Kateřina Černohorská
INFORMAČNĚ-EDUKATIVNÍ ČLÁNEK
Olomouc dýchá kulturou na každém kroku, studenti to oceňují
OLOMOUC - Olomouc je známá jako město studentů. Ze všech koutů republiky se sem za vzděláním vypravuje více než dvaadvacet tisíc lidí, přičemž velká část z nich se zde na dobu svého studia také zabydluje a Olomouc se tak stává jejich druhým domovem, nabízejícím kromě jiného i bohaté kulturní vyžití.
S cílem zjistit, jestli studenti Univerzity Palackého považují olomouckou kulturní nabídku za dostatečnou, jestli kulturní události sami navštěvují, případě zda se na kulturním životě Olomouce aktivně podílejí, vznikl mezifakultní průzkum, zahrnující stovku respondentů z nejrůznějších studijních oborů. Výsledky byly překvapivě příznivé.
„Jsem ráda, že žiji ve městě plném kultury!“
Naprostá většina studentů olomouckých kulturních nabídek s chutí využívá. Šedesát dva z dotazovaných studentů se shodlo na tom, že Olomouc nabízí dostatek kulturního vyžití, třicet jedna respondentů dokonce odpovědělo, že je kulturní nabídky přehršel a nemohou si často vybrat, jaké akce se zúčastní. „Olomouc nabízí nespočet možností a já jsem ráda, že žiji zrovna tady, ve městě plném kultury,“ sdělila například jednadvacetiletá studentka charitativní a sociální práce na cyrilometodějské teologické fakultě Adéla Gálová.
Jen malé procento dotazovaných mělo pocit, že Olomouc nabízí kultury nedostatek. „Podle mě se kulturních aktivit v Olomouci nabízí málo, navíc jsou špatně propagované, často ani nevím, že se něco bude konat, nebo to zjistím příliš pozdě,“ svěřila se studentka čínské filologie na filozofické fakultě Helga Bedáňová. Ještě méně studentů pak patřilo k těm, kteří odpověděli, že si kultury v Olomouci užívat nestíhají, řadili se k nim zejména posluchači lékařské a právnické fakulty. „Opravdu ráda bych někdy vyrazila ven, ale prostě to kvůli škole a práci nestíhám,“ svěřila se například dvaadvacetiletá Denisa Coufalová, která studuje právo a právní vědu.
Za kulturou studenti nejčastěji vyrážejí pětkrát až desetkrát za semestr, velké procento respondentů se ovšem za kulturou vydává až třicetkrát, přičemž nejoblíbenější atrakcí je návštěva kina. O deset procent studentů méně označilo za nejoblíbenější aktivitu koncerty, na třetí příčce se umístily festivaly, následované návštěvou divadel, muzeí a galerií.
Filmy studenti rádi zhlédnou jak v kině Metropol, tak v Cinestaru nebo v nově vybudovaném Premiere Cinemas v Šantovce, přičemž s sebou kromě partnerů často berou i rodinné příslušníky. Adéla Gálová chodí do kina s maminkou. „Je to jedna z mála kulturnějších akcí, kam ji vytáhnu, tak si občas uděláme relax u filmu, spojíme to s posezením v kavárně, popovídáme si, je to už takový rituál,“ vysvětlila studentka.
„Účko“ a „Esko“ v oblíbenosti vedou
Z koncertů patří k nejoblíbenějším ty v Divadle hudby, případně koncerty místních kapel, nejčastěji jmenovaným interpretem byla skupina Vypsaná Fixa, k nejčastěji navštěvovaným hudebním klubům patřily olomoucké stálic U-klub a S-cube, studenty důvěrněji nazývané „Účko“ a „Esko“. „Nejvíce vzpomínám na koncert Vypsané Fixy v U-klubu, který mě i mé kamarády absolutně unavil. Takhle jsme se dlouho neodreagovali. Jelikož jsem občas vypomáhala v S-cube za barem, dalo by se říct, že jsem byla neustále v hudebním reji. I když jsem tedy na koncerty nešla cíleně a neužila si je jako obyčejný návštěvník, vnímala jsem je a občas si i něco zazpívala. Takhle jsem si užila třeba kapelu Škwor nebo rappera Ektora,“ vyjmenovala devatenáctiletá studentka žurnalistiky na filozofické fakultě Kateřina Čajanková. „Na Vypsané Fixe jsme si zařádili jako v patnácti, to je fakt,“ potvrdil její slova jednadvacetiletý student právo Václav Adamec. „My jsme si se spolubydlícím v „Učku“ zase nejvíc užili kapelu Vision Days, vynikající bylo hlavně to, že jsme se s nimi mohli po koncertě vyfotit,“ popsal dvacetiletý student aplikované informatiky na přírodovědecké fakultě Vojtěch Matras.
Mezi nejoblíbenější studentské festivaly patří podle průzkumu Majáles, Back to School a AFO. „Na AFU se mi nejvíce líbila přednáška o fyzice v komiksu a ve Star Treku, vynikající byla ovšem i spousta dalších projekcí,“ sdělil Adamec. „Nikdy si nenechám ujít ani Majáles, ten letošní nebude výjimkou,“ doplnil budoucí právník.
Mezi divadly vede Divadlo Na Cucky, Divadlo Konvikt a Moravské divadlo Olomouc (MDO). Podle vedoucí obchodního oddělení MDO Jitky Jahodové tam studenti nejčastěji navštěvují činoherní a baletní představení, rádi také chodí na balet. „Užívám si jak klasiku v Moravském divadle, tak lehčí představení Divadla na cucky, kam chodím na improvizační představení Olomouckého týmu O.L.I.V.Y. Nikdy nechodím sama, mám menší okruh přátel, kteří si tento druh zábavy/kultury oblíbili stejně jako já, takže improvizační show navštěvujeme společně,“ zmínila se Adéla Gálová. Čtyřiadvacetiletý student právnické fakulty Tomáš Dvořák si pro změnu zamiloval Divadlo Konvikt. „Poprvé jsem tam šel z donucení, protože s nimi vystupoval kamarád. Hráli hru bratří Čapků Ze života hmyzu v moderním pojetí, Čapky mám rád, líbily se mi ovšem i režijní úpravy a od té doby se na amatérské divadlo rád vypravuji,“ vysvětlil Dvořák. O studentské diváky nemá nouzi ani divadlo Tramtarie. „Studenti chodí na všechna představení. Naše divadlo se donedávna profilovalo jako studentské, během posledních tří let jsme se ale začali zaměřovat i na střední generaci, hlediště tedy stále více zaplňují i nestudující, v současnosti je poměr zhruba půl na půl,“ sdělila ředitelka divadla Tramtarie Petra Němečková.
I malé galerie přináší velké umění
Za výtvarným uměním si studenti nejčastěji vyrazí do Muzea umění, Vlastivědného muzea Olomouc (VMO), oblíbené jsou i menší galerie, což potvrdila například studentka angličtiny se zaměřením na komunitní tlumočení a překlad na filozofické fakultě Michaela Rudolfová. „Moc jsem si užila výstavu fotografií olomoucké architektury Víta Kociána, pořádanou spolkem Stuart v prostorách kavárny Naše café v Olomouci. Tohle město miluji a fotky je zobrazovaly tak věrně, že jsem nemohla odolat a šla jsem hned dvakrát,“ vzpomněla Rudolfová. Dotazovaní se také rádi vypravují na autorská čtení či vzdělávací přednášky. „Ačkoliv nevedeme přesnou evidenci studentů, má návštěvnost VMO stále stoupající tendenci, oblíbené jsou především naše stálé expozice a stěžejní výstavy,“ sdělila tisková mluvčí VMO Renáta Fifková. „Já VMO i Muzeum umění navštěvuji velmi často, prošla jsem už všechny stálé expozice a troufám si tvrdit, že snad i všechny výstavy, které za dobu mého studia proběhly. Momentálně mám v plánu návštěvu výstavy Salvatora Dalího,“ popsala Kateřina Čajanková.
