oficiálních webových stránek Saltarínu a z dokumentů vytvořených všemi křtinskými spolky k reprezentačním účelům pro soutěž Vesnice roku 2013.

Druhou osobností, na pozadí jejíhož příběhu jsem chtěla zpracovat problematiku spolků byl sbormistr komorního smíšeného sboru Kantila, Lukáš Sotolář. S ním se osobně znám, protože jsem se ním úzce spolupracovala v dobách jeho působení ve KŘOVÝ. Rozhovor tedy mohl probíhat poněkud uvolněněji. I přes to však byl převážně monologem Sotoláře. To však bylo způsobeno nejspíše jeho častým odbočováním od tématu otázek. V tomto případě jsem si na rozhovor nepřipravila vzájemně odlišné okruhy otázek. Snažila jsem se je uspořádat do lineární návaznosti tak, aby po sobě následovaly otázky, které se doplňují a posouvají příběh dál. Při jejich tvorbě jsem opět vycházela především z webových stránek spolku. I přes snahu o kontinuitu se během rozhovoru se Sotolářem objevilo hned několik témat – kromě jeho osobního života (jak se dostal k hudbě, studium, práce a jeho působení v Kantile) jsem se zajímala také o propojení jeho života s hudbou, jeho působení v jiných hudebních tělesech než je Kantila či postavení hudebních umělců v české společnosti. Mimo jiné jsme mluvili i o Sotolářově spolupráci s ochotnickým divadlem KŘOVÝ, k jejichž hrám psal téměř od založení spolku autorskou hudbu doplněnou rovněž autorskými texty z pera Martina Vojáčka, který je hercem a scénáristou ve KŘOVÝ.

Poslední z mých textů jsem orientovala na divadelní spolek KŘOVÝ. Stav spolku, jeho fungování a spolupráci jeho členů jsem se rozhodla zmapovat prostřednictvím reportáže. Žánr zaměřující se jen na jednu osobnost mi připadal nedostačující, protože divadlo je uměním, které vzniká za přítomnosti a spolupráce několika lidí. Na výsledku musí pracovat scénárista, režisér, rekvizitář, kostymér, maskérka a v neposlední řadě řada herců. V ochotnickém divadle je zpracování hry o to složitější, že zde jeden člověk zastupuje hned několik rolí. Proto jsem chtěla zachytit tvůrčí atmosféru uvedení autorské hry na divadelní prkna. Rozhodla jsem se proto navštívit generální zkoušku ochotníků a napsat reportáž právě o ní.

Sebehodnocení

Domnívám se, že jsem samostatný projekt zpracovala téměř dle naplánovaného záměru. Jedinou větší komplikací byly zdravotní problémy vedoucí tanečního spolku Saltarín, což ve spojiosti s žádným plánovaným vystupováním způsobilo, že jsem musela měnit zpracování témat dvou textů. Myslím si ale, že i přes to, že mi to ztížilo práci na projektu, finální žánrové zařazení článků je lepší než bylo původně. Narozdíl od tanečního souboru je divadlo skutečně mnohem komplexnějším uměním, na něž, dle mého názoru, nelze nahlížet optikou pouze jednoho člověka. Reportáž z generální zkoušky KŘOVÝ sice nepostihuje historické hledisko, přesto však nabízí jedinečný pohled do ,,zákulisí“ tvorby nové divadelní inscenace. Je totiž bohužel běžné, že si – především kritici tohoto typu kulturního vyžití – neuvědomují kolik času, energie a práce je třeba investovat do téměř půlročního zkoušení dvouhodinové inscenace. Druhotný výběr žánru pro zpracování tohoto tématu se mi zdá lepší i z toho důvodu, že na tvorbě nové inscenace, jejího převedení na jeviště i na každém představení se podílí velké množství lidí a bylo by zkreslující zapojit do článku, který zobrazuje právě tento spolek, pouze jednoho z nich.

Naopak, Saltarín i Kantila jsou úzce vázané na jednoho vedoucího, byť v poslední době se se ukazuje, že ani tady tento systém zcela nefunguje. Jak vyplývá z rozhovorů s vedoucími obou spolků, je čím dál těžší podobnou skupinu vést k prokazatelným výsledkům a zachovat přitom uvnitř ní přátelskou atmosféru.

Při komunikaci se zástupci spolků jsem nenarazila na žádné komplikace. To bylo ale pravděpodobně dáno tím, že většinu z nich osobně znám. Rozhovor se zcela cizím člověkem jsem dělala pouze v případě křtinského krornikáře, Zdeňka Opletala. Nejprve jsem se na něj pokoušela sehnat telefonický kontakt, který mi však na úřadě městysu odmítli předat. Proto jsem pana Opletala musela opět s pomocí známých vyhledat u něj doma a domluvit si schůzku osobně. I to se nakonec ukázalo jako nejlepší řešení, protože jsme se při mé první návštěvě domluvili nejen na datum a čas rozhovoru, ale také konkrétně na tematických okruzích, které mě zajímaly. Kronikář byl tudíž schopný se na rozhovor lépe připravit, byl věcnější a výstižnější.

Knižní zdroje a prameny:

Úřad městysu Křtiny; Obecní kronika Křtin svazek č.4 a svazek č.5.

BEZOUŠKA Petr. Nový občanský zákoník: nejdůležitější změny. Olomouc: ANAG, 2013. 375 s. Právo. ISBN 978-80-7263-819-2

Internetové zdroje:

Ochotnické sdružení Křový. [cit. 27.4.2015]. Dostupné z: http://www.krovy.websnadno.cz/

Znalecký ústav odhadonline.cz. Statistické informace: Křtiny (okr. Blansko).©2008-2015 [cit. 27.4.2015]. Dostupné z: http://www.odhadonline.cz/odhad-statistika-kriminalita-nezamestnanost-prumerna-mzda-nemoci-znalecky-posudek-odhadce-znalec-obec-krtiny-okr-blansko/

Zobrazeno 2297 krát

Naposledy upraveno: po., 27. duben 2015 19:22