Osmdesát procent dotazovaných se shodlo na tom, že lásku ke kultuře v sobě objevili už v raném mládí a stěhování do Olomouce na ně nemělo větší vliv, našli se ovšem i tací, kteří přesun do univerzitního města berou z tohoto hlediska jako stěžejní. „Na střední jsem občas někam chodila, ale taky jsem si hodně vybírala. Tady je kultura všude a pořád se na každém rohu něco děje. Až Olomouc mě přivedla k hlubšímu zájmu a nabídla mi mnohem větší spektrum různorodých akcí,“ sdělila například třiadvacetiletá studentka české filologie Nikol Láryšová. Podobnou zkušenost zaznamenala i Adéla Gálová. „Můj skutečný zájem o kulturu se naplno rozjel až na vysoké, kdy jsem se odstěhovala do Olomouce. Na střední jsem ráda jezdila do kina, ale byla jsem ještě dítě, nešlo o celkový kulturní zážitek, ale jen o pohyblivé obrázky na plátně. Teď se nechávám lákat přáteli, známými či úplnými cizinci na různé kulturní akce. Je fajn nechat se překvapit, očekávat méně, ten úžas pak stojí za to,“ vysvětlila studentka. „Na vysoké škole je taky člověk dospělejší, takže celkově vnímá kulturu jinak. Já ji beru jako společenskou událost, kdy se sejdu s lidmi, se kterými mám teoreticky něco společného, byť se třeba vůbec neznáme. Kdybych nebydlela tady a dojížděla každý den do vesnice za rodiči, určitě bych kulturu tolik nevyhledávala. Olomouc je město plné možností. Okolní města také, jen záleží na tom, jak radní a jiní výše postavení lidé uchopí příležitosti a prostředky. Když dva dělají totéž, není to totéž,“ doplnila Gálová.
Ačkoliv si naprostá většina dotazovaných neumí svůj studentský život bez kultury představit, aktivně se na její tvorbě podílí pouze dvacet jedna procent z nich. Ti nejčastěji pomáhají organizovat festivalové akce, například Majáles, hrají ochotnické divadlo, případně patří ke členům nejrůznějších studentských spolků. Do těch se celkově nejčastěji zapojují studenti filozofické fakulty. „Já například pracuji pro S-cube a částečně i pro jedno nejmenované kino,“ zmínila se Kateřina Čajanková. „Jestli se ovšem dá hovořit o aktivní tvorbě kultury, to nevím. Píši ale pro studentský časopis Helena v krabici a ten za přínosný olomoucké kultuře rozhodně považuji,“ dodala studentka. Mezi dotazovanými byli i studenti, vystupující v komorním sboru Ateneo, dále také členové studentského rádia UP Air, uměleckého spolku STUART nebo sdružení budoucích lékařů MEDIK. Studenti se také často zapojují do činnosti divadla Tramtarie. „Když Tramtarie před deseti lety začínala, studenty Univerzity Palackého byli všichni, kdo se na fungování divadla podíleli. Postupem času jejich poměr klesl, nicméně divadlu stále vypomáhají například při vzniku scény a kostýmů. Někteří také hrají, jiní pracují za barem nebo roznáší letáky,“ vyjmenovala Petra Němečková.
Studentské slevy? Většina organizací je nabízí
Kromě zajímavosti daných typů aktivit je pro drtivou většinu studentů velmi podstatné i to, kolik za návštěvu zaplatí. „Nejradši bych chodila na všechny akce, které by mi čas dovolil, mnoho z nich ale zvysoka převyšuje mé finanční možnosti. Jsem proto ráda aspoň za studentské slevy,“ dodala Nikol Láryšová. Studentskou slevu je možné získat téměř všude, například MDO nabízí studentům třicetiprocentní slevu z ceny každé vstupenky. „Nabídka se ale nevztahuje na premiéry, školní, hostující či uzavřená představení a na představení v rámci pronájmů divadla nebo festivalů,“ vysvětlila Jitka Jahodová. Naopak studenti uměnovědných oborů se na představení dostanou ještě levněji. „Třicet minut před začátkem reprízy inscenace z produkce MDO mají totiž nárok koupit si v doprodeji jednu vstupenku za padesát korun,“ doplnila Jahodová. Uvedených slev podle ní studenti využívají v hojné míře, nejoblíbenější je prý Studentské předplatné. „To jsme poprvé zavedli v roce 2012. Divákům z řad studentů jsme v sezoně nabídli pět titulů, respektive čtyři činohry a jeden balet s padesátiprocentní slevou na každou vstupenku. V dalších sezonách jsme počet titulů zvýšili na šest, navíc jsme přidali i jeden hudební titul. Studentské předplatné budeme nabízet i v nadcházející sezoně, takže se návštěvníci určitě mají na co těšit,“ zakončila Jahodová.
Třetinovou slevu návštěvníkům nabízí divadlo Tramtarie. „Plná cena za vstupenku je sto padesát korun, studenti se mohou na představení podívat za sto,“ shrnula Petra Němečková.
Studujícím návštěvníkům vychází vstříc i VMO. „Prezenční studenti Univerzity Palackého mají od prvního září loňského roku vstup do muzea každou středu volný, výjimkou jsou komerční výstavy se zvláštním vstupným. V ostatní dny mohou studenti do dvaceti šesti let požádat o poloviční slevu, snížené vstupné nabízíme i studentům Univerzity třetího věku, starším šedesáti pěti let,“ vysvětlila systém Renáta Fifková.
A co kromě kultury dělá život a studium v Olomouci atraktivní? Všichni dotazovaní se shodli na kreativní a přátelské atmosféře, kombinaci výhod velkého a malého města a hlavně množství inspirujících osobností, se kterými se setkávají. Své pocity shrnula Adéla Gálová. „Prostě bych nechtěla studovat nikde jinde,“ sdělila s úsměvem.
ROZHOVOR
Petr „Boris“ Holouš: „Rozvoj kulturního života je kontinuální proces.“
V Olomouci ho lze nejčastěji potkat v manšestrovém saku a bekovce, jedoucího na prastrýcově kole, mířícího k některé z místních památek. Řeč je o devětadvacetiletém studentovi dějin umění na Univerzitě Palackého Petru Holoušovi, kterého ovšem celé okolí oslovuje nepsaným prostředním jménem Boris, jež zdědil po prastrýci společně s bicyklem. Společně se svými přáteli založil Holouš v roce 2014 spolek StuArt, jehož se stal předsedou. Sdružení si klade za cíl rozvíjet kulturní život na katedře dějin umění, na univerzitě, potažmo i v celé Olomouci. Ačkoliv je oficiálním názvem organizace latinské sousloví Studium Artium (česky „studium umění“), zkrácený název se vžil natolik, že spolku nikdo neřekne jinak než právě StuArt.
Podařilo se?
Co máte na mysli?
Váš plán rozvinout kulturní život na katedře i ve městě.
Myslím, že do určité míry zcela jistě, spousta práce nás ovšem ještě čeká, což nesoudím pouze z vrozené kritičnosti. S dosažením jednoho cíle se vynoří další, podobně je tomu s rozvojem studia umění a kulturních podmínek v naší společnosti. V této problematice se podle našeho mínění nedá dosáhnout konečných řešení. To už tady mnohokrát bylo a nedopadlo to nikdy dobře. Proto se přikláníme ke svobodné, otevřené a kontinuální formě vzdělávání, jež primárně směřuje k osobnímu růstu studentů a ostatních účastníků našich aktivit.
Jaké formy vzdělávání jsou tedy pro činnost StuArtu stěžejní?
Základem naší působnosti jsou sféry rozvoje kultury, studia a výtvarného umění. V současnosti organizujeme výstavy, konference i besedy, v nichž nějakým způsobem figurují studenti filozofické a pedagogické fakulty, zároveň je ale cílíme tak, aby si na své přišla i široká veřejnost. Například v únoru jsme v Galerii Podkroví v Uměleckém centru Univerzity Palackého zahájili výstavu dvou studentek umění s názvem Ani den bez čáry. Na vernisáž se přišlo podívat přes sto padesát lidí, tak hojná účast nás moc potěšila. Ve spolupráci s organizací Neviditelná Olomouc jsme zase v prosinci uvedli výstavu studentů pedagogické fakulty s názvem Dotek umění. Všechny vernisáže se snažíme doprovodit o taneční nebo hudební vystoupení a věříme, že mají u návštěvníků úspěch.
Zmínil jste se také o pořádání besed a konferencí, která z nich ve vás zanechala nejhlubší dojem?
I když už je to delší dobu, rád bych zmínil Veřejnou diskusi k osvětlení Horního náměstí v Olomouci, kterou jsme společně s hnutím Za krásnou Olomouc uspořádali loni v dubnu v uměleckém centru. Pozvání přijal ředitel Národního památkového ústavu František Chupík, tehdejší olomoucký primátor Martin Major a také několik architektů či historiků architektury. Probírali jsme, jestli je dosavadní osvětlení dostatečnou kulisou historického centra, nebo jestli by nebylo lepší vyzkoušet jiný návrh. Díky účasti mnoha odborníků a velkého počtu aktivních návštěvníků jsme prožili nezapomenutelný večer plný zajímavých názorů.
Spolupracujeme také na organizaci několika mezinárodních oborových konferencí. Jejich krása spočívá v tom, že se sjedou studenti z České republiky, Slovenska, Itálie, Rakouska, Polska i Německa a vzájemně prezentují svou oborovou práci ve velmi inspirativním prostředí. Některé z našich aktivit bychom chtěli hlouběji zakořenit, prostřednictvím solitérních akcí, třeba i v podobě pouhé drobné spolupráce s jiným subjektem, bychom zase rádi upozorňovali na palčivá témata. Zásadním charakterem našeho spolku je podle nás otevřenost k dalším, v současnosti ještě třeba neznámým, možnostem či výzvám.
Zajímalo by mě, jestli je možné propojit kulturu i s oddechovějšími aktivitami. Realizujete nějaké?
Zimní semestr jsme ukončili vánočním večírkem v Jazz Tibet Clubu, kde se objevily téměř dvě stovky účastníků, ten letní jsme zase začali velkolepým secesním plesem. Ve spolupráci s festivalem Akademia Film Olomouc budeme 14. dubna pořádat na Korunní pevnůstce Umělecko-historický kvíz. Pravidla budou stejná jako u hospodských kvízů, jen otázky se budou týkat výše uvedených oblastí. O pár dní později, 22. dubna, pak odstartuje druhý ročník našeho Cyklozávodu za památkami Olomouce. Na něm spolupracujeme s organizací BAJKAZYL, která v Olomouci zajišťuje půjčování jízdních kol. Cílem závodu bude nejenom sport, ale také poznání méně navštěvovaných olomouckých památek a samozřejmě zábava. Počet účastníků je ovšem omezený na stovku, snad se tedy budou moci zúčastnit všichni zájemci. Plánujeme i „afterparty“, loni jsme pořádali koncert, letos budeme opékat párky.
Koordinace tak rozsáhlých projektů musí být ovšem pro malý spolek jako je StuArt velmi náročná, nemám pravdu?
StuArt má nyní dvacet dva členů a dva příznivce. Jednotlivé aktivity pořádá tým řízený vždy konkrétním vedoucím, který za aktivitu odpovídá, a máte pravdu, organizace místy bývá náročná. V současné době ovšem probíhá jistá restrukturalizace chodu spolku, kterou v blízké budoucnosti doplní nábor nových členů, mezi nimiž rádi uvítáme studenty všech fakult Univerzity Palackého.
Snažíme se jasně oddělit práci na fungování spolku a aktivitu v konkrétním projektu. Velký počet lidí v sobě nosí neskutečné nápady, přičemž se však nechtějí zasekávat se starostmi spojenými s chodem organizace. Chceme jim proto umožnit zejména samotnou realizaci nápadů, čímž podle nás dosáhnou vlastního rozvoje, o který nám primárně jde. S touto možností se tedy zároveň pomalu plní jeden z našich cílů.
A při dosažení jednoho cíle se podle vás vynoří další…
Je to tak, já mám cílů do budoucna hned několik. Jsme demokratickým spolkem, mé předsednické období tedy za pár měsíců skončí. Jako historicky první předseda jsem si předsevzal za hlavní cíl funkční, právní a finanční stabilitu spolku, položení základů PR a marketingové strategie StuArtu a vytvoření dostatečných mechanismů ke kontinuálnímu fungování spolku. Při pohledu na roční práci mám smíšené pocity, snažím se ovšem dívat se dopředu. Budoucnost vidím ve vytváření nosných projektů, které spolku přinesou odbornou a finanční stabilitu a zejména fundaci vlastního spolkového centra, které by fungovalo jako základna pro členy a zároveň jako prostor pro realizaci nejrůznějších projektů a rozvoj studentů i veřejnosti. U tohoto prostoru by zároveň existovala nezávislá studentská galerie, která by sloužila jak k edukaci kurátorství a výstavní činnosti, tak prezentaci mladých umělců. Zda se tak stane, však bude záležet na mých následovnících.
PŘEPSANÝ ROZHOVOR
Šrája: „Open Mic je tady pro všechny, stačí jen chtít!“
Návštěvníci Open Micu tentokrát Divadlo na cucky zaplnili až po okraj. Všichni sledují matným světlem ozařovaného dlouhovlasého hudebníka, jehož texty baví celý sál. Po vystoupení Šrája, jak si Petr Šrajer pracovně říká, zamává kytarou a za bouřlivého potlesku přenechává mikrofon dalšímu umělci.
Jednadvacetiletý student prvního ročníku muzikologie a žurnalistiky na Univerzitě Palackého se považuje za hrdého občana Ledenic u Českých Budějovic, Olomouc by ovšem za nic nevyměnil. „Poměrně dobře jsem se tady totiž kulturně usadil,“ vysvětluje Šrája. „Angažuji se na festivalu soudobé avantgardní hudby MusicOlomouc, vystupuji na koncertech jako písničkář, ale hlavně jsem se stal dramaturgem pořadu Open Mic Divadla na cucky,“ vypočítává hudebník přehled svých aktivit.
Kořeny Open Miců, v překladu „otevřených mikrofonů“, tedy pořadů, kde dostávají před mikrofonem příležitost především mladí literární, hudební či komediální umělci, sahají do New Yorku šedesátých let minulého století. Specifikem show je fakt, že kromě nahlášených vystupujících se mohou na pódiu předvést i samotní diváci.
A jak vypadá Open Mic po Olomoucku? „Pořádáme ho každý měsíc, kdy jsou ve městě studenti. Preferujeme vystoupení písničkářů, jejichž hrací prostor se pohybuje kolem pětadvaceti minut, následuje vystoupení hlavního hosta. Ten má většinou za cíl nalákat na Open Mic diváky, a proto bývají jeho vystoupení delší. O těchto hostech víme předem, zachováváme ovšem rovněž ideu původního Open Micu. Pokud má tedy některý z hostů touhu vystoupit také, může se rozhodnout až v průběhu večera a my mu prostor vytvoříme, stačí jen chtít. Většinou se vždy najde aspoň jeden odvážlivec. Před podobným mikrofonem, jako je ten náš, ostatně začínal i Bob Dylan nebo Paul Simon, určitě tedy stojí za to si výstup zkusit,“ láká Šrája, který chtěl s Open Micem začít už na střední škole v Českých Budějovicích. „Skončilo to ale pouze u jednoho večera, na další jsem neměl síly. Když jsem tedy po příjezdu do Olomouce zjistil, že Open Mic na cucky hledá dramaturga, šel jsem do toho. Nemusel jsem nic startovat, naskočil jsem do rozjetého vlaku a doufám, že se v něm povezu dlouho,“ usmívá se hudebník, který na Open Micu rád navazuje spolupráci s dalšími umělci a těší ho, když se vystupujícím díky pořadu rozšiřuje základna fanoušků.
Na otázku, jestli ho organizace Open Micu nestojí moc energie, Šrája jen zavrtí hlavou. „Hudba jako taková ovšem mé jiné zájmy omezuje, takže knížky čtu občas ve vlaku, seriály nesleduji žádné a film vidím jednou za tři měsíce. To mi ale rozhodně nevadí, spíš lituji toho, že do konce života nestačím naposlouchat ani čtvrtinu toho, co bych chtěl. Na rozdíl od většiny mých známých nemám moc velkou potřebu sledovat nové hudební trendy v Americe a na britských ostrovech, protože si myslím, že mám ještě co objevovat u nás a na Slovensku,“ končí svůj projev hudebník, bere kytaru a vrací se zpátky na pódium, aby se rozloučil s návštěvníky.
REPORTÁŽ
Fantasy a růžové nehty? Ta nejlepší kombinace
Křečovitě se držím paže svého kamaráda Martina, který mě přivedl na Fantasy čtení do zmijozelské klubovny Knihovny Univerzity Palackého v Olomouci. Podle něj se jedná o skvělé shromáždění všech fantasy fanoušků, kteří si donesou oblíbené knihy a nenuceně budou předčítat své zamilované kapitoly. Já se ovšem cítím jako vetřelec, pronikající na neznámé území. Zaprvé jako správná milovnice detektivek tak úplně netuším, co se pod pojmem fantasy skrývá, zadruhé univerzitní knihovnu rozhodně neberu jako studnici zábavy, ale prostě jako místo, kam se chodím učit a zatřetí mají všichni okolo mě dredy, černá trička s dráčky nebo jinými neexistujícími bytostmi, případně aspoň přívěšek, vyrobený na motivy nejnovějšího dílu jejich oblíbené série. Opatrně schovávám růžové nehty do kapes a těším se domů.
„Dneska večer si tady můžeme všichni tykat, jsme přeci jen jedna velká, fantasy milující rodina,“ usmívá se vesele knihovník Jindřich, když čtení začíná a já pozvedám obočí. Čím dál více se cítím jako ve špatném filmu a mé obavy se potvrzují, když první dobrovolnice začíná zasvěceně vyprávět o knize, jejíž název jsem v životě neslyšela. Po dvaceti minutách usilovného zkoumání vlastních tkaniček ovšem zpozorním. „…a asi proto patří Harry Potter k mým oblíbeným sériím,“ dokončuje právě slečna s červenými vlasy svůj projev. „Harry Potter?“ říkám si. „Harry Potter je přece moje nejmilejší dětská knížka,“ šeptám Martinovi a ten se usmívá. Rozjíždí se diskuze, ovšem nikdo nemá potterovské detaily tak v malíčku jako já. „Tak to přece nebylo, s vejcem mu poradil Cedric,“ krčí obočí kluk s hadím zubem na krku, vystupující pod přezdívkou Snake. „Špatně si to pamatuješ,“ vysvětluji. „No jasně, Cedrikovi to přece řekl Moody, že jo?“ rozpomíná se červenovlasá slečna, která se představila jako Marie. „To je sporné, nikde v knížce to nebylo řečeno,“ namítá Snake a do vášnivé debaty se postupně zapojuje všech pětadvacet zúčastněných, knihovníky nevyjímaje. Po chvíli se přesouváme k Terrymu Pratchettovi, jehož jsem na seznam své oblíbené četby taky nedávno přesunula, a končíme u trilogie Pán prstenů, kterou mi doma čítávali před spaním. Začínám se ve světě fantasy cítit jako doma.
Protože za sebou máme první polovinu čtení, vyhlašuje knihovník Jirka pauzu na svačinu a téměř všichni hosté vytahují své výrobky. Marie přinesla malé pavoučky, vytvořené ze sušenek a čokolády, Snake zase nakoupil gumové hady a Martin upekl bábovičky s polevou. Trochu se stydím za svůj rozpadlý slaný závin, ale všichni mě ujišťují, že je vynikající. Podle Snakea navíc připomíná vzácný druh hada, a tak se na fantasy čtení akorát hodí. Má spolusedící, studentka medicíny Alena, si začne prohlížet můj lak na nehty. „Mám doma podobný odstín, hrozně ráda ho nosím! Nemáš problémy s tím, že se odlupuje?“ ptá se. Připojuje se k nám i Marie a další holky a já zjišťuji, že milovnice fantasy nakupují ve stejných obchodech jako já.
Když po přestávce začíná další část předčítání, pozorně poslouchám. Skoro žádnou ze zmiňovaných knih sice neznám, už se ovšem těším, až si některé přečtu. Na konci se nikomu z knihovny nechce, otevírací doba je ale u konce, a tak nastává srdceryvné loučení. Odnáším si několik tipů na poutavé knihy, sadu kosmetických nápadů, dva recepty, přívěšek s hadím zubem a hlavně třiadvacet kontaktů na své nové přátele. A i když jsem se deskovým hrám naposledy věnovala v páté třídě, nemůžu se dočkat, až si je na příští schůzce ve Zbrojnici společně zahrajeme.
GLOSA
V divadle svačinu nečekejte
Nervózně se procházíte po divadle a hledáte místnost, kde se koná zahajovací zkouška činoherního souboru, na níž jste náhodou dostali pozvánku. Našlapujete opatrně, abyste neprobudili stoleté herecké duchy, ale tajně doufáte, že se přeci jen odněkud vynoří. Jste připraveni jásat, až narazíte na průvod mušketýrů, razících si za bujarého hlaholu cestu na scénu či na operní pěvkyni s bílým pudrem na obličeji a krinolínou kolem pasu. Nic takového se vám ovšem nepřihodí. Jste totiž v úplně obyčejné budově s halabala naskládanými kusy oblečení z nejrůznějších představení, s poloprázdnými PET lahvemi poválenými po chodbě a se supermoderním výtahem, který sice uveze deset lidí, ale vleze se jich do něj jen osm.
Když jste byli malí, slýchali jste o tom, že herci jsou divoká cháska, když jste trošku vyrostli, tak vaši umělečtější spolužáci odešli na konzervatoř a pak vám povídali ty nejbáječnější historky z večírků, takže se těšíte, že se při návštěvě aspoň podíváte na pár bohémů. Bohužel, ze střední jsou herci dávno pryč. Ženy jsou sice stále křehké, ale konfekční, alternativní je pouze šatnářka v motorkářské bundě a okovaných černých kozačkách. Muži jsou spíše originály strojovými, jedna Rodenova přehazovačka, jedna Landova pleška a mnoho naleštěných polobotek.
Jste jen student, žádný Hilský, proto nedostanete polstrovanou židli. Ani chlebíček (v místnosti nefunguje klimatizace, takže o pauze, kdy se většina osazenstva k občerstvení vrhá, už jsou chlebíčky tikající salmonelovou bombou, stále jsou ovšem příliš lákavé na to, aby se jim dalo odolat).
Představení začíná a na scénu se dostávají hlavní hrdinové dnešního odpoledne. Režisér, hovořící o svém díle s tak dokonalou rétorikou a tak hlubokým zaujetím, že vy sami nakonec pláčete nad osudem hlavního hrdiny a zoufalým stavem společnosti. Známý překladatel prožívající svůj výklad natolik, že se toužíte stát jeho žáky a vyslovovat v cizí řeči stejným způsobem jako on. A nakonec upovídaný teoretik, brousící od historie k ekonomii s takovým přehledem, jako by sám osvícenství nastoloval.
Pak se jdou herci věnovat svým „intimním momentům“, čili zkoušet a vy je nechcete rozrušovat, a tak odcházíte. Ale víte, že musíte přijít zase. Protože ať už tihle divadelníci vypadají jako kopie Heřmánka a potají se smějete jejich přehnané dikci, jejich svět vás přitahuje. A jejich dílo ještě více. Jen oni si totiž dokáží vybrat obyčejnou hru a udělat z ní show světového formátu. A to vše na první zkoušce, bez hraní a bez kostýmů.
Záměr:
1) Cíl práce
Jak už název tohoto samostatného projektu napovídá, hlavním cílem práce bylo zjistit, zda mají studenti Univerzity Palackého zájem o kulturní vyžití v Olomouci. Přesněji bylo mým cílem nastínit obrázek toho, jestli studenti využívají kulturní nabídku v Olomouci, zde je podle nich dostatečná či nikoliv, případně kterou z nabízených kulturních atrakcí nejraději navštěvují. Chtěla jsem také přinést informaci o tom, jakým způsobem se studenti aktivně podílejí na olomoucké kulturní tvorbě, případně nastínit jejich příběhy.
2) Zdůvodnění volby tématu
Vzhledem k tomu, že hlavním impulsem k tomu, abych se přihlásila k bakalářskému studiu žurnalistiky, byl fakt, že se odjakživa toužím uplatnit jako kulturní redaktorka, volba tematické specializace pro mě byla naprosto jasná. Přestože jsem v průběhu studia vyzkoušela nejen psanou, ale i televizní technickou specializaci a mimo školu jsem se dostala i k práci s online a rozhlasovými systémy, zjistila jsem, že nejblíže mám právě k psané specializaci. Psaní se věnuji nejdéle a, mohu-li hodnotit, ze všech technických specializací také nejlépe.
Hned zpočátku jsem se rozhodla zaměřit svůj finální projekt na kulturu Olomouce, protože ta podle mého názoru nabízí široký rozsah kulturního vyžití a já jsem tento fakt chtěla určitým způsobem propojit se studentským životem. Nejdříve jsem uvažovala nad zpracováním pouze určité kulturní oblasti (např. divadlo, výtvarné umění či hudba). Když jsem ovšem přemýšlela nad propojením kultury a mého vlastního života, zjistila jsem, že jsem se nikdy nevěnovala pouze jedné oblasti, ale vedle umění hudebního jsem také hrála divadlo a věnovala se malování. V současnosti se sice nejvíce věnuji žurnalistice, nicméně můj pracovní rozsah je rovněž široký a zaměřuje se více směry. Když jsem si uvědomila všechny kulturní oblasti, které se v průběhu života dotkly pouze mě samé, došlo mi, že nelze zkoumat jeden prvek olomoucké kultury bez toho, aby byly zahrnuty prvky ostatní. Rozhodla jsem se tedy zpracovat náhled studentů Univerzity Palackého na kulturní nabídku v Olomouci a jejich zapojování se do kulturní tvorby tohoto města v tak širokém rozsahu, v jakém to samostatný projekt umožňuje.
Téma projektu je dle mého názoru zajímavé jak pro studenty a zaměstnance Univerzity Palackého, tak pro širokou veřejnost, ať už se na kulturní tvorbě města podílí či nikoliv. Důležitost tématu je nepopiratelná, protože pokud zpracování přinese aspoň malý vzorek studentského náhledu na olomouckou kulturní nabídku, budou se jí moci místní kulturní organizace inspirovat. Budou moci vytrvat v produkci oblíbených činností a zároveň okleštit činnosti méně favorizované.
Zvolené téma považuji rovněž za atraktivní pro studenty samotné, jelikož by se po přečtení mohli inspirovat zálibami svých kolegů. Přínosné je jistě také pro zaměstnance univerzity, a to z toho důvodu, aby si mohli snadněji utvořit obrázek o tom, které z kulturních činností v Olomouci podporovat.
V průběhu své činnosti ve studentském časopise Helena v krabici jsem nejdříve jako redaktorka, pak editorka, později vedoucí internetové sekce a nyní šéfredaktorka přišla do styku s mnoha studenty, ať už redaktory či čtenáři. Díky zkušenostem, které jsem v rámci těchto interakcí načerpala, jsem mohla před začátkem výzkumu projektu zhruba odhadnout jeho výsledky, znala jsem totiž jak kulturní preference redaktorů, tak čtenářsky nejoblíbenější témata.
3) Zdroje/stav problematiky
V databázi Vědecké knihovny Olomouc jsem se snažila zjistit, jestli se v regionálních periodikách objevily články na podobné téma, tedy kultura a studenti Univerzity Palackého. Nejpodstatnějším zjištěním bylo to, že v takové komplexnosti, jakou přináší můj projekt, téma ještě žádné regionální periodikum nezpracovalo. Na jednotlivé studenty či studentské aktivity se sice určitý počet článků zaměřoval, nebylo jich ovšem zdaleka tolik, jako jsem očekávala. Dalo by se tedy říci, že je téma kulturní tvorby studentů Univerzity Palackého, případně i pouhé názory studentů na kulturní život v Olomouci, velmi omezeně zpracováváno. Čtenáři, kterým se do rukou nedostanou specializovaná periodika jako Žurnál UP či Helena v krabici, tak o tomto tématu nemohou mít téměř žádné povědomí. Toto zjištění bylo jedním z důvodů, proč jsem se téma rozhodla zpracovat.
4) Ideový plán
Důvodem, proč jsem vybrala téma propojení studentského života, našeho univerzitního města a kultury, je často zmiňovaný názor, že studenti zejména na kulturu zaměřených oborů nemají široké uplatnění, že jsou tyto obory „zbytečné“ a ani jejich vystudování studentům nezajistí dobré pracovní umístění. Ačkoliv je jistě pravdou, že výzkumy mnohokrát potvrdily nižší uplatnitelnost studentů humanitních oborů na trhu práce, jsou to většinou právě oni, kteří se vedle profesionálních umělců věnují produkci kultury a tím i zkvalitňování společenského života svého okolí. Tento projekt by měl přinést potvrzení domněnky, že takováto tvorba, stejně jako tvorba umělců profesionálních, je pro univerzitní město stěžejní, neboť se podílí na atmosféře města, zpříjemňuje studentům pobyt a láká i studenty potencionální. Jak uvádí Jirák a Köpplová, média by měla být nositeli kulturní tradice[1] a, jak se zmiňují dále, „média [se] podstatným způsobem podílejí na utváření kulturního symbolického prostředí, na formování sociálního života.“[2] Proto si myslím, že je vhodné, aby právě žurnalistika toto téma do hloubky zkoumala a podala o něm informace.
Při průzkumu samostatných projektů z předchozích let jsem se zaměřila na tři základní oblasti. Zaprvé jsem chtěla zjistit, zda se některé ze dřívějších projektů věnovaly popisu určité oblasti společenského života studentů, dále jsem se zaměřila na vyhledávání projektů, které určitým způsobem popisovaly kulturní život v Olomouci, za třetí stěžejní oblast jsem zvolila projekty, zaměřené na aktivity studentů Univerzity Palackého.
Psaný projekt (kulturní specializace) Terezy Valentové z roku 2014 s názvem Improvizace – divadlo jako zápas přibližuje mimo jiné také improvizační techniky olomouckého seskupení O.L.I.V.Y., nepojednává ovšem primárně o zapojení studentů v této organizaci. Autorka přiblížila život a kariéru jednoho z improvizátorů, sama se improvizovaného představení zúčastnila, zaměřila se ovšem i na improvizační skupiny v jiných městech, než je Olomouc. Dá se tedy říci, že tento projekt byl více než na kulturu v Olomouci zaměřen právě na kulturu improvizačních skupin. Členy seskupení O.L.I.V.Y. jsem ovšem nehledě na tuto skutečnost ve svém projektu necitovala, abych se vyhnula plagiátorství.
Na studentský život se určitým způsobem zaměřovaly projekty dva. Prvním z nich byl psaný projekt ekonomického zaměření Nikol Segsulkové z roku 2010 s názvem Být studentem se vyplatí, který jsem ovšem na serveru Upmedia dohledala pouze ve zkrácené podobě. I z té se nicméně dá odhadnout, že se autorka zabývala zejména studentskými výhodami a slevami. Do svého projektu jsem toto téma zahrnula také, ovšem pouze okrajově.
Psaný projekt (zdravotně-sociální specializace) Petry Hegedüšové z roku 2014 s názvem Životní styl vysokoškolských studentů, se sice na studenty zaměřoval, ovšem z jiného úhlu pohledu, než můj vlastní projekt. Autorka řeší vhodnost stravování a přiměřenost pohybových aktivit studentů Univerzity Palackého. Tímto projektem jsem se z důvodu neinspirovala a zahrnuji jej pouze pro úplný přehled.
Aktivit studentů Univerzity Palackého se týkaly také dva projekty, oba se ovšem zaměřovaly na sportovní činnost studentů univerzity. Daly by se nicméně pro můj projekt označit za přínosné, protože zkoumaly aktivní činnost studentů. Byl to zaprvé psaný projekt (sportovní specializace) Karolíny Pasekové z roku 2014 s názvem Univerzitní sportovní spolky, druhý byl rovněž psaný projekt (sportovní specializace) s názvem Český akademický sport jako společenský fenomén? z roku 2010, jehož autorkou je Petra Plevová.
Specifickým projektem, který se netýkal ani jedné z výše uvedených oblastí, byl psaný projekt (kulturní specializace) s názvem Kultura v Plumlově autorky Lenky Sovíkové z roku 2013. Důvodem, proč jsem se projektem nechala inspirovat, je fakt, že autorka do článků zahrnula i vztah studentů ke kultuře svého města.
[1] JIRÁK, Jan a Barbara KÖPPLOVÁ. Média a společnost. 2. vyd. Praha: Portál, 2007, ISBN 978-80-7367-287-4, s. 59.
[2] Tamtéž, s. 71.
5) Postup práce a zdůvodnění způsobu zpracování
Můj samostatný projekt by měl nahradit jedno hlouběji zpracované téma regionálního periodika. Mohl by být umístěn například v regionální mutaci deníku Mladá fronta DNES, v Olomouckém deníku nebo v Hanáckých novinách. Díky atraktivnosti tématu pro studenty a zaměstnance Univerzity Palackého bych považovala za vhodné také zařazení do Heleny v krabici či Žurnálu UP.
Když jsem uvažovala o tom, jakým způsobem téma zpracovat, prioritou pro mě bylo vytvořit takovou sérii článků, které by mohly být rozmístěny po celém novinovém vydání, tedy jak na titulní straně, tak uprostřed výtisku, neopomněla jsem ani názorovou stránku.
Informačně-edukativní článek
Celkem, který bych umístila jako „otvírák“, což je podle české odbornice Barbory Osvaldové „neterminologické označení textu zalomeného v horní části první stránky novin nebo jakékoli další strany, toto místo je považováno za prestižní, neboť jako první přitahuje pozornost čtenářů.“[1] na titulní stranu je nepersvazivní informačně-edukativní[2] článek s názvem Olomouc dýchá kulturou na každém kroku, studenti to oceňují. Hlavním cílem tohoto článku bylo přinést pozadí dané problematiky, tedy informovat o tom, jak studenti nazírají na současnou kulturní nabídku v Olomouci. Nejdůležitější přípravnou částí před samotným sepsáním tohoto článku byl nepochybně sběr dat, který proběhl dotazníkovou formou, přičemž dotazník jsem vytvořila díky serveru Anketovník.cz. Ptala jsem se na tyto otázky:
1. Který obor na UP studujete? Uveďte, prosím, také fakultu. Odpověď měli respondenti vepsat do volného textového řádku.
2. Jak je to podle vás s nabídkou kulturního vyžití pro studenty v Olomouci? Odpověď mohli respondenti volit ze tří předpřipravených reakcí, a to: a) v Olomouci mi moho nabídek kulturního vyžití chybí, určitě bych jich uvítal/a více, b) Olomouc nabízí přemíru kulturního vyžití, nikdy si nemůžu vybrat, jaké akce se zúčastnit, c) Olomouc nabízí kulturního vyžití tak akorát. Studenti mohli také napsat vlastní názor.
3. Které z uvedených druhů kulturních aktivit v Olomouci navštěvujete nejraději? V odpovědích bylo na výběr kino, koncerty, festivaly, muzea, galerie, divadla, byla ponechána také volná kolonka pro specifickou odpověď respondenta.
4. Můžete vyjmenovat své oblíbené kulturní aktivity, které Olomouc nabízí? Odpověď ěli respondenti vepsat do volného textového řádku.
5. Kolikrát jste se v zimním semestru tohoto akademického roku za kulturou vypravili? Zde bylo možné volit z těchto odpovědí: 1x, 2x-10x, 11x-30x, 31x nebo častěji.
6. Dalo by se říci, že ve vás lásku ke kultuře probudilo až studium v Olomouci? Odpovědi mohli respondenti vybírat z nabídky ano/ne.
7. Podílíte se vy sami aktivním způsobem na kulturním životě v Olomouci? Odpovědi mohli respondenti vybírat z nabídky ano/ne.
8. Pokud jste na otázku č. 7. odpověděli kladně, můžete, prosím, specifikovat, jakým způsobem se na kulturním životě v Olomouci podílíte? Odpovědi na tuto otázku byly zaznamenávány na volný textový řádek, přičemž odpovídali pouze ti, kteří odpověděli kladně na otázku číslo 7.
Při tvorbě dotazníku jsem se setkala s určitými problémy, které více rozeberu v kapitole Sebehodnocení. Respondentů jsem se také na určité věci doptávala, vytvořila jsem tedy nakonec i nadstavbové kategorie, které původně v dotazníku obsaženy nebyly. Zajímal mě například jejich názor na to, co pomáhá dotvářet často zmiňovanou příjemnou atmosféru v Olomouci, nebo co jim brání v navštěvování kulturních událostí.
Publicistická interview
Stěžejními články, které bych zahrnula dovnitř výtisku, jsou dva publicistické rozhovory[3]. Uvažovala jsem také o tom, že bych místo rozhovoru v jednom případě zvolila žánr story, ovšem vzhledem k tomu, že jsem se nezaměřovala na celou kulturní tvorbu respondentů, ale pouze na jejich aktivity spojené s Olomoucí a story by tak nemusela být úplná, zvolila jsem žánr publicistické interview.
První rozhovor přináší informaci o aktivitě studenta dějin umění Petra Holouše, který s přáteli založil spolek StuArt, zaměřující se na rozvoj kulturního života katedry, univerzity i celé Olomouce. Kvůli rozhovoru jsme se sešli v Uměleckém centru Univerzity Palackého 16. března 2015. V rozhovoru jsem se snažila využívat prvků, typických pro žánr publicistické interview, tedy klást otevřené otázky a při dotazování navazovat na předchozí výpověď respondenta. [4]
Druhý rozhovor se dotýká činnosti studenta a zároveň hudebníka Petra Šrajera, který ovšem užívá autorský pseudonym Šrája a přál si být tímto způsobem titulován. Ve zpravodajském článku bych se pravděpodobně titulování jménem Šrája vyhnula, v publicistice ovšem mohou řídké výrazy podle Osvaldové „sloužit jako prostředek upoutání pozornosti [čtenářů].“[5] Šrajer se v Olomouci věnuje dramaturgii pořadu Open Mic Divadla na cucky, rozhovor byl tedy směrován zejména na toto téma. U rozhovoru se Šrajerem jsem zvolila techniku přepsaného rozhovoru, protože ze zkušenosti ze svých praxí vím, že v případě, pokud se v tisku v jeden den objeví více rozhovorů, je přepsání rozhovoru jednou z taktik jak se vyhnout stereotypu a udržet čtenáře bdělého. Rozhovor se uskutečnil 31. března 2015 po Šrajerově vystoupení v pořadu Open Mic v olomouckém Divadle na cucky. Uvažovala jsem nad tím, zda slovní spojení Open Mic skloňovat či nikoliv, po zkušenosti v práci v redakci MF DNES, kde jsme vše skloňovali, jsem se ovšem ke skloňování přiklonila i zde.
Reportáž
V uvedených článcích jsem chtěla určitým způsobem přiblížit světy hudební, výtvarné, literární a divadelní tvorby, propojené určitým způsobem se životy studentů. Pro nástin studentů a jejich vztahu k literatuře jsem se 4. listopadu 2014 vypravila na Večerní čtení na téma fantasy do Knihovny Univerzity Palackého. Protože se jednalo o první článek, který jsem do projektu chtěla zařadit, nebyla jsem si zpočátku jistá žánrovým uchopením problematiky a uvažovala jsem mimo jiné o sérii minirozhovorů s návštěvníky, jakožto se studenty, milujícími literaturu. Kulturní zážitek na mě ovšem zapůsobil natolik, že jsem nakonec zvolila žánr dynamická reportáž[6], abych mohla informovat o průběhu celého večera.
Glosa
O zařazení glosy jsem se dlouho nemohla rozhodnout zejména z toho důvodu, že pojednává, ač skrytě, o zahajovací zkoušce inscenace Moravského divadla Olomouc Amadeus, kterou jsme 1. prosince 2015 navštívili díky Mgr. Davidu Krestovi, který nás v zimním semestru vyučoval kulturní specializaci a také proto, že jsem do specializace na toto téma již psala reportáž. Glosu jsem nakonec ovšem zařadila, a to z toho důvodu, že návštěva této zkoušky byla určitým proniknutím do světa divadelní tvorby „z druhé strany“. Při psaní glosy jsem se snažila využívat ironie a nadsázky a nastínit svůj vztah k tématu.[7] Právě z důvodu určité nadnesenosti glosy se v textu ovšem záměrně nezmiňuji, o jakou zkoušku či o které divadlo se jedná, nejmenuji ani jednotlivé účastníky. Glosu bych ve vydání zařadila mezi názorové články.
Sesbírání dat pro tvorbu samostatného projektu tedy probíhalo od listopadu 2014 do března 2015.
________________________________________
[1] OSVALDOVÁ, Barbora a Jan HALADA. Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace. 3., rozš. vyd. Praha: Libri, 2007, 263 s. ISBN 978-807-2772-667, s. 140.
[2] JÍLEK, Viktor. Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009, 120 s. Učebnice. ISBN 978-802-4422-183, s. 85.
[3] JÍLEK (2009, s. 95).
[4] JÍLEK (2009, s. 95).
[5] OSVALDOVÁ, Barbora. Zpravodajství v médiích. 2., upr. vyd. Praha: Karolinum, 2011, 144 s. ISBN 978-80-246-1899-9, s. 120.
[6] JÍLEK (2009, s. 102).
[7] JÍLEK (2009, s. 101).
6) Sebehodnocení
Projekt jsem postavila na článku s názvem Olomouc dýchá kulturou na každém kroku, studenti to oceňují. Stěžejními informacemi pro tento článek byly výsledky výzkumu, který jsem provedla mezi studenty všech fakult. Původně jsem plánovala zanechat výzkum „svému osudu“, využít moderních technologií, sdílet jej na facebookové stránce Univerzita Palackého a pak výsledky jen sesbírat. Došlo mi ovšem, že ve článku, který bude výzkum zpracovávat, budu potřebovat také vyjádření respondentů, proto jsem zvolila jinou metodu. Využila jsem sice možnost online tvorby dotazníků, ty jsem ale volně nezpřístupnila, naopak jsem je posílala pouze těm respondentům, kteří zároveň souhlasili, že okomentují aspoň jeden z dotazovaných bodů. Protože jsem chtěla provést mezifakultní výzkum a velká většina mých známých pochází z fakulty filozofické, nemohla jsem výzkum provést jednoduše tak, že bych rozeslala dotazníky všem. Vypravila jsem se tedy mezi studenty jiných fakult, a když jsem získala jejich kontakt, odeslala jsem jim formulář s dotazníkem. Uchovávala jsem také informaci o tom, kolikátý který dotazovaný byl, což mi umožnilo dohledat zpětně jejich odpovědi, všichni dotazovaní byli zároveň o tomto postupu informování. Každý respondent se také šířeji vyjádřil k jedné z problematik v dotazníku. S těmi, kteří podle mého názoru odpovídali nejobsáhleji a nejzajímavěji, jsem se poté znovu osobně setkala a poprosila je o detailnější výpověď. Ty jsem poté zahrnula do článku.
Vliv předchozího studia
Článek zčásti tvoří také reakce tiskové mluvčí Vlastivědného muzea Olomouc, vedoucí obchodního oddělení Moravského divadla Olomouc a ředitelky divadla Tramtarie. Při získávání těchto informací jsem zaznamenala rozporuplné pocity. Protože jsem zvyklá, že organizace či jednotlivce kvůli rozhovorům obvolávám jménem určitého média, tedy například MF DNES, či Heleny v krabici, jsem také zvyklá na téměř okamžitou reakci ze strany dotazovaných. Jinak tomu ovšem bylo v případě, kdy jsem telefonovala jako studentka Univerzity Palackého. Někteří z uvedených respondentů reagovali velmi vstřícně a rychle, jindy byl ale s odpovědí problém. Několik zástupců organizací mi výpověď poskytnout odmítlo, případně odpověď odkládali i po opětovných telefonátech či prosbách o schůzku. Zároveň jsem ovšem viděla velkou výhodu v tom, že nás vyučují odborníci z praxe, například díky Mgr. Davidu Krestovi jsem získala kontakt na vedoucí obchodního oddělení MDO, který bych jinak nejen těžko sháněla, ale velmi pravděpodobně bych se nemusela dočkat potřebné odpovědi. Přístup Mgr. Kresty oceňuji také z toho důvodu, že nás v průběhu seminářů detailně provedl světem olomoucké kulturní scény, při tvorbě projektu jsem tak zhruba věděla, jakým způsobem mířit.
Při tvorbě publicistických rozhovorů jsem se dostala do oblastí, které jsem nikdy nenavštívila. Příkladem může být zákulisí Divadla na cucky, kam jsem se šla podívat na Open Mic Petra Šrajera a udělat s ním na toto téma rozhovor, Petr Holouš mě zase provedl Uměleckým centrem Univerzity Palackého. Díky tomu, že jsem se s dotazovanými osobně setkala, jsem si o nich také mohla utvořit lepší celkový obrázek a všimnout si detailů, které jsem pak použila v úvodních částech textů. Často jsem také v určitém ohledu změnila na dané osoby názor, který jsem si utvořila, když jsme si setkání domlouvali. Tento poznatek mě přivedl také k názoru, že rozhovory, v současné době tak často dělané přes telefon, e-mail, či dokonce po Facebooku, musí nutně určitým způsobem zkreslovat a ve své budoucí praxi bych se jim ráda co nejvíce vyhýbala.
Velmi zajímavé zkušenosti jsem načerpala při tvorbě reportáže a fejetonu, kdy jsem se vypravila na dvě místa, která jsem nikdy předtím nenavštívila a o nichž jsem věděla, že ve mně budou pravděpodobně vyvolávat smíšené pocity. Jakožto novinářka jsem si ovšem potvrdila domněnku, že publicistické články se lépe tvoří právě o rozporuplných událostech.
Cílem práce bylo nastínit vztah studentů ke kulturní nabídce v Olomouci. Přestože je téma velmi obsáhlé a tento projekt neměl za cíl zpracovat je do nejmenších podrobností, věřím, že bylo v mezích možností zpracováno dostatečně detailně.
Problematika mezifakultního přístupu ke kultuře v Olomouci
Uvědomuji si, že ač v této práci často hovořím o mezifakultním přístupu k dané problematice, jsou všichni zpovídaní studenti v publicistických textech posluchači filozofické fakulty, případně jsou zmiňováni studenti uměleckých oborů pedagogické fakulty. Daný fakt ovšem nepovažuji za problém, spíše za potvrzení předpokladu, že kulturní tvorbě se aktivně věnují ve velké většině zejména studenti humanitních oborů. Netvrdím samozřejmě, že jsem byla v kontaktu s každým ze studentů jiných fakult, ovšem ani jeden z dotazovaných studentů ostatních fakult než filozofické svou aktivní účast na kultuře Olomouce nepotvrdil, nikdo z nich rovněž neznal ani žádného spolužáka s výjimkou těch z filozofické fakulty, který by se kultuře věnoval aktivněji. Určitou výjimku v tomto případě tvoří studentské spolky ostatních fakult, které se věnují pořádání přednášek s odborníky ze svého oboru, případně organizují dny pro veřejnost, zaměřené na zdraví či tělesnou kulturu. Ani jedna z těchto událostí ovšem nespadá pod oblast kulturní specializace, ve svém projektu jsem je tedy nepopisovala. Dotazovaní studenti jiných fakult než pedagogické a filozofické také trávili návštěvou kulturních atrakcí podstatně méně času než ostatní, přičemž se většinou odvolávali na přemíru pracovních a studijních povinností. Právě tato problematika, tedy studenti jiných fakult než filozofické a pedagogické a jejich přístup ke kulturní nabídce v Olomouci, by si podle mého názoru zasloužila hlubší prostor. Mohlo by jít například o sérií článků, které by shrnuly, zda a do jaké míry se studenti těchto fakult pasivně a aktivně věnují. V případě, že by byly odpovědi spíše negativní, by bylo na místě zjistit také důvod, proč se tak děje. Věřím, že studentská kulturní činnost v Olomouci by si rozhodně zasloužila získat větší prostor v regionálních periodikách, protože je podle mého názoru rovnocenným partnerem kulturní činnosti profesionálů.
Přínos a zároveň jedinečnost svého projektu vidím v tom, že se jedná o první pokus o určité „zrovnoprávnění“ aktivit studentů a profesionálů, stejně tak je projekt unikátní v tom, že se jako první zaměřil na názory studentů na kulturní vyžití v Olomouci. Představuji si, že pokud by se projekt objevil v regionálním periodiku, mohl by být odrazovým můstkem pro sérii dalších publicistických článků, přinášejících informace o umělecké produkci studentů.
Věřím, že projekt je zpracován kvalitně a že si lze představit jeho publikování i v oficiálních regionálních denících.
Závěrem práce bych ráda poděkovala Mgr. et Mgr. Karlu Páralovi za vedení mého samostatného projektu.
7) Literatura a konkurenční projekty
Seznam použité literatury
JÍLEK, Viktor. Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009, 120 s. Učebnice. ISBN 978-802-4422-183.
JIRÁK, Jan a Barbara KÖPPLOVÁ. Média a společnost. 2. vyd. Praha: Portál, 2007, ISBN 978-80-7367-287-4.
OSVALDOVÁ, Barbora a Jan HALADA. Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace. 3., rozš. vyd. Praha: Libri, 2007, 263 s. ISBN 978-807-2772-667.
OSVALDOVÁ, Barbora. Zpravodajství v médiích. 2., upr. vyd. Praha: Karolinum, 2011, 144 s. ISBN 978-80-246-1899-9.
Odkazy na konkurenční projekty
HEGEDÜŠOVÁ, Petra. Životní styl vysokoškolských studentů. In: UP Media: Portál katedry žurnalistiky FF UP [online]. 2014 [cit. 2015-04-03]. Dostupné z: http://portal.upmedia.cz/index.php/samostatne-projekty/75-psana-urnalistika/2413-ivotni-styl-vysokokolskych-student.
PASEKOVÁ, Karolína. Univerzitní sportovní spolky. In: UP Media: Portál katedry žurnalistiky FF UP [online]. 2014 [cit. 2015-04-03]. Dostupné z: http://portal.upmedia.cz/index.php/samostatne-projekty/75-psana-urnalistika/2416-samostatny-projekt-univerzitni-sportovni-spolky.
PLEVOVÁ, Petra. Český akademický sport jako společenský fenomén?. In: UP Media: Portál katedry žurnalistiky FF UP[online]. 2010 [cit. 2015-04-03]. Dostupné z: http://portal.upmedia.cz/index.php/samostatne-projekty/75-psana-urnalistika/822-esky-akademicky-sport-jako-spoleensky-fenomen.
SEGSULKOVÁ, Nikola. Být studentem se vyplatí. In: UP Media: Portál katedry žurnalistiky FF UP [online]. 2010 [cit. 2015-04-03]. Dostupné pouze z administrátorského účtu: http://portal.upmedia.cz/administrator/index.php?option=com_content&view=article&layout=edit&id=877.
SOVÍKOVÁ, Lenka. Kultura v Plumlově. In: UP Media: Portál katedry žurnalistiky FF UP [online]. 2013 [cit. 2015-04-03]. Dostupné z: http://portal.upmedia.cz/index.php/samostatne-projekty/75-psana-urnalistika/2114-samostatny-projekt-kultura-v-plumlov
VALENTOVÁ, Tereza. Improvizace – divadlo jako zápas. In: UP Media: Portál katedry žurnalistiky FF UP [online]. 2014 [cit. 2015-04-03]. Dostupné z: http://portal.upmedia.cz/index.php/samostatne-projekty/75-psana-urnalistika/2510-improvizace-divadlo-jako-zapas.
________________________________________
[1] JIRÁK, Jan a Barbara KÖPPLOVÁ. Média a společnost. 2. vyd. Praha: Portál, 2007, ISBN 978-80-7367-287-4, s. 59.
[2] Tamtéž, s. 71.
[3] OSVALDOVÁ, Barbora a Jan HALADA. Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace. 3., rozš. vyd. Praha: Libri, 2007, 263 s. ISBN 978-807-2772-667, s. 140.
[4] JÍLEK, Viktor. Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009, 120 s. Učebnice. ISBN 978-802-4422-183, s. 85.
[5] JÍLEK (2009, s. 95).
[6] JÍLEK (2009, s. 95).
[7] OSVALDOVÁ, Barbora. Zpravodajství v médiích. 2., upr. vyd. Praha: Karolinum, 2011, 144 s. ISBN 978-80-246-1899-9, s. 120.
[8] JÍLEK (2009, s. 102).
[9] JÍLEK (2009, s. 101).
